Sangmin + Chin-Min

Počasí: Teplý podvečer, fouká jemný vítr
Místo: Park - během hry se může měnit
Pořadí: Sangmin/Chin-Min

Protáhl jsem se a podíval se po svém domě. Konečně jsem se zabydlel a konečně se mohu vydat na obchůzku. Venku se stmívalo, snad tam nikde nechodí krvelačné bestie. Mírně jsem si zasyčel, ale vyšel ven z domku. Měl jsem jen lehkou vínovou košili a bílé džíny. Hned ke mně přiběhl černý hřebec. ,,Corsio," usmál jsem se na něj a pohladil ho po krku. ,,Chlapče můj zlatý, půjdeme se projít," usmál jsem se a políbil ho mezi nozdry. On frkl na souhlas a já se musel zasmát. Mé oči jemně jiskřily, ale to už jsme společně opustili pozemek mého domu. Corsio šel poklidně vedle mě a jeho kopyta klapala o dlažbu. Ještě chvíli a budeme v parku, kde nás určitě nikdo rušit nebude. Spokojeně jsem se usmál, ale dal si ruce do kapes a šel dál.

Pomalým krokem jsem vyšel z domku a šel tam, kam mě nohy nesly. Nevnímal jsem čas, nic... Jen jsem vzpomínal... Ach bráško... Hodil jsem si blonďaté vlasy za ucho a lépe jsem si zapl bílou košili až ke krku. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Aha, já jsem v parku, no... Dobře... Sedl jsem si do trávy pod strom a přitáhl jsem kolena k sobě. Mohl bych si nechat narůst křídla a letět, ale... To asi ne... Začal jsem si pohrávat s křížkem na krku a sledoval oblohu.

Hřebec natáhl krk více k nebi, kdy jsem se na něj podíval se smíchem. ,,Nejsi pegas, abys jen tak dostal křídla, takže tě zklamu, musíš to přežít a jít jen a jen se mnou!" zasmál jsem se a podrbal ho po šíji. On spokojeně frkl a otřel se o mě. Vážně, my mágové máme blízko ke zvířatům. A já nejvíc... Usmál jsem se, ale lehce si na hřebce vyskočil, kdy on dlouze frkl. Lehce jsem si na něj lehl stylem, že jsem ruce obmotal kolem jeho krku a lehce zavřel oči. Hřebec šel kamsi do parku a já ho nechal... Teda, nechal bych ho, kdyby najednou nebyl u nějakého stromu a nesklonil hlavu! ,,Kyáá!" Vypískl jsem leknutím, když hřebec sebou cuknul. Spatřil totiž člověka pod stromem a tak trochu se ho lekl. No a já to zakempil přímo vedle něj!

Vyjekl jsem a uskočil stranou. "C-co checte?" Vykoktal jsem ze sebe a sledoval toho blonďáka. On má koně? Mám utéct? Nebo ne? Vyděšeně jsem zamrkal a sedl si ještě o kus dál od té osoby.

Promnul jsem si místo na boku, kde budu mít kvůli svému hlupáčkovi modřinu! Pak jsem ale lehce leknutím nadskočil a dostal se víc dál od toho blonďáka. ,,J-já se omlouvám... jen jsme se šli projít po městě... jsme tu noví," usmál jsem se, ale lehce nedůvěřivě si ho prohlédl, avšak, jakmile mi na tváři naskočil nedůvěřivý pohled, hned zmizel a já měl zase svůj příjemný úsměv. Corsio se zašklebil a zahrabal kopytem. ,,Nechtěli jsme vás nijak lekat, ale nedával jsem pozor, kam ho vedu," zamrkal jsem.

Lehce nedůvěřivě jsem si ho prohlédl. "Dobrý... Nezlobím se..." Vydechl jsem a pevně svíral v ruce kříž. "Já se nedávno přištěhoval..." Zamrkal jsem. Co když mi něco bude chtít udělat? Podíval jsem se na jeho koně. "Máte... pěkného... koně..." Vydal jsem ze sebe polohlasem.

