Mikoto & Aelin

**O pár let později.**

Počasí: Slunečno, je příjemné teplo s lehkým vánkem.
Místo: Park / vlivem hry se může změnit
Pořadí: Aein, Mikoto

Právě dnes jsem slavila své 18té narozeniny. A co víc? Taky jsem odpromovala. Na několika školách zároveň. Proto jsem od střední nepřeskočila ani jeden ročník. Učila jsem se na více školách, dálkově samozřejmě. Byla jsem zvědavá a chtěla jsem se toho naučit co nejvíc. Krom toho mě táta i Mirys, kterou jsem už brala někdy jako svou matku a někdy jako starší sestru, povzbuzovali každou chvilkou kterou měli. Ale dnes... Dokončila jsem školu a stala se dospělou. Jenže jsem neměla páru jak se vůbec žije. Celý svůj život jsem se učila. Víc než kdo jiný, koho bych znala. A přesto jsem měla pocit, jako bych o životě zhola nic nevěděla. Možná proto jsem tak časně vyrazila do parku. Táta ani Mirys o tom nevěděli, oba ještě spali, když jsem se v šest ráno vykradla z domu, tedy alespoň myslím, že spali. V jedné ruce jsem nesla pouzdro s houslemi a v druhé jsem svírala poloprázdný notový sešit. Park byl prázdný až na pár zvířecích návštěvníků a tak jsem si mohla vybrat místo, kde budu hrát. Zašla jsem k jezírku, sedla si do trávy, otevřela před sebou notový sešit na prázdné stránce a pak jsem si vzala housle. Nejdřív jsem se procvičila pár lehčími skladbičkami ale pak jsem začala hrát podle srdce a nálady. Začala se z houslí linout pomalá hudba, která jako by chtěla probudit k životu všechno kolem. Zavřela jsem oči a nechala se tou hudbou, melodií unášet.

Bylo krásné ráno a jelikož jsem nemohl spát, rozhodl jsem se projít po venku. Brzy jsem stál na ulici a brzké ranní paprsky mě lechtaly na tváři. Tiše si povzdechnu a rozhlédnu se po ulici. Kam jít? Nakonec se rozhodnu jít rovnou za nosem. Ještě si však poupravím pouzdro s kytarou, které jsem měl přehozené přes rameno. Ani jsem netušil, proč ji beru sebou, ale možná... To bude dobrý odpočinek. Po dlouhé době si zahrát a na nic nemyslet. S těmito myšlenkami se rozejdu dál městem. Rozhlížel jsem se po okolí a vrýval si do paměti každou ulici, budovu. Město mě stále fascinovalo, bylo jedno z nejkrásnějších lidských měst, ve kterých jsem kdy byl. Mělo své kouzlo. A zároveň jsem si stále zvykal na své omezené vidění. Zamyšleně si přejedu rukou přes jizvu, která se mi táhla přes celé oko, na které jsem už pár... Měsíců? Nic neviděl. V normálním životě to nevadilo, ale v boji... To byl nezvyk. Znovu si tiše povzdechnu, než zamířím do parku a brzy mou pozornost upoutá zvuk houslí. Linula se z nich překrásná, líbezná hudba, která ve mě probudila zvědavost. Ať hrál kdokoliv, byl zatraceně dobrý a já chtěl zjistit, kdo to je. Vydám se za oním zvukem a zastavím se pár desítek metrů od dívky, která seděla kousek od jezírka v zelené trávě a vypadalo to, že jediné, co vnímá je sama hudba. Tiše se vydám blíž a zastavím se pět metrů od mladé dívky, kde zůstanu stát, zavřu oko a zaposlouchám se do hudby.

