Kael & Dvojčata

Na poznámku, že moje křídla se dostatečně vyrovnají jejich vlčí podobě a magie už je nefér se jen ušklíbnu "vždyť vám nic nebránilo tu magii používat také" pak se podívám na Arianu "a ty jsi ji nakonec taky použila".
Když projeví obavy jestli nás někdo neviděl, řeknu si jen pro sebe, že i kdyby ano, nedovolil bych aby se těm dvěma něco stalo a navíc jsem nikoho v naší blízkosti necítil. Pak se Ariana postaví a zeptá se jestli by nevadilo, kdyby se šla ještě proběhnout a když ji Naomi řekne, že klidně může jít, ani nečeká na můj názor a už mizí ve své vlčí podobě pryč. Neměl jsem nic proti, ale když jsem se podíval na Naomi a uvědomil si, že jsme tu zůstali jen sami dva, zase jsem si jí začal moc všímat a uvědomovat si, že se nedívám jinam než na ní. Nebyl jsem si jistý co přesně cítím, ale prozatím to vůbec nebylo příjemné. Přehnaně jsem si všímal jejích reakcí a toho co dělám a jestli při tom nevypadám zvláštně, moc jsem přemýšlel nad tím co udělám a co řeknu... nelíbilo se mi to.
Trošku mě z toho vytrhne její otázka nad kterou se musím na chvilku zamyslet. "Od narození ne... Vlastně prvních dvanáct let svého života si všichni, včetně mích rodičů mysleli, že jsem obyčejný člověk. Pak se, ale přihodila určitá nehoda, která ve mě probudila magii a také větší zásobu magické energie než jsem byl schopný ovládat a do dnes to nedokážu. Několikrát mě to málem stálo život a od doby co se ve mě probudila magie šel můj život od úplného štěstí k přesnému opaku. Každý kdo mě znal měl své vzpomínky na mě vymazány, můj otec nás opustil a já zůstal doma s matkou, která psychicky trpěla pokaždé kdy se ve mě kvůli emocím spustila nějaká schopnost." pak jsem se na chvilku zarazil, než jsem pokračoval "vyprávět ti celý můj příběh by bylo na dlouho, ale po několika dlouhých letech se můj otec vrátil jen proto aby za cenu svého života zachránil ten můj a své matce jsem musel o nějakou dobu později smazat veškeré vzpomínky na mě, jelikož s nimi bylo spojeno až příliš psychických útrap pod mojí magií a na vždy jsem odešel z domu ve kterém jsem se narodil a který jsem miloval a odebral si emoce, které jsem uzamknul do svého amuletu aby se to už nikdy nemohlo opakovat."
Párkrát rychle zamrkám a podívám se do země abych zahnal slzy, které se mi začali drát do očí... bylo to poprvé od doby co jsem si vrátil emoce co jsem přemýšlel nad vším co se v minulosti stalo.

Musí být bezva mít někoho kdo vás všechno naučí jakmile se u vás magie ukáže, řeknu si pro sebe a vzpomenu si na své marné zkoušky ovládat svou magii o které jsem nevěděl nic. Až ze vzpomínek otce, které mi zanechal o několik let později než zemřel jsem se dozvěděl co jsem potřeboval vědět.
"Také mě to mrzí, ale máš alespoň sestru a bratra" řeknu a pak se podívám vzhůru kde mezi korunami stromů bylo vidět nebe, hluboce se nadechnu a pomalu vydechnu, než se znovu podívám na Naomi "opustíme ty deprimující témata a půjdeme dělat něco zajímavějšího" řeknu a zvednu se na nohy. Chvilku přemýšlím a pak si vzpomenu na chvíli kdy jsem nesl její sestru do nemocnice. Trošku se ušklíbnu, chytnu Naomi za ruku, vytáhnu ji na nohy a dojdu s ní až na úplný konec lesa aniž bych řekl jediné slovo.
Jakmile nemáme nad sebou stromy, se zastavím, otočím na Naomi a můj úšklebek se ještě víc protáhne. Jediným mávnutím ruky vytvořím na zádech nás obou křídla a vyletím s námi vysoko k obloze, kde nás zastavím a chytím Naomi i za druhou ruku. "Zatím ty křídla ovládám já, ale pokud chceš a věříš si, mohu jejich kontrolu převést na tebe". Pak se rozhlédnu kolem nás po prázdném prostoru, který se najednou zaplní spoustou poletujících magických havránků, které jsem vykouzlil. "Magie nemá využití pouze v boji, nebo nápravám toho co boj způsobil."

