Fen'lin a Mirys

Byl krásný nový den a já si to již svižným krokem mířil k Mirys domů. Měl jsem velmi dobrou náladu a už jsem plánoval, co budeme dělat. Chtěl jsem navrhnout, že bychom konečně mohli jít na tu vyjížďku, potom si možná spolu zatrénovat a dát si souboj, ze kterého jsem měl ale už dlouho obavy. Bál jsem se, že jí omylem ublížím. Ale doufal jsem, že to bude v pořádku a budu se také umět krotit, přeci jen rozdíl v naší síle byl obrovský. Aurinové jako já se fyzickou silou přímo proslavili a i když byla rychlá, hbitá a mrštná, silou se mi rovnat nemohla a to byl kámen úrazu. Kdybych dal velkou ránu, zlomil bych hned několik kostí. Povzdechnu si a vyjdu z města na pěšinku, která vedla k jejímu nádhernému domu. Na tváři se mi objevil úsměv s brzy jsem stál přímo před dveřmi. Zaklepu, ale potom si všimnu něčeho zvláštního. Zámek byl poškozený. Zamračím se a zkusím dveře otevřít, bohužel byly zase zamknuté. Nečekal jsem a došel k oknu, možná jsem jen paranoidní a... Uvnitř uvidím rozbitý nábytek a kapky krve na zemi, okamžitě jsem zase stál u dveří, které jsem jedním úderem vyrazil a spadly na zem. Vběhnu dovnitř a začnu se rozhlížet okolo. Mnoho věcí bylo rozbitých, všude byly střepy a viděl jsem po zemi i dost krve.
"Mirys!" zavolám naléhavě a okamžitě vběhnu do jejího pokoje. Nebyla tam a tak se znovu vydám dolů. Nemohl jsem ji nikde najít a po chvilce mě napadne jít do tajné místnosti. Naštěstí jsem měl už cvik v jejím hledání a otevírání a brzy jsem byl uvnitř. Pohledem sklouznu na krvavý nápis na zemi. Písmo bylo určitě od Mirys a kdo jiný by se sem taky dostal. Tiše zavrčím a otočím se na patě. Její mistr někoho poslal a ten dotyčný ji přemohl. Hodlal jsem ji najít za každou cenu a nic mě nezastaví. Cítil jsem vztek a vzedmula se ve mně opět nenávist vůči tomu člověku. Teď na to ale nebyl čas - musím jí co nejdříve najít dřív, než jí ten hajzl ublíží.

Probrala jsem se a ihned mě udeřila prudká bolest hlavy. Také jsem slyšela divné pískání, ale to určitě bylo jen kvůli tomu výprasku, který jsem včera dostala. Pootevřu oči, ale světlo je tu moc jasné a hned je musím zase zavřít. "Probouzí se." Zaslechla jsem něčí hlas. Trochu jsem znejistila, ale nechala jsme oči zavřené a snažila se vzpomenout si na všechno co se stalo. Netrvalo to ani tak dlouho a hned jsem věděla kde jsem a proč tu jsem. Nenávistně jsem zavrčela, když jsem na krku ucítila něčí dech. Byl to jeho dech, byla jsem si tím jistá. "Zdravím Mirys..." Zavrněl mě tak známí hlas, který jsem z hloubi duše nenáviděla. Uvědomila jsem si, že jsem včera ztratila asi dost krve a teď jsem ji měla všude po těle zaschlou. "Navštívila jsi mě před týdnem a teď znovu? Asi nejsi tak dobrá co?" Zasmál se mistr u mého ucha. "No, ale můžu tě ujistit, že je to kvůli nové látce, kterou jsme vyrobili. Robin jí na tobě vyzkoušel a jak se zdá, je velmi účinná, když tě přivedl." Zasmál se. *Aha! Tak takhle to bylo! Ten zbabělec by mě nepřemohl kdyby mi nevpravil tu látku do krve, když jsem si myslela, že mě škrábl dýkou!* Znovu jsem zavrčela. Mistr se jen zasmál a odtáhl.
Pootevřela jsem oči, abych věděla, co se děje a kde přesně jsem. Byla jsem ve sklepích, kde mě vždy mistr bičoval. "Pokud se nemýlím, o pár let jsi mě připravila. Jistě víš, že tenhle trest bude mnohem větší než ty tresty o tvé narozeniny. Schválně, jestli stále vydržíš bez křiku." Usmál se krutě. Než jsem si stihla uvědomit, co vlastně řekl, už se napřáhl a švihl rukou s bičem ke mě. Nebyla jsem k němu zády, ale čelem. Chtěl mi udělat pořádnou jizvu před obličej, to mi bylo jasné hned, jak jsem viděla bič. Zavřela jsem oči a chtěla se schovat za ruce, ale ty jsem měla připoutané nad hlavou ke zdi a nebylo tedy úniku. Očekávala jsem bolest, která se mi vryla do paměti jako snad ni jiného, ale ta se nedostavila. Zmateně otevři oči, svištění biče jsme přeci slyšela, tak co se stalo? Podívám se na mistra a pak na bič. Vypadalo to, že se trefil vedle mě. Zamračila jsem se, ne... On nikdy neminul. Pohlédla jsem na něj, ale i on vypadal zmateně. Jistě ani on nevěděl, co se to děje.

