Mikoto & Nyssa & Kael

Zůstala jsem tam stát a nestíhala jsem tak nějak pobrat co všechno se kolem mě dělo. Nakonec se ale uklidním a kdžy ke mě přiběhne Theo a vezme mě za ruku, povzdechnu si a otočím se na Kaela, který seděl na zemi a vypadalo to, že už je zase při vědomí. Ihned jsem se však zadívala na Mikota, Kael vypadal že bude v pořádku a navíc jsem na něj tak daleko neviděla a hlavně... teď jsem potřebovala pomoci jemu. Tohle nebyla lehká volba a vlastně jsem vůbec netušila jak ho uklidnit a pochybovala jsem, že se to nějak dá. Navíc to já to udělala a na ten pocit ještě dlouho nezapomenu. S povzdechem si k němu dřepnu hned jakmile se posadí a položím mu ruku opatrně na rameno, než se na něj nejistě pousměji.
"Ty pitomče, mi jsme v pohodě..." zašeptám mu a z oka mi steče jedna slza, kterou si ihned setřu aby mi nezacláněla na srsti.

Po chvíli meditace se navrátím do bdělého stavu a uleví se mi, když zjistím, že bolest hlavy je téměř pryč. Zvednu se a pomalu jdu směrem k Mikotovi, který měl po boku i Nyssu a Thea, kde se zastavím a ikdyž nic neříkám a snažím se nenechat si na tváři ukázat své emoce, je to pro mě téměř nemožné a můj ustaraný výraz spolu s neustálím těkáním očí k Mikotovi a zase pryč jasně dává najevo co si myslím.

Zhluboka se nadechnu a lehce se pousměji když mi Mikoto položí ruku na ruku. Chtěl chvilku a já mu ji hodlala dát, přeci jenom po tomhle jsem se mu nemohla divit a chápala jsem ho. Potlačila jsem veškerý smutek a nakonec se ohlédla na Kaela, který těkal pohledem k Mikotovi a zase pryč. Vypadal jinak, živěji a jeho oči, moc dobře jsem si pamatovala jak se tvářil, když jsem ho věznila v dodávce...byly jiné. Chvíli se na něj zadívám a pousměji se na něj, než se zhluboka nadechnu a nakonec se postavím.
"Nevím co jsi udělal, ale bylo to nebezpečné," řeknu, než si prohrávnu rukou vlasy a otočím se znovu na Mikota.
"Potřebuješ si odpočinout, takže zapomeň na to, že by jsi někam šel a ty taky nevypadáš zrovna dvakrát nejlíp s tou tvojí mizerně zašitou nohou," řeknu a zamračím se na Kaela, než je oba dva spražím pohledem a povzdechnu si.
"Seženu nám jídlo a protesty neberu, jsem tady jediná schopná," řeknu jim a napřímým se aby věděli že to myslím opravdu vážně.

Když Mikoto řekne ať mu dáme chvilku, dojde mi, že když se vrátil tak rychle a bez dodávky, určitě nenakoupil nic z toho co jsme potřebovali a tak se s mírně nervózním výrazem podívám přímo na něj, ale než stihnu cokoli říct, ozve se Nyssa, že neví co jsem udělal, ale bylo to nebezpečné. Chci jí na to něco odpovědět, ale znovu než stihnu cokoli říct se otočí na Mikota a oznámí nám, že jelikož je jediná schopná to udělat, sežene nám něco k jídlu a zvedne se do plné výše, což u ní nebudilo stejný dojem jako u vyšších lidí, aby nám bylo jasné, jak vážně to myslí.
"Pokud by si byla schopná mě odnést na zádech sebou, můžu se postarat o to aby kdokoli kdo by tě viděl neudržel vzpomínku na tebe déle než pár vteřin a až budeme mít všechno co je potřeba přemístím nás zase na tohle místo." řeknu na jí, ale nesnažím se odporovat nápadu, že půjde ona. Pak se podívám na Mikota a dodám "jestli nebudeš mít ani ty nic proti, samozřejmě" a znovu přeletím nervózně pohledem z jednoho na druhého.

