Mikoto & Aoki

Aoki souhlasil s mým nápadem a ihned se dá do práce. Začne pročítat knihy, svitky a dokumenty, zatímco já si prohlížel místnost. Nechám nad jeho hlavou levitovat ohnivou kuličku, aby na to vůbec viděl, zatímco já si svítil pomocí ohně, který byl kolem mé ruky. Brzy však prozkoumám celou místnost a tak se usadím v blízkosti dveří a zavřu oči. Byl jsem však stále ve střehu a poslouchal jsem veškeré zvuky. Aoki poznamená, že jakmile odejde, napíše knihu, čemuž se tiše zasměji.
"Pak mi ji dej přečíst," usměji se a poté se mezi námi opět rozhostí ticho, které přeruší až nějaký hluk a hlasy démonů vycházející kdesi z chrámu.
"Našli chrám," zavrčím a všimnu si, že Aoki ještě nemá dočteno. vyběhnu ze dveří a všimnu si, že na konci dlouhé chodby, která vedla z knihovny, se objevili první démoni, kteří něco zakřičí a rozběhnou se naším směrem. Okamžitě zabouchnu dveře a otočím se na Aokiho.
"Rychle to dočti!" křiknu na něj, než vezmu jednu vysokou knihovnu, kterou shodím před dveře a poté je ještě víc zabarikáduji pomocí nábytku a sám se do nich zapřu.
"Získám ti co nejvíc času," řeknu mému společníkovi a ucítím, jak do dveří něco narazilo, ale věděl jsem, že je ještě nějakou dobu udržím.

Držel jsem dveře a doufal jsem, že vydrží, než Aoki skončí. Ven se budeme muset probojovat, ale to byl... Asi nejmenší problém. Tiše zavrčím, když mě silnější rána odsune trochu od dveří, ale ihned navýším svou sílu a znovu se do nich zapřu. Moje tělo ten nápor hold bude muset vydržet. Aoki mi sdělí, že mu zbývá poslední část a tak jen přikývnu a na chvíli zavřu oči. Měl jsem chuť ty dveře otevřít a praštit pomocí tlakové vlny nebližšího démona do ksichtu a všechny je odhodit, na takový risk ale nebyl čas ani prostor. Povzdechnu si a když mě přijde Aoki vystřídat s tím, že to má, přikývnu a rozběhnu se doprostřed místnosti. Obklopí mě plameny, které brzy spálí veškeré dokumenty i poličky s knihami. V tu chvíli jsem si připadal jako pyroman, ale... No asi jsem jím i byl. Nakonec začnu oheň shromažďovat do svých rukou a co nejvíc ho stlačím. Ušklíbnu se, když ucítím žár plamenů a otočím se na Aokiho.
"Uhni, pošlu jim překvápko!" zařvu na něj a sotva se dostane od dveří, pošlu kuličku proti dveřím, které se rozrazí a oheň exploduje prvním démonům přímo do obličeje.

Okamžitě nastane zmatek, kdy se démoni snažili uniknout plamenům a jednomu ze svých řad, který plál jako pochodeň a nahlas řval, než ho plameny zcela sežehnou a padne k zemi-. I Aoki se po démonech vrhne se svými dýkami a mistrovsky využije situace k zabití dalších dvou démonů. Bylo jich ale hodně, na konec jejich zástupu v chodbě jsem ani nedohlédl. Doléhaly ke mně však velmi hlasité a naštvané myšlenky onoho generála, který s námi předtím mluvil a najal nás. Ihned vytáhnu kosu a vrhnu se Aokimu na pomoc, zůstával jsem však ve velké místnosti, jelikož má zbraň byla mnohem větší a v chodbě by mi spíš překážela. I Aoki se brzy stáhne ke mně a zaslechnu jeho myšlenky. Ptal se, jestli nemám nějaký nápad. Zřítit jim na hlavu chrám by nepomohlo, odřízli bychom vlastní vstup. Plošný útok pomocí ohně... Aby byl silný, trval by mi vyvolat a připravili by si vlastní magii. Probojovat se skrz... Moc úzký prostor... Neměli jsme moc na výběr. Budeme muset bojovat a buď je porazíme všechny, o čemž jsem pochyboval, nebo....
"Nic... Možná vzdát se a pak se pokusit utéct. Nezabijí nás, jsme jediní, kdo může mít nějaké informace," zasyčím směrem k Aokimu a setnu hlavu dalšímu démonovi.

