Mikoto & Aoki

Brzy jsme byli zase na cestě a tak jsem Indiga pořádně zapřáhl abychom byli u měsdtečka co nejdřív. To se však změní v momentě, kdy mikoto navrhne aby jsme se rovnou vydali hledat ten chrám. Zamyslím se nad tím bylo to chytré.
"Souhlasím," odpovím ale směr jsem sále neměnil. Přeci jenom jsme věděli že se má nacházet někde v okolí města a tak jsem mířil stále směrem na město. Z výšky jsme také kromě toho měli mnohem lepší rozhled, i když bych se ani nedivil kdyby šlo o nějaký podzemní chrám nebo budovu, která by byla chytře skrytá. Přeci jenom v podsvětí bylo takových staveb spousta a ani za tisíciletí je nikdy nikdo nenašel a nakonec byla ta místa zapomenuta a lze se o nich už jenom dočíst. Cestou jsem se soustředil na myšlenky a snažil se vymyslet také nějaký plán. Kromě toho jsem se odmluvil s Mikotem, že v blízkosti našich nepřátel si budeme dávat jednoduchá znamení a komunikovat s nim budu skrze myšlenky. Sice mi nebude moci odpovědět, ale to vůbec nevadilo v případech, kdy budu mluvit tak, abych ho spíše informoval než abych se ho na něco ptal a pokud ano, jednoduchá gesta to řeší. Brzy už jsme měli daleké město nadohled.

Cesta utíkala a můj společník se hodně rychle učil. Musel jsem se pousmát, byl na neznámém území mezi mnoha démony a přesto nepanikařil, byl klidný a jistě že jsem na tom měl zásluhu i já, bylo rozhodně lepší po podsvětí tápat s někým než sám. Musel jsem uznat že i pro mne to bylo pohodlnější.
"Proč bych myslel na něco perverzního?" vypadne ze mě nečekaná otázka a zadívám se na úšklebek mého společníka.
"Půjdu po zemi, ty poletíš. Byl jsi na létání zvyklý ne? Já zase uvítám pěší chůzi, všimnu si tak více detailů než z výšky," odpovím a sotva to dořeknu, seskočím z koně dolů a volným pádem se vrhnu k zemi. Chvíli jsem sledoval okolí a když jsem byl téměř uzemě, spomalil jsem svůj pád pomocí temného elementu a křídel, která se mi na pár vteřin objevila na zádech, než zmizela. Hned poté co jsem dopadl na zem, jsem si povzdechl a ohlédl se nahoru na Mikota. Věřil jsem že po mém zdupání bude Indigo poslouchat i jeho, přeci jenom jsem to myslel vážně. I tak jsem se za chvíli rozešel a začal se sosutředit na naše okolí.

Už hodinu jsme všichni pročesávali okolí, ale po žádném crhámu tu nebylo ani stopy. Párkrát jsem měl pocit, že jsme konečně mohli něco najít, ale ukázalo se to jako omyl. Na chvíli zavřu oči a zůstanu civět na písek pod mýma nohama. Nakonec však vykročím dopředu zcela zabořen v myšlenkách, ale to mi na něčem ujede noha a skončím na zemi. Žebra jsem si narazil o něco tvrdého a tak jsem se brzy poskládal na nohy a zadíval se na cosi kamenného, co bylo zasypané pod pískem. Okamžitě jsem písek odrhnul a zadíval se na kamennou desku, na které bylo něco vyryté. Přimhouřil jsem oči a snažil se staré písmo na desce přečíst.
"Všechna utrpení světa se rodí z neschopnosti jednotlivce. Vrať se na začátek své cesty tam naprav svou neschopnost, která spočívá v počtech tvých kroků," zamumlám si pod nos a zamračím se. Pořád jsem to tak nějak nechápal. Brzy tu byl mi Mikoto a tak jsme se mohli domluvit na případných krocích. A bylo to tu zase... už nějakou hodinu jsme pročesávali okolí, ale vždy jsme našli jenom desku, která nás v hádánkách vracela pořád zpátky... a tehdy jsem to porpvé pochopil.
"Co když to co hledáme, máme celou dobu pod nosem? Jak nejlépe ukrýt nenalezený chrám... než ho umístit tam, kde by to nikdo nikdy nečekal? Možná je pod městem," vydechnu a věděl jsem že mě Mikoto uslyší v myšlenkách. Pravda byla taková že i kdybych se nemýlil, pořád tu byla otázka... jak se do něj vůbec dostat.

