Aron & Aelin

Byl tu další den. Nové krásné ráno plné slunce a všude kolem zpívali ptáčci. Stále jsem se ještě nedokázala rozhodnout co chci dělat, te´d když jsem už ukončila studium... Najednou jsem nevěděla, co mě baví nejvíc. Samozřejmě - nejvíc mě bavilo hraní na housle, ale neuměla jsem si představit, že bych pořádala koncerty a nepracovala. Byla jsem si dobře vědoma toho, že si můžu se svým vzděláním vybírat, ale samotná volba mi dělala problémy. Ani Mirys, ani otec mě do ničeho nenutili, ale možná by měli. Ale než se rozhodnu, trávila jsem zatím každé ráno trénováním na housle. Vždy jsem se snažila najít si nové místečko, kde jsem ještě nebyla. Nové místo znamenalo pro mne i jinou inspiraci a tudíž jiný trénink. A dnes jsem se rozhodla pro les. Ano, v lese jsem už hrála, ale dnes jsem šla hlouběji. Chtěla jsem opravdu výjimečné místo, jenže najednou jsem nevěděla kde jsem. Samozřejmě jsem nešla po cestě a teď... Zamračila jsem se na stromy kolem mě. Jak jsem mohla být tak neopatrná? Povzdechla jsem si, ale rozhodla jsem se, že i tady můžu hrát. Vytáhla jsme housle, naladila je podle sluchu a chvíli jsem hrála. Přestala jsem po půl hodince, když jsem zaslechla zvědavou mladou laň, která přišla až ke mně. Uvědomila si, že u toho dělá až moc velký hluk a najednou jsme se dívaly jedna druhé do očí. Vypadala tak nevinně, tak zvědavě. Bylo to jako dívat se do zrcadla, jen těla jsme měly jiné. Nicméně po pár vteřinách u ní nejspíše strach a pud sebezáchovy převládli a ona se rozeběhla pryč. S houslemi v jedné ruce jsem běžela za ní, ale neměla jsem šanci jí stačit. I tak mi však pomohla. Dostala jsem se díky ní na krásnější místo, k mýtince, kterou protékal potok. Usadila jsem se tedy tam do trávy a začala zase hrát, ale tentokrát jsem se do hudby ponořila víc, než jsem původně chtěla a naprosto jsem zapomněla vnímat svět kolem.

Léto bylo pomalu v plném proudu, ale dnes naštěstí nebylo takové horko, jako předešlé dny. I tak jsem se raději držel v lese, ve stínu stromů a blízko potoků, abych se mohl zchladit. Měnit se do lidské podoby se mi opravdu nechtělo, preferoval jsem svou vlčí kůži, alespoň prozatím. Poklusem se vydám dál, přímo za nosem a ani jsem netušil, kam jdu. Najednou však z dálky zaslechnu mě až moc dobře známý zvuk houslí. Zastavím se a natočím hlavu oním směrem, než se za tím zvukem rozběhnu. Schovám se do křoví a připlížím se trochu blíž. A na mýtince s potůčkem ji uvidím. Mladou, hnědovlasou dívku, kterou jsem znal. Chodila hrávat do lesa, ale nikdy ne takhle hluboko. Nevěděla, že zde žijí tvorové, kteří by jí mohli ublížit? Položím si hlavu na zem a rozhodnu se poslouchat, jak hraje.

Ponořila jsme se do hudby a hrála jsem a hrála. Nic kolem jsem nevnímala, všechno bylo vedlejší, nepodstatné, nedůležité. Důležitá byla jen hudba, kterou jsem vášnivě rozesílala do lesa a vůbec mi nedošlo, že bych tím mohla přilákat tvory, kteří by mi snad chtěli ublížit. O to víc, že jsem Nephalem. Nic z toho mě nezajímalo a já celé tři hodiny hrála. Po třech hodinách už i mně, že hraji dlouho a že je možná čas vrátit se domů. Uklidila jsem housle a protáhla se. Když jsem se zvedla, připadala jsem si jako bych snad byla ze dřeva. Nikdy jsem se z tak dlouhého hraní nepoučila. Ta hudba za to stála. Jenže se jako podstatný ukázal problém, že naprosto netuším, kde jsem. Rozhlédla jsem se kolem do kola a pak vzhůru na nebe. Ne, nic mi teď ani nenapovědělo kde jsem nebo kudy se vydat.