Hrála jsem a hrála. Ztratila jsem se v hudbě a hudba se ztrácela ve mě. Nebylo nic jiného jen... Ale ano. Svět okolo stále existoval, jak mi prozradila a připomněla má magie, která zaregistrovala v mém okolí padlého anděla. Blížil se ke mě a takhle po ránu, když nikdo nikde nebyl, nebylo pochyb, že tam stojí a poslouchá, jak hraju. Na chvíli jsem i dostala pocit, jako bych na sobě cítila jeho pohled. Trochu jsem znervózněla. Ne kvůli tomu, že poslouchal jak hraji, to vůbec ne. Vystupovala jsem a hrála jsem už před tolika publiky, tolika lidmi. Spíš mě zaráželo to, že tu vůbec byl. Tak časně z rána. Otevřela jsem oči a zjistila, že on je má zavřené, jako jsem je měla jí před vteřinkou. Prohlédla jsem si ho tedy a pak jsem přestala hrát. "Je neslušné takhle se k někomu přikrást." Začala jsem bez rozmyšlení a zvědavě čekala, jak zareaguje.

Hudba utichne a tak otevřu zdrav oko a zadívám se do očí mladé dívky, která se teď na mě otočila a upírala na mě své zvědavé oči. Hned na to se ozve s poznámkou, že je neslušné se takto k někomu přikrást. Ušklíbnu se a popojdu trochu blíž.
"Jen jsem poslouchal hudbu... Hrajete nádherně, nemohl jsem si pomoct," pokrčím rameny a můj pohled se přesune na třpytivou hladinu jezírka.
"Jestli vás ruším, odejdu," řeknu jednoduše s pohledem upřeným před sebe, než se pomalu otočím na dívku a lehce nakloním hlavu na stranu. Nečekal jsem, že v parku bude někdo takhle ráno hrát na hudební nástroj. Možná někteří pouliční umělci, kteří trénují před vystoupeními a nemají kam jinam jít, ale... Na první pohled bylo jasné, že tato dívka domov má a hraje spíše na profesionální úrovni.

Na mou poznámku neznámý odpověděl, že jen poslouchal hudbu. A hned mi skloní poklonu, že hraji nádherně. Maličko jsem se začervenala a pousmála se. "Nerušíte mě...asi." Odpověděla jsem mu já a prohlížela si zatím jeho zdravé oko. Té jizvy jsem si pořádně všimla až teď, když otevřel jen jedno oko a ne obě. Bylo to zvláštní. A pak jsem si všimla jeho kytary, která byla vidět za jeho ramenem. "Myslím, že bude dostatečnou omluvou, když mi taky něco zahrajete." Zmínila jsem bez rozmyslu a rozhlédla se kolem. Kromě nás dvou tu však nikdo nebyl, což mi má magie jen potvrdila. "Prosím, určitě hrajete taky krásně." Pousmála jsem se v naději, že mi opravdu zahraje, ale..proč by neměl? Já taky hrála a bylo mi jedno kdo to poslouchal. I když to jemu třeba mohlo být nepříjemné, hrát na veřejnosti. Každopádně já bych řekla, že mi to tak trochu teď dlužil. a krom toho jsem byla zvědavější než opice, jak se ukázalo.

Neunikne mi, že lehce zčervenala, když jsem jí složil poklonu ohledně jejího hraní a nakonec řekne, že ji nejspíš neruším. Sledovala mě zkoumavým pohledem, poté se ale zaměří na kytaru na mých zádech a řekne, že jako omluvu bych jí také mohl něco zahrát. Lehce se zamračím a přešlápnu na místě, než ji propálím pohledem.
"Nemám se za co omlouvat," odvětím, ale přeci jen vytáhnu kytaru a posadím se na zem. Přeci jen jsem si chtěl zahrát. Brnknu o struny a zašklebím se, když zjistím, jak moc je má kytara rozladěná. Nehrál jsem opravdu dlouho, takže to bylo pochopitelné. Rychle kytaru naladím, než začnu hrát. Neměl jsem v hlavě žádnou konkrétní písničku a tak začnu hrát, tak jak mě napadne. Naštěstí to vypadalo, že jsem nevyšel ze cviku.
"Přidej se," pobídnu dívku po chvilce a zadívám se na ni koutkem oka.

