Mikoto & Nyssa & Kael

Najendou jsem nevěděla co říci, obzvláště když ztuhl na místě a vypadal stejně paralizovaně jako já. Jenže když jsem otevřela oči a zadívala jsem se na něj, všimla jsem si jak se třese a když mě oslovil, čekala jsem ladasco, jenom ne to co udělal. Na roztřesených nohou se vydal ke mě a když dopadl těžce na kolena a přitiskl mě k sobě, snad poprvé jsem zevdla ruce, které jsem mu položila na záda, po kterých jsem ho pohladila. Chtěla jsem něco říci, ale protože byl rychlejší, nechala jsem mu prostor k mluvení a poslouchala jsem jeho hlas, který se trochu chvěl. Když se mi ale začne omlouvat, několikrát dokola, bodne mě u srdce a výrazně ho k sobě přitáhnu.
"To nic," vydechnu jeho slova a zvednu jendu ruku abych mu ji mohla zabořit do vlasů, zatímco se nadechnu jeho vůně, kterou jsem si stihla zamilovat. Až po chvilce se zhluboka nadechnu a odtáhnu se od něj, abych se mu mohla zadívat do obličeje.
"Zachránil si nás," vydechnu a bez souhlasu nakloním hlavu na stranu a olíznu mu tvář, než se na něj usměji a setřu si slzy z očí.

Když už to konečně vypadalo že se uklidnil, pousměji se a zadívám na jeho překvapenou tvář. Až teď si uvědomím co jsem udělala a zal zůstanu strnule stát a na malou chvíli lehce zpanikařím.
"Omlouvám se!" vydechnu, než schovám hlavu do dlaní a zatřesu hlavou. Nakonec se ode mě ale úplně odtáhne a sedne si opřený zády o sklo. Pomalu zvednu hlavu a když se mi omluví, jenom se zadívám jeho směrem, než odvrátím pohled na Elina, který stál opodál a ostražitě nás sledoval. Jenom poklepu na místo vedle sebe a už byl rázem u mě a objímal mě. Spokojeně ho k sobě přitáhnu a pohladím ho po zádech.
"Jměnuje se Theo. Je to syn mé dávno zesnulé přítelkyně," vydechnu a krátce se zadívám na mladého Elina, než odvrátám pohled zpět k Mikotovi. "Theo, nebude vadit když mu o tobě řeknu víc?" zeptám se a když Elin zavrtí hlavou, pousměji se a začnu Mikotovi vyprávět co se tehdy stalo, proč jsem o něm nevěděla a jaký je vlastně Theův problém. Věřila jsem mu a tak jsem se nemusela bát, že těchto informací zneužije. Mikoto by to nikdy neudělal.

Mikoto mě pozorně poslouchal a pak se dokonce Theovi představí. Mladý Elin ho pozoroval, ale tak nějak se plaše schovával u mě. Pousměji se a znovu ho pohladím po zádech.
"Neboj se Mikoto je opravdu dobrý člověk a neublíží ti," ujistím ho a tak nejistě přikývne a nakonec se na Mikota zadívá i on. V zápetí kdy zaktivuje svou magii, okamžitě jsem o tom věděla a i společník vedle mě jen překvapeně naklonil hlavu na stranu. Vypadalo to, že si nás oba dva prohlíží a tak si povzdechnu a trochu unaveně se protáhnu. Chvíli jsem přemýšlela nad tím co řekl těm vědcům a tak nějak jsem pochybovala, že by mu nechali na starost i Thea, ale pro teď pro mě bylo důležité, že žije a že vím, že je tady také.
"Něco udělat?" zeptám se zmateně, když si všimnu že se svou magii zrušil a se zavřenýma očima výrazněji oddechoval. "Oh! Už jsem si vzpomněla co jsem chtěla... nemáš nůžky?" zeptám se nakonec a párkrát se zadívám na svou dlouhou srst na těle.
"Jsem si jistá že odsud Thea zase odvedou, ale..." vydechnu a zadívám se na malého Elina.
"Slibuji že najdu způsob jak se odsud dostat a potom si tě najdu, dostaneme se odsud ano?" řeknu mu s nadějí v hlase a začnu Elina drbat ve vlasech. Sám se natáhne na můj klín a spokojeně se v něm uvelebí, což mi nevadilo, byla jsem ráda že s nim zatím mohu být, i když jen dočasně a na chvíli.

