Sangmin + Chin-Min

Byl jsem rád, že jde se mnou. Byl jsem vážně nadšený a hlavně jsem musel odvracet své vize, jinak bych se z toho zbláznil! ,,Povím ti to cestou," usmál jsem se a podíval se na Corsia, který frkl a stříhl ušima, kdy došel k nám a lehl si na zem. ,,Nevadí, neboj, on je dobře stavěný, navíc to nedělá pořád, já na něj vyskočím jen občas a pokud to není často, tak se mu nic nestane a nebolí ho to, věř mi, že kdyby ho něco bolelo, dá vědět," usmál jsem se, ale sedl si na hřebce a pohladil ho po krku. ,,Tak pojď," uculil jsem se.

Kývl jsem a nadšeně si sedl na koně. "Říkal jsi, že jsi ho zachránil, tak mě to napadlo..." Usmál jsem se pohladil hřebečka po krku. Dneska... Po dlouhé době se cítím šťastně... Krásně... A... Jako kdyby ze mě něco opadlo a naplnilo mě něco jiného.

Usmál jsem se a hřebec se opatrně zvedl, kdy lehce potřásl hlavou a stříhl ušima, kdy se rozešel. ,,Mysli na to, kam chceš jít a on půjde... koně nám vidí do mysli, aniž bychom to my tušili," usmál jsem se, ale pak se krátce zamyslel. ,,Hřebci je teď osm, před šesti lety, když jsme s rodiči a sourozenci bydleli v lese, daleko od lidí, jsem šel lesem, když jsem donesl vodu z čistého potoka. Přiletěl ke mně sokol a křičel mi u ucha, řekl jsem si, že se něco muselo stát. Šel jsem spolu s ním tam, kam mě vedl. Viděl jsem pak na louce černou kouli, byl to Corsio... řehtal bolestně... když jsem došel blíž, všiml jsem si, že je celý od krve a byl vysílený během... postaral jsem se o něj za pomoci přírody... pak mi otec řekl, že viděl chlapa, jak ho zbil a něco by mu udělal, ale otec Corsiovi pomohl a on utekl, ačkoliv otec na něj volal, on ve strachu utekl, běžel, až doběhl na louku, kde jsem ho našel já... od té doby jsme spřízněné duše," usmál jsem se a pohladil hřebce, který si dlouze odfrkl, ale šel dál.

Vykulil jsem oči. "Jak tomuhle krásnému stvoření mohl někdo ublížit?" Zamračil jsem se, kdy mé oči nabraly zelenou barvu. "Učil jsi se jezdit na něm? Je to těžké? Já... Chtěl bych to umět, je to krásný..." Zamrkal jsem a usmál se. Mohlo bychom se Sangem jezdit spolu... Jen tak, my dva na vyjížďky... Představoval jsem si svůj domek, kdy mě překvapilo, že tam hřebec vážně jde. "Uhm, on vážně jde cestou ke mně..." Zamrkal jsem překvapeně.

Pokrčil jsem rameny. ,,Nevím, nechápu to sám, navíc... byl to jen dvouletek.. možná na něm chtěli jezdit, ale on jim to nedovolil, a tak ho zmlátili... těžko říct," povzdechl jsem si, ale pak se na něj podíval, když mluvil o ježdění. ,,Ne, já... já na něj vyskočil a jel... bylo mu pět? Jo, v jeho pěti letech jsem na něj poprvé vyskočil, ale já hodně četl v knihách a otec mě trochu učil, takže jo, učil jsem se na něj, ale nejsem nějaký profík... mohu tě to naučit, jen nejezdím se sedlem a uzdečkou, jen tak na volno, přijde mi zbytečný mít postroj," usmál jsem se a pohladil ho po krku, kdy jsem se pak zasmál. ,,Já ti to říkal... je to kůň člověka, který ani tolik obyčejný člověk není..." Poslední slova jsem spíše zašeptal, ale zamrkal jsem a pohladil hřebce, který frkl a jeho kopyta klapala o tvrdou zem.

