Mikoto & Aelin

"Všichni...co? Hele můj otec a Aelin nejsou příbuzní. Aelin je ještě dost mladá a naivní. Nakonec, vždy měla ochranu a nemusela se nikomu postavit." Zamračila jsme se hned nesouhlasně na Mikota. "A já tě znám." Pokrčil rameny otec, jako by to všechno vysvětlovalo. "Vím, že bys to v životě nikomu neřekl. A to, že má Mirys klíč neznamená, že musíš lézt ty tam. Bránami většinou lze prostupovat oběma směry, ne jen jedním." Mrknul na něj s dalším malým uculením. Ale ve skutečnosti by rád, kdyby si to s Azrielem už vyjasnili. Celkem podle něj měli na čase. Ale když se Mikoto zmínil o mé matce, celá jsem strnula. Otec si promnul krk a povzdechl si. "Dlouho jsme ji neviděl. A ještě ji nejspíš dlouho neuvidím. Nemůže riskovat, že by ostatní poznali, že nejsem mrtvý a stýkám se s ní. Ihned by ji zabili a mě taky. A už by nedopustili, abychom znovu obživli. Navíc by pátrali po tom, kdo mi vrátil život, což znamená, že by šli po naší dceři." Vysvětlil posmutněle. Já se radši otočila a odešla. zpět do obýváku.

Mirys začne okamžitě protestovat a tak se jen ušklíbnu a zadívám se na ni. Neran to vysvětlí ta, že mě zná, což...
"Nerane," oslovím ho a povzdechnu si.
"I tak... Jsou to informace, které ohrozí tvou rodinu. Neměl by je znát nikdo, pokud to není absolutně nutné. Lepší je nevěřit nikomu," vydechnu a prohrábnu si vlasy. Když se však zeptám na Liadel, okamžitě pochopím, že to bylo špatné téma a tak se omluvně podívám na Mirys, která odejde z místnosti. Přešlápnu na místě a tiše si povzdechnu. To se ti povedlo.Raději se vrátím k předešlému tématu...
"Nevím, jestli s ním chci mluvit, ani netuším o čem... Mohl bych mu přidělat problémy, už tak jsem rád, že mě kryje, mohlo by ho to stát život, nebo... Nebo... Nebo by použili tu věc a..." nedořeknu a raději zavrtím hlavou.
"Udělal toho pro mě hodně... A to zcela bez důvodu... Nevím, jestli mu to kdy splatím, ale nechci mu přidělávat problémy," povzdechnu si.

Otec se za mnou ohlédl a povzdechl si, ale pak jen zavrtěl hlavou. "Neříkám ti to jen proto, že ti věřím a že ses na to ptal. Ale proto, že si o tobě andělé myslí, že jsi mrtvý. A kdyby to náhodou mělo prasknout, je dost možné, že budeš potřebovat pomoc mé dcery, ty nebo někdo jiný. A já to Azrielovi dlužím, takže proto jsem ti o tom řekl." Vysvětlí co nejjednodušeji Neran a ještě jednou se za mnou ohlédl. "Mikoto... Podívej - tohle je nebezpečná doba pro všechny. Já už málem zemřel a přišel bych o hodně. Nikdy bych svou dceru nepoznal, kdyby neměla ten dar. Azriel má důvod, proč ti pomáhá. Jen o něm ty nevíš." Zašeptal potichu a doufal, že ho za to Azriel nezabije, i když toho Mikotovi zase tolik neřekl, jen... No vlastně to celkem podělal. Jenže on už byl v situaci, kdy měl zemřít dřív než poznal svou dceru a než ona mohla poznat jeho.

Neran mi opravdu věřil a říkal mi to, kdybyc potřeboval v budoucnu pomoci. Dlužil to Azrielovi. Znovu si otráveně povzdechnu, ale tentokrát to nechám být, když však začne mluvit a potvrdí mi, že má důvod, jen ho nevím, ale on ano... Znovu dostanu tik do oka.
"Víš co... Nechci ho vidět, jen bych se zbytečně nasral... Když se mě to týká, měl by mi to říct, ale očividně nechce," zavrčím a vydám se pryč z kuchyně.
"No, nepřišel jsi za mnou, ale za Mirys, takže... Vás nechám o samotě," zamumlám a odkulhám do pokoje, kde za sebou zavřu dveře a plácnu sebou na postel. Tiše si povzdechnu a znovu se zamyslím nad tím, proč mi oba pomáhají. Nic mi nedlužili, přesto z nějakého důvodu byli ochotní zajít opravdu daleko. Azriel obzvlášť. Vždy pomáhal jak mě, tak mojí matce... Jenže proč? S těmito myšlenkami se mi podaří brzy usnout.

