Rachel - Esperové

Karen byla velice šťastná, že Connor přijal novou lovkyni. Už jen proto, že měla opravdu talent a Karen moc dobře věděla, jak moc Rachel dřela, aby se k nim dostala. Mimo to nároky na mladé lovce byly vysoké a neúspěch při jejich lovech mohl znamenat smrt. Mimo to se z nich staly přítelkyně a Karen to nyní Rachel moc přála. Také proto se ráda chopila tohoto úkolu. Pomoct Rachel s vybíráním její zbraně. Samozřejmě věděla, jak vyčerpaná je po zkoušce, i když radostí vypískla a běžela obejmout otce a svou sestřičku. Karen tedy počkala, než jí všichni pogratulují a pak za ní teprve zašla. "Gratuluji! Zvládla jsi to úžasně!" Objala jsem ji, ale jen lehce a zase se odtáhla. "Tak trochu jsem Connorovi vzala možnost zasvětit tě, takže je na mě, abych ti pomohla vybrat tvou zbraň. Chápu že jsi určitě unavená, ale stejně vím, že se na to těšíš. Takže vyrazíme?" Optala se jí, ale předem tušila, že Rachel nebude proti.

Měla jsem na tváři široký úsměv, když mi má rodina gratulovala a po chvilce k nám přistoupí Karen, která mi také pogratuluje s tím, že jsem to zvládla úžasně. Byla to právě ona, kdo mě toho tolik naučil a byla jsem jí ohromně vděčná. Lehce mě obejme a já byla opravdu spokojená, jelikož jsem jí nezklamala. V momentě, kdy se však zmíní o zbrani, radostně vypísknu a ihned zapomenu na jakoukoliv únavu.
"Ano! Pojďme!" zajásám dětinsky a otočím se na Garetta, který měl na tváři hrdý výraz, než dám Felicii pusu na čelo. I ona jednou bude lovkyně a složí stejnou zkoušku, jako já. Ale bylo jí teprve deset, měla čas a prozatím trénovala jen okrajově a hlavně si užívala dětství. A to jen díky Garretovi. S těmito myšlenkami se znovu otočím na Karen, přikývnu a poté ji poslušně následuji někam dál chodbami. V životě jsem tady nebyla, nepustili mě sem, ale už jsem se nemohla dočkat, jak bude vypadat sklad zbraní a co všechno tam najdu.

Bylo jí jasné, že nebude proti. A znala ji už dost na to, abych tušila, že tak radostně vypískne. Přesto jí z toho trochu zabolely uši. No co říct, šestnáctiletá holka. Má prostě radost. Kdo by také neměl, že? A tak se Karen s pobaveným úsměvem na tváři vydala chodbami do části, kam mohly jen zasvěcení lovci. Sklad zbraní rozhodně nemohl být někde jen tak na očích. Bůh ví, co by se stalo, kdyby se k nim dostala nepovolaná osoba a proto byla cesta poměrně dlouhá. Nacházel se v podzemí a to docela hluboko, což znamenalo spousty schodů. Ale nakonec dorazili k železným dveřím, které Karen pomocí několika klíčů odemkla. Za dveřmi byly však ještě jedny, stejně silné dveře, ovšem tyhle už nebyli jen ze železa, ale ze slitiny mnoha kovů. Na nich byl také modernější zámek, který obsahoval i otisk prstu. Když odemkla i tyto dveře, ustoupila Rachel z cesty. "Tak jo, jsme tu. Otevři ty dveře a můžeš si vybrat jednu z braň ze všech." Prohlásila se širokým úsměvem, který byl možný i trošičku podlý, vzhledem k tomu, že otevřít ty dveře dalo zabrat i jí. Nechala to tedy Rachel zkusit a pár minut jí tím trápila, než jí pomohla s otevřením oněch dveří a s nevinným úsměvem vešla dovnitř. "Tak do toho...Vyber si." Pobídla ji, když byly konečně obě uvnitř a před nimi se rozkládal celý sklad zbraní, který mohl být velký asi jako nějaký menší byt. A zbraně tu byli všechny možné, které si ani nedokážete představit.

Nadšeně jsem se rozhlížela okolo, šly jsme dlouhými chodbami a nakonec po dlouhých schodech dolů. Měla jsem takovou radost že jsem po cestě poskakovala, což se mi málem vymstilo, když mi podjela noha a málem jsem letěla dolů. Karen si toho však naštěstí nevšimla, nebo se jen rozhodla to nekomentovat. Nakonec dorazíme k velkým dveřím, které začne starší lovkyně odemykat a já nedočkavě postávala za ní. za dveřmi byly však další dveře, tentokrát modernější a jakmile jsou odemčeny i ty, Karen mi sdělí, že si můžu vybrat jednu zbraň. Usměji se, než se zapřu do dveří a... Nic se nestane. Zamračím se a opřu se do nich zády, nedokázala jsem je otevřít, vždy se jen trošku pohnuly. Frustrovaně zavrčím a tvrdohlavě se snažím dál. Karen mi ale nakonec s nevinným úsměvem pomůže a s pobídne mě, abych si vybrala. Rozhlédnu se kolem, bylo tu mnoho zbraní, některé vypadaly obyčejně, jiné nikoliv. Okamžitě zamířím k nějakým mečům, byla to má nejoblíbenější zbraň na blízku. Začnu je zkoušet, vždy s nimi však jen párkrát máchnu a zase je odložím. Nemohla jsem najít žádný, který by mi vyhovoval.