Bojovali jsme dál a já tiše přemýšlel, jak z téhle pitomé situace ven. Nic mě nenapadalo a vzdát se mi začalo připadat jako nejlepší možnost. Když najednou Aoki uskočí dozadu, udělám to samé a následně si neochotně připevním kosu zpátky na záda, než napodobím Aokiho a zvednu ruce do vzduchu. Démoni se zastaví s nechápavými výrazy, byli pořád ostražití, ale všimnu si, že se k nám někdo blíží. Démoni mu dělali cestu a brzy před námi stál onen generál, který nás najal. A vypadal nasraně.
"Svažte je a odtáhněte zpátky do království na výslech, chci vědět, co zjistili," zavrčí a všimnu si, že se dokonce třese vzteky. Rozhlédne se po místnosti, ve které bylo vše spálené na popel a některé kusy dřeva ještě doutnaly.
"Něco vědět musí a chci, aby to z nich dostali! Zbytek prohledá chrám!" zařve vytočeně a já se koutkem oka zadívám na Aokiho, jestli se opravdu nechám chytit, nebo pokračujeme v boji.

Slyšel jsem Aokiho myšlenky, snažil se vymyslet, jak mě odsud dostat, s tím, že mu nic nedlužím, ale nic se mu vymyslet nedařilo.
"V tomhle jsme spolu, nikam nejdu," zavrčím potichu jeho směrem a poté se oba necháme svázat a poslušně se vydáme s démony. Netušil jsem, co je to za pouta, ale ihned ucítím, že mi odřízla přístup k magii. Skvělé, prostě skvělé. Už jsem ani nedokázal slyšet Aokiho myšlenky a naše komunikace byla tak trochu odříznutá. Naštvaně si odfrknu, ale věřil jsem, že se z toho nějak dostaneme.

Ani jsem netušil, jak dlouho to bylo od doby, co nás zajali. Tipoval bych však, že to byl zhruba týden, co jsme trčeli v téhle díře. Odtáhli nás do jakéhosi města kousek za hranicemi, kde nás hned hodili do vězení. Skrz mučení se z nás snažili vytáhnout jakékoliv informace, ale... Měli smůlu. Zpočátku jsem měl o Aokiho strach, kdyby jim všechno řekl, zabili by ho a přeci jen byl mladý a já netušil, jak si s bolestí poradí. Ale jeho vůle byla mnohem silnější a snášel to dobře. Oba jsme byli pokrytí ranami a zlomené kosti jsme už ani nepočítali. Navíc moc nepomáhalo, že nám nedali žádné jídlo, jen trochu vody, bez které... Bych tady už nejspíš nebyl. Znovu jsem proklínal mojí lidskou, slabou, křehkou schránku. Tiše si povzdechnu a zadívám se na Aokiho, který byl kousek ode mě. Měli jsme svázané ruce řetězy, za které jsme viseli za stropu a nohy se nám skoro dotýkaly země. Už jsem se ani nesnažil jakkoliv s Aokim komunikovat, byl jsem na to příliš vyčerpaný, než abych cokoliv zkoušel. Snažil jsem se co nejvíc šetřit energii a nějak... Vydržet. Jenže... Na co jsme vůbec čekali?