Rozběhl jsem se zase zpátky směrem k městu a hlavou mi běhalo mnoho myšlenek. Hlavně na to, jak ji najít a kde bych měl začít. Jako první mě napadne jít do baru a optat se Rei, měla hodně kontaktů a možná bude něco vědět. Bohužel jsem neznal jeho jméno, ale snad... Musí mi něco říct. Zatnu zuby a přidám do kroku, už teď jsem sprintoval rychlostí vrcholových atletů a lidé se na mě otáčeli. Bylo mi to však jedno. Zahnu prudce za roh a málem narazím do nějakých mladíků, na poslední chvíli se jim však vyhnu. Už jsem naproti přes ulici viděl bar a tak se tam bezmyšlenkovitě rozběhnu. Zaslechnu troubení aut a koutkem oka dokonce jedno zahlédnu, jak se ke mně rychle blíží. Vyskočím do vzduchu, odrazím se ještě od kapoty a dopadnu až na chodník. Slyšel jsem za sebou naštvané hlasy, ale ignoroval jsem je a místo toho vběhnu do baru. Okamžitě se na mě otočí několik zákazníků, ale já mířil za šéfkou, která seděla za barem.
"Reo! Potřebuji tvoji pomoc!" řeknu naléhavě, okamžitě se na mě otočí s milým úsměvem.
"Oh, víš ale jak to chodí. Něco za ně-" nedořekne, protože prudce udeřím do baru. Překvapeně se na mně podívá, naštvaného mě ještě nikdy neviděla, vždy jsem byl ledově klidný a přestože jsem se i teď tvářil neutrálně, mohla vidět vztek v mých očích. Řeknu jí co nejvíce informací o "Mistrovi." A po chvilce se mi dostane odpovědi.
"Nevím, kde ho najít, ani kdo to je, ale mám známého, který... Pro takové lidi dodával zboží, možná bude něco vědět.." řeknu potichu a dá mi na toho člověka kontakt. Nadechne se, že ještě něco řekne, ale v tu chvíli jsem už procházel dveřmi s papírkem v ruce a mířil na adresu, která byla na něm napsaná. Musím ji za každou cenu najít! To byla momentálně moje jediná myšlenka.

Mistr se znovu napřáhl a já se tentokrát rozhodla nechat oči otevřené. Těsně přede mnou se bič smekl, jako by ho něco odrazilo a mě nezanechal ani škrábnutí. Pohlédla jsem tvrdě do mistrových očí. On stále nechápal, co se děje, tedy vypadalo to tak. Zřejmě o mě a tom znamení nevěděl tolik věcí zase. Vzdorovitě jsem se napřímila, jak jen to šlo a stále mu upírala oči do těch jeho. To ho vytáčelo i teď, stejně jako když mě tu cvičil. Přišel blíž a vrazil mi pěstí, až mi zlomil nos. Zřejmě jsem nebyla zase tolik chráněná. Odplivla jsem krev stranou a zase se mu podívala do očí. "Jen si počkej, tohle jsou tvoje poslední hodiny." Sykla jsem mu do tváře nepřátelsky, ale on se jen pobaveně zasmál. "Vezměte ji do jámy, ať se naši kluci zatrénují, můžou mít u sebe jednu zbraň, jí žádnou nedávejte." Rozkázal pak někomu, kdo byl s námi ve sklepích. Ten jen ve strachu přikývl a došel ke mě. Odpoutal mě od zdi a pak chtěl sundat i pouta z mých rukou. "Ne!" Zarazil ho mistr. "Ona se jich umí zbavit sama, nech jí je." Zasmál se a pak šel vybrat kluky, který se na mě měli trénovat. Nenávistně jsem zavrčela, ale to už mě ten svalnatý goliáš táhl do jámy, což byla obrovská místnost, kde se nájemná vrazi učili pomocí soubojů jeden proti jednomu, ale i jeden proti více.

