Mikoto & Aelin

Přikývla jsem na Mikotovu odpověď a už jsem ho vážně chtěla nechat být. Nechtěla jsem ho zatahovat do svých problémů, ale... Než jsem stihla udělat krok jinam, už jsem slyšela za námi máchání křídel. Celá jsem se roztřásla. V životě jsem ještě nemusela nikomu ublížit, ale teď -. Jestli nezabiji já je, zabijí oni mě. Naprázdno jsem polkla a prohlédla si dva anděli, kteří nám zastoupili cestu. A hned na to se za námi ozval jeden z dalších tří. Mou matku nazval zrádkyní, mého otce ale naštěstí neznal. To by mohla být jistá útěcha, ovšem mé svědomí se ptalo co udělali asi mé matce. "Nic...Nic jsem neudělala. Nechte mě být a zapomeneme na to." Zkusila jsem to po dobrém. Vážně jsem jim nechtěla ublížit, ani jsem si nebyla jistá, jestli to dokážu, jenže oni se mnou soucit nebudou mít a hned mi to dali najevo, když proti nám ten jeden vyslal tolik bílé magie, až jsem cítila jak ta má na ni stejnou silou chce odpovědět. Čekala jsem náraz a bolest, ale nic nepřicházelo. Až o pár vteřin později mi došlo, že mě Mikoto strhl za sebe a sám útok odrazil. Málem jsem úlevou padla na kolena, jenže tohle nebyl ani zdaleka konec, tohle byl naopak začátek.

Propaloval jsem anděly pohledem a oni dělali to samé, měl jsem pocit, že už vědí, co jsem zač.
"Padlý," zasyčí jeden z nich nenávistně. Přitáhnu si kapuci více do obličeje a přitáhnu Aelin více k sobě.
"Po dobrém to s nimi nepůjde. Uteč, neumíš bojovat, zbytečně tady zemřeš," zašeptám směrem k ní a pootočím hlavu na dva anděly, kteří nám stáli za zády a už vytahovali zbraně. Máchnu rukou jejich směrem a vyšlu proti nim velké množství ohně, které je donutí uskočit do stran, každý na jinou stranu.
"Teď" zavrčím potichu na Aelin, chytím ji za ruku a rozběhnu se směrem, kde ještě před chvíli stáli andělé. Když jsem však byl na jejich úrovni, pustím Aelin a postrčím ji dopředu.
"Utíkej a nezastavuj se!" křiknu na ni, zatímco se prudce otočím a zadívám se na pět andělů, se zbraněmi v ruce, připravených bojovat.

Celá vyplašená jsem sledovala všechny anděli a hned jsem se také celá roztřásla. Takhle jsem zemřít nechtěla. Mikoto měl pravdu, byla jsem naivní a neopatrná. Ale když mě táhl s sebou a pak mě postrčil... Nabádal mě k tomu, abych utekla. Byl ochotný tam zůstat a sám se jim postavit, aby mi poskytl čas na útěk. V tu chvíli jsem se za svou zbabělost nehorázně styděla, ale andělé mě vyděsili natolik, že jsem Mikota poslechla a se slzami řinoucími se mi po tvářích jsem běžela parkem pryč. Dál a dál po cestě, kterou jsem přes slzy v očích skoro nerozeznala. A pak jsem zakopla o kořen stromu. Už jsem byla dost daleko, takže jsem na ně neviděla, ale dolehla na mě zbabělost, se kterou jsem utekla. Takže jsem se potichu rozbrečela ještě víc. Ani jsem si neuvědomila, že kolem sebe šířím tolik magie, že jsem použila schopnost, o níž jsem ani nevěděla, že ji umím ovládat. Pár laviček se protáhlo jako psy a kočky a zatímco jsem já brečela schoulená na zemi, ty věci se rozeběhly na pomoc Mikotovi.