Ležel jsem na zemi a užíval si tu uklidňující hudbu. Netušil jsem, jak dlouho už tam ležím, když však hudba utichne, otevřu oči a nadzvednu hlavu. Vypadalo to, že se dívka chystá domů. Pocítím jakési zklamání, že přestala hrát, ale když si všimnu jejího výrazu, který doslova křičel: *Ztratila jsem se!* povzdechnu si a pomalu se postavím na nohy. Trochu se protáhnu, než pomaličku vyjdu ze křoví. Snažil jsem se jít trochu přikrčený a se svěšenou hlavou, abych nevypadal agresivně a tak děsivě.. Byl jsem si moc dobře vědom toho, že jsem velký i na vlka. Zastavím se pár metrů od dívky a jen se na ni upřeně díval. Pokud začne utíkat, zkusím ji nahnat tak, aby běžela domů. Pokud ne, zkusím jí naznačit, aby šla se mnou. Jenže kdo by sakra šel za vlkem? Se psem si mě asi nesplete, co? Jasně Arone, úplně vypadáš jako pes a každý si to myslí, když tě vidí běhat po lese a lovit...

Než jsem se podruhé otočila kolem dokola, vynořil se z křoví vlk. Chtěla jsem vykřiknout, ale nedostával se mi dech. Rychle jsem ucukla a chtěla ustoupit dozadu, ale zamotaly se mi nohy a já v panice spadla zase zpátky na zadek do trávy.Trhaně jsem se nadechla a v duchu se modlila, aby na mě neskočil jenže... Zamyslela jsem se a vlka si znovu prohlédla. Vypadal jinak, než obyčejní vlci. Byl větší, o hodně větší než vlk. Každé oko měl jiné a šel tak podivně přikrčený se svěšenou hlavou. Naprosto jsem zapomněla, že by pro mě mohl představovat nebezpečí a začala jsem si ho prohlížet, ale blíž jsem na druhou stranu rozhodně nešla. Byl černý, ale měl na boku bílí pruh. Jak dlouho tam byl vůbec zalezlý? Poslouchal jak hraju? Párkrát jsem zamrkala, než jsem se rozvzpomněla, že ještě před pár minutkami jsem před ním chtěla utéct nebo vlézt na strom. Teď mi to přišlo unáhlené a zbytečné i když možná, bych se ho přeci jen měla bát a utéct. Ale já místo toho jen seděla a čekala, co udělá on.

Sotva si mě dívka všimne, v očích se jí objeví panika a začne přede mnou couvat dozadu. Zastavím se a sleduji, jak se rozplácla na zemi. *Bravo Arone, opravdu skvělé, ještě že je mladá a nemůže mít z tebe infarkt,* pomyslím si a raději si sednu na zadek a jen ji sleduji. K mému překvapení se uklidní a začne si mě zvědavě prohlížet. Už se nepokoušela utéct, ale ani nečekala na svůj konec, ona... Byla klidná? Na jednu stranu jsem byl rád, na druhou stranu jsem pochyboval o jejím zdravém rozumu a pudu sebezáchovy. Jedno z toho totiž určitě neměla. Znovu se postavím na nohy a pomalu se k ní rozejdu, tentokrát se vykašlu na jakékoliv krčení a jdu normálně. Když neutekla doteď, už neuteče. Znovu se však posadím, tentokrát na dosah její ruky, takže kdyby se předklonila a natáhla, mohla by mě klidně pohladit. Což jsem si však nebyl jistý, že jí dovolím. Nebyl jsem pes.