Sprintoval jsem ulicemi na danou adresu, odstrkoval jsem lidi z cesty a byl jsem rád za svou výdrž, díky ní jsem dokázal zběsilé tempo udržet velmi dlouho a teď to byla potřeba. Zpomalím až když se dostanu na ulici, kde měl být dům toho překupníka. Hledal jsem správné číslo domu a když jej uvidím, zkontroluji jméno na zvonku a poté zabuším na dveře. Zaposlouchám se a uslyším zevnitř tichý rámus. Jen to bohužel nevypadalo, že by měl někdo otevřít. Zamračím se a dveře jedinou ranou vykopnu. Spadnou na zem a tak vejdu dovnitř a začnu se rozhlížet po krásném domě, který mě ale vůbec nezajímal. Zaposlouchám se a uslyším rachot v druhém patře. Svižně se rozběhnu do schodů, sotva však zajdu za roh, musím uskočit zpátky a kulky z brokovnice narazí do stěny.
"Kdo jsi a co tady děláš?" zařve ten muž.
"Tvoje nejhorší noční můra, pokud to neodložíš a nezodpovíš mi na moje otázky," zavrčím zpátky a vystrčím hlavu. V tu chvíli po mně znovu vystřelí a tak se rychle schovám zpátky.
"A ty seš mrtvola ty grázle!" zařve. Tiše zavrčím a poté kolem svého těla shromáždím temnou energii, která by teoreticky měla zastavit lidské střely. Vyjdu zpoza rohu a zavrávorám, když po mě muž vystřelí a trefí se do mého hrudníku. Překvapeně vyjekne, když nespadnu na zem a zběsile začne přebíjet. Pomalu jsem k němu kráčel a kolem mě se vznášela vražedná aura. Začnu se měnit démona a sleduji, jak muž pomalu couvám a upustí brokovnici na zem.
"Prosím ne..." vydechne se slzami v očích. Zavrčím a za límec ho zvednu do vzduchu.
"Chci jméno! Chlap, který si říká mistr, cvičí děti odmalička, aby byli nájemní vrazi - jeho zástupci. Před lety mu utekla dívka jménem Mirys, od té doby se jí snaží chytit," zavrčím a dívám se do vyděšených očí toho muže. Šlo vidět, že usilovně přemýšlí, strach mu o ale nejspíš znesnadňoval. Cítil jsem, jak se celý třese, ale bylo mi to jedno.
"Vím o koho jde, neznám jméno, ale..." začne mluvit roztřeseným hlasem.
"Mluv!" zařvu naštvaně, když se odmlčí. V očích se mu objeví slzy a hned na to mi řekne adresu toho muže, kam mu dodával zboží. Odfrknu si a pustím ho na zem, na kterou tvrdě dopadne. Otočím se k odchodu, ale hned po pár krocích se zastavím.
"Světu by bylo lépe bez takových, jako jsi ty," řeknu chladně, zvednu ocas a probodnu mu ostrým hrotem srdce. Švihnu ocasem, abych ho zbavil krve, která udělá šmouhu na stěně a změním se zpátky na člověka. Už jsem věděl, kam jít a nehodlal jsem ztrácet čas. Pro jistotu ale opustím dům oknem, které vedlo do zahrady a poté přelezu pár plotů, než se dostanu zpátky na ulici. Mířil jsem teď do vedlejšího města. musím se tam dostat co nejrychleji. Rozběhnu se tedy k nejbližšímu lesu, kam také po pár minutách sprintu dorazím. Bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí, přeměním se na démona, máchnu křídly a vznesu se do vzduchu. Ten dům by měl být v lese mimo město, které bylo blízko Atreii. Cesta vzduchem bude nejrychlejší a také to lépe najdu.
"Už jdu, Mirys, vydrž," zašeptám do větru a znovu máchnu křídly, abych nabral rychlost a výšku.

Ten goliáš mě dovlekl až do jámy, kam brzy začali přicházet zprvu mladí kluci. Zřejmě chtěl, aby věděli, do čeho je chce vypracovat. Abych jim dala trochu do nosu a pak se na mě vrhnou ti starší. Už to takhle s pár chlapi udělal. S těmi, kteří ho třeba okradli, když si nechali víc peněz za zakázku. Ale já byla dost unavená, bolest mi tepala v hlavě silně, jako by mě do mozku někdo mlátil kladivem a rozlévala se dál do celého těla s každičkým pohybem. Prvních pět nejmladších jsem ale i tak zvládla vyřadit ze hry a pomocí jejich zbraní, když na mě útočili, jsem se zbavila pout. Kde byly ty časy, kdy jsem takhle malá a nemotorná byla i já. Promnula jsem si zápěstí a pak i bolestivou hlavu. Byla jsem dost potlučená, ale vypadalo to, že vážnější zranění jsem neutrpěla. Kromě tedy té rány do hlavy, kterou mě poslal Robin do mdlob. Nepochybovala jsem o tom, že ho mistr štědře odměnil, když mě přivedl, stejně jako před týdnem Nathaniela.
Nyní však poslal další tři kluky najednou. Těmhle mohlo být tak čtrnáct možná patnáct. Byli už šikovnější a navíc byli tři a já byla sama. Utrpěla jsem dalších pár šrámů, ale má magie mě ochránila před vážnějšími úrazy. Hned jsem ale poznala, že oplátkou za to je má energie. Když jsem vyřadila ze hry i tyto chlapce, nastoupili už chlapi starší, než jsem byla já. Těm mohlo být tak dvacet a víc. Předstupovali přede mě ale po jednom. Zjevně se i oni chtěli procvičit a ne mě hned probodnout. Tak to dělali ti chytřejší, chtěli vědět, na čem musí zapracovat, což jsem prvním 4 ukázala. U pátého jsem však postrádala sílu dál bojovat. Skoro jsem nemohla popadnout dech a proto jsem skončila na zemi, když mě po pár ranách jednou obzvláště silnou odhodil a já dopadla až o pár metrů dál a ještě se asi dvakrát překulila, než jsem zůstala ležet nehybně. Po chvíli jsem vykašlala trochu krve. Tedy myslela jsem si, že jen trochu krve, ale když se na svou krev podívám, uvidím jí víc než jsem myslela. Už jsem dál nemohla. Byla jsem slabá, vyčerpaná a brzy nejspíš budu mrtvá. *Fene kde jsi?* Zaprosila jsem všechny bohy, které jsem znala a začala se modlit. Nechtěla jsem umřít. Ne takhle! Pak ale zaslechnu svištění čehosi ve větru. Určitě jsem to už slyšela. Otevřela jsem oči a z otevřených dveří, kvůli horku, jsem zahlédla obrovská černá křídla. *Díky bohům.*