Aelin se rozběhne pryč a andělé proti ní ihned vystartují. Napřáhnu se pěstí, kterou udeřím přímo před sebe do vzduchu a vytvořím tlakovou vlnu, která je zatlačí zpátky. Mé oko na vteřinku žlutě zazáří a zadívám se na jejich srdce. Někteří je měli opravdu temná, jiní světlejší, ale nenazval bych je dobrými osobami. To ale znamenalo, že na některé z nich můj posvátný plamen nebude tolik působit. Navíc by mě mohli poznat, i když to je nepravděpodobná. Nechám se obklopit plameny a andělé na mě zaútočí. Vyhnu se meči prvního a pošlu proti němu vlnu ohně, kterou se pokusí zablokovat vlastní magií, ale i tak ucítím smrad spáleného masa a peří. Má magie byla naštěstí silnější. Vyhnu se ráně dalšího, ale nevšimnu si, že se mi jeden z nich dostal za záda a studená čepel se mi zakousne do boku. Zavrčím a když si všimnu, že na mě další útočí, pomocí Paralei mu zamezím v pohybu, než ohnivou pěstí praštím do obličeje anděla, který mě poranil. Upustí meč na zem, který ihned seberu a zablokuji ránu dalšího. Jenže bránit se pěti protivníkům, kteří uměli spolupracovat a ještě mohli létat bylo vážně obtížné. Zároveň jsem je nemohl pustit směrem, kterým utekla Aelin a tak utržím další rány, které naštěstí nebyly nijak hluboké, nebo jsem si to alespoň myslel. Další silná rána mě ale pošle k zemi a nad hlavou se mi zaleskne ostří zbraně. Najednou anděla ale srazí na zem... Lavička? Překvapeně zamrkám, ale raději se tím moc nezaobírám a nepřemýšlím nad tím, proč mi oživlý nábytek pomáhá. Přeměním svou magickou energii z velké části na rychlost a trochu i na sílu, než se do andělů znovu pustím. Lavičky je dost rozptylovaly a tak jsem brzy zabil prvního a pak následovali další a další. Zhluboka jsem oddechoval a kolem mě leželo pět mrtvých andělů. Většina laviček byly rozbité a poslední, která zůstala ustane v pohybu. Nechám plameny, aby spálily těla andělů, než se unaveně vydám směrem, kterým Aelin utekla. Měl jsem několik desítek řezných ran, některé byly opravdu mělké a dokonce už nekrvácely, ale jedna hluboká se mi táhla přes spodní část zad a jednu nehezkou jsem měl také na pravém stehnu, kvůli které jsem kulhal. V těle mi však stále koloval adrenalin a tak ke mně bolest naplno nedoléhala.

Jen jsem se třásla a brečela schoulená na zemi v prachu a špíně a bylo mi to jedno. Měla jsem za to, že mi to patří, když jsem tak zbabělá, že opustím muže, který mi pomáhal a zabránil smrti, která si mě už chtěla přivinout do svého náručí. Trvalo mi dlouho sebrat odvahu, opravdu dlouho a občasné výkřiky, rány zbraní či magie mi v tom moc nepomáhali. Ale nakonec... Nakonec jsem se sebrala a rozhodla se vrátit se a pomoct mu. Přece ho kvůli sobě nemůžu nechat zemřít, to nejde. Vstala jsem a rychle jsem běžela zpět, jenže to už všechny zvuky utichly, kromě kulhavého kroku, který se ke mě blížil. Hned jsme věděla, že to je Mikoto a tak jsem ještě přidala. Ale jen co jsme ho uviděla... Vyrazilo mi to dech. Byl zraněný na tolika místech a rudá krev už mu stihla zbarvit oblečení. Kulhal kvůli ošklivé ráně na stehně a to všechno jen kvůli mě. Rychle jsem doběhla až k němu a podepřela ho. "Budeš v pořádku... Postarám se o tebe." Slíbila jsem mu hned a zamířila i s ním ať už chtěl neb nechtěl k nám domů. Musela jsem ho co nejdříve ošetřit, jenže jsem s tím moc praxe neměla, obzvláště ne u takovýchhle zranění, ale Mirys ano. *Mirys mu určitě pomůže.*

