Mikoto & Sangmin

Běžel jsem lesem a sotva popadal dech. Oblečení jsem měl mokré jak od deště, tak od vlastní krve, která mi stékala z ran. Ti pitomci nás našli a byli silnější, než jsem čekal. Padlí andělé, stejní jako teď já, ale s jinými úmysly. Sledovali mě ve městě a já je prostě nemohl dovést k Nysse, potřeboval jsem to s nimi vyřídit, ale bylo jich prostě moc a já byl beze zbraně. Pár jsem jich zabil, ale dva mi byli stále v patách a já... Už nemohl. Byl jsem na dně s magií a i fyzicky jsem byl vyčerpaný. Přesto jsem nezastavoval. Zamotá se mi hlava, což mě donutí zastavit a opřít se o strom. Párkrát se zhluboka nadechnu, než vyrazím dál. Potřeboval jsem jim utéct, na chvíli jsem se jim ztratil, ale byla jen otázka času, než mě najdou. Bylo však těžké běžet, když vám přišlo, že vaše tělo je tak dvakrát těžší, než obvykle. Nutil jsem se však jít dál. Nejhorší však bylo, že jsem nechápal, proč mi je tak mizerně. Neměl jsem žádnou hlubší ránu, ani na nějakém místě, kde by ohrožovala můj život, nebo hodně krvácela. Leda by ti bastardi použili jed....

Procházel jsem se s oběma hřebci v lese. V rukou jsem držel košíček, jsem jako červená Karkulka. Chyběl mi už jen vlk a babička a ještě myslivec, abychom byli komplet, i když. Zastavil jsem se a otočil se za sebe. Jo, dalo by se říct, že už jednoho vlka a myslivce už mám. Zašklebil jsem se a podíval se k obloze. "Zajímalo by mě, proč jsem se vydal v tomhle počasí ven... měli bychom odtud," zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. *Sangmine, jsi blázen, procházet se za deště v dešti, je opravdu chytré,* pomyslel jsem si na svůj vlastní účet, ale sehnul se a do košíku natrhal několik dalších rostlin, nasbíral kořínky a utrhal květy. Bude toho víc! Zašklebil jsem se a podíval se na oba hřebce, kdy jsem se usmál, ale přešel k vranému a vyskočil na něj, kdy ten zastříhal ušima a grošák se na mě podíval a pohodil  hlavou. ,,Nemohu jet na obou z vás najednou," protočil jsem oči, ale mlaskl, kdy se oba dva rozklusali cestou vpřed, až kopyta sotva klapala o tu břečku na zemi, a Dynamite běžel kousek před námi, kdy mi přišlo, že někoho vidí. Nevím, neviděl jsem tam. Ale očividně se mu to něco nebo někdo nelíbilo, protože zafrkal a zahrabal kopyty do země, kdy se ohlédl dozadu na nás a pohodil hlavou.

Nutil jsem se běžet dál a přemýšlel, jaké mám možnosti a jak z téhle situace nejlépe vyváznout. Mojí největší silou byla magie, ale s magickou energií jsem byl na dně a nic bych jim neudělal. Nebýt zraněný a nejspíš otrávený a beze zbraně, možná bych si poradil, ale takhle... jsem byl lehce v prdeli. Útěk mi přišel jako jediná možnost, ale i o tom jsem začal pochybovat v momentě, když někde v dálce za sebou zaslechnu tlumené hlasy. Tiše zanadávám a donutím se běžet ještě rychleji. Najednou však před sebou zaslechnu... Dusot koňských kopyt? V dálce rozeznám koně, který se po chvilce otočí, zafrká a začne hrabat kopytem do země. Možná tam měl majitele, kterého jsem do toho opravdu zatáhnout nechtěl, ale taky... Je možná mou jedinou nadějí, pokud mě nechá sednout mu na záda. Jenže po pár krocích uvidím i druhého koně, na kterém seděl mladý klučina a tak si zanadávám za svou blbost. Teď už však bylo pozdě na to se otočit a bez jediného slova se ztratit mezi stromy.

