Mikoto & Nyssa & Kael

Odpověděl mi že nemám zač a odešel. Stejně jako předtím, zase za sebou nechal otevřené dveře a nad tím jsem se musela pousmát. Opravdu nebyl špatný... nikdo by pro záchrnanu mého života bezhlavě neriskoval ten svůj. Mohl umřít, ale panika v jeho očích, když jsem si chtěla vzít život.. nebyla hraná. Byla upřímná, tak upřímná jako strach, který se odrážel v očích nepřátel, těsně předtím co jsem je připravila o život. Znovu vejde dovnitř, podá mi tabletkya vysvětlí mi že mám zápal plic a měla bych je brát dvakrát deně po dobu týdne. Jenom přikývnu, vezmu si ji od něj a napiji se.
"A také to bude tím, že už jsem tři dny bez jídla," přiznám a skleničku vypiji až do dna. Měla jsem hroznou žízeň...
"Mohla bych dostat ještě vodu prosím?" zeptám se a znovu si ho prohlédnu. Měl obvázaný celý hrudník a pořád mě trochu užíralo co se stalo. Nakonec k němu přistoupím a opatrně přejedu konečky prstů po jeho obvazech.
"Omlouvám se za to co jsem tehdy řekla... Nejsi stejný jako oni," vydechnu omluvně a sklopím uši dozadu, než vyhledám jeho zlatavé oči plné života.

Opravdu mě to zamrzelo, spletla jsem se v něm. Jenže kdo to měl tušit? V tu chvíli jsem byla hrozěn ročílená a naštvaná na celý svět, že jsem mluvila všeobecně a směřovala jsem to k jeidnému člověku, který mě mohl sylšet a tím byl on. Stále jsem zkoumala jeho obvazy a vždy mě překvapilo jehoi naštvání a výraz bastardů, kterým oslovoval zdejší vědce. On prostě musel být jiný a čím dál více jsem si byla jistá tím, že tady nepatří. Odpoví mi jakoby se nic nestalo a věnuje mi úsměv, který mu ochotně oplatím. Jenže to už zvedne ruce a než se nadá, začne mě drbat za ušima. Okamžitě se postavím na špičky a tak nějak automaticky začnu příst, vlastně jsem si to ani neuvědomila a dokonce jsem naklonila hlavu na stranu, kde bylo drbání výraznější. Zastraceně! Bylo to tak neskutečně příjemné, že jsem se tím nechala naprosto unést a zapomněla jsem na všechno, co jsem doteď chtěla. a co jsem ho prosila.

Ještě notnou chvíli jsem nic nevnímala, dokud nepřestal s drbáním a s pohlazením na hlavě neodstoupil dál. Jeho tichý smích mě ujistil o tom, že se nestalo nic špatného a tak se zhluboka nadechnu a přikývnu na jeho větu. Opravdu jsem umírala hlady, mé tělo sice vydrželo více než u normálního člověka, ale i tak jsem bez jídla a vody slábla. Bylo to sice teprve pár dnů a s ním druhý den, ale i tak jsem se cítila lépe, povzbudivěji a vděčila jsem za to jenom jemu. Donesl mi skleničku vody a zase odběhl někam pryč. Proto jsem se posadila na zem a vodu okamžitě vypila. Teď jsem byla opravdu ráda, že mě to nenechal udělat a tak jsem se jenom usmála a opřená o stěnu jsem zavřela oči.
Znovu jsem přemýšlela nad slovy, která mi ten den sdělil. Nad životem a nad tím, že ani nemohu znát jeho pravý smysl, když jsem nikdy nezažila svobu. Mikoto měl pravdu... doteď jsem si to neuvědomovala. Začínalo mi na něm čím dál více záležet a i když jsem se toho zpočátku hrozně bála, toho že jej využijí proti mě, což se stále mohlo stát... nezdálo se, že bych se tomu bránila. Zanedlouho se opět objevil v místnosti i s připraveným jídlem a tak si natáhnu pro tácek, zatímco si hrál s obojkem na mém krku.
"Ty těmhle věcem opravdu rozumíš?" zeptám se a tím jsem mu chtěla dát najevo, že jsem ho slyšela a že zcela chápu, co udělat musím.

