Isaac - Esperové

Opravdu nebyl ze mě nadšený, dokonce dostane tik do oka a zasyčí na mě, že ošetřit nepotřebuje.
"Ne? Haló, před necelou hodinou jsem tě v nemocnici probudila z bezvědomí, ty pitomče," zavrčím na něj a poté jen sleduji, jak odchází. Nafouknu se a opravdu si myslím, že odejde. Najednou se však jeho kroky zastaví a tak se na něj ohlédnu. Chvíli stál na místě, než se jako tělo bez duše vrátí, sedne si na postel a začne si sundávat obvazy. Jakmile však uvidím jeho zjizvenou kůži, překvapeně zamrkám a prudčeji se nadechnu. Chvíli ho zhrozeně sleduji, než... Prostě neodolám, udělám k němu pár rychlým kroků a obejmu ho. Sotva to však udělám, vybaví se mi jeho psychopatický výraz v nemocnici a rychle ho pustím.
"Promiň... Nevím, co to do mě vjelo," řeknu s povzdechem, než si nasadím stetoskop, který mu přiložím na hrudník a zaposlouchám se do silného tlukotu jeho srdce. Následně si poslechnu jeho plíce, změřím mu tlak, odeberu krev... Prohlédnu ho, byl na tom líp, než jsem čekala a nakonec mu řeknu, že se může zase obléct, sednu si za počítač a přidám informace do složky, kterou už měl vytvořenou a ve které... Ehm byly jeho oficiální zdravotní záznamy, které jsme nezískali zrovna legálně.

Doufala jsem, že nebude naštvaný za to, že jsem ho objala, ale naštěstí jen zaraženě ztuhne a až po delší době se začne smát. Jen nad tím zavrtím hlavou a píšu do počítače do doby, než si všimnu, že vytáhl obvazy a začal se obvazovat. Chvíli ho pozoruji, než vstanu a rozejdu se k němu. Chytím ho za ruce, aby s tím přestal, než mu obvaz seberu a kus rozvážu.
"Takhle tě to bude omezovat v pohybu, nebo dřít, zkus to takhle, mělo by to být lepší a pevnější," řeknu a obvážu mu kus ruky, než mu lehce přejedu prsty po zjizvené kůži na hrudníku.
"Divím se, že jsi přežil... Vážně necítíš bolest?" vydechnu a stáhnu ruku, než se na něj trochu nesměle usměji a vrátím se k počítači.
"Kdyby jsi chtěl pomoct, řekni... Ať už s čímkoliv... Nebo si jen promluvit. Jsem tady k dispozici pro všechny," řeknu mu potichu a zadívám se na obrazovku plochy. Před očima jsem však stále měla jeho zjizvené tělo.

Zavrčí na mě, ale v momentě, kdy se dozví, že mu chci pomoct sklapne a nechá mě obvázat mu část ruky. Znovu mi připomene, že bolest necítí a tak nad tím jen zakroutím hlavou a nechám ho zakrýt obvazy i zbytek jeho těla. Vypadalo to, že mu to jde už líp a tak se začnu věnovat práci. Tak nějak jsem čekala, že mi odpoví, že nepotřebuje pomoci, ale ve skrytu duše jsem doufala, že změní názor. On... Pořád jsem nevěděla, co si o něm myslet a nedokázala jsem ho pořádně odhadnout. Potkala jsem ho ale jen před hodinou a četla jeho spis, takže to bylo pochopitelné. A měla jsem pocit, že na ošetřovně bude často, takže... Se i dost uvidíme. Jako vlastně se zbytkem Esperů. Jakmile skončí a stane se z něj opět mumie, dojde až ke mě a opře se o mojí židličku. Zakloním hlavu, abych se na něj mohla podívat a v tu chvíli mi poděkuje. Mile se na něj usměji a přikývnu.
"Není zač. Kdykoliv," vydechnu a zadívám se na obrazovku počítače. Zaslechnu, jak se dveře otevřely a ani se nenamáhám otáčet.
"Hej ty novej... Pojď se mnou... Mám tě provést," ozve se znuděný Dwaynův hlas.
"Příště klepej," houknu na něj a zaslechnu jeho odfrknutí.
"Zatím, Isaacu," vydechnu s úsměvem a zamávám mu.