Cože to řekl?! Není obyčejný! Chce vědět, kde bydlím, aby mě tam mohl zabít! Ale... Já neumírám... Chce mě svést na cestu temná! Určitě jo... Zamrkal jsem a zachvěl se. Nicméně jsem jej stále držel kolem pasu a nechtěl jsem ho pustit. "Jak nejsi obyčejný?" Zašeptal jsem

Ty trotle! Koukej, co jsi udělal! Nemůžeš na potkání říkat, že nejsi obyčejný! Celý se zachvěl, hřebec na ten záchvěv reagoval frknutím. Já... já mu přeci nechci nic udělat! Držel mě ale stále kolem pasu.... Zachvěl jsem se. ,,Já... promiň nechtěl jsem tě... lekat... možná... mi to teď ani neuvěříš... jsem mág... čaroděj..." Zašeptal jsem. ,,Proto mám blízko k přírodě..." Dodal jsem a natáhl ruku, kam mi dosedl datel. Rozhlédl se, podíval se na mladíka a zase odletěl.

Vykulil jsem oči a asi jsem na chvilku přestal dýchat. On je... jako já... "Máš Boží dar.. Jako..." Špitl jsem a skousl si ret. Mám mu to říct? Že nejsem taky obyčejný... Že... Že jsem Anděl? Syn Boží? Co když mě pak bude chtít zkoumat, nebo dělá temnou magii? Ale... To by mi s ním nebylol tak dobře, ne? Přeci, temná magie mě oslabuje a já se naopak cítím silný...

Díval jsem se přes rameno na něj. Na jeho výraz tváře, když vykulil oči. Ale jeho odpověď mě velice překvapila. Překvapeně jsem zamrkal očima. ,,Uhm.. jako? Jako co? Kdo?" zamrkal jsem nechápavě a díval se mu do očí, kdy jsem lehce naklonil hlavu na stranu.

Musím mu to říct... Také mi to pověděl... Kdyžtak prostě uletím.. "Já... Já jsem syn Boží... Anděl..." Šeptl jsem a skousl si ret, kdy jsem se na něj podíval. Všiml jsem si malé ranky na jeho ruce. Natáhl jsem ruku a položil ji na jeho ranku, kdy jsem přivřel oči a po chvile se jeho ranka na ruce zacelila a já dal ruku stranou.

Překvapeně jsem zamrkal očima. ,,Páni... jsi první anděl, kterého vidím a víš, že se k tobě i hodí? Takže... jsem s tím oslovením, že jsi jako andílek, měl pravdu," pousmál jsem se a pak následoval jeho pohled na svoji ruku, kde jsem měl ranku. Kde se tam vzala? Ani nevím, že ji mám! No, jsem nemehlo, takže jsem ji mohl získat kdykoliv - třeba při mém slavném pádu z Corsia! A on mi dal na ranku ruku, kdy, když ji odendal, byla ranka pryč! ,,Wau... já teda preferuji trochu jiný způsob léčení, ale tenhle je rychlejší," usmál jsem se a zamrkal očima, kdy hřebec zastříhal ušima a zafrkal.

Hodí se to ke mně? "Uhm... Jo, andílek... Ale... neříkej to nikomu.." Špitl jsem a zamrkal, když se Corsio zastavil u mého domku. "TAk, tady to je..." Pousmál jsem se a opatrně slezl. "Já... Bál jsem se, že bys mi chtěl něco udělat, nebo mě převést na temnou stranu, to je proti zákonu..." Vydechl jsem upřímně.