Trochu se zamračil a já se najednou bála, že na mě začne křičet nebo tak něco. Že jsem řekla něco špatně. Místo toho klidně řekl, že se nemá za co omlouvat, ale i tak se posadil kousek ode mě do trávy a vytáhl kytaru. Byla rozladěná a to dost, což jsme oba hned poznali. Ale on ji podle sluchu rychle naladil a začal hrát nějakou melodii. Jestli to byla nějaká písnička, tak jsem ji neznala, ale hrál dobře. Moc dobře. A po chvíli mě vyzval, abych se k němu přidala. Z improvizace jsem strach neměla, ale věděla jsem, že mu to určitě trochu zkazím, jakmile nebudu vědět na jaký tón nebo tóninu přejde. I přesto jsem se ale připravila, zaposlouchala se do hudby a začala hrát s ním.

Chvíli vypadala vystrašeně, když jsem se zamračil, ale jakmile začnu hrát, uklidní se a zaposlouchá do hudby. Vypadalo to, že jsem ještě nevyšel ze cviku, za což jsem byl rád a když se ke mně dívka přidá a okolím se rozezní i zvuk houslí... No mohl jsem uznat, že to znělo dost dobře, i když občas vypadla, když jsem změnil rytmus, což se ale dalo víc než očekávat. Už ale jen to, jak rychle se přizpůsobila bylo obdivuhodné. Nevypadalo to, že by chtěla přestat a nechtěl jsem ji vytrhnout ze soustředění, proto se rozhodnu hrát ještě nějakou chvíli, než melodii pomalu ukončím a zadívám se na mladou dívku kousek ode mě.
"Stačilo?" zamumlám, ale na tváři mi hrál mírný úsměv.
"Mimochodem, jsem Mikoto, a ty?" představím se po chvilce ticha.

Znovu po chvíli zavřu oči a ponořím se do naší společné hry. Sem tam jsem vypadla, jak neznámý změnil rytmus nebo tóninu, ale rychle jsem se chytala. Přeci jen jsem vystudovala i konzervatoř a hraní jsem opravdu milovala. Ale pak melodie a zvuk kytary pomalu utichl a tak jsem přestala hrát i já. Otevřela jsme oči a koukla na neznámého. Zeptal se mě s mírným úsměvem jestli stačilo a pak se mi představil jako Mikoto. "Já jsem Aelin." Představila jsem se tedy také a podala mu ruku, abychom si s nimi potřásli. "Hraješ taky moc dobře." Pochválila jsem ho hned a usmála se. Vlastně jsem teď byla nervozní, protože jsem nevěděla, co teď.

Dívka se mi představí jako Aelin a poté mě pochválí, že také hraji velmi dobře. Jen přikývnu a zadívám se na kytaru.
"Díky, dlouho jsem ale nehrál... Je to... Příjemné odreagování," pousměji se a poté se mezi námi rozhostí ticho. Cítil jsem, že je dívka nervózní a ticho tomu asi moc nepomáhalo. Zahledím se na hladinu jezera a zamyslím se nad tím, jestli odejít, nebo začít nějakou konverzaci. Koutkem oka se zadívám na dívku, než si povzdechnu a rozhodnu se pro to druhé.
"Nečekal jsem, že tady někoho potkám takhle ráno... Přišla jsi trénovat?" zeptám se a kývnu hlavou směrem k houslím.

Přikývla jsem s pousmáním a pak jsem si povzdechla. "Nemohla bych nehrát každý den... Už jsem si na to tolik zvykla, že...Je to pro mě jako vzduch, jako... Je to svoboda jako když ptáci létají mezi mraky." Usmála jsem se a vzhlédla k nebi, kde už poletovali ranní ptáčci "Nebo andělé." Zamumlala jsem potichounku a pak se zase podívala na Mikota. Chvíli mezi námi nastalo ticho, které mi přišlo trochu trapné. A nejen to, takové divné. Ale Mikoto to za mě vyřešil brzy svou otázkou. "Ano, chtěla jsem se odreagovat. A vyčistit si hlavu. Právě jsem dokončila vejšky tak jsem chtěla přemýšlet, co bude dál. Co chci dělat dál." Usmála jsem se nevinně a rozhlédla se po okolí. Stále jsme tu byli sami dva. "A ty? Proč se sem do parku přišel potulovat padlý anděl s kytarou a talentem?" Zeptala jsem se zvědavě. Nemohla jsem udržet pusu zavřenou, měla jsem v hlavě tolik otázek, které se týkaly andělů, že jsem se prostě někoho musela zeptat. A padlý anděl býval andělem. Navíc Mikoto vypadal mile a přátelsky. Alespoň na první pohled.

