Isaac & Balaur

Sotva se objeví za mnou s tím že mu nejsem nic dlužný a že to přátelé dělají, povzdechnu si a nakonec se na Balaura usměji. Měl pravdu, to jsem se v armádě naučil já, S povzdechem si nakonec vyposlechnu i poslední větu a opatrně se protáhnu. 

"To... je hádám dobře? Kdyby se dělo cokoli podivného zeptám se Archibalda, nevím kdy budeš zase k zastižení když jsi členem Temného bratrstva, fuh.... tou poznámkou jsi mě trochu... dostal," vydechnu nakonec a zamračím se, než se opřu o rám okna a vykouknu ven, ale jen krátce než zase zalezu dovnitř a posadím se na postel. 

Zeptá se mě, jestli je to dobře a že se když tak zeptá Archibalda. Lehce nadzvednu obočí, netušil jsem, kdo to je a ani jsem se nehodlal ptát. Když však začne mluvit o Temném Bratrstvu, párkrát zamrkám a až teď mi dojde, že jsem mu o tom řekl. Ušklíbnu se a poškrábu se na hlavě. No... Co už, z hlavy mu to nevymažu.
"Eh jo... No já ho tak trochu pomáhal zakládat..." zasměji se... Když už tak o sobě můžu Isaacovi i trochu víc říct, no ne? Sice jsem to normálně nedělal, ale měl jsem pocit, že mu to po deseti letech lhaní dlužím.
"Ale musím říct... Že nesdílím stejné názory a hodnoty s Astarothem... Jsem ten, kdo se ho celou dobu snažil krotit, ale poslední dobou... Spolu nevycházíme... Sesadil mě z pozice Spectera a... Myslím, že se pokusím Bratrstvo přebrat pod své velení, bude to však trvat," vydechnu potichu a i s kávou v ruce se posadím do křesla.

Nevěřícně se na něj zadívám když mi sdělí že ho pomáhal zakládat. Ještě chvíli ho pozoruji než si povzdechnu a plávnu se do čela. Znovu upiji z kávy a povzdechnu si. 

"Vážně mě čím dál víc překvapuješ," vydechnu pobaveně, než si sednu o něco pohodlněji, ale stále jsem věnoval pozornost společníkovi. Překvapí mě když mi sdělí že nesdílí stejné hodnoty a názory s Astarothem a že se nejspíše pokusí bratrstvo přebrat sám, jen mu to bude trvat. Zamyšleně přikývnu, to... jsem chápal. Nebyl to jednoduchý úkol, ale tak nějak jsem tušil že na to má. Balaur byl vždy dobrý voják a uměl s hodně rychle rozhodovat a byl dobrým vůdcem, takže jsem ho v tomhle mohl jenom podpořit.

"Vážně... tady přemýšlím nad tím že tě v tom podpořím? Já... žasnu sám nad svými myšlenkami," vydechnu nevěřícně a zakroutím nad tím hlavou. 

Pobaveně vydechne, že ho vážně čím dál více překvapuji. Rozesměje mě to a pobaveně zakroutím hlavou.
"To je tím, že jsem ti o sobě hodně věcí neřekl... Bohužel nechodím okolo a na potkání neříkám lidem, že jsem přes tisíc let starý démon," řeknu se smíchem a dopiji svou kávu, než ji odložím stranou a začnu tak nějak přemýšlet nad tím, co jsem řekl. Sesadit Astarotha... To bude těžké. Zatímco jsem měl ve společenství hodně spojenců, měl jsem také hodně osob, které mě nesnášely. Tiše si povzdechnu a překvapeně zamrkám, když se ozve Isaac s tím, jestli vážně přemýšlí nad tím, že mě v tom podpoří. Sám zněl, jako by tomu nevěřil a tak se tiše zasměji.
"Myslím, že Astarotha zvládnu... Spíše se zaměř na Espery, ne že bych tvou pomoc neocenil, ale myslím, že s Connorem budeš mít víc než dost problémů," řeknu a pousměji se.

"Nenabízím ti tady že naběhnu na tvého šéfa..." zavrčím na něj otráveně než si povzdechnu a hodím do sebe hrnek kávy, který odložím na kuchyňskou linku. Stále jsem přemýšlel nad tím, že je mu víc než tisíc let a ještě k tomu patří mezi elementární Xaphany, no... Svět mě nepřestane udivovat, ale sám jsem se divil tomu s jakým klidem to beru. 

