Mikoto & Aelin

Byla mladá, naivní a život si příliš idealizovala. Povzdechnu si a zavrtím hlavou.
"Jsou to andělé, kteří vice jak tisíc let dodržují tradice, ty nezměníš. Musela by se změnit nová generace, ale... To bude také těžké a navíc by to skončilo velkým krveprolitím. Andělé by bojovali mezi sebou, ale... V nebi je to zakázané, válčilo by se v lidském světě a oběti by byly nespočetné... Nejde je změnit," vydechnu a zavřu oči.
"Co se týče tvé matky, nemyslím si, že je ještě...." začnu, ale rychle se zaseknu a zavrtím hlavou.
"Jen hádám," zamumlám a sklopím pohled k zemi. Ne, bylo jisté, že její matku již popravili. Tím jsem si byl víc než jistý.

Zachvěla jsem se zklamáním, když mi Mikoto jen potvrdil, že mé nápady nejsou realné, leda tak ve snu. Povzdechla jsem si smutně a skousla si ret. "Vím, že je má matka po smrti." Zamumlala jsem, jenže o to mi nešlo. Ona mě chtěla opustit. I když tvrdila, že spolu budeme navěky. Lhala mi. A nejen v tomhle. Ovšem na to jsem teď myslet nechtěla. "Ty..Proč jsi vůbec zastánce toho, že bychom měli mít šanci? Proč jsi mě nezabil hne jak jsi se dozvěděl, co jsem zač?" Zeptala jsem se ho zkoumavě a také si h tak prohlédla hned. Alespoň jsem mohla pohledem zkontrolovat jeho rány, ale žádná nezačala znovu krvácet, což bylo štěstí.

Věděla, že její matka je mrtvá, potichu přikývnu a krátce se na ni zamyšleně podívám. Doufal jsem, že má vlastní matka je v pořádku... Ale nejspíš už ji nikdy neuvidím. Zeptá se mě na mé důvody a tak se jí zadívám do očí, aby věděla, že mluvím zcela upřímně.
"Řekl bych, že je to díky mé schopnosti... Dokáži vidět srdce bytostí a díky tomu poznám, jestli jsou dobří, nebo špatní.... Jestli se přetvařují nebo ne... Většina andělů je už odmala naučená, že oni jsou ti dobří a ostatní horší než oni sami. Stoupne jim to do hlavy a nehledají chyby ve vlastních řadách. Viděl jsem, jak jsou andělé zkažení. Nedívám se na rasu, dívám se na to, jaká daná osoba je. Proto nemůžu stát a dívat se, jak umírá nevinná dívka, která nikdy nikomu neublížila a její srdce je čisté. Nezabil bych nevinného," odpovím ji zcela vážně.

Dívala jsme se mu do očí a bylo to, jako bych viděla jeho duši, otevřenou, jako kniha. Mluvil pravdu, alespoň tu svou. Se kterou jsem chtě nechtě i já souhlasila. "Škoda, že nejsi ty jeden z nejvyšších andělů." Pousmála jsem se omluvně a smutně. "Já zase vím, kdy bytosti mluví pravdu a kdy lžou, poznám co jsou zač i když vypadají jako lidé. Vidím pravdu, dokážu ji rozeznat i od té sebelepší lži." Pousmála jsem se. Cítila jsme jakousi potřebu říct mu o své schopnosti, když mi on řekl o té své. Která byla rozhodně zajímavá a já hned pocítila touhu zjistit, jak funguje a jaké to je.
"Dobře, tak si dejte pauzu. Je čas na jídlo." Pousmála se Mirys mile, když nám přinesla kouřící talíře rajské omáčky s knedlíky a masem a pak nám donesla ještě vodu s čerstvou mátou a citrónem. Posadila se k nám se svým talířem jídla a pustila se do jídla. Já ji skoro hned napodobila s přáním dobré chuti.

