Isaac - Esperové

Procházeli jsme nemocnicí v doktorských pláštích, přestože ani jeden z nás tady nepracoval. Zadívám se na Connora, který se jako vždy lehce mračil a když jsem ho déle sledovala, hodil na mě nepříčetný pohled.
"Co je?" zavrčí na mě podrážděně a tak se ušklíbnu.
"Nic, jen je nezvyklé, aby sám velký šéf o někoho zajímal a sám si pro něj došel... Navíc jsi mi dal dost podrobné info... Nechci tě zklamat, ale kvůli těm zraněním bude mít určitě hodně velké bolesti a bude závislý na morfiu. Nevím, jak moc bude schopný se hýbat," odpovím potichu a zadívám se na Connora, který se zamračí ještě víc.
"Jo, není schopný se moc hýbat a proto se mu podařilo zabít upíra," zavrčí a já překvapeně zamrkám, než ho plácnu přes ruku.
"To jsi mi neřekl! A to nemá žádný výcvik proti nadpřirozeným! Pravda, má ten vojenský, ale i tak je to výkon!" řeknu a už teď jsem věděla, že ten chlap je magor. Znovu se zadívám na jeho složku a poté vstoupíme do pokoje, kde byl hospitalizovaný. Pohled mi sklouzne na muže, který byl celý obvázaný obvazy a koukala mu jen část obličeje a čupřina černých vlasů.
"Myslela jsem, že jdeme za chlapem, ne mumií," poznamenám a vysloužím si od šéfa pohlavek. Jen se ušklíbnu, než se rozejdu ke spícímu muži a okamžitě mu snížím dávku analgetik, aby se dřív probudil a místo toho mu ještě píchnu látku, která ho jistě do pár minut probere. Vytáhnu z kapsy baterku, kterou mu posvítím do očí a zkontroluji zorničky.
"Heterochromie?" zamumlám spíše pro sebe a odstoupím. Přeci jen by se měl každou chvíli probudit...

"Eh?" bylo to první co vyšlo z mých úst když jsem rozlepil oči a zahlédl bílý strop se zářivkami nad hlavou. Ostré světlo se mi okamžitě zabodlo do očí a tak jsem je s otráveným syknutím zavřel.
"Zhasnout! Můžete sakra zhasnout?!" vyhrknu aniž bych věděl že v místnosti nejsem sám, ale brzy na to oči lehce rozevřu a můj pohled spadne na dvě postavy, které stály u nemocniční postele. Cítil jsem se malátně, unaveně jako kdybych spal pěkně dlouhou dobu a brzy na to se mi začnou vybavovat vzpomínky z předešlých událostí. Místo jakýchkoli slov jen otráveně zasyčím, jak já nenáviděl nemocnice! Být přilepený na lůžku nebyla žádná výhra, nic jsem necítil... a o to víc jsem tady nechtěl být.
"Co chcete?" zavrčím na ty dva, kteří mě neustále pozorovali, než si mé oči konečně přivyknou na světlo v místnosti a tak si je pořádně prohlédnu. Až teď mi dojde že na sobě mají zdravotní pláště, nejspíše... doktoři?

K mému překvapení se to kuře opravdu vydá zhasnout a ještě k tomu zatáhne i žaluzie, což bylo přímo ideální. Prohlédnu si je teď už s větším zájmem, který mě hodně rychle opustí když mi položí tu nejdebilnější otázku tím nejdebilnějším tónem.
"Pořád ty samé kecy," vydechnu potichu a ohlédnu se po místnosti. Opravdu jsem byl v nemocnici ale nemohl jsem se zbavit toho blbého pocitu, který mě najendou přepadl.
"Nula... a teď se zeptám znovu, co chcete?" zopakuji svou otázku na kterou jsem nedostal odpověď a chladným pohledem si je oba přeměřím. Mé oči se ale zastaví na tom muži, který jenom postával a nic neříkal... a taky nevypadal zrovna moc jako doktor. Ještě chvíli jsem si ho podezřele prohlížel, než jsem se posadil. Mé tělo bylo... ztuhlé a stále jsem měl pocit že mě neposlouchá tak jak by mělo.