Z jejího hlasu zněla vášeň, když mluvila o hraní a taky jsem ji z ní vycítil. Pousměji se a pomalu přikývnu, když však zmíní, že je to jako svoboda, jako létání mezi mraky a zmíní anděli, lehce sebou cuknu a zadívám se na nebe. Tiše si povzdechnu a znovu svůj pohled přesunu na dívku vedle mě. Odpoví mi, že se chtěla odreagovat, než však stačím říct cokoliv dalšího, zeptá se mě, co tady dělá padlý anděl. Okamžitě jsem byl v módu nejvyšší pohotovosti. Zcela se otočím na dívku, o které jsem věděl, že není člověk. Aniž bych chtěl se mi z krku vydere zavrčení a mé oči začnou lehce zářit. Když však uvidím její čistě bílou duší, což znamená, že nikdy nevzala život a čisté srdce, uklidním se s tím, že je zvědavá, možná naivní a má nějakou schopnost, která jí prozradila mou totožnost. Trochu se uvolním, ale stále jsem ji ostražitě sledoval.
"Co jsi zač?" zeptám se potichu, ale když si uvědomím, že je to mladá, nevinná dívka, donutím se zcela uvolnit, alespoň navenek. Nechtěl jsem ji přeci jen vystrašit.

Hned jsem sebou cukla, když na mě Mikoto zavrčet. Bylo to tak najednou, jako by mou otázku očekával a měl to nacvičené. Ucukla jsem sebou kus od sebe, ale když mu začaly zářit oči, nemohla jsme si pomoct a vytřeštila jsme na něj ty své. "Jak to děláš? Proč ti září oči?" Zeptala jsem se dřív, než se mě on zeptal, co jsem zač. Bylo vidět, že je napjatý jako struny na mých houslích, ale snažil se uklidnit. "Jsem...anděl a démon. Oboje v jednom." Přiznala jsem potichu, ale popravdě, jako by to vůbec nebylo nebezpečné vyslovit to nahlas. Natož někomu, koho neznám. Ale chtěla jsem odpovědi a tak jsem to brala tak, že když mu odpovím já, třeba odpoví i on mě.

V jejích očích byl tak akorát strach a vůbec neudělal nic, co by naznačovalo tomu, že by se chtěla bránit. Jen mi to potvrdilo, že je naivní, neopatrná, mladá dívka, která asi ani netuší, co za nebezpečí jí může hrozit. Místo toho se zeptá, proč mi září oči, ale rozhodnu se neodpovídat. Když mi však řekne, co je zač, vytřeštím na ni zdravé oko, vyskočím na nohy a rychle lusknu prsty, abych kolem nás vytvořil zvukovou bariéru. Nechtěl jsem, aby nás někdo slyšel.
"Ty jsi Nephalem?! Proč mi to kurva říkáš? Kdybych byl nepřítel, už jsi mrtvá, nebo pokusný králík! Dokážeš poznat, co jsem zač, tohle bys neměla říkat ani andělům, ani démonům, ani padlým!" napomenu ji velmi rázně a dost nahlas, než si povzdechnu a prohrábnu si vlasy.
"Holka... Ty si svou zkázu přivedeš sama," zamumlám spíše pro sebe, než mladou Nephalemku propálím pohledem.
"Takže vážně existujete... Slyšel jsem zvěsti, ale myslel jsem si, že to není možné," vydechnu.

