Isaac & Balaur

Místo: Atreia
Počasí: Temná, chladná noc
Pořadí: Balaur -> Isaac

Bylo pozdě v noci, možná kolem druhé, třetí ráno a já opět nemohl usnout. Zrovna jsem bezcílně bloumal Atreiou poté, co jsem dlouhou dobu postával před tabulí s úkoly a zjistil, že na ní nejsou žádné, které bych mohl splnit v tuto noční domu. Tedy... Nějaké tam byly, ale byly tak nudné, že bych nejspíš usnul během nich. A tak jsem byl uprostřed města, ani jsem pořádně netušil kde, procházel se všude možně a už měl na rukou život jednoho upíra, který se mě v jedné zadní uličce pokusil ulovit a tak jsem ho upálil zaživa. Doslova. Nechtěl jsem si špinit ruce. Odfrknu si a zamířím do jedné postranní, tmavé uličky. Vůbec jsem nedával pozor, na to kam jdu a proto mě překvapí, když napálím do zdi. Spadnu na zadek a párkrát zamrkám, netušil jsem, že jsem na tom až tak špatně a... Proč to sakra tak bolelo? Zvednu hlavu a k mému velkému překvapení přede mnou stál muž. Párkrát zamrkám a vyjeveně se na něj zadívám, už jen proto, že měl celý obličej ovázaný obvazy. Jak se tomu říká? Ten pitomej lidskej zvyk... Ah, Halloween... Není na něj ale brzy?

Několikrát se zhluboka nadechnu a ohlédnu se na zeď temné ulice. Ten upír mi právě utekl a já jenom líně zvednu hlavu na šestimetrovou zeď po které pláchl. Byl jsem příliš líný na to abych ho pronásledoval a tak jenom párkrát zamrkám a schovám svou zbraň. S povzdechnutím se otočím k dochodu a prohrábnu si vlasy. Jenže v tu chvíli co to udělám, do mě něco napálí. Párkrát zamrkám a zadívám se na muže, který seděl na zemi a vyjeveně mě sledoval. Změřím si ho chladným pohledem a s tichým zavrčením přimhouřím oči. Co je to za debila? Čím déle jsem se na něj díval, tím víc mi přišel jeko ksicht povědomý, akorát jsem ještě netušil kam ho zařadit. 

"Neciv na mě tak," zavrčím po chvilce ticha co jsem si neznámého prohlížel a ani jsem se neobtěžoval mu podat ruku nebo něco takového, jeho chyba že neumí dávat pozor na cestu. 

Díval jsem se na toho zvláštního muže, který mi přišel zvláštně povědomý a přitom jsem si byl jistý, že jsem někoho takového nikdy neviděl. Chladně se na mě díval a po chvilce zavrčí, ať na něj tak necivím. Odfrknu si, než se vyškrábu na nohy a znovu se na něj zadívám. Jeho oči... Byly tak jediné, které mi byly povědomé. Jedno zlaté, druhé zcela černé a hned se mi vybaví ksicht mého jediného lidského přítele. Opravdu dlouho jsem ho neviděl.
"Uh... Neznáme se?" vypadne ze mě nakonec a znovu si ho prohlédnu. Cítil jsem z toho muže trochu magie. Bylo jí ale příliš málo na to, aby vycházela z něj. Mohla být z nějakého artefaktu, nebo zbytková magie někoho, s kým se nedávno viděl. Jenže jak to, že má takovou sílu? Vždyť jsem letěl k zemi sotva jsem do něj narazil a on zůstal stát. Astaroth by se mi vysmál. Démon sražen na zadek člověkem...

Nevypadal vůbec nadšeně. Pořád mě probodával nepříjemným pohledem, ze kterého jsem si ale absolutně nic nedělal. Zeptá se mě na jméno a tak se zamračím a znovu si odfrknu, než si založím ruce na prsou.
"Balaur..." řeknu nakonec a více se na muže přede mnou zaměřím. Ať jsem ale pátral v paměti jak jen jsem chtěl, nedokázal jsem si vyba.... Najednou se zaseknu a vyvalím na muže oči. V hlavě si vybavím muže, který měl stejné oči, ale neměl obvazy a na krátko ostříhané vlasy.
"Isaac? Isaac Foster?" vydechnu překvapeně a párkrát zamrkám. Měl jsem si vzpomenout dřív! Moc lidí jsem neznal a ho jsem považoval za přítele! Já jsem ale idiot!

