Mikoto & Nyssa & Kael

Můj nový úkol se mi čím dál méně zamlouval, byl to mnohem větší problém, než jsme si původně dokázali představit. Laboratoř, kde pracovali jak lidé, kteří používali vědu, tak Padlí andělé, kteří využívali magii, aby vytvořili tvory známé jako Elini. Napůl lidi, napůl zvířata. Dříve jsem si myslel, že existují jen v pohádkách, ale teď.... Jsem na vlastní oči viděl, že to není pravda. Netrvalo mi moc dlouho dostat se sem, ale získat si důvěru bylo horší. Ze začátku mi moc nevěřili, ale díky mocné magii jsem vypadal a působil jako zcela obyčejný padlý anděl, tedy až na to, že jsem měl neobvykle velkou zásobu magie. Toho brzy chtěli využít a přestože jsem netušil nic o tom, jak Eliny vytváří... Hodil jsem se jim. Málem jsem se rozesmál, když jsem se poprvé dostal do laboratoře, opravdu by mě nenapadlo, že se tak obrovský komplex bude nacházet přímo pod Atreiou. Respektive přímo pod Atreiskou nemocnicí. Ale byla tady... Obrovská laboratoř, která měla několik pater. Několik týdnů jsem strávil tím, že jsem se seznamoval s prostředím, zaškoloval se, snažil se zapadnout a sledoval jak lidi, tak padlé při práci. Bylo to alespoň zajímavé a tak jsem se ani tolik nenudil. Navíc... Práce je práce. Dnes mi byl přidělený můj první vlastní Elin. Zrovna jsem si pročítal její kartu, moc toho v ní nebylo, jen hodně upozornění, že je nebezpečná, nespolupracuje... Už alespoň vím, proč mi ji přidělili... Dojdu k železným dveřím označeným číslem 636, přiložím k panelu na stěně svou přístupovou kartu a zadám kód, než se mi dveře sami otevřou. Vejdu dovnitř a rozhlédnu se, byla tady židle, nejrůznější přístroje, kabinety s nejrůznějšími látkami, velký stůl s počítačem za kterým bylo velké, průhledné okno, za kterým se nacházel mě přidělený Elin. Kousek dál byly bytelné dveře se stejným zabezpečením, jako ty předchozí. Jediný vchod do cely. Posadím se na židli, dokumenty hodím na stůl a zadívám se do proskleného okna.

Pohledem přelétnu téměř prázdnou místnost, až si všimnu postavy v rohu mstnosti. Prvně mi přišlo, že je zahalená do černého pláště, ale až po chvilce si uvědomím, že je to černá srst. Trochu víc se nakloním ke sklu, abych lépe viděl. Dívaly se na mě dvě velké, modré oči, které vypadaly zcela bez života. Elinovi spadaly do očí dlouhé, bílé vlasy, ale jinak byla jeho srst zcela černá. Až po chvilce si uvědomím, že má jemné rysy, takže to bude samice? Vypadla na pantera a... Byla nádherná. Naštěstí se mi podaří zachovat klidný výraz, i když jsem chtěl k ní jít a začít velkou čičinku drbat za ušima. Raději se podívám do složky a potvrdí se mi, že je to vskutku samice a puma. Znovu si ji prohlédnu, připadalo mi, že je v dost bídném stavu. Její srst byla matná, vůbec se neleskla, její oči byly mrtvé, bez života. Její vlasy byly zacuchané, na některých místech spíše šedé, než bílé. Tedy pokud byly vůbec původně bídné. Potlačím povzdechnutí a místo toho ji probodnu chladným pohledem, než zapnu počítač s tím, že bych se měl podívat, jestli je na něm o ní toho trochu víc.

