Mikoto & Nyssa & Kael

Jen tam stojím a čekám na jeho reakci, než místo Thea promluví Nyssa, že je sice hodně stydlivý, ale určitě spolu budeme vycházet a po pár slovech k Theovi se neubrání zasmání a podá mi ruku, kterou krátce stisknu a sleduji jak se Mikoto loučí a odjíždí.
Když už je dodávka z dohledu Nyssa se na mě otočí a oba Elini si mě pozorně prohlédnou což nebylo zrovna příjemné, ale když se nakonec zeptá jak se zabavíme, začnu okamžitě přemýšlet. Rozhlédnu se kolem a když neuvidím krom louky a pár stromů nic zajímavého řeknu "A co takhle jít na průzkum okolí? Určitě tu bude něco co vás zaujme." Nemohli jsme sice jít moc daleko, ale i tak to muselo být to nejzajímavější pro někoho kdo zdá se nikdy nebo alespoň strašně dlouho nebyl venku. Když si vzpomenu, že je včera někdo pronásledoval pro jistotu vyvolám osm Essence Eaterů, vyšlu je všemi směry kolem nás a nechám je kroužit na samém konci mého dosahu aby mě upozornili kdyby se k nám někdo blížil. Nemohli mi sice nic říct, ale zadal jsem jim úkol zaútočit na jakoukoli osobu, která má v těle magii a jelikož v nich není moc síly budou lehce zničeni což mě upozorní na něčí přítomnost.

Znovu chytím Thea za ruku a zadívám se na Kaela, který mi vůbec neodpověděl. Na malý moment jsem z něj pocítila příliv temné magie, který ovšem hodně rychle zmizel. Byl slaboučký a tak mě nijak neohrozil a hodně rychle se vzdálil. Chvíli jsem sledovala havrany, kteří zmizeli do dálky, než zavřu oči a odkašlu si.
"Hádám že nejsi moc komunikativní," řeknu mu a povzdechnu si, než se pomalu rozejdu po louce kdo ví kam. Fascinovaně jsem se rozhlédla okolo a musela si prohlížet každou jinak tvarovanou větev lesa, nebo květiny, kterých tady sice moc nebylo, ale i tak byla každá jiná. Byla jsem nadšená a oči mi zářily jako malému dítěti. Najednou však zastříhám ušima a po směru větru se ke mě dostane hnedn ěkolik pachů. Okamžitě zpozorním a zamračím se.
"Někdo tu je a ne sám," vydechnu rychle směrem ke Kaelovi a znovu se obhlédnu, dokud nezaslechnu mávání křídel někde v dálce. Okamžitě se otočím po tom zvuku a zamračím se na anděly, které jsem si musela ihned propočítat, byla to automatika. Bylo tam děvět nepřátel a když všichni až na jendoho tasili zbraně, zamračím se.
"Theo," vydechnu a položím malého Elina na zem, než ho popostrčím za sebe. Okamžitě se schová za mě a vystrašeně se zadívá na nečekané hosty. Byli to andělé a nechtěla jsem s nimi bojovat, možná se nějak dohodneme... I když to jsem si spíše jenom namlouvala. Popravdě jsem sama netušila co čekat a navíc mě zajímalo... co tady chtějí. Zatím jsem tam jenom stála a nedávala najevo jedinou známku nepřátelství, což se o nich říci nejspíše nedalo.

Sotva jsme ušli pár kroků po louce směrem k lesu, když v tom se Nyssa zastavila a těsně před tím než mi oznámila, že tu někdo je jsem ucítil jak něco zničilo jednoho z mých havránků a tak se podívám tím směrem a uvidím skupinu andělů. Že jsou andělé a temní andělé nepřátelé jsem z otcových vzpomínek věděl, ale až když jsem viděl jak Nyssa schovala Thea za sebe a andělé připraveni k útoku vytasili zbraně jsem začínal tušit v jak špatné situaci vlastně jsme. Rychle si je spočítám... devět, bylo jich tam DEVĚT! i kdyby Theo dokázal bojovat, o čemž jsem pochyboval, bylo by to tři na jednoho a mě bylo jasné, že pokud jsou alespoň trochu silní nemáme šanci vyhrát, rozhodně ne tady kde bylo tolik místa.
"Musíme se dostat mezi stromy" řeknu potichu směrem k Nysse, stoupnu si před ní a pomalým couváním jí naznačím ať ustupuje k lesu. Pak mávnu rukou směrem k andělům a pošlu k nim trochu temné magie, která se zformuje do slov Nechceme bojovat!