Prohlédl jsem si ho. Nedávno se přistěhoval? ,,To jsme dva... My jsme se přistěhovali taky nedávno..." Kývl jsem, ale lusknul lehce prsty, kdy ke mně hřebec došel. ,,Děkuji, to je Corsio... kůň krve andaluské... Já jsem... Sangmin..." Usmál jsem se a projel hřebci rukou ve hřívě. Hele, co když to je upír?! Upír by neměl tak dětský úsměv... Ale tamti upíři taky nebyli zrovna dospělí! No jo.. takže na mě tady jako vytáhne dýku nebo co? Uuu ne rovnou zuby! Corsio do mě lehce strčil, kdy jsem rychle zamrkal očima a usmál se.

Vstal jsem a došel blíž. Nemůžu se bát celý život. "Já jsem Chin-Min..." Špitl jsem a podíval se na koně. Byl opravdu krásný, božské stvoření. Stiskl jsem křížek, ale pak jsem jej pustil a strčil jsem si ruce do kapes. Podíval jsem se do země. Mé oči nabraly modrý nádech a já se snažil uklidnit.

Ať se nepřibližuje! Ne! Trochu mě zarazilo to, že má tak trochu... asijské? Ne přímo korejské jméno jako já! Lehce jsem překvapeně zamrkal očima, ale podíval se na hřebce, kdy jsem si projel rukou ve svých blonďato hnědých vlasech. ,,Dneska bude pěkná noc," poznamenal jsem s úsměvem. Vážně Sangie? Neumíš vymyslet něco normálnějšího? Musel jsem se sám sobě v duchu zašklebit. Hřebec udělal krok ke klukovi, kdy do něj jemně strčil a začal ho svým způsobem zkoumat. ,,Uhm... omlouvám se, zvířata mají vnímání a Corsio je vnímavost sama o sobě," usmál jsem se. Jo, tenkrát, když mi zabili rodiče se sourozenci... byl mou jedinou velkou oporou právě on.

Noc? Co to říká? Ale já potřebuji světlo... Zachvěl jsem se, ale pohladil koně opatrně po nose. "Uhm... Máte šikmé oči.." Vydechl jsem, když jsem si jej prohlédl. A vypadá jako korejec... Jako já... Pohladil jsem znovu koně a lehce jsem se uklidnil.

,,Vážně? Nikdy jsem si nevšiml..." Pronesl jsem, ale zasmál se. ,,Vy je máte také šikmé, jste Korejec?" usmál jsem se a protáhl se, kdy jsem se podíval kolem sebe. Mohl bych nasbírat nějaké bylinky... Co takhle třeba... Podíval jsem se kolem sebe, ale pak se zase podíval na mladíka s úsměvem, když ho hřebec lehce pošimral pysky po tváři. ,,Líbíte se mu," zamrkal jsem.

Zrudl jsem, když mě kůň lechtal. "No, ano jsem korejec.." Kývl jsem a podrbal koně pod krkem. Asi jsem sem neměl chodit. "Víte... Uhm... Neubližíte mi?" Zeptla jsem se a sklopil rychle pohled. Ty blbče! Měl bys utéct! A to rychle! Určitě ti to řekne na potkání, že tě zabije.

Tohle dítě nemůže být vlkodlak a ani upír... kdyby byl jedno z toho, vrhne se tu na mě.. nebo alespoň upír by se vrhnul hned! ,,Myslíte si, že člověk se štěněcím pohledem zabíjí na potkání? Jen pokud mi k tomu nedáte důvod..." Vydechl jsem. ,,Jsem překladatel na volné noze a zpívám, nejsem zabiják," dodal jsem hned a promnul si zátylek. ,,Nechcete si jít třeba někam... uhm... sednout?" usmál jsem se.