Sledovala jsem, jak si vlk všiml, že jsem divná. Nejspíš mu došlo, že musím být šílená, když před ním neutíkám, jako by si byl vědom toho, jak děsivě vypadá. Jako by... Ne, určitě to nebyl obyčejný vlk, protože se mu v očích odrážel lidský intelekt. Uvažoval jako člověk a ne jako zvíře. Což dokazoval už jen tím, že tentokrát, když se ke mě rozešel, už se nekrčil. Šel vzpřímeně, jako hrdý vlk. Možná to byl měnič. Mirys se měnila na kde co, proč by jiný měnič nemohl na vlka? Ale, nějak mi to nesedělo. Kdo ví? Třeba se to ještě dozvím. I tak jsem mírně ucukla, když si sedl na dosah ode mě. Ale zůstal tam sedět. Nejspíš mi nechtěl ublížit, i když by mohl. Sama jsem nemohla uvěřit tomu, jak jsem šílená, ale natáhla jsem k němu opatrně ruku. I když jsem se trochu bála, nechvěla jsem se. Zlehka jsem se dotkla jeho srsti na boku a neustále při tom sledovala jeho oči. I když jsem byla tak šílená, abych se ho pokusila dotknout, nechtěla jsem skončit bez ruky a tak jsem byla připravená jí ihned ucuknout a stáhnout k sobě, kdyby mi jakkoli dal najevo, že se ho dotýkat nemám.

Sledovala mě a přišlo mi, že její zvědavost zcela nahradila strach. Začal jsem se spíš přiklánět k tomu, že nemá absolutně žádný pud sebezáchovy. Potvrdí mi to, když ke mně začne natahovat ruku. Dostanu tik do oka. Rozhodně jí nenechám na mě sáhnout, nejsem žádný pes, nenechám se hla- V momentě, kdy se dotkne mé srsti si jen povzdechnu a chvíli jí nechám dělat, co chce, než se postavím na nohy a natáhnu čumák k jejímu rukávu, za který ji lehce chytím zuby a zatáhnu, než ji pustím se pomalu se vydám směrem, kde jsem tušil, že bydlí. Věděl jsem, kam chodívá hrát a vždy to bylo v jedné oblasti, takže tam někde musí bydlet. Když dojdu ke kraji mýtinky, zastavím se a otočím, abych se podíval, zda jde za mnou.

Všimla jsem si, že těsně, než jsem se dotkla jeho srsti, dostal tik do oka. Možná že byl rozčilenější, než na první pohled vypadal. Radši jsem tedy ruku pomalu stáhla, ale co teď? Nemohla jsem se jen tak sebrat - nebo jo? Než jsem něco vymyslela, už mě vlk tahal za rukáv. Pak mě pustil a šel ke kraji mýtiny. Možná že už se mu zajídala má společnost a chtěl odejít. Jenže na kraji mýtiny se zastavil a ohlédl se ke mně. Brala jsem to jako jednoznačný signál, že mám jít sním. Rychle jsem se tedy vyškrábala na nohy, popadla pouzdro s houslemi a rychlými kroky jsem vlka dohnala. Udržovala jsem si odstup dvou metrů, už jen kvůli tomu pocitu, že je dost naštvaný. Ale šla jsem za ním dál tam, kam mě vedl a vůbec mi v tuhle chvíli nezáleželo kam mě to vede. Důležité bylo jen to, abych se odtamtud dokázala dostat domů. Což rozhodně neznamenalo, že nemůžu skončit ještě hůř, než nyní.