Naomi se mě pevně držela a odmítala se pustit a tak jsem s námi slétl o něco níž, asi metr nad zem. Tam jsem ji lehce objal a pak ji od sebe odtáhl, ikdyž jsem ji stále držel za ruce "neboj se, jsme kousek nad zemí... teď se soustřeď na mou magii, soustřeď se na křídla, které z ní máš vytvořené na zádech. Poruč jim aby se stále pohybovaly a udržely tě ve vzduchu" řekl jsem s povzbuzujícím úsměvem a když jsem viděl, že se začíná uklidňovat a soustředit jsem jí pomalu předal kontrolu nad magickými křídly, ikdyž jsem byl připravený ji chytit kdyby se ve vzduchu neudržela.

Předal jsem kontrolu nad křídly Naomi a jí se povedlo je ovládnout, ale i tak si nebyla jistá co a jak a její strach jí vůbec nepomáhal. Když začala klesat k zemi, dřív než jsem se stihl pohnout okamžitě natáhla ruce a přitáhla se znovu ke mě. Chytil jsem ji tedy, o něco posílil svá křídla aby nás udržela oba a ty její nechal zmizet. Pak jsem si ji otočil zády k sobě objal ji kolem pasu, pevně přitiskl k sobě a vyletěl s ní znovu o něco výš. Když jsme byli dost vysoko, stočil jsem nás a začal pomalu prolétat nad okrajem lesa odkud bylo vidět na les a louku oddělené řekou i na hory v dálce. Slunce jsme měli v zádech stejně jako město a ikdyž jsem si dával pozor aby nás nikdo neviděl, převážně jsem si užíval tento okamžik.
"A co teď, stále se ti to nelíbí?" zašeptal jsem jí do ucha a pak trošku víc nahlas dodal "se mnou se nemusíš ničeho bát".

Když řekla, že se jí to líbí, naplnil mě pocit štěstí. Další snad hodinu jsme strávili ve vzduchu a užívali si toho pocitu a krásného pohledu, než jsem nás snesl dolů, těsně nad zemí nechal svá křídla zmizet a svalil jsem se na záda, stále pevně držící Naomi na sobě. Jednu ruku sem hodil vedle sebe a druhou nechal Naomi na břiše, zatímco jsem ležel uprostřed louky se zavřenýma očima a užíval si její blízkost, která mi z nějakého důvodu byla nepopsatelně příjemná.
Hluboce jsem se nadechl a zjistil, že nádherně voní. Znovu jsem se nadechl a přemýšlel proč jsem si toho nevšiml dřív, když lehounce zafoukal vítr a mě došlo, že nahoře foukalo o něco silněji což její krásnou vůni odvávalo pryč. "Létání bylo vždycky bezva, ale nikdy jsem si to neužil tolik jako dnes s tebou" řekl jsem potichu se stále zavřenýma očima.

Naomi se skulila vedle mě, ale neodtáhla se úplně a zůstala hlavou opřená a moje rameno. Na moji větu odpověděla, že se jí to taky moc líbilo což mi vyloudilo přihlouplý úsměv na tváři.
Když jsem však ucítil její rty na tváři, otevřel jsem okamžitě oči a kompletně zrudnul. Naštěstí si toho nejspíš nestihla všimnout, jelikož se sama okamžitě posadila a ještě kousek odsunula. Vířily mi teď hlavou všemožné myšlenky a tep mi o něco vyskočil. Znovu jsem zavřel oči a ikdyž jsem si užíval pocit nadšení, který mě částečně zalíval, párkrát jsem se nadechl a vydechl abych se trochu uklidnil. Protáhl jsem se, postavil na nohy a stoupl si těsně za Naomi. Sklonil jsem se k ní, jemně ji přejel rukama po vrchu hlavy a dal jí pusu do vlasů mezi mýma rukama. Pak jsem se pomalu narovnal a zadíval směrem k městu nad kterým už pomalu zapadalo slunce.
"Trénování magie asi nebudeme provádět nijak často, ale kdyby si se chtěla někdy sejít jen tak... sami dva..." zaseknou se mi slova v krku a dál už nic neřeknu. Měl bych ji už doprovodit domů, ale vůbec se mi nechtělo.