Mé chladné probodávání pohledem nepřestalo ani po tom co si ofrkl, založil ruce na prsou a předstail se jako Balaur. Balaur.... To jméno jsem znal. Znovu zapátrám neochotně v paměti, ale to už mě osloví jménem a překvapení na něm bylo znát.

"Yo," vydechnu než přenesu váhu na druhou nohu a přimhouřím oči na muže, kterého jsem pořád nemohl nikam zařadit. Proč si zatraceně nevzpomínám? Ještě chvíli jsem na něj hleděl, ale nakonec se mi vybaví pár vzpomínek z armády a okamžiitě v něm rozpoznám bývalého přítele z armády. 

"Je to doba... tak tři roky?" vydechnu a ohlédnu se za sebe, jen krátce... měl jsem zvláštní pocit že nás něco sleduje, ale možná jsem prostě byl paranoidní a nejistý z toho že přede mnou stál někdo kdo mě znal takového, jaký jsem býval... ne takového jaký jsem teď.

Pozdraví mě svým klasickým pozdravem, což mě donutí se pousmát a poté přešlápne a přimhouří oči. Nejspíš mě stále nikam nedokázal zařadit. Nadzvednu obočí, netušil jsem, že jsou na tom lidé s pamětí až tak špatně. Ale také jsem věděl, že je něco špatně. Pohled v jeho očích byl... Jiný. Měl jsem pocit, že tohle už není Isaac, kterého jsem znal. Nakonec si přeci jen vzpomene a zeptá se mě, jestli to už jsou tři roky, co jsme se neviděli.
"Tak nějak, rád tě zase vidím, starý příteli," usměji se a podám mu ruku. Když opomenu poslední tři roky, co jsem o něm absolutně nic neslyšel, znali jsme se skoro deset let a na to se jen tak nezapomíná, přestože jsem ho zprvu nepoznal. A divil by se mi někdo? Vypadal úplně jinak.
"Co... Se ti stalo?" zeptám se ho trochu nejistě a poukáži na všechny ty obvazy, co na sobě měl.

Sledoval jsem muže před sebou jako kdyby byl z jiné dimene a měl se po mě každou chvíli vrhnout. Byl jsem trochu rozladěný a netušil jsem jak se před nim mám chovat. Znali jsme se deset let, ale to jsem byl ještě normální. Teď už jsem se za normálního nemohl ani zdaleka vydávat, už jen kvůli tomu jak jsem vypadal. 

"Vůbec jsi se nezměnil," vydechnu a nakonec co mi podá ruku, udělám to samé. Byl jsem stále překvapený že ho vidím, ale nemělo by mě to tolik překvapovat, svět je... chtěl jsem říct malý ale to by byla blbost po tom co vím. Zhluboka se nadechnu a chtěl jsem se opřít o kosu... ale zapomněl jsem že ji nemám a tak moje gesto muselo vypadat velmi vtipně, proto jen dojdu ke stěně o kterou se opřu a složím ruce na prsou.

"Nehoda...požár...čtyři měsíce v nemocnici, to s člověkem udělá své," odpovím prostě a stisknu ruce v pěst. Na krátko se zadívám do země, než pohled zvednu ke starému příteli, na kterého se váhavě pousměji. 

"Stále sloužíš?" vypadne ze mě po chviličce.

Podá mi ruku s tím, že jsem se vůbec nezměnil a tak se nad tím pobaveně ušklíbnu a raději nic neříká. Udělá zajímavé gesto, které jsem často vídával u někoho, kdo se chtěl opřít o nějakou hodně velkou zbraň. Akorát Isaac ji neměl a tak to vypadalo dost vtipně. Nakonec se opře o stěnu a založí si ruce na prsou, než mi krátce vysvětlí, že měl nehodu. Jen přikývnu, moc mi toho neřekl, ale určitě to bylo citlivé téma, takže to nechám plavat. Váhavě se pousměje, než se zeptá, jestli stále sloužím. Zavrtím hlavou a pousměji se.
"Dělám teď pro jednu soukromou firmu jako... Eh... Něco jako ředitel, dělám většinu práce, ale hlavní slovo má šéfík," zasměji se a poškrábu se ve vlasech. Neptal jsem se, zda slouží on, bylo mi tak nějak jasné, že ne. Z nějakého důvodu se mi v krku zasekne i otázka, jak se má Alissa, Keira a Killua. Netušil jsem proč, ale... Něco mi říkalo, že bych se o nich neměl zmínit dokud to neudělá on.
"Co vyvádíš takhle pozdě v noci uprostřed města?" zeptám se ho místo toho.