Otočím se na dívku, která stále seděla uprostřed mýtinky a jen mě sledovala. Začnu přemýšlet nad tím, jak jí přinutit, aby se mnou šla, aniž bych se musel proměnit, ale dřív, než cokoliv stačím vymyslet se vyškrábe na nohy a rozejde mým směrem. Chvíli ji sleduji, jestli to myslí vážně, ale poté se pomalu rozejdu lesem. Vedl jsem ji domů a občas se ohlížel, jestli jde stále za mnou. Držela si asi dvoumetrový odstup, ale... Mohl jsem jít vyvést z lesa i když jsem měl pocit, že s kýmkoliv jiným by to neprošlo. Ten by utekl, vylezl na strom, křičel o pomoc a rozhodně by nešel za přerostlým vlkem. Povzdechnu si a zastavím se na kraji lesa, přede mnou jsem viděl město a tak stačilo počkat na dívku. A vážně jsem doufal, že odtud už trefí.

Šla jsme za vlkem dost dlouho. Málem jsem si začala myslet, že ani on se tu moc nevyzná a zamotáme se tu spolu ještě víc, jenže po půl hodině jsme najednou byli na kraji lesa. Došla jsem toho vlka a zjistila, že jsme na tom kraji lesa, který byl docela blízko města. Zaradovala jsem se, že nemusím vymýšlet jak se dostat domů a jak se vymotat z toho podivného lesa. Vůbec jsem netušila, proč mi vlk pomohl, ale byla jsem tak ráda, že zase vím, kde jsem, že jsem si k němu klekla a bez žádného váhání jsem ho prostě objala kolem krku. "Děkuju." Špitla jsem mu do jeho hrubší srsti než jsem se odtáhla s trochu červenými tvářemi. Až pak mi došlo, že by mi za to klidně mohl ukousnout hlavu, ale... Tak nějak jsem věřila, že to neudělá. Že nemá až tak velký důvod to udělat. Vždyť jsme mu jen poděkovala - moment! Jemu nebo jí? Teď už jsem si byla stoprocentně jistá, že se za tím zvířecím vzhledem musí schovávat člověk. A tak jsem si nepřipadala jako takový hlupák, když jsem se vlkovi představila. "Mimochodem jsem Aelin." Pousmála jsem se.

Dívka se zastaví vedle mě, sledoval jsem město, ale najednou mě obejme a přitiskne se k mojí srsti. Vykulím oči a pootočím na ni hlavu. Jakmile mě pustí, vyjeveně se na ni zadívám. Co to právě? Stále jsem nechápal, co se stalo, proč se tak chová, proč je neopatrná... Najednou se mi představí jako Aelin, byl jsem tak rád, že konečně znám její jméno a také mi dojde, že... Je nejspíš nadpřirozený tvor. Nebyla upír, ani vlkodlak, to jsem mohl s jistotou říct, díky čichu. Věděl jsem, že nevoní, jako člověk, ale co tedy byla zač? Každopádně to vysvětluje, proč se chová tak jak se chová. Tuší, že nejsem člověk a nejspíš si myslí, že jsem vlkodlak, nebo zvěromág, proto se nebojí... Počkat! To by se měla bát ještě víc, kdo sakra objímá vlkodlaka?! Zavrtím nad tím hlavou, než se otočím a rozběhnu se zpátky do lesa. Věděl jsem, že se ještě uvidíme a příště, až ji zase najdu, abych poslouchal hudbu... Myslím, že se jí znovu ukážu.

Usmívala jsem se na vlka před sebou, jako by to byl můj dávný kamarád. Bylo vidět, že pořádně nechápe co a proč dělám, ale to jsem nevěděla ani já. A bylo mi to jedno. Jenže on se pak otočil a rozeběhl se do lesa. Nejdřív jsme vykročila za ním. Vždyť jsem ani neznala jeho jméno. Ale pak jsem se zarazila. Jen bych se znovu v lese ztratila, navíc bych ho rozhodně nedohnala. S povzdechem, ale ne zklamaná ani smutná, jsem se rozešla zpět domů.
Od té doby jsem chodívala hrát jen do lesa. Každé ráno jsem našla nový koutek a tam jsem hrála. Vždycky jsem cítila, že mě někdo sleduje a většinou se mi i ukazoval. Ze začátku se mi onen vlk ukazoval až těsně před tím, než jsem odcházela, ale čím častěji jsem do lesa chodila, tím dříve se on ukazoval. A poslouchal jak hraji. Byla jsem ráda, že se mu líbí hudba, kterou jsem na místě vymýšlela, ale stále jsem neznala jeho jméno. Po pár týdnech jsem s ním dokonce začala blbnout. Provokovala jsem ho, že mu začnu říkat Maxík a tak. Byla to zábava. A já za ním chodila plná radosti. Hrozně moc jsem si ty naše dopoledne užívala, protože mi brzy byly tři hodiny málo, trávila jsme v lese většinou celé dopoledne. S ním.

