Sangmin & Thomas

Místo: Příroda v okolí Atrei
Čas: Pozdní odpoledne
Počasí: Napadaný sníh v okolí, trochu chladnější, ale přesto ještě jsou vidět poslední paprsky sluníčka
Pořadí: Sangmin & Thomas

Protáhl jsem se a zívl si, kdy jsem se zadíval na Corsia, který stříhl ušima a frkl. Uculil jsem se a natáhl ruku, kdy jsem ho pohladil po jeho hebkém čumáku. Měl bych jít do lesa něco nasbírat. Něco, abych zahnal tomu svému broučkovi chřipku. Jo, ležet s chřipkou jako skomírající andílek. No, on si to vyšetřit nemůže a mně bohužel došly jakékoliv věci, co bych mohl použít pro výrobu správného nápoje. Navíc, nepoužiju jed! To nemohu. Zavrtěl jsem hlavou a více se zachumlal do černé šály a kabátu, kdy jsem stiskl holeně a hřebec se rozešel vpřed. Před námi se objevoval les. Tak opuštěný od lidí a já se zaposlouchal do zvuků lesa. ,,Pověz mi, lese, kde skrýváš své poklady?" zvolal jsem do ticha velice tiše, ale nic se mi neozvalo.
,,Jsi naivní," zašeptal jsem sám směrem k sobě a pak přivřel oči, kdy jsem začal zpívat jemnou a tichou melodii, kterou jsem nedávno napsal, tichou píseň, která v tomto tichu snad ani neměla rušit zvěř, která v lese byla. Naopak, zvěř poznala, že do lesa vchází mág, někdo, kdo jim pomáhá v přežití, když je nejhůř a já se usmíval, přesto nechal hřebce vystoupat kopec a rozhlížel se kolem sebe s neutichající písní.

Corsio zafrkal, když jsem skončil se svojí písničkou. ,,Jo, já vím, ty bys chtěl, abych zpíval dál, ale mně tady zmrzne zobák!" odfrkl jsem si, kdy on stříhl ušima a přežvýkl si. ,,Ty, že mrzneš? Pche! Máš tlustý kožíšek, klidně bych si z něj mohl udělat tlustější kabát," odfrkl jsem si, kdy hřebec uraženě zastavil uprostřed kopce a podíval se na mě. ,,Přijdu si jako blázen, když tu mluvím se zvířetem, co mi vlastně ani nerozumí," pronesl jsem laškovně, kdy on stáhl uši ke krku a já dal ruce nahoru, že se vzdávám. ,,No dobře, ty můj věrný oři, však víš, jak tě miluju," zašklebil jsem se a objal ho, kdy on spokojeně frkl a rozešel se dál, kdy pořádně do kopce zabíral. Neměl nic, neměl sedlo, dečku, uzdečku... ani chrániče nohou. V jednu chvíli by mohl působit jako nevinně vyhlížející kůň, dokud by si nevšiml člověk nebo zvíře toho, že na jeho hřbetě si trůní zazimovaná tlustá veverka jménem Sangmin.
Spokojeně jsem si odzívl a zůstal ležérně ležet na hřebcově hřbetě, a tak jsem ani nečekal na to, že by mohl udělat tu podlou věc, kdy mě katapultoval ze svého hřbetu. Tedy, on to asi neudělal úmyslně, ale jednoduše ho vylekala postava, která se záhy objevila před námi. Jindy bych ho asi upozornil a hned uklidňoval, ale jakmile jsem nebyl na něj moc napojený já, byl nenapojený i on a jeho pudy volaly o jediné - uteč! A tak uskočil do strany, kdy jsem překvapením vyjekl a to hřebce asi trochu poděsilo ještě více, protože jsem v tu chvíli zněl jako špatně skřehotavý havran, a už jsem letěl po své krásné tvářičce do sněhu, kam se mi povedlo dopadnout jak jinak - do měkkého? Jo! Mohl jsem v tu chvíli být rád, že jsem teple oblečený. Jediné, čeho jsem si stačil během letu všimnout, byla postava, která mě nyní asi zabije, a taky hřebec, který se rozběhl vpřed! O hřebce jsem se nebál, protože se mi vrátí, ale kdo mi vrátí život, jestli o něj teď přijdu? Zůstal jsem zmatený a jako hromádka vysypaného šrotu ve sněhu.