Pozorně jsem ho poslouchala a hned na to se mi v hlavě zrodilo hned několik otázek, nesouvislostí a hlavně jisté podezření. Prohlížela jsem si Mikota a přemýšlela nad tím co řekl. Pomalu sklopím pohled k Elinovi a naposledy ho pohladím po vlasech, než s ho opatrně položím na zem a rozhodnu si trochu protáhnout nohy. Mikoto mě obeznámí že se něco najde a označí mě za smeták. Poté ale začne o nějakém strojku a tak jenom nakloním hlavu na stranu a nechápavě se na něj zahledím v momentě, kdy se posaví s tím, že moc dobře věděl, že odsud Mikota odvedou, ale chtěll nám dát trochu času. Pousměji se na něj a přikývnu na jídlo, které chtěl uvařit. Navíc... nevypadal nejlíp, přišel mi unavený a tak jsem mu chtěla říci, aby si šel lehnout, jenže to už mi zmizel ve dveřích aj á stále přemýšlela nad jeho slovy.
Theo na zemi dokonce usnul a tak jsem se posadila ke stěně, o kterou jsem se opřela. Zanedlouho se tu objevil Mikoto s jídlem a jakmile vejde divnitř, naznačím mu aby se posadil.
"Mám na tebe pár otázek..." začnu a zadívám se na jeho zlatavé oči.
"Vím že bílá magie je opakem té temné, dokonce vím jak bolí... ale řekni mi jediný důvod proč by nám andělé měli pomáhat. Jsme výtvorem padlých, nečistí tvorové... tak nás velice rádi označují," vydechnu k němu a poté si povzdechnu.
"Kromě toho co vím, padlí nemohou ovládat temnou magii, jak by jsi potom mohl zrovna ty Theovi pomoci?" vypadne ze mě a zůstanu na něj hledět. Rozhodnu se zatím nepouštět ani do jdla, jen strčím do malého, spícího Elina a když se na mě rozespale podívá, přisunu k němu tácek s jídlem.

Se zájmem jsem čekala co mi odpoví a neuniklo mi že nějakou chvíli se zdráhal odpovědi. Povzdechnu si a začnu nad tím přemýšlet ještě více než před chvílí, ale jeho slova mi zanedlouho prozradí, kým doopravdy je. Nebyl padlým, ale byl členem královské stráže, tedy andělů. Okamžitě vytřeštím oči a zůstanu na něj zaseknutě hledět. Znovu jsem si přehrávala jeho slova v hlavě a nemohla jsem jim uvěřit.
"Takže jsi jeden ze svatých? Takže jsi nás nakonec přeci jenom přišel zabít? Odstranit? Jestli ano, proč jsi to neudělal už dřív? Proč jsi mi lhal? Hrál sis semnou? Konejšil jsi mě hřejivými slovy i přesto že jsi věděl, že mě nakonec odstraníš jako hloupou překážku v cestě?" vydechnu a do očí se mi nahrnou slzy. Pomalu se postavím na nohy a upřeně se zadívám na Mikota.
"Prosím, řekni mi že se pletu jak nejvíc jenom mohu... prosím," vydechnu zoufale a schovám obličej do dlaní.