Pozorovat Rachel, jak se snaží otevřít bylo k nezaplacení. Ale když pak viděla všechny ty zbraně, oči se jí rozsvítily jako žárovičky radosti a ihned po mé pobídce vyrazila k mečům a začala si je zkoušet. Ale žádný se jí zjevně nezalíbil natolik, aby si ho vybrala za svou zbraň. Šla jsem pomalu za ní a dívala se, jak si zbraně zkouší. "Nespěchej. Tvá zbraň s tebou zůstane až nadosmrti, takže vybírej pečlivě." Špitla jsem, abych jí moc nerušila, ale zároveň jsem ji tím chtěla ujistit, že má tolik času, kolik si jen bude přát. Protože v tomhle okamžiku mohla určit pár nepříjemných zážitků, ke kterým nepochybně dojde, až bude stát tváří v tvář nadpřirozeným. Každý Esper potřeboval zbraň, se kterou si bude nanejvýš rozumět a která se stane jeho součástí co nejdříve.

Dál jsem se prohrabovala zbraněmi a zkoušela jednotlivé zbraně, Karen mi řekne, abych nespěchala a tak soustředěně přikývnu. Tato zbraň se mnou bude opravdu dlouho a tak jsem chtěla, aby mi naprosto seděla. Dojdu k zaprášené bedně, která vypadala, jako by ji dlouho nikdo neotevřel a začnu se probírat jejím obsahem. Byly v ní obyčejné zbraně, některé dost tupé, ale až na samém dně najdu zvláštní, černo-rudý meč. Vytáhnu ho a párkrát s ním máchnu. Byl opravdu nádherný, uprostřed vypadal, jako by byl tvořený z krve, ale i tato část byla opravdu pevná. Kolem něj byly černé pláty, které byly opravdu ostré. Párkrát s mečem máchnu, vyhovoval mi jak váhou, tak těžištěm. Usměji se a máchnu s ním znovu, najednou se mi však v rukou začne měnit a tak vyjeknu a ustoupím dozadu. Najednou jsem v ruce svírala podivný revolver a v očích mi jiskřilo. Nadšeně otevřu zásobník, ve kterém byly všechny náboje, které vypadaly, jako by byly tvořeny z krve. Mé dvě nejoblíbenější zbraně v jednom? Nejlepší. Zbraň. Na. Světě! Nadšeně se otočí ke Karen a rozejdu se k ní.
"Chci tuhle!" řeknu nadšeně a máchnu rukou stejně jako předtím. Jen pomyslím na to, že chci mít v ruce meč a revolver se opravdu změní! Znovu nadšeně vypísknu a přiskočím ke Karen, abych ji objala.

Karen šla kousek za Rachel a dál sledovala, jak se přehrabuje zbraněmi. Až narazila na starou bednu. Ani si pomalu nepamatovala, co všechno je v ní ukryto za zbraně, nic méně Rachel si vzala její radu k srdci a zkoušela snad všechny zbraně, které se jí dostaly do rukou, až nakonec, na dvě bedny našla černo rudý meč. Byla to krásná a působivá zbraň. O tom se nedalo dohadovat, ovšem nebyla obyčejná. Pobaveně tedy sledovala Rachel, když vypískla, jakmile se jí meč v rukou změnil v revolver. Ihned jí bylo jasné, že si bude chtít odnést tuto. "Hmm, ne tu si vzít nemůžeš." Oznámila jí s na oko vážným výrazem. Zároveň trochu ustoupila, aby Rachel dala najevo, že ji teď nemá objímat, jako by to myslela smrtelně vážně. "Nemůžeš si ji vzít, dokud neuklidíš ty ostatní, co jsi z bedny vyndala." Upřesnila po minutce napjatějšího ticha a nevinně se usmála. Tohle potrápení Rachel Karen neuvěřitelně zvedlo náladu. Pomohla jí tedy uklidit zbraně a pak ji konečně objala, ale dávala si při tom pozor na Rachelinu novou zbraň. Než se spolu s ní otočila a zamířila k východu.

