Sangmin + Chin-Min

Zahrává si.. zahrává a se mnou si zahrává úplně nejvíc! Co ta vize jako měla znamenat sakra?! Ááá!! Pomoc! On se taky zastavil. Teď, jak z toho vybruslit! Řeknu mu, že jsem ho ve své vizi líbal a on zdrhne s tím, že na mě zavolá policajty! No, to je asi nejlepší řešení. ,,J-já... m-měl jsem menší... zádrhel a před očima jsem viděl smrt své rodiny... promiň... moc vzpomínek," zamrkával jsem rychle a dýchal zhluboka. Už se ho ani nedotknu! Nemuselo by to dopadnout dobře! Raději jsem se rozešel zase vpřed.

Smrt rodiny? Aha... Tak to chápu... "To je mi líto..." Vydechl jsem a přejel mu rukou po rameni a pak jsem si dal ruku zase do kapsy. "Chceš jít do té kavárny?" Zamrkal jsem a šel s ním dál. Pokud nebude chtít, pochopím to... Musí to pro něj být těžké, jako pro mě s bráškou.... Proč zrovna on a né já?

On na mě sáhl! Normálně mi přejel rukou po rameni! A já spatřil záblesky!
Křídla, ale pak hned zase jeho, jak se mi dívá do očí. Jeho oči byly zvláštně modré, přitahovaly mě.
Sledoval jsem je s úžasem a nadšením. Pohladil jsem ho po tváři a políbil na líčka. Mé srdce bušilo a měl jsem touhu, touhu už nikdy nebýt sám. Touhu být zase s někým...
Co to mělo do háje znamenat?! Hluboce jsem potřásl hlavou a rychle se vydal za ním. ,,Jasně, chci tam jít, pozval jsem tě, těším se tam... přijdeme oba na jiné myšlenky," usmál jsem se a pokýval hlavou. ,,A už tam budeme, Corsio je dobrý vůdce," zazubil jsem se.

Na jiné myšlenky? Snad ano. "Máš kromě koně i jiné zvíře?" Zamrkal jsem a podíval se na hřebce. Je fakt nádherný... Mohl bych si pořídit psa... Ale nevím, jestli by spíš netrpěl... Pořád se jen utápím v sobě, skoro ani nechodím ven... Teda, dneska je to vyjímka. "A budeš do parku s ním chodit často?" ZAmrkal jsem a podíval se na Sangmina

Co měla sakra znamenat ta křídla? Nechápal jsem absolutně nic! Neměl jsem ani páru, co to mělo sakra znamenat. ,,Nemám... trochu jsem cestoval po světě a měl s sebou jen hřebce, občas jsem ho zanechal na jednom místě a on počkal na mě do doby, než jsem se vrátil... jsme takoví cestovatelé," usmál jsem se. ,,Zvířata umí komunikovat s lidmi... tedy, pokud člověk chce, aby s ním zvíře komunikovalo, musí být s ním ve vztahu... hřebce jsem zachránil, proto si mohu dovolit ho nechat chodit navolno..." Kývl jsem. ,,No, já spíš chodím do lesa, park je výjimka, ale... mohu chodit s ním kamkoliv... i do parku," usmál jsem a podíval se na China. ,,Chtěl bys pak na něj?" zamrkal jsem a naklonil hlavu na stranu.

"Zvířata jsou božská stvoření a lidé by se tak k nim měli chovat..." Usmál jsem se a vykulil oči. "Uhm... Na něj... Jako jezdit? Já... Nikdy jsem na koni neseděl.." ZAmrkal jsem naprosto překvapeně. Já nevím! Tohle... Co dkyž mu něco udělám? NEbo... Sangmin mně... Co když... Ale Taemine! Jsi nesmrtelný, co by ti mohl udělat?

,,Jo, jsou to božská stvoření a my...." Zarazil jsem se, když jsem chtěl říct, že mají mágové k nim blízko. To nemůžeš! ,,A my bychom se k nim měli tak chovat," usmál jsem se a kývl. ,,Ale neboj se! Hřebec je moc hodný," usmál jsem se, kdy jsem pískl a Corsio ke mně doběhl. Luskl jsem jemně prsty, kdy si on udělal poklonu a já mu skočil na hřbet. ,,Pojď nahoru," zamrkal jsem očima, které mi jiskřily nadšením.