Odfrknu si, když řekne, že je škoda, že nejsem jedním z nejvyšších andělů. Neměl jsem ty idioty rád. A někoho jako jsem já by mezi sebe nikdy nevzali. A navíc jsem pochyboval, že bych sám udělal nějakou velkou změnu. A na to snažit se o něco takového bylo už teď pozdě.
"Svých křídel jsem se už vzdal. Takže to nehrozí," odpovím nakonec kousavě a když mi začne vykládat o své schopnosti, přikývnu, znělo to zajímavě a rozhodně jí to alespoň pomůže, když už byla tak přehnaně důvěřivá, neopatrná s informacemi a naivní, alespoň jí nikdo neoblafne. Ze dveří se najednou vynoří Mirys, která nám donese jídlo se slovy, že si máme dát pauzu.
"Děkuji," řeknu, jakmile dostanu talíř plný jídla a po chvilce se do něj pustím. Nějak jsem netušil, o čem mluvit a podle mě ani nebyla třeba. Hodlal jsem odsud zmizet, nebyl to můj problém a už tak jsem se do toho dost zapletl. Nakonec však stejně přijdu s návrhem.
"Řekla jsi mi hodně informací s tím, že jsi byla zvědavá a doufala jsi, že ti také něco řeknu... Zítra nejspíš odejdu a už se nejspíš neuvidíme. Pokud tedy máte nějaké otázky ohledně andělů, zodpovím vám je. Což ale neplatí o osobních otázkách... Na ty odpovím jen možná," řeknu oběma poté, co dojím své jídlo a znovu se pohodlněji opřu o gauč.

Poděkovala jsem Mirys za jídlo a hned jsem se do něj pustila. Bylo to výborné a já měla takový hlad, že jsem se cpala, jako bych týden nejedla. Když však Mikoto přišel s návrhem, že nám zodpoví všechny otázky ohledně andělů, obě jsme se po sobě překvapeně koukly. Mirys mou zvědavost jen podporovala, protože byla sama dost zvědavá a tak se pohodlně usadila a já věděla, že už se jí rodí v hlavě tisícovky otázek. A já vlastně najednou přemýšlela, na co se zeptat, jako by tu nebylo nic dost zajímavého. Než mě něco napadlo, už se ptala Mirys: "Kolik je nejvyšších andělů? A jak tam funguje politika? Jeden něco rozhodne tak to platí?"

Když si všimnu jejich výrazů, ihned dostanu pocit, že této nabídky budu litoval, ale nehodlal jsem vycouvat. Proto si jen povzdechnu a nechám je přemýšlet, poté se mě ale Mirys zeptá, kolik je nejvyšších andělů a jak je to s rozhodováním.
"Nejvyšší postavení má královna a její nejstarší dcera - dědička. Samozřejmě celá královská rodina má vysoké postavení, ale pak existuje i devět dalších, velmi významných rodů. Hlavy těchto rodin nazýváme nejvyšší andělé. Prosazují nové zákony, pravidla... Ale nejvyšší slovo má stejně královna, pokud něco neschvaluje... Nikdo s tím nic nenadělá," vysvětlím a pohodlně se opřu v očekávání další otázky.

Zvažovala jsem co je jak moc osobní a na co se můžu zeptat, ale za zkoušku nic nedám. "Jaké postavení jsi měl ty? Kde jsi pracoval?" Zeptala jsem se zvědavě a napila se vody. Mirys jako by nad něčím přemýšlela, ale už to nevypadalo, že by se chtěla ptát. Spíš jako by něco plánovala? Kdo ví. Ale pak se přeci jen ještě ptala. "Když se z tebe stane padlý, je možnost nějak to vrátit? A mimo anděli, jací tvorové tam žijí?" Tohle byla dobrá otázka. I mě by to zajímalo a tak jsem jen přikývla a čekala na odpovědi.

"Byl jsem členem Královské stráže, měli jsme za úkol zabezpečit bezpečí Královské rodiny, celého nebe, ale také jsme byli něco jako špehové... Vlastně jsme dělali cokoliv bylo potřeba, abychom udrželi v nebi mír a bezpečí," odpovím a trochu se zašklebím, když si vzpomenu na tu pitomou pečeť a přísahu, která nás tam držela jako loutky. Mirys po chvilce přijde s další otázkou ohledně tvorů.
"Tvorů tam žije mnoho. Nejrozšířenější mezi anděli jsou asi pegasové, poté máme ale i okřídlené lvy, Loweny... A spoustu dalších potvor. Většina z nich je mírumilovná, ale... Jsou citliví na magii a pokud... Není v jejich okolí dost bílé magie, zdivočí a začnou útočit, na všechno, co se hýbe... Pak je třeba je odstranit. Ale jsou tam i agresivnější, nebezpečné potvůrky," odpovím.

