Mikoto & Aoki

Naštvaným pohledem jsem propaloval kámen, který ležel kus ode mě, jako by mohl za veškeré mé problémy. Neměl jsem dobrou náladu... Právě naopak, byl jsem naštvaný, velmi naštvaný. Celé tělo mě bolelo a věděl jsem, kdo za to může... To ten debilní... Co to vlastně bylo? Prostě ta debilní, opeřená ještěrka! Ještě víc se zamračím a z krku se mi vydere hluboké zavrčení. Byl jsem si celkem jistý, že kdybych měl tu schopnost... A ten kámen byl živý... Zavraždil bych ho pohledem! Seděl jsem ve stínu stromu, na samém okraji pouště a odpočíval. Přeci jen... Procházet se v takovém horku pouští nebyl zrovna nejlepší nápad... Naštěstí jsem našel její kraj, což ale neměnilo nic na tom, že jsem byl vyčerpaný, žíznivý, hladový... A stále jsem neměl ponětí, kde přesně jsem. Byl jsem v podsvětí, na místě, které jsem neznal. Bez jakýchkoliv zásob. Povzdechnu si a na chvíli zavřu oči, věděl jsem, že za chvíli budu muset vstát a pokračovat v cestě... Už jen při té myšlence se znovu zamračím a opět zabodnu vražedný pohled do země před sebou.

Najednou zaslechnu dusot koňských kopyt a tak se překvapeně podívám oním směrem. Ihned si všimnu obrovského koně, který se ke mně přibližoval a propaloval mě pohledem. Vypadal opravdu rozzuřeně. I já se na něj vražedně zadívám a až po chvilce si koutkem oka všimnu postavy oděné do brnění, která stála opodál a dívala se mým směrem. Možná ten kůň patří jemu? Každopádně jsem nebyl nadšený, že mám společnost, musí to být démon... Co za jiné tvory by tady ještě pobíhalo? Kůň byl ke mně ale blíže a proto se má pozornost upírala převážně na něj, což se také ukázalo jako dobrý nápad, když se mě pokusí kousnout a když mu uhnu, hrábne po mně kopyty. Převalím se stranou a rychle se vyškrábu na nohy, než uskočím dál od naštvaného koně a zaměřím se raději na jeho majitele.
"Nejsem nepřítel... Nechci bojovat," zachraptím a olíznu si vysušené rty. Měl jsem obrovskou žízeň, hlad... Rozhodně jsem nechtěl bojovat, jelikož by to nedopadlo vůbec dobře. Aktivuji svou schopnost, abych se podíval, co je ten démon zač a zarazím se. Jeho duše byla čistá, ne úplně, musel vzít už několik životů, což znamená, že je nejspíše mladý. Co mě ale překvapilo, bylo jeho srdce. Bylo čisté. ČISTÉ. Byl to démon. Se srdcem čistším, než ta andělská. Deaktivuji svou schopnost a zadívám se na démona v brnění před sebou, jako bych někoho živého viděl snad poprvé v životě a zcela jsem zapomněl, že stále mohu být v nebezpečí. Už jen kvůli tomu pitomému koni.

Stále jsem se překvapeně díval na démona přede mnou, který svému koni sdělil, že pokud zaútočím, nepomůže mu a poté se na něj chvíli naštvaně díval, než obrátí pozornost na mě. Odpoví, že také nechce bojovat a i přesto, že sáhne do brašny, nijak nezareaguji. Jindy bych byl na pozoru, že vytahuje zbraň, ale... Stále jsem se nemohl dostat přes to, že přede mnou stojí démon s tak čistým srdcem. Najednou si všimnu, že ke mně něco letí, ale dřív než zareaguji, něco mě udeří přímo do čela. Trochu vyjeknu, než onu věc chytím a hned na to dopadnu na zem na zadek.
Překvapeně zamrkám, když uvidím láhev s vodou a bez zaváhání ji otevřu a skoro celou vypiji. Hned mi bylo lépe a tak se vděčně zadívám na démona.
"Díky," řeknu už jistějším hlasem a hodím mu láhev zpátky. Na chvíli se zadívám na koně, který stál opodál a vypadalo to, že nezaútočí, ale jeden nikdy neví.
"Tak trochu... Jsem se ztratil... Mohl bys mě nasměrovat někam, kde můžu sehnat nějaké zásoby?" zeptám se a vyškrábu se na nohy. Když už jsem měl to štěstí a narazil na někoho, kdo mě nechce zabít, můžu toho taky využít...