On zpívá? To je hezké... A vážně je trochu jako štěně. "Uhm, dobře, do kavárny? Ale co váš koník?" Zamrkal jsem a pohladil koně po hlavě. "Já nepracuji, ale něco hledám..." Kývl jsem. Jo, musím se nějak živit... Pousmál jsem se a moje nervozita pomaličku opadávala, ale ta nedůvěřivost tam stále byla.

,,Myslím, že jsme minuli kavárnu, kde byla venkovní terasa a posezení... tam by se hřebec mohl pást, on to zvládne, zvládl by to být i sám... je zvyklý, dřív jsme bydleli v lese..." Pousmál jsem se a včas ukončil své vlastní vzpomínání na doby minulé. Nemusím tu hned všechno prozradit. Corsio nechal kluka klukem a šel ke mně, kdy sklopil hlavu a začal mi šmejdit po kapsách. ,,Nic nemám," zasmál jsem se, ale pohladil ho po nozdrách. ,,Tady je mnoho možností, co se dá dělat... a myslíte si, že by nevadilo, kdybychom si tykali? Tedy, myslím si, že jsme tak nějak stejně věkově staří," usmál jsem se.

Venkovní kavárna? To nezní špatně... Teda, pokud tam nebudou nějaké pochybné bytosti. Uhm, on bydlel v lese? No, ty máš co řikat Chine... "Tak dobře, ta kavárna zní fajn..." Kývl jsme s úsměvem. Tykání... No... Asi nevadilo. "Nevadilo... Rád..." Kývl jsem. "Takže, Chin-Min, nebo jen Chin, nebo mi říkávali Minnie..." Vydechl jsem, sklopil pohled a zrudl. Ach, proč jsem tak trapný? Minnie... Tak mi říkal bráška... Ach, kde je mu konec? Možná bych si měl taky pořídit nějaké zvíře, třeba koně! NEbyl bych tak osamělý.

,,Dobře, budeme rádi za společnost," usmál jsem se. Vážně Sangu? Ty, který nevěří nikomu z lidí?! Ale když... Hej! Dej si vážně pozor, nebo tě jednoduše odpráskne ani nebudeš vědět jak! No jo, dám si pozor. Povzdechl jsem si sám sobě v duchu, ale usmál se. ,,Taky mi říkávali Minnie," zasmál jsem se. ,,Je to zvláštní... ale jinak jsem spíše Sangie, nebo Sangmin... jak se ti to líbí a vyslovuje líp," usmál jsem se a lehce pokrčil rameny. ,,Tak... je to tímto směrem... teda, snad," usmál jsem se, podrbal se na zátylku a ukázal kamsi na druhou stranu parku, kam jsem se také s hřebcem po boku rozešel a lehce pootočil hlavu, jestli mě můj nový přítel následuje.

Uhm... Minnie a Sangie... Heh... Rychle jsem zamrkal a šel s ním pomalu k té kavárně. "A jak dlouho zpíváš? Chtěl jsi být zpěvák, nebo tak?" Zamrkal jsem a strčil si ruce do kapes. Jsem moc zvědavý... Ale... Co když bude chtít, abych... udělal očistec? Co když ví, že jsem Anděl? Ale ne... Nemůže to vědět, určitě ne. Podíval jsem se na něj a pak zase na zem, kdy jsem si skousl ret.

Lehce jsem srovnal krok s ním, kdy hřebec šel kousek před námi, sem tam si sebral trs trávy a vesměs si nás ani trochu nevšímal. Vrtalo mi lehce hlavou, jestli se tu bavím s obyčejným člověkem nebo s někým nadpozemským, ale dokud mě nechce zabít, tak mi to bylo jedno. ,,Zpívám... pár let... možná takových šest? Ale jen tak pro zábavu, občas v nějakém baru nebo tak... píšu si i vlastní písničky a hraju na kytaru nebo klavír... moc mě to baví," usmál jsem se a krátce se podíval k nebi. Pak jsem svůj zrak ale přetočil na něj, kdy jsem si všiml, že je trochu... neklidný? Nejistý? Netušil jsem sám, ale jen s úsměvem jsem pokračoval dál za hřebcem, který nás vedl.