Vlastně by bylo všechno v pořádku, kdyby vraný hřebec pode mnou nebyl taková bábovka a nezalekl se! Kdyby se tolik nevěnoval svým pudům, ale byl tak laskavý a ochránil i svého jezdce, který předtím jasně dal najevo to, že chce odpočívat! Místo toho ale hřebec zaržál a uskočil dost prudce do strany. Hezky jsem se katapultoval z jeho hřbetu kamsi do sněhu. Tohle tomu prevítovi, tomu stvořenci zla, nedaruju! A zatímco to stvoření zla utíkalo, já se začal sbírat ze země, kdy jsem zaúpěl a zaskučel. Pronesl jsem pár nesrozumitelných nadávek a probodl pohledem vzdalující se krk hřebce, ale pak jsem lehce cukl a podíval se před sebe. Na postavu, která... vypadalo to jako... kočka, šelma, co stojí na dvou nohách a mává ocasem! Přimhouřil jsem oči, dokud se mi zorničky zase nerozšířily. O tomhle jsem něco četl v dávných knihách, mám dokonce něco v té rodinné s kouzly a lektvary, co se mi podařilo konečně najít. Ale počkat! Teď mě zabije! Jo! Určitě má skryté něco, co proti mně použije! No a ty se teď tady válíš! Rychle jsem vyskočil na nohy a zaúpěl, když mě zabolel levý bok, avšak jsem se zadíval na podivnou postavu před sebou a zhluboka dýchal, sledoval a čekal, co se bude dít. Mohl bych použít kouzlo a nechat ho napojit na svoji magickou vlnu, že jsem mág, někdo, kdo je spojený se zvířaty a přírodou, ale nechtěl jsem zatím vzbuzovat moc velkou pozornost. ,,Hehe... krásný let..." zamumlal jsem, až mi stoupla pára od úst a já si sáhl do kapsy, kde jsem měl jeden z amuletů a ten lehce stiskl pro štěstí.

Šťastný? Podíval jsem se kolem sebe. ,,Jo... to asi... jo..." pokýval jsem hlavou. No, spadnout na kámen hlavou... to by nebylo ani trochu dobré! Zadíval jsem se zpět na zvíře. Jak to v té knížce psali... bylo to o nějakých pokusech, nejsem si jistý. Je to dlouho, co jsem si to četl, je to dlouho, co jsem o tom slyšel. Navíc, nejsem tu tak dlouho na světě, abych o tom mohl vědět cokoliv více.
Ve chvíli, kdy jsem si dal ruku do kapsy, jsem si uvědomil chybu. On udělal prudký úskok dozadu a já sebou lehce cukl a skousl si ret, kdy jsem se zachvěl. Je to poprvé, co vidím tuhle bytost. Nevěděl jsem, jak se mám chovat! Podíval jsem se na jeho ocas, kterým máchal ze strany na stranu. Rozzlobená čičinka... skočí mi po krku a zakousne se mi do něj! Nadechl jsem se zhluboka. ,,To je v pořádku... já nejsem žádné nebezpečí..." snažil jsem se promluvit klidně, ačkoliv se mi trochu zachvěl hlas. Možná zimou, možná předešlým zpíváním a možná s menší obavou z toho, že brzy budu jako večeře pro zvíře přede mnou. Navíc ty jeho oči k mému stavu ani trochu... nepomohly! ,,Jsem... dá se říci... spojený s přírodou... já přírodou žiju a nedokázal bych nikomu ublížit, ne někomu, kdo tíhne k přírodě stejně tak, jako k ní táhnu já..." Zamrkal jsem a opatrně a pomalu vytáhl ruku z kapsy, kde jsem měl amulet, byl to vlastně jasně modrý kámen vsazený do srdce. ,,Je to jen amulet... nic víc..." pousmál jsem se.