Projel jsem si rukou ve svých vlasech, ale povzdechl si a se smíchem nechal hřebce klusat dál. ,,Jsi trdlo, Corsio, vážně," zazubil jsem se, ale po pár metrech si přeci jen všiml, že Dynamite se začal chovat poblázněně. Bylo to zvláštní.Hřebec se nikdy takhle nechoval. Možná někoho vidí. Někoho, ale koho? Jestli to bude upír, tak mu uletím na koni! Zamračil jsem se, ale sáhl si k boku, kde jsem měl ostrou dýku. Oddechl jsem si, ale s úsměvem jsem dojel k druhému hřebci, kdy můj úsměv částečně opadl ve chvíli, kdy jsem si všiml zvláštního muže před námi. Nikde jsem ho nikdy neviděl - jo, Sangmine, možná, že kdybys chodil častěji mezi lidi, tak jsi ho už někdy někde viděl, ale ono taky záleží na tom, jak moc silnou paměť máš, víš? Zamrkal jsem a vykulil oči. Byl celý od krve. Seskočil jsem z Corsia a košík držel v ruce, kdy jsem si popotáhl svůj černý plášť, ale rozběhl se k němu, kdy jsem se zastavil. ,,Zdravíčko, co se vám stalo? Mohu nějak pomoci?" zeptal jsem se s milejším hlasem, ačkoliv jsem udělal jeden nepatrný krok dozadu, rozhlédl se a zase se podíval na něj. Je ta krev jeho? Nezabije mě? Co když má někde něco, čím mě teď rozčtvrtí... Sakra Sangmine! Jsi mág! V lese jsi jako doma, tak buď zatraceně v klidu! A jestli jsi měl přemýšlet nad tím, jestli tě zabije nebo ne, jsi měl udělat dávno, protože víš, že se má pomáhat zraněným! Jo, i když je neznáme! A měl jsem zvláštní pocit, dokonce i sojka zakřičela. Něco se dělo a já bych byl nyní vděčný, kdybych rozuměl řeči zvířat. ,,Jsem..." no, řekni, že jsi mág a ukousne ti hlavu, takže ne! ,,Mám kurz první pomoci, takže vás mohu vyléčit..." dořekl jsem.

Díval jsem se na toho kluka a přemýšlel, co teď. Seskočí z koně a potáhne si černý plášť, než se ke mně rozběhne. Trochu sebou cuknu, ale hned si připomenu, že k nim patřit nemůže. Mile se mě zeptá, jestli mi může nějak pomoci. Prohlédnu si ho a zakroutím hlavou, než se nadechnu, abych něco řekl. Než to však stihnu, řekne mi, že má kurz první pomoci a může mě vyléčit. Párkrát zamrkám, než ho propálím pohledem a rozejdu se dál.
"Být tebou odtud vypadnu... Jdou za mnou ne zrovna příjemní lidé a... Skončíš špatně, jestli tady zůstaneš," zavrčím na něj a ohlédnu se přes rameno, což se ukáže jako špatný nápad vzhledem k tomu, že zakopnu o kořen stromu a skončím na zemi. Ihned jsem chtěl vstát, ale mé tělo zaprotestuje, podlomí se mi ruce a skončím znovu na zemi. začnu sprostě nadávat a nakonec se mi podaří alespoň posadit.

Tak jako vážně. Čaroděj tu nabízí svoje služby a on mi prakticky narovinu řekne, že jsem k ničemu, protože jsem asi dle něj slabý! Zamračil jsem se, když mě propálí jeho pohled, ale rázem na to mi v očích zajiskří bleděmodrý odstín, kdy jsem se rozešel za ním, jako bych následoval svého uctívaného idola. ,,Tak nepříjemní lidé, jo? Těch jsem za svůj život potkal... A vůbec, nerad si nechávám něco rozkazovat," zamračil jsem se, když na mě zavrčel a v mých očích to zajiskřilo tentokrát jinou barvou. Avšak jsem měl stále svá hnědá štěněcí kukadla - jak jim říká můj Chinie.
"A musím uznat, že jestli půjdeš dál tímhle tempem... tak tě ti příjemní lidé dostihnou a dodělají tě... no, jestli i nadále hodláš zakopávat o kořeny stromů, tak dopadneš taky tak," pokýval jsem hlavou a naklonil hlavu na stranu, kdy jsem se ušklíbl. Takový vychovanec to je. Uculil jsem se, ale to už přišel blíž vraný hřebec, který začal do muže strkat, když si tak pěkně seděl.
"Hm... na Dynamita tě nepustím, on nemá rád cizí lidi... vlastně... on lidi přímo nesnáší..." podíval jsem se zamyšleně na grošáka a zpět na vraníka. ,,Ale na Corsia jo..." zamrkal jsem a s úsměvem vytáhl z kapes lahvičku, kde byla tmavě růžová tekutina s něčím, co tam plavalo, kterou jsem muži podal. ,,Vypij to... zaručuji, že ti do dvou minut bude hned líp," zazubil jsem se.