Sotva jsem se ho zeptala na to, jestli těmhle věcem rozumí a on mi sdělil že ano, přepojil nějaké drátky a v mžiku dostal ránu. Leknutím sebou trhnu a málem upustím skleničku mléka, kterého jsem se právě napila. Chvíli jsem ho jenom zaraženě sledovala, než jsem si všimla jeho stojících vlasů a tak mu obsah v puse vyprsknu do obličeje. Zbytek jsme rychle raději polkla a hned jsem se rozesmála.
"Promiň," podotknu na to vyprsknutí a dojím poslendí zbytek jídla, než tácek odsunu někam stranou. Dál jsem ho tedy sledovala jak se hrabe v obojku a kdžy promluvil, přikývla jsem.
"Jasný," odpovím mu a potom se zhluboka nadechnu, než se rozhlédnu po místnosti a párkrát zamrkám, ne žse vrátím pohledem opět k Mikotovi.
"Jsem jedna z původních Elinů a pokud správně počítám... mělo by mi být... 1098, odpovím mu na otázku a zamyslím se nad tou první, kterou začal.
"O lidském, světě toho moc nevím. Bojovala jsem sice ve válce s anděli, ale nebylo nám nijak dovoleno, zajímat se o svět a život jako takový. Jediné co jsme mohli znát, byla válka, důvody a pomsta," přiblížím mu trochu mou situaci a znovu ho pozoruji při hrabání v obojku, čemuž jsem absolutně nerozuměla.

"Nebylo to úmyslné, ale jestli chceš, můžu ti to slízat," odvětím s úšklebkem na jeho poznámku o tom, že jsem ho poprskala a zcela nevinně se ušklíbnu. Po chvilce to ale vypadalo, že se mu zadařilo a tak se pousměji a když se na mě zadívá a jeho oči začnou žlutě zážit, znovu ucítím nárůst magie a tak jenom párkrát zamrkám a zvědavě nakloním hlavu na stranu.
"Co to vyje za magii? Nezdá se mi, že by byla útočná," vydechnu zamyšleně a nadzvednu si pramínky vlasů tak, aby mi mohl obojem bez problému zapnout. Znovu se zamylsím nad jeho větou a lehce se zamračím.
"Nevinná? Moc nerozumím tomu co říkáš, ale nevinná rozhodně nejsem. Když mi temnota zastíní mysl, zabíjím bez rozdílů... Mi Elini jsme citliví na magii, pokud jsme léta vystavení temné magii, zdivočíme, ztratíme vlastní mysl, lidskost a stanou se zná spouhé zvířata lačnící jenom po krvi," odpovím mu a potom se na něj zvědavě zadívám, než se natáhnu ke jeho vlasům a trochu mu je srovnám.

Nechal mě upravit jeho vlasy a tak se jenom pousměji a když své dílo dokonám, spokojeně se zadívám na jeho vlasy abych zhodnotila svůj výsledek. Nakonec se spokojeně ušklíbnu a když se mě zeptá na další otázky, hned jsem se nad nimi začala zamýšlet. To už se ale vrátí k mé otázce a potěší mě, když mi odpoví na otázku ohledně jeho magie.
"O žádné podobné schopnosti jsem ještě neslyšela, ale zní velmi užitečně. Hlavně pro to, že dokážeš poznat, jaký ten člověk v hloubi je, ať už pod maskou emocí skrývá co chce," řeknu zaujatě a když mi sdělí že mé srdce je čisté jako srdce dítěte, jenom se pousměji. Nelhal, ale zároveň jsem tomu prostě nemohla věřit, ne po tolika věcech, které jsem udělala, ať už jsem byla donucena nebo ne. Poté se ale rozhodnu vrátit k jeho otázkám.
"Nejsem si tím jistá, řekla bych že to závisí na sílé vůle jedince, zda se z temnoty dokáže probrat nebo ne a má-li k tomu vůbec důvod. Vím že někteří se do temnoty nechají pohltit zcela dobrovolně, ať už za účelem pro získání mnohem větší síly, nebo ze zoufalosti..." pronesu a také se nad svými slovy zamyslím.
"Pokud chceš, můžu ti to ukázat... jen do mě vpusť trochu temné magie. Částečně ji dokážu ovládnout a zahnat pokud ji není příliš a nepodporují ji záporné emoce," nabídnu mu a v tichosti vyčkám na jeho odpověď.