Opatrně zvednu hlavu abych se zadívala do jeho očí, bylo to to jediné z čeho jsem dokázala vyčíst pravdu a poznat, zda mi opravdu lže nebo ne. Byl horlivý a nezkrotný jako plamen, který se sem tam nedokázal krotit, nebo jsem si to alespoň myslela. Nebo to byl jenom jakýsi přelud toho, jak jsem si ho představovala, těžko říci. Kromě toho jsem téhle situaci asi moc nepomohla, když mě zaraženě pozoroval a nakonec prudce vyskočil na nohy a s ťuknutím do čela se mě snažil uklidnit ohledně toho, že se pletu. Ťuknutí do čela a oslovení pako mi do očí akorát vžene další slzy a zaposlouchám se do jeho slov, která mě akorát více zmátla, ale zároveň také uklidnila. Jeho tón se však změní ve vzteklý, až se nakonec promění vě křik. Trochu ustoupím dozadu a sleduji jak lapá po dechu a změří si mě nevěřícným pohledem.
"Mikoto," vydechnu tiše, když začne mluvit o tom, že jsem mnohem lepší než drtivá většina andělů které kdy potkal a o tom, jak se snaží chránit nevinné, přinášet spravedlnost a když prohlásí, že bychom měli být volní, neubráním se dalším slzám. Zůstanu stát na místě jako opařená a sleduji jak zacouval dozadu a na krátkou chvíli se dotkl skla za ním, než odvrátí pohled stranou a neunikne mi, jak se mu při tom zalesknou oči. *Nikdy bych ti neublížil...* řekne to tak upřímně a s takovou zoufalostí, z jaké mě zamrazí v zádech a v tu chvíli mi dojde, že jsem to pokazila.
"Mikoto! Počkej!" vydechnu rázně a udělám k němu pár kroků ve snaze zachytit jeho ruku, ale místo toho jenom hrábnu po vzduchu, když zmizí z celé místnosti. Ještě chvíli jsem stála na místě, jako kdybych ho snad svírala v rukou, než jsem se napřímila a zadívala se na průhledné sklo.
"Mrzí mě co jsem řekla, ale naučila jsem se od života příliš neočekávat," vydechnu jako kdyby to snad mělo mít nějaký význam a nakonec se zadívám na otevřenou celu, než z ní bezmyšlenkovitě vyběhnu ven a zastavím se až u těch druhých. Nechala jsem Thea v cele, kterou jsem za sebou zavřela aby mě nenásledoval a vytvořím si na rukou magické drápy, které zarazím do zámku, který se ihned otevře. Okamžitě se dostanu na dlouhou chodbu a jakmile zachytím Mikotův pach, vydám se po něm. Bylo mi jendo že jsou tu kamery a že mě na nich mohou zachyti. Chtěla jsem se mu omluvit a to okamžitě.

Nervózně jsem sledovala dlouhou chodbu a pokračovala po jeho pachu. Nechtěla jsem ho donutit aby utekl, chtěla jsem aby tam s námi zůstal, pojedl a místo toho, jsem to vážně podělala. Chtěla jsem mu to vysvětlit, chtěla jsem mu povykládat o té hloupé válce, o důvodu mých pochybností. Říci mu o všech andělech, které jsem potkala, o tom jak se k věcem... ne, jak se k Elinům stavěli. Ale přes tohle všechno jsem se mu chtěla omluvit a to byl důvod, který jsem postavila nad všechen strach, zoufalství a smutek, který se vě mě teď mísil. Poprvé jsem opustila svou celu a dostala jsem strach, strach žě mě tu někdo najde, že mě uvidí a tak s blížícím se hlasem nějakých vědců, zapluji za jeden roh, kde se skrčím. Za pomocí magie jsem se odlehčila natolik, že mé kroky nevydávaly žádný zvuk a s tím počkám, až vědci přejdou chodbu, než z ní zase vyběhnu a ihned na to zachytím Mikotův pach, který neustále držel na mikině a tak jsem ho nemohla zapomenout, natož ztratit. Tak nějak automaticky si hodím kapuci na hlavu a proběhnu hned několika chodba,a až se zastavím u jedněch dveřích, do kterých zalezu. Byla tu spousta Mikotova pachu, ale byla to jen malá, úzká chodbička a kousek předemnou byly další dveře. Opatrně se postavím na špičkách a zadívám se přes malé okénko ve dveřích do malého pokoje. Když zahlédnu rudé vlasy na posteli, povzdechnu si a výrazně se mi uleví. Chvíli jsem tam jenom stála a položila jsem ruku na zámek, který byl naštěstí otevřený, než jsem zatlačila do dveří, které se rozevřely a v nich... jsem zůstala stát.
"Hrozně moc se omlouvám, přehnala jsem to. Neměla jsem takové věci říkat, nechtěla jsem tě odehnat, jenom jsem se bála... ne dostala jsem strach, že ty jediné krásné měsíce života, které jsi mi dal ty, by mohly být jenom jednoduchou a hloupou lží, které už mám v příliš," vydechnu a tak nějak automaticky se mi spustí slzy a tak si je setřu z obličeje a vrazím si jednu pořádnou facku za svou slabost, s čímž donutím slzy zmizet.