"Mikoto počkej! Není to tak lehké jak si myslíš!" Řekl za ním ještě Neran, když ho následoval ke schodům, ale nahoru nešel. Mikoto měl přeci jen pravdu. Přišel za mnou a ne za ním. Ale teď... Trochu změnil plány a požádal mě o klíč k nebi. Vlastně mě požádal, abych se vydávala za anděla a předala vzkaz od něj Azrielovi. Nechtěl to odkládat. Hlavně když věděl, že by mě Alex moc nechtěl pustit, ale nenutil mě. Jen řekl, že to je pro něj důležité. A já tak trochu cíila, že jim to taky dlužím. Hlavně když zachránil Aelin před jistou smrtí a tak jsem to udělala. Odnesla jsem ten vzkaz tam, kam mi Neran řekl a schovaná jsem počkala, než si ho Azriel našel a vzal a pak jsme se vrátila.

Brzy ráno se opět probudím a zadívám na hodiny na stěně. Bylo půl sedmé. Tiše si povzdechnu, než se vyhrabu z postele a ignoruji pálení a protest ran. Rozespale sejdu schody a když zaslechnu v obýváku nějaké hlasy, vydám se oním směrem.
"Dobré rá-" řeknu ve dveřích, ale zaseknu se, když se na mě otočí Mirys, Neran a... A Azriel. Chvíli ho propaluji pohledem, než se prudce otočím na Nerana. Co tady ksakru dělá?! Věděl jsem přesně, kdo to má na svědomí a naštval jsem se na ty dva víc, než kdy předtím. K čertu s jejich tajnostmi. Nadechnu se, abych něco řekl, ale nakonec jen agresivně zavrčím, než se otočím a začnu kulhat ke vchodovým dveřím.
"Mikoto, počkej!" zaslechnu Nerana, poté nějaký hluk, nejspíš se málem přerazil o nábytek, a poté mě chytí za ruku. Vysmeknu se mu, ale přeci jen se otočím a odkulhám zpátky do obýváku.
"Co tady děláš?" zavrčím na Azriela.

Prospala jsme celou noc, jako by mě do vody hodili. Za to ráno? Probudil mě nějaký hluk dole. Ze začátku, to nebylo nic moc hlasitého, ale pak jsem zaslechla Mikota, který zněl dost naštvaně. Jeho ostrý a hlasitý naštvaný tón mě hned probral. Rychle jsem se oblékla a pomalu sešla dolů. "Dobré ráno." Zamumlala jsem ke všem, i když jsem jednoho muže neznala a Nerana jen tak zběžně. Mikoto vypadal rozčilený do nepříčetna ale nic moc jiného jsem ze situace nepochopila. Mirys mě odvedla do kuchyně, aby mi podala snídani a požádala, abych se do tohohle nepletla. že to teď možná nebude hezké. Ale víc mi neřekla.

Zaslechnu za sebou Aelin, ale nijak jí nevěnuji pozornost, spíš zastoupím Azrieli cestu tak, aby na ni co nejméně viděl. Netušil jsem, jak zareaguje na Nephalema, přestože kvůli mě tehdy tak nějak toleroval eliny a temného anděla. No, Nephalem byl horší, takže jsem nic nehodlal riskovat.
"Sedni si prosím, Mikoto," zamumlá Azriel a tak udělám, co žádá. Celou dobu ho však propaluji naštvaným pohledem. Jakmile jsem seděl naproti němu, rozhostí se ticho. Viděl jsem, že je nervózní a Neran se na něj díval, jako by ho vybízel k tomu, aby konečně začal mluvit a netrpělivě seděl kus od nás.
"Tak mluv, hádám, že jsi přišel kvůli Nerana, jestli něco potřebuješ, sem s tím," zavrčím podrážděně.
"Prý chceš vědět důvod, proč... Jsem tě vzal pod svá ochranná křídla a proč... Jsem pro tebe ochotný tolik riskovat," začne Azriel. Jen přikývnu a založím si ruce na prsou. Nehodlal jsem ho přerušovat, ale nevypadal, že by se mu chtělo pokračovat.