Už už jsem se chtěla ptát co je to Lowen, ale Mirys mě předběhla. "Proč mají andělé archiv artefaktů tady, v lidském světě? Proč si je nestřeží tam u nich?" Její otázka byla vskutku zajímavá, ale jak věděla, že je tady v lidském světě? Vrhla jsem po ní nechápavým pohledem, ale ona se mi ani nepodívala do očí. Věděla, že bych to poznala. Věděla, že by mi to její oči prozradily a proto se na mě nepodívala. Bylo zvláštní jak dlouho jsem s ní žila a stejně jsem o ní nevěděla úplně všechno. Stejně tu bylo pár tajemství, o kterých jsem ani nevěděla, že existují.

Mirys se mě zeptá na Archiv artefaktů, o kterém by neměl skoro nikdo vědět. Ani z andělů, natož outsider. Zamračím se a chvíli se na ni zamyšleně dívám, než si povzdechnu.
"Překvapuje mě, že o něm víš... Ani mnozí andělé nemají o něčem takovém ani potuchy... Také toho moc nevím," řeknu jí a na chvíli se odmlčím, abych si utřídil myšlenky.
"Vím, jak andělé přemýšlení, pokud bych měl hádat... Řekl bych, že je to ze strachu. Královna nechce, aby se mnoho mocných artefaktů dostalo do rukou jiné rodiny. Aby neměla sílu, aby převzala moc... Ty nejmocnější ale schraňuje Královna ve svém paláci..." řeknu nakonec zamyšleně.

"Které jsou nejmocnější? A jak k nim přišla?" Chytila jsme se hned toho a radši se neptala, jak o něm Mirys ví. Něco mi říkalo, že to nechci vědět. A já svůj instinkt v tomhle ohledu radši poslechla. Ale co se artefaktů týká... Vždy mě fascinovaly. Takže když už tu byla možnost se o nich, o některém z nich, něco dozvědět, samozřejmě ji ihned využiji. Někdy jsem snila o tom, jaké by to bylo, kdybych i já vytvořila nějaký mocný artefakt. A kdo ví? Třeba se mi to jednou povede, až přijdu na to, jak se vytváří. A já na to přijdu! Jednou. Mirys v tuhle chvíli zase mlčela a nechala Mikota ať si domyslí, jak se o tom archivu dozvěděla.

Raději se nešťárám v tom, jak o Archivu ví a nechám to být. Už to nebyl můj problém. Kdybych byl ještě členem královské stráže, musel bych se v tom rýpat, ale takhle... Mi to mohlo být fuk, nebyl to můj problém. Aelin taky ne, ale přesto jsem pomohl, jenže... Mým bývalým druhům jsem už pomáhat nehodlal. Aelin se mě zeptá, jaké artefakty jsou nejmocnější a jak k nim královna přišla. Povzdechnu si a zavrtím hlavou.
"Budu tě muset zklamat, tohle nevím... Kdybych nebyl členem její stráže, nevěděl bych, že je vůbec má. Netuším co umí, ale jsou staré tisíce let a musel je vyrobit buď velmi mocný anděl, nebo mág... Možná se na tom podílelo více tvorů, kdoví... Každopádně těch, co něco takového umí je málo a jsou velmi cenění," odpovím. Nakonec se ale přeci jen otočím na Mirys, abych ji varoval.
"Nevím, jak o Archivu víš, ale nakládej s tou informací ostražitě. Andělům se to opravdu líbit nebude," upozorním ji.

Smutně jsem si povzdechla, když mi Mikoto sdělil, že odpověď na mou otázku nezná. Byla to škoda. chtěla jsem vědět víc. Ale co, budu si muset počkat a zjistit to sama, někdy a nějak. Zamyslela jsem se, jestli je tu ještě něco, co by mě zajímalo. Než jsem něco vymyslela, Mikoto varoval Mirys, aby s tou informací nakládala opatrně. Ona se jen pousmála a ležérně odpověděla: "Tohle je už vyřízené." Vesele při tom však vůbec nezněla. Takže jsem hned pochopila, že to sice vyřízené je, ale ona by radši, kdyby se to všechno odehrálo úplně jinak.