Fajn, klid Sangie, tohle všechno se nakonec může třeba v dobré obrátit. Corsio se vrátí, protože ten mameluk nevydrží bez tebe ani minutu. No, už je pryč dobrých pět minut! No, ale hodinu to už nevydrží! Vážně si to myslíš? Já si to nemyslím, já to přímo vím! Ha, vtipné! Zamrkal jsem, ale přesto se snažil jednat klidně a vyrovnaně. Moje duševní rovnováha a klid se zase ustálil, ačkoliv jsem si stále v hlavě přehrával to, jak se ta šelma po mně ohání. ,,Možná... jednou jsem četl... a vybavuje se mi to, jen tak... lehce... Nile... Inel... Leni... Enil... Eiln... Elin... Mám špatnou paměť, někdy si nepamatuji ani to, co se chystám udělat," lehce jsem se usmál, ale vytáhl z kapes amulet. Neměl jsem ani jeden z amuletů kouzelný, tedy, byly maximálně kouzlem uvnitř a jediné, jak bych je dokázal očarovat, by bylo využitím moci kouzlení a to použiji leda na vlkodlaky! ,,To je v pořádku... já to chápu... někdy je lepší býti opatrným, nežli se stát ohroženým," pokýval jsem hlavou a stál klidně, když ke mně udělal pár kroků a zastavil se přede mnou. Zrak jsem slétl k ruce, kterou jsem mírně nedůvěřivě sledoval, ale pak se usmál a podíval se lehce do modrých očí, kdy se mi mladík představil. ,,Těší mě, Sangmin Cheatfierd, jméno jak pro čaroděje hrdé krve zrozené, což tomu také tak jest," usmál jsem se a přijal jeho ruku, kdy jsem se zadíval do jeho očí... v tu chvíli jako by mi... na mysli... něco stanulo... udělalo se mi trošku špatně a zabolela mě hlava, kdy jako bych se na malou chvíli ocitl v těle někoho jiného... cizího, ne... byla to vize... z hnědých očí se stávaly jantarové, více zářily... jiskřily a já více sevřel ruku mého nového společníka.

,,Jo tak... přesně..." pousmál jsem se a pokýval hlavou, kdy jsem se usmál, ale jakmile jsem se dotkl jeho ruky a pohlédl mu do očí, než je sklopil k zemi, začal se mi v hlavě rodit... příběh. Jenže ten příběh nebyl z minulosti, tu ani nevidím, ten příběh nebyl ani z přítomnosti, to už vůbec nevidím... byla to vize, vize budoucnosti.
Uprostřed místnosti temné chatky stál mladík, jeho ruce byly v okovech. Bylo mu tak kolem sedmnácti let? Jeho oči byly jemně tyrkysově modré. Přišlo mi, jako bych se na chvíli díval těma očima já kolem sebe, jako bych já byl ten mladík. Ale já to přeci nebyl! Po chvilce se objevili dva týpci... mohl jsem nahlédnout do jejich duší... nevím, jak jsem to dokázal, ale něco mi říkalo, že jsem právě sešel do podsvětí ve své mysli. Ani tolik to ale podsvětí nebylo... vypadalo to na nějakou chatku, co byla ukrytá daleko v horách, co byla ukrytá tak, aby je nikdo nenašel. Jenže démoni se přeci jen přepočítali... v jednu chvíli do chatky vtrhl Thomas a... obrazy vize se mi přeměnily... ukázaly mi chatku, ukázaly mi hory, kde to je... Byla to spousta obrazů a já si vědomky dal ruku na čelo, kdy jsem si stiskl spánky.
Prudce jsem se nadechl a vydechl, když obrazy zmizely a já byl vhozen do reality. Cukl jsem sebou a povolil stisknutí ruky. Nevěděl jsem, co mám říct... dýchal jsem zhluboka a lehce se mi ještě rozšiřovaly zorničky, kdy jsem si to všechno dával dohromady v hlavě do chvíle, kdy budu schopný promluvit.

