Isaac & Balaur

Čekal jsem, co mi odpoví a překvapí mě, když se začne smát. Dlouho mu to ale nevydrží a začne mluvit o Connoroci. Ušklíbnu se, znal jsem vůdce Esperů, už jsem s ním dokonce bojoval.
"Ah, Connor... Jindy bych řekl, ať ho pozdravuješ, ale... Jak říkáš, nebyl by nadšený," ušklíbnu se a když začne mluvit o zabíjení, nakloním hlavu na stranu.
"Možná jsem pacifista a snažím se vyhnout zbytečnému krveprolití, to však neznamená, že si zabíjení neužívám, právě naopak. Miluji dobrý souboj," vydechnu a když mi sdělí, že je zrůda, pobaveně se zasměji.
"A kdo není? Všichni jsme zrůdy, každý se jí musí stát, aby proti nim bojoval," zasměji se a souhlasně přikývnu, když se zeptá, zda neexistuje dobrá válka, nebo špatný mír. Oba si všimneme, že se mu třese ruka, lehce se zamračím a pomalu se k němu rozejdu.
"Jsi v pořádku?" zeptám se starostlivým tónem, který byl výhradně pro ty, na kterých mi záleží. Netušil jsem, co všechno musí Esperové obětovat pro to, aby mohli mít sílu, kterou mají, ale nedivil bych se, kdyby si vyžadovala velkou oběť.

Jakmile se zmíní o Connorovi, ušklíbnu se a zavrtím hlavou.

"Tak toho pozdravovat nebudu, nevycházíme spolu zrovna nejlépe..." vydechnu zamyšleně a ušklíbnu se nad tou představou jak dostal zjebáno od Blakeho a ostatních významných Esperů. Nakonec se ale ušklíbnu na Balaura, když mi sdělí že miluje dobrý souboj. V tomhle jsem ho moc dobře chápal a měl jsem to stejně tak jako on. Dobré souboje jsem si užíval na plno, bavil se u nich a ztrácel vlastní hlavu. 

"Tak tomu nemám co vytknout," vydechnu a samotného mě překvapí jak klidný jsem byl a jak na poměry ostatních... jsem vystupoval vcelku inteligentně. Možná za to mohla ta melancholie z dlouholetého přátelství... co já vím. Jakmile se mě ale zeptá jestli jsem v pořádku, zatímco jsem se díval na scou třesoucí ruku, pousměji se a povzdechnu si.

"Sám nevím... Jak jsem říkal, lidé nejsou stavěni na takovou sílu a já... jsem si více než jistý že bych zvládl i Conora," vydechnu potichu a zamračím se. Necítil jsem sice bolest, ale to neznamenalo že jsem nevěděl že je s mým tělem něco špatně.

Sdělí mi, že spolu nevychází zrovna nejlépe, přikývnu a jeho úšklebek, když se zmíním o dobrých souboji mi napoví, že je na tom stejně. Neměl proti tomu co vytknout, tak se zasměji a dostanu chuť si zabojovat s ním, ale... Už teď jsem věděl, že má mnohem vyšší fyzickou sílu, než já, nemohl jsem se mu rovnat a nemyslel jsem si, že by si tolik užil souboj právě se mnou, když jsem se soustředil na magii. Spíše bych si ho držel od těla a útočil pomocí elementů, proti kterým jsem netušil, jak by se bránil. Ale možná má eso v rukávu. Z přemýšlení mě vytrhne až když řekne, že neví a že lidé na takovou sílu stavěni nejsou. A že by zvládl Connora.
"To opravdu ne... Nemyslím si, že lidské tělo takovou sílu unese bez pomoci magie... Ale mohu se mýlit. Někdo by se na tebe měl podívat," vydechnu a zamračím se. Nebyl jsem doktor, netušil jsem, jak bych mohl zjistit, co s ním je, ale v něčem jsem pomoci mohl.
"Až budeš vědět, co s tebou je... Možná budu schopen nějak pomoci. Kontakt na mě bys pořád mít měl. Nevidím tě jako nepřítele, klidně se ozvi a..." řeknu a chtěl jsem dodat, že bychom mohli někdy zajít na pivo, jako za starých časů, ale... Nejspíš by odmítl. Věci už nebyly jako dřív.
"A já zkusím něco vymyslet," dořeknu nakonec a pousměji se.