Zklamání na tváři Aelin bylo znatelné, byla vážně lehce čitelná, na rozdíl od Mirys, o které jsem stále netušil co si myslet. Nemohl jsem ani zjistit, co je zač díky mé schopnosti. Štvalo mě to, ale nemohl jsem používat magii, takže s tím stejně nic neudělám. Sdělí mi, že je to už vyřízené a pousměje se, její tón však byl opravdu zvláštní. Jen přikývnu, ta si nejspíš poradí, na rozdíl od Aelin... Zadívám se na mladou Nephalemku se zamyšleným výrazem a po chvilce zívnu. Ani jsem si to neuvědomil, ale byl jsem dost unavený.
"No... Hádám, že tedy opravdu zůstávám... Neměli by jste nějaké čisté oblečení? Nechci vám všechno zašpinit," zeptám se při pohledu na mé zakrvácené věci a stejně krvavý gauč, než se postavím na nohy a trochu nesměle přešlápnu na místě.

Jakmile Mikoto zívne, už přestanu přemýšlet nad otázkami a radši se začnu soustředit. A hned jak se zeptá, jestli nemáme na půjčení čisté oblečení, je to jako by mi dal facku. Musela jsem si v duchu vynadat, že mě to nenapadlo dřív a rychle jsem odběhla pro nějaké tátovo oblečení, aby se mohl převléct. Mirys na mě jen přikývla a prohlédla si ránu na Mikotově stehně, jestli drží. Zatím držela, ale bylo vidět jak se stehy napínají. "Zkus být opatrný a nepotrhej si hned stehy." Pokárala ho Mirys, když se tak neopatrně postavil.

Aelin odběhne pro nějaké oblečení, zatímco Mirys mě pokárá, abych dával pozor na stehy. Zamračím se na ni a zadívám se na svou nohu.
"Nemůžu za to, že lidská těla jsou tak křehká," prohlásím podrážděně a když mi Aelin donese nějaké oblečení, zeptám se ještě, kde je koupelna, abych ze sebe mohl tu krev i smýt. Poté odkulhám do koupelny, kde se rychle osprchuji, vysuším se pomocí plamenů, obleču a zase vyjdu z koupelny ven. Zůstanu trochu nejistě stát na chodbě, než se vydám zpátky do obýváku, kde doufám, že najdu alespoň Mirys nebo Aelin. Můj návrh, že klidně přespím na gauči hned odmítnou a místo toho mě nasměrují do jakéhosi pokoje, kde na mě čekala měkká postel.
Spal jsem asi hodinu, možná dvě, než se probudím a z postele mě vyžene žízeň. Chtěl jsem použít svou magii, abych vyrušil veškeré zvuky, ale nemohl jsem a tak se tiše vykradu z pokoje. I tak se mi podaří chodit neslyšně a zamířím do kuchyně, abych si napustil skleničku vody. Když jsem však pomalu kulhal naproti vchodovým dveřím, najednou zaslechnu šramocení zámku a ztuhnu na místě. Dveře se brzy otevřou a k mému překvapení uvidím známou tvář. Neran však ztuhne přímo ve dveřích a oba na sebe zůstaneme překvapeně zírat.

Aelin donesla Mikotovi nějaké oblečení Alexe a já ji pak řekla, že se o Mikota postarám a že klidně může jít k sobě. Viděla jsem jí na očích, že i ona je z dneška dost unavená a tak jsem nepochybovala, že hned zaleze do postele a prospí se. Zatímco já jsem čekala až se Mikoto vysprchuje a pak jsme ho nasměrovala do pokoje pro hosty. Umyla jsem už zaschlou krev - co šlo, což znamenalo vše mimo gauč a koberec, ale tak co. Koupí se holt nový. Ale to jsem teď řešit nechtěla. A když už jsem si byla jistá, že Aelin i Mikoto spí, pustila jsem si potichu televizi, u které jsem se najedla a nakonec i usnula.
Nevím jak dlouho jsem spala, ale moc určitě ne, když mě probudilo šramocení klíče v zámku. Myslela jsem že to je Alex a tak jsem počkala, až si mě sám přijde vzbudit, nebo si ke mě lehne, ale odveře se otevřeli a nikdo ke mě nešel. Když jsem se nenápadně podívala, kdo to tedy přišel, uviděla jsem Nerana. "Tati?" Zeptala jsme se překvapeně a pak jsme se ohlédla naproti na schody, kam se díval, kde jsem uviděla Mikota. Zamračila jsem se a s povzdechem jsem zatáhla otce dovnitř a zavřela jsem za ním. "Neměl bys tu být." Povzdechla jsem si a vykoukla z okna, jestli ho někdo nesledoval.
"Já vím, dával jsem si pozor." Namítl hned a zase se otočil na Mikota. "Kdo by to byl řekl, že tě po tak dlouhý době uvidím v blízkosti své dcery." Pronesl místo pozdravu a pousmál se.
"Tak počkat. Vy se znáte?" Zeptala jsme se naprosto zmateně.