A pak se to stalo. Když jsem to nejméně čekala, samozřejmě. I když já si nedávala pozor a měla jsem. Byla jsem štvanou zvěří při lovu jak démonů, tak andělů. Obě rasy se bytostí, jako jsem byla já, chtěly zbavit. Andělé mě již párkrát napadli a nebylo to nic hezkého, i když jsem z toho vyvázla překvapivě celá. Vždy mi byl někdo na blízku, kdo mi pomohl. Někdo kdo se jim postavil do cesty. Jenže tentokrát ne. Tentokrát pro mě také přišli démoni a ne andělé. Objevili se z čista jasna, když jsem šla večer po koncertě domů. Dokázala jsem jim utéct, ale rozbili mi mé oblíbené housle. Na tom teď ale nezáleželo. Konečně mi zase jednou došlo, že mě chtějí zabít. A já jen běžela. Nechtěla jsem jim ublížit - nedokázala bych to. Už jen ta představa... Ne, to bych opravdu nedokázala. Takže má jediná naděje byla ta, že jim uteču, nebo mě někdo najde a postaví se jim do cesty. Ale i já věděla, že tahle šance je mizivá. A tak jsem jen utíkala. Dál a dál, co mi nohy stačily. Nevěděla jsem kam běžím, potřebovala jsem je jen setřást a tak jsem se proplétala uličkami města a pak zamířila co nejrychleji do lesa. Nevím proč, ale nic lepšího mě nenapadlo.

Zrovna jsem byl na nočním lovu, stopoval jsem stádo srnek, když zachytím mě až moc dobře známý pach a zarazím se. Aelin. Co tady dělá? Zase se ztratila? Vždyť už je téměř noc! Zachytím ale i další pachy, které jí nepatřily. Byly jiné a neměl jsem z nich dobrý pocit. Stopa byla čerstvá a tak se po ní bez váhání vydám. Běžel jsem, co mi nohy stačily a z dálky zaslechnu mužský smích. Hnal jsem se lesem jako o závod a brzy zahlédnu tři démony, kteří se hnali za mladou dívkou. Smáli se, něco na ni pokřikovali. Chtěli jí zabít. Nevěděli o mě a tak se rozběhnu k prvnímu, kterému skočím na hlavu a dřív, než si vůbec uvědomí, co se stalo, mu zaryji tesáky hluboko do krku a se zavrčením prudce trhnu. Pustím ho a dopadnu zpátky na zem, než se vrhnu po dalším, ale ten o mě už věděl a tak mě za letu praští z boku do plecí a odhodí stranou. Narazím do kmene stromu a z krku se mi vydere zakňučení, se kterým dopadnu na zem.