Neunikne mi, že se mu oči na malou chvíli změnily na bleděmodré a já dostanu pocit, že jsem zase jednou znovu narazil na nějakého nadpřirozeného tvora, protože tohle se určitě normálním lidem nedělo. Zamračí se na mě s tím, že si nerad nechává rozkazovat a jeho oči se opět změní. Začne mě popichovat, že takhle nikomu neuteču, když ještě zakopávám o kořeny stromů a tak na něj podrážděně zavrčím. Chtěl jsem se pokusit vstát, ale raději si to rozmyslím a... Uvědomím si, že bez tohohle kluka je po mně. Vraník ke mně dojde a začne do mě strkat čumákem, položím mu ruku na hlavu a trochu se pousměji. Svou pozornost však obrátím na mladíka, který začne mluvit o tom, že mě na jednoho z koní nepustí, protože nesnáší lidi, ale na druhého ano. nakonecmi ještě podá lahvičku, ve které byla zvláštní tekutina s tím, že mi do dvou minut bude líp. Po chvilce váhání si ji od něj vezmu a celou ji do sebe kopnu.
"Díky... Co jsi zač?" zeptám se ho a pomalu se vyškrábu na nohy. Hlasy padlých se znovu ozvou tentokrát blíž, už jsme neměli moc času, ale já se začínal cítit trochu lépe.
"Mimochodem, jsem Mikoto," představím se a moje oči na chvíli žlutě zazáří. Zadívám se na mladíkovo srdce, které bylo opravdu čisté a to mě velmi uklidní. Hned jsem mu věřil víc a tiše jsem si také nadával za to, že jsem to neudělal předtím, než jsem vypil obsah lahvičky.
"Měli bychom zmizet, pronásledují mě padlí a jsou... Dost nasraní," řeknu a doufám, že jsem se nesekl ohledně toho, že je taky tvor nadpřirozena... Ať už jakýkoliv.

Někdy mám problém své oči kontrolovat. Už to tak mám odmala, nějaká genetika či co, ale zkrátka někdy mám jedno očko modré a druhé hnědé. Jindy je mám oboje zelené a vlastně nevím, proč tomu tak je. Začal jsem toho zvláštního muže popichovat, ačkoliv jsem netušil, co je zač. Může mi ublížit, o tom žádná, ale zatím byl zraněný, takže moc šancí neměl. Ačkoliv vrčet uměl pěkně, to se mu muselo nechat! Zazubil jsem se a podíval se na Corsia, který do něj strčil čumákem. Ten podivín ho pohladil, kdy si hřebec to určitě užíval, ale pak muž nebo snad mladík? No, to je jedno, každopádně vypil tu lahvičku.
No, kdyby věděl, co v tom je, tak to asi moc nepije s takovou nadšeností, ale... pomůže mu to! Je fajn nosit lektvary po kapsách, no ne? "Jo... není zač..." lehce jsem se zarazil, když se někde v dálce, nebo spíše více blíž, ozvaly hlasy. Zamračil jsem se, ale rozhodl se mu odpovědět. Nejspíše to není jen tak obyčejný tvor, ne? Jinak by se neptal, co jsem zač. "Jsem mág... to, co jsi vypil, byl lektvar, co je fajn na léčení, mám vždy po ruce několik lahviček..." odpověděl jsem a protáhl se v ramenou. ,,Těší mě, Mikoto, já jsem Sangmin...stále se učící mág..." zazubil jsem se, ale lehce přimhouřil oči, když se jeho oči rozzářily žlutě a podíval se na moji hruď, avšak mě znovu vytrhne jeho hlas, když pronese něco o padlých.
"Padlí andělé... mh... a ty jsi co? Taky padlý anděl, nebo jen anděl?" optal jsem se, ale ukázal hřebci tajné gesto, kdy si on lehl. "Vylez si na jeho hřbet," kývl jsem a podíval se na Dynamita, který pohodil hlavou, ale došel ke mně. Vyskočil jsem si na něj a pohladil ho po srsti.

Obsah lahvičky byl opravdu nechutný a já přemýšlel, co v něm kurva bylo... Zašklebím se, ale dostane se mi jakéhosi vysvětlení, když mi mladík sdělí, že je mág a že jsem právě vypil lektvar, co by mi měl pomoci.
"Díky... Pomáhá i na jedy?" zeptám se ho ještě a přikývnu, když se mi představí jako Sangmin.
"Ano, jsem... Padlý, stejně jako oni" řeknu s povzdechem. Stále to byl nezvyk, nebylo to tak dávno, co jsem přišel o svá křídla. Překvapeně však zamrkám, když si jeden z koní lehce na zem a mág mě pobídne, abych mu vyšplhal na záda. Posadím se na hřebce, který se zvedne a tak ho pohladím po hřívě a otočím se na Sangmina, který už na koni seděl.
"Rychle pryč," zamumlám, než pobídnu koně a vyrazíme pryč od padlých, kteří se za mnou hnali. V tuhle chvíli jsem byl opravdu rád, že jsem byl zvyklý jezdit na pegasech i bez sedla, jinak bych nejspíš už dávno zahučel, zvláště když pobídnu koně do cvalu, abychom se dostali co nejrychleji pryč.

