Kael & Dvojčata

Počkala jsem než mi odpoví a když při tom uchopil svůj amulet, pořádně jsem si ho prohlédla. Ale neodvážila jsem se na něj ani sáhnout. Přesto se mi líbil. Už jsem měla jistou představu, co pro Kaela znamená a co umí, ale přesto jsme tomu moc nerozuměla. Když mi však odpoví, bylo to, jako by mi vrazil políček. Ne on, ale já sama. Na prázdno jsem polkla a rychle vymýšlela, jak to napravit. "Mě...se tu moc líbí. Jsem ráda, žes mi to tu ukázal." Špitla jsem s pousmátím, které se mi neodráželo v očích. V očích se mi místo toho zrcadlila tichá omluva.
Ale to už se i Kael pousmál a zase e začetl do lístku, stejně jako já. Než se mě zeptal na jídlo, nevěděla jsem ani jestli mám chuť na maso nebo sýr. "Nemám vůbec potuchy co si dát." Přiznala jsem se mu a když se k nám servírka vrátila s pitím a aby si zapsala naši objednávku jídel, rychle jsem hledala něco, co by mohlo znít dobře a stejně tak i chutnat. "Dám si kuřecí medailonky s hranolky prosím." Vysoukala jsem ze sebe rychle a podala jí lístek. Po té jsem se zase zadívala na Kaela a usmála se na něj. "Víš...jsi vlastně první kluk, který mě někam pozval. Mě a ne mou sestru." Zamumlala jsem rozpačitě a zase s červenými tvářemi.

Nechápavě jsem na Kaela vytřeštila oči, když se rozkašlal a všichni kolem se na nás ohlédli. Zrudla jsem jako bych snad před nimi stála jen ve spodním prádle a sklopila hlavu. "P-promiň nechtěla jsem tě rozhodit." Zamumlala jsem a opatrně vzhlédla znovu ke Kaelovým očím. Jeho další slova byla dost sobecká, jenže mě to v tuhle chvíli nevadilo. Rozhodně mi to nevadilo, spíš mi to připadalo... Ten pocit jsem neuměla popsat. Byl pro mě tak nový, ale donutil mě udržet červené tváře ještě nějakou dobu. Nadechla jsem se k odpovědi. Tedy spíš ke zvědavé otázce, ale stydlivost mě nakonec zarazila a tak jsem si s Kaelem radši povídala o něčem jiném, dokud nám servírka nepřinesla talíře plné kouřícího se jídla. S úsměvem jsem jí poděkovala a také Kaelovi popřála dobrou chuť, když jsem si od něj brala příbor. Stačilo mi jedno sousto, abych mohla všude rozhlašovat, že kuchař, který to uvařil je naprostý génius.

Jídlo bylo tak vynikající, že ať už jsem chtěla nebo ne, nemohla jsem jen tak přestat jíst, abych se s Kaelem dál bavila. A jak to vypadalo, Kael byl taky zaneprázdněný svým jídlem. Přesto mi to ticho nevadilo. Bylo příjemné a plné kradmých pohledů. Ale nakonec jsme oba dojedli a pak dohnali i konverzaci, přičemž jsme dopíjeli pití. A když pak Kael zaplatil, pomalu jsem se zvedla. Myslela jsem, že už bude chtít jít, ale možná chtěl ještě posedět. No to jsem se už nedozvěděla, protože se hned taky zvedl a tak jsme pak odešli z restaurace. Pomalu jsme procházeli městem, ale nešli jsme do jeho středu, naopak jsme mířili dál a dál k okraji. Vůbec mi to nevadilo, stejně jako to, že si mě Kael za nedlouho přitáhl k sobě, když mě objal kolem pasu. Spokojeně jsem se k němu přitulila a šla jsem s ním dál. Znovu jsem netušila kam a znovu mi to bylo ukradené. Rozhlížela jsme se a povídala si s ním, dokud jsme nedošli k mělké říct. Tam si Kael zul boty a než jsme stihla něco udělat nebo namítnout, už mě držel v náruči a sundal mi taky boty. Zasmála jsem se. "Já umím chodit." Upozornila jsem ho, když mě přenesl do říčky a tam mě pomalu postavil na nohy. Ale já se držela stále blízko u něj a šla jsem s ním ke stínům stromů. Celá zvědavá a napjatá jsem čekala, co uvidím, ale malé chlupaté zvířátko, které jsem neuměla pojmenovat, mě příjemně překvapilo. Naklonila jsem se k němu a zvědavě si ho prohlížela stejně jako ono mě. "Blackey...? To jméno mu sedí." Pousmála jsem se a natáhla k němu pomalu a opatrně ruku. "Je tak krásný... Takový roztomilý." Rozplývala jsem se nadšeně.