Bylo zvláštní vidět někoho známého po takové době. Dokonce i Marka jsem viděl po nehodě jenom dvakrát a to jsem s ním prohodil jenom jednu větu. Co mě překvapí bylo to, když řekl že dělá pro jednu soukromou firmu jako ředitel. Nadzvednu obočí, než na něj vycením zuby a rozesměji se. 

"Představil jsem si tě jako podnikatele," vydechnu s doznívajícím smíchem až mi z toho vytrysknou slzy do očí, než nas tím zavrtím hlavou a povzdechnu si. Prohrábne si vlasy a zeptá se mě co tady dělám takhle pozdě v noci. Na chvíli se zaseknu. Určitě nebyl dobrý nápad mu říkat že jsem lovil upíra....

"Pronásledoval jsem zloděje, ale vypařil se," vydechnu nakonec a znovu se rozhlédnu okolo. 

"Mám stejnou otázku, v noci se tu moc lidí nepohybuje, obzvláště ne v tuhle hodinu od té doby co se tu dějí ty.... vraždy," zavrčím naštvaně, ale nebylo to mířené jeho směrem. Spíše k tomu že ten démon tady řádil už dva týdny a nebyla po něm ani stopa. 

Vycení zuby a začne se nahlas smát, nadzvednu obočí, to mu vážně přišla ta představa tak vtipná. Poté však vydechne, že si mě představil jako podnikatele a tak se krátce také zasměji.
"Ne, to ne... Někdy si maximálně připadám jako chůva našich členů," vydechnu a zakroutím nad tím hlavou. Raději se zase zaměřím na Isaaca, který mi řekne, že pronásledoval zloděje, ale vypařil se. To... Znělo přesně jako on. Tiše se tomu zasměji a když mi položí otázku, co tady dělám já a že je to nebezpečné kvůli těm vraždám, povzdechnu si.
"Znáš mě... Víš jak jsem na tom se spánkem... Šel jsem se projít... O jakých vraždách to mluvíš?" zeptám se a rovnou zapátrám v paměti. Bohužel jsem si nemohl na nic vzpomenout. Povzdechnu si a krátce se zadívám na zem, než však zaslechnu podivný zvuk přímo nade mnou a tak zvednu hlavu. Z budovy na mě skočil nějaký muž, měl jsem čas se vyhnout, ale můj mozek dostane zkrat mezi tím, jestli se nechat srazit jako normální člověk, nebo uhnout a riskovat, že Isaacovi bude něco divné. Zůstanu stát na místě a když mě dotyčný přirazí k zemi a ocitnu se na zádech, k vlastnímu překvapení ještě vyjeknu.

Ta představa mi prostě přišla vtipná, nemohl jsem si pomoci. Opíral jsem se o budovu za mnou a přemýšlel nad tím co mi řekl. Takže chůva členů... okamžitě mi to připomnělo Rachel, která se starala o všechny Espery a neustále je buzerovala za to že jsou na sebe neopatrní, no zvláště mě. Jen nad tím zakroutím hlavou a přikývnu když mi sdělí že ho znám a začne mluvit o svém spánku. 

"To...máš pravdu. Ohledně těch vražd... jsou čím dál častější a po pachatelovi není ani stopy, navíc těla jsou vžd-" chtěl jsem pokračovat, ale všimnu si stínu který se mihl nad Balaurovou hlavou a když ho k zemi srazí nějaký muž, okamžitě v něm rozpoznám toho upíra.

"Přesně tohohle zloděje..." zavrčím a přimhouřím oči na upíra, který držel mého přítele na zemi. Okamžitě se k němu natáhnu a chytím ho za límec, když mi tak krásně vystavil záda, než s ním prudce smýknu dozadu. Bylo až překvapivé jak jsem zůstával chladně klidný a málokdy jsem se z něčho vzrušil nebo se u něčeho bavil. To mi ale lovení ubohého upíra opravdu nedodávalo. Okamžitě se postavím mezi Balaura a toho upíra, než natáhnu ruku k příteli a vyhoupnu ho na nohy. 