Zazubil jsem se, když se zašklebil a naklonil hlavu na stranu. "Na jedy... mh, musel bych vědět, co to bylo za jed... je fakt, že mohu pracovat s jedy, ale ještě jsem neměl šanci to nacvičit nějak lépe, ale pokud to byl silný jed, tak to tenhle lektvar zlepší a někde na lepším místě se na tebe podívám... Lektvary jsou moje hobby..." kývl jsem, kdy jsem naklonil hlavu na druhou stranu. ,,Tak padlý..." pokývl jsem hlavou, ale naskočil na grošáka, který pohodil hlavou a sám jsem se podíval dozadu, kdy jsem vybídl mladíka, aby naskočil na hřebce, který se sám brzy postavil. V ruce jsem stále svíral svůj košík s bylinkami.
"Škoda, že Corsio není pegas..." zamumlal jsem, ale pobídl hřebce pod sebou, který se zaržáním začal cválat vpřed dost rychle, kdy jsem se ani moc nedržel, jen jsem se ohlédl za sebe.
Přimhouřil jsem oči, ale škodolibě se usmál a mávl rukou, kdy jsem po nich hodil pomocí telekineze několik větví, co jim prakticky podkoply nohy a oni sletěli na zem. Zasmál jsem se, ale pískl a hřebci se hnali dál bok po boku.
"Na konci lesa a na začátku města bydlím spolu s mým andělem... není doma, takže tě dám dokupy tam..." podíval jsem se za plného cvalu na Mikotu. Není to trochu moc... nevím... na houby... si přivést neznámého člověka domů? On je zraněný a já mu přeci chci jen pomoct! Takže je vše v pořádku! Po chvilce oba dva hřebci přešli sami od sebe do klusu, kdy jsem se podíval na mladíka. ,,Kde tě to nejvíce bolí? Brní? Potřebuji vědět, kde cítíš nějaké ohnisko... na co se ten jed zaměřil... jak moc velká bolest je," zeptal j sem se.

Na jedy to očividně nefungovalo a tak si povzdechnu, ano, bylo mi líp, mnohem líp, ale pořád jsem cítil, že to není ono. Minimálně mi jeho lektvar získal více času a mohl jsem se teď lépe hýbat, takže jsem se lehce udržel na koni. Cválali jsme lesem, oba hřebci byli velmi dobře vycvičeni, poslouchali Sangmina a běželi bok po boku, zatímco mladý mág něco provedl padlým za našimi zadky. Trochu se mi uleví, že se jim ztratíme a já je nedovedl k Nysse a navíc... Mě tento mág dá do kupy. Doufejme. Byl opravdu dobrý člověk a já mu hodlal tuhle laskavost nějak oplatit. Když však zmíní, že bydlí s andělem, trhnu sebou, ale uklidním se, když řekne, že není doma.
"To... Je dobře. Andělé a padlí spolu zrovna dvakrát nevychází..." poznamenám a také jsem nechtěl, aby mě nějakou čirou náhodou poznal. Začne se mě vyptávat na jed a tak se zaměřím na své tělo a zamyšleně se zamračím.
"Pálí mě některé rány a bolí hlavně klouby, asi bych to nejvíc přirovnal k chřipce, ale.. Bolestivější," řeknu s povzdechem a brzy dorazíme k domu na kraji města, kde koně sami zastaví a tak seskočím na zem.
"Děkuji," zašeptám směrem ke koni a pohladím ho po hřívě, než se otočím na Sangmina a následně na dům, který si trochu nervózně prohlédnu. Momentálně jsem to však viděl jako jedinou možnost...
"Víš, mágové a čarodějky si většinou za pomoc něco žádají... Nevím, jestli ti budu mít co dát," povzdechnu si po chvilce a zkoumavě se na mladíka zadívám.

Nevím, jak to půjde dál. Mh, měl by se z toho dostat, ale jak a kdy. To vážně nevím! A navíc byl špinavý a celý od krve, jo, to taky bude sranda.
Řekl mi, že se padlí a andělé nemají v lásce. Naklonil jsem hlavu na stranu a zavrtěl hlavou.
,,Anděl, s kterým žiju, je hodný a více ustrašený... takže by ti nic neudělal, nevím ani, jak bere padlé anděly," pokrčil jsem s úsměvem rameny, ale zneškodnil ty dva za námi a zeptal se ho na jeho tělo, jak to s ním vypadá. Pozorně jsem poslouchal jeho komentování jeho stavu a pokýval hlavou.
"Myslím, že už vím, ne... já to určitě vím," zazubil jsem se, podíval se na náš dům a seskočil, kdy jsem pohladil pegase, který potřásl hlavou a objevila se mu křídla, která si protáhl a lehce s nimi zatřepetal, kdy se rozešel někam dozadu.
Podíval jsem se na svého společníka, který se otočil na mě a na dům, který si prohlédl, ale řekl mi, že neví, co mi dá. Zazubil jsem se a naklonil hlavu na stranu.
,,No... jelikož mi určitě zašpiníš celý obývák, tak si ho pak uklidíš," zašklebil jsem se a zamrkal nevinně očima.
"A mohl bys mi občas donést nějaké rostliny odněkud, kde jsi byl a já ne, je takových bylin, které by se mi hodily a nemám k nim přístup!" našpulil jsem rty, ale vzal ho za rameno a rozešel se k terase. ,,Půjdeme dovnitř přes francouzské okno, bude to tak lepší, alespoň to tam tolik neumažeme," zasmál jsem se a dotkl se dveří, které se otevřely a já vešel do prostorného obýváku, kde jsem rozsvítil světla. Byl tu gauč, dvě křesla a televize. Taky několik poliček, polic, knížek, knih a pár lahviček a v rohu u krbu i kotlík a vedle krbu několik usušených bylin, kam jsem postavil košík a podíval se, jestli mě Mikoto následuje.

