Mikoto & Aoki

"Upřímně? Ani já sám jsem takovouhle odpověď neočekával. Potřebuji si to nějak urovnat v hlavě a... a... prozatím nevím co udělám... Ale pokud možnost jak démony s černou krví lze ovládat... pak je to mnohem, mnohem větší problém, než jsem si původně myslel," vydechnu v momentě, kdy mi Mikoto položí ruku na rameno a ucítím jak mi ještě pár slz stéklo po tváři, než se je rozhodnu setřít. Stále jsem se však cítil zmateně a nesvůj, dokud mi můj společník nepoloží otázku, se kterou jsem se na něj váhavě otočil.
"Nevím, pokud ano ještě se u mě neprojevila, možná protože jsem mladý. Nebýt Mephistophela, neprojevila by se ani u otce. Možná později... ale vypadalo to, že když s nim bojoval a byl poražen... udělal něco, co jí spustilo téměř okamžitě," dostanu ze sebe první smysluplnou větu a povzdechnu si. Chvíli jsem nic neříkal a nakonec jsem si jen nervózně prohrábl vlasy.
"Můj otec... je bojové monstrum, nebo mu tak alespoň říkám. Je to skvělý válečník a jeden z mála Aurinů, jehož dovednost ovládat magii je naprosto úžasná a bezkonkurenční. Dokáže pospojovat několik druhů magie dohromady a způsobit něco, co by lidé nazvali apokalypsou a stejně tak je na tom jeho schopnost boje za využití čisté fyzické síly. Ani já bych mu nechtěl čelit v přímém boji," vydechnu a okamžitě si povzdechnu. Neznal jsem nikoho kdo by se otci v těchto věcech vyrovnal ale byl jsem si jistý, že tyhle informace rozhodně nepřinesou nic dobrého a že tomu aby je Ferael dostal, musím zabránit.

Zhluboka se nadechnu a nad slovy Mikota jenom přikývnu.
"Prozatím ano. V současné době se koná jenom pár šarvátek o malé kusy území na neutrální půdě. Zatím se nikdo neodvážil zabrat něčí část území, protože by to znamenalo takové menší vyhlášení války. Nevím jak dlouho bude klid, ale nemůžu dovolit aby Západní království padlo do rukou Feraela, to nepřipadá v úvahu už jenom kvůli tomu, že se Západního království se stala bohatá a prosperující oblast a také protože chci chránit svou rodinu a občany města," vydechnu a potom se zadívám na Mikota. Chvíli jsem nad něčím přemýšlel a potom jsem k němu pomalu přistoupil.
"Jak moc dobrý jsi v magii a bojových dovednostech? Nechci se šťourat ve tvých schopnostech ani minulosti, ale pokud mi opravdu chceš pomoci, musím o tobě vědět víc a hlavně ti musím důvěřovat," vydechnu a pousměji se. Ne že bych mu nedůvěřoval, už jenom tím co mi teď prozradil si získal část mé důvěry, jelikož si to mohl nechat pro sebe a neudělal to, ale potřeboval jsem aby hlavně on věřil mě a proto jsem mu byl ochotný říci cokoli o sobě.