Užíval jsem si ten klid, který vládl v celém paláci a hlavní městě a jen jsem pročítal poslední hlášení o situaci v království. Už jsem si dělal plány na večer, chtěl jsem něco podniknout s Ireth, ale z přemýšlení mě vytrhne až zaklepání na dveře.
"Dále," houknu na démona za dveřmi a zadívám se na nově příchozího. Byl to jeden z démonů, který měl na starost sbírání informací.
"Pane... Mám pro vás hlášení o aktivitě Feraleových jednotek v neutrální zóně," řekne a zastaví se kousek od mého stolu. Kývnu na něj, aby pokračoval.
"Našli a prozkoumali starý chrám, o němž bohužel nic nevíme. Podařilo se nám jeho část prozkoumat a našli jsme dokonce známky boje. Podle všeho měli pomoc žoldáka Azariuse," při této větě sebou trhnu a postavím se na nohy. Démon trochu znervózní a překvapeně se na mě podívá.
"Pokračuj," řeknu mu trochu neklidně.
"Nenašli jsme v chrámu žádné užitečné info-"
"Ne o chrámu, o Azariusovi," přeruším démona a zadívám se na jeho zmatený výraz.
"Podle všeho ho zajali, pane," řekne démon zmateně a když hned na to začnu hlasitě nadávat, jeho nechápavý výraz se ještě prohloubí a začne couvat ke dveřím. Než to však vůbec stihne, proběhnu kolem něj, zatímco k sobě zavolám Eliase, nechám si na zádech zhmotnit křídla a v momentě vyrazím do Feraelova království.

Bylo pozdní odpoledne a já konečně našel místo, kde drželi Aokiho. Byl jsem naštvaný a žíznil jsem po krvi démonů, kteří se opovážili stáhnout ruku na mého syna. Byl jsem přikrčený na střeše budovy hned naproti vězení, které jsem už nějakou chvíli pozoroval. Cítil jsem Eliasovu přítomnost v mém stínu a věděl jsem, že i on chce Aokiho dostat za každou cenu ven a měl o něj stejně jako já starosti.
"Pusťme se do toho," zašeptám a ucítím, jak se kolem mé hlavy začala objevovat Eliasova lebka, než jeho stíny obalí celé mé tělo. Naše mysl i magie se začne spojovat a nabírat tvaru obrovského, bezmála třímetrového démona.
Démonická bestie zaryje drápy do střechy, než se s řevem vrhne dolů, přímo na záda jednoho démona, který po takovém nárazu už rozhodně nevstane, než se rozběhne ke vchodu do vězení. U dveří sice stáli dva démoni, kteří ji zastoupí cestu, ale proběhne skrz, jako by tam snad ani nebyli.

Bestie ignorovala všechny 'nepřátele' kteří se jí snažili zastavit, buď je převálcovala, nebo se rozmáchla tlapou a obřími drápy byla schopná přeseknout je i na půl. Z žádného démona necítila silnou magii, která by ji mohla ohrozit. Fen'lin s Eliasem se zaměřili pouze na Aokiho, ke kterému mířili, neměli však čas nazbyt. Tuto formu neudrží dlouho a museli odtud vypadnout, aby je nikdo nepoznal. Proto zamíří nejkratší cestou. Skrz stěny. V této velké formě jim stačilo rozběhnout se proti stěně, kterou prorazili jako buldozer. Jakmile proběhnou třetí stěnou, zabrzdí před mřížemi, za kterými na řetězech visel mladý polodémon a nějaký červenovlasý mladík. Bestie zavrčí, když uvidí, v jakém stavu je Aoki, než se napřáhne tlapou a přesekne mříže, ve kterých vytvoří otvor dost velký na to, aby jím prošla. Opatrně se natáhne k blonďákovi, přesekne řetěz a opatrně ho chytí, než dopadne na zem. Dát si mladíka na záda bylo trochu obtížnější, ale nakonec to zvládne a to stejně udělá i s druhým neznámým vězněm. Naštěstí byla bestie dost velká na to, aby mohla mít na zádech oba. Hned na to se otočí a po všech čtyřech se rozběhne ven z vězení. Tentokrát na všechny démony útočila pomocí temné magie a rozhodně nikoho nešetřila. Fen'lin zuřil, tito démoni stáhli ruku na jeho syna a rozhodně nehodlal nechat kohokoliv, na koho narazí, na živu.