Tiše si povzdechnu a nepřestávám sledovat Mikota, který se rychle posadil na postel a z úst mu vypadla... cigareta? Už jsem si myslela že začne křičet, ale místo toho zůstane sedět a zaraženě mě pozoroval. Najednou jsem dostala strach že mě bude ignorovat, nebo se se mnou odmítne bavit, měl na to přece plné právo.. ale místo toho se pomalu postaví a váhavě mě obejme, něž si mě k sobě přitiskne. Udělám to samé a zaltačím slzy, které mi zase chtěly utéct. Poslouchala jsem ho, i to že neví co to do něj vjelo. Naopak jsem za to byla ráda a když si mě od sebe trochu odtáhne, pohladí mě po tváři a začne se rozčilovat nad mou nezodpovědností, na tváři se mi vyloudí úsměv.
"To protože za sebou nikdy nezavíráš," sdělím mu a pustím jej když se vydá na chodbu, nejspíše proto aby zamkl dveře. Chvíli jsem se opravdu bála, že rozčíleně odejde pryč a zůstanu tu sama, ale neudělal to. Opravdu se chtěl ujistit, že tady nevkročí někdo kdo nemá a proto si tak nějak oddechnu.

Za chvíli se vrátil zpátky a tak si ho znovu prohlédnu a nadechnu se abych mohla něco říci. V momentě kdy mě chytí za zápěstí a stáhne mě sebou na postel, všechno zapomenu a akorát se zadívám do jeho zlatavých očí. Sdělí mi, že mi to měl nejspíše říci dřív, ale byla jsem ráda za to, že mi to vůbec řekl. Opravdu jsem se bála, že to všechno krásný byly jenom lži, skrývající nějakou temnou pravdu, která by zničila všechno, co jsem o něm věděla. A i přesto jsem se nechala zlákat strachem, pochybnostmi a bolestí... a pak jsem toho akorát litovala. Jeho přesvědčení mě opět ujistilo o tom, že takový nená a s tím se mu také zadívá do očí.
"Máš oči jako slunce... předtím jsem ti to chtěla říct, i když jsem slunce viděla jenom párkrát za život," vydechnu bezmyšlenkovitě a hned na to zavřu oči a spokojeně se pousměji. Cítila jsem jeho dotek na zádech, poslouchala Mikotův pravidelný dech a ani nevím jak, ale za chvíli jsem usnula.

Ani nevím jak jsem usnula, ale snad poprvé za celou tu dlouhou dobu jsem mohla říci, že jsem spala opravdu klidným a bezesným spánkem. Několikrát jsem se v noci probudila, ale bylo to spíše kvůli horku a tomu, abych se ujistila, že je všechno v pořádku. Hodně jsem riskovala tím, že jsem tady tak bezhlavě vtrhla a mohl mě kdokoli vidět nebo zachytit na kamerách, ale i tak mi to za tu klidnou noc opravdu stálo.
Brzy jsem se ale probudila, jenže má lenost otevřít oči byla větší a tak jsem se první zaposlouchala do všech zvuků okolo, avšak jich tu moc nebyla. Když si uvědomím že mě něco hřeje na srsti, až teprve potom líně otevřu oči a pohled mi okamžitě spadne na rudé vlasy a pár zlatých očí, které mě tiše pozorovaly. Ještě párkrát zamrkám, než se pousměji a zůstanu hledět na Mikota.