Kulhal jsem po cestě dál, když se mi najednou v zorném poli objeví Aelin. Na chviličku se zastaví a její šokovaný výraz mi vážně neunikl, stejně jako uslzené oči a to, že byla celá od hlíny a špíny. Podívám se na své oblečení zbarvené krví a zamračím se. Adrenalin se pomalu vyplavoval z mého organizmu a ztráta krve se na mě opravdu podepsala. Byl jsem opravdu rád, že mě Aelin podepřela a sdělí mi, že budu v pořádku, že se o mě postará.
"Jasně že budu v pořádku... Ještě to nehodlám zabalit," zamumlám jako odpověď a nechám ji, aby mě vedla. Netušil jsem, kam chce jít, ale brzy se objevíme před domem, ke kterému zamíří, rychle odemkne dveře a pomůže mi dovnitř. Na zem dopadnou první kapky mé krve, která mi stékala už jen z rány na noze a na zádech. Tak nějak jsem pochyboval, že umí ošetřovat zranění, takže to budu muset udělat sám... Nebo jí to spíše naučit, jelikož na záda si opravdu nedosáhnu a hlavně nevidím. Když mě ale dostane ke gauči, byl jsem opravdu rád, že se můžu posadit a ulevit noze.
"Máte lékárničku? Obvazy? Desinfekci? Ta noha bude chtít zašít..." zeptám se potichu a hlavně unaveně Aelin, než na chvíli zavřu oko a doufal jsem, že mi přinese vše, co potřebuji.

Odvedla jsem Mikota až k nám domů. Rychle jsem odemkla a odvedla ho ke gauči, na který ho jsem mu pomohla opatrně se posadit. "Jasně..." Přikývla jsem, když se zeptal jestli máme lékárničku, obvazy a desinfekci. Někde tu určitě byla i Mirysina hojivá mast z bylinek. Rychle jsem pro to všechno doběhla do koupelny a shodila jsem tam spousty věcí, než jsem našla onu mast, ale našla jsem ji. Pak jsem rychle vzala lékárničku a doběhla zpět. "Vystudovala jsem medicínu, ale tohle...je...je to jiné..." Špitla jsem roztřeseně, i když ruce se mi už nechvěli. Rychle jsem si natáhla Rukavice, abych mu do ran nezanesla všechnu tu špínu a už jsem chystala desinfekci, obvazy i šití. "Lehni si na břicho." Řekla jsme mu rychle a vyndala nějaké analgetika, protože to šití bude sakra bolet. Než je však stihl spolknout, už jsem slyšela, jak v zámku rachotí klíč. Ohlédla jsme se ke dveřím, na které jsem však neviděla a čekala jsem, jestli se ukáže Mirys nebo táta, protože jsem v samé panice nevnímala magii.