Nechápavě jsem se podívala na Mirys, ale ta mi jen naznačila, ať jsme zticha a radši ať dělám, že tu vůbec nejsem. Hned mi ale došlo, že vztahy mezi nimi jsou dost napnuté a zamotané. O to víc mě to zajímalo, ale raději jsem stále mlčela. A jak chtěla Mirys, tak jsem dělala, že tu vůbec nejsem a potichu jsem si snědla svou snídani.
A podobně se choval i Neran, Mlčel, ale byl tam jako tichá morální a psychická podpora. Očima Azriela stále nabádal ať pokračuje, že to nebude možná něco hezkého, ale pak to bude dobrý. Nabádal ho ať pokračuje, protože dělá správnou věc.

Tiše jsem seděl na gauči a když už mi pomalu rupaly nervy a chtěl jsem něco zavrčet, Azriel začne znovu mluvit.
"Víš, že členové Stráže nemůžou mít rodinu... Když se přidáš, naše životy už.. Nejsou naše, patří královské stráži. Vždycky jsem tě bral jako svého syna. Nemohl jsem jinak, když jím také jsi," řekne nakonec a v tu chvíli se můj výraz změní na kamennou masku. Díval jsem se na anděla přede mnou a po chvilce se bez jediného slova zvednu a vyrazím pryč.
"Mikoto!" zavolá na mě Azriel, vyskočí z gauče a chytí mě za ruku. V tu chvíli se prudce otočím a vší silou mu vrazím pěstí do obličeje. Odletí zpátky na gauč takovou silou, že se gauč převrátí i s Neranem a oba skončí na zemi. Naštvaně si odfrknu, než rychle odkulhám ke vchodovým dveřím, které prudce rozrazím, nechám je otevřené a rychlými kroky se vydám pryč.

Potichu jsem poslouchala, co se děje vedle ale když jsem to slyšela a pochopila o co jde... Vytřeštila jsme oči na Mirys, která jen posmutněle přikývne, že jsme slyšela dobře. A pak nastalo ticho, Mikotovo jméno, hlasitá rána a pak zase ticho, které následovala rána, při které se rozletěli vchodové dveře. Rychle jsem doběhla pro nové šití, protože mi bylo jasné, že si přetrhá stehy, vzala jsme i desinfekci a rukavice a běžela jsem za ním. "Mikoto! Mikoto počkej. Ublížíš si!" Zavolala jsme za ním a rychle jsem ho doběhla, ale neodvážila jsem se ho zastavit. Jen jsem šla za ním a přemýšlela, jestli se ho mám pokusit zastavit nebo ne. Nakonec jsem ho vzala opatrně za ruku a doufala, že ho tím ještě víc nerozzuřím.

Ani jsem nevěděl, proč jsem mu dal takovou ránu. Byl jsem naštvaný, ale netušil jsem proč. Otec mi v životě nechyběl, měl jsem... Azriela... Zašklebím se při té myšlence a zavrtím nad tím hlavou. Tohle jsem opravdu nečekal. Navíc.. Znal jsem pravidla, nemohl za to. Ne, nebyl jsem naštvaný kvůli sobě, ale kvůli matce. Jak jí to mohl udělat, když věděl, že s ní nebude moci být? Proč jí více nepomohl? Její nemoc jí málem zabila! A on s tím nic nedělal. Naštvaně zavrčím a ani si neuvědomím, že mě Aelin sledovala. Zavolá na mě, že si ublížím, ale ignoroval jsem ji a pokračoval v cestě. Poté mě ale chytí lehce za ruku. Okamžitě se jí se zavrčením vyškubnu a ještě přidám do kroku.
"Vrať se domů, nejsem tvoje starost," zavrčím na ni, ale měl jsem pocit, že zrovna u ní tohle vážně nepomůže.

Vyškubl se mi, což opravdu nebylo těžké a přidal do kroku. Takže jsem to zřejmě ještě zhoršila. Vyštěkne na mě, že se mám vrátit domů, že není moje starost jenže... "Jsi zraněný. A Zranili tě, když jsi mi zachraňoval život." Připomenu mu a taky neodbytně přidám do kroku. "Mikoto... Tak počkej prosím!" Snažila jsem se ho přesvědčit, když jsem viděla, jak skrz tričko na zádech začala prosakovat krev. "Nemůžu...ti nějak pomoct?" Zeptala jsem se s nadějí v hlase, že ho takhle zastavím. znovu jsem ho chytila za ruku a tentokrát jsem ho nehodlala pustit. Zapřela jsem se a zatavila ho. "Já vím, že je to pro tebe šok ale...Tím že utečeš se nic nevyřeší."

