Mikoto & Nyssa & Kael

Chtěla jsem ho varovat, vykřiknout ať si dá pozor, cokoli ale nezmohla jsem se na žádné slova, jenom jsem se prudce posadila, zakryla si rukama tlamu abych nedala najevo, že mi na něm záleží. Ne před vědci, kteří vyděšeně hleděli do cely. Sledovala jsem Mikota, který si s tygrem hravě poradil a než jsem se nadála, byl už u dveří.
"Ano jsem," vydechnu skrze prsty a až teď je sundám a zapřu se rukama o zem, než se postavím a zadívám se na Mikota, který mě přelétne pohledem než se chladně otočí a rozejde ke dveřím, které se za tygrem a za nim zaklapnou. Až teď si dovolím vydechnout a okamžitě se nalepím na sklo, abych viděla, co se děje v místnosti. Sledovala jsem vědce, kteří se velkého Elina báli, ale spíše to teď vypadalo, že mají nahnáno z Mikota. Jeho pohotovost mě překvapilo a tak se zadívám na jeho záda, než mi pohled spadne k jeho ohnivým vlasům. Byl opravdu jako oheň, nikdy jste nevěděli, co od něj máte čekat, ničeho se nezaleknul, dokonce ani vody, která by mu mohla ublížit. Na tváři se mi objeví letmý úsměv a až teď si otřu uslintanou srst na obličeji.

Skrze sklo jsem sledovala celou situaci. Mikoto se zase rozčiloval a mě opravdu pobavily výrazy vědců, kteří ještě velice rádi opustili tuhle místnost. Zraněný Elin je následoval, ale v jeho pohledu jsem si všimla jisté nenávisti, se kterou propaloval Mikota. Povzdechnu si a když se Mikoto s povzdechem zastaví kousek přede mnou, vyhledám jeho zlaté oči.
"J-jo, jsem v pořádku," odpovím a stydlivě odkloním pohled stranou. Až teď jsem si uvědomovala v jak trapné pozivi jsem byla a on to všechno viděl, tedy... doufala jsem že ne všechno a děkovala jsem tomu, že má srst je delší než by měla být a tak zakrývala většinu nevhodných míst. I tak jsem se za své pohublé tělo styděla a tak si jenom povzdechnu a pousměji se s úmyslem se k tomu už nevracet.
"Ukáž mi tvůj oheň, prosím!" vydechnu abych odvedla myšlenky k něčemu jinému a nadšeně se na něj zadívám, opravdu jsem ho chtěla vidět, oheň mě neskutečně fascinoval a k němu nehorázně seděl.

Sledovala jsem ho a očekávala jsem od něj cokoli, jenom ne povzdech a mikinu, kterou po mě hodil. Obratně ji chytím do ruky a chvíli na ni jenom zamyšleně hledím, než ji zvednu do úrovně svého obličeje, párkrát zamrkám a nadechnu se její vůně. Oči sem i rozzáří nadšením a tak se do ní okamžitě obleču. *On... mi... dal... svoji mikinu! Ííík!* ozve se mi v hlavě a kdybych se neuklidnila, začala bych samým nadšením poskakovat. I tak jsem své nadšení spolkla a když souhlasil s tím, že mi ukáže svůj oheň a začne si s nim pohrávat a pohazovat, jenom ho s úžasem sleduji a začnu u toho nadšeně házet ocasem ze strany na stranu. Hned na to ale nechá oheň zmizet a místo toho se mu vruce objeví bílý plamen. Fascinovaně se na něj zadívám a chvíli si ho jenom prohlížím.
"Nic takového jsem v životě neviděla!" vydechnu a opatrně k němu natáhnu ruku. Když jsem se ho opravdu dotkla, nespálil mě, jenom příjemně hřál a bylo to... bylo to úžasný!