Mé překvapení z toho, že vidím někoho, kdo by měl být už dávno mrtvý, se ještě zvětší, když ho Mirys osloví jako otce. Párkrát zamrkám a sleduji, jak ho Mirys vtáhla dovnitř s tím, že by tady neměl být. Přenesu veškerou váhu na zdravou nohu, připadal jsem si jako třetí kolo u vozu a... Pořád jsem to tak nějak nepobíral. Co mě ještě víc překvapí je to, že z Nerana neucítím absolutně žádnou magii. Napadlo mě, že by mohl být padlý a tak se dostal... Nějak... Od strážců, ale... On žádnou magii ani neměl. Navíc vypadal... Trošičku starší? Otočí se na mě se slovy, že by nečekal, že tady budu, u jeho dcery. Pokrčím rameny a konečně se trochu vzpamatuji.
"Taky jsem nečekal, že tady skončím... Myslel jsem, že jsi mrtvý... Azriela to dost zasáhlo..." odpovím a když se Mirys zmateně zeptá, jestli se známe, přikývnu.
"Je to jeden z nejlepších přátel mého bývalého nadřízeného. Párkrát jsme spolu spolupracovali... Cestovali... Znám toho idiota celkem dobře," odpovím a odkulhám do kuchyně, kde si konečně napustím vodu do skleničky a napiji se.

"Azriel jako jediný ví, že nejsem mrtvý. Ale musí vypadat zničeně, jinak by všichni odhalili, že jsem stále na živu, i když ne tak jako dřív." Připustí Otec a dojde za Mikotem. "Azriel by mé smrti stejně neuvěřil. Ale, co tu děláš ty? Myslel jsem, že královská stráž nemá moc volného času, natož aby ho trávili v lidském světě." Zeptal se ho a opřel se o rám dveří kuchyně. Já na ně jen zmateně a nechápavě koukala. "Tak počkat...Cože?" Zamračila jsem se a zhluboka se nadechla. Ale bylo to pro mě dost velký sousto na to, že jsem před chvílí spala. Takže tohle jsme nějak nemohla pobrat. Takové náhody... Jsou až moc o náhodách.

Jakmile mi řekne, že Azriel ví, že je naživu, cuknu sebou a otočím se na Nerana. Chvíli jsem měl na tváři zrazený výraz, protože mě nic neřekli, ale zmizí stejně rychle, jako se objevil. Bylo to tak lepší, čím méně lidí to ví, tím lépe. Navíc neměl jediný důvod mi to říkat. Zeptá se mě, co tady dělám já, chvíli na něj zůstanu nepřítomně koukat, než se rozhodnu přeci jen odpovědět.
"Odešel jsem, vzdal se křídel a Azriel všem řekl, že jsem mrtvý," pokrčím rameny, jako by o nic nešlo a pobaveně se ušklíbnu, když uvidím Mirysiné ještě větší zmatení a její rozespalý výraz.
"Zajímalo by mě, proč mi pomáhal... Dost tím riskuje a nic mi nedluží," zamyslím se nad mým bývalým kapitánem a zadívám se na Nerana, jako by mi tu otázku mohl zodpovědět.