Propálím upíra pohledem a chtěl jsem ho ze sebe sundat, najednou si však všimnu Isaacovi ruky, která se k němu natahovala. Netušil jsem, co chce dělat, ale byl jsem zvědavý a tak zůstanu nehnutě na místě. Překvapí mě, s jakou lehkostí ho ze mě sundá a tak překvapeně zamrkám a nechám se vytáhnout na nohy. Isaac mi sdělí, že chytal přesně tohohle zloděje a já si všimnu, že má muž rudé oči. Upír. Jasně že upír. Zack zůstával naprosto klidný a tak se rozhodnu nic nedělat. Teda až na zahrání divadýlka.
"Co to sakra? Odkud se vzal? Co jste zač?" začnu se překvapeně ptát a udělám krok dozadu.
"Isaacu... Zdá se mi to, nebo mi právě chlap skočil na hlavu ze střechy třípatrového domu a nic mu není?" zeptám se nevěřícně a vyvalím na upíra oči.
"C-co to má s očima?" vydechnu zmateně a v duchu jsem dostával záchvat smíchu. Konečně nějaká zábava!

Sledoval jsem upíra a jeho rudě žhnoucí oči. V těch mích se hravě zalesken a už jsem se chystal vyřítit proti upírovi, ale zamrznu na místě. Nemohl jsem, byl tu... Balaur. Párkrát nechápavě zamrkám a otráveně zavrčím, když společník za mnou začne vyvádět. I já udělám krok dozadu a zamračím se, nemohl jsem s nim bojovat, prozradil bych svou nadlidskou sílu a nevím jak bych to potom vysvětloval. Přehnaný trénink? Cvičím jako blázen? Steroidy? Ale jistě... jistě. Zhluboka se nadechnu a když Balaur poznamená že ten muž seskočil z třípatrového domu a nic mu není, zavrčím. 

"Máš pravdu, je to...divný," zavrčím a okamžitě hrábnu do rukávu pro záložní obyčejnou dýku, než ji prudce hodím po upírovi a ve stejný okamžik se otočím na patě a drápnu Balaura za ruku, než vyběhnu z uličky a za rohem ho pustím.

Vypadalo to, že Isaac chce bojovat a já byl opravdu zvědavý, co zmůže. Jenže k mému zklamání zavrčí a couvne dozadu, než zavrčí, že je to opravdu divné, hodí po upírovi dýky, chytí mě za ruku a začne tahat pryč z uličky. Až za rohem mě pustí s tím, že navrhuje útěk. Mé zklamání mě však přejde v momentě, kdy si na ulici kolem nás všimnu hned několika postav, jedna dokonce stála před námi.
"Em... Isaacu? Myslím, že na to je... Pozdě," vydechnu a z uličky za námi vyjde ten upír, který mě srazil a kterého jsem teď měl chuť zabít.
"Myslíš, že bych byl tak blbý a vrátil se bez posil, lovče? Teď tady chcípnete, oba dva," zasyčí upír a vytáhne si nůž z ramene, než ho hodí na zem. Nakonec o svou legraci nepřijdu! Ale co myslel tím lovcem? Že by... Ale... No... U Zacka je možné všechno.

Sotva se oba dva dostaneme na ulici, objeví se před námi parta upírů. Vážně jsem se nechal rozptýlit natolik, že jsem si jich nevšiml? Párkrát zamrkám a povzdechnu si, když mi můj společník sdělí že je na to už pozdě. Prudce se na něj otočím a jenom na něj zavrčím s tím že tak pitomou poznámku jsem nepotřeboval slyšet. Sotva se z uličky vynoří upír a promluví.... už jenom za jeho slova jsem měl chuť mu zarazit ruku do krku. Naštvaně zasyčím a sklopím pohled k zemi, než stisknu ruce v pěst.

"Já... vážně... nesnáším... upíry," zavrčím nahlas, než si promnu klouby na prstech a projedu všechny pohledem abych si je spočítal. 

"Nesnáším něčistou havěť co se množí jako nechtěnný mor," zavrčím nasraně a probodnu upíra pohledem. Nenapadlo mě že se vrátí a ještě k tomu s posilami. 