Připomene mi, jak jsem se zranil, jen tiše zavrčím a ucítím, jak mi po zádech stéká krev. Stehy na noze zatím držely, jenže na jak dlouho? Povzdechnu si a když se mě Aelin zeptá, jestli mi nemůže nějak pomoci, zpomalím, ale pokračuji v cestě.
"Ne," odseknu a když si uvědomím, že jsme na kraji města, zamířím přímo do lesa. Chytí mě za ruku, ale nebyl pro mě nejmenší problém pokračovat v cestě, jako by nic. Po chvilce se však zapře a když mě silně bodne v noze, zastavím a otočím se na ni. Vyslechnu si její slova, poté se zamračím a odfrknu si.
"Není to šok, jsem jen.. Překvapený. A naštvaný. Ne kvůli sobě, nikdy jsem neměl potřebu najít svého otce... Jsem naštvaný, protože si kvůli něj matka hodně protrpěla a to je neomluvitelné," zavrčím a vyškubnu se jí.
"Nejsem zraněné zvíře, umím se o sebe postarat. Běž domů," řeknu znovu a rychle zamířím mezi stromy.

Zůstala jsem stát když se i on konečně zastavil a dívala jsme se mu do očí. Viděla jsem, že to pro něj je těžké. Tomu uvěřit. A taky všechnu to zlobu a zuřivost. Četla jsme v něm jako v otevřené knize. "Mikoto... Jsi naštvaný a já to chápu. Máš na to plný právo jen... Takhle si vážně ublížíš. A až si potrháš stehy, bude pro divoké zvířata lehčí tě vystopovat a pokusit se tě zabít. Nebo pro upíry nebo vlkodlaky..." Namítla jsem a rychle jsem mu zastoupila cestu. "Prosím... Sedni si a zkus se trochu...uklidnit? Ošetřím ti tu ránu na zádech, kde už sis potrhal stehy." Zkoušela jsme to dál a dál a rovnou zkontrolovala, že skrz kalhoty zatím nic neprosakovalo.

"Dokáži se o sebe i tak postarat," zavrčím na ni podrážděně, ale když mě nenechá ani tak jít, zastavím se mezi stromy a sklopím hlavu k zemi.
"Poslední varování... Odejdi," zavrčím na ni, ale když ani tak neposlechne, trochu mi rupnou nervy. Z krku se mi vydere hluboké zavrčení a ustoupím stranou zrovna ve chvíli, kdy mé tělo obklopí zuřivé plameny. Moje magie byla trochu mimo kontrolu, ale věděl jsem, že les rozhodně nezapálím. Párkrát se zhluboka nadechnu, než se uklidním natolik, abych oheň dostal pod kontrolu a nechal ho zcela zmizet. Hned na to se však plnou rychlostí vyřítím proti Aelin, zatlačím ji dozadu a přimáčknu k jednomu velkému, širokému stromu. Napřáhnu se volnou rukou a prudce udeřím vedle její hlavy. Moje ruka se zaboří asi dvacet centimetrů do kmenu stromu, který zapraská a až poté dívku pustím.
"Ta, která by se měla bát upírů a vlkodlaků jsi ty, já se o sebe postarat umím," zavrčím a otočím se k ní zády.

Zhluboka jsem se nadechla, ale ani po jeho posledním varování jsem neustoupila. Naskytl se mi impozantní obraz, když celé Mikotovo tělo obestoupily plameny stejně zuřivé, jako jeho hněv. Jako by dal pocitům a emocím hmotnou podobu. Jenže než cokoli řeknu, nebo udělám, už se proti mě vyřítil a přitlačil mě ke kmeni nějakého stromu. Vyrazil mi tím dech a já se začala trochu dusit a rychle jsme lapala po dechu. I když jsem nechtěla, do očí mi zase vhrkly slzy a když udeří volnou rukou těsně vedle mé hlavy do kmene, který pod náporem té rány zapraská, celá se roztřesu. Měl pravdu. On se o sebe určitě dokáže postarat. Na rozdíl ode mě. Jen co mě pustil a otočil se ke mě zády, sesunula jsem se na zem do sedu a snažila se popadnout dech a uklidnit se. Tohle jsem opravdu nečekala, ale asi jsem měla. I tak se potichu rozbrečím a už za ním nejdu.