V momentě, kdy mi oznámí, že tu si vzít nemůžu, se zarazím a když ještě ustoupí, abych ji nemohla obejmout, upřu na Karen ten nejsmutnější pohled, jaký jsem dokázala udělat. Myslela to vážně a dlouhou minutu jsem na ni jen prosebně a zoufale hleděla, než mi řekne, že si ji nemůžu vzít, dokud neuklidím ty ostatní.
"Karen!" zavrčím na ni a nafouknu se, než se ale otočím a společně zbraně uklidíme. Jakmile skončíme, znovu se otočím na Karen s naštvaným pohledem, dlouho mi to ale nevydrží a tak si povzdechnu a nechám meč, aby se změnil na revolver.
"Chci ho vyzkoušet!" vypísknu nadšeně a upřu na Karen štěněčí oči.

Karen si to rozhodně nemohla odpustit. Bylo tak zábavné koukat, jak se Rachel nafoukla, protože si z ní udělala srandu! Kdo by odolal? Zasmála se krátce a pak už jen rychle uklidily ty ostatní zbraně a odešly. Karen zamkla zase dveře a začala stoupat po schodech nahoru, když Rachel vypískla, že svou zbraň chce vyzkoušet. "To si nech ven - na střelnici." Uchechtla se Karen, která nemohla čekat nic jiného. "Ale měla by sis taky odpočinout. Na další tréninky bude spousty času, uvidíš. A teď si pro všechnu radost neuvědomuješ, že tě ta zkouška stála dost sil." Upozornila Rachel a ohlédla se na ni, aby se ujistila, že chápe, co říká. Nechtěla ji tuhle další radost odebírat, a nakonec to rozhodnutí bude stejně na ní, ale chtěla jí dát dobrou radu.

Stoupaly jsme po schodech nahoru a s každým dalším krokem mé nohy těžkly. Nutila jsem se ale jít dál a brzy jsme naštěstí byly nahoře. Karen mě varuje před únavou, ale já se nemohla dočkat, až na střelnici revolver vyzkouším.
"Já vím, Karen... Jsem na smrt unavená, ale.... Můj vlastní magický revolver! Byl by hřích nevyzkoušet ho!" řeknu nadšeně a s nově nabitou energií z té představy začnu radostně poskakovat kolem. Brzy mě to ale přejde, přesto rychlými kroky zamířím přímo ke střelnici, kde se zadívám na svou zbraň, než se ušklíbnu a vystřílím celý zásobník přímo do středu terče. Ozve se zvláštní zvuk, který jsem nedokázala popsat a když vyklopím zásobník, všimnu si, že je zase plný. Mé nadšení stoupne ještě víc. Náboje se samy obnovují! Nadšeně vypísknu, než vystřílím i druhý zásobník, tentokrát se však nic nestane. Zmateně se zadívám na zbraň. Chtěla jsem, aby se doplnila a v tu chvíli ucítím bolest na dlani. Překvapeně zamrkám, když si všimnu, že mě zbraň poranila, krev však nestékala na zem, místo toho ji zbraň vstřebala a znovu se ozve ten zvláštní zvuk.
"Tak takhle to funguje... Děsivé," vydechnu, ale úsměv mi z tváře nemizel.

"Fajn, fajn, já tě chápu." Povzdechla si Karen pobaveně po té, co ji Rachel tak přesvědčovala, že svou zbraň musí vyzkoušet. Zašla s ní tedy na střelnici a nechala ji střílet. Ani se nedivila, že neminula. Věděla, že má Rachel revolver obzvláště v oblibě a že jí to s ním opravdu jde. Když ale zjistí, na jakém principu zbraň funguje, Karen doufala, že jí to bude stačit a nyní už uposlechne její radu o odpočinku. Zastoupí jí tedy výhled na střelnici. "Tak jo, další trénink až zítra. Zkusilas, cos chtěla a zjistilas, cos měla. To by pro dnešek stačilo. Už tak ho můžeme prohlásit za velice úspěšný, nemyslíš?" Položila jí nakonec otázku, aby konečné rozhodnutí přeci jen bylo na ní a lehce se pousmála. Opravdu doufala, že ji teď nezklame ani v tomhle a že jí za tak krátkou dobu nepohltila euforie z dnešních úspěchů.

Namířím na terč, ale všimnu si Karen a tak zbraň okamžitě namířím k zemi, zajistím a schovám. Chtěla, abych si odpočinula, že toho pro dnešek bylo dost. Trochu zklamaně přikývnu, než zívnu a dojdu až ke Karen.
"Děkuji za všechno.... Bez tebe bych to nezvládla," řeknu s vděčným úsměvem a krátce ji obejmu, než ji pustím a vydám se směrem ke svému pokoji.
"Díky Karen! Zítra!" houknu na ni přes rameno, než zmizím za dveřmi a okamžitě se vydám do pokoje. Byla jsem utahaná jako kotě a hodlala jsem prospat zbytek dne a celou noc. Přeci jen jsem si to zasloužila.