"Čemu vděčím za tak hojnou přivítanou? To jsem tě až tolik vyděsil když jsi mi utíkal?" vydechnu se smíchem a vyrazím proti prvnímu upírovi, kterého odkopnu stranou takovou silou, že přeletí celou silnici a kde se zastavil to už mě vůbec nezajímalo. 

"Jestli nechceš přijít k úrazu, uhni..." zavrčím na Balaura a zaměřím se na dalšího upíra, který se hne z místa. 

Prudce se na mě otočí s tím, že takovou pitomou otázku slyšet nepotřeboval. Zacukají mi koutky, ale raději to nijak nekomentuji. Isaac vypadal naštvaně a po chvilce nahlas zavrčí, že nesnáší upíry. Takže o nadpřirozenu věděl a já... V tu chvíli přestal mít chuť se přetvařovat a lhát, když už jsem k tomu neměl důvod. Jen jsem poslouchal jeho slova a znovu zastrčím ruce do kapes, než se bez zájmu zadívám na upíry. Pro mě byli jen hmyzem pod mýma nohama a tak... Jsem se nehodlal vměšovat, pokud nebudu muset. Mluvili o Isaacovi jako o lovci a vzhledem k tomu, jak byl klidný i proti přesile jsem soudil, že si poradí. To mi potvrdí v momentě, kdy se hodně velkou rychlostí vyřítí proti upírovi a odkopne ho na druhou stranu ulice. Nadzvednu obočí, měl opravdu obrovskou sílu, která by pro člověka neměla být možná ale... Už jsem bojoval proti Esperům, kteří byli také na lidi velmi silní. Zavrčí na mě, abych uhnul, pokud nechci přijít k úrazu a tak přikývnu a sleduji Isaaca, na kterého se naráz vrhli hned čtyři upíři.

Věděl jsem že ani jeden z nich mi nestojí za nějaké protahování a tak jsem se rozhodl to ukončit v celkem krátké chvíli. Nechtěl jsem si ale omlacet klouby a tak v mžiku přivolám svou zbraň a v ruce se mi objeví opravdu nádherný záživý modrý meč, který měl i přesto tak metr a půl. Okamžitě vyběhnu proti upírovi, potřeboval jsem si je držet od těla a to šlo se zbraní snadněji, přeci jenom kdyby mě jeden z nich jenom kousl, stal bych se jedním z nich a to jsem nechtěl. Brzy jsem se postaral o většinu a tak jsem se otočil na upíra, který zacouval do uličky a vyděšeně se díval mým směrem. Na tváři se mi objeví lehce psychopatický výraz, se kterým probodnu upíra a začnu se k němu velmi pobaveně přibližovat. 

"Pozdrav od Connora," zavrčím se smíchem, než ho strhnu k zemi a zarazím mu meč přímo do srdce. Hned na to se ušklíbnu a uklidním, než poručím své zbrani aby se změnila zpět a otočím se na Balaura, ke kterému se pomalu vydám. Právě jsem se prozradil, ale nevypadal že by panikařil nebo utíkal, což bylo zvláštní a začalo mi to vrtat hlavou jako tehdy, když jsem měl zachránit tu žennu, z níž se nakonec vyklubal upír. 

Se zájmem jsem sledoval, jak Isaac vytáhl odnikud metr a půl dlouhý meč, ze kterého jsem cítil trochu magie, která byla v momentě, kdy se objevil, trochu silnější. Takže měl u sebe magický artefakt... Sledoval jsem, jak zabil všechny upíry s lehkostí, jako by pro něj byli jen hmyzem pod nohama. Kam ten svět spěje, že lidé získávají takovou moc a sílu? Proto mě vždycky fascinovali, hlavně Esperové. Překvapeně zamrkám, když dokonce Isaac vysloví jméno velitele Esperů a povzdechnu si. Takže byl jejich členem. To by vysvětlovalo jeho sílu. Bylo ale zvláštní... Vidět mého lidského přítele, jak se z něj stal lovec. Přišel mi jako jiná osoba než ten Zack, kterého jsem znal. Otočí se na mě a pomalu se ke mě rozejde, měl zamyšlený výraz, nejspíš ho překvapilo, že nepanikařím a neutíkám.
"Takže se z tebe stal Esper, huh..." vydechnu tiše a zadívám se na temnou oblohu.
"Jak ses dozvěděl o nadpřirozených?" zeptám se a svůj pohled opět stočím k Isaacovi. Teď už nemělo cenu nic skrývat, nechtěl jsem mu lhát, když to věděl a ani zneužít našeho přátelství, abych se dozvěděl něco o Esperech.