Démonů jakoby neubývalo, ale Fen'lin s Eliasem neměli problém se s nimi vypořádat. Kombinovali temnou magii se stíny Eliase a bez zastavení běželi pryč z budovy. Jakmile byli venku, okamžitě se rozběhnou plnou rychlostí pryč z města směrem, ale neběželi k Západnímu království. Chtěli to vzít oklikou. Použijí tenké drátky, aby uchytili oba dva pasažéry na svých zádech, než ještě víc přidají do kroku, kolem jejich těla zapraská elektřina, která jejich rychlost ještě navýší, a brzy nechají město daleko za svými zády, než změní směr k Západnímu království. Tuto formu však neudrží moc dlouho, takže brzy byli nuceni zastavit. Přikrčí se k zemi, zatímco zruší drátky, kterými drželi Aokiho a neznámého mladíka na svých zádech a jakmile byli na zemi, poodstoupí. Bestie zafuní, než ji zcela obklopí temná magie a začne se smrskávat.
Cítil jsem, že se Elias stáhl zpátky do stínu, tahle magie byla náročná pro nás oba a i já cítil únavu. Oddechnu si a zadívám se na Aokiho, byl jsem tak rád, že je naživu a nehorázně se mi ulevilo. Zvednu ruku a napíšu do vzduchu runu pro regeneraci, kterou použiji na oba dva a poté se mlčky zadívám na svého syna.
"Co... Se stalo? A kdo je to?" zeptám se po chvilce ticha a nakonec se posadím na zem. Byli jsme celkem daleko, takže jsme měli nějakou dobu, než nás vůbec najdou a doženou.

Teď už jsem opravdu nic nechápal. Nikdy bych nečekal, že skončím v podsvětí, mým společníkem bude hybrid upíra a démona, který má velmi čisté srdce a kterému se rozhodnu pomoci. Nikdy bych nečekal, že mě zajmou a budou mučit démoni, aby získali informace, které měl pouze můj společník, ale kdyby to věděli, ihned by mě zabili. Nikdy bych nečekal, že stěnu prorazí třímetrová bestie, ze které jsem cítil děsivou magii, ze které mi běhal mráz po zádech. A už vůbec bych nečekal, že si nás opatrně dá na záda a v podstatě nás zachrání. Cestu na hřbetu toho tvora jsem vůbec nevnímal, trochu se mi ulevilo, že jsme pryč, ale vyčerpáním jsem střídavě upadal do bezvědomí. Nakonec se ocitnu na zemi a podaří se mi trochu vnímat. To, že se třímetrová bestie změní na bělovlasého muže mě už vzhledem k tomu, co se dělo předtím, nepřekvapí a tak se jen unaveně zadívám, jak napsal cosi do vzduchu a po chvilce se mi začnou hojit rány. Nebylo to jako léčivá magie andělů, spíše... Jako by urychlil samotný přirozený proces léčení. Zadívám se na démona a po chvilce si překvapeně uvědomím, že jsem ho už viděl. V Aokiho myšlenkách. Byl to... Jeho otec... Král podsvětí... Alespoň to dávalo smysl. Přišel zachránit svého syna. Aoki mě nazve přítelem, čímž trochu zažehná mé obavy z toho, že mě král zabije jen kvůli tomu, že jsem padlý... Neměl jsem ale na vůbec nic energii a tak unaveně zavřu oči a jen tak napůl vnímám, co se kolem mě děje.

Oba dva vypadali hrozně a přestože má magie už začala pracovat a pomalu léčila jejich rány... Viděl jsem, že jsem zcela vyčerpaní. Museli je mučit několik dní a při tomhle uvědomění mě zaplaví vlna vzteku. Elias byl v tuhle chvíli jediný, kdo mi zabránil, abych se otočil a celé město ve vzteku vypálil a vyvolal tak nejspíš válku. Zaskřípu zuby, než se párkrát nadechnu, abych se uklidnil. Aoki mi řekne, že je to složitejší a že druhý mladík je jeho přítel. Jen přikývnu, než se ke svému synovi opatrně přesunu. Stále ležel na zemi a tak opatrně podsunu ruce pod jeho tělo, posadím ho a opatrně obejmu.
"Víš jaký jsi mi nahnal strach?" zeptám se ho a trochu víc ho k sobě přitisknu, než nechám svou magii proudit do jeho těla, abych mu dodal trochu energie. Po chvilce ho opatrně pustím, ale zůstanu klečet vedle mě.
"Věděli, kdo jsi? Co se stalo? Co chtěli?" začnu se vyptávat a v mém hlase zněl vztek. Momentálně jsem byl v jakémsi rozpoložení, že kdybych se dozvěděl, že ho Ferael unesl schválně a nechal mučit... Zřejmě bych si došel pro jeho hlavu a bylo by mi jedno, že vyvolám válku.