Ještě víc mě uklidní, když mi řekne něco o anděli, se kterým bydlí, pořád jsem počítal s možností, že se možná vrátí, když tam stále budu a tak jsem chtěl být připravený. Měl jsem ale opravdu štěstí, dokonce to vypadalo, že už i ví, co se mnou je a jak se toho protivného jedu zbavit. Stále mě však překvapí, když se jeho koni objeví na zádech křídla. Byl to pegas. Překvapeně zamrkám, ale hádám, že by mě to tolik překvapovat nemělo, když žije s andělem. Byl vážně plný překvapený, zvláště když mi na to, co chce, řekne, že mu budu muset uklidit obývák a donést bylinky, na které narazím na mých cestách.
"Dobře?" řeknu stále trochu mimo ohledně toho, že mi pomáhá v podstatě... Jen tak. Následoval jsem ho na terasu a poté vstoupíme do hezky zařízeného obýváku, rozhlédnu se kolem a nakonec zamířím ke gauči. Sednu si však na zem a jen se o něj opřu, než se unaveně zadívám na Sangmina.
"Jsi zvláštní mág," zamumlám, než zavřu oči a začnu z okolí čerpat magii, abych rychleji doplnil své zásoby. Bylo jí tady opravdu mnoho a tak jsem věděl, že to půjde rychle.
"Doufám, že se ti tvá dobrosrdečnost jednou nevymstí," poznamenám po chvilce a nehnu se z místa.

Bezva, donese mi bylinky a uklidí mi tady. To se mi líbí! Zakřenil jsem se, ale podíval se na něj, když se opřel o gauč.
"Vychovala mě příroda... přísný otec..." pokrčil jsem rameny a povzdechl si, kdy jsem se sklonil k lahvičkám a vzal jednu s rudou tekutinou, co jsem nalil do kotlíku a pak tam ještě nalil i výtažek z bylin. Naházel jsem tam pár dalších ingrediencí, zapálil a zamíchal.
"Nejsem zas tak dobrosrdečný, milý Mikoto... nepomáhám lidem na potkání..." vydechl jsem. "Ne od doby, co mi moji rodinu vyvraždili upíři," lehce jsem zavrčel, ale promnul si zátylek.
"Ale ty jsi padlý anděl a nevypadáš na to, že bys mi hned tak chtěl skočit po krku, ačkoliv... kdo ví... třeba si pořád před tebou dávám majzla, jako před každým, kdo oplývá magií," usmál jsem se, podíval se na předměty, které byly nad krbem a přejel rukou po jednom amuletu, než jsem vzal volnou lahvičku a do té přelil trochu lektvaru. Protřepal jsem to a vydal se k Mikotovi, kdy jsem mu ji nabídl.
"Vypij to... nezaručuji, že to je dobré, ale proti tomuhle jedu to je nejlepší lék," vydechl jsem.
"A raději se neptej, co v tom je," ušklíbl jsem se.

Pokrčí rameny s tím, že ho vychovala příroda a přísný otec. Přikývnu a sleduji ho při práci. Stále jsem však tak napůl "meditoval" a snažil se obnovit mé zásoby magické energie. Vydechne, že zase tak dobrosrdečný není a nepomáhá lidem na potkání, zvláště od doby, co mu rodinu vyvraždili upíři.
"To je mi líto... Jsem tedy rád, že jsi mě v tom lese nenechal," ušklíbnu se a když mi sdělí, že nevypadám, že mu skočím po krku, krátce se zasměji.
"Jestli tě to uklidní, jsem padlým teprve krátce a křídel jsem se vzdal dobrovolně," řeknu mu. Přeci jen andělé většinou ztráceli svá křídla, protože provedli něco špatného, nějaký hřích... To... Nebyl můj případ. Po chvilce mi podá lahvičku se zvláštní tekutinou s tím, že je to nejlepší lék a nemám se ptát, co v tom je. Nedůvěřivě se na obsah lahvičky zadívám, než ji do sebe kopnu, polknu a v tu chvíli se rozkašlu.
"Proboha! Co to kurva bylo?! Chceš mě zabít?!" vyjeknu a hned na to se opět rozkašlu. Bylo to nechutné! Naštěstí se po chvilce uklidním a zadívám se na Sangmina.
"Díky?" řeknu nejistě a prohrábnu si vlasy. Doufal jsem, že mi po tomhle bude opravdu líp a nebudu muset vypít další sračku.
"Mimochodem... Neměl bys nějaké věci na půjčení? Nechci jít přes město celý od krve," vydechnu po chvilce a zadívám se na své mokré a špinavé oblečení.