Sledoval jsem svého přítele, který byl naprosto klidný a jakmile vyslovil první větu, mě bylo jasné že je něco špatně. Takže o Esperech věděl. Povzdechnu si a přikývnu, zatímco se zadívá na temnou oblohu. Vycházet z temné uličky se mi moc nechtělo už jenom kvůli protivným lampám všude okolo a tak zůstanu ve stínu který vrhala velká budova a povzdechnu si jakmile mi položí otázku. 

"Vracel jsem se z celodenního odvolání domů ke své rodině. V temných ulicích blízko našeho domu bojoval rudokřídlý anděl s démonem. Vyvolal obří vlnu ohnivé magie, kterou démon odrazil na náš dům. Okamžitě byl v plamenech spolu s mou rodinou uvnitř. Zachránil jsem jenom svého syna, zatímco mi dcerka doslova uhořela v rukách," vydechnu a křečovitě sevřu ruce v pěst než dostanu chuť do něčeho praštit, ale nakonec se uvolním a svěsím je podél těla.

"Byl jsem tak bezmocný že jsem tam musel nechat Alissu a přesto... přesto všechno jsem nedokázal zachránit ani svou desetiletou dceru," vydechnu a zadívám se na svého přítele. To že věděl o nadpřirozenu mohlo znamenat jenom jedno jediné... že jím sám je. 

Zůstane stát v temné uličce kus ode mě, zatímco mi vyprávěl, co se mu stalo. Pozorně jsem ho poslouchal a potvrdilo se mi, že můj divný pocit z otázky o jeho rodině byl správný. Přikývnu a na chvíli zavřu oči.
"To je mi líto Isaacu... Nesnáším, když ostatní do našich sporů zatahují nevinné, obyčejné lidi, kteří s nimi nemají nic společného, ale většina mého druhu nesdílí můj názor na lidi, nebo zájem o ně..." řeknu potichu. Lidé mě fascinovali, nepřišli mi jako slabí, právě naopak... Bylo až neuvěřitelné, jak moc se dokázali vyvinout, zesílit. Byli nejpřizpůsobivějším druhem a Isaac toho byl důkazem.
"Omlouvám se, že jsem ti lhal, dělám to nerad, ale... Máme jistá pravidla a už dávno jsem se poučil, že je lepší držet pravdu od lidí dál," řeknu zcela upřímně a zadívám se Isaacovi do očí. Měl by být nepřítel, ale nedokázal jsem se přinutit k tomu, abych ho za něj považoval.

Stál jsem opřený o budovu domu a díval se na bělovlasého přítele. Kolem se rozhostilo ticho které přehluší až jeho slova a tak jsem mu věnoval svou pozornost. Pouze jsem se opíral a mlčel, přemýšlel. To co řekl, jak se omluvil za své lhaní a když se vyjádřil k celé té ošemetné situaci...

"Nevím jak se k té skutečnosti postavit. Vždycky jsem tě měl za člověka a teď se dozvím že tomu tak není," vydechnu a na mé tváři se zračil nezvyklý klid a zmatení, které jsem už dlouho necítil. 

"Pravdu od lidí dál.... V první řadě máte své světy, to že si je ničíte vzájemně kvůli tisíciletým sporům je váš problém, s lidmi to nemá nic společného. Atreia se propadá čím dál víc a lidé okolo se stávají jenom potravou, hmyzem pro nadpřirozené, podřadnou rasou a tomu se snažíme zabránit," zavrčím chladně a odrazím se od budovy, než se rozejdu k Balaurovi a zastavím se kousek od něj, než se ohlédnu na temnou oblohu. 

"Jsme od přírody snejslabší rasou, nestavění na to využívat magii nebo vyrůstat s obrovskou silou... i když je vcelku ironické... že to teď říkám já sám," vydechnu a na chvíli zavřu oči.

"Prostě jenom nechci aby zmizel svět, který jsem měl rád a je mi jedno kolik nadpřirozených kvůli tomu budu muset zabít... Pokud tím zachráním alespoň jednu, dvě rodiny, budu to dělat znovu a znovu..." vydechnu nakonec a otočím se na svého přítele, tedy... mohl jsem ho za něj vůbec stále pokládat? 