Překvapilo mě jak se zarazil... Že by byl taky anděl? Ale ne, to bych poznal. "Nahoru?" Zamrkal jsem vyděšeně, ale šel jsem ke hřebci. Mám na něj vylézt? "Jako k tobě?" Zamrkal jsem nechápavě a skousl si ret.

,,Jo, nahoru, sem za mě... dojedeme ke kavárně... neboj se, neublížíme ti ani jeden, co bych z toho měl," usmál jsem se a nabídl mu ruku. ,,Pojď, trochu se to na začátku zhoupneš, ale pak stačí, když se přizpůsobíš," zamrkal jsem.

Vykulil jsme oči, ale nakonec jsem vylezl k němu. Bylo to zvláštní. NEjistě jsem ho pevně chytil kolem pasu a ořpel si hlavu o jeho záda. Moje oči chytly modrý nádech, ale spíše než okouzlenou modrou, tak takovou zakalenou, šedou... Vyděšenou...

Mírně jsem se zachvěl, ale potlačil magii. Nesmí se mi nic zdát! Nesmím mít vize, nebo se z toho zblázním! ,,Corsio, hore chlapče, hore," usmál jsem se a poplácal hřebce po krku. Ten zafrkal a zvedl se, kdy si protáhl krk a stříhl ušima, kdy se podíval naším směrem. ,,Ano, jsme tu dva," zasmál jsem se. ,,Klidně se mě pevně drž, nemusíš se ničeho bát," usmál jsem se a jemně stiskl holeně. Začal jsem chlapce lehce ovlivňovat, namlouval jsem mu, že se nemusím bát, říkal jsem mu v mysli, že může být v klidu, že se mu nic nemůže stát. Je v bezpečí.

Co když mi něco udělá? Zavřel jsem oči, pevně jej stiskl a soustředil se... Ale asi až moc... Strach mě ovládla a já.. Začal jsem totiž se schopností Zapomenutí. Ne! Prosím... Ať přestanu... Skousl jsem si ret a tiše doufal, že... že nebudu odebírat schopnosti celému parku.. Hned by na mě přišli, ne?

Stále se mi zdálo, že je nějaký vyděšený. Sakra, to jsem to ovlivňování sakra dlouho nepoužíval, že to najednou nejde! //Mine, neboj se Sangmina, je hodný, on i hřebec, oba dva jsou nejlepší tvorové na zemi, jich se vůbec být nemusíš... Důvěřuj jim, nenech se ovládnout strachem, strach je pro malé děti, ty malý nejsi..// Zavřel jsem oči a vsouval mu to do mysli, ale cítil jsem, že něco není v pořádku, skoro jako bych.... hřebec si vztekle švihl ocasem a já lehce sykl. ,,Doufám, že v kavárně nebude moc lidí," špitl jsem, ačkoliv tohle nebylo moc dobré... takhle situace nebyla vůbec dobrá!

Vydechl jsem a nějak jsem se sklidnil. "Uhm, ano... taky doufám... Hele, táhmle to je!" Ukázal jsem na kavárnu a pak se zase pevně chytil kolem jeho pasu. "Může mě ten kůň shodit?" Zeptal jsem se a skousl si ret.

,,Super, jsem rád," usmál jsem se. Jo! Povedlo se mi to, aby se nebál! Teda, doufám. Uchechtl jsem se v mysli. ,,Neshodí, proč by to dělal? Hřebec je zvyklý na to, že má na hřbetě člověka," usmál jsem se a poplácal hřebce, který u kavárny udělal poklonu. ,,Můžeš dolů," usmál jsem se a zamrkal očima.

Rychle jsem slezl a kývl. "No... Třeba kdyby se rozběhl, nebo tak..." Zamrkal jsem a mé oči chytly opět hnědý nádech. "Mám už na něco chuť..." Olízl jsem rty. "Dáme si dortík?" ZAzubil jsem se. Já se chovám jak malé dítě!

,,To on neudělá, vážně ne," usmál jsem se a pohladil hřebce, kdy jsem seskočil na zem. ,,Jo! Dáme si dortík!" zazubil jsem se. Vážně je o dva roky starší než já? Ani trochu se mi to nezdálo! Ale okej no.. asi ano. Byl jsem rád, že pookřál. ,,Tak jdeme," zazubil jsem se a doskákal na terasu, kdy jsem si zabral místo trochu dál, ačkoliv nedaleko od nás seděli dva muži. Nelíbil se mi ani jeden! Ale mám v záloze dost magie, jakmile budou dělat problémy, zabiju je! Ušklíbl jsem se v duchu, kdy se hřebec začal pást na plácku. ,,Tady je dobré místo," uculil jsem se na blonďáka.