Démon se chystal k odchodu, ale zarazí se, když se jej zeptám na zásoby. Otočí se mým směrem a zůstane nehnutě stát ne místě. Dostanu pocit, že musí mít opravdu komický výraz, který jsem ale kvůli jeho brnění neviděl. I já jsem ho sledoval a nakonec se vzpamatuje, když jej kůň strčí do ramene. Dostane ze sebe něco o zásobách, než ukáže na poušť a řekne mi, že tím směrem je menší město, kde mohu nabrat zásoby, ale že je to tam mnohem dražší, jelikož je to neutrální zóna.
"Tam... Už nejdu," zavrčím spíše pro sebe a dostanu tik do zdravého oka. Vypadalo to, že se chystá odjet a já se nedivil. Nemusel mi pomáhat, neznal mě. Tiše si povzdechnu, než přikývnu a rozhlédnu se kolem. Věděl jsem, že tak dlouhou cestu pouští mé tělo nevydrží, takže si budu muset něco ulovit sám.
"Ještě jednou díky," řeknu démonovi, než se pomalu vydám dál mezi stromy, pryč od pouště. Doufal jsem, že tu bude nějaká... Poživatelná bestie. A že ji dokáži zabít pomocí magie. Rozhodně jsem tady nehodlal chcípnout. Už teď jsem proklínal tu pitomou ještěrku, za to, že mě sem dotáhla a pak mě poslal do prdele s tím, že 'ještě nenadešel čas.' A to mu mám pak ještě pomáhat?! Naštvaně zavrčím a na chvíli zavřu oko. Tohle mi vážně chybělo... Byl jsem ale odhodlaný vrátit se za Nyssou a tak se donutím pokračovat v chůzi, i když to nejspíš vypadalo, že sebou každou chvíli fláknu o zem.

Šel jsem rovně za nosem a doufal jsem, že narazím na nějakou potvoru, kterou budu moci zabít a najíst se. A pramen vody by se taky hodil. Povzdechnu si, najednou však za sebou zaslechnu dusot koňských kopyt. Otočím se a tázavě se zadívám na démona, který seděl na koni a klusal mým směrem. Zastaví se kus ode mě a tak nadzvednu obočím a zcela se na něj otočím. Čekal jsem, co z něj vypadne a po chvilce dojde ještě blíž s tím, že tím směrem je to nebezpečné a nechodil by tam.
"Nemám moc na výběr," povzdechnu si, když ke mně ale natáhne ruku a sdělí mi, že mě může vzít sebou, pocítím jiskru naděje, že tady vážně nechcípnu. Unaveně se pousměji, než jeho ruku přijmu.
"Mikoto," představím se rovnou a s jeho pomocí se vyhoupnu na hřbet koně za sedlo. Jeho kůň byl opravdu statný a věděl jsem, že nebude mít problém uvést nás oba.

Pohodlně se usadím na koňském hřbetě a rukama se chytím konce sedla. Démon se mi představí jako Azarius a poté se rozjedeme směrem k poušti. Nějakou dobu jsme klusali, než Azarius pobídne koně do cvalu. Bylo teď mnohem pohodlnější na koni sedět a démon se na mě po chvilce otočí s tím, proč jsem v lidské podobě. Najednou se však zarazí a zamyšleně poznamená, že bych nemusel být démon, ale hned to zamítne. Ušklíbnu se, než zavřu oko a unaveně si opřu hlavu o jeho záda.
"Trefa... Nejsem démon. Je to... Dlouhý příběh. Nechci ti způsobit problémy, ale... Jsem tak trochu ztracený, vůbec se tady nevyznám a... Pochopím, když mi už nebudeš chtít pomoci," povzdechnu si po chvilce a tiše jsem doufal, že mi i tak bude chtít pomoci. Byl jsem si totiž celkem jistý, že kdyby mě srazil z koně do písku, už bych nevstal.