Pořád jsem si ty dva měřila pohledem a nakonec si povzdechnu. Když však Kael podá návrh, zamračím se a rozhodím obě ruce.
"Ne, půjdu sama, akorát by mě zpomaloval a zvládnu to," řeknu jim, než se zadívám na Thea, který tak nějak pochopil že tady s nimi bude muset zůstat a tak jsem si oddechla. Bála jsem se že nebude chtít, ale asi si moc dobře pamatoval, že Mikoto mu neublíží, navíc nás tehdy zachránil a díky němu jsem s nim mohla alesoň tu chvíli být.
"Dobře, postavit tábořiště zní jako dobrý plán. Najděte nějaké lepší místo, louka už pro nás není bezpečná," řeknu jim a pousměji se nad tím, co řekl Mikoto Kaelovi. Byla pravda, že už se tvářil mnohem lépe, ačkoli se mi jeho rána na noze vůbec nelíbila. Nakonec si natáhnu kapuci na hlavu a zadívám se na ně, než pohladím Thea po hlavě a něco mu zašeptám do ucha.
"Najdu vás podle Thea, buďte opatrní," řeknu jim, ale dříve než stačí cokoli říci se postavím na všechny čtyři a rychle vyběhnu směrem k městu.

Po chvilce výměny názorů se rozhodlo, že Nyssa půjde sama a my se zatím někam přemístíme, nasbíráme dřevo a uděláme oheň. Potom co na to oba poukázali jsem se podíval na svou nohu a zhrozil jsem se nad tím pohledem, navíc mi došlo jak moc mě noha bolí a tak se pode mnou jen podlomila a já spadl na prdel. Chytil jsem se rukama za stehno, vyvolal trochu temné magie a obvázal si jí nohu jako obvazem a stáhl, načež jsem nechal rozplynout magii, která držela ránu sešitou. Takhle to bolelo o dost méně, ale stále to nebylo nic moc a tak jsem vyvolal loutku o kterou jsem se opřel a otočil se směrem k lesu. "Zakládat oheň v lese asi není nic moc, ale když budeme opatrní nemělo by se nic stát" podotknu a pomalu vyrazím. Když dojdeme trošku dál do lesa, opřu se zády o strom a svezu se po něm dolů, kde si sednu a vyšlu svou loutku aby nasbírala nějaké dříví.
"Co vidíš teď když se na mě podíváš?" řeknu s úsměvem na tváři Mikotovi a jsem si jist, že mu dojde co mám na mysli.

Kdyby mé srdce nebylo čisté, tak tady s nimi nesedím... to byla povzbuzující zpráva. I když si o sobě člověk kolikrát myslí, že je dobrý a dělá dobré věci, nemusí to tak být. Když Mikoto udělal z pár kamenů ohniště řekl, že je dobré potkat temného s čistým srdcem a doufá, že z nás budou přátelé. Na to se jen zakřením se slovy "taky v to doufám" a pak se ohlédnu na Thea na kterého zavolám "a z nás taky".
Když loutka nanosila dost dřeva a naskládala nějaké do ohniště, pohlédnu na Mikota se slovy "mohl bys?" a nechám loutku zase zmizet. Pak se přisunu k plápolajícímu ohni, dotknu se svého amuletu a řeknu "je to zvláštní pocit... není to tak dlouho co jsem si emoce vzal a přesto je velice zvláštní je znovu cítit." pak se, ale otočím na Mikota a se zájmem se zeptám "kdo a proč vás to vlastně pronásledoval?"

Když na mé podotknutí, že bych se rád spřátelil i s Theem poznamená, že k sobě máme přeci jen věkově nejblíž, neujde mi jistá ironie v jeho hlase, ale rozhodnu se to pro zatím ignorovat, pokud mi to budou chtít vysvětlit tak to udělají sami. Jeho vysvětlení bylo zajímavé, ale vůbec jsem nechápal, kdo by si dobrovolně takový život vybral. Pak jsem se vrátil k jeho otázce.
"Ve zkrácené verzi? Jelikož nejsem čistokrevný anděl a mé schopnosti se poprvé projevily až při silném emocionálním zážitku, nějak se mé emoce a schopnosti propojily a kdykoli jsem pocítil trošku silnější emoci se samovolně spouštěli, aniž bych s tím dokázal něco udělat."
Pak se na chvilku odmlčím a potichu dodám "a taky jsem z podobného důvodu smazal veškeré vzpomínky na mě mé lidské matce"