Ještě chvíli jsem ho sledovala, než se nakonec donutím líně posadit. Popřál mi dobré ráno, ale já jsem mu na to neodpovídala, nechtěla jsem a proto jenom přikývnu a protáhnu se. Mikoto udělal to samé a tak se místností ozvalo zakřupání, se kterým si ale úlevně oddechne a tak jsem pochopila že na tom není nic špatného. Nejspíše byl ztuhlý protože mě nechtěl probudit a tak to možná bylo mou vinou. Když se na mě ale otočí s červenými tvářemi, zvědavě se na něj zadívám, ale to už odvrátí pohled stranou a já si uvědomím že bych se měla vráti do cely dříve než tam někdo vtrhne. Už teď bylo zázrakem, že se to ještě nestalo.
"Měla bych jít zpátky," vydechnu a pomalu se postavím. Nechtěla jsem aby se mnou nízký tlak sekl opět na postel a tak jsem nedělala žádné zbytečné prudké pohyby. I tak jsem se zadívala na dveře a jejich zámek, než jsem se rozhodla že raději počkám na padlého. Vlastně... nebyl padlý.

Uznala jsem že má pravdu a i když jsem nebyla ráda, že tolik spoléhá na štěstí, rozhodla jsem se to nekomentovat a akorát se na něj pousmála. Dát si sprchu, to byl úžasný nápad a vodou bych nikdy nepohrdla. Věnuji Mikotovi jeden krátký úsměv, než vlezu do koupelny a dám si sprchu. Snažila jsem se usušit nějakým ručníkem, ale s mou srstí to bylo pracnější, obzvláště když byla tak dlouhá. Nakonec vyjdu ze sprchy a ručníkem si vysuším mokré vlasy, než se zastavím v kuchyni a zadívám se na Mikota.
"Musíš mě potom naučit s tím... strojkem," řeknu mu a najendou mi zase nebylo blbé, že před nim stojím nahá. Jeho mikinu jsem měla přehozenou na posteli a tak jsem se jenom rozhlédla po místnosti, než jsem ho našla sedět za stolem, kde bylo nachystané jídlo. Až teď jsem si uvědomila že celá kuchyň velice příjemně voní.

Spokojeně vydechnu, horká sprcha byla opravdu příjemná a už ani nevím, kdy jsem se naposledy sprchovala. Vlastně to byla obrovská vzácnost, za kterou jsem byla Mikotovi vděčná. Když se na něj ale zadívám a on mi pohled opětuje, rozkašle se a vstane ze židle, než se rozejde ke mě a bílými plameny mě osuší. Opět mě na malý moment zahalý ten příjemný, hřejivý a uklidňující pocit, kterým se nechám doslova unést a tak jenom šťastně zavřu oči a uculím se, než k mé smůle plameny zase zmizí a všimnu si Mikota, který mi podával jeho Mikinu. Vděčně se na něj posuměji, než mě spraží s tím, že po jeho pokoji nemám běhat nahá. Na jeho pobídku se ale obleču a když vletí do sprchy, rozhlédnu se po pokoji. Chtěla jsem si to tu trochu prohlédnout, bylo tu tolik věcí, co jsem neznala a tak se je rozhodu prozkoumat, ale na nic jsem nesahala, nic nemačkala, většinou jenom zkoušela povrch a prohlížela si tvary daných věcí. Až za chvíli zaslehcnu cvaknutí dveří a tak se zadívám na Mikota, který vyletěl ze sprchy a zamířil si to ke skříňce u postele jenom v ručníku kolem pasu. Chvíli jsem sledovala jeho záda, než jsem k němu přistoupila blíž a položila mu ruce na holou, horkou kůži. Zlehka jsem mu konečky prstů přejela po zádech a po páteři, u čehož jsem si mohla prohlédnout jeho jizvy. Od lidí jsme se až tolik v podstatě nelišili... jenom bylo naše tělo chlupaté a mělo zvířecí části na víc. Někteří Eliné byli zasen aopak více jako lidi, měli i lidskou kůži, avšak vždy alespoň pár zvířecích částí. Ani jsem si neuvědomila, že ho zkoumám u žnějakou chvíli, protože jsem se tak trochu ztratila v myšlenkách a tak v momentě kdy se na mě otočí, zcela ztuhnu.