Nějakou dobu jsem si prohlížel a pročítal složky na počítači, stálo tam, že jediný způsob, jak ji donutit spolupracovat bylo skrz vydírání. Vyhrožovat, že zabijí ostatní. Tuto větu si několikrát znovu přečtu. Tak nějak jsem nečekal, že Elinům bude záležet jeden na druhém. Představoval jsem si je jako zvířata schopné přemýšlet a mluvit, ale... Přestával jsem si být jistý tím, že je to pravda poté, co jsem tady viděl. A vlastně... Odkdy můžu věřit báchorkám mého lidu. Nakonec dospěji k závěru, že se víc dozvím tím, že za ní půjdu, než abych si jen četl a tak se zvednu ze židle a vydám ke dveřím. Zadám kód a dveře se otevřou a hned na to za mnou zavřou. Zadívám se na drobného tvora v koutu místnosti, než k ní opatrně udělám několik kroků. Zastavím se zhruba uprostřed místnosti, abych měl dostatek prostoru a prohlédnu si ji více zblízka. Takhle vypadala ještě zuboženěji než zpoza skla. Byla pohublá a vypadala nemocně, i když to se mi možná jen zdálo. Lehce nakloním hlavu na stranu.
"Jmenuji se Mikoto, ode dneška se o tebe budu starat," oznámím jí.

Vypadalo to, že vůbec nevnímala a otočí ke mně hlavu až když vstoupím do místnosti. Zadívá se na mě, ale její výraz se nijak nezmění. Jen něco tiše zamručí a prohlédne si mě, než rozevře tlamu, nadechne se, ale nevyjde žádný zvuk, místo toho se rozkašle. Neznělo to vůbec dobře, buď jen dlouho nemluvila, nebo jsem měl s tou nemocí pravdu. Vypadala jako malé, ztracené, zubožené kotě. Chtěl jsem jí nějak pomoci, ale musel jsem si stále připomínat, že je nebezpečná. Že byla vytvořená k zabíjení. Moje oči začnou lehce žlutě zářit, aktivoval jsem svou schopnost a mohl jsem teď vidět jak její duši, tak její srdce. Její duše byla tmavá, určitě měla na rukou mnoho životů, ale viděl jsem mnohem černější, temnější. Co mě ale překvapí je její srdce. Nebylo bez poskvrny, ale bylo jedno z nejčistších, co jsem kdy viděl. Na malou chvíli se můj výraz změní v překvapený, než opět nasadím lhostejnou masku, otočím se na patě a vyjdu z místnosti. O pár vteřin později se vrátím se skleničkou vody a rozejdu se k drobné pumě.
"Napij se, vypadáš opravdu hrozně," řeknu jí a podám ji skleničku. Stále jsem však byl v její přítomnosti ostražitý.

Měl jsem špatný pocit z toho, že kdybych se jí rozhodl na místě zabít, ani by se nepohnula. Jen by se na mě dívala prázdnýma očima a přijala svůj osud. Vypadala mrtvá a já si ani nedokázal představit, čím vším si musela projít. Tak nevinné stvoření jako ona... Všichni, kteří byli v této budově měli mnohem černější srdce, než ona. Zatnu zuby a když skoro neslyšně a ochraptěle řekne, abych se napil první, bez jediného zaváhání vypiji skoro polovinu skleničky, než jí ji znovu podám. Protáhne se nohy a místností se ozve nehezké zakřupání. Když teď nebyla skrčená v klubíčku, lépe jsem viděl jak je pohublá, podvyživená. Budu jí muset donést nějaké pořádné jídlo, vitamíny... Tiše si povzdechnu, už teď jsem věděl, že jí budu chtít zachránit, což... By se mi mohlo vymstít, ale... Jak jsem se mohl jen dívat? Ksakru, je nevinná! Není to snad naše práce? Pomáhat nevinným? Možná se mi ji odtud přeci jen podaří dostat, ale... Předtím musím vědět, co je zač. Nehodlám ji jen tak vypustit ven, spoléhajíc jen na mou schopnost.
"Jak se jmenuješ?" zeptám se po chvilce, nechtěl jsem jí zrovna říkat laboratorní přezdívkou...