Sledovala jsem je a když Kael vyšle vlnu temné magie s měrem k nim s tím, že nechceme bojovat, povzdechnu si. Cítila jsem ji, ale ignorovala ji, nehodlala jsem Ninu jenom tak pustit dokud to nebude potřeba, protože jsem si u té svině nikdy nemohla být jistá, jestli mi moje tělo vrátí. Zatímco se Kael postavil přede mě a začal couvat s tím, že se musíme dostat do lesa, pozorně se zadívám na počet andělů a na jejich formaci, ve které jsem hledala co nejvíce chyb. Přimhouřím oči, ale v tom do mě Kael narazí a tak se poposunu do boku a odstrčím ho od sebe.
"Setnu hlavu veliteli a ztratí vedení," vydechnu jakoby to nic neznamenalo a rozejdu se naproti andělům, kteří k nám letěli velkou rychlostí.
"Klidně zalez do lesa, pošlu jich pár tvým směrem. Máme jednu velkou výhodu," řeknu a krátce se zadívám na Kaela, než se pousměji a vypláznu na něj jazyk, "...podceňují nás," dodám a v tu chvíli nechám odlehčit své tělo, zcela zruším odpor vzduchu kolem sebe a prudce se za jeho pomocí vyšvihnu do vzduchu přímo na hlavu jejich velitele. Mířila jsem přímo na hlavu s úmyslem zabít a tak si na ruce vytvořím drápky, které nechám prodloužit. Hlava kapitána se ke mě blížila opravdu rychle a hodně mi to ulehčil fakt, že mi letěl naproti. Jenže najendou ho kdosi z jeho podřízených upozorní, strčí do něj a mé drápy setnou hlavu úplně někomu jinému. Anděl začne okamžitě padat k zemi, ale využiju téhle chvíle a když se dostanu za ně, využiji vítr abych se obratně otočila a okamžitě jim do zad švihnu prudkou vlnu větru, čímž je pošlu k zemi, než i já dopadnu na všechny čtyři a probodnu nepřítele pohledem.

Udělám dva kroky dozadu a narazím do Nyssy, která se očividně neměla v plánu stáhnout a jen mě od sebe odstrčí a jako by nic řekne, že když setne hlavu veliteli, tak ztratí vedení. Pak mě obejde a vystřelí směrem k jejich veliteli jako by ji vystřelila pružinka. Když už si myslím, že se jí to nějakým zázrakem povede, jiný anděl se jí vrhne do cesty a zemře místo svého velitele. Neviděl jsem co přesně pak Nyssa udělala, ale když jsem si všiml jak všichni andělé letí k zemi, vyvolám přímo pod nimi Shadow Puppet, která jen zvedne ruce s ostrými drápy a nechá si na každou z nich dopadnout jednoho anděla a probodne jim hrudník. Pak těla mrtvých andělů hodí směrem na anděla, který je nejdál od Nyssy a rozběhne se směrem k němu. Já se mezitím rozhlížel po ostatních andělech a byl připraven jakkoli Nysse asistovat, ale prozatím jsem si vzpomněl na Mikotovo varování nepoužívat kolem ní moc temné magie a radši nepoužívám další schopnosti.

