Mikoto & Aoki

Sledoval jsem jak ho plameny na ruce máchnutím poslouchaly a tiše přemýšlel. Mlčel jsem a nic neříkal, jenom sledoval jak mrtvá těla démonů hoří, aniž by by plameny poškodily cokoli jiného. Bylo to fascinující a hned jsem se ho chtěl na bílé plameny zeptat, ačkoliv mi stihl mnohem dříve odpovědět. Bílé plameny, které popálí jen ty, kteří nemají dobré srdce... Znělo to tak neuvěřitelně a tak pohádkově. Připomnělo mi to úryvek z jedné knížky, kterou jsem kdysi četl. Trochu váhavě se podívám na plameny mého společníka a povzdechnu si, než se mu zadívám do očí.
"Nejsem si jistý že mám dobré srdce, přeci jenom jak říkáš... jsem bytost temnoty," vydechnu a zůstanu stát na místě s jistýma pochybama. Na malou chvíli se mezi námi rozhostí ticho, ale brzy na to svou nejistotu spolknu a dříve než stačí cokoli říci, natáhnu ruku k jeho plamenům, do kterých strčím ruku. K mému překvapení opravdu nepálily a tak jenom vyvalím oči a zůstanu nehybně sledovat bílé plameny, které vskutku příjemně hřály.

Sledoval jsem bílé plameny jak se rozšířily po mé ruce, bylo to příjemné a zároveň zvláštní. Byl to oheň, přesto...nepálil. Zhluboka se nadechnu a když oheň nechá zmizet s tím, že dokáže vidět srdce i duše tvorů, zaujatě se na něj otočím. Bylo to zajímavé téma a užitečná schopnost, proto jsem také chápal, proč se ozval o pomoc. Bylo mi to zvláštní, nepřišel mi jako někdo, kdo by to udělal a přesto. Pousměji se, zatímco Mikoto poodejde k parapetu na který si sedne.
"To tedy, každopádně bych rád nabral zásoby, něco můžu navařit, měl bych se stavit dom- .. NE, domů se stavovat nebudu... No, chtěl jsem se stavit do Woetownu, ještě jsem tam nebyl ale je to tak týden cesty směr k Satanovu paláci. Vlastně bych se rád podíval na samotného Feraela....." dostanu ze sebe a zamyšleně se zadívám na kuchyŇskou linku. Chtělo by to obstarat nějaké jídlo, stavit se do většího města a nakoupit.

Cuknu sebou v momentě kdy vyjekne jestli jsem se zbláznil. Pomalu se otočím jeho směrem a povzdechnu si, věděl jsem že je to pitomost. Dříve než jsem mu ale stihl odpovědět, uklidnil se a sdělil mi, že bude věřit tomu co dělám, což... bych neřekl ani já. Moc dobře jsem se znal a hodně věcí jsem nechával na náhodách.
"Ne. Je to pitomost, jen jsem chtěl nadhodit nějaké zajímavé téma. K Feraelovi se ani nepřiblížím, nepustí mě ani do města, natož do paláce a on ven jen tak nevyleze. Dá se k němu dostat jedině tak, že podstoupím trénink ke královské stráži a i tak je tam jenom nimimální šance, že to někdo přežije a opravdu se tam dostane. Navíc bych musel dosáhnout hodnosti alespoň tak generála, abych ho vůbec viděl. To by znamenalo přidat se k jeho království a zvyšovat si vliv ve světě, o což se sice snažím ale i tak... je to pitomost, přijdu s něčím jiným, do těchto věcí tě zatahovat nebudu, ušklíbnu se a popojdu k oknu za Mikotem, u kterého se zastavím a s rukama založenýma na prsou dlouze zívnu.

Je pravda že jsem se chtěl o plánech králů dozvědět víc... ale nedařilo se mi to. Najít královské dokumenty bylo velmi vzácné a většinou byly drženy někým z královských stráží nebo zvědů, kteří si uměli poradit i s těmi nejhoršími démony a špehy. Jak bych se k nim vůbec mohl přiblížit? Naivní. Pořád to ale bylo lepší než sedět u nás v království a nechat se opečovávat jinými. Byl jem rád, že mi táta navrhl takovou práci a jsou chvíle kdy jsem schopný říci že mě baví. A informovanost byla o to ještě lepší.
"Řekl bych že to záleží na schopnostech a na tom, jak kdo přemýšlí, jedná. Nemusí to trvat zase tak dlouho, když najdeš mezery v těchto systémech. Ačkoli ani tak to žádná procházka růžovým sadem hádám nebude," vydechnu ale sotva tak udělám, Mikoto mě bez varování chytil za ruku a začal se mnou kamsi smýkat, než jsem se od něj dozvěděl, že jdeme pro zásoby.
"Hai, hai," dostanu ze sebe líně a nechám se dosmýkat až ven před hostinec, kde se rozhlédnu.