Pronese že mám pravdu a že se ta schopnost opravdu hodí. Ihned jsem se nad tím zamyslela, nevím jestli bych s takovou schopností dokázala žít. Pravděpodobně bych to neunesla a ze zoufalství bych se hodně rychle zabila, už jenom protože jsem neměla šanci někomu pomoci, někoho zachránit a to by mě sžíralo asi nejvíc. Viděla jsem za život tolik Elinů, ale většina z nich stejně padla ve válce a to jenom kvůli tomu, že se nakonec poddali své vlastní temnotě a ztratily pud sebezáchovy a bezhlavě se vrhli proti nepříteli. Nikoho z nich jsem si ale nedovolovala soudit... věřila jsem, že jou i tací Eliné, kteří si v těchto věcech libují. V jendé laboratoři, ve které jsem byla, byl dokonce Elin, který ji mpomáhal se samotným výzkumem a to mě zaráželo ze všeho nejvíce.
Když se ale dostaneme zpětně k tématu o temné magii a nabídnu mu lehkou ukázku, sjede mě s tím, že mi nechce ubližovat kvůli zvědavosti a výzkumu, proto jenom tiše přikývnu a pousměji se. Byl opravdu starostlivý a to se mi na něj líbilo, i když to tak napůl vždy zazdil a pokazil nějakou jinou větou. Svým způsobem mi to přišlo jako jakýsi jistý durh obrany, ale těžko jsem mohla něco takového tvrdit, byly to jen odhady a pocit, jakým na mě působil. Zatím jsem ho neznala natolik, abych o něm něco mohla říci s jistotou, dokone ani to, že ke opravdu dobrým člověkem.
"Chápu, ale za to si můžeš částečně sám. Uzpůsobila jsem magii tak, abych si byla jistá tím, že se mi to jedním lehkým, precizním tahem podaří a ne abych si mordovala hrdlo v pomalých bolestech," vydechnu s povzdechem, ale rozhodně jsem se s nim nechtěla hádat, spíše sklopím pohled k jeho nohám a když se posadí a opře o stěnu, přitáhnu ocas trochu blíže k tělo.
"Navíc... kdo měl vědět že mi do té rány doslova skočíš," vydechnu rozesmutněle, ale hned na to si poklepe na stehna a tak jenom nakloním hlavu na stranu a nechápavě se zamračím. Tomuhle gestu jsem opravdu nerozuměla, nebo to nebylo gesto? Ale proč se potom díval přímo na mě? Něco nechápu?

Odpoví že by to udělal znovu a tak vyhledám jeho oči, do kterých se dlouze zahledím. Myslel to naprosto vážně? Opravdu by to udělal znovu? Skočil do rány, riskoval svůj vlastní život na úkor cizince, kterého ani pořádně neznal a mohl mu klidně lhát? Znovu se na něj zmateně zadívám, ale tentokrát to bylo kvůli tomu, co řekl, ne kvůli tomu co udělal. Když k tomu doplní že by byl rychlejší kdybych nezabarikádovala dveře, povzdechnu si a když obrátí oči v sloup a stáhne si mě do klína. Uvelebím si hlavu na jeho klíně a když mě začne drbat ve vlasech s tím, že bych si měla odpočinout, zavřu oči a tiše vydechnu.
"Nevěřila jsem tomu, že by jsi mě mohl chtít zachránit, ani tomu, že by tě to vůbec napadlo... neměl si..." vydechnu trochu unaveně, ale hned na to se opět nadechnu, abych vůbec mohla dokončit větu. "..neměl jsi totiž jediný důvod to dělat a přesto jsi to udělal," hlesnu tiše, než se otočím tak, abych mu viděla do obličeje.