Aoki se mi tiše omluví, ale už vypadal trochu lépe, což ale vůbec neuklidnilo můj vztek na Feraela. Dozvím se, že netušili, kdo je, že to byla jeho hloupost. Jen přikývnu a na chvíli zavřu oči. Nikdo mě poznat nemohl, nevěděli, kdo Azarius ve skutečnosti je a tak to nejspíš nepřeroste ve válku. Aoki si ohlédne na jeho společníka a tak se pousměji a pohladím ho po vlasech.
"Bude v pořádku..." zamumlám a zadívám se na něj. Necítil jsem z něj temnou magii, takže nebude démon. Takže co byl zač? Otočím se na syna až když mě šťouchne do ramene a vypadne z něj, abych se nezlobil. Znovu k němu natáhnu ruku a rozcuchám mu vlasy.
"Nezlobím se na tebe, spíš na ně... Neměl jsem daleko od toho, abych si došel pro Feraelovu hlavu," pousměji se a když mi dojde, že jsem ho opět málem ztratil, znovu ho pevně obejmu.
"Aoki," vydechnu úlevně a trochu víc ho zmáčknu. Ne ale moc, pořád se mu nezahojily všechny rány.
"Pojďme domů, potřebuješ si odpočinout a matka tě ráda uvidí," řeknu nakonec a sám jsem ho chtěl mít alespoň chvíli doma.

Odpoví mi, že s tím Ferael nemá nic společného a jen nasral jednoho z jeho generálů. Povzdechnu si a polknu všechny otázky ohledně toho generála, abych ho mohl jít zabít. Nemohl jsem... Vyvolalo by to jen problémy. Aoki mě také obejme a poté se mi poděkuje a zeptá se, jak jsem o tom věděl. Pustím ho a dám mu lehký pohlavek.
"Za tohle se neděkuje! Samozřejmě, že pro tebe vždycky přijdu, jsme rodina," zasyčím na něj, ale nedokázal jsem znít naštvaně.
"Kdykoliv je nějaká větší jednotka na neutrálním území, vím o tom, démoni mi podávají hlášení... Řekli mi, že zajali Azariuse a tak jsem hned vyrazil... Najít tě bylo horší, ale s Eliasem jsme to zvládli," vysvětlím a poté Aokiho opatrně zvednu do náruče a změním se do démonické podoby.
"Eliasi, vezmi toho druhého," řeknu a hned na to se vedle mě zhmotní můj přítel a bez jediného slova vezme Aokiho společníka a nechá si na zádech zhmotnit křídla ze stínů. Máchnu párkrát křídly a oba se vzneseme do vzduchu.

Vyrazíme na cestu a jen zaslechnu, jak mi Aoki sdělí, že poté se mnou potřebuje mluvit. Jek přikývnu a když si všimnu, že usne, lehce se pousměji a přitulím ho blíž k sobě.
"Je frustrující vědět, že mu někdo takhle ublížil, ale nemůžu s tím nic dělat... Dost jsme jich zabili, doufám, že byl mezi nimi," zavrčím potichu a poté zamíříme vysoko do vzduchu, až na mraky, kde je malá pravděpodobnost, že nás někdo uvidí.

Brzy dorazíme domů, do paláce. Zanesu Aokiho do jeho pokoje a nechám jeho, zatím bezejmenného společníka, ve vedlejším pokoji. Chvíli sleduji, jak spí, než odejdu dodělat práci a vrátím se až na druhý den ráno.
"Aoki, vstávat," ušklíbnu se hned ve dveřích, jakmile ráno vstoupím do pokoje a pomalu se přesunu k posteli. Byl jsem zase v lidské podobě, na kterou jsem byl tak nějak zvyklejší. Stále jsem si však pamatoval Aokiho slova o tom, že se mnou chce mluvit.