Lehce jsem se podíval na něj a ušklíbl se, ale dopřidal několik dalších ingrediencí a dokončil to.
"Mhh, měl bys pět árie, že jsi v pořádku, skoro," zasmál jsem se a poslouchal jeho příběhu.
"Vzdát se křídel... není ti jich trochu líto?" Zeptal jsem se, ale šel k němu a dal mu lahvičku.
Zasmál jsem se, když se rozkašlal. Zašklebil jsem se a zavrtěl hlavou. "Já tě zabít nechci, to chtěli oni," zasmál jsem se. "Mám trochu dračí krve... a chili... a... pár bylinek... ale vzato se ti zacelí rány a zabije to ten jed," smál jsem se a v očích mi to jiskřilo.
"Jo... a taky jsem tam přidal... srdce žáby... tak se nedivím, že to je tak špatný, ale pomáhá to, byl to zatraceně špatný jed," kývl jsem a zasmál se.
"Hadry... mh... něco ti najdu," pokýval jsem hlavou.
Šel jsem do ložnice, odkud jsem vzal nějaké to oblečení. Pak jsem šel dolů i s ručníkem. Dal jsem na gauč růžové triko, černé kalhoty a pár dalších věcí.
"Můžeš se umýt... koupelna je hned támhle," ukázal jsem na dveře, které byly vedle schodiště.

Stále jsem tak nějak rozdýchával ten jeho lektvar, ale opravdu se mi začínalo dělat trochu lépe a kupodivu mi nebylo špatně od žaludku. Moc mi však nepomohlo, když mi začne říkat, co všechno do toho dal. Trochu zezelenám, než ho propálím naštvaným pohledem.
"Neříkal jsi sám, že se nemám ptát, co v tom je?" zavrčím na něj podrážděně a založím si ruce na prsou.
"Nechci to vědět!" zasyčím a až poté si vybavím, že se mě ptal na má křídla. Párkrát zamrkám, nic mu do toho nebylo, ale... Zachránil mi život a tak jsem mu možná dlužil alespoň odpovědi.
"Kdyby sis měl vybral mezi křídly a svobodou, co by sis vybral?" zeptám se ho místo toho. Na chvíli zmizí, než mi donese ručník a dá na gauč oblečení. Zadívám se na růžové tričko, které bilo do očí a propálím Sangmina pohledem.
"To si ze mě děláš prdel," zavrčím, ale nakonec seberu ručník a rychlými kroky odkráčím bez jediného slova do koupelny, kterou mi ukázal. Sundám ze sebe zničené a špinavé oblečení, které nakonec po chvilce přemýšlení spálím pomocí magie a vlezu si do sprchy. Umyji se, vyčistím si rány, než vylezu a trochu se osuším. Ještě využiji svou ohnivou magii, abych si ihned vysušil vlasy, než na sebe natáhnu trenky, kalhoty a... Zadívám se na růžové tričko. Dostanu tik do okna a nakonec ho jen vezmu do ruky a vylezu z koupelny.

Schoval jsem si tvář do dlaní a zasmál se. Jsem někdy trochu škodolibý mág. Člověk nikdy neví, na co myslím. *Někdy se z té samoty zblázníš, Sangmine, vážně, už teď jsi tak trochu poblázněný,* řekl jsem si v hlavě sám sobě a zavrtěl hlavou.
"Promiň, ale ptal ses..." mrkl jsem s úsměvem anděla.
Pak jsem se zeptal na jeho křídla. Podíval jsem se na něj a trochu zapochyboval, že mi to řekne, ale nakonec mi položil otázku.
"Mh... miluji svobodu... nechci se nechávat spoutat, takže... bych asi raději se vzdal křídel," kývl jsem, usmál se a protáhl se.
Pak jsem mu donesl oblečení a ručník, kdy mě po pohledu na triko začal propalovat pohledem. Zašklebil jsem se, ale usmál se jako andílek.
"Ne..." zamrkal jsem a sledoval jeho záda, dokud nezmizel v koupelně. Zašklebil jsem se a zavrtěl hlavou.
*Přestaň si tolik hrát s ostatními, Sangie, i když to je po dlouhé době, co s někým mluvím... byl jsem dlouho pryč,* zamyslel jsem se, ale sedl si do křesla a vzal si jednu knihu, kdy jsem se do ní zadíval.
Po chvilce jsem slyšel dveře. "Jak se ti líbí triko?" Zasmál jsem se a zvedl pohled, kdy jsem naklonil hlavu na stranu a pohrál si s prsty, pronesl formuli, kdy se najednou růžové triko proměnilo na červené s růžovými puntíky.

