Aoki & Fen'lin

Už nějakou dobu nebylo po mém synovi ani stopy, nejspíš se zase někde flákal, jako obvykle. Povzdechnu si a odložím hotovou práci stranou, než odejdu z pracovny a na chodbě se vykloním z otevřeného okna. Tiše jsem přemýšlel, kde by Aoki mohl být a v hlavě si projedu všechna místa, než zavřu oči a zaměřím se na jeho magii. Tipoval jsem, že bude někde venku, ale z nádvoří jsem nic necítil. Když po chvilce soustředění ucítím jeho magii někde nade mnou, ušklíbnu se a změním se do své démonické podoby, než vyskočím z okna. Párkrát máchnu křídly a vznesu se až ke střeše paláce, kde přistanu a vydám se o kousek dál. Po chvilce opravdu uvidím Aokiho, který seděl v tureckém sedu a vypadalo to, že si mě ještě nevšiml. Pomalu se k němu vydám a nakonec si sednu vedle něj. Na střeše pařilo slunce a na obloze nebyl ani mráček, takže horko bude ještě dlouho, i když v podsvětí jeden nikdy neví.
"Zase se poflakuješ?" zeptám se ho po chvilce.

Aoki mi odvětí, že se nepoflakuje, jen nabírá novou energii a pousměje se na mě. Ušklíbnu se a zavrtím nad tím hlavou.
"Když nabíráš energii, možná bys předtím mohl i nějakou vyčerpat," řeknu vážně, ale cukaly mi koutky, takže bylo hned poznat, že si z něj jen dělám legraci. Po chvilce se mě zeptá, jestli mám práci hotovou a tak s povzdechem přikývnu a protáhnu se.
"Království by se mi v brzké době pod rukama zhroutit nemělo, i když myslím, že velkou zásluhu na tom má tvá matka," zasměji se a poté se natáhnu na střeše a zadívám na modrou oblohu.
"Přemýšlel jsi o tom mém návrhu? Myslím, že by ti to prospělo," zeptám se ho po chvilce. Chtěl jsem, aby poznal celé podsvětí a i lidský svět, ale nechtěl jsem ho pořád vodit za ručičku a všechno mu přinášet na stříbrném podnose. Všichni v hlavním městě věděli, kdo je a patřičně se tak k němu chovali. Chtěl jsem, aby poznal i trochu jiný přístup, kdy si všichni budou rovni, přestože tohle ani tak nepotřeboval, jako zkušenosti. Ale i tak jsem stále pochyboval, jestli je to vážně dobrý nápad, jelikož jsem měl strach, že se mu něco stane. Stále jsem se uklidňoval tím, že jsem ho dobře vycvičil, že je chytrý a poradí si, ale část mě z toho pořád nebyla nadšená.

Měl pravdu, Ireth byla v tomto ohledu opravdu skvělá a nejednou zachránila nějakou vyhrocenou situaci, kdy jsem si nevěděl rady, nebo mi už rupaly nervy. Pousměji se a když se na mě syn pootočí a sdělí mi, že se mu moc nechce, povzdechnu si. Jeho kyselý obličej mě ale rozesměje a hned na to se zase posadím.
"No tak, Aoki... Prospěje ti to, můžeš být silný jak chceš, ale bez zkušeností to nic neznamená. Navíc tady s tebou většina démonů zachází v rukavičkách, jelikož máš vyšší pozici, ale u žoldáků znamená všechno jen síla," řeknu a poté se mi zaleskne v očích a na tváři objeví široký úsměv.
"Já z tebe tu lenost vymlátím," řeknu se smíchem a poté ho kopnu tak, aby se skutálel z střechy dolů. Na jeho nohy však připevním pevné struny, abych ho mohl zachytit, kdyby padal ze střechy. Létat neuměl a nehodlal jsem zkoušet, co jeho tělo vydrží.