Netušila jsem co se děje za mnou. V jednu chvíli se tři démoni smáli a pokřikovali na mě, a v další se za mnou ozvalo zavrčení a hlasité křupnutí, jak vlk jednomu z démonů zlomil vaz. Ohlédla jsem se za sebe, což byla chyba, protože jsem okamžitě zakopla o kámen a už jsem letěla k zemi. Na druhou stranu jsem viděla, jak druhý démon odhazuje vlka stranou, jako by to byl kus masa. Vykřikla jsem ze strachu, že se vlku něco stalo. A ze zloby jsem se zaměřila na toho démona, který ho odhodil. Nevšimla jsem si, jak snadný přístup mají mé emoce k mé magii a tak do démona brzy uhodí blesk dost silný, aby obyčejného člověka usmažil za živa. A ani pro tohoto démona to nebylo o moc jiné, jen ho to nezabilo. Jenže mezitím už mě doběhl poslední z démonů. Ani se neobtěžoval použít magii protože neviděl za sebe a netušil, co jsem udělala s jeho kamarádíčkem. Bylo mu to jedno. Bylo by mu jedno i kdyby byli oba mrtví. Chtěl jen jediné - zabít mě. Na ničem jiném mu nezáleželo. Popadl mě pod krkem a začal mě škrtit. Měl hroznou sílu. Zaryla jsem mu nehty do rukou a snažila se jeho ruce odtáhnout, ale bylo mi to k ničemu. Kopala jsem do něj, ale ani to s ním nehlo. Začala jsme se dusit a pomalu jsem ztrácela vědomí. Ale i tak jsem se prala do poslední chvíle, co jsem mohla.

Ležel jsem na zemi a věděl, že v této formě dva démony nezabiji, ne když o mě vědí. K mému překvapení však do jednoho z nich uhodí blesk, spadne na zem a už se nezvedne, přestože jsem věděl, že ještě dýchá. Vyskočím na nohy a kousnu ho do krku, aby už opravdu nevstal, než se otočím na posledního, který škrtil Aelin. Vypadala, že každou chvíli omdlí a já věděl, že přeměna bude trvat moc dlouho. S vrčením se proti démonovi vrhnu, vyskočím a zakousnu se mu do ramene ruky, ve které svíral krk Aelin. S bolestným vyjeknutím ji pustí na zem, což ale neznamenalo, že ho pustím i já. Zacouvá trochu dozadu, snažil se mě chytit za kůži za krkem a strhnout mě, ale stále jsem mu visel na zádech a držel ho. Občas sebou škubnu, ale nakonec se démonovi přeci jen podaří chytit mě za kůži s strhnout mě ze sebe. I tak jsem sebou vzal dost velký kus jeho masa. Opět skončím na zemi, ale tentokrát se vymrštím na nohy téměř okamžitě, poháněn vztekem a chutí krve v mé tlamě. Znovu se na démona vrhnu, jednu ruku měl nepoužitelnou, tou druhou se pokusí bránit, ale tentokrát jsem to čekal. Místo toho, aby mě odhodil, se mu do ruky zakousnu a zavrčím na něj. Snažil se mě setřást, ale neměl jak, proto spadne dozadu na zadek a pokusí se mě skopnout. To byla chyba, jelikož uskočím dozadu, než se vrhnu na jeho krk. Snažil se mě držet dál, tím, že se zapře rukama o mé plece, ale měl je poraněné a tak ho brzy přetlačím a zaryji své bílé tesáky do jeho krku. Ucítím v tlamě velké množství horké krve, trhnu hlavou se zavrčením do strany a démona ještě chvíli držím, než se otočím na Aelin a pomalu se k ní rozejdu.

Už jsem cítila, jak pomalu upadám do bezvědomí, když v tom pevné sevření mého krku povolilo a já ihned lapala po dechu a kašlala. Také jsem hned cítila, jak mi krk začíná okamžitě otékat. Nějakou dobu teď nebudu moct mluvit, to mi bylo jasné. V očích jsem měla stále slzy, ale i přes ně jsem viděla, jak se vlk porval s tím posledním démonem a jak se mu vztekle zakousl do krku. Netrvalo to ani vteřinu a všude byla krev démona - hlavně na srsti vlka. Ani jsem se nesnažila zvednout. Ležela jsem na zemi a připadala jsem si neschopná jediného pohybu. I dýchání bylo o hodně těžší. I pláč byl pro mě najednou těžký. Omluvně jsem se dívala na vlka, než jsem zavřela znavené oči a jen poslouchala jak vlk tiše našlapoval, když šel ke mně.