Poslouchal jsem ho a musel jsem povytáhnout obočí v momentě kdy mě začne poučovat o tom, že by se na mě měl někdo podívat. Tak moc mi připomněl starostlivou Rachel a tak se ušklíbnu a povzdechnu si. Když mi ale sdělí že by mi byl schopen nějak pomoci, zaseknu se. Proč... by mi pomáhal? Hned mi to ale osvětlí tím, že mě nebere jako nepřítele a tak se na to rozhodnu neříkat nic. Sám jsem pořád nevěděl jak k Balaurovi přistupovat a spoustu věcí jsem si potřeboval nechat projít hlavou. 

"Myslím že mám..." vydechnu a ušklíbnu se na něj. 

Kontakt na mě nejspíš ještě měl a tak spokojeně přikývnu. Byl jsem rád, že jsem ho po tak dlouhé době viděl a mohl jsem být vděčný, že jsem zatím neztratil dalšího a momentálně nejspíš i jediného přítele. To se stále stát mohlo, pořád jsem netušil, jak by zareagoval na to, že jsem členem Temného Bratrstva. Tiše si povzdechnu a když řekne, že už půjde, aby šéfovi nebylo divné, že chytá upíra moc dlouho, přikývnu.
"Zatím, starý příteli," pousměji se a otočím se k Isaacovi zády. Hlavou mi létala spousta myšlenek a už jsem vymýšlel, jak bych případně mohl Isaacovi pomoci. Dlouho mi to však nevydrželo, jelikož jakmile přijdu do pokoje, lehnu do postele a ihned usnu.

Dalších pár dní jsem o Isaacovi vůbec neslyšel, to mi však nebránilo v tom udělat menší výzkum ohledně toho, jak by se dalo posílit lidské tělo, aby vydrželo větší zápřah. Podaří se mi dokonce najít jednu metodu, kdy jsem dokázal temnou magii vrýt do něčího těla a no... Najdu si i pokusného králíka. Podaří se mi zajmout padlého anděla, který sice ovládal magii, ale jeho tělo bylo stále lidské a mělo i lidské limity. Můj pokus byl úspěšný, ale padlý ho bohužel nepřežil... Ehm, mou chybou. Proces byl tak bolestivý, že začal hrozně ječet a poté i prosit, abych ho zabil. Jakmile jsem zjistil, že je má metoda úspěšná, ruply mi nervy a opravdu jsem to udělal. No co... On mě napadl jako první. Teď stačilo jen čekat, jestli se Isaac ozve...

Už to byl týden od vyšetření Ray, kdy mi bylo potvrzeno že to mé tělo nezvládá a opravdu umírám. Pořád jsem netušil jak s tou informací naložit a tak jsem se bezcílně plahočil ulící a přemýšlel. Stále jsem nedokázal najít nějaký způsob a bylo mi čm dál hůř. Ani nevím proč, hrábnu do kapsy pro telefon a zadívám se na seznam kontaktů, po tom všem by bylo jenom fér dá tvědět starému příteli, že už se dlouho neuvidíme, když už... jsem ho po třech letech viděl. Bylo to zvláštní, najednou mi to nebylo jedno, cítil jsem se jako přítel zodpovědný za to mu to říct, ne zasse zmizet jako po požáru, kdy jsem odstřihl veškerý kontakt mezi lidmi... jenže teď, by to bylo napořád a měl jsem pocit že by mi to neodpustil. S tím se také opřu o zeď domu a začnu psát smsku, chtěl jsem se s nim sejít a nenapadlo mě lepší místo než v hospodě u piva. Tam jsme dříve chodívali docela často...  

Nebylo zase tak pozdě a přesto jsem ležel v posteli a absolutně netušil, co dělat. Proto trochu zajásám, když zaslechnu svůj mobil, převalím se na posteli, natáhnu se pro něj a s překvapením zjistím, že mi píše Isaac. Chtěl se sejít v naší oblíbené hospodě u piva. Na zlomek vteřiny mě napadne, že to bude past, ale poté tuto myšlenku zcela zahodím. Zack takový nebyl, kdyby se rozhodl mě zbavit, udělá to sám. Napíšu mu, že tam budu do deseti minut, než si obleču něco normálního, seberu klíčky od auta a vydám se na parkoviště. U svého auta se však zcela zaseknu a dostanu chuť někoho zavraždit. Bylo mi jasné, že vyškrábané obrázky do laku mého auta má na svědomí ona a tak zavrčím pár nadávek, než se rozhodnu jít pěšky. Tedy spíše letět. Za pár minut jsem vskutku byl před naší oblíbenou hospodou a tak se vydám dovnitř hledat Zacka.