Souhlasil se mnou a řekne mi, že i on by si vybral svobodu. Vzhledem k jeho odpovědi jsem již nepovažoval za nutné to dál probírat a tak tohle téma nechám plavat. Stále jsem nebyl nadšený z trička, které mi dal a sotva se mě na něj zeptá, chtěl jsem po něm vyjet, ale nestihnu to, jelikož ucítím jeho magii a něco řekne. Zadívám se na tričko, které zčervená a já se zaraduji. Rozhodně lepší než růžová... Jenže má radost neměla dlouhého trvání, když si všimnu růžových puntíků. To tričko vypadalo strašně! To už bylo lepší to celé růžové.
"Velmi vtipné, pane mágu," zavrčím na něj podrážděně.
"Něco takového můžeš nosit sám," zavrčím na něj rozhořčeně, než po něm tričko hodím a posadím se na gauč. Teď už jsem byl čistý a tak jsem se nemusel bát, že ho zašpiním. Párkrát se nadechnu, abych se uklidnil, přeci jen jsem mu chtěl poděkovat...
"Díky za pomoc, opravdu si toho vážím... Kdyby ses někdy dostal do problémů, nebo potřeboval pomoct, budu ti k dispozici... Jestli chceš, dám ti telefonní číslo, abys mě mohl kontaktovat," vydechnu a zadívám se na mladíka přede mnou. Nikdy nebylo na škodu spřátelit se s mágem...

Takže nejspíše mě baví dělat si legraci nebo spíše... je to po dlouhé době, co tu někdo je. Ale pak se zarazím a přemýšlím o tom, co se mu stalo. V nebi to nebude zas tak moc happy, jak by se dalo říct. Zamyšleně jsem se podíval do země a pak do knížky, kdy jsem se díval na starodávné písmo, které jsem se snažil rozluštit. Byla to rodinná kniha. Ta, co jsem hledal. Byl jsem rád, že ji konečně mám.
Pak jsem se pustil do proměny trika, kdy se stalo červeným. Viděl jsem jeho radost, ale ta skončila, když se triko stalo zase tentokrát červeným s růžovými puntíky. Zasmál jsem se a chytil triko do rukou.
"Chtěl jsem si vyzkoušet, jestli jsem nezapomněl kouzlení, pardon," zakřenil jsem se a podíval se na triko a pak na něj. "Ale kdyby přišel Chinmin a viděl tě, tak začne asi žárlit..." Zasmál jsem se a pohodil si s trikem v ruce.
Podíval jsem se na něj, když mi poděkoval a nabídl mi, že mi kdykoliv pomůže. "Je fajn mít v tomhle městě někoho, kdo kryje záda," usmál jsem se a sáhl si do stolku pro notes s tužkou. "Tam to můžeš napsat," usmál jsem se a sám vzal jeden papírek z bloku, kam jsem napsal číslo na sebe.
Pak jsem se podíval na triko a luskl, kdy se triko proměnilo na bílé. Hodil jsem ho zpět na mladíka.
"Už je lepší, ne?" Zasmál jsem se a promnul si zátylek. "Jestli chceš, můžeš tu zůstat na gauči přes noc... je to dlouho, co jsem si s někým povídal," usmál jsem se.

Zasměje se mému vztekání nad tričkem, ne že bych byl nevděčný za oblečení, ale něco takového jsem na sebe opravdu nehodlal navlíct. Zakření se s tím, že chtěl vyzkoušet, jestli nezapomněl kouzlení. Zavrčím a zakroutím nad tím hlavou, než si naštvaně odfrknu. Mág a ještě k tomu vtipálek. Skvělá kombinace... Jakmile mi však řekne, že kdyby mě viděl Chinmin, žárlil by, překvapeně zamrkám a nechápavě se na něj zadívám.
"Eh? Proč?" zeptám se ho nechápavě a sleduji, jak si pohazuje s tričkem v ruce. Jakmile poznamená, že je fajn mít ve městě někoho, kdo vám kryje záda, ušklíbnu se přikývnu.
"Jo, ale nepočítej s tím, že ti budu pomáhat s něčí vraždou, nebo tak," zasměji se a když mi podá papír a tužku, rychle naškrábu své telefonní číslo a podám mu ho. Když mi dá své, schovám si ho do kapsy a znovu na něj obrátím svou pozornost. Uvidím bílé tričko a trochu se mi rozzáří oči. Chytím ho a přetáhnu si ho přes hlavu.
"Lepší, ale jestli ho teď změníš, přerazím tě," zavrčím na něj výhružně. Překvapí mě, když mi nabídne, že můžu přespat s tím, že je to dlouho, co si s někým povídal a tak zaváhám.
"Nevím, jestli jsem dobrá společnost," vydechnu a poškrábu se ve vlasech.
"Jestli chceš, nějakou dobu se zdržím, ale nevím, jestli přes noc... Někdo na mě doma čeká a... Nerad nechávám mé svěřence samotné," řeknu a pousměji se, když si vzpomenu na Nyssu a Thea.

