Mirys & Balaur

Byla jsem doma, seděla s kafem před sebou vedle otce, se kterým jsem si povídala. Až do té doby, dokud na mé dveře nezabušil nějaký neurvalec, který hned na to zařval něco o holubovi a protažení křídel. "Mám pocit, že to je návštěva pro tebe. Myslela jsem, že se snažíš být mrtvý pro svět okolo." Zamračila jsem se trochu na otce. Oba jsme si byli jasně vědomi toho, jak je nebezpečné, aby vůbec vycházel z domu, což dělal velmi často podle mého názoru. I tak jsem se ale zvedla já a šla jsem otevřít dveře. "Přejete si?" Zeptala jsem se bělovlasého mládence z něhož přímo sálala magie. Málem mě to až ochromilo. Takové množství. Zkrátka jsem neměla slov, ale nenechala jsem se tím rozhodit a jen jsem stála, jako by nic. On ze mě stejně magii nebude cítit, dokud nenarazí na můj štít, takže... Můžu v klidu dělat, jako bych byla obyčejná dívenka.

"On..." začala jsem, ale to už se ten cizinec protáhl kolem mě a šel dál do domu. "Hej! to tě rodiče nenaučili že lézt někomu do domu je nevychovanost a neurvalost?!" Zavrčela jsem naštvaně, ale zabouchla jsem za ním dveře a odvedla ho do obýváku, kde byl i můj otec. Ten už stál a čekal až dojdeme. "No nazdar ty démoní zadku! Dlouho ses neukázal. To ses schovával ve stínech?" Zasmál se, ale smích se mu tentokrát neodrážel v očích. Bylo jasné, že mu bude muset vysvětlit proč se schovává a...to znamenalo že mu bude muset vysvětlit všechno. A čím ví lidí to bude vědět, tím horší to bude, al jestli se mu dá věřit, to snad otec ví. Doufala jsem že ano. "No..když jsi mi už vlezl do domu, co jsi zač? A co chceš?" Zeptala jsem se ho na rovinu. A nejspíš jsem neměla moc přívětivý tón, protože po mě otec hodil pohled, kterým mi jasně říkal: buď milejší k našemu hostu.

"Já vím, že nechceš nikomu ublížit - i když jsi dost vlezlý." Namítla jsem, ale na tátovu nevyřčenou žádost jsem se snažila trochu se uklidnit a potlačit svoje instinkty ohledně ochrany svého teritoria - zvířecky řečeno. Jenže já byla tak trochu zvíře. Já byla tak trochu několik zvířat a jen jeden člověk. Někdy jsem si vážně myslela, že jsem víc zvíře a někdy to tak snad i vypadalo. Už jsem mu chtěla něco odseknout o tom, že mu do toho nic není, ale radši jsem pak šla umýt nádobí a vysvětlování nechala na otci.
Ten se zhluboka nadechl a pak si povzdechl. "Balaure je to... Všechno šlo do kopru. Jak jsi už zjistil, mám dceru. Jako strážcům mě ani Liadel nedovolili o naši dceru pečovat a vychovávat ji, takže... Po osmnácti letech jsem se konečně sebral a sfingoval smrt. Takže doufám že budeš držet klapačku, jinak najdu někoho, kdo ti nakope prdel místo mě." Když jsem to slyšela málem jsem rozzuřením rozbila hrnek. On to bral snad jako žert, že ho kdykoli můžou přijít strážci opravdu zabít a pak i mě, za to, co jsem udělala! Nějak...jsem dnes prostě nemohla skousnout ten jeho pokus o odlehčení.

"Jo...přesně to jsem. Obyčejný smrtelný člověk." Přikývl Neran ne zrovna nadšeně, ale pak se pousmál. "No - já jsem rád že žiju. Víš přece že strážci nikdy nemůžou jen tak seknout se vším a odejít. Proto jsem pro celý svět mrtvý a tak to musí zůstat." Řekl už vážněji a pak se posadil do křesla naproti Balaurovi. Byla jsem ráda, že mu o mě nic neřekl. Asi mu nedůvěřoval natolik, aby mu to řekl, nebo to chtěl nechat na mě. A já mu to rozhodně říkat nechtěla. Bude jen dobře, že to neví.