Podíval jsem se na Thoma před sebou a rychle zamrkal očima, kdy jsem lehce pustil jeho ruku a skousl si ret, kdy jsem pokýval hlavou. ,,Já... jo jo... jsem v pořádku... tohle... bylo to tak silný... musí to být... hodně blízká budoucnost... nebo možná nějaký nákop do budoucnosti... nějaké volání... byla to vize...a ty jsi jí byl součástí.... někdy se mi prostě jen tak stává, že po doteku a pohledu do očí mám vize, které jsou někdy více bolestivé a někdy méně... občas jako právě tahle... protože tam jde o lidský život... tedy... on to asi člověk nebude... neviděl jsem toho tolik, je to jen takový... nástřel... někdy tam může být trochu lži, ale vždy se jedná o pravdivou informaci..." vydechl jsem a podíval se mu do očí. ,,Nerad bych to na tebe vysypal hned teď z rukávu, protože to je... nevím, asi trochu divný, každopádně měl jsem vizi, že vpadneš do chatky, kde vězní člověka... co asi tolik člověk není..." dodal jsem a zamrkal očima.

Bezva Sangmine, tvoje hořečnatost někdy nezná vážně mezí! ,,Promiň, jsem už takový..." pokrčil jsem lehce rameny a pousmál se, kdy jsem směřoval pohled kolem nás a lehce přivřel oči. Někde v dálce jsem zahlédl černou kouli. Corsio. Usmál jsem se a zadíval se na něj. Začal jsem jemně zpívat melodii a sledoval hřebce a natáhl ruku. Viděl jsem, jak lehce pohodil hlavou, ale zafrkal. Nevěděl jsem, že mladík přede mnou něco udělal, že k němu promluvil, ale jednoduše jsem hleděl na hřebce, který se odvážil k nám vrátit. Z lesa přešel na cestu a lehce si pohodil hlavou, kdy se přibližoval. ,,Corsio, bráško," usmál jsem se a udělal pár kroků k němu, kdy jsem natáhl ruku níž. On sklonil hlavu, ale pak mi do ruky lehce drcl, kdy se jeho nozdry lehce chvěly a stříhl ušima ve směru Thomase. ,,Dobré..." usmál jsem se a začal ho hladit po krku, hlavě a postupně ho kontroloval, kdy jsem si všiml nějaké ranky na zadní noze. ,,Ty jsi musel snad jít přes trní, motovidlo jedno..." zavrtěl jsem hlavou, ale stáhl si ze zad menší vak a vytáhl z něj lahvičku, kdy jsem nakapal z ní tři kapky do ranek a lahvičku zase uklidil, kdy jsem ho pohladil a usmál se na mladíka. ,,To je Corsio," pousmál jsem se.