Vůbec mi nevadilo, že je mi jeho mikina velká, hlavně že byla jeho. Měla pro mě význam a bylo mi jedno jak vypadá. Už teď jsem ale věděla že jestli ji někdo poničí, zaplatí za to krutým trestem. Založím si rukávy a pousměji se na Mikota, když se odvážím na plamínek sáhnout. V momentě kdy si se mnou propletl prsty, se mi rozběhlo srdce jako o závod a snažila jsem se na sobě nedát znát tu lehkou paniku, co jsem měla z jeho blízkosti. Sledovala jsem jak se plamínek šíří a plazí po mé ruce, ale ani trochu nepálil, jenom neskutečně příjemně hřál a zaplavoval mě jakýmsi pocitem bezpečí, dokud ho Mikoto nestáhl. Pousmála jsem se a když mi přiblíží že nevinným neublíží, ta věta mě zahřeje u srdce. Znamenalo to, že jsem nevinná? Nevinná alespoň do doby, dokud mě nepohltí temnota, ze které jsem měla strach... hádala jsem.
Když však začne nadšeně mluvit o mojí magii a zajiskří mu ve zlatých očích, uculím se a až teď si uvědomím, že s nim mám stále propletené ruce. Okamžitě ho pustím a trochu od něj odstoupím. Ještě že jsem se nemohla červenat, má černá srst to prostě nedovolovala.
"Ano, odlehčila jsem své tělo a opravdu jsem ztížila váhu dveří," přiznám a pousměji se. Možná bych mu to mohla ukázat, napadne mě a tak se rozhlédnu po místnosti, než dojdu pro tácek, který ležel v rohu místnosti a vsundám z něj všechny nepotřebné věci, které by se mohly rozbít. Okamžitě zaktivuji svoji magii a ztížím prázdný tácek tak o padesát kilo, než se natáhnu a podám mu ho.
"Na," pousměji se a čekám, až si ode mě tácek vezme.

Sledovala jsem ho a dle lehkosti s jakou jsem tácek v ruce držela, nečekal že jsem mu přidala pár kilo navíc. Sledovala jsem jak ho tácek nejprve táhne k zemi ale když si zvykl na jeho neobvyklou váhu, chytil ho do obou rukou a bez problému zvedl k úrovni svého obličeje. S úsměvem přešlápnu na místě a když poznamenal že to nečekal, přikývnu. Nakonec se tácku znovu dotknu a nechám ho odlehčit na minimální váhu.
"Co vím tak maximum je půl tuny a minimum právě držíš v ruce, což je asi zhruba padesát gramů," řeknu a znovu si ho celého prohlédnu. Jeho nadšenost pro mě byla opravdu vzácná, hlavně když byl nadšený z něčeho, co jsem uměla! Cítila jsem se o dost lépe a úplně jsem zapomněla na ty hnusné události, které se před chvílí staly. Spokojeně jsem se usmívala a mohla jsem s jistotou říci, že jím nejhodnějším člověkem, kterého jsem kdy poznala a že má dobré srdce.

Usmívala jsem se a sledovala jeho dovednosti s táckem. Po dlouhé době jsem se cítila neohrožená a spokojená, alespoň na tu krátkou chvíli, ve které mi věnoval svůj čas. Pořád jsem netušila proč tady je, proč se ke mě chová jinak, ale tyhle otázky najednou nebyly důležité. V momentě kdy kopne do tácku, který najde své místo v rohu místnosti, se na něj zvědavě zadívám. Větu o dobrém posilování úplně přejdu a překvapí mě, když mě chytne za zápěstí a přitáhne si mě k sobě blíže. Zprvu mi nedocházelo co se děje, ale když mi položil ruku na bok, začala jsem lehce panikařit. Moje oči se ale nezměnily, jenom jsem se zeširoka rozevřela a když mě začal drbat za ušima, úplně jsem se mu odevzdala. Spokojeně zavřu obě oči, nakloním hlavu na stranu a nakonec na něj spokojeně přepadnu a akorát mu položím ruku na hrudník, než začnu spokojeně příst. V tuhle chvíli jsem mu ani nedokázala odpovědět, jenom jsem spokojeně vrněla nad jeho příjemným drbáním a užívala si tuhle chvíli, která může být tady dole, kdykoli psolední.

Bylo to příjemné a nezmhola jsem se kvůli tomu na nic. Opravdu jsem v tuhle chvíli vypínala mozek a nad ničím nepřemýšlela, vypustila všechny starosti a zapomněla na všechnu bolest. Až když mě přestane drbat, tak nějak pomalu pootevřu oči a pousměji se. Ještě chvíli jsem spokojeně předla, než jsem se narovnala a zadívala se na Mikota, který mě teď držel i za druhý bok. Jeho dotek byl však lehký, opatrný a mohla jsem kdykoli udělat krok dozadu, jenže se mi zrovna dvakrát nechtělo. Když ale pronese, že nám zajde udělat jídlo, přikývnu a nakonec dojdu pro tácek, na který hodím všechny věci co na něm byly a podám mu ho, než opustí celu. Hned jamile opustil celou místnost, zadívala jsem se na dlouhé rukávy od mikiny a uculila jsem se. Měla jsem z ní opravdovou radost a už jsem úplně zapomínala na to, že muž, který je ke mě tak hodný, patří k temným, kteří nás tolik nenáviděli a snažili se nás využít ke svému prospěchu. Těšila jsem se na Mikotovo jídlo a tak jsem se posadila zády opřená o sklo, než jsem se spokojeně natáhla na zem a zachumlala se do jeho mikiny, která příjemně voněla.