Letěl jsem vzduchem tak rychle, jak jen mi to má křídla dovolovala a očima jsem pročesával okolí. Pode mnou byl les, který se zdál nekonečný, brzy ale v dálce zahlédnu nějaké větší město a tak zpomalím a snížím výšku. Pozorně jsem studoval les a brzy zahlédnu velký dům, který seděl na popis. Zavrčím a přitáhnu křídla k tělu, padal jsem velkou rychlostí a křídla jsem roztáhl až na poslední chvíli. Kopyty dopadnu tvrdě na zem a podívám se na dům, moji pozornost však zaujme něco jako jáma, kam byly otevřené dveře. Zadívám se do nich a v dálce na zemi uvidím Mirys. Zavrčím a rázným krokem se tam vydám. Projdu dveřmi a okamžitě získám pozornost všech přítomných. Nevšímám si jich a dojdu až k Mirys, kleknu si u ní a starostlivě se na ni podívám. Byla celá potlučená, z koutku úst jí tekla krev a na zemi jí bylo více. Vypadal vyčerpaně. Kousek od nás stál muž, který ale začal couvat. Narovnám se a sjedu všechny přítomné pohledem. Byli zde převážně muži a chlapci. Mohlo jim být od dvanácti nahoru, ale byli tady také dospělí a poté... Její mistr. Všichni se na mě vyděšeně koukali a začali couvat, tedy až na jednoho staršího muže, který se tvářil neutrálně. Hned mi bylo jasné, kdo to je. Rozzuřeně zavrčím a švihnu ocasem ze strany na stranu. Někteří se vzpamatují a rozběhnou se k východu, nechám je jít, očima jsem ale stále sledoval toho mistra.
"Kam jdete vy srabi? Zabijte ho!" zasyčí a někteří starší "učni" se opravdu otočí se zbraněmi v rukou. Na rukou se mi objeví drápy, se kterými vyrazím v před a nemilosrdně je začnu trhat na kusy. Nebyli nijak silní a já neměl trpělivost na to, si s nimi hrát. Udělám s nimi krátký proces a jejich krev brzy potřísní zem. Jenže poté přijde na řadu mistr. Byl rychlejší, silnější zkušenější. Chvíli jsem s ním bojoval, uhýbal jeho ranám, ale jakmile se pokusí přiblížit k Mirys, zamotám ho do magických drátků a vyzvednu do vzduchu. Měl je omotané všude kolem rukou, nohou a těla. Nenávistně zavrčím a pomalu se k němu rozejdu.

Zahlédla jsem, jak se velkou rychlostí Fen přiblížil a najednou klečel vedle mě. "Promiň..." Zamumlala jsem ochraptěle a sledovala ho. Sledovala jsem, jak všechny ty muže, kteří se opovážili jít proti němu, lehce zabil. "Ne...Fene...bráško..." Zašeptala jsem, ale byl zázrak, že jsem sama slyšela svá slova. Nebylo divu, že mě nikdo jiný neslyšel, ani Fen. Ale trhalo mi to srdce vidět ho, jako chodící zbraň. Po tváři mi stekla slza smutku ale i radosti. Byla jsem ráda, že mě našel, že jsem ho zase viděla. Ale zároveň jsem byla hrozně smutná z toho, jak se těm mužům podobal, když je bez milosti zabíjel. *Dělá to kvůli mě!* Připomněla jsem si rychle. Jim ale bylo jedno koho a proč zabíjí. Zabíjeli jen pro peníze. Fen nebyl jako oni! Rozhodně ne. Donutím se pohlédnout na mistra, který byl teď svázaný drátky a blížil se k němu Fen. Nadechla jsem se, abych mu řekla posledních pár slov, ale on za to nestál. Avšak alespoň tohle jsem mu říct mohla. "Ani smrt tě chtít nebude. Nestojíš ani za slovo." Sykla jsem dost silně, aby to slyšel a dívala se mu přitom do očí. Pak jsem ale hlavu zase položila a snažila se uklidnit, abych neupadla zase do mdlob.