Sledoval jsem, jak se kutálí po střeše a ani se nesnaží brzdit, když se překulí přes okraj střechy, s povzdechem chytím strunu pevněji do rukou a zapřu se nohama o zem. Brzy ucítím, že Aoki šplhá nahoru a jakmile zase stál na střeše, struny s úsměvem zruším.
"Lenochu," řeknu pobaveně, moc dobře jsem slyšel, co řekl předtím, než vyšplhal zpátky, ale když se zasměje s tím, že mi to vrátí a hodí po mě kuličku temné magie, začnu se smát a jeho vlnu temné magie vyruším svou vlastní. Hned měl v rukou svou aurinskou zbraň a sledoval mě ostražitýma očima.
"To se uvidí," usměji se, než natáhnu ruku a zhmotním si v ní Equinox. Nebyla to aurinská zbraň, ale... No raději jsem ani nechtěl vědět, co to přesně je a jak to Elias proboha stvořil. Chvíli Aokiho pozoruji, než se na něj plnou rychlostí rozběhnu a ostřím meče zamířím přímo na jeho hlavu.

Zkříží dýky nad svou hlavou a zablokuje moji ránu, hned na to mě od sebe odkopne a sotva zabrzdím, už se po mě vrhne. Se sílou na tom nebyl vůbec špatně, uměl se dobře pohybovat a dokázal se přizpůsobit nepříteli. Vždy pozoroval, učil se a hledal způsoby, jak protivníka co nejrychleji a nejefektivněji porazit. Byla to skvělá taktika, ale měl jsem pocit, že je spíše způsobená jeho leností bojovat déle, než je nutné. Začnu vykrývat jeho rány, díky dvěma zbraním mi nenechával prostor k protiútoku a tak se začnu s mečem v ruce jen bránit. Až po několika ranách omotám Aokimu ocas kolem nohy a prudce mrsknu ocasem do strany. Teď jsem mu ale nehodlal na oplátku dát čas já a tak se po něm ihned vrhnu. Přemýšlel jsem, jestli je dobrý nápad začít používat magii, nechtěl jsem mu ublížit, ale na druhou stranu jsem věděl, že je silný a tak po něm z meče vyšlu vlnu temné magie.

Musel jsem ho v duchu pochválit za to, že zůstával zcela v klidu i když se dostal do špatné situace. Při souboji přemýšlel, nepanikařil, s klidem si poradil s jakoukoliv situací. Jen jsem doufal, že to tak není jen proto, že ví, že mu neublížím. Doufal jsem, že by zůstal v klidu i v situaci, kde mu půjde o život. Nebo o život někomu mu blízkému. Jakmile dopadne na zem a přejde do obraného postoje, na nic nečekám a znovu se proti němu rozběhnu. Nenápadně jsem se ho snažil zatlačit ke kraji střechy, chtěl jsem vědět, jak moc dává pozor nejen na protivníka, ale i na své okolí, což se někomu mnohokrát mohlo stát osudným. Vyšlu proti němu další vlnu temné magie a znovu se ho pokusím odtlačit ještě víc ke kraji. Čím déle jsme však bojovali, tím víc jsem se usmíval. Tolik se zlepšil a zesílil, nemohl jsem jinak než cítit hrdost, že se z mého syna stává tak skvělý démon. Silný, milý, dobrosrdečný... A hrdému úsměvu na rtech jsem se opravdu ubránit nemohl.

Užíval jsem si náš souboj a byl jsem rád za každý Aokiho úsměv. Znamenalo to, že i on se baví a já byl opravdu rád, že se snaží zlepšovat. Jakmile se ocitne mimo střechu, okamžitě si na zádech vytvoří křídla z temné magie, kterými se udrží ve vzduchu a vesele mi sdělí, že to byl dobrý tah. Usměji se a jen sleduji, jak si z magie vytváří luk, ze kterého na mě vystřelí. Odrazím šíp pomocí Equinoxu a když si všimnu, že syn zamířil k zemi, rozběhnu se ke kraji střechy, ze které seskočím a až těsně nad zemí máchnu křídly, abych zpomalil svůj pád. Věděl, že ve vzduchu by to měl ještě horší a tak ihned přistál. Jeho přemýšlení bylo opravdu dobré, i když bojoval proti silnějšímu oponentovi. Znovu se ušklíbnu a s mečem v ruce se na něj rozběhnu, tentokrát dám však do úderů více síly, než rychlosti a zároveň jsem mu dával i čas na protiútoky.