Znovu jsem ucukla, když najednou Mikoto vyskočil na nohy a začal šílet. Překvapeně jsem zamrkala a jen sledovala, jak je najednou nervózní a naštvaný a...a vůbec. Naprázdno jsme polkla a znovu na něj zamrkala. "Je to možný. A ptal ses... Prostě..." Zamračila jsem se a povzdechla si. Uklidila jsem si housle do pouzdra a znovu vzhlédla k Mikotovi. "Můj otec je dost silný. Nikdo by mi ani neublížil." Namítla jsem, jako by to všechno vyřešilo. I když tu můj otec nebyl.

Naprázdno polkne a jen zamrká, vypadalo to, že si z této situace nic nedělá. Nevěřícně se na ni zadívám a po chvilce si odfrknu, když mi však sdělí, že je to možné a odpověděla, že jsem se ptal, dostanu tik do oka. Celá její logika stála za tím, že je její otec dost silný. Otec, který tady nebyl.
"Kdybych na tebe teď zaútočil, byla bys mrtvá dřív, než by vůbec vytušil, že je něco v nepořádku," vyprsknu na ni a poté podrážděně zamručím, než začnu pochodovat po zelené trávě sem a tam. Zamyšleně jsem se mračil a až po chvilce se zastavím a zadívám se na dívku.
"I kdyby byl silný... Myslíš, že by si poradil s celou jednotkou nejlepších andělských bojovníků? Protože podle těch namyšlených kreténů jsou Nephalemové skvrnou na andělské cti a když se o tobě dozví, nezastaví se před ničím, dokud nebudeš mrtvá," vyprsknu na ni a párkrát se zhluboka nadechnu, než se prudce posadím na zem.
"Prostě... O tom s nikým cizím nemluv. Vlastně s nikým, dokud nevíš, že mu můžeš zcela věřit, dobře?" dodám už mírněji a zadívám se Aelin zpříma do očí.

Sledovala jsem ho, jak se rozčiluje a ztrácí hlavu. Já naopak byla naprosto klidná. Vlastně bylo trochu zábavné ho sledovat. "Já vím že o tom nemám s nikým mluvit... Nevím proč jsem ti to řekla jen...Celý život žiju jako obyčejná holka. Vlastně si asi pořádně neuvědomuju, že mi něco hrozí." Zamumlala jsem. Z toho že mluvil dost nahlas jsem si taky nic nedělala. Cítila jsem jeho magii, která nás obklopovala a domyslela jsem si, že kolem nás utvořil nějakou stěnu. Nakonec jsem si povzdechla a rozhlédla se. "Byl jsi jedním z andělů...proč o nich teď smýšlíš takhle?" Zeptala jsem se zamračeně a nechápavě. Chtěla jsem se víc bavit o něm než o mě.

Lehce nakloním hlavu na stranu a zamyšleně se na Aelin podívám. Ta holka... Skončí špatně. Ale to nebyla moje starost. Byla naivní a přesně jak řekla, neuvědomuje si nebezpečí, ve kterém je.
"Až to zjistíš, bude pozdě. A myslím, že na to přijdeš v momentě, kdy ztratíš někoho blízkého kvůli vlastní blbosti a neopatrnosti," řeknu jí zcela klidně a když změní téma na to, co jí zajímá o andělech... Zůstanu na ni hledět. Řekla mi informace a doufala, že se taky podělím.
"Víš, že ti nemusím nic říkat?" zeptám se a zavrtím nad tím hlavou, než se zadívám na nebe.
"Kdybych byl... Normální, už jsi mrtvá. Nesdílím ideály s mými druhy. Nejsou to čistá stvoření, jak o sobě rádi tvrdí. Mnoho z nich je zkažených mnohem více, než lidé," začnu jí odpovídat. Přeci jen to nebyla osobní otázka a možná pochopí, v jakém nebezpečí je. Alespoň trošku.
"Nebe se rozpadá. Vždycky odráželo čistotu andělů, jejích srdcí, odhodlanosti pomáhat. Kdysi bývalo jednotné, čisté, plné bílé magie. Teď se rozpadá, chřadne. Mnoho částí už propadlo temnotě. Andělé dělají, že to nevidí. Stahují se do středu, který je nejsilnější a zakazují většině andělů chodit do odlehlejších částí. Stydí se za to, ale nic s tím nedělají. Pýcha je pohltila, v jejích očích jsou bezchybní, ale jejich srdce jsou zkažená," řeknu potichu a vztek byl jasně slyšet z mého hlasu. Přeci jen to byl můj domov.
"Samozřejmě se najdou i tací, kteří stále drží staré ideály, ale těch je... Málo," zamumlám, přitáhnu si kolena k tělu a opřu si o ně bradu.