Akorát jsem šla domů k Alexovi z mého domu, kde jsem i toto ráno cvičila, abych nabrala ztracenou sílu. Jenže jen co jsem otevřela dveře - které nebyly zamknuté jak měly být - zahlédla jsem na zemi kapky krve. Vytřeštila jsem na krev oči a hned se mi vybavili vzpomínky, které bych nejradši vymazala nadobro z mysli. Vzpomínky na podsvětí a to hrůzné mučení od Eliase. Naprázdno jsem polkla a zahnala svůj strach do temného kouta své duše. Teď na to není čas. Musela jsem zjistit kdo krvácel a... Jak jsem šla dál do domu bylo krve víc a víc. Hned se mi do krve vypustil adrenalin a pak jsem zahlédla toho, kdo krvácel. Ležel na našem gauči, který pomalu nasával jeho krev, která ho barvila do ruda. Před ním klečela Aelin s rukavicema, injekcí a před sebou měla rozloženou lékárničku. Zmateně jsem se na ně dívala ale jen na chvíli, než jsem pochopila. Toho muže jsem neznala a i když se mi málem zastavilo srdce při pohledu na krev, teď se mi zase málem podlomila kolena úlevou, že není zraněná ani Aelin, ani Alex. I tak však potřeboval pomoct. Aelin právě dokončila studium několika škol mezi nimiž byla i medicína, jenže jí na očích byla vidět panika. Strach, že něco pokazí. Rychle jsem si klekla vedle ní. "To bude dobrý zlatíčko, zvládneš to. Budu tu a budu ti říkat co a jak." Slíbila jsme jí bez dalších otázek. Ty rány vypadali hrozně a minimálně dvě, na zádech a na stehně, musela být dost hluboká. "Dojdi pro lyru a nejdřív mu zahraj, pak to půjde snáz." Napadlo mě a poslala jsem tím Aelin pryč. Převzala jsem od ní injekci s dalšími analgetiky, které jsem mu bez nějakého varování píchla a protože jsem tušila, že si z toho nebude moc pamatovat, vytvořila jsem plochá krystal složený hned z několika nerostů, které zastavují krvácení a pomáhají při hojení ran jako jsou například Obsidián a Kamenec, ale rozhodně jsem použila i pár dalších. Ten plochý krystal jsme mu dala pod ránu na stehně, aby nejdříve ustalo krvácení a pak to Aelin mohla zašít. Další jsem mu zlehka položila na ránu na zádech, ale to už přiběhla Aelin s lyrou. já kolem sebe vytvořila štít a nechala jsem Aelin hrát na magickou lyru písní, při jejímž zvuku ten cizinec po pár vteřinách usnul. Bude pro něj určitě lepší, když tohle zaspí.

Brzy byla zase u mě s lékárničkou a když mi sdělí, že vystudovala medicínu, trochu si oddechnu. Sice neměla moc zkušeností, ale věděla teorii lépe, než bych jí ji mohl za krátkou chvíli vysvětlit. Řekne mi, abych si lehl na břicho a tak se přetočím a dám si ruce pod bradu. Unaveně zavřu oči, ale když mi dá tabletku s oblbováky, zamračím se.
"Nic nechci... Raději zůstanu s čistou hlavou," řeknu unaveně a zaslechnu šramocení zámku a hned na to kroky. Jindy bych ostražitě vyskočil na nohy, ale moje tělo odmítne spolupracovat a tak jen otevřu oko a krátce se zadívám na hnědovlasou dívku, která vypadala, jako by ji spadl kámen ze srdce. Začne Aelin uklidňovat a poté ji pošle pro lyru? Lehce se zamračím, ale nijak to nekomentuji, místo toho zůstanu ležet a když dostanu injekci bez varování... naštvaně se pootočím.
"Co to..." řeknu jen, ale poté mě opustí veškerá energie, zamotá se mi hlava a tak si znovu lehnu a zavřu oči. Brzy na to zaslechnu líbivou melodii, která mě téměř okamžitě uspí a ponořím se do temnoty.

Když jsem se vrátila s lyrou, injekce už byla prázdná i když Mikoto nic nechtěl. Zřejmě mu nic neřekla, což jsem na jednu stranu schvalovala, protože by ho to jinak hrozně bolelo, ale na druhou stranu on to nechtěl... Byla jsem tak trochu rozpolcená. Ale teď jsem na to nemyslela. Hned jak usnul, tak jsem přestala hrát a chopila se desinfekce. Mirys jen souhlasně přikývla a sledovala, co dělám. První jsme se rozhodla ošetřit ránu na zádech, která díky nerostům pomalu přestávala krvácet. Rychle, ale důkladně jsem ránu vydesinfikovala a pak ji radši pomocí pár stehů spojila. Mirys ji nakonec potřela její hojivou mastí a hned na to jsem ji já začala obvazovat, přičemž ho Mirys musela nadzvednout. Což taky nebyla sranda, ale zvládly jsme to. A pak přišla na řadu druhá vážná rána.