"Klid drsňáku. Nejsi jediný, kdo takhle uvažuje. Strážců se jen tak snadno nezbavíš. A ani jeden strážce nemůže zabít jiného. Je to asi jako když jsme snažili zabít se navzájem my dva." Pokrčil rameny a povzdechl si. "A je to pitomost asi jako to tvoje temný bratrstvo." Zamručel, ale ne nepřátelsky. Jen mu to přišlo stejný a navíc otravný téma. "Emm...No a co ty?" Zeptal se ho a já se nepatrně ošila. Ne že bych na sebe chtěla upoutávat pozornost, ale moc se mi nelíbilo, že tu jen tak kecaj. Nic méně jak už jsem si všimla, můj otec to měl v povaze.

"Balaure...moc dobře víš že..." Ale otec větu nedokončil. Místo něj jsem se tomu démonovi postavila do cesty já. A ani to ohromné množství magie mě nezastavilo. Spíše naopak. Přitahovalo mě a lákalo. "Nejde zrušit." Oznámila jsem mu, jako by nic. Přeci jen i já už byla několik týdnů v akademii, což jak jsem pochopila, bylo něco jako společenství i když pod jiným úhlem pohledu. A tohle byla první věc, kterou jsem se snažila vykoumat. Zda by má matka nemohla nějak přísahu zrušit a odejít. "Hele, možná jsi tátův kamarád, ale ani takový arogantní démoníček jako ty nemůže jen tak lusknout prsty a zrušit přísahu strážců." Oznámila jsem mu, jako by byl vážně blázen.

Sledovala jsem jak ke mě natahuje ruku a jak se na pár vteřin zarazila o můj štít. Jenže pak jsem zároveň pocítila podivný pocit - a to když mi jeho magie štít rozežrala, jako by byl z papíru. Naprázdno jsem polkla, ale jinak se ani nehla. Upřeně jsem sledovala jeho oči - ocelově šedé. Na to, co mi řekl ohledně magie jsem neměla co říct. Vlastně jsem to věděla, jenže zrušit přísahu strážců... To nebude jen tak - už jen kvůli tomu, že se jedná o jednu z nejstarších magií na tomto světě. Ani tak mu však z cesty neustoupím. V tu chvíli se mu však za zády postavil můj otec a zamračil se na mě. Ale nic neřekl, tedy nic co bych čekala. "Balaure s tou magií opatrně. Víš moc dobře že má dcera je moc mladá na to, aby se ti rovnala." To, s jakým klidem to vyslovil mi bylo záhadou. Jako by chtěl něco dodat, ale neřekl to.

Viděla jsem otci na očích, že očekával silnější ránu. A kdo by se divil? Démon málem zapomněl, že Neran je již jen člověk, ale zarazil se včas. Takže jeho ránu otec ustál, ale i tak bylo vidět že to nebyl jen dotek. Zatnula jsem zuby a potlačila své instinkty, které mi napovídali, abych onu ránu místo otce démonovi vrátila. Otec však jen trochu pobaveně protočil oči. "Vím že máš svou magii pod kontrolou. A také vím, že má dcera je velká provokatérka a neví kdy přestat." S posledními slovy se už díval do očí mě, ale já stejně neuhnula a očima jsem stále probodávala démona přede mnou. Na jeho poznámku ohledně mé magie jsem jen mlčela. Připadala mu zajímavá a to věděl jen zlomek o mé magii. Když mi však položil otázku, co kdyby jeho schopnost dokázala zrušit přísahu, měla jsem trochu škodolibý pocit. S Arthurem jsem o magii mluvila často. Učila se od něj ale i z jeho neuvěřitelné knihovny. "To nepůjde. Není to stejný druh magie. Přísaha strážců je prastará magie - rozhodně starší než ty." Odpověděla jsem s klidným hlasem, zatímco jsem vnímala tu jeho sálající magii.

Otec si jen povzdechl a radši to nechal být. Nestál o to se s ním tady dohadovat. Za to já klidně. Konec konců, jak už otec řekl, ráda jsem provokovala. "Jsem Mirys." Představila jsem se krátce a znovu si démona přede mnou prohlédla. "Zkusit můžeš co chceš. Ale i kdybych si to přála, pochybuji, že uspěješ." Odpověděla jsem a nakonec jsem tedy konečně ustoupila z cesty a nechala ho projít.
"Tak se zase někdy ukaž." Řekl otec jako slova na rozloučenou a šel démona vyprovodit ke dveřím.