"Chtěl jsem tim říct, že se pokusím držet Connora dál od tebe.. Navíc poslední dobou máme o bratrstvu až příliš mnoho informací, měli by jste se lépe hlídat... Možná tam máte koroptvičku," zavrčím na něj a povzdechnu si. Hodlal jsem se vrátit na základnu, už jsem byl pryč víc než dlouho a nikdo o mě nevěděl.

Zavrčí, že mi nenabízí, že naběhne na mého šéfa a tak je s úšklebkem přikývnu. Byla to ale každopádně zajímavá představa, nad kterou jsem se musel tiše zasmát. Astaroth poražen člověkem... To by jeho ego nikdy neuneslo. Sdělí mi, že ode mě bude držet Connora dál a také mi řekne, že máme v našich řadách špeha. Zamračím se a zamyšleně se zadívám na strop.
"Víme o tom, snažili jsme se ho najít a pokud vím, už se o to někdo postaral... Moc tomu ale nevěřím," povzdechnu si a zamyšleně si podepřu bradu.
"Ale nemůžu říct, že by to bylo až tak nevýhodné... Umírají jen fanatičtí přisluhovači Astarotha, kteří si myslí, že jsou démoni nadřazenou rasou a nekontrolovatelně vraždí... Nikdy by mě neuznali jako vůdce, nakonec bych je odstranil sám... Akorát za mě děláte špinavou práci," řeknu zamyšleně a poté se zvednu z gauče.
"Už půjdu... Dej mi vědět, jak to dopadlo, jestli jsi v pořádku a... Někdy musíme zajít na pivo, tentokrát pořádně," zazubím se a poté vyskočím z okna a zamířím zpátky do základny.

-------------------------------------------------------
S tichým zavrčením za sebou zabouchnu dveře od ošestřovny. Nechápal jsem proč si tam nezajde sama, tedy... chápal neměla Archibalda v lásce ale kdo ano? Dobře, možná jsem s nim vycházel ale sám jsem netušil proč, něco na něm bylo hrozně divného. S povzdechem a pár nadávkami se nakonec odeberu k výtahu a sjedu až do sklepení. Byl jsem rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Musím potom ještě poděkovat Garettovi, přece jenom se snažili něco s Ray vymyslet a dle všeho u toho strávili dost času. Na to byl ale čas, první jsem musel vyřídit toho šíleného čaroděje. 

Sotva vejdu dolů do sklepení, odemknu dveře hned na několik zámků a povzdechnu si, než vejdu dovnitř.

"Yo, Archibalde... jdu pro nějaké lektvary a... no však víš ty... divný páchnoucí věci pro Rachel," zavrčím otráveně a přelétnu pohledem celou místnost. 

Archibald:
Poslední přísady do masti. Ještě chvíli povařit, přidat špetku magie a... Hotovo! Mladá Esperka bude mít radost. Zazubím se a v tu chvíli se otevřou dveře. Otočím se na Espera, který mě poctil svou návštěvou a zaposlouchám se do slov Isaaca. S širokým úsměvem jsem sledoval jeho tvář, oči mu pohasnou, vytratí se z nich život, krev stékala po jeho těle, chladná, studená. Mrtvolná tvář, na kterou dopadaly kapky deště. Měsíc v úplňku, smích krvelačných bestií s rudýma očima. Pařáty démonů, které zanechaly mnoho šrámů. Pláč mladé Esperky, vůdcův skrytý úsměv poté, co se zbavil soka.Proberu se z transu a zadívám na Zacka, chvíli si ho prohlížím, jako by mě překvapovalo, že je tady, než mu bez jediného slova podám elixíry a masti.
"Zemřeš," vydechnu a otočím se k němu zády.

Jakmile se na mě Archobald otočí, povzdechnu si a chvíli sleduji jeho nic neříkající úsměv, který měl na tváři skoro pořád. Vlastně... pořád. Párkrát se zhluboka nadechnu a čekám co mi sdělí, když si mě už nějakou chvíli prohlížel. Jakmile mi však sdělí že zemřu, párkrát nechápavě zamrkám, než se na něj zadívám jako na magora. Co to... ten.. 