Aelin naštěstí nakonec zachovala klid a první ránu mu krásně ošetřila. Určitě by se za to nemusel stydět žádný doktor, což ona už vlastně byla, i když teprve krátce. A když mu ji obvázala, mohly jsme se vrhnout na tu druhou pořádnou ránu, která zatím přestala krvácet. Rychle jsme mu ještě vyčistily desinfekcá všechny rány na zádech abychom ho pak mohly otočit a ty větší než jen škrábance jsme mu alespoň zalepily náplastí. Pak už jsme ho opatrně otočily na záda a Aelin začala s ošetřováním i této rány. Ruce se jí začaly trochu chvět. Položila jsme jí ruku na rameno a pousmála se. "Už to bude, díky tobě nevykrvácí, jde ti to přímo skvěle." Usmála jsem se na ni povzbudivě a políbila ji do vlasů. Neušlo mi jak je špinavá, ale nebyla zraněná. Byla jen trošku potlučená a otřesená, ale ne zraněná, díky čemuž se mi hrozně ulevilo. Aelin se zhluboka nadechla a rychle ale pořádně a důkladně ošetřila i tuto ránu, kterou celou zašila. Rozhodla se pro jednotlivý uzlíčkový steh, což byla podle mě dobrá volba. Když se jeden steh přetrhne, další ránu udrží uzavřenou. Jen co ránu zašila a dokončila poslední steh, tak jsem ji poslala, aby se umyla a uklidnila v horké sprše. A sama jsem tu ránu ještě potřela hojivou mastí a vydesinfikovala i ty zbylé drobnější ranky. Nakonec jsem tomu cizinci ještě píchla preventivně antibiotika a pak už jsem se pustila do úklidu, ale nevzdalovala jsem se od něj. Přeci jen se teď mohl už kdykoli probrat.

Potichu zamručím a pomalu otevřu zdravé oko. Cítil jsem se ještě trochu malátně, ale lépe. Mnohem lépe. Opatrně se zapřu rukama o gauč a posadím se. Můj pohled okamžitě sklouzne na ženu, která přišla do pokoje a poté mi píchla injekci.
"Díky..." zamumlám a přehodím nohy na zem. Tiše si povzdechnu a zadívám se na ránu na mém stehně, která byla vskutku dobře zašitá. Preferoval jsem jasnou hlavu, ale musel jsem uznat, že mě rány tolik nebolely. Nebo jsem to prostě tolik nevnímal.
"Kdo jsi?" zeptám se potichu neznámé a prohrábnu si vlasy. Pořád jsem byl trochu dezorientovaný, ale věděl jsem, že si potřebuji promluvit s Aelin. A varovat ji, protože tohle nebude naposledy, co ji napadnou.

Ulevilo se mi, že Mikoto nespal moc dlouho. Pár minut po té, co jsem přišla už umytá a v čistém, se začal probírat. Rány vypadaly dobře, už nekrvácely a zašít potřebovaly jen dvě. První na co se však ptal bylo, kdo je Mirys. Lehce se na něj a pak i na mě pousmála, ale hned jí ten malý úsměv z tváře zmizel. "Důležitější, než kdo jsem já, je kdo jsi ty. A co se stalo?!" Zeptala se nás hned a varovně si nás změřila pohledem. Sklopila jsem pohled, což pro ní bylo víc než jasným důkazem toho, že to všechno je má vina. "To je Mirys, přítelkyně mého otce." zamumlala jsem k Mikotovi a pak se podívala opatrně na Mirys. "Napadlo nás pět andělů a...já..no já utekla." Zašeptala jsem rozechvělým hlasem a snažila se při tom potlačit slzy, i když jsem se cítila hrozně kvůli tomu, že jsem utekla.