Když se zvedne, nevěřícně se mě zeptá jestli bych opravdu chtěl a při pohledu na ní se mi zase rozbuší srdce. "Udělalo by mi to strašnou radost" vysoukám ze sebe a po chvilce sledování jejích krásných očí, ve kterých se odrážela nejdřív nevěřícnost a pak radost jsem ji obešel a vydal se směrem k městu. Šel jsem však hodně pomalu aby to co nejdéle trvalo. "Pro dnešek bych tě měl už radši doprovodit domů, Ariana tam už nejspíš bude a kdo ví jestli už na vaše zmizení nepřišel i váš bratr".
V průběhu cesty se lehce dotknu její ruky s úmyslem ji za ní chytit, ale nejdřív čekám jestli s ní neucukne.

Když neucukla, propletl jsem svoje prsty mezi těmi jejími a chytil ji za ruku, bylo to drobné gesto, ale mě udělalo velikou radost. Pomalu jsme se loudali městem a vypadalo to, že ani jednomu z nás se nechtělo zrychlit, spíš mi to připadalo jako bychom šli čím dál pomaleji. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí... tím spíš, že jsem opravdové štěstí a tak úžasný pocit nezažil od svých dvanácti let. Nebyl jsem si jistý co si můžu dovolit a co už by bylo moc, ani s čím by souhlasila a byl jsem rád za každou drobnost, která se mezi námi stala a každou vteřinu, kterou jsem mohl strávit v její blízkosti. Celou cestu jsme neřekli ani jedno slovo, ale vůbec mi to nevadilo, užíval jsem si krásný západ slunce před námi, její přítomnost a hlavou mi prolétali vzpomínky na dnešní úžasný den.
Když jsme došli až k jejich domu byla skoro tma, zastavil jsem se, přitáhnul si ji za ruku blíž a pevně ji objal kolem pasu. Zabořil jsem jí obličej do rozpuštěných vlasů, nadechl se oné krásné vůně která ji obklopovala a zašeptal jí do ucha "děkuji za nejkrásnější večer mého života". Netuším jak dlouho jsem ji držel, ale po nějaké době ikdyž jsem ji stále nechtěl pouštět jsem si na zádech vytvořil křídla a odnesl ji stále v objetí do okna ze kterého jsem je ten den viděl vylézat, kde sem ji posadil na parapet. "Zítra si pro tebe přijdu a ne nebudu brát jako odpověď" řekl jsem, pohladil jsem ji po tváři a po krátkém zaváhání jsem se trošku červený naklonil a nechal naše rty se setkat.

Políbil jsem ji... i ve chvíli kdy se to stalo jsem pořád nedokázal uvěřit tomu, že jsem to vážně udělal a co víc, neodtáhla se. Naopak když už jsem se chtěl odtáhnout náš polibek ještě protáhla a já byl v sedmém nebi. Bylo to tak úžasné a já se nesoustředil na nic jiného než na chuť jejích rtů. Natolik jsem se do toho ponořil až jsem ztratil kontrolu nad svou magií a přestal mávat křídly. Najednou jsem se propadl o půl metru níž než jsem si uvědomil co se děje a znovu se začal soustředit na svá křídla. Kompletně jsem zrudnul a tentokrát z úplně jiného důvodu, vyletěl jsem trošku výš abych se jí mohl ještě jednou podívat do tváře a s rychlým "dobrou noc" jsem se rozletěl domů, stále ještě trošku omámený tím co se stalo.