"Počkat...cože?" vydechnu vcelku pobaveně a zamračím se. Chvíli jsem ho propaloval naštvaným pohledem, ale po chvilce rozhodím ruce a povzdechnu si, než je složím na prsou.

"...Nemůžeš někomu říct něco takového a otočit se k němu zády," zavrčím na něj a hodlal jsem od něj slyšet nějaké vysvětlení... i když... počkat byl to Archibald, jestli zase bude mluvit v hádánkách tak... jsem asi nahranej, nesnášel jsem věci u kterých se muselo přemýšlet. 

Archibald:
Pobaveně vyhrkne cože, ale neodpovídal jsem mu. Řekl jsem mu to nejpodstatnější.. Tedy myslím. Těžko se přemýšlí. možná to však jak jasné nebylo. Neviděl, to co ty, hlupáku. Otočím se na něj, když zavrčí, že nemůžu říct něco takového a otočit se zády.
"Ne?" zeptám se zmateně, než si odkašlu a zadívám se někam za něj.
"Jasný úplněk, jemný déšť.... Mrtvolné oči se dívají na nebe. Bez života, bez naděje. Blonďatá dívka pláče nad mrtvým milencem... Démoni a upíři neznají slitování," pokusím se vysvětlit, než se zadívám na Isaacův výraz, ze kterého jsem se snažil odhadnout, zda to již chápe. Po chvilce však uvidím cizí obličej, mocná magie, téměř stejně mocná jako ta má... Před lety, kdysi dávno... Armáda, přítel...
"Tvůj přítel. Stříbřité oči, sněhové vlasy... Zapovězený Espery pro svůj původ. Temný... Půjde s tebou, magie může pomoci, oči pak nepohasnou..." dodám po chvilce, jakmile vize "mladíka" zmizí.

Nevěřícně jsem sledoval Archibalda, choval se... divně. Ještě jsem ho v takovém stavu neviděl a vůbec se mi nelíbilo co říká. Zemřu, kdy sakra zemřu? Jak to ví? Nakonec vydechne dlouhou větu v útržcích, kterou jsem se snažil poskládat dohromady. Cože? Upíř, démoni... slitování... mluví o nějaké z misí? Nechápavě zavrtím hlavou a zamračím se. V tu ránu se ale zmíní o Balaurovi a mě ztuhne krev v žilách. Jak o něm... jak o něm sakra ví? z jeho žvástů jsem pochopil že ho mám sebou někam vzít, ježe kam? Já... vůbec jsem mu nerozuměl. Vyjeveně jsem ho sledoval zcela zaseknutý na místě a nic neříkal.

"Eh..." vydechnu ochromeně a přimhouřím oči, než si povzdechnu a donutím se uklidnit. Z nějakého důvodu, jsem mu věřil. Sám jsem netušil proč... Ten blázen mě totálně dostal, nevěděl jsem co říct, ani nevím jestli na to bylo co říci ale už to co vyloudil bylo víc než obvykle a pochyboval jsem že z něj ještě něco dostanu. 

Nic neříkal. Vysvětlení mu stačilo. Spokojeně se zazubím. Bude žít. Doufám. Přítel ho ochrání. Ne, ochrání jeden druhého navzájem. Od toho jsou. Archibald... Varoval, ochránil Isaaca. Přátelé? Otočím se zpátky k práci, varování uděleno. Jedno na víc, stále na mysli. Jak jen ho říct?
"Reaper. Přináší smrt, bere životy. O živé se nestará. Způsobí sám svou záhubu. Ví o nebezpečí, tentokrát zevnitř, ne zvenčí. Neví, jak se mu postavit, snaží se jej zbavit. To nesmí být dovoleno. Šílenství mysli způsobí jeho pád. Zack musí být opatrný," vydechnu, než se otočím zpátky k práci a zamračím se na jednu bylinku, jako by za všechno mohla. Má mysl se na chvíli vrátí k Isaacovi.
"Temné značky na těle... Podezření, problémy.... Dílo démona, pro ostatní však stvořeno Archibaldem," dodám, než se zazubím na Isaaca a mrknu na něj.
"Odejdi, víc pomoci nemohu," dodám po chvilce a ukáži na dveře.