Nic mi na to neřekl, ale bylo vidět, že o tom chvíli přemýšlel a po chvíli ticha se mě zeptal jak se mi povedlo Nyssu uklidnit. Když zmíní iluzi, jen se pousměji a řeknu "žádná iluze, ale můj životní partner... magický tvor" pak se porozhlédnu kolem sebe a když Blackeyho nikde nevidím, zavolám si ho v mysli k sobě. Po pár vteřinách už radostně běhá kolem mě, pak se ale zarazí, očichá mě a zahledí se mi do očí, načež začne ještě radostněji poskakovat a jemně světélkovat. Bylo vidět, že si hned všiml, že mám zpět své emoce a byl pro mě šťastný. Chytnu ho do rukou, podrbu na kožichu a podívám se na Mikota "nerad se ukazuje ostatním a po tom co jsem ho požádal aby se ukázal Nysse po něm nemůžu chtít aby se ukázal i tobě a tak je tohle nejvíc co pro tebe můžu udělat" řeknu, postavám Blackeyho na zem a rozprostřu kolem něj magickou energii, kterou vytvořím v podobě tmavého prášku tak, aby byl jasně vidět tvar jeho těla, než mou magickou energii pohltí a znovu odběhne pryč. "Je to Yamikui, nevím jestli jsi o něm někdy slyšel".
Pak dostanu nápad a ohlédnu se na Thea, který seděl na místě a jen pozoroval tančící plameny, znovu vytvořím prášek temné magie a vhodím ho do ohně, který barevně zaprská jako malinký ohňostroj.

Zavrtí hlavou, že stvoření jménem Yamikui nezná a po chvilce zavře oko a vypadá to, že se na něco soustředí. Pozoruji ho a přemýšlím co asi dělá, ale když znovu otevře oko podívám se jiným směrem. Rozhlédnu se kolem a přemýšlím co by se ještě dalo dělat, ale kromě nachystání ohně jsme asi nemohli dělat nic moc. Když se mě Mikoto zeptá na moji nohu, ušklíbnu se a odpovím "jako tvoje záda, bolí. Ale oba to přežijem".
Pak se natáhnu u ohně a řeknu "než Nyssa přiběhne, na chvilku se natáhnu".

Vyrazila jsem rychle a tak jsem brzy stála na kraji města. Nevím jestlito byl nejlepší nápad, stále jsem se cítila nejistá a vracet se sem, bylo obtížnější, než jsem si chtěla přiznat ale i tak to byla maličkost oproti tomu všemu, proč jsem tohle dělala. Tady nešlo jenom o mě, ale i o Mikota. Vůbec jsem si nedokázala představit jak na tom teď musí být a do hlavy jsem mu neviděla. Přišel o křídla, o něco co... má obrovský význam. Bylo to jako bych se já vzdala uší, ocasu a toho, co mě dělá tím čím jsem, ani jsem se neodvážila představovat si, jak těžké to pro něj musí být, tak troufalá jsem opravdu nebyla.
Brzy jsem našla jeden z mnoha obchodů a hodně rychle mi došlo, že budu muset krást, protože jsem neměla žádné peníze. V lidských jídlech jsem se moc nevyznala, ale i tak jsem do tašek naházela všechno možné, co jsem našla a doufala jsem že neberu nějaké blbosti. Byly tam nějaké konzervy, ovoce, zelenina a nějaké sladké věci, maso, pečivo... spěchala jsem, takže jsem nad tím moc nepřemýšlela, je možné že jsem přibrala i blbosti, ale to mě teď nezajímalo. Vzala jsem i nějaké oblečení, které jsem spíše poshrabávala a hodila do tašky, která začínala být těžší a těžší, ale vzhledem k tomu že jsem ji mohla odlehčit, to až takový problém nebyl. Brzy jsem měla tašku plnou všeho možného a tak jsem vyběhla ven z obchodu. Díky tomu, že jsem dokázala číst pohyby ostatních jsem věděla jak se vykroutit ven, aniž by mě někdo viděl. Navíc to byl maý obchůdek a byl tam jenom jeden prodavač, který si mě nejspíše ani nevšiml když jsem vcházela, neboť se tam s někým celou dobu bavil. Zrovna když jsem bylaskoro u dveřích, všimla jsem si poličky se zdravotními potřebami a tak jsem po něčem hrábla a strčila to tam, než jsem zmizela. Bylo naštěstí brzo ráno a tak se mi zdálo, že je tu mnohem méně lidí, ale čím déle jsem tu byla, tím se ulice plnily a bylo obtížnější se dostat pryč, aniž by mě někdo viděl. Pro tenhle případ jsem se odlehčila a rozhodla se, že cestovat po střechách bude mnohem jednoduší... a taky že bylo, brzy jsem doskočila na zelenou louku za městěm a utíkala dál.
Běžela jsem dál k lesu, kde jsem stále cítila bílou magii ve vzduchu spolu s tou temnou. Povzdechnu si jakmile dorazím na místo a když ucítím směr magie, která vedla k lesu, vydám se po ní. Kromě toho jsem stále ve vzduchu cítila Mikotův pach a díky tomu že Theo po cestě užíval magii, jsem ho mohla vystopovat, kdyby se pachy moc mísily a byly by nevystopovatelné. Brzy jsem dorazila k nějakému potůčku, podél kterého jsem běžela a jakmile mě do nosu uhodí kouř a ucítím magii o něco více, pousměji se. Nic však nemělo na tu úlevu, která mě přepadla, když jsem je konečně našla. Vynořila jsem se zpoza stromu a zahlédla ho sedět na jendom z větších kamenů.
Pomaličku jsem se rozešla na malou mýtinku u vysokých stromů a opřela jsem o kámen tři velké, plné tašky.
"Jsem zpátky," řeknu a až teď se zhluboka nadechnu, než se opřu rukou o kámen, na kterém seděl mikoto. Pohledem zkontroluji okolí, ale vypadalo to že jsou v pořádku a tak se pohledem vrátím na Mikota a pousměji se.