Pohled v očích toho kuřete se změnil na překvapený, ale i tak mě její odpoveď dost zarazila.
"He?!" vyhrknu s nechápavým výrazem a rozhodím ruce kolem sebe. Všiml jsem si, že mi něco brání v pohybu s levačkou a tak se ohlédnu na kanylu, která mi vedla do ruky.
"Nesnáším tyhle nepotřebné krámy," zamumlám si pod nos, než si jehlu z ruky prostě vytáhnu a odhodím ji stranou. Zavrčení toho muže mělo pokračování a upřímně... nevím co mě v tu chvíli naštvalo víc. Okamžitě ho sjedu nasraným pohledem a hlasitě na něj zavrčím.
"Šefík?! Ha...?! A co jste zač? Nějaká organizace...co já vím...odborníků na nadpřirozeno?" zasyčím na něj a měl jsem co dělat abych nevyskočil z kůže. Když ale pokračoval, najednou se zaseknu a sklopím pohled, než dostanu tik do oka.
"Tak ať, nemám strach a pokud to znamená že sebou stáhnu alespoň jednoho z nich, udělám to znovu... znovu a znovu. Na chvíli se mi vybaví ohořelé tělo mé malé dcerky a tak zatnu ruce v pěsti, než prudce praštím do nějakého přístroje vedle sebe, který se okamžitě sesype na zem.
"Hej, hej.. věděl jsi že pomsta je nejsilnější motivace?" vydechnu odměřeně, než se nadechnu abych pokračoval. "..tak kurva přestaň shazovat tu mou..." odpovím mu stejně chladným tónem, než se mu zpříma zahledím do očí. Co se to kurva děje?

Muž kterého jsem propaloval najednou zmizel. Párkrát nechápavě zamrkám a sotva pootočím hlavu k oknu, koutkem oka zahlédnu jak se ke mě natahovala jeho ruka. Okamžitě se pokusím zvednout ty své před sebe abych mu v tom zabránil ale marně. Byl rychlý... nestačil jsem to skoro ani postřehnout a už mě držel pod krkem. Co mě překvapí ještě víc byla jeho síla... Vyvalím na něj oči když zavrčí že mou pomstu neshazuje, že to dělám pouze já sám. Pokračování jeho věty mě akorát rozčílí a tak zeširoka rozveřu oči, než ho propálím pobaveným pohledem.
"A co mám asi kurva dělat?! Jsou mnohonásobně silnější! Mohu být rád že se vyrovnám alespoň jendomu z nich!" zařvu na něj v jakémsi afektu, než si uvědomím jak vysoko nad zemí mě drží.... jednou rukou... Tohle nebylo normální. Zaslechnu to kuře, ale neslyšel jsem ji, místo toho jsem dopadl na nemocniční lůžko, než se zase rozmluvil. Vrčel na mě jestli bych je nechtěl zabít všechny, vymýtit je do jednoho, zabít ty stvůry. Znovu zatnu ruce v pěst a probodnu ho nepříčetným pohledem.
"Chtěl...Chtěl bych aby trpěli...aby... křičeli v bolestech...aby..." najednou se zaseknu na místě, než se prudce odkutálím z nemocničního lůžka až na zem, ze které se posbírám a odskočím až k oknu téhle místnosti.
"Ale jak asi?! Nikdy se nestanu jedním z nich jenom kvůli pomsty!! Jak víš o mé rodině?! A co jsi kurva zač?!" zařvu na něj a s nefalšovaným vztekem se proti němu rozběhnu s úmyslem ho praštit. Jak si vůbec dovoluje mluvit o mojí rodině! Nenáviděl jsem to, nenáviděl jsem ty vzpomínky, pořád pro mě byly živé.

Neuhnul, zůstal stát na místě a nechal si dát pěstí přímo do obličeje. Nasraně zaskřípu zubama, ale to už mě chytil pod krkem a letěl jsem do vzduchu. Jeho síla byla...monstrózní, ne...nechápal jsem to, nepobíral jsem to. Až když jsem ležel na zemi, okamžitě se posadím a chtěl jsem vyskočit na nohy, ale když zahlédnu pohled v jeho očích a klidný tón, se kterým mi oznámí že je stále člověk, uklidním se.
"Těžké k uvěření..." zavrčím když mi vysvětlí jak se věci mají a představí se jako Connor Graves, velitel Epserů. To jméno jsem si okamžitě zapamatoval, stejně tak ten pohled v jeho očích, který ve mě vyvolal hned vlnu emocí a mě překvapila pouze jedna jediná z nich - naděje. Úplně se zaseknu na místě, nevěděl jsem co říct, jenom jsem ho sledoval jak se otočí na patě a sdělí tomu kuřeti aby mě pohlídala.  Okamžitě si povzdechnu a položím si ruku na hlavu, než se otočím na tu holku.
"Připadám ti snad mrtvý?" zavrčím na ni nasraně než ztěžka vydechnu a zavřu oči abych si utřídil vlastní myšlenky