"Ano..." Kývl jsem a usadil se. "Moc lidí tu není, ale..." Vydechl jsem a skousl si ret. Ti muži... Nevěřím jim. Raději jsem se podíval na lístek a olízl se, kdy mi nadšeností zmodraly oči. "Dám si medovník a čokoládu..." Zazubil jsem se. "A ty?" Zeptal jsem se.

Usmál jsem se a pokýval hlavou. ,,Taky se mi nelíbí to, co sedí opodál, ale neměj strach," usmál jsem se a pak se lehce zarazil, kdy jsem zkoumavě naklonil hlavu na stranu. ,,Máš... zajímavé... oči," usmál jsem se a vzal si lístek, kdy jsem se podíval do něj, když už měl vybráno a já ještě ne! No, co si dám.. hehe, co bych měl? Něco dobrého! ,,Asi punčák a bílou čokoládu," usmál jsem se nadšeně a pokýval hlavou, kdy jsem se podíval na hřebce, který v klidu byl opodál, ale pak zpět na Mina, kdy jsem se usmál.

On si všiml mých očí... Sakra! Sklopil jsem pohled a uklidnil se, kdy mé oči zase zhnědly. "Dobře... Objednáš to prosím?" Zamrkal jsem a podíval se znova na něj. Mh... Snad ty oči nebudou moc divné

Chvilku jsem se na něj koukal velice zkoumavě. V jednu chvíli byly modré! Vsadím svého koně! Ne, nevsadím... teda vsadím, když vím, že mluvím pravdu! On ty modré oči měl a neříkejte mi, že ne! ,,Jasně.." Usmál jsem se a kývl, kdy k nám došel číšník. Řekl jsem mu naši objednávku, kdy on se slovy, že to hned bude, odešel. ,,A ty... budeš chodit častěji do parku?" zamrkal jsem a naklonil hlavu lehce na stranu.

"Mh... NEvím, nerad jsem někde sám... Jen doma.." Odpověděl jsem. Uhm... A s ním bys ven šel?! To nevím! Nech mě... To není fér... Je milej... Jo, já vím... Ale... NE, nemohu porušit zákon andělů! "Možná..." Pokrčil jsem rameny.

Lehce jsem si podepřel hlavu rukou a sledoval ho takovým tím štěněcím pohledem. ,,To by bylo fajn," usmál jsem se a lehce zamrkal. Hele! Vzpamatuj se! Nebo se fakt tvoje vize naplní! Hele, vždy se mi plnily vize typu - jde žena a vidím její pád do louže a co se stalo? Spadla do louže! Jo, takže proč by se mělo tohle zrovna... tsss... ,,A co tě přivedlo do tohoto města?" zamrkal jsem.

Kouká na mě jak pes na salám! Ale já žádný salám ne-...Počkat! Co když já jsem ten salám? Zatřepal jsem hlavou, kdy se mi vlásky perfektně rozcuchali. "Mh... Ani nevím... Potřeboval jsem změnu..." Pokrčil jsem rameny. "A co tebe? Něco konkrétního?" Zeptal jsem se a při tom si ho prohlížel... Tohle štěně by mi ublížilo? Hele! Nemysli na něj jako na štěně! Může to být vrah! Vlkodlak! Nebo tak něco!

Sangmine, nekoukej furt na něj nebo se ty vize vyplní! Ale já nechci! Já vim, proto se krooť!! No jo... Ale jak? Sakra! Jeho vlásky se rozcuchaly, byl tak děsně... cute! Aaa Mine! Ticho! Potřeboval změnu. ,,Chápu," usmál jsem se a kývl. Mě... co sem dovedlo mě... vyvraždit upíry? To ne.. ačkoliv... ,,Já hledal dlouho něco, kde bych se cítil tak trochu... mezi svými..." Usmál jsem se. ,,Abych se cítil dobře," doda jsem a podíval se na něj. Prohlížel si mě... aaa teď mě asi sežere! Donesli nám zákusek a čokoládu, kdy jsem poděkoval.