Mikoto & Aoki

Zhluboka se nadechnu a zavřu oči. Bylo uklidňující nechat vítr pročesávat mé vlasy a být doma. Myslím, že se tady zdržím alespoň na nějakou chvíli a už jenom kvůli Mikotovi, stejně jsem mu to tady chtěl ukázat a teď na to byla vhodná příležitost. Brzy zaslechnu kroky, věděl jsem že je to táta a chvilku na to se objeví vedle mě a opře se o zábradlí. Chvíli bylo ticho, ale poté se mě zeptá o čem jsem to chtěl mluvit a pronese větu, že se o tom má matka nesmí dozvědět. Nejenom že by mě nikam už nikdy nepustila, ale i on sám měl nutkání mě nikam nepouštět. Mlčel jsem, nic neříkal, jenom otevřu oči a zahledím se do dálky na celé království. Miloval jsem ten výhled.
"Kdybych ti řekl, že existuje způsob jak ovládat démony s černou krví, co bys dělal?" vypadne ze mě po notné chvilce mlčení a pohled od království neodtrhávám, jenom si podepřu bradu a zamyšleně, vážně zamyšleně se zadívám do dálky a můj pohled se za celou tu dobu vůbec nezmění.

Byl jsme hluboko zabořený ve svých myšlenkách a povzdechnu si až když táta začne mluvit. Ihned na něj upřu pohled ale...strach v jeho očích mě vyděsil. Na malý moment mi hlavou probleskne pár jeho vzpomínek a udělá se mi špatně, proto zatřesu hlavou a podřepnu si. Neskákal jsem mu do řeči, nýbrž jsem ho nechal hovořit, chtěl jsem slyšet jeho názor na to a byl jsem rád, že se strach z jeho očí brzo vypařil. Ještě jsem... ho takhle neviděl. Chvíli na to se zase vzpamatuji a postavím se, tentokrát se však zadívám na otce, který měl čelo opřené o zábradlí a zaúpěl slova, kterých jsem ho chtěl vyvarovat. Ne, lhát jsem mu nemohl, ale vyřešit jsem to chtěl sám.
"Existují oba dva způsoby i to jak černou krev urychlit a také ji ovládat. Ještě přesně netuším jak, ale něco málo vím... je těžké dát ten text dohromady při podmínkách, jaké jsem k tomu měl," vydechnu a naléhavě se zadívám na otce než k němu přistoupím a obejmu ho.
"Pro teď... ho už máš. Dokumenty jsme zničili, ten chrám už nemá takovou hodnotu jakou měl. Mám v hlavě všechny znalosti, které jsme v něm našli, to proto nás nezabili ale unesli ve snaze z nás... skrze mučení dostat veškeré informace," vydechnu ztěžka a povzdechnu si. Bylo to tak.

Bylo to zvláštní, vést tuhle konverzaci s otcem, které jsem ho chtěl vyvarovat a vlastně mu i lhát. Nakonec jsem se rozhodl mu říct pravdu a... doufal jsem že je to dobré rozhodnutí. Zároveň jsem věděl, že s tím prostě něco udělat musím, zatím jsem ale nevěděl co. Nakonec mě táta ujistí že sám o tom moc neví a že doufal, že se toho vyvaruji. Nakonec si povzdechne a omluvně se na mě zadívá, než mě pevně obejme a znovu se omluví s tím, že jsem si tím musel projít kvůli něj. Zhluboka se nadechnu a bez jakého koli čekání se natáhnu a dám mu pohlavek. Neodpustil jsem si to.
"Jsme rodina, zapomněls? Chceš chránit mě, stejně jako já chci chránit tebe a naší rodinu," zavrčím na něj a spražím ho naštvaným pohledem. Za tímhle jsem si stál a nechtěl jsem aby se mi omlouval.
"Neomlouvej se za něco, co jsem si sám zvolil. To já nechci aby sis už něčím.. takovým musel projít znovu. Můžeš se předemnou tvářit kdo ví jak tvrdě, ale moc dobře jsem cítil jak ti to... ublížilo," vydechnu a když se otec zadívá do dálky a znovu se opře o zábradlí, povzdechnu si.
"Budu upřímný, nehodlám v tom přestat a ty mi nezabráníš," hlesnu přísně a tohle bylo něco... za čím jsem si opravdu stál a byl jsem schopný to tátovi dokázat.
Najendou se mě však zeptá na Mikota a tak párkrát zamrkám a pousměji se.
"Je to... padlý a já... mu věřím. Už spolu nějakou dobu cestujeme, jmenuje se Mikoto," odpovím otci na otázku.

Měl pravdu, nešlo jenom o něj ale o jeho blízké a to jsem moc dobře věděl. Už to byl jeden z důvodů proč jsem to chtěl ukončit, proč jsem byl odhodlaný do toho jít a zničit všechno o černé krvi, co jenom šlo. S povzdechem se zadívám na otce a hrdý výraz jsem měl vepsaný v obličeji. Tátu jsem respektoval a byl jsem rád za vztah, jaký jsme spolu měli.
"Víš... jsem vážně rád že jsi můj otec," zakřením se, potom se ale vrátím k předešlému tématu a povzdechnu si.
"Rád bych ti dal vědět, ale byl jsem odříznutý od magie, neměl jsem příležitost," povzdechnu si a znovu si v hlavě přehraji jeho slova. Úplně jsem odignoroval jeho poznámku o Mikotovi a zadívám se do dálky na království. Nelíbilo se mi co řekl, ale tak nějak jsem mu rozuměl... o to více jsem se o něj bál.
"A království by bylo uvrženo do chaosu, bez krále... bez koruny...," vydechnu zamyšleně a povzdechnu si... To.... jsem opravdu nechtěl aby se stalo a právě proto musím skoncovat s Feraelovými pokusy najít způsoby jak ovládat černou krev. No teď se mi má práce ještě zkomplikovala.

Poslouchal jsem ho a chápal ho. Měl o mě strach a tak se rozhodnu s nim nehádat a jenom přikývnu. V momentě kdy ale řekne že bych to po něm přebral, zatvářím se kysele a probodnu ho zděšeným pohledem.
"Ani náhodou!" vyprsknu otráveně a už jenom při té představě se ošiji a přeběhne mi mráz po zádech. Když se ale zmíní o matce, přikývnu. Opravdu bych za ní mě zajít, dlouho mě neviděla a já ji také moc rád uvidím.
"A což se mého společníka týče... má na krku amulet který mu zabraňuje aby se na temného anděla změnil, alespoň... takhle mi to sdělil a jsem si jistý... kdybychom bojovali bok po boku, ochotně bych za něj položil život," a to jsem myslel opravdu vážně.

Pousměji se nad slovy otce a povzdechnu si.
"Hai hai... chápu," pronesu líně a nakonec mu mávnu, než se rozejdu zpátky do pokoje, abych na sebe hodil něco normálnějšího a volnějšího. Brzy jsem byl nachystaný a rozhodl jsem se zajít za matkou, jak mi otec řekl a ... byla to dlouhá konverzace. Dokonce jsem dostal pár pohlavků a pro jednou jsem se zase cítil jako před lety, když jsem vyvedl něco co nemám. I tak nakonec neodolala a omluvně mě málem umačkala v objetí.
Odcházel jsem až k večeru a nesl jsem sebou tác různého jídla, se kterým jsem se zastavil u dveří do Mikotova pokoje, na které po chvilce zaklepu.
"Nesu ti něco k jídlu... Aoki," obeznámím jej a čekám zda mi otevře nebo mě pobídne k tomu abych vstoupil.