Když jsem tam tak líně postával, donutil jsem se narovnat a znovu si zívl, tentorkát však krátce. Když ale Mikoto začne s tím, že mi pomůže, zvědavě a trochu nechápavě se na něj otočím. Měl pravdu, bylo to pro sběr informací přímo ideální a já musel uznat, že jsou to opravdu dobré schopnosti. I tak na něm bylo znát, že na ně není zrovna dvakrát hrdý a nedivil jsem se mu. Netušil jsem čím vším si musel projít, ale něco mi říkalo že mám to nejmenší prívo se v tom hrabat nebo se vyptávat. Nechal jsem to nakonec být s tím, že kdyby o tom chtěl mluvit, budu naslouchat.
"To po tobě nežádám," řeknu a složím ruce do kapes, zatímco mi vítr sfoukne pramínek vlasů do obličeje. Sotva si však všimnu Mikota a toho, jak se obezřetně ohlíží, ušklíbnu se a dojdu až k němu s tím, že ho drbnu loktem do žeber.
"No každopádně, trochu se uvolni, působíš hrozně křečovitě a podezřele," sdělím mu a s úsměvem mu naznačím aby šel za mnou. O jendom obchodníkovi se zásoby jsem tu věděl.

Chvíli na mě hleděl a po jeho větě mi bylo jasné, že se s tím že je padlým ještě tak úplně nesmířil a.... nedivil jsem se mu. Chápal jsem ho, změna rasy... nedokázal jsem si to představit i když... jsem byl tak nějak poloviční. Několikrát jsem měl pocit že úplným démonům závidím, ale nakonec jsem se snažil najít výhody a pozitiva toho, čím jsem prostě byl a věděl že budu. Nakonec se mi to začalo i líbit a vellmi brzo jsem si přestal stěžovat. neukázalo jako nejlepší nápad, když mi pohrozil tím, že jestli to udělám ještě jednou, o tu ruku přijdu. Urychleně vytáhnu ruce z kapes, zvednu je do úrovně obličeje dlaněmi k němu a ušklíbnu se s otočkou na patě, než se rozejdu dál do města, kde jsme po nějaké te chvilce konečně nabrali zásoby.
Brzy jsme vyrazili na cestu a ačkoli se mi prvně nechtělo, Mikoto mě k tomu dokopal - dá se říci, skoro doslova. Byly jsme na cestě už nějaký ten den, myslím že to byl čtvrý den v řadě a naše cesta probíhala bez problémů. Narazili jsme na pár démonů a můj společník se za tu dobu naučil co to znamená nevypadat podezřele a nepřítahovat zbytečnou pozornost. Dařilo se nám cestovat ale sám jsem mu brzy obstaral koně, aby nás neustále nemusel tahat Indigo, přece jenom to byl děsně náladový kůň a já v za tu dobu stále přemýšlel nad tím, kdo z těch dvou je víc tvrdohlavější. Zrovna jsme dorazili do jedné veničky, která byla k mému překvapení značena Feraelovou vlajkou, což... bylo divné, jelikož jsme byli od jeho království stále tak týden cesty daleko. Okamžitě přitáhnu otěže a zastavím koně ještě než do vesničky vůbec vstoupíme. Možná ... šlo jenom o průzkumnou jednotku, která je tu utábořená, v tom případě by tu byla vlajka dočasně vyvěšená jako varování pro cizince, tím by se totiž všechno vysvětlovalo.

Brzy jsem pochopil že se opravdu jedná o nějaký tábor a bylo to poznat hned z několika strážích okolo a vůbec, musel tady přebívat někdo dost významný, vzhledem k tomu jak střežené tohle město bylo. Okamžitě se otočím na Mikota a všimnu si, že se naše pohledy střetly, ačkoli jen krátce, než jsem se otočil po zvuku kroků, kde jsem spatřil dva démony, kteří mířili naším směrem. Čekal jsem problémy, ale rozhodně ne takové. S každými dalšími kroky jsem cítil Infigovu nervozitu a chtíř vystřelit proti nim a tak jsem ho přitáhl za otěže abych mu dal dost jasně najevo, že nikam nepůjde. Náhle se jejich postoj změní a když mě osloví s tím, že pro mě mají práci, přikývnu. Bylo... to zvláštní. Nebyl jsem žoldákem sice až tak dlouho, ale také jsem šel po úkolech, které nebyly obyčejné a většinou potřebovaly více než jenom násilí na to, abyste je splnili.
"On pracuje se mnou," řeknu rázně hned na to, jakmile se jeden z nich zadívá na Mikota na Irionovi a naznačím mu aby šel se mnou. Obezřetně seskočím z koně a po té co je odstavíme na kraj města, se vydáme za nimi.