Odpoví mi, že démoni jsou svobodní, tedy alespoň do určité míry a že mi pomoci chce. Trochu se pousměji, když si vybavím jeho čisté srdce a po chvilce mi řekne, že mu je jedno, že nejsem démon. Nejspíš by mě to překvapilo, nebýt mé schopnosti, ale zároveň jsem... Dostal o tohoto mladého, nevinného démona strach. Což bylo samo o sobě divné, ale doufal jsem, že nebude naivní, pomáhat všem a nakonec ho nezneužijí. Díky své dobrosrdečnosti by mohl lehce přijít o život. Něco mi ale říkalo, že je chytrý a poradí si. Tedy jsem alespoň v to doufal. Mít ale starosti o démona... Mí předci se jistě obrací v jejich posvátných hrobech... Dobře jim tak... Byl jsem už dost mimo, ale přesto jsem slyšel jeho varování, na odpověď jsem se však už nezmohl, jen lehce přikývnu a poté ucítím, jak se nakláním do strany. Neměl jsem však už sílu ani vůli s tím cokoliv udělat. Jen se mi zatmělo před očima a poté jsem o sobě už nevěděl.

První, co si uvědomím je, že cítím vůni pečeného masa a hned na to mi zakručí v žaludku. Posadím se na posteli a z čela mi sklouzne studený obklad. Zmateně se rozhlédnu okolo a můj pohled sklouzne na démona, který seděl na parapetu a jedl. Rozespale si promnu oči a trochu se protáhnu, než mi pohled sklouzne na malý stolek vedle postele, na kterém byla sklenička vody a talíř plný jídla. Znovu mi hlasitě zakručí v žaludku a tak se nedočkavě natáhnu po talíři a jeho obsah sním v rekordním čase. odložím prázdný talíř a vypiji celou skleničku vody, než se otočím na mého 'zachránce.'
"Teď už ti vážně dlužím svůj život," poznamenám vděčně a spustím nohy na zem. Cítil jsem se mnohem lépe a už se mi i vrátilo dost mé energie. Ani svaly mě tolik nebolely a cítil jsem se odpočatě. Musel jsem spát několik hodin. Postavím se na nohy a trochu se protáhnu, než si prohlédnu místnost a poté zamířím k oknu, u kterého seděl Azarius a zadívám se ven. Vypadalo to, že jsme v nějakém městě a tak se se zájmem rozhlédnu po ulici.
"Tak takhle vypadají démonická města," poznamenám a netušil jsem, jestli mám být nadšený, že poznám nová místa, nebo se stále děsit toho, že jsem v podsvětí.

Pozorně jsem poslouchal jeho vysvětlení a poté pomalu přikývnu. Tak nějak jsem počítal s tím, že mi nikdo nikde nepomůže a už jen z toho důvodu byl pro mě Azarius velkým překvapením. Stále mě to překvapovalo a kdybych to neviděl na vlastní oko, nejspíš bych tomu nevěřil. Odnese talíře do dřezu a zasměje se s tím, že mu to třeba jednou nějak splatím.
"Pokud budu moct," pousměji se a sednu si na místo, odkud démon před chvílí vstal. Zadívám se na ulici, která se hemžila démony a aktivuji svou schopnost. Sledoval jsem jejich temná srdce, i když někteří... Nebyli zase tak špatní. Ale alespoň jsem se ujistil, že jsem vážně v podsvětí. Ušklíbnu se a znovu se obrátím na Azariuse.
"Měl jsem vážně štěstí, že jsem na tebe narazil... Ale mám pocit, že se ti tvá dobrosrdečnost jednou vymstí. Být kdokoliv jiný, je velká pravděpodobnost, že bych ti v půlce cesty vrazil kudlu do zad. Měl bys být opatrnější," neodpustím si nakonec, ale hned na to se zarazím.
"Eh... Nechtěl jsem znít nevděčně, vážně si toho vážím, ale..." vyhrknu a prohrábnu si vlasy.
"To je jedno," zamumlám po chvilce.