"Myslím že máš pravdu a za zkoušku to stojí," povzdechnu si a pomalu se rozejdu k Mikotovi. Okamžitě k němu natáhnu ruku a požádám ho aby mi podal tu svou, než na ni umístím značku pro lepší šestý smysl. Mohli jsme teď cítit jakoukoli nepatrnou magii v okolí mnohem lépe a rozlišit v ní i ty nejmenší detaily.
"Tohle by nám mohlo pomoci v hledání něčeho neobvyklého," vysvětlím a zamyslím se. Za zkoušku to stálo, ale Mikoto musel být opravdu opatrný, už jenom aby nepoškodil žádnou část chrámu, jelikož musel být opravdu starý.... a já věřil že sotva drží pohromadě. I kdžy možná bych se mýlil... Kdo ví. Tak či onak jsem sám začal vnímat magii z okolí a snažil se hledat jakékoli stopy. Vsadil bych se, že ten chrám musí být opravdu rozsáhlý, možná od všech desek, které jsme našly. A hledání mohlo zase započít, i tak jsem raději prvně upřednostňoval pokus Mikota a tak jsem se na něj otočil s jistým očekáváním, že to opravdu zkusí.

Chtěl chvíli a tak jsem jenom přikývl. Byl jsem ochotný mu ji dát, musel to být pro něj šok a... neuděomil jsem si to. Nevadilo m ichvíli vyčkat, nikdo nečekal žebychom ten chrám našli hned první den. Ihned jsem se ponořil do svých myšlenek a zamyslel se nad svým otcem a našim dnešním rozhovorem. Možná jsem to... trochu přehnal, budu se mu potom muset omluvit. Ale rozhodně jsem nechtěl dovoli aby se opakovalo to, co už se jednou stalo. Při vzpomínce na to co mi otec nechtěně ukázal své vzpomínky se mi udělá špatně a měl jsem co dělat abych se na místě nepozvracel. Vážně jsem měl slabý žaludek... Zhluboka se nadechnu a na chvíli posadím, zatímco nechám Mikota aby zkusil svůj plán. Zavřu oči a pokusím se uklidnit, nemyslet na to. Nakonec zaslechnu hlasm ého společníka s tím, že to má a tak se na něj zvědavě otočím.
"Dobře... poslouchám," vypadne ze mě ale místo toho abych se postavil, zůstanu sedět a zavřu oči.

Poslouchal jsem Mikota a přikyvoval. Ignoroval jsem jeho poznámku o lenosti a akorát jsem se několikrát zhluboka nadechl. Po chvilce už jsem se tak nějak dal do kupy a když zaslechnu že se rozešel pryč, otevřu oči a postavím se, hned poté se vydám za ním.
"Dobře, takže tohle nechám na tobě," sdělím mu a nakonec se vydám za ním. Jenom jsem ho tiše následoval a přemýšlel. Chtěl jsem celé tohle divadlo s černou krví zastavit a upřímně jsem dostal strach, že by se to mohlo celé zopakovat. Tohle byl problém a já doufal že mámě abychom to vyřešili. Zhluboka se nadechnu a snažil jsem se myslet pozitivně, i když jsem byl plný obav o svou rodinu a o to, že kdybych to pokazil, nedopadne to dobře. No, někdo něco udělat musí. Nakonec se pousměji a srovnám krok s Mikotem, abych mohl případně vnímat co mi chce sdělit a nemusel jsem se ptát dvakrát co vlastně řekl.

Nějakou chvíli jsme šli, byl jsem potichu a přemýšlel když najednou zaslechnu Mikota. Povzdechnu si a nakonec se zasměji, měl pravdu... nějak to zvládneme. Brzy jsme našli místo, kde by měl vchod do chrámu být, ale žádný jsem neviděl. Mikoto mi nakonec sdělí že by to mělo být pod tím šutrem a tak se na něj zadívám.
"Takže co teď?" vypadne ze mě a sám se na šutr před námi zadívám. Možná kdybychom ho sejmuli... i když... nevím, netušil jsem jestli tím něco nepokazíme. Okamžitě zruším naše značky a povzdechnu si.
"Hele dej mi tak pět minut, jen se nadýchám čerstvého vzduchu a srovnám si myšlenky. S takovým chaosem v hlavě tam jít nemůžu," ušklíbnu se na něj a hned na to se ohlédnu do dálky a po okolí. Ihned jsem začal počítat, což mě tak nějak uklidňovalo a brzy jsem byl naprosto klidný a odsunul nepotřebné myšlenky stranou. Šlo to dobře a brzy jsem se zase mohl začít soustředit na to co mám.

Sotva Mikoto promluví, pousměji se a změřím si ho pohledem, než k němu pomalu přistoupím a zaktivuji značku pro výdrž, kterou na něj umístím. Chtěl i sílu? Nebo říkal že ta není zapotřebí? Párkrát zamrkám a nakonec to nechám být, kdyžtak by mi určitě řekl.
"Hotovo," obeznámím ho s tím a zadívám se na obrovský šutr. Co pod nim najdeme, to jsem netušil ale ať už ten chrám bude jakýkoliv, byl jsem připravený na to, odnést si z tama to, co jsem potřeboval a pro co jsem tam vlastně šel. Nemůžu to zvorat, neúspěch je tady prostě zakázaný a tak jsem zamyšleně odstoupil od kamene, s tím, že tohle ponechám na Mikotovi. Mezitím jsem upevnil značku na jeho těle a ohlédl se na Iriona, kterému jsem řekl aby hlídal.