Zaslechl jsem nějaké šustění a ťukání věcí o sebe, což mě probudilo a tak se opatrně zvednu, přičemž syknu bolestí a chytnu se za zraněnou nohu. Otočím se za zvukem a uvidím Mikota jak se prohrabuje třemi taškami, které zřejmě donesla Nyssa, která stála kousek od něj. "Zdá se, že jsi byla úspěšná a nic se ti po cestě nestalo" řeknu a pomalu se postavím na zdravou nohu abych se mohl také jít podívat co všechno přinesla.
Chvilku se Mikotovi koukám přes rameno a když uvidím nějaké jídlo v duchu zajásám, ale to co jsem hlavně chtěl vidět jsem zahlédl až po chvíli a to byly nějaké obvazy a další věci určené k ošetřování. Doufal jsem, že tam je všechno co bude Mikoto potřebovat k nápravě mé nohy a opatrně jsem se sesunul na kámen vedle, poklepal mu na rameno a řekl "říkal jsi, že by si s tím mohl něco udělat" a kývnu hlavou ke své noze "pokud by ti to nevadilo, mohl by jsi to udělat první?".

Překvapila mě Mikotova tak trochu nečekané reakce, kdy mě bezeslov objal a přitiskl k sobě. Neprotestovala jsem, naopak jsem byla za tohle gesto ráda, ačkoli jsem se navenek jenom pousmála a když mě pustil, zadívala jsem se na něj, jak se ihned začal prohrabovat v taškách. Nevěděla jse, zda jsem vzala všechno potřebné ale tak nějak jsem doufala že ano. Znovu se ohlédnu po okolí, Theo odpočíval, ale všiml si, že jsem zpátky. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči, až po chvilce co zaslechnu Kaelův hlas se donutím je pootevřít a zadívat se jeho směrem.
"J-jo, nebylo to tak hrozné, jak to mohlo být," řeknu k němu a nakonec se zadívám na kámen, ke kterému nakonec dojdu a vyšplhám se na něj, abych se mohla posadit, což také udělám. Sedla jsem si k těma dvěma zády a tak jsem se dívala někam dál do lesa a přemýšlela. Ihned jsem se ponořila do svých myšlenek a pořád jsem si pokládala jednu otázku, na kterou jsem si nedokázala odpovědět. Pořád to pro mě všechno bylo tak živé a teď tohle s Mikotem, ani jsem nevěděla co pořádně říci, udělat, jenom jsem si vybavila ten moment, kdy jsem to udělala... bez jakýchkoli dalších slov a doufala jsem, že mě za to nikdy nebude vinit. Cítila jsem jistou tíhu, které jsem se bála. Nevadilo mi ubližovat nepřátelům, ale Mikoto byl první, který pro mě byl skutečným přítelem a já se bála, že ho ztratím. Kaela jsem neznala natolik abych ho mohla posoudit, ale u Mikota... to bylo jiné.