Má srst byla pokrytá krví a cítil jsem jí také v tlamě, to mě však nezajímalo. Šel jsem zkontrolovat Aelin, jestli je v pořádku. Měla zavřené oči a na krku se jí formovala nehezká modřina ve tvaru démonovy ruky. Natáhnu k ní čumák a lehce se dotknu její tváře, než trochu odstoupím. Byla úplně mimo a věděl jsem, že domů nedojde. Otočím se k ní zády, než se změním na člověka a rychle si přetáhnu kapuci mikiny tak, aby mi zakrývala obličej. Následně se vrátím k Aelin, kterou si s lehkostí vyhoupnu do náruče a vydám se nejkratší cestou pryč z lesa. Nic jsem neříkal, mířil jsem k ní domů. Už jsem přesně věděl, kde bydlí. Jednou jsem se jí rozhodl sledovat až domů, aniž by si toho sama všimla. Můj orientační smysl byl naštěstí natolik dobrý, abych si to pamatoval i když jsem tam byl jen jednou. Brzy jsem stál před domem, kde ji opatrně posadím na schody. Uvnitř se svítilo, takže někdo musel být doma. Zabuším na dveře, ale hned na to se rozběhnu pryč a hned na ulici se změním zpět na vlka.

Něco jsem zamumlala když se mě dotkl vlčí čumák. Chtěla jsem vlka pohladit - ujistit ho, že budu v pořádku, ale i ten malý pohyb ruky byl až moc těžký. I to zamumlání mě stálo víc sil, než bylo zdrávo. Málem jsem si dokonce neuvědomila, že mě někdo chytil do náruče a nesl pryč. Ztěžka jsem pootevřela oči, ale před sebou jsem měla jen tmavou mikinu. Zase jsem je zavřela a maličko se přitulila k tomu, kdo mě nesl. Vnímala jsem jeho silné tělo, jeho svaly, jeho teplo. Byl mi povědomý. Věděla jsem, že on mi neublíží, bylo to jako bych ho znala. Pomalu jsem při tom houpavém kroku usínala a ani jsem si neuvědomila, že už mě nehřeje mužské tělo, naopak mě studily schody, ale ani to jsem neřešila. Prostě jsem usnula. A nevnímala jsem ani to, jak Mirys otevřela dveře a vyděšeně vykřikla mé jméno. Hned na to se přihnal otec a rozhlížel se kolem. Ale nenašel nikoho, kdo mi to mohl udělat a tak mě radši rychle vzal dovnitř, aby se mi s Mirys mohli postarat o ten krk.

Utíkal jsem zpátky do lesa, byl jsem naštvaný na ty démony. Jak jen mohli? No, byli to démoni, ti nejspíš důvod nepotřebují. Ale i tak! Nahlas zavrčím a vběhnu do lesa. Chtěl jsem se ujistit, že je v pořádku, ale moc se mi před ní nechtělo ukazovat. Netušil jsem proč. Nakonec se rozhodnu něco ulovit s tím, že bude určitě v pořádku. Potlačím tedy nutkání ji jít zkontrolovat a dělám jakoby nic.
Dlouho mi to ale nevydrží, pořád jsem na dívku myslel. Potřeboval jsem vědět, že je v pořádku. Proto se také na kraji lesa změním do lidské podoby a proplížím se k jejímu domu. Věděl jsem které okno vede do jejího pokoje a tak seberu pár kamínků, které začnu do okna házet. Bylo něco kolem půlnoci a v celém domu byla zhaslá světla, doufal jsem však, že ještě nespí, nebo ji tím probudím.