Sledovala jsem jeho obličej a odtud mi přišel opravdu zajímavý, ani nevím proč. V momentě kdy začne mluvit, měl opět mou plnou pozornost a tak se jenom krátce pousměji, než se nad jeho slovy zamyslím. To už ale zavrčí, že mám jít spát a že vypadám hrozně. S povzdechnutím otočím hlavu směrem k jeho hrudníku.
"Nemůžu za to. Pořád mi to opakuješ jako kdybych to sama nevěděla," řeknu mu a oči nakonec zavřu. Jenže jsem se tak trochu bála usnout, ale nechtěla jsem to na sobě dát znát, právě proto jsem neustále zdržovala a spaní odkládala co nejdál. Znovu jsem se přetočila tak, abych na něj viděla, než jsme zvedla ruku a natáhla ji k jeho obličeji, kterého jsem se po chvilce váhání lehce dotkla.
"Nemůžeš zachránit všechny na světě, ale myšlenka je to opravdu krásná," vydechnu s úsměvem.

Chvíli jsem váhala, netušila jsem jestli se ho můžu dotknout a nechtěla jsem aby vyváděl. To že se on dotýkal mě, bylo jiné a tak když se pousmál a já to pochopila jako svolné gesto, natáhla jsem se ještě o něco více, abych mu mohla položit konečky prstů až na tvář, po kterých jsem ho lehce pohladila. Bylo to poprvé, co jsem se takhle někoho dotkla, co mě někdo pustil blíže k sobě, aniž by to bylo násilím nebo pod rozkazem. S povzdechem pronese že by ani všechny zachránit nechtěl a hned na to se otočí ke dveřím laboratoře. Tak nějak částečně jsem pochopila na co myslí a tak ho nechám ve svých myšlenkách, než namáhavě svěsím ruku podél těla a zavřu oči. Pomalu se přetočím na bok a po chvilce se opět ponořím do spánku. A nočním můrám jsem se ani tentokrát nedokázala vyhnout.

Ani nevím za jak dlouho jsem se probudilat, ale Mikoto už tady nebyl a tak jsem se akorát protáhla a zadívala na tácek s jídlem, který jsem měla po boku už nachystaný. Stejně tak, tam ležela tabletka, kterou jsem měla každý den brát. S úsměvem se pro tácek natáhnu a pustím se do jídla. Za chvíli jsem měla snězeno a tak jsem si vzala i tabletku a posadila se o kousek dál. O nějakou tu hodinu později přišel Mikoto a jako vždy se pustil do práce na počítači, absolutně jsem nerozuměla věcem, které dělal ale s technikou po ruce, vypadali jak nejlepší přátelé. Musela jsem se nad tím pousmát a pravidelně jsem každý den chodila po cele, aby se mi vrátil cit do nohou a rukou, navíc mě nebavilo pořád jenom sedět, ale stále jsem na sebe dávala pozor, přesně jak mě na to Mikoto pokaždé upozorňoval. No, na jeho pobídky o tom že bych se měla šetřit a ne blbnout jako malá, jsem si tak trochu začínala zvykat... jenže jsem se po dlouhé době cítila... opravdu dobře.
Byl to už nějaký ten týden, co jsem s Mikotem spolupracovala na zlepšení mého zdravotního stavu a mohla jsem říci, že mi bylo opravdu lépe. Zrovna jsem si protahovala nohy, když se na dveřích od laboratoře ozve zaklepání a všimnu si hned dvou vědců, kteří stáli za nimi a vypadalo to, že nejsou sami. Zvědavě natočím hlavu ale ještě předtím se váhavě otočím na Mikota, než rychle zavřu dveře pd cely, které nechával pravidelně otevřené a poté se nalepím na sklo, o které se zapřu rukama. Zalitovala jsem ihned toho, že nebudu vědět o čem se baví.