Od té doby, co mě měl Mikoto na starost, život tady mi přišel o něco lehčí a pomalu se mi vracela i má normální váha. Pořád to nebylo nic moc, ale i za to málo jsem mu mohla být neskonale vděčná. Když sem přišel, byla jsem opravdu v bídném stavu a bylo mi jedno, co se se mnou bude dít, jenže teď...
Zase jsem seděla za sklem a sledovala Mikota při práci, tedy to jak ťuká do klávesnice a na malé písmenka na obrazovce. S technikou si opravdu rozuměl a uměl s ní opravdu moc věcí, což mi přišlo zajímavé a hodlala jsem se ho později na spoustu věcí zeptat. Najendou mi ale naznačí abych zavřela dveře a tak vyskočím na nohy a udělám co po mě žádá, než si všimnu dvou vědců za dveřmi, kterým otevře. Znovu se zvědavě nalepím na sklo a i když jsem je nemohla slyšet, viděla jsem se a snažila se odezírat z jejich rtů.
"Zdravím Mikoto," řekne padlý hned ve dveřích a nakonec oba dva vejdou dovnitř, zatímco si druhý za ním prohlédne celou místnost, až se zadívá na Nyssu. Padlý se však pousměje a popojde rochu blíže ke skle, ale nezpustí u toho oči z Mikota.
"Šéf se chce ujistit, jestli ti ta kočka nepřerostla přes hlavu. Je na čase aby jsi s ní začal opravdu pracovat," pousměje se, než se otočí na Nyssu za sklem a dojde až k ní. Ta se o sklo okamžitě zapře a bylo jasně vidět, že vrčí.
"Doufám že ji příliš nerozmazluješ, potom nám bude k ničemu. Vrátit ji zpátky zdravotní stav je sice správný krok, ale dokážeš ji také potrestat za to, když udělá něco co nemá?" řekne k němu a nakonec ťukne na sklo a rozejde se od něj dál.
"Slíbila že bude spolupracovat, ale prý jsou s ní pořád nějaké lehké problémy..." jeho škodolibý úšklebek se mi ani trochu nelíbil.

Vědec ho pozorně poslouchal a jeho tón se mu ani trochu nelíbil.
"Nemysli si, že jenom protože si tě šéf oblíbil... můžeš se všemi jednat jak se ti zachce. Pořád nemáš dostatečně velkou hodnost na to, aby sis vyskakoval," zavrčí na něj chladně a probodne ho rudýma očima. Znovu se však obrátí k pumě za sklem a prohlédne si ji.
"Nechápu proč ti přiřadili zrovna ji nebo možná chápu, nechtěli ti dát opravdovou práci, protože ti nevěří, jenže to se má brzo změnit a já sám se rád podívám na tvé výsledky a zda ta tvá Elina opravdu poslouchá," vydechne a s úšklebkem se zadívá na druhého vědce.
"Přiveď ho," řekne prostě a přísně, než vědec přikývne a zmizí ve dveřích. Hned poté se od dveří otočí zpět k Mikotovi a zasměje se.
"Je krásná že ano? Jedna z původních... Kdo by si pomyslel že se nám dostane takového pokladu. Kdyby jen byla rozumější a spolupracovala, hned by to bylo jendodušší. Na jednu stranu se mi její vzdorovitost líbí, na druhou mě štve. Neposlušný Elin je k ničemu," zavrčí a zadívá se na Nyssu za sklem, která je zvědavě pozorovala.

Zamračím se, když jeden z nich na příkaz odejde z místnosti. S povzdechem se odlepím od skla a na chvíli se zadívám na zeď na druhé straně a rozhodnu se to nechat vyřešit Mikota. Přeci jenom jsem nedokázala odhadnout o čem se baví a vidět ho v takové situaci, mě vytáčelo. Neměl tu být, vůbec tu nepatřil, byl hodný, milý, laskavý.... Ale na durhou stranu... kdyby tady nebyl, nebyla bych tu už ani já a to byla jedna z věcí, kterou jsem si byla jistá a nemohla jsem ji popírat.
Za namlou chvíli dveře cvakly a dovnitř vešel Mikoto a zasebou někoho táhl. Sdělí mi, že chtějí abych ho zabila, ale také dodá že to nemusím dělat a že si nějak poradí. Nic mu na to neřeknu a dříve než se vůbec nadechnu, zmizí zase za dveřmi. Chvíli jsem se dívala Mikotovým směrem, než můj pohled spadne na mladého Elina, který stál kousek přede mnou a nervózně se držel za zápěstí. Když si ho pozorně prohlédnu a zadívám se do jeho očí, ztuhnu na místě a na chvíli přestanu dýchat. V šoku ustoupím dozadu a zornice se mi výrazně rozšíří.
"Theo!" vydechnu šokovaně a přiložím si ruce k tlamě, než se k němu pomaličku rozejdu.
"Myslela jsem si že jsi mrtvý...." vydechnu nevěřícně a dřepnu si před něj, než se ho opatrně dotknu. Nejprve ucukne a trochu vyplašeně se na mě zadívá, než ho chytím za rameno. "Nyssa, pamatuješ si na mě?" zeptám se ho, ale když se zhluboka nadechne a natáhne ke mě obě ruce, okamžitě ho k sobě přitáhnu a obejmu ho, zatímco se mi rozpláše v objetí. Až po chvilce si všimu mračícího se vědce za sklem a tak se vyplašeně zadívám na Mikota a zakroutím hlavou.
"Já nemůžu," naznačím ústy, ale nechtěla jsem to říkat nahlas před malým Elinem, který se ode mě odtáhl a začal si stírat slzy z očí.