,,Neřeknu to nikomu... nemám za potřebí," usmál jsem se. ,,Ty to taky nikomu neříkej, co jsem... nenávidím upíry a nechci, aby si nějaká pijavice přišla pro medailonek," zašeptal jsem. ,,Pokud by to nebyl hodný upír..." dodal jsem a sesedl. ,,Je to pěkný domek," pousmál jsem se a pohladil hřebce, kdy jsem se podíval na Mina, když mi pověděl o temné straně. ,,Chápu... já... naše rodina dřív hodně používala temnou magii, ale moji rodiče nikdy nechtěli, aby se to dělo... oni byli zásadně proti špatné straně a chtěli, abych i já byl na straně dobra... což jsem, jsem spojený s přírodou... umím komunikovat se zvířaty, sice ne v mysli, ale gesty... ona mi napovídají, co chtějí říct," zamrkal jsem očima a pousmál se, kdy hřebec do mě lehce žďuchl.

Usmál jsem se a klidně vydechl. "Tak... To je dobře, že jsi hodný..." Usmál jsem se a zavedl je nejprve na zahradu, kde jsme nechali pást se Corsia. "Tak a teď ke mně.." Zazubil jsem se a šel do domku. Byl hodně světlý, všude byly kříže, svíčky a podobně. "Pojď dál, buď tu jako doma.." Usmál jsem se a vedl jej chodbou do obýváku, kde byl bílý kožený gauč, stolek, křesla, spousta rostlin a na gauči jsem měl... Sakra, nechal jsem tam ty plyšáky... "Uhm... Spím na gauči, protože nahoře jsem si ještě nesestavil postel.." Skousl jsem si ret a zrudl. To je trapný, měl jsem je uklidit. "Uhm, dáš si něco? Vodu, kafe, čaj, nebo něco k jídlu?" Zeptal jsem se rychle, abych zamluvil ty plyšáky.

Pousmál jsem se a kývl hlavou, kdy jsem s ním a Corsiem šel na jeho pozemek. Na zahradě jsem nechal Corsia, který se jistě bude pást nebo bude odpočívat. Nebo zkoumat všechno kolem! ,,Jo," zazubil jsem se a následoval ho do domku. Byl nádherně světlý a nepřekvapilo mě, že jsou tu všude kříže a svíčky. A podobné věci, které vídám v kostelech. Ale já mám ke svým lektvarům taky svíčky a všechno možný! ,,Uhm.. děkuju," usmál jsem se na pozvání, zul se a šel chodbou až do obýváku. Byl tam pěkný bílý gauč, stolek, křesla a hodně rostlin. Nepřehlédnutelnou součástí byli plyšáci na gauči! ,,Jé! Vždy jsem si přál plyšáka, ale nikdy se mi nepoštěstilo," zamrkal jsem očima a usmál se. ,,To je v pohodě, nemusíš se omlouvat, to je dobré," usmál jsem se a sedl si do křesla. ,,Tak... poprosil bych o džus, nějak v teplých dnech nemám chuť k jídlu," usmál jsem se a zamrkal očima.

"Dobře, tak si udělej pohodlí... Ty plyšáky dej klidně na stranu, ale neházej s nima, nemají to rádi..." Usmál jsem se a šel do vedlejší místnosti, kdy jsem vytáhl z lednice džus. Vzal jse mtaky trošku lesních jahod, malin a borůvek a dal jsem je do misky. Odnesl jsem dvě skelnky ddžusu a mistišku do obýváku. "Tak aspoŇ něco k zobání.." Usmál jsem a dal misku na stůl a dal před něj i skelnku, kdy jsem si sedl na druhou stranu gauče.

,,Jasně, děkuju," usmál jsem se a podíval se za ním. Uhm.. nemají to rádi? Zamrkal jsem očima. Je starší a je jak dítě... roztomilé dítě. Pousmál jsem se, ale usadil se na gauč, kdy jsem trochu posunul stranou plyšáky a lehce se rozhlédl kolem sebe. Pak jsem svůj zrak odvrátil na něj, když se vrátil a všiml jsem si misky, kde byly lesní jahody, maliny a borůvky! Nesl také dvě sklenky džusu. ,,Jé, to je bezva, děkuji," usmál jsem se a natáhl se pro sklenku, kdy jsem se napil. ,,Jsi první nadpřirozená bytost kterou jsem po roce potkal," usmál jsem se a podíval se na něj.