Vyslechla jsem si, co mi byl ochotný říct a ignorovala poznámku, že kdyby byl normální, tak už jsem mrtvá. Víc mě zajímalo to, co mi řekl. "Jedním z nich jsi býval i ty." Vytušila jsem. Díky své schopnosti jsem viděla a slyšela pravdu, tu kterou jsem hledala. A on... "Co se stalo? Proč jsi už padlý anděl?" Zajímala jsem se dál. Vždycky jsem se zajímala o tyhle věci. Vždycky mě zajímaly, ale spíš jako pohádky a legendy, než jako skutečnost, kterou ovšem byly.

Poslouchala mě s jakýmsi zaujetím, které mi připomínalo malé dítě, které poslouchá pohádku. Lehce se zamračím, když její otázky začnou směřovat k osobnějšímu tématu a zůstanu mlčet. Přemýšlel jsem, jestli jí odpovědět a co jí vůbec říct. Že jsem požádal ženu, kterou miluji, aby mi je usekla, abych s ní mohl zůstat? To tak... Nakonec se ale přeci jen rozhodnu pravdivě odpovědět.
"Bude to znít divně, ale... Když jsem se vzdal křídel, získal jsem svobodu. Už mě nic k andělům, ani pravidlům nevázalo a mohl jsem si dělat, co chci... Je to teprve nedávno, ale nelituji toho. Byla to malá cena za to, co jsem získal," odpovím trochu váhavě a šlo poznat, že jsem pečlivě volil slova. Zároveň jsem musel přemýšlet, proč jí to vůbec říkám.
"Ale zacházíš do velmi osobních záležitostí," zavrčím na ni a propálím ji pohledem.

Zvědavě jsem Mikotovi naslouchala i dál, když se po chvíli mlčení rozhodl povědět mi část svého příběhu. "Ale proč? Proč jsi se jich chtěl vzdát? To kvůli ostatním andělům?" Zeptala jsem se a přemýšlela při tom nad důvody, které by mohli někoho jako je on dohnat k tomu, aby se vzdal křídel. Jenže moc mě jich nenapadalo. Podívala jsem se na hladinu jezera, ve které se odrážela obloha a přemýšlela, jaké to tam je, v nebi. Jak to tam vypadá a jak to tam funguje a vůbec... Kdyby mne neprozradila už jen má křídla, pokusila bych se tam podívat. Ale kdo ví. Třeba najdu způsob jak si křídla nabílit a kouknout se tam. Jen jsem nad tím začala přemýšlet, už jsem vycítila, jak se k nám přibližuje pět andělů. Trochu jsem znejistila a radši jsem si vzala do rukou housle a dělala, že je ladím. Jako bych byla naprosto obyčejná holka. Zároveň jsem stále čekala na Mikotovu odpověď, ale ta musela počkat. "Máš mezi anděli nějaké přátele? Proč jsi sem vůbec dneska přišel ty?" Zeptala jsem se a měla trochu podezření, že se s nimi tady chtěl setkat. A jestli ano, tak bych asi vážně měla vypadnout.