Blížil jsem se k němu se sadistickým úsměvem a ignoroval okolí, do reality mě vrátí až hlas Mirys. Zarazím se a otočím k ní. Ležela na tvrdé a chladné podlaze a já ji tak nechtěl nechat. Otočím se a opatrně ji vezmu do náruče. Vynesu ji ven a položím do měkké trávy, zády ji opřu o strom a zůstanu u ní chvíli klečet.
"Počkej tady na mě, ano?" zašeptám a natáhnu kolem ní tolik drátků, aby si kdokoliv, kdo se k ní přiblíží, zamotal. Poté se rozběhnu zpátky za jejím mistrem. Pořád by svázaný a nemohl se hýbat. Když mě uvidí, ušklíbne se a začne mi dělat nejrůznější nabídky. Umlčí ho až tvrdá rána do obličeje. Chvíli to vypadalo, že omdlí, ale když mi chrstnu vodu do obličeje, probere se a upře na mě nenávistný pohled. Sadisticky se ušklíbnu a vezmu do ruky jeho bič.
"Můžeme začít?" ušklíbnu se a první ránou ho setnu přes obličej. Zatne zuby, ale nezařve. Přesunu se za jeho záda a začnu ho nemilosrdně bičovat démoní silou. Každá rána protrhla oblečení a zanechávala krvavou ránu. Ale tohle byl jen začátek. Hodlal jsem si s ním velmi pohrát. Za patnáct minut začal řvát bolestí. Za hodinu prosil o milost. Za dvě o smrt. Ani jedno jsem mu nedopřál, držel jsem ho při vědomí a dál jsem ho se sadistickým úsměvem na tváři mučil. Když už to nemohl vydržet, pustil jsem do jeho těla temnou magii, která mu působila bolesti, ale držela ho při vědomí. Drátky jsem mu sešíval rány, aby nevykrvácel a vydržel co nejdéle. Po třech hodinách nechám jeho zkrvavené a rozervané tělo na zemi a otočím se k odchodu. Byl k nepoznání a já spokojený. Na rukou a na tváři jsem měl krev, ale mířil jsem zpátky za Mirys a hodlal ji vzít domů. Možná mě teď bude nenávidět, bude mě považovat za monstrum, démona, jakým jsem, ale... Ten chlap si to zasloužil a já... SI prostě nemohl pomoci.

Fen se vydal ke mě a odnesl mě ven, kde mě posadil a opřel o strom. Řekl, ať tu na něj počkám. Ušklíbla jsem se. "Jako bych mohla odejít." Uchechtla jsem se, ale změnilo se to ve vykašlání další krve. Než ale stihl odejít, chytila jsem ho za ruku i když můj stisk byl tentokrát tak moc slabý. "Vím, že ho jen tak nezabiješ, ale...zabij ho nakonec. Nechci aby se z toho dostal." Zašeptala jsem. Myslela jsem, že tohle nikdy neřeknu, ale pravda byla taková, že svého mistra už nechci nikdy ani vidět. Chci aby byl sakra hluboko pod zemí. Pak ale Fen odešel zase dovnitř.
Chvíli jsem slyšela jen svištění biče, ale žádné výkřiky. Po chvíli se ale i výkřiky dostavily. Alespoň věděl, co dělal nám. Ale pak mě přemohla únava, vyčerpání a možná tomu napomohly i všechny ty drobné ranky a ztráta nějaké krve. Usnula jsem, nebo jsem omdlela? *Byl v tom vůbec nějaký velký rozdíl? Asi ne.* A spala jsem nehnutě i když se ke mě vrátil Fen.

Nakonec jsem splnil její přání, byl mrtvý. Stejně jsem to ani jinak nechtěl. Nechtěl jsem, aby se vrátil a pomstil. Sotva vyjdu ven, podívám se na Mirys, která vypadala, že spí. Nebyl jsem si ale jistý, jestli to nejsou mdloby. Nechám drátky zmizet a pomalu k ní přistoupím a opatrně ji zvednu do náruče. Chvíli jsem sledoval její výraz, než roztáhnu křídla a zamířím domů. Teď když jsem byl klidnější a věděl, kam jít, cesta mi zase tak dlouho netrvala a brzy jsem přistál za domem. Opatrně Mirys vezmu dovnitř, začnu jí ošetřovat rány, které ji namažu její mastí a poté obvážu. Opatrně z ní setřu zaschlou krev a převleču ji do čistého. Tedy spodní prádlo jsem jí samozřejmě nesundával, ale zbytek byl stejně roztrhaný, snad se nebude zlobit... Uložím ji do postele, aniž bych ji probudil, což mě utvrdí v tom, že omdlela a poté sejdu dolů a dám se do úklidu toho nepořádku a opravy dveří.