Seděl jsem uvnitř hospody která se za ty léta docela dost změnila a ani mě nepřekvapovalo, že mě zdejší hostinský nepoznává, kdo by taky mohl... potom všem. I tak si objednám dvě piva, bylo mi jasné že tu Balaur za chvíli bude, byl démon navíc Xaphan. Levitace byla dobrým způsobem rychlé přepravy, zvláště proto že nemusel kličkovat ulicemi jako idiot. Krátce zavřu oči a zadívám se na skleničku a prázdné místo naproti. Stále jsem ale myšlenkami odbíhal k Rachel, opravdu ji ta zpráva zasáhla, proto jsem byl na sebe trochu naštvaný... Zatímco ona se s tím prala, já to tak nějak přijmal. Už jsem netoužil po životě tak jako dřív, ale to neznamenalo že jsem chtěl umřít. Ne, stála jsem tu měl věci které jsem chtěl dodělat a přátelé... rodinu. V dálce zahlédnu bélé vlasy a tak zvednu ruku než na Balaura mávnu.

Stále jsem byl opravdu naštvaný a to se nezměnilo ani v momentě, kdy vejdu do hospody a po chvilce zahlédnu Isaaca, který na mě mával, dojdu k němu a se zafuněním se posadím. K mé radosti mi už objednal pivo a tak do sebe půlku rovnou kopnu a poté s ním praštím o stůl.
"Která ženská ti vyškrábe obrázky do auta? Musel jsem jít pěšky," zavrčím podrážděně a povzdechnu si, než se zadívám na Isaaca, který... Nevypadal vůbec dobře. Mohl jsem však soudit jen podle jeho očí.
"Rád tě zase vidím, nečekal jsem, že se ozveš po minulém rozhovoru," vydechnu a znovu upiji z mého piva.
"A mimochodem... Vypadáš hrozně. Cos dělal?" zamručím a probodnu ho pohledem.

Sledoval jsem jak se posadil a kopl do sebe víc než půlku piva, než s ním s rázností třískl o stůl. Párkrát nechápavě zamrkám a když se zmíní o ženské, autě a obrázcích, hlasitě se rozesměji.

"Dokud to byla ženská a ne její milenec, je to ještě dobrý ne?" řeknu s doznívajícím smíchem a zadívám se na klensičku piva, než se pro něj natáhnu. Balaur poznamená že mě rád vidí a že nečekal že se ozvu po minulem rozhovoru. Hodím na něj nechápavý pohled, než se zamračím.

"To to bylo až tak hrozné?" překvapeně vydechnu a chvíli poté se napiju, zatímco mě můj přítel probodne pohledem s tím že vypadám hrozně. Krátce se pousměji a zabodnu pohled do stolu.

"Já vím," vydechnu a zvednu pohled k Balaurovi, než se nervózně zašklebím.
"Umírám Balaure, přišlo mi jenom fér se rozloučit," vydechnu se zavrčením jako kdyby to nic neznamenalo, než do sebe kopnu zbytek piva a zašklebím se. 

Začne se mi hlasitě smát a tak zavrčím a propálím ho pohledem, když se však zmíní o milenci, odfrknu si.
"To by mi ještě chybělo, nedělím se," odfrknu si potichu a když se Isaaca zamračí s tím, jestli to bylo naposled tak hrozné, zavrtím hlavou.
"Ne, jen... Jsem ti lhal a jsi teď lovcem mého druhu... Nedivil bych se ti, kdyby jsi mě nenáviděl," řeknu potichu a chvíli se zamyslím nad naší situací, tyto myšlenky mě však přejdou v momentě, kdy řekne, že umírá a přišlo mu fér se rozloučit. Trhnu sebou, vyvalím na něj oči, než se zavrčením vyskočím na nohy.
"Tak to teda ne. Jen přes moji mrtvolu," vyprsknu, než ho chytím za ruku a začnu ho tahat za sebou pryč z hospody. Po cestě však ještě stačím hodit peníze na bar za dvě piva. Dotáhnu Isaaca do jedné menší, tmavé uličky, kde ho pustím a otočím se na něj.
"Fajn, co s tebou je?" zeptám se nadzvednu obočí.