"Na čí...straně stojíš ty?" zeptám se ho zcela vážně. 

Sdělí mi, že neví, jak se k této situaci postavit, jelikož mě měl vždy za člověka. Chápavě přikývnu, i kdyby se mě rozhodl zabít, neměl bych mu to za zlé. Bránil bych se, nenechal bych ho to udělat, ale sám bych ho nezabil. Začne mluvit o nadpřirozených, našich bojích, Atreii, lidech. Pozorně jsem ho poslouchal a když se mě zeptá, na čí straně stojím já, povzdechnu si a zamyšleně se na něj zadívám.
"Lidé by měli být nejslabší rasou, ale můžeš to stále říct poté, co ses stal lovcem? Nerodíte se se silou, ale dokážete jí získat, přizpůsobit se a překonat sami sebe. V tom jsem vás vždycky obdivoval a myslím, že máme se toho od vás dost učit," řeknu místo odpovědi na jeho otázku a poté se zamyšleně zadívám na oblohu.
"Na čí straně stojím..." řeknu si sám pro sebe a chvíli setrvám bez hnutí na místě, než se podívám na Isaaca.
"Sám nevím, Isaacu. Jsem Xaphan, který se musí pro vlastní přežití živit dušemi. Věř tomu nebo ne, nikdy jsem však za svůj život nezabil člověka., i přesto, že jste nejsnadnější kořistí. Nezabil jsem žádného z Esperů, přestože jsem s několika z nich hodně krát bojoval. Stojím na straně svých přátel a osob, na kterých mi záleží, chráním je a snažím se vyhnout zbytečným krveprolitím. Stále jsem však voják, stejně jako jsi býval ty. Prolil jsem mnoho krve ve válkách na rozkazy mých nadřízených, nebo je sám vydával," řeknu nakonec a sám jsem nebyl se svou odpovědí spokojený, proto se zamračím a nespokojeně mlasknu.
"Co tím chci říct je... Že bych byl nejradši, kdyby byl mír a osoby kolem mě netrpěly," řeknu a samotného mě má odpověď překvapí. Už jen proto, že šla kompletně proti cílům Temného Bratrstva. Astarothovi nezáleželo na jeho podřízených. Mě ano, přestože jsem se to snažil nedávat najevo, záleželo mi na nich, možná až příliš. Nechtěl jsem to, ale takový jsem byl. Tiše se sám sobě zasměji. Co to vůbec dělám? Proč následuji někoho, koho považuji za přítele, ale sám mě nesnáší. Proč mu pomáhám splnit si své cíle a sny, když jsou ty mé naprosto opačné? Proč? V tu chvíli si vybavím tváře všech z Bratrsva a hned jsem znal odpověď. Protože všichni ti, které jsem znal, by beze mě byli dávno již mrtví, nebo pouhými loutkami, za jejichž provázky tahá Astaroth. To jsem nemohl dovolit, ale jedno jsem věděl. Stane se tak, pokud zůstane naším vůdcem. Překvapeně zamrkám a vrátím se do reality a začnu znovu vnímat Isaaca.

Byl jsem zvědavý na jeho odpovědi, chtěl jsem je znát a proto když začne mluvit o lidech, o svých přátelích a o míru, zůstanu jenom stát a tiše jsem ho pozoroval. Na chvíli zavřu oči a povzdechnu si, než se tiše rozesměji ale v mžiku se zase uklidním.

"Connor by mě zabil kdyby věděl že ti nejdu po krku, je to proti všemu co říkám a co znám. Nemám toho chlapa rád," dodám tiše a povzdechnu si než se zadívám do očí svého přítele. Ani mi nevadilo že přede mnou stojí démon, cožmi na druhou stranu přišlo zvláštní a sporné.

"Zabil jsem hodně nadpřirozených i lidí, zabil jsem jich až možná příliš... Užívám si to, je to věc a skutečnost, kterou nedokážu popřít. Zabíjím zrůdy, ale díky tomu jsem se jednou sám.... stal," vydechnu po chvilce a na tváři se mi objeví pobavený úsměv, se kterým se ohlédnu do temna ulic. 

"Neexistuje něco jako dobrá válka nebo špatný mír... ne?" vydechnu se smíchem a zadívám se na svou ruku, která se lehce třásla.