Neunikne mi její překvapený výraz, když se napiji vody, nejspíš opravdu čekala, že v tom budou nějaké oblbováky. Bude těžké si získat její důvěru, ale... Půjde to. Musí. Sleduji, jak hltá vodu, chtěl jsem jí zastavit, že jí zaskočí, ale dřív než to stihnu, opravdu se tak stane. Upustí skleničku, která se odkutálí stranou a rozkašle se. Dřepnu si k zemi a nakloním se k ní, chtěl jsem jí poplácat po zádech, ale měl jsem strach, že ji tím zlomím kosti. Byla vážně hubená, bylo to, jako by měla všechny kosti potáhlé jen tenkou vrstvou kůže a na ni krátkou, černou, matnou srst, která taky nevypadala vůbec zdravě. Zůstanu na místě, jen ji tiše pozoruji, moje otázka jí očividně zaskočí, odvětí, jestli na tom vůbec záleží a zadívá se do země. Zamračím se a zadívám se na pramínky jejích špinavých vlasů.
"Mě ano," odpovím jí klidně, než se natáhnu a opatrně ji vezmu do náruče. Postavím se s ní na nohy, byla hrozně lehká, vůbec mi nedělalo problém ji udržet, spíš jsem jí nechtěl ublížit a cítil jsem každou kost v jejím těle. Tiše si povzdechnu s úmyslem jí propašovat do koupelny a alespoň trochu umýt. Jen jsem doufal, že není jako kočka a má ráda vodu. I když v tomhle stavu bych jí nejspíš udržel i jednou rukou...

Vypadala opravdu unaveně, nedivil bych se, kdyby byla na pokraji vyčerpání a bezvědomí. V momentě kdy ji však zvednu do náruče, prudce sebou škubne a zaryje mi drápy do ruky, než se mi zakousne do ramene. Snažila se vyškubnout a viděl jsem paniku v jejích modrých očích, první emoce, kterou jsem v nich jasně viděl. Už nevypadaly tak mrtvě, spíš jako oči vyděšeného zvířete. Kousnu se do jazyka, abych nezasyčel bolestí a trochu víc ji k sobě přitisknu. Vrčela na mě a snažila se vyškubnout, neměla však skoro žádnou sílu a tak mi nedělalo problém ji udržet. Ignoruji krev, která mi stékala jak po ruce, tak po rameni a vydám se ke dveřím. Naštěstí byla tak lehká, že jsem ji udržel jednou rukou a tak jsem si mohl otevřít.
"Klid, nehodlám ti ublížit," řeknu konejšivě a vydám se pryč z místnosti, zatímco jsem ji k sobě stále pevně, ale opatrně tiskl. Otevřu i druhé dveře a vystrčím ven hlavu, abych se rozhlédl. Na chodbě naštěstí nikdo nebyl a tak se rychlými kroky vydám k nejbližší koupelně. Dveře do koupelny se naštěstí automaticky otevřou a tak je rychle zamknu, než položím drobnou pumu na zem a vydám se k vaně, do které začnu napouštět teplou vodu.
"Ještě jsi mi neřekla své jméno," poznamenám tiše a sednu si na okraj vany, kterou nechám napouštět teplou vodou.

Seděl jsem na vaně, poslouchal zvuk tekoucí vody a díval se na stvoření přede mnou. Vidět jí nehybně ležet někde venku, myslel bych si, že je mrtvá. Přesto ležela na podlaze přede mnou, dívala se na mě nevěřícnýma očima a snažila se... Něco udělat. Možná se postavit? Utéct? Nakonec však ke mně jen natáhne ruku, kterou dostane blíž k mojí noze a potichu se představí jako Nyssa. Až teď mi dojde, proč ke mně tlapku natahovala. Chtěl se představit. Tak jak to dělají lidé. Dřepnu si před ní a opatrně vezmu její krvavou tlapu do ruky a trošku s ní zatřesu.
"Rád tě poznávám, Nysso," odpovím potichu, než ji opět opatrně vezmu do náruče a pomaličku posadím do teplé vody. Až teď mi dojde, že je nahá, přestože její tělo pokrývala srst. Rozhodně však měla ženské křivky, které jsem se snažil ignorovat a tak se zadívám do jejích očí.
"Jak dlouho jsi tady?" zeptám se jí, aby nebylo ticho a začnu jí smývat mou vlastní krev z tlapky, zatímco sám ignoruji bolest v rameni a štípání škrábanců na ruce v momentě, kdy se mi do nich dostala voda.