Byla jsem doslova nalepená na skle a snažila se cokoli zaslechnout, jenže sklo nepropouštělo žádný zvuk a tak jen očima prolétnu dva vědce, kteří se s Mikotem o něčem bavili. Za malou chvíli za nimi do místnosti vejde i Elin. Byl vysoký, pravděpodobně tygr a jantarovýma očima na mě s nemilým úšklebkem hleděl. Odvrátila jsem pohled na Mikota a naklonila hlavu na stranu. Teď jsem opravdu bědovala že je sklo zvukotěsné a proto jevšechny přelétnu pohledem, než Elina vpustí za mnou do cely. Nepůsobil agresivně. takže nebyl ovlivněný temnou magií, to bych z něj cítila... Rychle se otočím na Mikota, ale jeho krátký, zoufalý pohled mě ani trochu neuklidní. Místo toho sundám ruce ze skla a zadívám se na tygra u dveří.
"Nepřibližuj se ke mě nebo ti vyškrábu oči," zavrčím na něj tiše a probodnu ho nemilým pohledem. Teď když stál jen kousek ode mě a já se na něj nedívala skrze sklo, mi přišel vysoký tak dva metry, možná něco víc. Nezdálo se, že by mé varování bral vážně. Znovu jsem ho přelétla pohledem, neměl vůbec žádné pouta ale jeho tělo pokrývalo několik jizev. Přemýšlela jsem kam ho zařadit a mezitím jsem se od něj vzdalovala co nejvíce to šlo.
"Co chceš?" zavrčím na něj a hodím si pramínky vlasů za uši aby mi nezavázely v očích. Mezitím jsem ho ani na malou chvíli nespouštěl z očí. Drápy jsem však nechávala zatažené a propalovala ho různobarevnýma očima.

"Jenom se trochu pobavíme, tak buď poslušná, slíbila jsi to ne?" vydechne s úšklebkem a zrovna v tu chvíli mi dojdou má nerozvážná slova, se kterými jsem zachránila Mikotovi život. Mělo mi být jasné, že se chytí všeho co řeknu a skutečnost byla taková, že tomu jsem nemohla oponovat. Ne, když Mikota opravdu dali do kupy a žil. Krátce se na něj zadívám, ale to už byl tygr u mě a chytil mě za zápěstí. Okamžitě jsem ho probodla pohledem a pokusila se ho od sebe odstrčit, ale on se mi jenom zasmál a strhl mě k zemi.
"Být tebou se příliš nebráním, akorát ti budu nucen ublížit. Ne že by mi to vadilo... ale jsi tak vyschlá, že bych se nemusel ani snažit, abych ti něco zlomil!" vydechne a natáhne ruku k mému boku, za který mě rázně chytí, než mi přejede konečky prstů po břiše. Několikrát sebou škubnu, ale znovu si vzpomenu na to co jsem slíbila a tak tygra přede mnou akorát propálím pohledem. Měla jsem sto chutí mu zarazit drápy do břicha, ale neudělala jsem to, už jenom kvůli Mikotovi. Byla jsem si více než jistá, že když odmítnu spolupracovat, dojde jim, že mi na něm záleží a byla jsem si jistá tím, že by ho chtěli odstranit.
"Mám rád agresivní a neposlušné samice, sice větší ale něco tak maličkého jako ty mám pod sebou poprvé. Když se na to kouknu z jiného pohledu, mohla by to být legrace," sdělí mi a nalepí se na mě celým tělem, než mi olízne snad půlku obličeje a lehce se mi zakousne do ucha. V tuhle chvíli téměř přestanu dýchat a kromě narůstající paniky se mi snad naježí všechny chlupy na těle.
"Copak nemáš mi na to snad co říct?" položí mi otázku a až teď se lehce nadzvedne a zadívá se na moje tělo. Zamrznu na místě a když mi rukou zajede k vnitřní straně stehna, sklopím uši k hlavě a zamračím se. Vyděšeně se na něj zadívám a okamžitě mu ho zatlačím rukama do hrudníku, ve snaze ho od sebe co nejdál odstrčit. Moc se mi to nedařilo, ale najednou to šlo snáz. Přes jeho velké tělo, které se vzdálilo jsem nci neviděla a až po chvilce jsem si všimla Mikota.
"Mikoto," vydechnu vděčně a zadívám se na jeho přísné oči. V další moment se na něj tygr zadívá a napřáhne se aby mu uštědřil ránu. Očividně se mu nelíbilo, že ho ruší v takovéto situaci, jenže já mu za to byla opravdu vděčná a nejspíše ani netušil, jak moc.