Byl jsem rád, že Mikoto souhlasil, podal mi něco proti bolesti a hned začal s čištěním rány, které nepříjemně brnělo a štípalo. Se zájmem jsem ho sledoval, ale když vzal do ruky jehlu, okamžitě jsem se otočil, skousnul si jazyk a přetrpěl sešívání. "Díky, hned je to mnohem lepší a určitě to má větší šanci na správné zahojení" řeknu když mi čistou a perfektně sešitou ránu obvázal a vděčně se pousměji.
Pochválil Nyssu jak nakoupila vše co je potřeba, ale zdálo se, že nás nevnímá a seděla otočená zády k nám a tak se znovu otočil ke mě s tím jestli bych nenachystal něco k jídlu. "Jasně, jen se mrknu co tu všechno je" odpovím a zkusmo došlápnu i na zraněnou nohu, která se sice trochu zatřese, ale bez problémů mě unese. Dojdu k roztříděnému nákupu a vezmu nějakou plechovku s hotovou omáčkou pod maso, několik kusů masa, které se musí spotřebovat než se zkazí a nějakou zeleninu. Pak se rozhlédnu po dalších věcech, vytáhnu nějaké kalhoty, které si obleču a zjistím, že nemám jednu věc, která bude potřeba.
Vrátím se ke kameni na kterém jsem ještě před chvílí seděl a párkrát do něj ťuknu klouby na ruce, při čemž do něj vyšlu nějakou magickou energii, které z něj vyřízne něco co by se dalo popsat jako kamenný kotlík. Už chci vyvolat svou loutku, ale pak se ohlédnu na Nyssu, povzdechnu si a donesu veškeré věci k ohništi sám. Vložím kamenný kotlík přímo do ohně, znovu si dopomůžu malým množstvím magie, kterou nasekám zeleninu a maso na kostky a vhodím je do kotlíku. Neměli jsme žádné koření, ani sůl a tak doufám, že omáčka z plechovky bude na ochucení stačit a přiliji ji také do kotlíku a nechám vše pomalu přijít k varu. Sáhnu do nasbíraného dříví a vytáhnu menší větvičku, ze které oloupu kůru a použiji ji jako vařečku abych jídlo sem tam promíchal. Doma sem sem tam pomáhal v kuchyni a tak se úplně vypustím ostatní z mysli a užívám si ten klid, který mi přinášelo sedět tu u ohně a míchat obsah kotlíku.
Když je maso uvařené do měkka, vzpomenu si na nějaké pečivo, které jsem zahlédl v tašce, dojdu pro něj a zavolám na ostatní "jídlo je hotové... za chuť neručím, ale nemyslím, že to bude tak hrozné" pak se zarazím, znovu dojdu ke kameni a vyříznu z něj ještě čtyři misky a lžíce, které postavím vedle ohniště začnu do nich nabírat, jelikož už jsem měl vážně hrozný hlad.

Slyšela jsem za sebou nějaký šramot, ale brzy jsem i ten vypustila a ponořila se do svých myšlenek tak hluboko, že jsem měla co dělat abych nedostala infarkt, když na mě Mikoto promluvil a ještě mi položil ruku na rameno. Ihned jsem nadskočila ale zachytila jsem se rukama o kámen abych nespadla. Akorát jsem pohotově hodila ocasem do strany a vyvalila oči na mého společníka.
"Nic se neděje, jenom...přemýšlím," odpovím mu s letmým úsměvem, který ale ihned zmizí, než se otočím na Kaela, který cosi prováděl s kamenem a tak ho chvíli zaujatě pozoruji, než se na něj mile pousměji a otočím se znovu na Mikota.
"Já jenom, jsi v pořádku?" vypadne ze mě, ach ano...byla to hloupá otázka, ale nic jiného mě nenapadlo a měla jsem o něj strach. Nikdy bych mu to ale nejspíše neřekla takhle zpříma do očí a ráda bych se jeho otázkám vyhnula. Nevěděla jsem totiž, jak bych na ně měla odpovědět.
Zanedlouho se ozval Kael na jídlo, ale mě se zvedat nechtělo a hlad jsem ještě neměla, tolik k mojí zvyklosti jíst opravdu málo a mizerně... Navíc jsem na ně neměla ani chuť a nejradši bych sebou práskla do trávy a nechala svět světem a šla spát.