"Jak říkám, osobní záležitosti, do kterých ti nic není," zasyčím na ni podrážděně, když se i přes mé varování začne vyptávat na to, proč jsem se vzdal svých křídel. Zadívám se na ni a začnu se soustředit na její mysl. Netušil jsem, co je zač, jestli je opravdu tak bláhová, nebo to jen hraje. Brzy zaslechnu její myšlenky. Přemýšlela o nebo, jaké to tam je a že by se tam podívala, nebýt vlastních křídel. Byla to opravdu dětská zvědavost a nezjistil jsem nic, co by... Vyvracelo můj prozatímní dojem o Aelin. Tiše si povzdechnu a chci se jí přestat hrabat v myšlenkách, když vycítí, že se k nám blíží pět andělů. Lehce se zamračím, jinak však nic nedám najevo a když začne ladit housle, jako by se nic nedělo, jen nad tím zavrtím hlavou a tentokrát už opravdu přestanu číst její myšlenky. Schovám kytaru zpátky do pouzdra, když se mě zeptá, jestli mám mezi naděli přátele a proč jsem sem přišel.
"Ne, oficiálně jsem mrtvý. Přišel jsem sem zcela náhodou, myslel jsem si, že jsi obyčejná dívka..." řeknu, postavím se na nohy, hodím si kytaru na záda a pomalu se vydám pryč.
"Taky bys měla zmizet, každou chvíli sem dorazí a jedno ti řeknu: Po mně nejdou," řeknu jí a vydám se z parku pryč.

Na mou otázku odpoví, že ne, že je oficiálně mrtvý. Tomu jsem úplně nerozuměla. Ne že bych neuměla lhát, spíš jsem většinu času nechápala, proč to bytosti dělají. Proč se chovají tak...falešně. A samozřejmě jsem si všimla, že se mi přehrabuje v myšlenkách, ale nemohla jsem proti tomu nic dělat. Jen jsem cítila jeho cizí magii. Nemyslela jsem na nic tajného ani na nic, za bych se měla stydět, takže mi to pro teď bylo jedno. Když se zvedl a odcházel s tím, že bych taky měla zmizet, rychle jsme uklidila housle a doběhla ho. "Jak by na mě andělé přišli? Jen jsem hrála, nic jsem nedělala... Povídala jsem si s tebou. Vůbec o mě nevědí, nebo ano? Jak poznají, že jsem Nephalem?" Zeptala jsem se ho zvědavě ale už jsem radši mluvila hodně potichu.

Odcházel jsem pryč a doufal, že i Aelin uteče, ale brzy za sebou zaslechnu její kroky a dožene mě s další hromadou otázek. Povzdechnu si a propálím ji pohledem.
"Když jsem řekl zmizet, nemyslel jsem, aby jsi šla se mnou," zavrčím otráveně a přidám do kroku.
"Co já vím? S tvojí opatrností ses mohla někde snadno prozradit. Maji oči a uši všude. Jak to poznají? Magie, stejně jako ty jsi poznala, že jsem padlý, mohou mít podobné schopnosti," odpovím ji potichu, blížili jsme se ke kraji parku, když ale za zády zaslechnu máchání hned několika párů křídel. Zavrčím pár nadávek, než si přetáhnu kapuci přes hlavu zrovna ve chvíli, kdy nám dva andělé zastoupí cestu.
"Nephalem Aelin, dcera zrádné Artemis a démona. Už jen tvá existence je hříchem," ozve se nám za zády silný, mužský hlas a hned na to ucítím velké množství bílé magie, která se shromažďovala kolem andělů. Chtěli ji zabít. Bez otázek, bez čehokoliv. Prostě zabít za něco, za co nemůže. Z krku se mi vydere zavrčení, se kterým se prudce otočím a strhnu Aelin za sebe. Anděl, který promluvil byl stále pár metrů nad zemí a shromažďoval velké množství bílé magie, kterou následně vypálí přímo na nás. Natáhnu ruce před sebe a nechám svou magii vytvořit před námi jakýsi štít, do kterého bílá magie, ve tvaru jakéhosi kopí, narazí. Magie padlých se k blokování bílé magie vskutku hodila. Bílá magie se rozdělí a neškodně proletí kolem nás, zatímco zničí trávu pod námi a do vzduchu se zvedne velké množství prachu.