Poslouchal jsem Balaura a musel jsem se pousmát, nad jeho slovy nad naši debatou před týdnem a bylo jen těžko k uvěření že ten muž přede mnou je démon. Zasměji se tomu a v momentě kdy na mě vyvalí oči, vyskočí na nohy a se zavrčením mě začne odtahovat pryč, jen nechápavě zamrkám ale neprotestoval jsem, vlastně jsem ani nedostal příležitost. Dostanu se k tomu až když se zastavíme.

"A já si chtěl jen užít klidnej večer nad chutným pivem..." zavrčím na něj pobaveně v momentě co nás odtáhne do tmavé uličky a zeptá se mi co se mnou je. Chvíli jsem si ho jenom prohlížel ale nakonec si povzdechnu a pohrábnu si vlasy.

"Proč se tolik vůbec staráš?" zeptám se ho po chvilce aniž bych mu odpověděl a zadívám se někam stranou, než se opřu o zeď za mnou a upřu pohled na Balaura. Mohlo mu to být jedno, nebyl to jeho problém a správně bychom měli stát na opačných stranách jen... jsem si to teď nedokázal představit.

"Stále jsi můj přítel... nedal jsi mi důvod tě nenávidět. Možná jsem lovec, ale nejsem v těhle věcech tak primitivní jako Connor, kterému jde jenom o pomstu bez ohledu na to kolik přátel obětuje pro své uspokojení," vydechnu prostě a zadívám se mu do stříbrných očí. 

Jakmile zastavíme, pobaveně poznamená, že chtěl jen klidnej večer nad chutným pivem. Zavrčím na něj, ten pitomec! Řekne mi tohle a čeká, že budu klidný?! Po chvilce se mě zeptá, proč se vůbec starám a tak na něj zavrčím.
"Protože jsi můj nejlepší přítel, sakra!" vyprsknu dost nahlas a párkrát se nadechnu, abych se uklidnil a až poté mi dojde, co jsem řekl. Párkrát zamrkám, ale nemohl jsem popřít, že by to nebyla pravda. Znal jsem ho sice "jen" deset let, ale i tak... Mi na něm záleželo víc než na Astarothovi, kterého jsem znal stokrát déle. Bez nadsázky. Navíc s ním jsem už dlouho nevycházel. Tiše si povzdechnu a když mi Isaac řekne, že jsem stále jeho přítel a nedal jsem mu důvod mě nenávidět, přikývnu. Také se dozvím něco málo o fungování Esperů a tak si povzdechnu.
"To... Zní hodně podobně jako můj šéf," řeknu s povzdechem, ale poté rychle zavrtím hlavou.
"Jak to, že umíráš?" zeptám se znovu, tentokrát opravdu netrpělivě.

Poslouchal jsem slova svého přítele a musel jsem se pousmát. Nemohl jsem popřít, že mě ta informace potěšila a tak se krátce zasměji, než se unaveně a těžce zapřu do zdi za mými zády. Teď mě opravdu zajímalo nad čím přemýšlí a já... Kdo by řekl že se jednou budu takhle bavit s přítelem, který vlastně nikdy nebyl člověk. Ale teď, mi na tom nějak nezáleželo, pořád to byl ten Balaur, kterého jsem znal a překvapí mě, když se svěří s tím, že to zní jako jeho šéf. 

"Koukám že máme něco společného," zašklebím se a když se mě znovu zeptá proč umírám, povzdechnu si. Chvíli jsem nic neříkal, jenom mlčel a přemýšlel jak mu to říct, ihned si vybavím naší předešlou debatu a dojde mi že to bude o to jednodušší.

"Jak jsem řekl, lidská těla nejsou stavěna na takovou sílu. Mi Espeři jsme nuceni prolamovat své limity pro dosažení větší síly. To se skládá z neustálého tréninku naši vůle a posunování hranic až do šílených rozměrů. Někteří mohou z té síly zešílet, stanou se ji posedlí... a někdy se stává že své limity prolomí natolik, že jim selžou orgány a zemřou," vydechnu se smíchem ale byla v něm jasná kapka zoufalství, které jsem nedokázal skrýt ani za smích. Po chvilce se uklidním a sklopím pohled k zemi, než těžce vydechnu a svěsím ruce podél těla. Chvíli jsem hleděl do země, zcela potichu a jen bezmyšlenkovitě zíral.