Nic jsem neříkal a díval se na jeho počínání s bylinkami, když se zničeho nic rozmluví. Lehce sebou cuknu při prvním slovu a zadívám se někam za něj. Snažil jsem se pobrat všechno co mi sdělil a čím více jsem si ta slova opakoval v hlavě, tím více jsem jim rozuměl. S přimhouřenýma očima jsem sklopil pohled a sevřel pěsti, než si od Archibalda vezmu bylinky pro Ray a bez jediného slova se rozejdu pryč. Sotva otevřu dveře a ocitnu se na práhu, povzdechnu si.

"Archibalde... díky," sdělím čaroději aniž bych se na něj otočil a dveře za sebou zabouchnu, než se vydám na ošetřovnu. 

-----------------------------------------------

Zamyšleně jsem kráčel přes parkoviště, než jsem dosedl na motorku a vydal jsem se do nočního klidu města. Zastavil jsem se až na jendom parkovišti kousek od mé oblíbené hospody. S helmou na hlavě zvednu pohled na zářivý úplněk, než si ji sundám a zůstanu sedět. Archibald mě varoval před Connorem. Byl jsem si téměř jistý že se jedná o tuhle misi... Úplněk na nebi povtrzoval jeho slova a tak jsem zamyšleně pohrábl kapsu a vytáhl z ní telefón, než jsem vytočil Balaurovo číslo. Jenže byl členem bratrstva, proč by... proč by se mnou vůbec chodil? Ne, byli jsme přátelé... a já potřeboval jeho pomoc. Opravdu jsem neměl koule na to chodit tam sám, obzvláště po čarodějových slovech. 

Užíval jsem si klidného večera s Khorou, když mi najednou začne zvonit telefon. Natáhnu se pro něj a nadzvednu obočí, když uvidím Isaacovo jméno. Po krátkém rozhovoru se dozvím, že potřebuje s něčím pomoci, raději jsem to však chtěl řešit osobně a tak se domluvíme, že za ním dojdu před naši oblíbenou hospodu. Rozloučím se s Khorou, než tak napůl automaticky hrábnu po meči a brzy jsem letěl nad městem. Přistanu v jedné menší uličce, kde mě nikdo nemohl vidět a posledních pár metrů dojdu pěšky. Už z dálky jsem viděl Isaaca u motorky a tak pochvalně zapískám.
"Pěkná mašina," zasměji se, než se rozejdu k Zackovi a zastrčím ruce do kapes.
"Nelekej se, jo vypadám trochu jinak, ale... No, takhle vypadám doopravdy," řeknu hned na úvod, než se zastavím kus od něj.
"Co potřebuješ?" zeptám se s úsměvem.

Byl jsem rád že mi to zvedl a také se mi ulevilo že to chce řešit osobně, i pro mě to bylo pohodlnější a tak se usadím na motorce, zavřu oči a zaspolouchám se do okolnách zvuků. Brzy jsem zaslechl kroky a pochvalné pískání od Balaura a tak se otočím jeho směrem.

"Díky," vydechnu pobaveně ale nakonec odložím helmu a postavím se, zatímco mi Balaur sdělí že vypadá jinak. Vlastně... až teď když jsem si ho prohlédl jsem si to vůbec uvědomil a tak přikývnu.

"Zase tolik ne, vypadáš... dospěleji," ušklíbnu se na něj ale když se mě zeptá co potřebuji až nepřirozeně zvážím a zamračím se. 

"Vím že nemám žádné právo tě o to žádat, ale potřeboval bych aby jsi se mnou šel na jednu misi," vydechnu a sklopím pohled k chladným kachlicím, než se zadívám na úplněk na nebi.

"Pokud tam půjdu sám, zemřu," řeknu nakonec s úšklebkem než na Balaura vycením zuby a zašklebím se na něj. 

Odloží helmu, než se na mě podívá a poznamená, že vypadám dospěleji, ušklíbnu se, než si prohrábnu vlasy a neunikne mi, jak moc zvážněl. Lehce se zamračím a když mě požádá, abych s ním šel na misi, nakloním hlavu na stranu. To... Jsem opravdu nečekal. Měli jsme stát proti sobě, byl jsem rád, že mě stále považuje za svého přítele, ale nikdy bych nečekal, že mě o tohle požádá. Když však řekne, že pokud půjde sám, zemře, zamračím se ještě víc.
"Samozřejmě, že s tebou půjdu... Jen... Proč tě váš vůdce posílá na tak nebezpečné mise samotného?" zeptám se zmateně a trochu se protáhnu. Teď jsem byl opravdu rád, že jsem si sebou vzal svoji zbraň.
"A co je to za misi?" zeptám se ještě. Chtěl jsem vědět, do čeho jdu, ale sám jsem věděl, že ať už by to bylo cokoliv, nenechal bych ho ve štychu.