Chvíli mlčel a sám byl ztracený ve svých myšlenkách a tak jsem mu dopřával dostatek prostoru pro to, aby si všechny myšlenky urovnal, sám jsem to potřeboval a tak jsem se brzy mohl soustředit na to co říkal. Popsal mi s jakou zbraní se mu nejlépe bojuje, jaké jsou jeho schopnosti a limity. Na co si musí dávat pozor a naopak v čem vyniká. Bylo dobré to vědět a já už si tak nějak v hlavě dokázal poskládat, jak moc velkou podporu bych mu mohl poskytnout a jak naopak doplnit jeho nedostatky.
"Pěkný, takže nejlépe vynikáš ve využívání magie, což se hodí. Nevím jak dobře jsou na tom Feraelovi démoni v magii, ale myslím že s takovou rezervou magické by jsi je přebil..." vydechnu hned po tom co mi ukáže množstvé své magické moci a já mu mohl jenom tiše závidět. Chvíli jsem ještě přemýšlel, než jsem se ohlédl okolo a ujistil se, že tady opravdu nikdo není, než jsem natáhl ruku k Mikotovi hřbetem nahoru a na ní jsem umístil viditelnou značku.
"Tohle je specializace mé schopnosti typu A. Soustředím se především na support pomocí značek, což mi umožňuje zvyšovat dovednostní a vlastností na základě toho, jak vysoké jsou vlastnosti člověka, kterého mé značky podporují. Zvýšit je dokážu až o polovinu síly a je jendo zda se jedná o magii, sílu, rychlost, hbitost, výdrž nebo množství magické moci v těle," sdělím mu a nakonec značku na své ruce přehodím, měla teď o trochu jiné písmo než předtím.
"Další typ mé značky B, zvyšuje smysly, zrak, sluch, čich, hmat a také šestý smysl, který zlepšuje zejména postřehy a mnohem lepší vnímání ať už magie nebo pohybu. Další typ mé značky je bodu C, díky kterému dokážu protivníky debuffovat a to ve stejné míře jako když někomu samotnou podporu dávám. A poslední typ mé značky je D... je to v podstatě něco jako sebeobětování. Pokud utržíš nějaké zranění, které tě bude omezovat v boji, mohu ti ho za pomocí značky plně vyléčit, ať už je jakékoli. Tohle zranění se ale zároveň přenese na mé tělo, což je jakási daň, kterou tato schopnost nese," vysvětlím Mikotovi všechny typy svých značek a pousměji se.
"Kosu ti bezproblému seženeme. Já osobně využívám Iris, což je má Aurinská zbraň. Je pevnější než kdejaké jiné zbraně a je vykována z části mé duše, takže ji mohu kdykoli přivolat a zase odvolat. Také dokážu ovládat temný element a vitaar, což v podstatě zpevňuje mou kůžu a jsem tak odolný vůči některým typům zranění," dopovím Mikotovi a zamyslím se nad tím, co bych mu měl ještě říci.
"Na každou osobu mohu umístit až dvě značky, to jsou mé momentální limity. Pokud si zvednu inteligenci, dokážu umístit i tři značky, což je sice náročné udržet ale pokud budu v klidné vzdálenosti, neměl by to být problém, dokud mě někdo nenapadne. Což se mých neboijových schopností týče..." začnu a hned na to jsem se mu tak nějak snažil vysvětlit jak funguje můjvnitřní archiv. Že si dokážu zapamatovat každý detail a každou větu si uložit v hlavě, kdykoliv si ji zase vybavit a někomu ji dokonce ukázat. Také že za pomocí temného elementu dokážu využít své schopnosti vnitřního archivu k tomu, abych se někomu násilně vkradl do hlavy a vytáhl z něj informace, které potřebuji. Což bylo asi všechno, co jsem mu o svých schopnostech řekl. O bestiální podobě nebyla potřeba se zmiňovat, jelikož jsem ji už nikdy v životě nehodlal použít.

Když mě poplácá po rameni s tím, že je rád že má někoho na své straně, ušklíbnu se.
"Tak to jsme na tom stejně, sice jsem takový, že bych se do toho pustil i sám, ale pomoc se vždy hodí. Každopádně tě žádám o mlčenlivost, nechci aby o tomhle kdokoli věděl a už vůbec ne aby se to dozvěděli mí rodiče. Chci tohle držet co nejdál od nich, už si... s černou krví.... tímhle vytrpěli dost," vydechnu nejistě a povzdechnu si. Nakonec si ale prohrbbnu vlasy a zase se rozhodnu vrátit k tématu.
"Znám jendoho velice zdatného kováře, myslím že by ti zbraň dle tvých žádostí vyrobil," sdělím Mikotovi a potom se rozhlédnu po místnosti. Myslím že nebude problém s tím, abychom se dopravily do jiné vesnice pro potřebné materiály k úkolu. Kromě toho to jsou možná tak jen tři hodiny cesty, pokud zvýším rychlost naším koním, měli bychom tam být rychleji.
"Vyrazíme hned, domluvím to. Zatím se nachystej, ale pojedeme na Indigovi. Je to mnohem lépe trénovaný kůň a je na mé schopnosti zvyklý. Čekej mě dole u Indiga, za pět minut tam budu," řeknu a hned na to se mi znovu objeví brnění, se kterým zamířím ven z domu rovnou za generálem, se kterým jsem potřeboval něco probrat.
Brzy jsem se vracel se svolením a tak jsem si to zamířil rovnou k místu, kde jsem odstavil Indiga, kde už na mě čekal Mikoto.