Najednou mě probudilo tiché téměř pravidelné cvakání. Neměla jsem páru, co to je, ale vyděsilo mě to. Už jen kvůli tomu, že se mě před chvíli pokusili zabít tři démoni. Počkat! Před chvílí? Kdo ví, jak dlouho jsem byla mimo. Třeba už to pár hodin bude... Podívala jsem se na hodiny, které ukazovali pár minut po půlnoci. A najednou další cvaknutí. Cukla jsem sebou a prudce se otočila za tím zvukem, totiž k oknu. Kolem krku jsem měla omotaný šátek, pod kterým byl ještě namočený studený kapesník, aby mi co nejdřív splaskl otok. Ani jsem nezkoušela mluvit a jen jsem přišla blíž k oknu. Hned jsem mohla vidět, co je to cvakání, někdo mi do ona házel kamínky, ale pořádně jsem neviděla kdo. Moje okno bylo v prvním patře a tak jsem se zase tolik nebála, když jsem ho otevřela a vykoukla ven, abych si mohla toho mladíka prohlédnout víc. Teď už jsem se chtěla zeptat, kdo je, jenže mi z úst vyšlo jen nesrozumitelné chrčení. Opatrně jsem se dotkla krku, abych zkontrolovala otok, ale očima jsem stále sledovala toho muže pod mým oknem. Připadal mi povědomý, jako bych ho znala, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud.

Trpělivě jsem házel kamínky a už jsem ani nepočítal, kolikátý v řadě to byl. Znovu se napřáhnu, ale když se otevře okno, pustím všechny na zem a pousměji se. Udělám pár kroků dozadu, než se rozběhnu a vyskočím. Bylo to sice první patro, ale co bych to byl za vlkodlaka, kdybych tam nevyskočil? Zachytím se parapetu a vyhoupnu se do okna, zatímco Aelin ustoupí dozadu. Dřepěl jsem v otevřeném okně s úsměvem na tváři a prohlížel si dívku přede mnou.
"Ahoj," vypadne ze mě a ušklíbnu se, než spustím nohy na zem, zůstanu však sedět v okně.
"Neboj se... Přišel jsem jen zkontrolovat, že jsi v pořádku," řeknu jí klidným hlasem a celou ji sjedu pohledem. Konečně jsem byl spokojený, že ji vidím, že je v pořádku, živá... A krk se jí určitě zahojí. Pousměji se a zůstanu sedět v okně.

Než jsem se pokusila znovu zeptat, jak se jmenuje a kdo to je, už se rozeběhl skočil mi do okna. Hned jsem udělala pár splašených kroků dozadu a zůstala jsem tak dva metry od něj. On ale zůstal v okně. Spustil nohy na zem a sjel mě pohledem. Já sama jsem si ho taky zkoumavě prohlížela. Jenže on měl kápi a navíc byla tma. Natáhla jsem se a rozsvítila lampičku na stole. Stejně jsem mu do tváře moc neviděla. Ale něco mi říkalo, že ho znám. Že jsem s ním v bezpečí. Těžko říct, který zmatený smysl mi to říkal, ale nebránila jsem se mu. Chvíli jsem si ho tedy prohlížela stejně jako on mě a pak jsem přišla blíž, rychle, aby nestihl utéct a kapuci jsem mu sundala, abych si ho mohla i já pořádně prohlídnou. Jeho tvář mi nebyla vůbec povědomá, za to jeho oči, ty oči jsem znala. Jenže jsme si nemohla vzpomenout odkud.

Nevypadalo to, že se mě bojí, což mě zase jednou překvapí. Dříve jsem přemýšlel nad tím, že možná je silná a ví, že si poradí, jenže... Strach v jejích očích byl opravdový a i přesto, že usmahla bleskem démona... Bylo to spíš jako by se jí splašila magie. Rozsvítí lampičku, než ke měn přistoupí a rychlým pohybem mi sundá kapuci z hlavy. Lehce nadzvednu obočí, než ji sjedu zkoumavým pohledem. Než stihne ruku stáhnout zase zpátky k sobě, chytím ji za ni a postavím se na nohy.
"Vážně by mě zajímalo, čím to je, že se nebojíš. Nebo spíš, že věříš tomu, že ti neublížím," řeknu jí potichu a zatlačím ji až k protější zdi, na kterou ji přimáčknu.
"Kde bereš tu jistotu, co když se mýlíš?" zavrním jí do ucha.