Lehce jsem naklonil hlavu na stranu a prohlédl si ja Thomase tak Corsia, který očividně cítil auru zvířete víc, než já. Já taky nejsem zvíře, jsem jsem čaroděj, který dokáže klidně i se zvířaty manipulovat! Už vím, co chci zkusit... zmanipulovat nějakého vlkodlaka, ale tak, aby to bylo jen na chvilku a ne na moc dlouho! Za tyhle myšlenky by mě asi otec zabil... lehce jsem potřásl hlavou a ošetřil hřebci zranění. Kdo ví, kde ten můj moula lezl.
Zadíval jsem se na bytost, co poplácala hřebce po pleci a otočila se na mě. Vysvětlil mi, proč byl zaskočený.
,,Rozumím... Já si odmala rozuměl více s přírodou, protože jsem v ní žil s rodinou...." vydechl jsem a lehce se mi smutně zalesklo v očích, ale pohladil hřebce. Poslouchal jsem od pohledu mladíka a kývl chápavě.
,,Já nikdy ze zbraně nestřílel... vystačil jsem si se schopnostmi... chápu tě, rozhodně to není nic příjemného, když někdo bez rozmyslu namíří na druhého, protože třeba se jen bojí a má strach... strach je nepřítel člověka, ale někdy i jeho obrana... záleží na tom, v jaké situaci to je," usmál jsem se a lehce pokrčil rameny. Když se tenkrát stala tragédie, mohl jsem využít Edge... prostě najednou se objevily ty dýky a bylo to.

Žít několik... ehm, jak můžeš říct několik, když žiješ jen pár let? Jsi pouhý smrtelník, Sangmine, jen smrtelník. Stačilo by, aby ten mladík před tebou měl moc, která tě zabije. Mají elini moc? Je to možné, copak, nečetl jsi dost v knihách? Ale četl, jen, možná jsem nedával pozor. Nadechl jsem se a cítil štiplavý vzduch. Nemám rád zimu, uvádí mě do depresí. Nepatrně jsem potřásl hlavou a podíval se na mladíka, který se mnou mluvil. Jeho slova byla chytrá a moudrá. Je to jistě člověk, který je na světě dlouho. Tedy, člověk. Člověk, jak to říct. On byl takový půl napůl. ,,Lidé by se měli naučit vážit si přírody, nebo budou jednou litovat..." vydechl jsem a zadíval se k nebi a lehce pokrčil rameny, kdy jsem se podíval zpět na mladíka. Jeho slova mě překvapovala. ,,Každý máme jiné názory a já vím, že jsem člověk, ale... s jiným pohledem na svět... lidé jsou bytosti, které mají někdy černou duši jako uhel... jindy ji mají čistou a neublížili by ani mouše... žil jsem s rodinou uprostřed lesů jenom proto, že nás ve vesnici málem upálili," pousmál jsem se a po chvilce mě překvapilo jeho pozvání. ,,Pozvání na čaj neodmítnu, půjdu rád," usmál jsem se a kývl. ,,Horký čaj nikdy neomrzí," dodal jsem s úsměvem a více přes sebe přetáhl kabát.

Někdy mě až zaráží moje schopnost komunikovat s ostatními. Tedy, jak s kým. Někdy se do komunikace musím donutit, když nemám svůj den, když musím myslet na něco jiného. Dneska jsem plánoval něco  nasbírat, ale nakonec jsem to přerušil. Jsem ve společnosti mladíka, který je zvláštní. No, každá nadpřirozená bytost je svým způsobem zvláštní, já jsem taky zvláštní, protože jsem už nakloněný k přírodě a soucítím s ní. Jsem k ní nakloněný více než takový upír. Br, upír. Zlý upír, hodný upír. Potkat zlého upíra zachovám se asi tak, že nepřežije do dalšího rána, nebo já nevím. Nemám rád upíry. Nikdy jsem je nemiloval a ani je nezačnu milovat!
Když mi mladík ukázal směr, tak jsem s úsměvem kývl a rozešel se, kdy hřebec šel krokem vedle mě a zafrkal, kdy zkoumavě hleděl někam do hloubi lesa. Usmál jsem se a pohladil ho.
,,Není za co děkovat, já děkuji za pozvání, dlouho jsem se nesetkal s někým, kdo by byl tak vřelý," usmál jsem se a vydal se směrem, kde bude asi jeho domek. Jak asi bude vypadat? Mají elini jiný způsob žití? Naše rodina měla takovou zvláštní chaloupku, jako v pohádce!