Zařídit nám cestu do města nebylo zase tak těžké a tak jsem brzy vylezl zpoza rohu a ohlédl se na ty dva. Vypadalo to, že jsou v pohodě, což mě překvapovalo. Indigo byl tvrdohlavý a hlavně svůj, když se mu do něčeho opravdu nechtělo, skoro jsem ho nedonutil ani já. Za to ale když bylo nejhůř, jsem se na něj vždy mohl spolehnout a někdy mi ukázal dokonce takovou věrnost, až mě to samotného překvapovalo. Někdy mě sral, ale měl jsem ho rád.
"Jistě a hádám že ty taky," oznámím Mikotovi a zadívám se na Iriona, který si odfrkne.
"Dneska nepojedeme, poletíme, bude to rychlejší..." sotva to však dořeknu, na zádech Iriona se zjeví černá křídla, která pyšně roztáhne a zvedne hlavu v jakémsi pyšnícím se gestu. Byl jsem rád že dokázal maskovat svá křídla, hodilo se to a při boji mu alespoň nezavázely. Hned na to jsem se vydal k Indigovi, na kterého jsem naskočil a potom se otočil na Mikota, čekal jsem až naskočí i on.

Brzy jsme byli na místě a tak jsem stejně jako Mikoto seskočil ze hřbetu Indiga a nechal ho ve zdejších stájích. S povzdechem se zadívám na svého společníka a zasměji se.
"Tak nějak, nedělá mi problém vybavit si jednotlivé věci. MVždycky tvrdím že moje hlava... je jako knihovna, ze které si můžu vše přečíst pokud budu chtít," pronesu trochu pobaveně a přidám do kroku. Za chvíli jsme stáli u domku, který nesl znak kováře a tak zaklepu a nakonec vstoupím dovnitř. Chvíli jsem se rozhlížel a ohlásil svůj příchod a brzy jsem také zaslechl naléhavé kroky, které vedly směrem za obchodní pult, když se přede mnou najednou objevila známá tvář.
"Azariusi!" vydechne mladý démon na kterého se okamžitě zašklebím. Jeho očí doslova zářily nadšením a tak jsem mu nakonec sdělil svou žádost, se kterou okamžitě souhlasil a začal se Mikota ptát na určité věci, jako je například délka ostří, váha a ... kde co. Já si mezitím prohlížel jeho už vykované zbraně a přemýšlel. Možná by nebylo naškodu jeho zbraň nějak očarovat a když... už využívá ty plameny, klidně by to mohlo být očarování ohnivé podstaty.
"Niero... mohl bys... využít magický kov?" vypadne ze mě a začnu se prohrabovat v tašce, než z ní vytáhnu dva svitky, které mu hodím na stůl. Oči se mu znova rozzáří a okamžitě na mě vyvalí několik otázek. Třeba jak jsem k nim přišel a proč jsem se nestavil dřív. Akorát se zasměji a vysvětlím mu, že bych je rád využil na očarování nové zbraně a zda by to šlo udělat co nejrychleji. A... když mi odpověděl že do dvou hodin to bude mít, jenom jsem se pousmál a otočil se na Mikota s tím, že se prozatím můžeme porozhlédnout po městě a taky mu to chělo sehnat lepší krytí, s čímž jsem neměl problém. Peněz jsem měl dost a rozhodně jsem jimi nemusel šetřit. Když opustíme kovárnu, oddechnu si a hlasitě povzdechnu.