Vydechne, že sem nepatřím, tento komentář zcela přejdu a raději na něj ani nereaguji. Míst toho ji položím do vody a jsem rád, že mě tentokrát nepokousala. Kdybych se mohl vyléčit, tolik by to nevadilo, ale takhle... Se to bude hojit celkem dlouho. Začnu ji umývat, když se mě najednou zeptá, jak že se to jmenuji. Zadívám se na ni a lehce se zamračím.
"Víš... Když se ti někdo představí, měla bys ho poslouchat," řeknu jí, chtěl jsem, aby to znělo naštvaně, jako obvykle, ale v této situaci... Mi to nějak nešlo a tak si jen povzdechnu a prsty jí lehce ťuknu do čela. Po srsti na čumáku jí steče pár kapek vody z mojí ruky, ale hned na to se zase pustím do jejího umývání. Natáhnu se pro šampón, trochu si vymáčknu na ruku, než jí začnu umývat srst. Tohle... Bude chtít hodně šampónu.
"A pak že kočky jsou čistotné..." odfrknu si a krátce se jí zadívám do očí, než se znovu pustím do jejího umývání. Vyhýbal jsem se však všem částem na které... By bylo opravdu nevhodné sahat.
"Mikoto... Jmenuji se Mikoto a potřetí ti to už říkat nebudu, tak si to zkus zapamatovat," odpovím ji nakonec, byl jsem ale trochu myšlenkami vedle. Přemýšlel jsem, jak dlouho tady je. Moc mi toho neřekla, netušil jsem, jak vnímá čas, ale... Elini by měli stárnout jako lidé, no ne?
"Co je pro tebe mnoho let? Dožíváte se zhruba stejného věku jako lidé, ne?" zeptám se jí a znovu se zadívám do jejích očí.

Odpoví mi, že se většinou o jména nezajímá, že je znát ani nechce. Její slova mohla znít naštvaně, ale její tón byl spíše odevzdaný, jako by neměla už vůbec žádnou energii na protesty. Po chvilce vyjmenuje několik jmen, netušil jsem, komu patří, možná jiným Elinům, nebo padlým, či lidem, kteří na ní dělali pokusy? Zakryje si hlavu tlapkami, ale jakmile jí řeknu své jméno, sundá je a začne si hrát s vodou. Elinové prý stárli pomaleji než lidé, ale že ona je jiná. Vzpomenu si, že mi kdosi říkal, že první ELinové byli nesmrtelní, ale to by... Znamenalo, že žije více jak tisíc let. Na chvíli ji přestanu umývat, jen se na ni zadívám a představím si, jaké by to bylo žít více jak tisíc let v zajetí. Z té představy se mi udělá špatně, ale nedám na sobě nic znát a znovu se natáhnu pro šampón. Trochu jí namočím vlasy, ale dávám si velký pozor na její uši. Hned na to jí za pomocí šampónu smyji z krásných, bílých vlasů veškerou špínu a poté jí je opatrně opláchnu. Už vypadala mnohem čistěji, na rozdíl od špinavé vody, kterou vypustím a naposledy Nyssu opláchnu teplou vodou ze sprchy, než se natáhnu pro ručníky. Věděl jsem, že sama se ven nedostane a tak ji vytáhnu z vody, opatrně postavím na nohy a zatímco jsem jí jednou rukou přidržoval, druhou se natáhnu hned pro tři ručníky, do kterých jí zabalím.
"Hned je to lepší," vydechnu spíše pro sebe, když se na ni zadívám. Sice jsem toho z ní teď moc neviděl, ale její srst vypadala lépe. Byla mokrá, ale vypadala leskleji a hlavně byla čistá.
"Znovu tě vezmu do náruče, ano?" zamumlám. Doufal jsem, že si nikdo nevšiml, že jsme pryč, mohly by z toho být problémy, ale koupel opravdu potřebovala. Stejně jako teplé jídlo, které jsem jí hodlal co nejdřív sehnat.