Obezřetně jsem nově příchozí pozoroval, neodpoví mi, místo toho se zeptá, kdo jsem já a co se stalo. Nehodlal jsem jí odpovědět jako první, ale sama Aelin ji představí jako přítelkyni svého otce. Zaměřím se na Mirys a i když z ní vycítím temnou magii, nemyslel jsem si, že by byla démonkou. Aktivuji svou schopnost, ale... Nedokázal jsem vidět vůbec nic, něco mě blokovalo. Okamžitě jsem byl jak na jehlách a obezřetně si ji změřím pohledem. Než však stačím cokoliv říct, Aelin vysvětlí, co se stalo.
"Nejsi bojovnice a chtěli tě zabít, utéct byl dobrý tah. Nemusíš se cítit provinile. Sám jsem ti řekl, ať odejdeš," řeknu jí potichu a poté se zamračím.
"Jmenuji se Mikoto... Jsem padlý a s tímhle nemám nic společného, jsem jen kolemjdoucí, který se nechtěl dívat, jak zabijí nevinnou holku, jejíž jediný "hřích" je to, že se narodila jako Nephalem," vysvětlím Mirys a z mého hlasu zněl vztek, když jsem mluvil o tom, za co ji chtěli zabít.
"Máš kolem sebe štít proti magii, že ano.... Mohla bys... Mohla bys ho prosím na chvíli zrušit? Nevím co jsi zač, chci se podívat... Co jsi za osobu," zamumlám potichu svou žádost a upřu na ni svůj pohled.

"Mohla jsem ti nějak pomoct... Ne tě nechal na holičkách." Namítla jsem naštvaná na sebe samu a pak jsem si sedla vedle Mikota na gauč. Mirys hned zpozorněla, když zjistila, že Mikoto ví, co jsem zač. Ale to za jakých okolností se tu ukázal.. Zřejmě ji to přesvědčilo, aby mu trochu věřila. V tomto domě nebudeš moct použít magii. Ať už tě bolkuje má magie nebo ne. Stále tu je artefakt, který ti v tom zabrání." Oznámila Mikotovi Mirys poklidně a já se hned zamračila trochu nechápavě. "Naši magii netlumí, my tu žijeme. Cizí magii ale blokuje." Vysvětlila v rychlosti Mirys a pak zašla do kuchyně a vrátila se se dvěma sklenicemi vody, které nám podala a pak si sedla naproti do křesla. "Jsem zvěromág, můj otec je anděl - tedy byl. Taky je z něj padlý. Má matka je zvěromág a za přítele mám démona. To by ti mohlo pro obrázek stačit." Dodala na Mikotovu žádost, aby spustila štít. Její tón nebyl nijak příkrý ani hrubý, na druhou stranu přímo vlídným bych ho taky nenazvala.

"Zbytečně by jsi zemřela, byli dobře trénovaní, lovci a... Přijdou znovu. Nenechají tě na pokoji. A najdou si tě, ať budeš kdekoliv," povzdechnu si a zadívám se na Mirys, tiše jsem přemýšlel, jestli bude schopná ji ochránit a jestli nezemřou obě. Něco ale v postoji starší ženy mi naznačovalo, že ta se o sebe postarat umí. Sdělí mi, že v domě je moje magie blokovaná, lehce se zamračím a pomalu přikývnu. Byl jsem zraněný, bez magie a zesláblý. Byl jsem jim zcela vydán na milost a mohl jsem jen doufat, že se nerozhodnou se mě zbavit. Dozvím se, že Mirys je zvěromágyně a její otec byl anděl, na chvíli se nad tím pozastavím, když řekne, že je padlý a jen tiše přikývnu.
"No... Pomalu bych měl jít, ale chci tě varovat. Ti andělé... Byli z jednotky, která se specializuje na stopovaní. Hledají pomocí magie a krve, pravděpodobně krve tvé matky... Můžou najít kohokoliv, který ji s ní sdílí, takže je jejich schopnost k tobě vždy dovede," vysvětlím a malátně se postavím na nohy.