Ještě před tím než jsem vůbec dopadla na zem si všimnu Kaela, který vyvolal tu loutku, kterou jsem vyděla ráno. Než se andělé nadějí, dva z nich to schytají přímo do hrudníku. Musela jsem uznat že tohle byl Kaelův dobrý tah a hodně nám to pomohlo. Rozhodla jsem se však nevyčkávat a tak se prudce rozběhnu mezi svaté a rozhodně jsem se nehodlala držet zpátky. Okamžitě vyběhnu k jednomu, který se zrovna zvedal ze země a zamířím mu na hlavu. Cestu mi však zastoupí jejich velitel a tak se mé drápy setkají s jeho mečem. Obratně odskočím, zatímco prudce vyrazí proti mě, ale to už jsem se vykrývala a prudce proti němu vykopla. Ne že by to mělo až tak drtivý účinek, ale podařilo se mi ho od sebe dostat dál, abych proti němu mohla udělat prudký výpad, se kterým se opět zapřu do jeho zbraně a chvíli se s nim jenom přetlačuji, než se andělé trochu vzpamatují. Všimnu si že dva andělé se vydali směrem ke Kaelovi a další dva se postavili po mých bocích a jejich útok mě donutí vyšvyhnout své tělo za pomocí větru někam dozadu.
"Není to trochu nefér?" řeknu trochu nafouknutě a opět se je pokusím vlnou vzduchu odsunout dozadu. V tu chvíli okamžitě prudce vyletím proti nim a když mi cestu zastoupí jeden z nich, znásobím svou váhu a prudce ho kopnu boku, zatímco jeho útok vykryji magickými drápy. Anděl se proletí o několik metrů dozadu.
"Theo teď!" zahulákám na Elina, který se krčil u stromu a když k němu anděl doletí, dříve ne žse vzpamatuje se mu Elin vrhne po krku a zabije ho. Neváhám a znovu vyběhnu proti veliteli, jenže ani zbývající anděl mě k němu nepustil a tak ho probodnu pohledem, ve kterém nebyl ani náznak slitování, než se mi roztřeseně postaví do cesty a zavře oči. To byla... asi ta největší blbost kterou mohl udělat, ale viděla jsem na něm, že je hodně mladý a nejspíše nebude mít zase tolik zkušeností s bojem a tak když se mé drápy setkají s jeho mečem, podaří se mi ho vyrazit z ruky, zatímco mu drápy zarazím do krku. Než však stačím zareagovat, objevil se u mě jejich kapitán a odkopl mě prudce stranou. Stihla jsem dát ruce před sebe a tak to schytalo mé zápěstí ale ani tak jsem se neudržela na nohách a odkutálela jsem se stranou. Vztekle máchnu ocasem a dostanu se na všechny čtyři, zrovna když se kapitán prudce rozběhne mým směrem.

Chvíli pozoruji jak Nyssa bojuje s anděli, ale když se dva z nich rozběhnou mým směrem, přestanu si jí všímat a začnu se soustředit pouze na ně. Nemohl jsem je překvapit loutkou, která právě bojovala s dalším andělem a tak začnu rychle couvat ať jsem co nejdál od Nyssy a když jsou andělé pouze pár metrů ode mě zastavím se na místě a vyvolám jim za zády několik desítek havranů Essence i Flesh Eaterů. Trošku jsem doufal, že se vrhnou na mě a havranů si nevšimnou, ale chtít po nich aby si nevšimli tak velkého množství temné magie bylo asi moc a tak se okamžitě otočí a jedinou ranou nějaké magie zničí všechny Flesh Eatery. Essence Eateři, kteří magickým útokem pouze proletěli se na ně však vrhli a začali jim požírat magickou moc, než je andělé začali likvidovat svými zbraněmi. To mi však získalo dost času na to abych přímo před nimi udělal několik pevných bodců z temné magie, položil jim dlaně na záda a pomocí CounterForce je oba nahnal přímo na ně. Poté jsem se teleportoval ke své loutce, která se stále potýkala s andělem párem dýk. Loutka byla sice silnější než anděl, ale na jeho rychlost neměla a tak už mě stálo její neustálé regenerování poměrně dost magické energie, ale když jsem se po jejím boku objevil i já, anděla to zmátlo a seknul místo po loutce mím směrem. Nečekal jsem od něj tak pohotovou reakci a tak jsem se nestihl úplně uhnout jeho dýce, která mě řízla do levého stehna, ale dalo to možnost mojí loutce, která ho jedním krokem obešla a sekla ho drápy přes záda a poslala přímo na mě. Já jsem se zapřel o zem jak to jen šlo s poraněnou nohou a vrazil anděli pěst přímo do břicha a za pomocí CounterForce ho hodil zpět na loutku, která mu zezadu prohnala ruku krkem.
Udělal jsem krok k loutce, opřel se o ní a ohlédnul se po Nysse jak si vede.