"Stal jsem se ve své honbě za pomstou tak silným, až mě to zabíjí... ironické co?" vydechnu nakonec s pohledem upřeným do Balaurových očí. Stále jsem nad tím přemýšlel a bylo vtipné jak jsem se tu s nim bavil jako rovný srovným. No... tak jsem ho koneckonců tak bral. 

Zašklebí se, že máme něco společného a tak přikývnu, když mi však začne vysvětlovat důvod, proč umírá, zůstanu na něj hledět s nečitelným výrazem. I když se na chvíli odmlčí, stále ho bez hnutí pozoruji a až když teprve dodá, že je ironické, že ho zabíjí to, že se stal tak silným, rozhodnu se promluvit.
"To máš říct hned ty idiote!" prsknu na něj a založím si ruce na prsou, než s arogantním výrazem zvednu trochu bradu.
"Žádné umírání, mám způsob, jak ti pomoct!" řeknu mu a krátce se zasměji, než se rozejdu ulicí a naznačím mu, ať jde za mnou.
"Když už jsme se o tom naposled bavili, počítal jsem s tím, že by se to mohlo stát... Tedy ne že bys mohl umírat, ale že by tvé svaly nedokázaly vydržet ten nápor a tak neustále praskaly," řeknu mu a prohrábnu si vlasy.
"Začal jsem hledat způsob, jak bych ti mohl pomoct a našel jsem ho. Z jednoho padlého jsem si udělal pokusného králíka a až na extrémní bolest, kterou v průběhu cítil, takže chtěl potom umřít, to vyšlo," sdělím mu a otočím se na něj.
"Ale bolest u tebe nebude problém, no ne?" ušklíbnu se a když si všimnu, že sotva jde, zamračím se, dojdu k němu a hodím si ho na záda. Dřív, než stačil protestovat jsme se už nacházeli vysoko ve vzduchu a já mířil na nějaké klidnější místečko, kde budu moct vypustit svou magii a nepřiláká to zbytečnou pozornost.

Bztekle na mě prskne že jsem to měl říct hned a tak se jenom zašklebím a vyvalím na něj oči v momentě co mi doslova zatrhne umírání a sdělí mi, že našel způsob jak mi pomoci. Nevěřícně jsem ho sledoval a poslouchal jej, zatímco se mu na tváři objevil arogantní úšklebek. Od naší poslední konverzace hledal způsob jak zabránit praskání svalů a já neměl v tu chvíli slov. Chtěl jsem se ho zeptat proč to dělal, ale tak nějak jsem čekal že odpověď by byla stejná jako předtím. Vysvětlí mi situaci a když se na mě zadívá s otázkou a úšklebkem, zavrtím hlavou.

"Necítím ji, takže to je to poslední co mě zajímá," vydechnu a když mi naznačí abych šel za ním, malátně se rozejdu jeho směrem. Pořád jsem hledal správná slova a přemýšlel. Když se ale znenadání objeví u mě a hodí si mě na záda, jen otráveně zavrčím ale to už jsem byl ve vzduchu a akorát se mračil. Líě zavřu oči a povzdechnu si.

"Ty ...jsi vážně idiot," zavrčím na něj se smíchem. 

Vydechne, že bolest je to poslední, co ho zajímá, jelikož jí necítí. S tím jsem počítal, takže se jen zasměji a poté jsme už letěli vzduchem směrem k lesu, kde by měl být klid a byl dost daleko od města. Zaslechnu Isaaca, který zavrčí, že jsem idiot a hned na to se rozesměje.
"Říká ten pravej!" vyprsknu pobaveně a zavrtím nad tím hlavou.
"Bože... Úplně jsem za ty roky zapomněl, jaká s tebou byla legrace," zasměji se a po chvilce se zarazím a pootočím hlavu.
"A jestli budeš mít blbou poznámku o tom, že démon mluví k bohovi, pustím tě na zem," zasyčím na něj rádoby naštvaně, zatímco mi cukaly koutky. Brzy přistanu na menším paloučku uprostřed lesa a pustím Isaaca na zem.
"Sundej si věci, nech si jen trenýrky, musím ti vyrýt magii přímo do těla," řeknu mu a založím si ruce na prsou.

Pobaveně se zasměji nad tím jak mě obeznámil s tím, že zapomněl jaká je se mnou legrace a nakonec zamumlá cosi s bohem a tak jenom nechápavě zamrkám a povzdechnu si. Vážně... je to idiot. Ale to byla taky jedna z věcí, kterou jsme měli společnou. Jakmile přistaneme v lese, řekne mi abych si sundal věci a tak se na něj otočím s jakýsmi pobavenám úšklebkem.