S úšklebkem pronesla že vidí mumii a ty většinou bývají mrtvé, než si složí ruce na prsou.
"He?!" vypadne ze mě, s čímž nakloním hlavu nechápavě na stranu a prohlédnu si ji. Netušil jsem o čem to mluví, dokud nezačala o jejich šéfíkovi a o tom že jsem jako jeden z mála přežil bez úhony. Párkrát zamrkám, než se ohlédnu po místnosti.
"Jméno?" zeptám se ji, hned poté co mi sdělí že mi odpoví na jakékoli otázky a sdělí mi že ten muž, který si se mnou před chvíli pohazoval má opravdový zájem o to abych se přidal... Rozhodnutí však stále zůstávalo na mě.
"Nemám důvod to odmí-," najendou se ale zaseknu. Měl jsem důvod, hodně dobrý důvod nebo spíše výmluvu, jak se to vezme. "Mám syna, je mu sotva patnáct..." vydechnu nakonec a myšlenky mi k němu na chvíli odběhnou. Nenáviděl mě.

Představila se jako Rachel Gardner, jen se nad tím krátce pozastavím než otráveně zavrčím jakmile zopakuje mé jméno. Museli si ho zjistit, stejně jako to co se stalo mojí rodině, obzvláště když došli až za mnou..
"Tse," syknu na její 'ráda tě poznávám' a zcela ignoruji její veselý úsměv. Místo toho se posadím na kraj postele a spustím nohy na zem zrovna když řekne abych ho vzal sebou a vysvětlí mi proč. Jen přikývnu, než se natáhnu pro oblečení které po mě hodila a začnu ho na sebe navlékat. Obvazy jsem si nemínil sundávat, zvykl jsem si na ně.
"Fajn," odpovím jakmile se do něj nasoukám a hned mě napadne že bych si na sebe mohl vzít později něco volnějšího. Nakonec se postavím a zadívám se na to malé kuře, kvůli kterému jsem musel sklonit hlavu dolů, byla prťavá.

"Ne každý má to štěstí," zavrčím na ni a povzdechnu si. Pohledy okolních lidí mě akorát sraly byl jsem z toho otrávený a každého kdo se na mě podíval jenom trochu křivě jsem sjel nemilým pohledem. Pořád to bylo lepší než kdybych chodil bez obvazů, takhle se na mě jenom každý otáčel jako na idiota, ale bez nich... Nechtěl jsem nad tím přemýšlet a tak se zadívám na záda té holce a zamyslím se. Sotva vejdeme do výtahu, sdělí mi že mě chce zkontrolovat a tak na to nic neříkám, jenom zamručím a zahledím se na výtahové dveře, zatímco jsme jeli dolů.
"Hej, Connor je opravdu jenom člověk?" vypadne ze mě po chvilce tichá otázka a ohlédnu se na ni. Tentokrát jsem nezněl nijak naštvaně, vztekle nebo agresivně, spíše klidně a vyrovnaně... lidsky.

Bylo vtipné jak musela zaklánět hlavu aby mi viděla do očí, pobavilo mě to ale i přesto svůj výraz neměním a jen trpělivě čekám na její odpověď. Stále byl člověk, nejlepší lidský lovec vůbec. Její slova jsem si snažil zapamatovat a věřil jsem ji. Přece jenom jsem se o tom dozvěděl na vlastní oči a i kdyby ne, neměla důvod mi lhát. Když mi sdělí že takových je víc a že v jejich řadách nadpřirozené nenenajdu, zasměji se.
"Pak by ten váš klub maniaků postrádal smysl ne?" vydechnu a sotva mi řekne abych si nastoupil a odemkne auto, zaseknu se než se hlasitě rozesměji.
"Už ti bylo osmnáct kuře?" zakřením se, než otevřu dveře a posadím vedle ní.