Sledoval jsem ho a opíral se zamyšleně o motorku, sledoval jeho překvapený výraz, se kterým nakláněl hlavu na stranu. Tiše si povzdechnu ale ulevilo se mi, dyž mi odpověděl že se mnou půjde. Poté se ale zamračeně zeptá, proč mě náš vůdce posílá na tak nebezpečnou misi samotného a tak chvíli nic neříkám, jenom se zadívám na měsíc. 

"Balaure, ať už to bude znít sebedivněji... ne, jinak... na divnosti jsi hádám zvyklý," vydechnu a sklopím pohled do očí démoního přítele, než si se zavrtěním hlavy povzdechnu.

"Na základně máme mága, drží ho tam Connor a přitom je tam dá se říci z vlastní vůle, zavřený ale díky dodávkám pro své pokusy, řekl bych spokojený. Docela spolu vycházíme, obvazy na mém těle jsou jeho dílem, on je zvláštní..." vydechnu zamyšleně a zamračím se někam na zeď za Balaura.

"Varoval mě před Connorem, před touhle misí, která je možná pod zástěrkou Connora tak jednoduchá, že se rovná zabití jednoho upíra. Když půjdu sám, zemřu za úplňku, jemné deštivé noci... Pokud však sebou vezmu přítele se stříbřitýma očima, sněhovými vlasy zapovězeného Espery pro svůj temný původ... pak mé oči nepohasnou," vydechnu slova která jsem si celou dobu opakoval v hlavě a zabodnu oči do Balaura.

"Tohle mi řekl před týdnem..." vydechnu a zadívám se na oblohu, kde se v dálce hromadily tmavé mraky. Všechno sedělo... Až děsivě moc. Lehce se nad tou představou ošiji a zamračím se.

"Nevím co se bude dít, ale nemohl jsem jeho slova nechat jenom tak, i kdyby lhal a o nic nešlo. Ne, nikomu jsem o tobě neřekl, přesto ví že se s tebou přátelím, stejně jako ví o temných značkách na mém těle, které jsi utvořil ty," zamrkám nevěřícně a prohrábnu si vlasy. 

"Já vím... zní to děsně ujetě ale můžu tě ujistit o tom, že jsem se ještě nezcvokl," zavrčím a donutím se nad tím vším ušklíbnout. 

Začne mi vykládat o mágovi, kterého Esperové drží na základně a z toho, co mi řekl, to znělo, jako by uměl... Předpovídat budoucnost. Ošiju se, znělo to zvláštně, děsivě. Ale Isaac nelhal, jeho slova byla pravdivá a já neměl jediný důvod mu nevěřit. Zamyšleně přikývnu, než se zadívám na motorku, ke které přistoupím.
"Jsem rád, že jsi mi dal vědět. Pojďme, uvidíme, jak moc se ten váš mág trefil s předpovězením budoucnosti," pousměji se a znovu se protáhnu, až mi několikrát zakřupe páteř a tak se zašklebím.
"Motorka bude nejrychlejší a alespoň mi ukážeš, co umí," zasměji se a i přesto, co jsem se dozvěděl, jsem byl stále v dobré náladě. Věřil jsem svým schopnostem a hodlal jsem svého nejlepšího přítele za každou cenu ochránit. A také mi přišla nehorázně vtipná představa Espera a démona z Temného Bratrstva, jak bojují bok po boku. No co, dějí se i šílenější věci. Jako mágové předpovídající budoucnost.

Čím déle bylo mezi námi ticho, tím divněji jsem si připadal. Brzy jsem už neudržel pozornost jenom na Balaurovi a tak na chvíli zavřu oči a zavrtím hlavou. Znělo to opravdu šíleně. Neměl důvod mým slovům věřit, ale já neměl důvod mu lhát.