Pevně jsem se zapřela nohama o zem a hodlala jsem ránu anděla vykrýt, jenže najendou ho z čista jasna něco sejme a tak se zadívám směrem, kterým odletěl. Bylo to asi dobrých dvacet metrů daleko, ale i tak seo hlédnu na Kaela a když zjisítm že i on i Theo o kus dál za ním je v pohodě, na nic nečekám a prudce se rozběhnu s úmyslem zabít posledního anděla. Sotva se však postaví na nohy a vycítí mou přítomnost, znásobém svou váhu a udeřím ho nohou do krku takovou rychlostí, že mu uletí hlava. To jsem možná trochu přehnala, ale snad se na mě nebude zlobit. *Nysso...zlobit...po smrti... vážně?* pomyslím si, než se okamžitě zadívám na další postavu v trávě a hned jakmile si všimnu rudobílých křídel, oddechnu si. Byl to Mikoto...
"Mikoto!" vydechnu zrovna ve chvíli, kdy těsně vedle něj dopadne hlava anděla a tak se za ním prudce rozběhnu a když už jsem skoro u něj, vyvalím oči, protože jsem si právě uvědomila že jsem se neodlehčila a tak to rychle udělám ale nevychatám tak prudkou brzdu a zakopnu o vlastní nohu. Okamžitě jsem letěla směrem na Mikota a ne zrovna tak jak bych si představovala. Veškerý romantický dojem byl fuč a já jen čekala jakou část těla si natluču tentokrát.

Když jsem se otočil a našel Nyssu pohledem, už u ní byl jen velitel andělů a zrovna když si začnu lámat hlavu s tím jak jí nejlépe pomůžu, proletí mi něco celým zorným polem, kde to po cestě nabere anděla a letí ještě o kus dál. Nevěděl jsem sice co to bylo, ale v téhle situaci už jsem se o Nyssu nemusel bát a tak jsem si radši pomocí temné magie začal uzavírat ránu na noze. Vážně bych teď byl mému otci vděčný, kdyby zůstal andělem a já se mohl vyléčit, místo toho jediné co jsem mohl udělat bylo vytvořit si z temné magie drátek a sešít si tu řeznou ránu. Když jsem byl hotov, znovu jsem pohlédl směrem k ostatním, nejdřív můj pohled padl na Mikota... tím by se vysvětlovala ta věc, která sejmula velitele andělů a pak padl můj pohled na Nyssu, která letěla vzduchem přímo na Mikota ve velice zajímavé poloze. Trošku jsem naklonil hlavu do strany a zkusil přijít na to jak se jí to povedlo, pak jsem si však vzpomněl na svůj včerejší nepovedený výstup z dodávky a radši se pomalu a kulhavě vydal směrem k nim zatímco jsem deaktivoval veškeré své schopnosti.

Už už jsme zavírala oči, když mě Mikoto pohotově chytil a zvedl do vzduchu. Pomalu otevř oči a zadívám se na něj, zrovna v momentě, kdy mě k sobě přitiskne. Pousměji se a krátce ho obejmu, než mě postaví na zem a zeptá se nás jeslti jsme v pořádku. Theo nás za chvíli doběhne a tak k němu natáhnu ruku a obejmu ho, než se otočím na Mikota. Najendou se začne omlouvat, ale zasekne se v půlce věty.
Když se otočím po zvuku, všimnu si anděla, který byl předtím s celou jendotkou, ale poté se vypařil. Okamžitě do něj zabodnu různobarevné oči a zamračím se.
"Tenhle byl s nimi, ale nechal je tu a někam odletěl, pak jsem o něm ztratila přehled," vydechnu v rychlosti a schovám se za Mikota, ale jenom na chvíli, než se ohlédne okolo a potom se vrátí pohledem na Mikota, který nás hodlal bránit. Až teď se ohlédnu na Kaela, který k nám dokulhal a tak se trochu přemístím k němu a zůstanu stát mezi těma dvěma s Theem, kterého jsem držela za ruku. Byla jsme připravená mu vletět do rán, ať už by vyběhl na kohokoli a tak jsem ho jenom ostražitě sledovala a dávala pozor.