Uvědomil si, co následuje aniž by dostal jedinou ránu. Hned poznal, že se můj styl změnil a opět jsem musel tiše uznat, že se opravdu zlepšil. I tak mu vyrazím dýku z ruky, ale ihned ji sebere a když aktivuje jednu ze svých značek, okamžitě zpozorním. Nebyl však rychlejší, ani silnější, nejspíš chtěl jen vydržet déle, což mi nedělalo problém a tak znovu a znovu zaútočím. Brzy však začne zpomalovat a tak ho ještě chvíli tlačím přes jeho limity, než nakonec odskočím a nechám Equinox zmizet.
"Pro dnešek stačí," usměji se a pomalu se k němu vydám.
"Zlepšuješ se, jak v boji, tak ve své magii, jsem na tebe hrdý," zazubím se na něj a poté se zadívám na jeho zápěstí, kde byla stále jeho značka. V tu chvíli dostanu nápad, ale hned jsem věděl, že to... Možná nedopadne dobře. Ale byl jsem zvědavý a už teď jsem věděl, že to stejně zkusím.
"Aoki?" začnu a na tváři se mi objeví dětinský úsměv.
"Mohl bys prosím zvýšit mou magii?" zeptám se s nevinným úsměvem.

Aoki si mnul zápěstí a tak na něj umístím runu pro regeneraci, když se však na mě podívá zvláštním pohledem, ale přesto na mě umístí svou značku, nadšeně se zazubím a ucítím, jak kontrola nad mou magií vzrostla. Naznačím Aokimu, aby šel za mnou a poté vyletím do vzduchu a opět přistanu na střeše paláce. Popojdu dál od Aokiho a poté zruším runu pro regeneraci. Chtěl jsem runy využít nějak jinak a díky Aokimu budu nejspíš moct použít bez problému i čtyři naráz. Hodlal jsem otestovat svou magii a i když jsem tušil, že mě Ireth přerazí... Musel jsem to udělat. Zarazím si drápy do levé ruky a ušklíbnu se, když z rány začne vytékat černá krev, jejíž kapky dopadnou na zem. Když však aktivuji svou temnou, ničivou magii a využiji sílu krve, vypaří se a vpije do oštěpu, který jsem ve svých rukách tvořil. Pevně jsem oštěp držel v ruce a díky Aokiho značce jsem do něj mohl dát více magie, aniž by explodoval. Navíc díky síle z mé krve byla magie mnohem silnější. Vpustím do oštěpu elektřinu a zasyčím bolestí, když mi energie v něm poraní ruku. Okamžitě však aktivuji vitaar. I tak jsem tu... Věc nechtěl držet moc dlouho, proto rychle na oštěp napíšu čtyři runy, které ještě zvýšili jeho sílu, než ho prudce hodím někam do dálky. Věděl jsem, že tím směrem nejsou blízko žádné vesnice a oštěp jsem hodil dost do vzduchu, kde také po chvilce exploduje. Spokojeně se usměji, ruka mě bolela jak čert, ale síla mé magie nebyla vůbec špatná. A navíc explodovala dost daleko. Nebo jsem si to alespoň myslel, dokud jsem si nevšiml, že se k nám od výbuchu blíží silná tlaková vlna.