Tiše si povzdechnu, moc dobře jsem věděl, že jsem ji vyděsil, ale potřebovala to. A navíc jsem se jí chtěl zbavit. Tiše si povzdechnu a když se ujistím, že za mnou nejde, rozejdu se pryč. Ale byla bezbranná a já ji tady nechtěl nechávat. Proto jakmile se dostanu o kus dál, vyšplhám na strom, na jehož větvi se usadím a opatrně se opřu o jeho kmen. Měl jsem na Aelin výhled, ale zároveň mě kryla koruna stromu. Hodlal jsem počkat, než půjde domů a pak... Půjdu po svých. Tiše si povzdechnu a zavrtím nad ní hlavou. Měla dobré úmysly, ale... Jednou se jí vymstí. Možná jsem to přehnal? Ne... blbost. Navíc si alespoň uvědomí, že tohle není hra a nikdo jí šetřit nebude. Je v nebezpečí a měla by si to uvědomit.

Chvíli jsem se nehýbala, jen jsem tiše plakala do dlaní a snažila se popadnout dech a uklidnit se. Asi mi to opravdu patřilo, když jsem se nenechala odradit varováním, ale... Chtěla jsem mu pomoct přeci. Smutně jsem se rozhlédla kolem sebe, když se mi konečně podařilo přestat plakat. A to byla další věc, která mě trochu štvala. Brečela jsem snad úplně kvůli všemu. A teď jsem se ke všemu ještě třásla jako ratlík. Ještě chvíli jsem si nechala čas, abych se uklidnila. I když jsem věděla, že Mikoto neodešel daleko, netušila jsem, že mě sleduje a čeká, než odejdu do bezpečí domova. Jenže nebyl na dlouho sám v mém okolí. Když jsem se konečně zvedla na nohy a oprášila si z oblečení všechnu tu špínu, ucítila jsem pár vlkodlaků, kteří se hnaly do lesa. Nejspíš o mě ani nevěděli, jen chtěli brzy zmizet lidem z očí hluboko v lese, ale já se i tak vyděsila a rychle jsem se schovala pod polovyvrácený pařez, aby mě neviděli. A když probíhali kolem, na chvíli se zastavili a zavětřili. Jen jsem se modlila aby běželi dál, což nakonec také udělali. Ale ta panika... Ten strach, co mě v tu chvíli zasáhl... Dočista mě ochromil.

Seděl jsem a odpočíval v koruně stromu, zatímco jsem sledoval okolí. Aelin byla stále u stromu, ke kterému jsem ji přimáčkl a plakala. Tiše si povzdechnu a zůstanu na místě, v hlavě mi vířila spousta myšlenek, ale na žádnou jsem se nedokázal soustředit. Byl jsem už klidný, ale stále jsem se s ním nechtěl vidět. I když jsem měl na jazyku otázku, jak se má má matka... Přeci jen by tedy o ni mohl mít alespoň trochu přehled. Naštvaně si skousnu ret, ale najednou si všimnu dvou vlkodlaků. Okamžitě jsem byl připravený skočit Aelin na pomoc, ale když jen proběhnou a nezaútočí, oddechnu si. Nakonec ale přeci jen slezu a vydám se za Aelin. Zastavím se od ní na pár kroků a zamračím se na ni.
"Měla bys jít domů," zamumlám a natáhnu k ní ruku, abych jí pomohl na nohy, přeci jen byla skrčená pod pařezem...

Vyděšeně jsem skoro ani nedýchala a celá se třásla. Ten strach mě natolik ochromil, že jsem pomalu nebyla schopná logického uvažování. I když vlkodlaci jen proběhli a běželi dál. Málem jsem zapomněla, že tu poblíž stále je Mikoto a tak když se najednou ukázal přede mnou se slovy, že bych měla jít domů a podával mi ruku, vyděšeně jsem sebou trhla. Prohlédla jsem si ho znovu celá špinavá a uplakaná, ale pak jsem se k němu otočila zády. "Nechci... Vždyť to vidíš! Je dost možný, že tam ani nedojdu." Zamumlala jsem a jen tak tak držela pláč na uzdě.