"Vypadám snad vpořádku, co myslíš?" zavolám na Mikota když se zeptá jsme-li v pořádku a belhám se dál směrem k nim. Když jsem se konečně dobelhal k ostatním už tu přistál další anděl, Nyssa když si všimla mé zraněné nohy přešla blíž ke mě, nejspíš s úmyslem mě bránit za což jsem byl vděčný, jelikož loutku jsem právě zrušil a tak jsem ji nemohl hned znovu aktivovat a s poraněnou nohou by se mi špatně vyhýbalo útokům. To, že mám oslabenou obranu však můžu vynahradit útokem řeknu si a tak začnu hromadit velké množství temné magie v těle a připravuji se k boji, který nás jistě čeká.

Stála jsem vedle nich a sledovala jsem neznámého, který se neměl ani ke slovům a ani k boji. Nakonec promluví a řekne že nepřišel bojovat, ale varovat Mikota, že mu jdou po krku. Pořád jsem se na něj dívala tak nějak nepřáteslky, ale po chvilce jsem se trochu uvolnila a napřímila. Poslouchala jsem jejich rozhovor i to jak Mikoto mluvil o tom že jsme nevinní. Teď jsem si tím nebyla tolik jistá... Nikdy jsem nebyla nevinná a temota v mém srdci to dokazovala. Chtěla jsme něco říci, ale anděl najendou sáhne do kapsy a vytáhne nějaký symbol. Ihned se zamračím a když Mikoto ustoupí dozadu, jenom se na něj zadívám a všimnu si hned jedné věci. Strachu - který se mu na chvíli odrazil v očích. Sklopím pohled k zemi a na chvíli se ztratím v myšlenkách, ale přesto jsem dávala pozor na to co říkají, nechtěla jsme ztratit ani jedno slovo. Nechala jsem je mluvit i nadále a akorát ve mě rostl vztek a za chvíli jsem se začala celá třást. Má na výběr... na výběr... jak by tohle mohl být nějaký výběr? Znovu se nadechnu a otočím na Mikota, zrovna když se na mě zadívá tím svým zvláštním pohledem, než si kousek ode mne klekne na zem a roztáhne svá nádherná křídla. Chvíli jsem ho sledovala a a když mě oslovil, zadívala jsem se mu do očí. Stále mě fascinovala barva jeho rudých vlasů a oka, které nabíralo zlaté barvy. Nespouštěla jsem z něj oči a když mi sdělil svou žádost, přitáhla jsem ruce blíž k tělu a chytila se za zápěstí.
"Tohle není správné..." vydechnu a pevně sevřu zápestí ve svých rukou. "Tohle není ani trochu správné!" zařvu pro tentokrát a prudce se otočím směrem na anděla, který si tu přiletěl jako největší pán a měla jsem sto chutí ho praštit.
"Zbabělci," vysoukám ze sebe, než svěsím ruce podél těla a sevřu je v pěst.  
"Pokud jste schopni vytvořit takovou pečeť, nejste nic víc než jenom zbabělci, kteří mají potřebu cítit  kontrolu nad ostatními. Jenom druhým odpíráte vlastní vůli a rozhodnutí, které jsou ve všech světech nejcennější," vydechu a měla jsem co dělat abych u toho neskřípala zubama. Nakonec jsem se zadívala na Mikota, který v očekávání že ho zbavím symbolu cti, jenom klečel a byl rozhodnutý vzdát se křídel... svých křídel, které pro anděla znamenali více, než si kdokoli z nás dokázal představit. Pohled na něj mě o něco uklidní a tak se znovu obrátím na anděla a uvolním své křečovité sevření.
"Vše co kvete jednoho dne uvadne..." sdělím andělovi před sebou a udělám jeden krátký krok k Mikotovi. "Tak mi dovol položit ti jednu jedinou otázku... kdy jste zavrhli sami sebe?" zeptám se směrem na anděla, ale už jsem se dávno, dávno dívala do Mikotových očí.