V tichosti jsem následoval dva démony a když jsme zastavili před dveřma, otočil jsem se na Mikota. Co ve mě ale vzbudilo okamžitý zájem bylo oslovení démona, hodností generála. Zhluboka se nadechnu a lehce přimhouřím oči. Ještě než vůbec vstoupíme do místnosti, naznačím Mikotovi, aby se sem tam zasoustředil na mé myšlenky a tak jsem se mu skrze ně pokusil podat pár informací o tom, co jsem zjistil. Zároveň jsem také dokázal s jistotou říci, že se jedná o opravdového generála Feraela a na to mi stačil jediný pohled. Několikrát jsem ho viděl přicházet na jednání od otce, ačkoliv jsem podobným věcem nikdy nevěnoval přílišnou pozornost... byl jsem teď opravdu rád, že mě nemůže poznat.
"Velice mě těší generále. Vaši vojáci tvrdí že jste se semnou chtěl setkat, přicházím tedy na vaší žádost, rád bych si tedy vyslechl vaši žádost," dostanu ze sebe a zadívám se do očí démonovi, který zvedl pohled od stolu k nově příchozím. Bylo pro mě nezvyklé být vyzván takto přímo, většinou jsem šel po anonymních žádostech, které nabízely dobrou odměnu nebo se naše setkání konala přes několik jiných špehů a pečetící zprávy... Tohle bylo nové a já si to užíval, byla to přece jenom nová zkušenost.

Tiše jsem postával na místě a sledoval generála zatímco se usmál a rozhodl se mi sdělit o jakou práci se jedná. Nelíbil se mi nedostatek informací ale už teď mi to prozradilo, že jdou po něčem velkém, co nemůže opustit pozice generálů a já... byl dost chytrý na to, abych si nedovolil odmítnou. Chvíli jsem jenom mlčky hleděl na generála, než jsem nabídku odsouhlasil.
"Rád bych věděl, proč jste se rozhodl zrovna pro mou maličkost. Je tu mnoho jiných žoldáků, kteří se prokázali velkými činy a bylo by snažší je najít. To že jsem tady, je úplná náhoda," načnu konverzaci, už jenom protože jsem ji chtěl protáhnout, ale také jsem si chtěl zapamatovat co nejvíce věcí v místnosti, na stole a mou obrovskou výhodou bylo to, že mé brnění němělo panenky a tak dokud jsem neudělal váraznější pohyb očima, nešlo vidět kam koukám.

Na odpověd generála pouze přikývnu a rozhodnu se neoponovat ničemu, co řekl a tak jsme brzy opustili místnost, až se za námi zavřely dveře. Okamžitě jsem nad tím začal přemýšlet a vybavovat si jednotlivé věci, které jsem viděl na jeho stole, každý detail, každý kousek písma a tahu inkoustem. Úplně jsem se v těch myšlenkách ztratil a tak nějak automaticky jsem šel směrem, kde jsme se měli ubytovat. Naštěěstí to bylo docela daleko a brzy jsem si ani nevšiml, že už jsme u dveříl, než jsem se tak nějak přinutil vnímat realitu a otočil jsem se na Mikota, který stál vedle mě. Tady venku jsem se neodvažoval cokoli říci a bylo to příliš riskantní, stějně jako rozebírat jakékoli věci, týkající se nejenom téhle práce, ale i čehokoli jiného. Brzy jsme tedy zašli až do našich pokojů a hned na to jsem se opřel o zeď a složil ruce na prsou, než jsem se zamračil.
"Tohle bude trochu problém, zdrží nás to a až jim dáme to co chtějí, buď nás nechají být nebo zabijí, ačkoli je to zabití očekávatelnější,