Začne se hlasitě smát a tak ho probodnu naštvaným pohledem a prudce vyskočím na nohy.
"Co je sakra k smíchu?!" zavrčím na něj a probodnu ho pohledem, hned na to měla ujistí, že není idiot a měl... Iriona? Asi myslel toho koně. Sdělí mi, že mě nepovažuje za přítele a kdykoliv by se proti mě otočil. A navíc měl pravdu, že v mém stavu bych mu nic neudělal. Odfrknu si, měl pravdu, takže se rozhodnu mu na to nic neříct. Překvapeně však zamrkám, když jeho brnění zmizí. Najednou přede mnou stál mladý, mile a zcela lidsky vypadající blonďáček s modrýma očima. Ještě párkrát překvapeně zamrkám a málem nepostřehnu jeho otázku.
"Jedna otravná ještěrka si mě sem... Zavolala. Sám to moc nechápu, ale... Nebýt magie, nikdy bych sem nevlezl. Popravdě jsem byl tak trochu donucen," povzdechnu si a zkontroluji, že mám stále kolem krku amulet, který zabraňoval tomu, abych se změnil v temného anděla.
"Ty... Jsi démon, nebo ne? Předpokládal jsem, že ano, ale když vidím, že jsi v lidské podobě a měl jsi to brnění... Možná na skrytí identity... Co jsi zač?" zeptám se zvědavě.

Byl jsem rád, že se moc nevyptával na toho pitomého Asmodiana, který mě sem dotáhl, sám jsem tomu moc nerozuměl a vysvětlovat se mi to nechtělo. Jen poznamená, že to zní zajímavě a pak už změníme téma k tomu, co je zač. Jeho odpověď jsem moc nechápal, ale když poznamená, že mě třeba nechtěl jen vyděsit, odfrknu si.
"Jsi i nejsi? Netuším, jak si to vyložit... A navíc, mě jen tak nevyděsíš, za svůj život jsem viděl mnoho démonů, možná víc, než bych chtěl," zamumlám s povzdechem, ale nakonec se rozhodnu znovu změnit téma.
"Rád bych ti nějak svůj dluh oplatil. Myslím, že nějakou dobu tady ještě ztvrdnu a nemám co dělat, ani to tady neznám... Nebudu lhát, i pro mě by bylo výhodné cestovat nějakou dobu s tebou a naučit se, jak to tady chodí," řeknu po chvilce přemýšlení a zadívám se na mladíka před sebou. Byl jsem si celkem jistý svými schopnostmi a tím, že mě tady jen tak něco nezabije. Navíc jsem nerad někomu dlužil a ještě méně bytostem temnoty. I když mají dobrá srdce.

Dodá, že nejspíš postrádám smysl pro humor a tak pokrčím rameny. Jakmile mu sdělím svůj návrh, zůstanu tiše sedět na parapetu a jen ho sleduji. Po chvilce se opře o linku a upřeně se na mě zadívá, jako by o něčem přemýšlel, než mi odpoví, že se můžu dostat do nepříjemných situací a znepřátelím si i jeho nepřátele. Bylo to něco, s čím jsem počítal a měl pravdu v tom, že je to mnohem lepší, než mít za nepřátele úplně všechny. Dojde až ke mně a natáhne ke mně ruku. Pousměji se, než se postavím na nohy a pevně mu ji stisknu.
"Díky, Azariusi," řeknu a pousměji se, než pustím jeho ruku a znovu se usadím na parapet. Zadívám se na oblohu, na které se objevovaly první hvězdy a někdy z dálky zaslechnu hrom.
"Co máš teď v plánu? Mluvil jsi o nepřátelích, jde ti někdo po krku?" zeptám se zamyšleně.