Jen jsem přikývla, že počítám s tím, že po mě půjdou a smutně jsem si povzdechla. Vzala jsme si od Mirys vodu a celou sklenku vypila. Cítila jsme se trochu podivně, ale asi to bylo tím adrenalinem. "Neblázni, nemůžeš teď odejít, potrhal by sis stehy. Ještě pořád působí analgetika, neucítíš to a... Máme tu pokoj pro hosty, tam se můžeš prospat a nabrat síly. Od nás ti nebezpečí nehrozí, zachránil jsi mi život." Namítla jsem a zachytila Mikota za ruku, abych se ujistila, že ani nevstane. Opravdu jsem se bála, že si ublíží ještě víc a to jsem nemohla dopustit, když se za mě tam postavil. "Aelin má pravdu. Zůstaň, jako náš host. Udělám něco k jídlu a zítra, když se budeš cítit dobře, tak tě samozřejmě necháme odejít." Přikývla Mirys na souhlas a přelétla ho odhadujícím pohledem. Nejspíš usoudila, že zítra už by na tom mohl být o dost lépe.

Aelin mě chytí za ruku a tak dosednu zpátky na gauč a povzdechnu si. Řekne mi, abych zůstal a i Mirys s tím souhlasila. Chvíli si je prohlížím, než pomalu přikývnu. Stejně bych nejspíš moc daleko nedošel a opravdu mi nebylo nejlépe.
"Pitomé, křehké, lidské tělo," zamumlám spíše pro sebe, než pro ně a pohodlně se opřu zády o gauč.
"Aelin..." oslovím mladou Nephalemku a zadívám se na ni.
"Pokud nechceš stále utíkat a spoléhat se na ostatní, měla by ses naučit bojovat. Možná si myslíš, žes měla zůstat a nějak pomoci, ale... Když se nezvládneš postarat ani sama o sebe, jen to zhoršíš. Nepřátelé toho využijí, aby unavili a co nejvíce zranili toho, kdo se tě snaží chránit," řeknu jí zcela vážně a trochu se zamračím.
"Příště takové štěstí mít nebudeš..." zamumlám a zadívám se na Mirys. Možná se jí tato má slova nebudou líbit, ale co... Byla to pravda.

Mirys když poznala, kam se bude hovor stáčet, tak se zvedla a odešla do kuchyně. Jen ona ví proč, ale já to odhadovala na ten důvod, že ona sama to věděla až moc dobře a trochu si vyčítala, že tam nebyla, aby mě ochránila. Poposedla jsem si na místě a povzdechla si. "Já vím, ale já...já je nechci zabít. Složila jsme Hypokratovu přísahu - nezabiju. Já to..to prostě nemůžu." Namítla jsem a celá se rozechvěla už jen při té představě. "Proč...Mě prostě nemůžou nechat být?! Nic jsem neudělala! Nikdy jsem nezabila ani pitomou žábu!" Zamračila jsem se, ale musela jsem párkrát rychle zamrkat, abych zahnala slzy, které se mi opět vlévaly do očí a razily si cestu na mé tváře.

Tiše jsem dívku poslouchal a musel jsem si povzdechnout. Do očí se jí vženou slzy a tak ji lehce položím ruku na rameno.
"Neříkám, že je musíš zabít, stačí omráčit... Nebo najít způsob, jak je nadobro setřást. Buď to vydržíš, dokud jim nedojde krev, pomocí které tě stopují, nebo... Sehraješ vlastní smrt, aby tě nechali být," řeknu jí potichu a hned na to jí s povzdechem setřu slzy z tváří.
"Tohle je krutý svět, kde téměř nikdy nejde nic podle plánu... Jsou jen dva způsoby, jak přežít. První je získat sílu, druhý - vliv. Aby tě nechali být už jen ze samotného strachu, ale to bys musela získat ochranu někoho opravdu mocného, což přináší další a další rizika - silnější nepřátele," povzdechnu si a zamyšleně se zadívám na protější stranu.
"Dostala ses do opravdu špatné situace, maličká," řeknu potichu.