Nic než uznání pravdy se mi od staršího nedostalo. I to bylo něco, co jsem nečekala, ale právě teď mi to bylo jedno. Dívala jsem se do očí jedinému anděli, na kterém záleželo a milovala jsem ho, i když bych mu to nikdy nedokázala říct. Před sedmi měsíci jsem byla téměř bez emocí, bez naděje a jediné co jsem si přála bylo zemřít. Kdysi jsem se vzdala sama sebe, bojovala jsem ve válce s věděním že duše potřebuje smsl života, a tak jsem se rozhodla, že můj smysl života bude zabíjet každého kromě mě. Cítila jsem se živá...  alespoň na tu chvíli, i přestože můj život nebyl tak významný, jak bych si přála. Neznamenala jsem nic, nebyla jsem ničím, nikým, koho byste si měli pamatovat.
Teď už tomu možná rozumím... přežít válku nebyl trest, nebyla to smůla ale štěstí. Byl to druh naděje, kterou jsem odmítala, nedokázala ji přijmout se vší tou bolestí a strachem, který ve mě rostl. S narůstající bolestí se naděje vytrácela a nakonec nezbylo nic, než jen bolest a touha zemřít, která mi byla odepřena na úkor cizích životů, které s tím mým neměli co dočinění. Teď už chápu, že květina, která nevykvete je na nic...
"Říká se, že když máš někoho koho ochraňuješ, staneš se doopravdy silným," vydechnu a nakonec si mladého anděla obejdu, než se mu postavím za záda a zadívám se na pár dlouhých, bílých křídel, jejichž peří bylo na koncích pokryté rudou barvou. Barvou, která jiným symbolizovala krev. Pro mě byla příjemnější, než barva čistoty, kterou představovali jiní, jejichž srdce byla zkažená až do morku kostí.
"Trpíme kvůli našim poutům, bojujeme kvůli našim poutům. V tomhle světě znamená mít sílu... stát se arogantním. Nejsme ani démony, ale ani bohy - ve finále jsme jenom lidmi a člověk, který se nestará o své přátelé, je mnohem větší špína než ten, který porušuje pravidla," vydechnu a do očí se mi nahrnou slzy, kterým se nebráním. Nechám si na rukou vytvořit magické drápy, které prodloužím natolik, abych dosáhla na okraj obou křídel, než je několikrát zaostřím a napřáhnu se k úderu. Dávala jsem si pozor na jeho kůži a pak jsem jedním, rychlým tahem dolů, sťala křídla anděli... který mi ukázal smysl života. Smysl mojí vlastní existence... Jaká to vyjebaná situace!

Anděl tu zdá se nebyl proto, aby s námi bojoval a tak odložím nahromaděnou magickou energii a jelikož to vypadá, že mají před sebou dlouhý rozhovor posadím se na zem jelikož mě poraněná noha poměrně dost bolela. Chvilku jsem se snažil sledovat jejich rozhovor, ale většina věcí se týkala pouze jich samých a o dalších věcech jsem neměl žádné vědomosti a tak jsem se přestal snažit chápat co se odehrává.
Po nějaké době si Mikoto klekl na zem a po další chvilce a pár větách k němu zezadu přistoupila Nyssa a vytvořila si své magické drápy. O chvilku dřív, než se to stalo mi došlo co se chystá udělat, ale už jsem s tím nemohl nic dělat a jen jsem sledoval dvě krásná křídla, jak padají k zemi. Nechápal jsem to... Proč?
Pak si vzpomenu na zlatý symbol, který jsem zahlédl koutkem oka držet anděla a z otcových vzpomínek mě zaplaví informace o lokalizaci andělů a přísaze a dojde mi z jakého důvodu se vzdal svých křídel. Hned na to mě však zaplaví otcovi vzpomínky na ztrátu křídel a dokonce i na všechny emoce s tím spjaté. Nechápal jsem to... Proč se jich vzdal, když tím bude tak trpět? Byla pro něj Nyssa natolik důležitá aby to pro ni udělal? Ne... jediná osoba nemůže vyvážit ztrátu křídel, řval ve mě otcův hlas a já byl stále zmatenější. Nakonec jsem vstal a začal se belhat směrem od skupinky, která byla stejně moc zaujatá andělem, který právě přišel o svá křídla než aby si toho někdo všiml.
Celou dobu se mi v hlavě praly vzpomínky otce, vzpomínky na emoce a chladná logika, kterou jsem se to snažil vysvětlit a hlava mi třeštila z toho kraválu, který mi to v hlavě způsobovalo. Když jsem odešel dost daleko od ostatních, chytil jsem svůj amulet do dlaně a s jedinou myšlenkou *chci to pochopit* jsem si navrátil veškeré emoce.
Byl to obrovský šok, jak mě zaplavili všechny ty emoce a s nimi spojené informace a pohledy na situace, které jsem zažil za tu  dobu co jsem je neměl. Chvíli jsem tam stál a pral se s tím vším, než jsem byl pohlcen a spolu s výkřikem jsem ze sebe vystřelil vlnu Temné Magie. Pak jsem se začal soustředit na sebe, svou magii, své pocity a myšlenky. Klečel jsem na zemi, slzy mi stékaly po tváři a má magie se pomalu uklidňovala... ne, já jsem ji uklidňoval a dostával pod kontrolu. Nevím jestli jsem tam tak strávil několik hodin, nebo pouhých pár minut, ale nakonec se mi povedlo výbuch emocí i magie kompletně zastavit a na místě jsem omdlel.