"Budu doufat že mě u toho nezabiješ, rád bych se ještě rozloučil s jinými lidmi... kdyby to nevyšlo, víš jak," zašklebím se na něj a sundám si kalhoty s mikinnou a tričkem, než se nadechnu a pokynu obvazům aby se odmotaly z mého těla, než se otočím na Balaura. 

"Jak ironické že se mi pokouší zachránt život zrovna démon a můj nejlepší přítel," zavrčím pobaveně a trochu se mi zamotá hlava, proto udělám pár malátných kroků, než párkrát ztěžka zalapám po dechu a skoro se neudržím na nohách. 

Zašklebí se s tím, že doufá, že ho nezabiju, že se chce rozloučit ještě i s jinými lidmi.
"Zkoušel jsem to, mělo by to být v pohodě... Na druhou stranu, magie je nevyzpytatelná, ale dost si s ní rozumím," zazubím se na něj a sleduji, jak se mu obvazy samy od sebe odmotaly z těla a zase smotaly o kus dál.
"Užitečné," poznamenám a zadívám se na jeho jizvy po spáleninách, které jsem však nijak nekomentoval. Pobaveně na mě zavrčí, že je ironické, že mu démon a jeho nejlepší přítel zachraňuje život a tak se tiše zasměji.
"Ano, démon a člen Temného Bratrstva zachraňuje život lovci, Esperovi," vydechnu a když zavrávorá a začne lapat po dechu, rychle k němu přiskočím a podepřu ho, než ho posadím na zem.
"Moc se nehýbej," řeknu mu a postavím se mu za záda, než mu na ně přiložím obě ruce. Na tváři se mi objeví soustředěný výraz, než začnu opatrně vpouštět magii do jeho těla. Nemohl jsem spěchat, postupně jsem pomocí temné magie zpevňoval každý jeho sval, kost, šlachu, tepny, žíly, orgány... Do kůže se mu vyrývaly temné značky, ze kterých sálala temná magie a mě brzy začne stékat po obličeji pot. Neustále jsem se musel soustředit, protože jedna chyba by mohla znamenat jeho smrt. Naštěstí jsem měl perfektní kontrolu nad svou magií, takže skončím, aniž by se mi ho podařilo zabít. Oddechnu si a trochu ustoupím, zatímco se zadívám na svou práci, která vypadala jako rozsáhlé tetování, obdobně jako vitaar. Po chvilce začnou mizet a tak se ušklíbnu.
"Hotovo..." vydechnu s úlevou v hlase, i když jsem netušil, jestli to zabere. Ale mělo by...

"Člen temného bratrstva...hmh..." vydechnu lehce nevěřícně než se nad tím zašklebím. No horší už to být asi nemuohlo... Seděl jsem na louce s chlapem který mi byl dlouholetým přítelem, nedávno jsem zjistil že je démon, teď ke všemu člen temného bratrstva který dělá pod Astarothem, sedím spolu s ním na louce zatímco mi pomalu selhávají orgány a vyrývá mi do těla magické značky které mi mají zachránit život.... Vážně? Znělo to jako nějaký příběh ze špatné telenovely. Cítil jsem jak mi jeho magie prosakuje do těla a byl to zvláštní pocit, jindy bych nejspíše křičel bolestí, ale teď jsem jenom mlčel a snažil se trochu vnímat realitu, zatímco se mi chvílemi dělalo hůř a hůř. V jendu chvíli dokonce zavřu oči a na chvíli přestanu úplně vnímat. Seděl jsem na zemi a s posledními slovy svého přítele jsem ztratil vědomí. 

Má chvilková úleva mě přejde v momentě, kdy se mi Isaac svalí na zem a ztratí vědomí. Chvíli ho pozoruji, párkrát zamrkám, než se k němu rychle vrhnu a začnu ho kontrolovat. Žil, dýchal, tlouklo mu srdce... To byla dobrá znamení, ale doufal jsem, že jsem mu pomohl a ne přitížil. Povzdechnu si, než ho vezmu do náruče a zašklebím se. Kam s ním? Tady jsem ho nechat nemohl a do základny ho taky nepropašuji... Nebo že by? Ne to je blbej nápad. Povzdechnu si, posbírám jeho věci a vznesu se do vzduchu. Brzy jsme byli zase nad městem, které jsem si prohlížel a přemýšlel, kam s ním. Nějakou dobu jsem jen tak levitoval ve vzduchu, než si povzdechnu a zamířím k nejbližšímu hotelu. Isaaca nechám na střeše, nehodlal jsem totiž vysvětlovat, kam nesu zjizveného, polonahého chlapa v bezvědomí, a vydám se pronajmout pokoj. Uvnitř pokoje otevřu okno, vyletím na střechu a vrátím se s Isaacem, kterého dám do postele a sednu si do křesla, kde se mi po chvilce podaří usnout.