Opatrně jsem k Mikotovi vzhlédla a popotáhla. "Já.. chci jen aby mi dali pokoj." Povzdechla jsem si smutně a naprázdno polkla. "Jak je přesvědčím o tom, že jsem mrtvá?" Aby po mě nešli?" Zeptala jsem se ho opatrně a přebírala si v hlavě jaký by měli obě ty možnosti dopad na můj život, na to všechno, co jsem dokázala. "Musela...musela bych se skrývat? Nemohla bych už hrát na veřejnosti?" Zeptala jsem se smutně a už nyní se teskně podívala na lyru, která doteď ležela v jednom křesle, kde jsem ji nechala. Nedokázala jsem si představit život bez hraní, to opravdu nešlo.

Chápal jsem, že chce mít klid a když se mě začne ptát na jednu z možností... Povzdechnu si a zamyšleně se na ni zadívám.
"Skrývání je jedna možnost, druhá je vytvoření nové identity. Stále bys mohla chodit na veřejnost, skoro nikdo neví, jak vypadáš, nepoznali by tě. Vystupovat bys také mohla, ale bezpečnější by bylo vystupovat pod falešnou identitou. Nepotřebuješ k tomu moc, falešné doklady, vysvědčení ze škol... Mohla bys mí jakoukoliv práci... A kdybys chtěla být ještě opatrnější, mohla bys i trochu změnit vzhled svého... Alter Ega," řeknu zamyšleně a nakonec pokrčím rameny.
"Dalo by se to nějak udělat. Ale přesvědčivě nahrát smrt je... Těžké," povzdechnu si.

Vyslechla jsem si ho. Nebylo to tak špatné. Když si vytvořím novou identitu... Jenže jak? "A když si vytvořím novou identitu tak už mě nenajdou? Podle té krve mě najdou i tak, nebo ne?" Zeptala jsme se smutně a ohlédla se za Mirys, která se pustila do vaření rajské a nás si zatím nevšímala. "J..jak...Nešlo by je nějak přesvědčit, že Nephalemové nejsou poskrvnou jejich...rasy? Že nejsme nijak špatní?" Zeptala jsem se opatrně. A až teď mi došlo, jak naivní mám představy o světě. O lepším světě, který je však v nedohlednu. A který možná ani nikdy nenastane. Natož teď.

"První se jich budeš muset nějak zbavit, nevím kolikrát zaútočí, než jim dojde krev potřebná na onu magii, ale jednou to bude. Do té doby budeš muset vydržet a... Nějak se jich zbavit," povzdechnu si, ale když mi položí další otázku, zadívám se na ni jako by spadla z višně.
"jakkoliv se pakovat s démony je podle nich hřích. Možná některé bys přesvědčila, ale... Ti na nejvyšších pozicích to nikdy nedovolí a ti ostatní... Budou následovat ze strachu. Málokdo bude pro Nephalema riskovat svá křídla," odpovím a lehce se zamračím, když mě zabolí jizvy na zádech, jako připomínka toho, že já se jich již vzdal.

"Ale proč? Proč..." Ani jsem to nedořekla a do očí se mi nahrnuly další slzy. "Proč se mě nezastala ani vlastní matka? Když můj otec... Táta by za mě položil i život. Nevěděl o mě, ale už teď mi to snad milionkrát vynahradil. Já...Jak..jak bych mohla přesvědčit ty nejvyšší? Jak bych mohla zaručit Nephalemům život bez skrývání a vraždění?" Ptala jsme se Mikota dál, i když jsem neočekávala, že by na to měl odpověď. "Co...co kdybych se až k nim dostala? Co kdybych jim vmetla do očí, že za to, jak nás loví a zabíjejí jsou mnohem horší? Nezastavilo by je to?" Snažila jsme se najít východisko, ukončit tohle všechno a nejen pro mě, ale pro všechny. Kolik bezbranných dětí už takhle andělé zabili? A proč? Báli se jich snad? Odmítala jsem věřit tomu, že by je zabíjeli z čiré nenávisti k démonům.