Najednou jsem nevěděla co říct a jenom jsem tam stála a výkřik bolesti, který se rozlehl do okolí, se mi zaryl do uší tak silně, že jsem je sklopila k uším, zrušila drápy a přikryla si je tlapkami. Donutilo mě to uskočit dozadu a pevně sevřít víčka k sobě. Ani nevím jak dlouho jsem tam stála... Nechtěla jsem to udělat, ale udělala, nakonec přeci jenom. Pach krve mě po chvilce udeřil do nosu a párkrát jsem zavzlykala, než jsem byla schopná pohlédnout na Mikotova záda. Ležel bezvládně v trávě v bolestech od kterých jsem mu nemohla pomoci. Co mě překvapí byl anděl, který mu začne léčit rány na zádech. Lehce sebou thrnu, prvně jsem si myslela že mu chce ublížit, ale teď... neudělal to. Potichu se nadechnu a rozevřu tlamu v nutnosti něco říci, chtěla jsem ho seřvat, začít po něm ječet, ale z toho všeho mě probere až obrovský výboj temné energie, který k nám rychle směřoval od lesa. Vyděšeně se zadívám směrem k lesu, kde klečel napůl temný, ale to nebyla má jeidná starost. Cítila jsem jak se temnota ve mě začíná probouzet a tak jsem ustoupila dozadu, zatímco jsem si v duchu opakovala že to bude v pořádku, že se tady nezměním, nemůžu, už kvůli Mikotovi. Sotva jsem to dořekla a chytila se prudce za hlavu, zatímco se mé panenky snažily zalít krvavou barvou, jsem ucítila dotek bílé magie, která mi vracela do duše klid. Ne však na dlouho, za chvíli mě zcela pohltila a tak jsem prudce odskočila dozadu a s hlasitým vrčením jsem se otočila pryč. Najendou se však prudce zastavím a uchopím se za zápěstí, na kterých se mi objevily magické drápy.
*Nino, prosím,* ozvu se v myšlenkách a mladá Elina se prudce otočí na ty dva, než nechá drápy zmizet a pustí mě zpět do svého těla se slovy: "Teď jsme si kvit." Okamžitě se k nim rozběhnu zpátky a otočím se na anděla.
"Ani se ho nedotýkej, nebyl to útok!" zavrčím a postavím se kousek od Mikota ale tak, abych mohla bránit i napůl temného, kdyby se rozhodl zaútočit na mladíka, který byl nejspíše v bezvědomí. Cítila jsem jeho magii, takže žil.

Ležel jsem na zemi, na tváři mě píchaly ostré kamínky a větvičky a tak jsem se pomalu zvedl. Hlava mě bolela, ale měl jsem zpět své emoce...MĚL JSEM ZPĚT SVÉ EMOCE!
Povedlo se to a necítil jsem žádnou schopnost, která by se samovolně aktivovala, žádný nával emocí v hlavě. Jen radost nad tím, že se to povedlo. RADOST...
S úsměvem na tváři se otočím na ostatní, kteří stáli opodál a když si všimnu Mikota, ležícího na zemi vedle svých křídel, rychle mě úsměv opustí a nahradí ho zděšený výraz. Už jsem chápal proč to udělal... Jak toho byl schopný, ale nic to neměnilo na tom, že přišel o něco velice cenného. Pokusil jsem se vstát, ale jen jsem se chytil za hlavu, do které jako by mi někdo bušil kladivem a znovu jsem si sednul na zem, zamotala se mi hlava a já málem znovu ztratil vědomí. Zavřel jsem tedy oči a pomalu se ponořil do meditačního stavu abych se mohl uvolnit a moje hlava si mohla odpočinout.