Mikoto se za chvíli objevil v místnosti s vysvětlením, že bude potřebovat abychom s ním spolupracovali a prudce mě vytáhne na nohy, než se mnou hodí o zem. Okamžitě k sobě přitisknu malého Elina a když na nás začne řvát, poplašeně se od něj odsunu a probodnu ho vyděšeným pohledem. Krátce ale opravdu jen krátce se zadívám na Thea, který to pravděpodobně nepochopil a tak ho chytím za zápěstí a sdělím mu aby dělal to co já. V momentě, kdy mě obklopí bílé plameny, které ve skutečnosti příjemné hřály, vytřeštím obě oči a křečovitě sevřu Elina ve svých rukou. Nevěděla jsem jak dobrý herec ten malý je, stále to bylo dítě, které dítětem navždy zůstane, ale i tak jsem ho držela blízko u sebe tak, aby na něj vědci moc neviděli. V dalším momentě začnu neskutečně řvát a abych tomu dodala efekt, prudce si zaryji drápy do kůže, ze které stéklo pár kapek krve. Došlo mi že Theo udělá bez váhání to co já a když se začal krčit v klubíčku jakoby měl obrovské křeče, pevně sevřu víčka k sobě a stáhnu ocas co nejvíc k tělu.
"Prosím! Dost! Pprosím! P-rosím! Už ne!" vydechnu křečovitě a do očí se mi natlačí několik slz, se kterými se začnu pomalu plazit k Mikotovi, ale zastavím se až kousek od něj a zatnu všechny svaly v těle, jako kdybych byla v obrovských bolestných křečích. Okamžitě vytáhnu drápy a zaryju je vší silou do podlahy, na kterých udělám několik hlasitých šrámů, ze kterých by uši bolely. Tenhle herecký výkon mě stál jenom jedno, nechat volný průběh vešekeré té bolesti, kterou jsem si za celá ta léta prošla, Všechen ten vztek, nenávist, strach, zoufalství, které se ve mě ty roky hromadily, že jsem na chvíli přesvědčila dokonce sama sebe, že to opravdu bolí.
"Nenávidím vás, nenávidím vás... nenávidím vás... nenávidím vás, nenávidím," začnu si opakovat a prudce se chytím za hlavu, než se stočím do třesoucího se klubíčka a zatnu zuby co nejpevněji k sobě, až se mi podaří kousnout do jazyka. Stáhnu uši k tělu a v křečích se párkrát přetočím. Nhtěla jsem aby měl kvůli mě Mikoto potíže... a tak jsem se opravdu snažila být co nejvíce přesvědčivá.

Byla pravda, že jsem se v hereckém výkonu nakonec sama ztratila a když jsem nechala průchod své bolesti, bylo to mnohem jednodušší než jsem čekala. Stačilo abych svou bolest směřovala do slov a šlo to samo. Když ale Mikoto začne hrát, na malý moment, na maličký moment se na něj zadívám a když si všimnu jeho sadistického úšklebku, pevně sevřu víčka k sobě a pokusím se tenhle obraz vyhnat ze své hlavy. *Není to skutečné Nysso, není to skutečné* začnu sama sebe přesvědčovat a i přesto, že jsem se snažila nevnímat jeho slova a sklápěla jsem uši co nejvíce k hlavě, slyšela jsem všechno. Každičké slovo, které mě v podkladu s jeho maniakálním smíchem opravdu děsilo. *Není to skutečné,* upozorním sama sebe a když plameny ustanou, několikrát zalapám po dechu a pomalu se vyškrábu do sedu, než se zadívám na Mikota, který stál ve dveřích od cely a z jeho zlatavých očí mu začnou stékat slzy. Zůstanu na něj ještě chvíli nepřítomně hledět, než se i mě z očí skutálí pár slz, se kterými mu věnuji dlouhý, nevinný úsměv.