Trochu jsem sušil její srst, když mi najednou přišlo, že je mnohem lehčí. Asi musela více stát na vlastních nohách, možná se jí vracela síla? I když... Víc jí zabalím do ručníku, když si opře morkou hlavu o můj hrudník. Nevadilo mi to, jen dostanu hroznou chuť jí podrbat za ušima. Zeptá se mě, proč to dělám, netušil jsem, co odpovědět a tak jí jen mlčky zvednu do náruče. Byla nepřirozeně lehká, snad lehčí než pírko. Musela to být magie. Takže se jí síla nevrací. S povzdechem se vydám ke dveřím, zatímco přemýšlím nad její otázkou a jak odpovědět, aniž bych toho moc prozradil, ale zároveň jsem jí nechtěl lhát. Vystrčím hlavu ze dveří a zase zalezu do koupelny, když si všimnu dvou lidí v bílých pláštích. Tiše jsem čekal za dveřmi a jakmile už neslyším jejich kroky, opatrně vykouknu a když je vzduch čistý, rychlými kroky se vydám zpátky do místnosti, kde se nacházela cela Nyssy. Otevřu dvoje dveře a elinku opatrně položím na zem a opřu ji o stěnu.
"Nejsem jako ostatní tady, nevidím vás jako pouhá zvířata, nástroje. Jsi bytost, stejně jako já, máš svou osobnost, pocity. Nejsi jen zvíře a proto se tak k tobě nehodlám chovat. Když vidím, že někdo potřebuje pomoc, pomůžu mu," odpovím nakonec a trochu se pousměji, zatímco jsem ji ještě trochu sušil, poté vezmu ručníky a zadívám se na její stále vlhkou srst. Potřebovala vysušit úplně, jinak mi zmrzne.
"Bojíš se ohně?" zeptám se jí.

Obeznámí mě s tím, že v takovém případě tady dlouho nepřežiji, nijak to nekomentuji, tedy zatím... Rozhodně jsem se nehodlal nechat zabít, ale také jsem nemohl jen tak přihlížet, jak tady umírá. Sdělí mi, že miluje oheň, což mě trochu překvapí, i když by vlastně nemělo. Není zvíře a s každou další minutou jsem si tím více jistý. Potichu hlesne, že mě za tohle popraví a že jsou všude kamery. Abych byl prý opatrný.
"Poradím si, nehodlám tady umřít," odpovím jí zcela klidně než zvednu ruku, kterou mi vzápětí obklopí plameny. Přesunu plamen do vnitřku mé dlaně, jako bych ho držel v ruce, zmenším ho a naopak trochu zvýším jeho teplotu, než ruku trochu přiblížím k Nysse. Dával jsem si však pozor, abych jí nepopálil, nebo nezapálil její srst. Bylo to však účinnější než fén a tak byla její srst brzy suchá.
"Odpočiň si, vypadáš hrozně," řeknu jí suše, posbírám ručníky a vydám se pryč z místnosti. Ručníky dám sušit a ještě seberu svou mikinu, která ležela přehozená přes židli a vydám se zpátky za Nyssou. Hodlal jsem jí do ní navléct, aby tady neběhala nahá.... Přeci jen to byla dívka... Žena. A byla tak maličká, že mou mikinu bude mít snad po kolena.