"Řekl bych někomu jinému ale Connor mi jasně řekl že bych to měl zvládnout, že se jedná o jendoho upíra... takže není potřeba aby tam posílal někoho zkušenějšího," vydechnu a když přistoupí blíž, že motorka bude nejrychlejší, přikývnu a dosednu na ni, než si nasadím helmu a pokynu mu aby se posadil.

"Taky jsem zvědavý na to co umíš, jsem rád že nestojíme proti sobě. Je fajn někomu zase věřit," vydechnu nakonec s lehkým úsměvem, než se posadí a vyrazíme. Nějak jsem nespěchal ale i tak jsem jel rychleji než byla potřeba, bylo to odsud docela daleko a tak jsem zamířil na určené místo k jedné potemnělé staré továrně. Zastavil jsem ale asi blok ulice od ní, než jsem seskočil a počkal na svého přítele, s čímž jsem se rozešel na určené místo a už teď mi z temnoty kolem běhal mráz po zádech. 

Vydechne, že by řekl někomu jinému, ale Connor mu řekl, že to musí zvládnout sám. Přikývnu, jestli ho ale vlastní šéf poslal do pasti... Netušil jsem, co si o tom myslet.
"Zacku... Jsme přátelé, koho jiného bys měl poprosit o pomoc, když jde o život, když ne mě?" ušklíbnu se a vyhoupnu se za něj na motorku.
"Kdyby se ti cokoliv někdy nezdálo... Nebo ses na misi dostal do průseru, dej vědět. Budu tam rychleji, než Esperové a co mě Astaroth degradoval z pozice Spectera, mám až moc volného času," poznamenám a když vydechne, že je fajn zase někomu věřit, spokojeně se pousměji. Jo, v tom měl pravdu. Byl jsem rád, že už před ním nemusím nic tajit. Jeli jsme opravdu rychle a já si užíval vítr ve vlasech, brzy jsme byli na místě blízko staré továrny a já už teď cítil přítomnost magie. Přesněji magické bariéry. Rychle se natáhnu a Isaaca zastavím.
"Magická bariéra..." zamumlám, než se pomaličku vydám vpřed a natáhnu ruku k bariéře, proti které vyšlu trochu vlastní magie a chvíli ji zkoumám.
"Nemá zabránit vstupu, spíš... Upozornit na vetřelce a zabránit komukoliv, aby cítil magii zevnitř?" vydechnu zamračeně. Hádal jsem, ale podobný typ bariéry jsem už viděl.
"Něco podobného jsem už několikrát viděl. Většinou se používá, když nechceš, aby někdo věděl, že provádíš magický rituál," povzdechnu si. Nakonec to bude možná ještě horší, než jsem si myslel.

Pomalu jsem pokračoval blíže k budově, když mě najendou Balaur zastaví a položí mi ruku na rameno. Zvědavě se na něj zadívám a když mi sdělí že je tu magická bariéra, zamračím se. 

"Jedna lepší informace za druhou," zamračím se a zakroutím nad tím hlavou. Tohle se mi absolutně nelíbilo. Byl jsem o to více rád že je tady sem nou ještě někdo, já bych tou bariérou prošel a kdo ví co by se na mě vrhlo, ale rituál... moc jsem tomu nerozuměl a tak se tázavě zadívám na přítele.

"Dle tvého výrazu hádám že je to hodně špatný?" vydechnu a složím ruce na prsou, než se obezřetně rozhlédnu okolo. Už jenom to, že je tu bariéra znamená... že to není obyčejná mise pro učedníka. Tohle si Connor vypije, tedy pokud se vůbec vrátím...

Zamračí se s tím, že je to jedna lepší informace za druhou, ušklíbnu se a když se zeptá, jestli je to hodně špatný, zakroutím hlavou.
"Netuším... Můžou vyvolávat bestie z podsvětí, nebo tak něco.... Nevím... Navíc, není možnost, jak projít, aniž by se o tom nedozvěděli. Ten, co bariéru vytvořil je uvnitř, když projdeme, bude o tom vědět, když ji zničím, dozví se o tom stejně jako celý okolní blok města. Nejlepší bude prostě projít a zabít všechno, na co po cestě narazíme," vydechnu a znovu se zadívám před nás, než kývnu na Isaaca a rozejdeme se kupředu. Jakmile projdeme bariérou, ucítím opravdu silnou magii, která mě doslova praští do ksichtu.
"No super, co tu proboha dělají?" zavrčím, než vytáhnu svůj meč a rozběhnu se kupředu.