"Já... Hraju na klavír..." Vydechl jsem a sledoval zem. Třeba... Třeba je to taky někdo... Kdo má schopnosti jako já... Třeba je to vlkodlak! Ne! Pane Bože jen to ne! Zachvěl jsem se, ale rychle jsem zamrkal a prohrábl si rukou vlasy, abych nervozitu zamaskoval. "A... Kolik ti vlastně je? Odkud jsi, a tak?" Zamrkal jsem a pokusil se pousmát.

,,To je bezva, máš vlastní noty nebo tak?" zeptal jsem se mile, ale přemístil si ofinku, která mi lezla do očí. Mohl bych se ho zeptat na nadpřirozeno, ale co když je to člověk a bude mě chtít zavřít do blázince? No! Takže raději mlč! Vážně mi přišel nějak nejistý, netušil jsem proč, kéž bych viděl do jeho mysli.. hlavně abych neměl nějaké jasnovidecké vize teď, to vážně nechci! Zamrkal jsem rychle a potřásl hlavou. ,,Mně je dvacet jedna, jsem sám... tedy s Corsiem... na kraji města mám domek... nemám rodinu..." Poslední slova jsem spíše zašeptal, podíval se krátce do země a dal si ruce do kapes. ,,Co ty?" pousmál jsem se.

"Ano... Píšu si něco sám, ale je toho málo... Takže hraju spíš co mi přijde pod ruku..." Vydechl jsem a skousl si ret zevnitř. Mh... Kolik mi je? Tak já si něco tipnu. "Dvacet tři... Myslím..." To myslím jsem spíše zašeptal, ale i tak to jistě slyšel. "A jinak... Bydlím na kraji města, ale ne úplně stranou... Jo a bydlím také sám... Nemám rodinu..." Zavrtěl jsem hlavou. Jo, brášku mi odtáhli vlkodlaci!

,,To je bezva," usmál jsem se a pokýval hlavou, kdy jsem v dálce zahlédl už místo, kam vlastně jdeme. Super! Alespoň to není moc daleko. Jemu je asi dvacet tři? ,,Ah... asi... no jo... taky někdy se mi to nechce počítat," zasmál jsem se a pokrčil rameny. Jo, jsi pořád smrtelník a už jsi jednou byl dávno mrtvý... mrtvý... Zachvěl jsem se a podíval se na něj, když mluvil o své rodině. ,,To mě mrzí... osud si s námi zahrává," povzdechl jsem si a mírně přátelsky ho poplácal po rameni, kdy jsem najednou měl...
Mé rty se dotkly těch jeho, nebo ty jeho se dotkly těch mých dřív? Každopádně se setkaly a jeho ruka zajela na můj zátylek. Stejně tak ta moje sjela po jeho zádech níž na jeho pas, za který jsem si ho k sobě přitáhl. Nad námi svítily hvězdy, ty byly svědky něčeho, co ani jeden z nás nečekal, ale přesto jsme se nechali vtáhnout vzájemně do polibku...
Prudce jsem se zastavil a vytřeštil oči, kdy jsem se na kluka podíval. Co to sakra bylo?! Vize?! Zrovna teď?! Co to bylo sakra za lež?! Dejte mi pohrabačem po hlavě! Já to nedávám!

Jo... počítat to, když my vlastně nestárneme... Ale to on neví... "To ano, zahrává si..." Povzdechl jsem si, ale překvapeně zamrkal, když mě poplácal po rameni. Ne, to je dobrý, neublížil mi... On se ale najednou prudce zastavil a třeštil oči. "Uhm, jsi v pořádku? Jsi bledý, neděje se něco?" Zamrkal jsem a prohlédl si ho. Je nemocný? Mám ho vyléčit? No... To asi ne, ale... Kdyby mu něco bylo, tak bych to udělal!