Byla jsem mimo ještě další dvě hodiny. Pak jsem se ale vzbudila a zmateně se rozhlédla. Chvíli jsem nevěděla, kde to jsem, ale pak se mi vše vrátilo. Co se stalo, jak to dopadlo i Fenova tvář, když mě našel. Opatrně jsem vstala. Celé tělo mě bolelo, ale když jsem se prohlédla, neměla jsem zaschlou krev na kůži, avšak modřin jsem měla plno. Také jsem měla čisté oblečení. Trochu mě to vyděsilo, ale... Vždyť mi fen pomáhal i s obvazem, když jsem měla tu ošklivou ránu na prsou. Zhluboka jsem se nadechla a zatla zuby bolestí, při prvním pohybu. Tak moc to bolelo, ale já se potřebovala ujistit, že nejsem sama. Že tu Fen ještě je, že mě neopustil. Sešla jsem pomaličku schody a musela se přidržovat zábradlí, abych neupadla. "Bráško?" Zeptala jsem se a rozhlédla se. Pak jsem zaslechla nějaký hluk z obýváku a tak jsem šla tam. "Nemusíš to uklízet, to je v pořádku." Zamumlala jsem bolestně a šla pomalu až za Fenem. "J...já...moc děkuju, že jsi pro mě přišel." Zašeptala jsem a slabě Fena objala. Ale pak jsem se při tom o něj i opřela.

Už jsem měl skoro uklizeno, ještě stačilo zamést pár desítek posledních střepů a poté opravit dveře. Najednou zaslechnu tichý hlas, okamžitě pustím vše, co jsem měl v rukou a vydám se za Mirys, která mi šla opatrně naproti. Poděkuje mi a obejme mě, ucítím, jak na mě přenesla svou váhu, musel abýt doslova vyřízená. Opatrně ji obejmu a povzdechnu si.
"Neděkuj, je to samozřejmost," zamumlám. Byl jsem její starší bratr, vždycky ji budu chránit. Kdybych byl ale co k čemu, zabránil bych tomu... Ne, nemohl jsem to vědět a tímhle jí nepomůžu. Hlavně že je její mistr pryč. Opatrně ji vezmu do náruče a opět se vydám ke schodům.
"Měla by jsi ještě odpočívat," zašeptám a dorazím do jejího pokoje, kde ji uložím do postele. Sednu si na její kraje a přikryji ji peřinou.
"Mám ti něco donést?" zeptám se starostlivě.

Fen mi řekl, že nemám děkovat, že je to samozřejmost. Pousmála jsem se a trochu pevněji ho objala. Také mě opatrně obejme, ale pak mě vzal do náruče a odnesl zase ke schodům a následně do mého pokoje. "Ne, to je dobrý..P-Pomůžu ti." Namítla jsem, ale Fen mě i přes moje námitky uložil do postele a přikryl peřinou. Naprázdno jsem polkla a dívala se na něj. "Sklenku vody a něco z ledničky, kdybys mi donesl prosím." Zašeptala jsem nakonec smířeně, ale držela jsem ho za ruku a to už od doby, co si sedl na kraj mé postele. "Neboj se...budu v pořádku." Pousmála jsem se, když jsem viděla, jakou má starost. "Přišel pozdě...a já byla unavená... Kdybych celý den nic nedělala tak ho zvládnu." Povzdechla jsem si smutně. "A něco mi píchl...nějakou drogu nebo co." Vysvětlila jsem, proč mě vlastně odvlekl.

Začne protestovat s tím, že mi pomůže, jen nesouhlasně zavrtím hlavou a starostlivě se na ni podívám.
"Vždyť sotva stojíš a už to mám skoro hotové," odpovím a přikývnu, když řekne že chce vodu a něco z ledničky, nejspíše na bolavé rány, aby si je zchladila. Stále však svírala mou ruku a já neměl to srdce se z jejího sevření vyprostit. Zašeptá, že bude v pořádku, což jsem ale věděl. Tedy bude v pořádku po fyzické stránce, jakmile si odpočine, ale získá další jizvu na duši. Další špatná zkušenost, kterou si vůbec neměla projít. Skousnu si ret a přikývnu, bude v pořádku. Začne mi vysvětlovat, proč prohrála, co se přesně stalo, pozorně jsem ji poslouchal a pak ji pohladím po vlasech.
"Nemusíš mi to vysvětlovat, to by se stalo každému, Mirys... Není to tvá chyba," řeknu jí a postavím se na nohy.
"Hned jsem zpátky," řeknu jí a rychle se vydám dolů do kuchyně, kde napustím sklenici vody a vytáhnu mraženou zeleninu, která se na schlazení hodila snad nejlépe. Ani ne za minutu jsem zpátky u Mirys, podám ji obě věci, které jsem přinesl a opět se posadím na postel vedle ní.
"Měla by sis ještě odpočinout, neboj, budu tady až se probudíš," řeknu konejšivě.

Fen mě vyslechl a pohladil po vlasech. Byla jsem ráda že tu byl. Pousmála jsem se a koukala za ním, když odcházel pro ti, co jsem chtěla. Za chvilenku už byl zpět a nesl mi mraženou zeleninu a sklenku vody. Napila jsem se nejdříve a pak odložila vodu na stolek vedle postele. Mraženou zeleninu jsem si položila na obličej, ktery mi tepal bolestí. "Dobře...kdybys měl hlad tak si něco udělej ano?" Pousmála jsem se a pak zavřela oči a usínala. Probudila jsem se až po hodině. Otevřela jsem oči. Zeleninu jsem sesunula už ve spánku. Fen seděl vedle mě na kraji postele. Vzala jsem ho za ruku. "Musim vypadat hrozně." Pousmála jsem se protože jsem cítila na obličeji spoustu modřin. "Dokdy tu budeš?" Zeptala jsem se po chvilce opatrně.