Zhluboka se nadechnu a vyposlechnu si co mi Balaur sdělí. Byly tu dvě možnosti a měl pravdu, ta první byla mnohem lepší než ta druhá. Zničneí bariéry rozhodně nepřipadalo v úvahu pokud není nutná a nebrání nám vstoupit dovnitř. 

"Pak jim tedy dejme vědět, že tu jsme," zavrčím a v mžiku na to si vyvolám meč v rukou a rozejdu se za Balaurem, než se obezřetně začnu rozhlížet okolo. Měl jsem zvláštní pocit, ale kráčel jsem potichu a opatrně, jeden blbý krok by mohl znamenat konec. Nakonec si však vzpomenu na Archibalda atak se zamračím.

"Mluvil o upírech, démonech a bestií s rudýma očima," zavzpomínám a přimhouřím oči do tmy. Nehodlal jsem tady chcípnout a byl jsem ochotný bránit svého přítele za každou cenu tal jako sám sebe. 

Isaac mi sdělí, že mág mluvil o upírech, démonech a bestiích s rudýma očima, zamračím se a ve stejnou chvíli se ozve hlasité zavytí, které znělo jako vlčí, vlkodlačí a přesto... Trochu jinak. Znal jsem ho, slýchával jsem ho často.
"Xerasové?" zamumlám a rozhlédnu se okolo, noc protne další řev, tentokrát silnější, ale naštěstí jen jeden. Měl jsem blbý pocit, že to je Warg a když uvidím, jak do vzduchu vyletělo něco opeřeného, následované... Dračí potvorou, která po chvilce zmizí... Modlil jsem se, aby to bylo všechno.
"Do hajzlu... Postarej se o pozemní potvory, já musím sejmout ty dva... Psi plivou oheň, nebo jiný element, ta velká potvora magii neovládá, ale má hroznou sílu a tvrdou kůži," vyhrknu na Isaaca, než vyletím do vzduchu pomocí levitace a zamířím k Hexovi a Anemisovi, kteří spolu naštěstí bojovali, ale to... Nemusí trvat dlouho, jakmile zjistí, že mají dost jiné kořisti.

Zhluboka se nadechnu a když se ozve hlasité zavytí a několik za sebou následujících divných zvuků, lehce sebou cukn ua zamračím se. Pevněji sevřu zbraň v rukou a když dostanu pokyny od Balaura, přikývnu a ohlédnu se jak zmizel ve vzduchu, než se začnu soustředit na své okolí. Psi plivající oheň... něco velkého, silného a tvrdého... proč já jsem se na to dneska nevysral? Ajo... protože prostě Connor. Párkrát nechápavě zamrkám, ale když za sebou zaslechnu zavrčení a sotva se otočí a zadívám se na oheň, který letěl mým směrem, okamžitě se zaštítím a sotva se na mě pes rozběhne, napřáhnu se štítem a udeřím ho hranou do boku až odletí. Hned na to jsem měl v ruce svou zbraň a vrhl se proti němu. Podařilo se mi ho zranit hlubokou sečnou ranou na boku, než jsem ho probodl skrz na skrz. Jenže nebyl jediný, za mnou se ozvalo hled několik zavrčení a já věděl že musím být opatrný. Vrhl jsem se mezi ně ale dával jsem si pozor na jejich oheň, i když já a oheň jsme byli docela dobří přátelé ne? Jistě myšleno zcela ironicky... Tiše zavrčím a zabiji dalšího pekelného psa, jenže problém nastane když se proti mě vyřítí neco opravdu velkého a já byl už jenom z reflexů nucen odskočit před jeho ranou, a tak jsem sledoval jak se jeho obří ruka zabořila do země a bylo mi hned jasné že na tom místě bych stát nechtěl. 
"Bezva," zavrčím a ohlédnu se na obří monstrum, vedle kterého stáli pekelní psi a následovali jej. Nejlepší pro mě bude udržet obranu a vypořádat se s nimi jak na mě naběhnou, zároveň jsem ale byl ostražitý i na své okolí, to že tu jsou znamená, že tu někde musí být i lidsky smýšlející havěť a já nestál zrovna o to aby mi ze tmy naběhli do zad.