Podařilo se nám sehnat vše co jsme potřebovali a tak jsem si oddechl a jenom se líně opřel o zeď, když byl můj společník nadšený z nové zbraně. Sám jsem musel uznat, že to bylo opravdu krásné dílo a tak se na Niera pousměji a vytáhnu z báglu měšec, který mu hodím.
"Díky za službičku, zase se někdy stavím," oznámím mu a hned na to se zasměje a položí mi mnoho dalších otázek. Jestli mu ukážu svou aurinskou zbraň a ... nepřestával. Nakonec se mi ho podařilo odbít tím, že spěchám na důležitou misi a tak mě nechal být s tím, že bude čekat až se zase stavím. Opět jsem si oddechl když se za námi otevřeli dveře a zašklebil jsem se.
"Je mladý ale... strašně mi žere energii. I když jsem tedy o dost mladší než on, ale to neví," vypadne ze mě se smíchem a tak se vydám zpátky ke stájím.
"Jak se to prozatím líbí? Ještě by bylo dobré ji odzkoušet," navrhnu a ohlédnu se okolo. Bylo to tady pěkné, pár věcí se tu změnilo, ale viděl jsem už i hezčí místa.

Následoval jsem Mikota ven z města a hned jakmile jsme byli z dosahu, zadívám se na svého společníka a novou zbraň. Vypadalo to že si s ní bude rozumět a to mi také potvrdil. Zároveň jsem ho sledoval při tvoření plamenů, před kterými bych se raději kryl i já. Byly zcela černé a jejich žár byl cítit až ke mě a to jsem stál dobrých pár metrů od něj.
"Soucítím s tebou. Sám jsem z magie ve své aurinské zbrani nervózní. Už jenom protože by žádnou mít neměla," vydechnu trochu znepokojeně a nakonec se zadívám na černé plameny, které spálily nedalké keře na popel.
"Reagují na tvou magii, takže by jsi je měl být schopen i uhasit," řeknu a jsem rád za jeho nadšení. Mít dobrou zbraň v podsvětí byl první tah k přežití, bez toho to nešlo, obzvláště když se oba dva vrháme do takových 'zakázaných a neprozkoumaných vod'.

Poslouchal jsem ho a sledoval jak se snaží černé plameny uhasit, což se mu nakonec podaří. Ihned mi sdělí jak to cítí a tak si povzdechnu a zamyslím se.
"Je pravda, že tady v podsvětí všechno funguje jinak než jsi pasi zvyklý. A právě ten pocit z plamenů co cítíš, nutí ostatní démony k tomu prahnout po větší síle. Čím větší moc, tím větší rizika ale také svoboda... O démonech se říká že jsou od základu zkažení. Což není pravda, záleží na tom, jak se kdo narodí, na systému v jakém vyrůstá a hodně z démonů... změnila válka samotná. Já ji tedy nezažil a jsem rád za svůj klidný život, díky kterému mám na věci mnohem větší rozhled než kdokoli jiný, kdo by byl do takového chaosu vržen. A vlastně... ani nevím proč jsem o tom začal mluvit," řeknu a položím si ruku na kapuci, než se trochu nejistě zasměji.
"Neříkám že nejsem zvědavý, jenom její sílu respektuji a upřímně mám strach to zkoušet," odpovím Mikotovi na jeho otázku a vyvolám si v rukách dvě dýky. Jendu z nich zvednu tak, abych si ji mohl prohlédnout. Byla to nádherná zbraň, ale... pořád jsem si s ní občas přišel v ruce nejistý.

"Kdo ví," zamumlám tak nějak zamyšleně a nakonec jen zaktivuji značku na ruce a vyčkám se počkat na příchod svého koně. Nechtělo se mi vracet do města a koneckonců jsme na něj mohli počkat tady.
"Někdy bych ti mohl ukázat Západní království. Tím tuplem nebudeš vědět čemu věřit," odpovím směrem k Mikotovi a pousměji se. Byl jsem rád že se mu na démony změnil názor, ale zároveň mě to i děsilo. Moc dobře jsem věděl, že ne všichni  démoni jsou takový.
"Abych pravdu řekl, to co popisuješ se nachází u Feraela a Azaela, v jejich království znamená síla všechno. Ferael je krutý vládce, který netouží po ničem jiném než po chaosu a moci. I jeho poddaní se ho bojí. Azael je zase ten, který vždy toužil po válce, dokud nepříšel o svou zbraň a stal se nečinným zcela bez zájmu. V jeho království také panuje chaos, ale démoni tam lpí více na bojích a bojových dovednostech. Dá se říci že celé království živý Azaelova aréna..." nadhodím další téma a zamyslím se. Myšlenky mi brozdaly v podobných vodách, až jsem se nechtěně vrátil ke krutosti Mephistophela a spolu s nim se mi vybavila krutost a zoufalost mého otce pod vlivem černé krve.