Úplně mimo jsem letěl přímo domů a naštěstí bylo město kompletně prázdné, jelikož jsem se vůbec neohlížel na to jestli mě někdo uvidí nebo ne. Když jsem doletěl domů, dal jsem si sprchu, která mě ale vůbec nedokázala zbavit myšlenek na Naomi a ikdyž už jsem ležel v posteli jsem dalších pár hodin nemohl usnout a jen si přehrával události dnešního dne v hlavě.
Když jsem se ráno probudil, chvíli jsem si myslel, že to všechno byl pouhý sen, ale když jsem vstal a ucítil ze svého oblečení stejnou vůni jakou jsem si pamatoval u Naomi, roztáhl se mi na obličeji spokojený úsměv a já se rychle oblékl a nasnídal. Už jsem málem vyrazil za Naomi, když mi došlo, že jsem jí ani neřekl kdy se u ní ukážu a možná bylo ještě brzo, možná ještě spala nebo nebyla nijak upravená... na chvilku jsem si představil neupravenou Naomi právě vstávající z postele pouze v polo rozepnuté pánské košili a znovu jsem ucítil horko v tvářích.
Abych se uklidnil vyšel jsem ven a dal jsem si pár koleček kolem bloku. Pak jsem si dal doma rychlou sprchu a když jsem se podíval na hodiny a uviděl něco po jedenácté, spokojeně jsem vyrazil za Naomi. Když jsem přišel k jejich domku, znovu jsem zapátral po magické energii, tentokrát té od Naomi a vyslal za ní jednoho havránka. Když se ukázala v okně, zamával jsem na ní s úsměvem a když zase zmizela nenapadlo mě nic lepšího, než se schovat za roh vedlejšího baráku a vykukovat kdy přijde ven.

Když jsem ji uviděl vyběhnout, schoval jsem se úplně a překvapilo mě, že za chvilku doběhla za mnou a musel sem si připomenout, že právě ona byla na cítění magie ta lepší ze sester.
Další překvapení bylo ve formě jejího vzhledu, měla na sobě středně dlouhé šaty a vypadala naprosto úžasně. "Páni" vysoukal jsem ze sebe po vteřince tichého zírání, chytil ji za ruku a protočil ji před sebou jako při tanci "vypadáš kouzelně" usmál jsem se na ní. Její ruku jsem nepustil, naopak si s ní propletl prsty a chytil ji o něco pevněji a vyrazil pomalým krokem do města. Byl krásný slunečný den, jeden z prvních, který vypadal spíš jako letní než jarní a já se hodlal postarat o to aby si ho Naomi užila. Začal jsem se hned vyptávat co ráda dělá, co má ráda a co ji zajímá. Hltal jsem vše co mi říkala, odpovídal na její případné dotazy a pomalu směřoval naši cestu k jedné pěkné restauraci, která byla sice na opačné straně města, ale měli krásnou zahrádku a já se s Naomi chtěl ještě toulat městem, než si tam půjdeme sednout.

Další skoro hodinu jsme se procházeli po městě bavili se o všem co nás napadlo, ikdyž nejčastější byli otázky jeden na druhého abychom se lépe poznali. Bylo to skoro jako žít svůj vlastní sen, obzvlášť po častém bojování a nebezpečných situacích, které jsem v poslední době zažíval. Nikdy jsem nevěděl kolik vám toho může dát jediná osoba už svou přítomností. Každý pohled do její rozzářené tváře mě nutil k úsměvu, každý nádech její vůně mi zamotával hlavu a pokaždé když jsem slyšel její krásný smích jsem se zamilovával ještě víc... jelikož už jsem věděl co je to za pocit, který cítím. Nebylo divné, že jsem to hned nepoznal když jsem lásku k někomu mimo rodinu ještě nikdy necítil, ale když mě to napadlo, byl jsem si tím naprosto jistý. Miloval jsem ji celým svým srdcem a pro možnost být s ní jsem byl schopen udělat naprosto cokoli. Možná bylo zvláštní jak rychle se to stalo, ale nad tím jsem vůbec nepřemýšlel a jen si užíval své štěstí, že ona to cítila alespoň z části stejně.
Když jsme přišli k restauraci, ke které jsem mířil, prošli jsme do zahrádky s venkovním posezením a já když jsem si všiml, že mají brankou propletené krásné popínavé květiny, jsem jednu nenápadně utrhl. Dovedl jsem Naomi k jednomu z volných stolů, který byl na sluníčku, ale nesvítilo by nám do očí a nabídl jí židli, do které když si sedla jsem přisunul ke stolu. Než jsem si také šel sednout dal jsem Naomi květinu, kterou jsem před chvíli utrhl do vlasů a když se na mě otočila aby viděla co dělám krátce jsem ji políbil. "A já myslel, že krásnější už být nemůžeš" zašeptal jsem jak jsem se od ní zvedal, obešel stůl a také si sedl. Téměř okamžitě k nám přišla obsluha a dala nám jídelní lístky.