Se zeleninou na obličeji a tím, že si mám něco udělat, když budu mít hlad, usne. Pobaveně jsem ji sledoval a zůstal sedět na místě, poslouchal jsem okolní zvuky a její pravidelný dech, což bylo skoro to jediné, co jsem slyšel. Pozoroval jsem ji ve spánku a tiše přemýšlel nad tím, co se stalo. Byl jsem rád, že její mistr je konečně mrtvý a už se ho nemusí bát. Navíc jsem si jeho smrt pěkně užil. Na tváři se mi objeví sadistický úšklebek, který naštěstí za chvíli zmizí. Ani jsem netušil, kolik času uběhlo, ale Mirys se začala vrtět a nakonec se probudila. Okamžitě mě vezme za ruku a řekne, že musí vypadat hrozně. Prohlédnu si ji, skutečně měla na obličeji pár modřin, které se ale rychle zahojí.
"Zase tak hrozné to není," pousměji se a poté se ušklíbnu nad její další otázkou.
"O to si nedělej starosti, nenechám tě samotnou, dokud nebudeš zdravá jako rybička," ušklíbnu se a poté se otočím směrem ke dveřím.
"Máš hlad? Mohl bych něco uvařit, třeba palačinky? A poté si zapneme nějaký film, pochybuji, že v brzké sobě zase usneš" řeknu. Bylo to jedno z mála jídel, které jsem se naučil opravdu dobře. Opatrně zvednu Mirys do náruče a vydám se s ní do obýváku s úmyslem ji přesunout na gauč.

Odpoví mi, že tak hrozné to není a že o to, kdy odejde, si nemám dělat starosti, že mě tu nenechá samotnou dokud nebudu zdravá. Ušklibla jsem se. "Já jsem zdravá jen...potlučená. Navíc...už by po mě neměl nikdo jít takže jestli musís do práce..." Zašeptala jsem ale pak radši mlčela. Chtěla jsem ho tu ale nechtěla jsem, aby kvůli mě měl potíže. Ale když si to nějak zařídí budu jen ráda. Pak se mě zeptal, jestli nemam hlad a že by mohl udělat palačinky. Taky navrhne, že bychom si mohli pustit nějaký film a než stihnu odpovědět už mě drží v náručí. "Dobře. Palačinky zní moc dobře a film ještě líp." Usmalá jsem se a jen se k němu přitulila, aby mě mohl odnést. I když jsem mohla jít sama, ale stejně by mě nepustil tak jsem to ani nezkoušela nadhodit.

Zdráhala se, věděl jsem, že mi nechce způsobit problémy, ale musel jsem se nad tím pousmát.
"Mám dovolenou a Ireth není ve městě, nikdo mě shánět nebude," odpovím s úsměvem a sejdu schody. Opatrně Mirys položím na gauč a poté odběhnu do kuchyně. Začnu rychle chystat všechny ingredience, které smíchám dohromady a poté těsto začnu smažit. Brzy se bytem rozlila nádherná vůně palačinek. Dám je na talíř, vezmu čokoládu a nějaké marmelády a vydám se zpátky za svou malou sestřičkou. Vše položím na stůl a posadím se vedle ní.
"Dobrou chuť," řeknu a vezmu si do ruky palačinku, kterou namažu jahodovou marmeládou a s chutí se do ní pustím.

"Tak dobře." Pousmála jsem se a nechala se odnést až na gauč, kam mě Fen uložil. "A nechceš pomoct s palačinkami?" Zeptala jsem se, ale to už byl Fen v kuchyni a všechno chystal. Zřejmě to zvládne sám. Pousmála jsem se a zatím zapla alespoň televizi a našla nějaký film, který mě zaujal. Byl to román. Pustila jsme ho, ale zastavila a počkala, než přijde Fen. Tomu to ale moc dlouho netrvalo. Domem se rozlila sladká vůně palačinek a pak už je Fen přinesl a postavil na stolek přede mě spolu s pár marmeládami a čokoládou. Pousmála jsem se nadšeně. "Děkuju, dobrou chuť." Olízla jsem si mlsně rty a namazala si jednu palačinku čokoládou a pustila se do ní. "Hmmm, jsou vážně moc dobrý." Pochválila jsem Fenovi palačinky a spořádala první jako nic. "Takový rozmazlování si snad ani nezasloužím." Pousmála jsem se a druhou si namazala už třešňovou marmeládou.