Nedařilo se mi tyhle myšlenky opustit a tak jsem málem ani nepostřehl otázku od Mikota.
"Uh, nevím? Nezajímam se o jejich vztahy ale hádám že je to v ... pořádku? Na otcové schůze nechodím, jsem na to moc líný a vlastně ani nevím jestli by byl nadšený, kdybych k němu s takovou žádostí přišel," odpovím jednoduše a zamyslím se nad tím. Opravdu jsem netušil jak by reagoval a vůbec jsem mohl být rád, že mám takovou volnost, jakou mám. I když jsem tak nějak tušil že ani on z toho není nadšený, rozhodně ne po tom co jsem... se změnil do bestiální podoby, na což jsem taky nerad vzpomínal. Brzy jsem spatřil Indiga a tak jsem na něj mávnul.
"Teď musím především vyřešit náš problém. Kdyby se to otec dozvěděl, neměl by chvilku klidu a to nechci. Zaslouží si ho, už tak je těžké udržet království pohromadě a on to zvládá na jedničku, i když ho to hodně vyčerpává. Jenže je příliš hrdý na to, aby to dal najevo. Navíc... pro něj nechci být přítěží. Už když jsem byl malý se mě pokoušelo zmocnit mnoho démonů aby mohli moji rodinu vydírat," sám jsem byl překvapený jak snadno jsem dokázal s Mikotem komunikovat. Věřil jsem mu o něco více a kromě rodiny jsem tak nějak nikoho neměl, ani moc přátel jsem si nenadělal, jelikož jsem byl na nějaké seznamování líný a vždycky jsem byl mnohem raději sám.

"Nevím jestli chci být králem, prozatím se povinnostem vyhýbám co se to dá. Přece jenom u nás je nesmrtelnost výhodou a... můj otec vládne teprve krátce, takže si myslím že je na to sakra brzo a jak jsi říkal, možná umřu hodně mladý a myslím že k tomu začínám mít slušný náběh," ušklíbnu se na něj a potom si povzdechnu.
"Na kralování jsem moc líný," pronesu poznámku kterou jsem si nemohl odpustit a když se Indigo zastaví jenom kousek ode mě, zadívám se jeho směrem. Ihned se k němu vydám a natáhnu se pro uzdečku, jenže v tom udělá prudký úskok dozadu a tvrdohlavě pohodí hlavou, snad jako kdyby mi vyčítal, že jsem ho tam nechal.
"Omlouvám se?" špitnu směrem k němu a zhluboka se nadechnu, než k němu udělám další krok a pro uzdečku se natáhnu znovu... jenže bezúspěšně. Hned po tom co zopakuje předešlé chování jsem se vyloženě nasral, čápl ho prudce za uzdu a zatáhl s ní tak silně, že se zapotácel a málem skončil na zemi.
"Mám teď na práci mnohem důlěžitější věci než se tady s tebou dohadovat. Ještě jednou a jdu bez tebe, nepotřebuji nekontrolovatelného a neposlušného koně na tak nebezpečnou výpravu," prsknu na něj dost přísně a bylo znát že to myslím opravdu vážně. Indigo se na mě zadíval nejprvě uraženě, potom dotčeně a nakonec sklopil hlavu a přistoupil blíž, aby mi strčil do ruky čumákem.
"Jsem rád, že si rozumíme," zavrčím na něj a když mi doslova vybídne svůj hřbet, povzdechnu si a otočím se na Mikota.