Nebyla to příjemná situace a já už hledal způsoby, jak se vyhnout smrti, pokud jim dáme to co chtějí. Moc jsem o tom nevěděl a to mě žralo asi nejvíce, ale odmítnutí nepřipadalo v pvahu, už jenom kvůli tomu riziku, že by se nás zbavili hned. Pro tuhle chvíli mě ani netěšilo, že mé jméno roznášelo nějaký vliv, i když bylo jenom fingované. Od svého spolčníka jsem věděl, že dokáže vytvořit zvukou bariéru a když jsem se na jeho magii více soustředil, věděl jsem kdy. Hned na to se dal do vysvětlování a abych pravdu přiznal, byl jsem z toho ještě větší debil, než před chvílí. *Šíleném králi říkáš... šílený král, šílený...* opakoval jsem si pořád dokola v hlavě, až se mi vybavil rozhovor služebné s generálem, při kterém je nachytala Marie a řádně je za to zdupala.. Snažil jsem si vybavit jejich přesná slova a brzy jsem se ujistil o tom, že se bavili o Mephistophelovi.
"Dřívější šílený král byl Mephistopheles, o jeho krutosti je psáno všude v démoních knihovnách. O tom že by vlastnil černou krev noc nevím, stejně jako o ... KURVA," hned mi došlo, u koho jsem poprvé viděl černou krev a když jsem si dal první a poslední dohromady, sedělo to. Ani se nepodívám na Mikota a panika na mě byla znát. Okamžitě natuhnu ruku před sebe a zaktivuji telepatickou značku, díky které jsem se snažil zkontaktovat svého otce a pro tuhle chvíli mě nezajímalo nic jiného.
*/"Fajn, nemáš na výběr. Buď mi na mé otázky odpovíš ty nebo se zeptám mámy. Taky v tom můžu začít šťourat sám, ale hádám že to je ta nejhorší a poslední možnost, do které bych se vrhl, už jenom protože jsem na takové věci prostě líný! Co mi můžeš říct o Mephistelovi a TVOJÍ černé krvi? A je pravdou že to byl můj děda?!"*/ dostanu ze sebe dost rázně a nevěřícně máchnu rukama kolem sebe. Byl jsem teď opravdu vděčný Mikotovi, že drží bariéru kolem nás a taky.... jsem byl sakra vzteklý. Snad poprvé v životě mě něco rozhodilo natolik, že jsem se nehlídal.

Pevně stisknu víčka k sobě když se mě hned pro začátek zeptá, odkud to vím. Chtěl jsem po něm vyštěknout že to není to, na co jsem chtěl znát odpověď, ale nakonec se trochu uklidním a nechám ho mluvit. Tak nějak jsem se snažil vstřebat všechno co mi řekl a bylo mi jasné, že o tom mluvit nechce a že mu to není zrovna dvakrát příjemné.
/*"Divil by jsi se kolik 'zakázaného ovoce' příchází spolu s touto prací,"/* zavrčím na něj a povzdechnu si. To si opravdu myslel že na to nikdy nepříjdu? I kdyby dříve nebo později... jednou bych se to dozvěděl, ale něco mi říkalo, že by to nebylo od nich. Takže černá krev byla ještě mnohem větším problémem než jsem si myslel a to, že... to že...
"/*Jsem v pořádku. Pohybuji se v neutrální zóně. Zrovna jsem v jedné vesnici.... Woetown jestli víš,"/* sdělím otci a myšlenky mi začnou odbíhat k tomu, co všechno se může stát, pokud ten svitek opravdu najdou. I můj hlas začínal být lehce nervózní a to jsem skrýt nedokázal. Na chvíli se mi dokonce udělalo zle.
*/"Omlouvám se, že jsem po tobě tak vyjel, jenom mě to rozhodilo,"/* přiznám tiše a dojdu až ke stěně, po které se svezu.

Snažil jsem se urovnat myšlenky v hlavě a proto jsem vyskočil na nohy a nervózně jsem začal pochodovat po místnosti. Nebyl jsem zvyklý na tohle své chování. Málokdy mě opravdu něco rozhodilo a málokdy jsem měl opravdový důvod se starat. Tohle nebylo vůbec dobré a chvíli jsem uažoval nad tím, že to otci sdělím. Brzy jsem se ale rozhodl že si tuhle informaci sobecky ponechám a to se v následujících minutách ukázalo jako dobrý nápad. Brzy byly mé myšlenky nahrazeny jinými a nějakou chvíli mi trvalo, že patří tátovi. To co jsem v nich ale viděl, tu nenávist a bolest, která se nedala popsat slovy... Ani jsem se nesnažil zadržovat slzy, které se mi vedraly do očí, když jsem to na ten malý moment, kterým se mi to zdálo... všechno prožíval s ním.
"*/Omlouvám se... že jsem ti ty vzpomínky... připomněl..."/* vykoktám ze sebe úplně mimo a ani si neuvědomím, že na sobě dávno nemám své brnění. Teď jsem se na nic moc nedokázal soustředit a cítil jsem se hrozně zmateně.
"*/Vyřiď mámě, ať se o mě nebojí... Jsem v pořádku a ještě jendou se omlouvám,"/* vydechnu a nakonec ztratím soustředěnost i na svou magii a tak značka na mé ruce brzy zmizí a já zůstanu nepřítomně stát uprostřed pokoje. Úplně jsem zapomněl na to, že tu nejsem sám.