No jo, jsem zákeřný mág. Chinmin to má na talíři pořád, ale miluje mě. Zamyslel jsem se a pohrál si s prsty a prsteny. Já... Chtěl bych ho zpět. Tady... Zamrkal jsem a podíval se na mladíka, když se mě zeptal, proč by měl žárlit.
"Ale nic... neřeš to," usmál jsem se a zavrtěl hlavou. Je to lepší, když se to neřeší. Vážně. Pohodil jsem si s trikem v ruce a zakřenil se, když mi řekl, že ve vraždě nejede. ,,Když budu chtít... využiji svoje metody... neboj se..." usmál jsem se a dokončil přeměnu trika. Jemu se rozzářily oči, kdy jsem se musel zasmát. Víc mě ale rozesměje jeho výhrůžka.
"To bychom si řekli, až bych tě dostal na lopatky," zasmál jsem se, ale nabídl mu přespání.
Přišlo mi, že znejistěl. Naklonil jsem hlavu na stranu a čekal na odpověď. "Lepší tvoje společnost, než společnost upíra... nebo kohokoliv, kdo vysává životy," usmál jsem se a chápavě kývl.
"Jestli máš někoho, kdo na tebe čeká, měl bys jít... já nikdy nikoho nedržím, ale dveře jsou otevřený, a tak můžeš kdykoliv přijít... nebo se určitě potkáme," zazubil jsem se a kývl. "Půjdeš už nebo chceš kafe? Čaj?" Zeptal jsem se s úsměvem.

Usměje se s tím, že to nemám řešit a tak jen pokrčím rameny a nechám to být. Nic mi do toho nebylo. Netušil jsem, jak brát to, že v případě vraždy využije vlastní metody, ale raději jsem se neptal. Nebyl špatný člověk a... Nejspíš si ze mě zase utahoval. Trochu se zděsím, kolik má jako mág možností, jak si z někoho vystřelit... Odpoví mi, že jsem lepší společnost než upír, nebo něco, co vysává životy, ušklíbnu se nad tím a přikývnu.
"Taky nejsi nejhorší společnost, mágu šprýmaři," zakřením se, ale když mi řekne, že bych měl jít, pokud na mě někdo čeká, zavrtím hlavou.
"Řekl jsem, že se určitě chvíli zdržím... Zaujal jsi mě a chtěl bych o tobě vědět víc... Nikdy neuškodí mít za přítele mága, jste užiteční," řeknu a ušklíbnu se.
"Dám si čaj," řeknu, ale hned se zarazím a nedůvěřivě se na Sangmina zadívám.
"Jen... Normální... Čaj... Ne něco jako ty tvé lektvary..." řeknu prosebně. Pro dnešek jsem měl blivajzů dost a další jsem opravdu nechtěl.

Lidi se umí tvářit zle, když vidí dva mladíky, co se líbají, co si vyjadřují náklonost. No, myslím si, že tenhle mladík by si o mně myslel své, nebo nevím, prostě neříkám na potkání to, že jsem vlastně na kluky. Vždyť to je něco, čím se nikdo nechlubí, ne?
Zamrkal jsem a zasmál se nad tím, že na vraždu mám svoje vlastní taktiky. No, utahoval jsem si. Jak já bych mohl někoho zabít? Byl jsem spjatý s přírodou, moje schopnosti jsou spojeny s přírodou, sice ne natolik, ale alespoň trochu ano. Zamyšleně jsem se podíval na své ruce, ale pak se podíval na něj. Jsem mág šprýmař, jo, to vystihl dobře.
"Jsme užiteční... to jsme... ale ne všichni jsou schovívaví a hodní... záleží na tom, jaká cesta je potká... cesta temna, nebo cesta světla... moji předci byli v minulosti na temné straně, ale moje rodina se rozhodla pro tu světlou stránku... proto mám v posledních letech časté změny očí... lidi děsí, když mi najednou zmodrá levé oko nebo zezelenají obě dvě," zasmál jsem se a povzdechl si, kdy jsem se ušklíbl nad jeho nedůvěrným obličejem ohledně čaje.
"Nechám tě, aby sis vybral, jo?" zasmál jsem se, ale podíval se na poličku s krabičkami, kde byly čaje. Zaměřil jsem se pohledem na to, kdy se krabičky pohnuly a rozletěly se po pokoji, kdy brzy přistály na stolku.
"Je tam citronový se zázvorem, pomeranč... no... od všeho něco, vyber si, jdu pro hrnky... jinak jo.. umím telekinezi, díky tomu jsem poslal tu větev na ty dva padlé, co nás pronásledovali, trochu se proletěli," ušklíbl jsem se, vstal a šel do kuchyně, kdy jsem dal vařit vodu a donesl na stolek v obýváku dva hrnky se lžičkami a cukrem, kdy jsem si z krabičky vzal hruškový čaj s rakytníkem a dal ho do svého černého hrnku s bílým peřím.