"Chtěli jsme ti to říct - oba, ale jen bychom tě tím vystavili nebezpečí. Navíc zbytečnému, protože jsem opravdu zemřel, na chvíli." Připustil otec, ale dál to nerozebíral. "Teď jsem už jen člověk. Nejsem ani padlý anděl, jen pouhý člověk. Bez magie, bez křídel." Dodal, ale pousmál se.
"Tak moment - křídla jsme ti obstarali, to za prvé. A za druhé - Řekne mi už jeden z vás jak to že se znáte?! O co tu jde sakra?!" Zamračila jsme se na ně už naštvaně. "Holčičko... Víš že jsem starý už hodně let. Než jsem se stal Strážcem, žil jsem s bratrem v nebi. Měl jsem přátele a jedním z nich byl i Azriel. Byl to opravdu můj nejlepší přítel a pak..." Rychle se otec zarazil. "On se rozhodl stát kapitánem královské stráže a tohohle prcka si oblíbil prostě víc." Zjednodušil to rychle, ale mluvil přesvědčivě. Nemohl si dovolit vyzradit Azrielovo tajemství. Rozhodně ne Mikotovi, ke kterému se teď obrátil. "Doufám, že se na to neptáš mě. Zeptej se jeho." Zaculil se otec jako by to bylo lehké jako facka.

Samozřejmě si všiml mého chvilkového výrazu a tak mi hned sdělí, že mi to říct chtěli. Odfrknu si a založím si ruce na prsou.
"Chápu, chápu... Je mi to fuk," zamručím rozmrzele a po chvilce mi Neran vysvětlí, proč z něho necítím žádnou magii.
"Jak je to možné?" zeptám se zvědavě a poté se otočím na Mirys, která tak trochu vybuchne, ale Neran ji hned začne uklidňovat.
"Nejsem žádný prcek!" zavrčím na něj naštvaně, ale ne moc nahlas, minimálně Aelin ještě spala. Když mi však řekne, že se nemám ptát jeho, ale Azriela, dostanu tik do oka.
"A jak asi? Nemám křídla, jsem oficiálně mrtvý, jinak by mě zabili za porušení pravidel a bůhví co... Ten má dost svých vlastních problémů... Ale serete mě!" prohlásím trošku víc nahlas a rozhodně naštvaně.
"Pořád mi přijde, jako by jste věděli něco, co já ne a odmítali mi to říct!" zavrčím potichu, ale i tak se mi dařilo držet velmi naštvaný a rozhořčený tón.

"Hele - všechno jde když se chce. A když znáš správný lidi." Mrkl na něj otec a mohl se jen culit, jak se Mikoto snadno naštval. "Mirys má klíč do nebe, dostaneš se tam tak snadno, jako projdeš obyčejnými dveřmi. Jak asi myslíš, že jsme dal Azrielovi vědět, že nejsem mrtvý? A je to možné protože..." Na chvíli se odmlčel a zvažoval, jestli mu tohle říct. Ale věřil mu. Jinak by mu neřekl ani o tom klíči. "Má dcera má mnoho darů, a jedním z nich je i vracení života mrtvým. Jistě že ta magie má svá omezení - například to, že mě samotného zbavila magie, ale vrátila i život. Sice jen na pár desetiletí, ale je to lepší, než být mrtvý." Dodal potichu, hodně potichu, jako by nás i tady mohl někdo odposlouchávat.

Řekne mi, že by to šlo - pokud znám správné lidi. Lehce nadzvednu obočí a raději kompletně ignoruji jeho pobavení nad mou výbušnou povahou. Sdělí mi, že Mirys má klíče, které otevírají bránu do nebe a nakonec mi i prozradí, jak ho přivedla k životu. Otočím se směrem k mladé zvěromágyni s překvapeným výrazem, než pomalu přikývnu.
"Páni... To... By neměl nikdo vědět... Jinak... Po ní půjdou snad všichni... Proč na mě všichni z téhle rodiny hážou důvěrné informace, jako by to nic nebylo? To působím tak důvěryhodně?" zavrčím na ně frustrovaně, promnu si oči a poté je nechám zavřené.
"Nebo nemáte absolutně žádný pud sebezáchovy," zavrčím nakonec a otevřu zdravé oko, abych mohl Nerana propálit pohledem.
"No... I když mám tu možnost, kvůli blbé otázce tam vážně nepolezu..." zamumlám nakonec.
"Jak se má Liadel?" změním nakonec téma na něco jiného.