"Ty také... Vím, že jich tu je víc, ale nedá se to poznat.." Zamrkal jsem a uzobl si jahodu, kdy jsem si poplácal na stehna a plyšový pes mi skočil na klín. "Tyhle jsem koupil v jednom magickém obchodě v mém starém městě... Jsuo skoro jako živí..." Zasmál jsem se a hladil plyšáka.

,,Nedá, poznají to jen ti, co to dokáží," usmál jsem se a vzal si borůvku, kdy jsem překvapeně zamrkal, když mu na klín vyskočil plyšák. Neměl jsem vidiny! Ani vize! ,,Páni!" zasmál jsem se a podíval se po místnosti. ,,Mě baví dělat tohle," zazubil jsem se a podíval se na jahodu, kdy se náhle vznesla z misky a přiletěla k mé puse, kdy jsem ji vzal do úst a snědl. ,,Je to nejlepší moc na světě," zazubil jsem se a olízl si rty.

"Jé! To je bezva... Já umím létat... Léčit... Ovládat lidi a pak aby zapomněli své magické schopnosti... A taky... očistec..." Skousl jsem si ret. O tom jsem mu asi neměl říkat. Rychle jsem si dal do pusy jahodu a hladil štěně, kdy jsem se na něj podíval. Můj úžasný malý kamarád.

,,Páni!" zamrkal jsem očima. ,,No... já taky umím... ovládat... a ovládl jsem tě, když jsem chtěl, abys byl v klidu..." zamrkal jsem a zrudl. ,,Pak umím omráčit mysl, dělat lektvary, právě mám telekinezi, mohu zaklínat, způsobovat bolest a tak různě..." Pousmál jsem se a protáhl se lehce. ,,Uhm a taky umím nahlédnout do budoucnosti a kousek jsem jí viděl, když jsem se tě dotkl..." Špitl jsem a podíval se do misky.

Aha... ON mě ovládal... Tak to bylo to, co jsem cítil. "Bolest?" Skousl jsem si ret. Snad by mi neublížil. Říkal, že ne. "Budoucnost? A co jsi viděl, když ses mě dotkl?" Vykulil jsem oči a sledoval ho. Viděl mého brášku? Mou budoucnost?

,,Jo, ale to je bolest určená pro upíry... hlavně... což je asi má jediná pomoc proti těm příživníkům, ačkoliv... mohu jim udělat cokoliv pro to, abych je přemohl... ale nerad kouzlím moc, mám strach z přílišného kouzlení," zamrkal jsem a promnul si zátylek. A pak se mě zeptal na budoucnost. ,,Uhm.. no.. to.. to nebylo nic důležitého, bylo to divný... viděl jsem křídla v záblesku a pak... jak jsme spolu u tebe," usmál jsem se. ,,Což se vlastně děje teď," zazubil jsem se a napil se. Jo a líbali jsme se... Áááá!! Klid Sangu!

Strach z kouzlení? Zamrkal jsem překvapeně, ale poslouchal ho. My dva... u mě... "Aha, takže vize se naplnila.." Zasmál jse mse a uzobl si borůvku. Jsou moc dobré, lesní. "Máš vize vždy, když se někoho dotkneš?" Zeptla jsem se zvědavě a podíval se na Sanga.

Jo, strach. ,,Strach je pro čaroděje kritický... můžeme přijít o schopnosti a zešílet z toho," povzdechl jsem si a skousl si ret, ale pak kývl. ,,Jo, naplnila se," zasmál jsem se a kývl. Ale nevyplnila se celá... ještě jsme se.. to se nestane! Luskl jsem si prsty a do pusy mi přiletělo ovoce, kdy jsem se zasmál, ale napil se. Nad jeho otázkou jsem zamrkal očima. ,,Jak kdy... mohu si ty vize i ovládnout, nemusím chtít něco vidět... mohu se dotknout, ale i nemusím... když se něco má stát, dostanu takový signál v podobě cukání v pravém oku a někdy se mi i změní do modrých odlesků, ale ne moc často," usmál jsem se a kývl.