Sledoval jsem Mikota u čehož mi zacukaly koutky a ani jsem pořádně netušil proč. Brzy byl ale kámen tu tam a před námi se objevila hluboká díra, na jejíž dno jsem nedohlížel ani já. Chvíli jsem tam jenom stál a sledoval Mikota jak poslal plamínek ohně dolů a když se na mě otočil s tím, jestli skáču první, nadzvednu obočí a zadívám se na něj jako na debila.
"Skáču? Zešílel jsi? Nebudu zkoušet nakolik je moje tělo odolné," odpovím mu a nechám své tělo obalit temnou magií, než se mi na zádech zhmotní dvě velká černá křídla se kterými se rozejdu k okraji propasti.
"Chceš svést?" zeptám se Mikota, načež se ušklíbnu.

Jeho tichá 'nadávka' mi neunikla a tak se pousměji a nakonec ho chytím za mikinu a máchnu křídly tak abych se vznesl do vzduchu, než se nakonec vydám dolů.
"No alespoň mi sviť na cestu, v té tmě hovno vidím," vydechnu a raději dávám pozor abychom oba dva neskončili zlámaní někde na zemi. Čím jsme byli hlouběji, tím divnější pocit jsem dostával a brzy jsem na svém těle cítil stopy cizí magie. Bylo to ... divné a proto zruším Mikotovu značku pro výdrž a sám si zaktivuji tu pro šestý smysl a... podivil jsem se snad ještě víc. Ta magie byla všude okolo, připadalo mi to jako kdyby se v úlomcích vznášela ve vzduchu a lehce mě z toho mrazilo v zádech. Nepřišla mi však nijak agresivní, spíše naopak. Bylo to snad poprvé, co jsem něco takového cítil.
"Zvláštní..." vydechnu a když ucítím pevnou půdu pod nohama, zruším temná křídla a rozhlédnu se okolo.

Bylo to zvláštní, měl jsem pocit jako kdyby mě kousky oné magie lechtaly na konečkách prstů. Byl jsem rád že můj společník rozhořel oheň na své ruce a oba jsme tak mohli lépe vidět na cestu a okolí chrámu. Když se mě ale zeptá kam teď, trochu znejistím, jako kdybych to sám snad věděl.
"To nevím, ale zkusíme jít pořád za nosem a za středem té... zvláštní magie," odpovím mu tichým hlasem a vykročím vpřed.
"Sám nevím kam přesně jít a co všechno tady můžeme nalézt. Podsvětí je... nevypočitatelné a takové chrámy bývají většinou nebezpečné a chráněné kdo ví čím. Alespoň v knihách to tak bylo..." povzdechnu si a nakonec se rozejdu dál, dokud se ulička nezačne zúžovat a nenavede nás k nějakému vchodu, do kterého se mi moc nechtělo, ale hádám že to byl vstup do onoho chrámu.

Když můj společník pronese že chápe a že by nic jiného ani nečekal, ušklíbnu se. I pro mě tu bylo stále dost míst, o kterých jsem nic netušil a která pro mě mohla být nová, zvláštní a dobrodružná. Stále jsem se měl co učit a jednou bych rád prozkoumal celé podsvětí, kdo ví třeba i lidský svět. Byl jsem na něj čím dál tím víc zvědavější, ale teď jsem se soustředil spíše na svou práci. Po cestě jsme potkali několik pastí, když jsem si jich nevšiml já sám, děkoval jsem tomu že je můj společník tolik obezřetný a všiml si jich mnohem dřív. Brzy jsme však narazili na velkou knihovnu a tak se po ní okamžitě začnu rozhlížet. Bylo tu několik dokumentů a přesto mi přišla nějaká prázdná...kdo ví kolik je to let od té doby, kdy tu naposledny někdo byl. Stále jsme nevěděli kde je hlavní vchod, i když to proteď nebylo důležité. Pomalu jsem se natáhl k prvnímu zajímavě vypadajícímu svitku a zadíval se na něj. Naštěstí byl v démonické řeči, které jsem rozuměl a tak si ho prohlédnu celý. Stále jsem cítil tu zvláštní magii v okolí a byla silnější než předtím.
"Mohu říci, že vlastně ani nevím co přesně hledáme, ale pokud se jedná o zakázanou magii, měla by mít určitě nějaké rituální zaříkávání... nebo alespoň něco takového si pod tím představím já, jak říkám... sám se s něčím takovým setkávám poprvé," přiznám se no ani já nebyl vševědoucí, koneckonců mi bylo jenom devatenáct.