Párkrát se zhluboka nadechnu, než se prudce posadím na postel a otevřu oči. První co mě překvapilo byla tma v místnosti a tak se nechápavě a opatrně rozhlédnu okolo. Po chvilce zírání do tmy si mé oči přivyknou a tak přimhouřím oči a pohled mi spadne na Balaura, který spal na křesle. No, k mému překvapení jsem se cítil lépe, o dost lépe a nebyl jsem mrtvý, takže to nejspíše pomohlo? Nechtěl jsem však být unáhlený, mou unavenost a neohrabanost mohl napravit chvilkový spánek a dobytí energie, proto jsem prozatím nijak nejásal. Nakonec se vyhrabu z postele a uvědomím si že jsme v hotelovém pokoji, no... pravda kam jinam by mě vzal a já odpadl... Nechám Balaura odpočinout akorát zkontroluji starého přítele jestli žije a nakonec se obleču a obvážu jako mumie, než si uvařím kafe. 

Netušil jsem, jak dlouho jsem spal, ale když otevřu oči, byla ještě venku tma. Zamručím, než se zašklebím a zakroutím hlavou. Bolelo mě za krkem, asi nebyl nejlepší nápad spát v křesle, ale tak co... Rozhlédnu se po pokoji a po chvilce si mé oči přivyknou na tmu, rozeznám tedy kus od sebe Isaaca, který zrovna držel v ruce hrnek... Podle čichu to bylo kafe.
"To... Asi není pro mě, co?" zeptám se ho rozespale, než se donutím vstát a jako oživlý zombie dojdu do malé kuchyňky. Vezmu hrnek, do kterého dám tři lžičky kafe... Tedy doufal jsem, že to bylo kafe, než si ho zaliji studenou vodou z kohoutku a zazívám. Následně hrnek chytnu do jedné ruku a pomocí elementu ohně ho ohřeji tak, že voda brzy vřela.
"Jak ti je?" zeptám se Isaaca rozespale a napiji se kafe.

K mému překvapení se probudil, aby taky ne. Párkrát zamrkám a už jsem mu chtěl kafe nabídnout že si udělám nové, ale nakonec si ho udělal sám a tak se jenom ušklíbnu a dojdu k oknu, ke kterému se postavím a zadívám se ven zrovna když na mě můj společník promluví.

"Líp, ale nebudu jásat..." vydechnu zamyšleně a usrknu si z hrnku kávy než se otočím na Balaura.

"Dík... teď jsem ti dlužný," vyhrknu najednou a sám jsem nemohl uvěřit těm slovům, nevím proč rozesmějí mě. Právě jsem dlužil démonovi, ne to nebylo tak hrozné jako to že byl členem Temného bratrstva. Jen se nad tím zašklebím a dlouze si zívnu. 

Zadívám se na Isaaca, který stál u okna a díval se z něj ven, odpoví mi, že mu je líp, ale nebude jásat, trochu se mi uleví, doufal jsem, že to zabralo a tohle byly dobré zprávy. Zcela vyhráno jsme však ještě neměli.
"Potvrdí ti to až doktor," řeknu s pokrčením ramen a když vhrkne, že mi je dlužný, párkrát zamrkám, než se spolu s ním rozesměji. Dojdu k Isaacovi a lehce ho plácnu přes záda. Jindy bych to udělal plnou silou, ale... Budu si muset počkat na příště, až bude v pořádku. Necítil by to, ale nechtěl jsem mu ublížit.
"Nic mi nedlužíš, to přátelé dělají... Vojáci vždy drží při sobě, minimálně to jsem se v armádě naučil," pousměji se na něj, než se napiji své kávy a hned mi bylo trochu líp.
"Magie ve značkách je stabilní, nevyprchává, takže by měla mít stálý efekt," vydechnu po chvilce soustředění se na Isaaca.