Nad její odpovědí se ušklíbnu, kdo ví? Nakonec sedneme do auta a Rachel se nad mou poznámkou nafoukne jako malé dítě s tím že jí je šestadvacet a dostanu ránu do hlavy, kterou jsem vůbec ale vůbec necítil. Zasměji se nad jejím výrazem a když vyjedeme z parkoviště, zeptá se mě nad výcvikem a tak se rozhodnu zavzpomínat nad starými časy. Brzy jsem se ponořil do vyprávění, kde jsem se hodně dlouho pozastavil u pekelného týdne, což byl pátý týden první fáze výcviku... kdy jsme se museli plazit v blátě, nad hlavami nám střílely kulomety, všude kolem byly simulace dělostřelecké palby. Také nad tím jak jsme týden museli strávit nazí, neustále nás polévali studenou vodou, museli jsme se zahřívat jeden o druhého, za celý týden jsme mohli naspat maximálně čtyři hodiny spánku. Všechno ale bylo pod neustálou lékařskou kontrolou a vydržet každý nápor, který si pro nás nadřízeni připravili, stálo opravdu hodně úsilí. Vše se to skládalo především z šikany nadřízených, která měla za úkol zacelit naší sílu vůle... Přesto bylo vtipné že jsme mohli kdykoli odejít, když jsme padali vyčepráním... stačilo jenom třikrát zazvonit na lodní zvon a mohl být tomu všemu konec.
Vyprávěl jsem ji i o dalších fáích potápění, o podzemním boji, než se jsme se mohli dostat k dalšímu výcviku aškolení u BUDs, kde nakonec i z dvoustovky lidí, prošlo jenom devatenáct, než jsme konečně mohli být přiřazeni ke své jednotce, kde jsme museli vydržet dalších šest měsíců... a jen někteří dostali vysněný neptunův trojzubec, který hlásal konec výcviku a úspěšné přijetí. Cesta mi tak opravdu utíkala rychle a já na chvíli zapomněl na všechnu tu hrůzu posledního roku.

Rachel mi poděkovala za vyprávění a prohlásila že s výcvikem nebudu mít problém. Kdo ví? Pravda byla že v amrádě jsem už nebyl a po tom co se za ten rok stalo, nemohl jsem jí na to odpovědět. Navíc jsem netušil co všechno mě u nich čeká, proto když vystoupí z auta udělám to samé a rozhlédnu se. byli jsme v nějaké podzemní garáži a mě se na tváři vyloudí pobavený úšklebek, se kterým se rozejdu za kuřetem. Každou chvilkou ticha se mi na tvář vracel úšklebek, se kterým jsem vešel do jakési budovy, ze zvědavosti jsem se ale neustále rozhlížel okolo a zamyšleně zastrčil ruce do kapes.
"Kolik vás tu je?" vypdne ze mě po chvilce otázka, než si kuře přeměřím pohledem.

Nevím proč ale cestou mě chvíli sledovala a tak se napřímým a začnu si hledět spíše svého okolí, dokud mi neodpoví na mou otázku. Bylo jich tu kolem dvaceti, což nebylo málo ale ani příliš. Pokrčím rameny a s pvzdechem vejdeme do nějakých velkých dveří. Brzy dojdeme na ošetřovnu a hned při tom pohledu se zatvářím kysele a se zavrčením se otočím na Rachel.
"Hej, hej. Neříkal jsem snad že nesnáším nemocnice?" zavrčím na ni, ale to už mě pošle abych se posadil na jednu z postelí aby mě mohla zkontrolovat. Otráveně zamručím, ale nakonec se k posteli dokopu a posadím se na ni.
"Ne nebolí, vidíš? Nemusíš mě kontrolovat," zavrčím na ni a hned na to se postavím a udělám pár kroků dál od postele, zatímco měla na tváři pobavený úšklebek, jenom jsem nechápal proč. Když ale začne o kompletní prohlídce a o tom že je to podmínka, zaseknu se na místě, než si položím ruku na hlavu a povzdechnu si.
"Podmínka... Proč musí všichni mít nějaké zasrané podmínky?" odfrknu a zadívám se do jejich modrých očí.