Její nadšený výraz už stačil k mojí spokojenosti a usměji se, když mi je pochválí. Nebyl jsem nijak dobrý kuchař, nebylo to tak, že bych neuměl vůbec nic, ale... Vždy to bylo průměrné, nebo se to skoro nedalo jíst. Naštěstí na palačinkách se nedalo moc co zkazit, byly jednoduché a výborné. Pustím se do jídla a podívám se na televizi, kde byl už přichystaný film. Pousměji se a znovu se otočím na Mirys, která mluvila o rozmazlování.
"Ale ano, zasloužíš," usměji se a natáhnu se, abych jí rozcuchal vlasy. Byl jsem rád, že je setkání s mistrem za zády, ale trápila mě jedna otázka. Netušil jsem, jak dlouho byla Mirys při vědomí, jestli slyšela jeho prosby o milost a poté o smrt, kterou jsem mu ještě pěkně dlouho nedopřál...
"Mirys?" zašeptám potichu a zadívám se na zem. Viděla mě tolik naštvaného a v té chvíli jsem byl opravdový démon, takový, za kterého nás ostatní tvorové považovali.
"Po tom, co jsi viděla... Myslíš si, že jsme monstrum?" zeptám se potichu a zvednu hlavu, abych se podíval do jejích očí.

Zase mi rozcuchá vlasy a vypadal, že je rád. Pousmála jsem se a jen trochu pohodila hlavou, abych vlasy neměla v obličeji. Zahlédla jsem, jak se koukl na televizi a už jsem film rychle zapínala, ale v tom jsem se zarazila a zase to stopla, když zaznělo mé jméno v tiché otázce. Podívala jsem se na něj. Měl sklopená pohled k zemi. Dojedla jsem palačinku a čekala, co z něj vypadne.
"Po tom, co jsi viděla... Myslíš si, že jsme monstrum?" Zeptal se a už nezněl tak šťastně. Vzhlédl a pohlédl mi do tváře. Neskrývala jsem se s tím, že mě tahle otázka trochu zaskočila. Byla pravda, že tam u mistra, jsem z něj měla strach i já. Naprázdno jsem polkla a pak se nadechla, abych mu odpověděla. "Myslím, že když se příliš necháš unést hněvem a zlobou...tak se k němu dost blížíš." Špitla jsem upřímně. "Ale monstrum nejsi. Monstra to dělají pro zábavu, jako můj mistr. Tys to dělal ze strachu." Namítla jsem a pousmála se trošku. "Ty nejsi monstrum." Zašeptala jsem a objala ho. "Jsi můj bráška..." Dodala jsem šeptem a pak mu rychle namazala palačinku a dala mu jí do pusy, aby nemohl nic namítnout. Zaculila jsem se a dala mu pusu na tvář. "Už na to nemysli...ano?" Pousmála jsem se.

Na její tváři se zračilo překvapení, zřejmě tohle nečekala. Byl jsem rád za upřímnou odpověď, ačkoliv mě v tu chvíli nepotěšila, přestože jsem věděl, že je pravdivá. To, co potom ale řekne mi trochu zpraví náladu, jen jsem měl na srdci i něco jiného. Zašeptá, že nejsem monstrum a obejme mě. Povzdechnu si a obejmu ji také.
"Jenže.. Já si to celou tu dobu úžíval, jeho utrpení jeho mhmmm-" nedokončím větu, protože mi Mirys dá do pusy palačinku a řekne mi, abych na to nemyslel. Probodnu ji pohledem a potom začnu pomalu kousat jídlo, které mi skončilo v puse. Nakonec ztěžka polknu a odkašlu si.
"To už nedělej," vydechnu, ale nakonec se usměji a obejmu ji.
"Děkuji," zašeptám a poté se pohodlně usadím, abychom mohli sledovat film.

Dívala jsem se na něj a trochu pobaveně se zasmála Když kousal palačinku, kterou jsem mu do pusy dala. "To je jedno....užíval sis to kvůli tomu, co udělal mě. Kdybys měl jen někoho zabít, tak si to tolik užívat nebudeš. Ty prostě monstrum nejsi a tím tuhle diskusi uzavírám." Pousmála jsem se a pak omluvně přikývla, když mi řekl, abych tohle už nedělala, to s palačinkou. Ale objal mě a já se k němu s radostí přitulila. Poděkuje mi a já jen přikývnu a pak už pouštím film.
"Tak teď ještě jez." Usmála jsem se a sama si vzala taky další palačinku a namazala si ji tentokrát jahodovou marmeládou. "A po filmu mi řekneš něco o té tvé Ireth. Jsem zvědavá." Uculila jsem se a opřela se o něho trochu bokem, ale už jsem sledovala film.

Zavře diskuzi s tím, že monstrum nejsem, vděčně se na ni usměji. Nechtěla to již dále řešit a já s ní souhlasil - bylo by to zbytečné. Pohodlně se usadím a u jídla sleduji film, který vybrala,najednou mi však řekne, že po filmu ji mám říct o Ireth. Zarazím se a na chvíli se na ni zadívám, než se otočím směrem k televizi a jen přikývnu. Po filmu se otočím na Mirys, pořád jsem netušil, co bych jí mohl o Ireth říct, co by chtěla vědět. No, věděl jsem, že některé pasáže budu muset ... ehm... vynechat, protože by o nich vážně nebylo vhodné mluvit a Ireth by mě za to sežrala.
"Co bys chtěla vědět? Nějak nevím kde začít..." řeknu nakonec a prohrábnu si vlasy.