Sledoval jsem tlakovou vlnu a když nás Aoki obalí temnou magií, aby ji vykryl a neskončili jsme na zemi, přidám i trochu té své, ale věděl jsem, že by to zvládl i bez toho. Hned jakmile tlaková vlna projde a ozve se praskání a tříštění skla snad v celém městě mi dojde, že jsem to asi přehnal. I syn na mě vyprskne, že o monstrech slyšel hodně, ale jedno stojí přímo vedle něj. Nervózně se zasměji a prohrábnu si vlasy, než se zadívám na Aokiho, který na mě nevěřícně koukal. Nakonec se však uklidní, odkašle si a dojde na kraj střechy. Zadívám se na svou pravou ruku, kterou jsem nemohl vůbec pohnout a tak na sebe dám runu pro regeneraci, abych si ji vyléčil. Když se však přidám k Aokimu a všimnu si lehkého zmatku na ulicích, povzdechnu si. Přehnal jsem to a dle Aokiho slov jsem věděl, že mě Ireth brzy najde a přerazí.
"Já vím," zamumlám jako provinilé dítě, než si odkašlu a napíšu runu, která zesílí můj hlas.
"Prosím, všichni se uklidněte, nikdo na nás neútočí, jen jsem zkoušel svou magii," řeknu nahlas a všichni démoni se otočí mým směrem, než se uklidní a pustí se znovu do práce. Zruším runu, abych mluvil normálně a neurval Aokimu uši, než se na něj otočím.
"No... To by bylo... Díky, Aoki. Rád zkouším své limity a tvá schopnost je opravdu úžasná... Zajímalo by mě, co bychom dokázali s Eliasem... Ale to raději zkoušet nebudeme," zasměji se a poplácám syna po zádech.

Zadívám se na Aokiho s tikem v oku a nevinně se usměji, v tu samou chvíli mě ale silně nakopne a ani jsem si neuvědomil, co se děje, když už jsem letěl ze střechy dolů. Párkrát zamrkám a promnu si bolavé místo, než roztáhnu křídla a zabrzdím tak svůj pád. Přistanu na zemi a zadívám se nahoru nad sebe. Viděl jsem siluetu mého syna, ale nic víc.
"Hele, to se dělá vlastnímu otci?!" zakřičím na něj pobaveně, ale nevracím se za ním. Pokud bude chtít, seskočí a přidá se ke mně, nebo chce být zase sám a bude si válet šunky na střeše. Pobaveně se ušklíbnu, ale najednou dostanu nepříjemný pocit, že mě někdo vraždí pohledem. Ztěžka polknu a když zaslechnu hlas Ireth někde z dálky, dostanu chuť utéct. Ona mě zabije! V jednu chvíli jsem stál na zemi a hned na to jsem prudce vyletěl zpátky za Aokim.
"Ir mě vážně zabije... Schovat se mi asi nepomůže, co?" řeknu zoufale a upřeně se na něj zadívám.

Aoki se ke mně natáhne a umístí na mě svou značku. Okamžitě pocítím pokles magie a tak překvapeně zamrkám, než mě odstrčí dál na střechu. Už teď jsem mu tiše děkoval a sám jsem se snažil co nejvíce svou magii skrýt. Pozdraví Ireth a když zaslechnu hlas své milované, cuknu sebou. Mluvila tak mile a nevinně a já před sebou viděl její andělský úsměv. Moc dobře jsem však věděl, co se za ním skrývá, stejně jako za tónem jejího hlasu. Když však odejde, oddechnu si a posadím se na střechu.
"Dneska asi spím venku," zamumlám a zadívám se na svého syna.
"Díky, zachránil si mě," zasměji se, než si lehnu a unaveně zavřu oči. Souboj a můj magický pokus mi sebral více energie, než jsem čekal. Byl jsem mu opravdu vděčný za to, že mě zachránil před Ireth, která by mě nejspíš pěkně seřvala a přerazila. Byl jsem jeden z pěti králů podsvětí. A právě jsem se schovával na střeše paláce před mou upíří manželkou. Satan se mi jistě směje z hrobu.