Nadšeně jsem si zvířátko prohlížela a hladila si ho, když mě pak nechal. "Co je zač?" Zeptala jsem se, když už odbíhal a dívala jsem se za ním. Byl vážně zvláštní, rozhodně nebyl z tohohle světa a už vůbec sem nepatřil, ale ke Kaelovi... k němu patřil. Dívala jsem se jak mizí mezi stromy a najednou jsem měla ledovou vodu za krkem. Vyjekla jsem, klopýtla a sletěla na zadek do vody. Nechápavě jsem se rozhlédla a pak se nevěřícně dívala na Kaela. Tak tohle si ještě vypije! Rychle jsem na něj vycákla co nejvíc vody a pak jsem mu zahákla nohu o to jeho, aby spadl taky do vody, kdyby chtěl ustoupit.

Zasmála jsem se, když i Kael spadl do vody a když naznačil, že na mě bude cákat vodu, začala jsem na něj cákat i já, jenže od něj to přišlo zezadu. Znovu jsem vyjekla, ale smála se. Byla to zábava, na nic nemyslet a jen takhle blbnout, jenže když jsem pak zase chtěla na Kaela cáknout vodu, všimla jsem si, jak se na mě dívá a jak rudce. Nechápavě jsem se na něj dívala. "Stalo se něco?" Zeptala jsem se, jenže on dál jen seděl na zadku a hltal mě pohledem. Když jsem se na sebe podívala, abych zjistila, co se děje, málem jsem se propadla studem. Asi jsem si vážně neměla brát bílé šaty, protože teď byly skoro průsvitné a i mé světle modré spodní prádlo pod nimi bylo dost vidět. Zrudla jsem v obličeji a objala se rukama, abych se trochu zakryla, ale to už se Kael zvedl. Dívala jsem se do vody se sklopenou hlavou, ale on šel ke mě a ne pryč. Když se kousek ode mě zastavil nervózně a opatrně jsem k němu vzhlédla.

Skousla jsem si ret a se stále rudými tvářemi jsem sledovala Kaela a přemýšlela, co asi udělá. Trochu jsem se bála, aby nezašel moc daleko. Na druhou stranu... Vím, že jsme se viděli teprve potřetí, ale věřila jsem mu. Jen jsem nic nechtěla uspěchat. Což mi stejně nedovolovala moje stydlivost. Sledovala jsem ho, jak si klekl přede mě, jak se ke mě naklonil a políbila mě. Neucouvla jsem před ním, ani v nejmenším, ale pak mě trochu zatlačil a já se položila na záda jak chtěl. Nechtěla jsem ho zastavit. Ne když nic nenaznačovalo, že by chtěl zajít dál, tedy do té doby, než mě chytil za boky a převrátil se se mnou tak, že jsem teď ležela já na něm. Trochu jsem se nadzvedla, abych na něm neležela celou svou vahou, ale neodtáhla jsem se nijak moc. Ale když mi sjel rukama ze zad na boky a já nevěděla, jestli nesjede ještě níž... Zahleděla jsem se mu do očí a pak se pomalu odtáhla a sedla si vedle něj. Skousla jsem si ret a objala se rukama, abych se zase trochu zakryla. "P-p...promiň já... Nechci to uspěchat." Omlouvala jsem se mu rychle a pohled jsem při tom zabodla do trávy před sebou stydlivě.

Pousmála jsem se mírně. "Děkuju...Že nespěcháš." Špitla jsem s pohledem upřeným zase do jeho očí. Tolik se mi ulevilo, že nenaléhal, že chtěl jít se mnou pomalu. Bylo to jako v pohádce, jako by se mi plnil sen. Sedl si zády k mě tak, že jsme se opíraly zády o sebe a on pak zmínil, že bych si měla sundat šaty aby rychleji uschly. Skousla jsme si ret a potlačila zachvění. "To je dobrý, uschnou." Zamumlala jsem stydlivě i když jsem cítila, že se odtáhl a slyšela jsem, jak si sundal tričko a možná i kraťasy. Ale neotočila jsem se abych to zjistila. Ne, místo toho jsem zase zrudla a dál seděla vystavená sluníčku a doufala, že mi šaty opravdu uschnou.

"Taky jsem se do tebe zamilovala." Přiznala jsem stydlivě tiše a dívala se při tom na říčku přede mnou. Byla jsem ráda, že jsme to vyslovili na hlas a že jsme si mohli být oba jistí co ten druhý cítí. Bylo to...tak krásné. Tak hřejivý a úžasný pocit, který mě při tom zaplavil, že jsme měla pocit, jako bych se rozplývala štěstím. Pak se ale najednou Kael odtáhl a já málem zády spadla do lehu na trávu. Zvědavě jsem ho sledovala, když se přesunul vedle mě a položil si hlavu do mého klína. V tu ránu jsem musela být zase rudá. Měl na sobě jen spodní prádlo a jinak nic. Skousla jsme si ret a stydlivě se radši zase dívala na říčku metr od nás.

Přemýšlela jsem nad tím, jestli to opravdu není jen jeden z hezkých snů, které se ve skutečnosti nikdy nesplní, ale nejspíš nebyl. Celým svým srdcem jsem toužila a doufala, že to není sen. Že to nikdy neskončí. Bylo to až moc krásné. A já věděla, že se toho nevzdám, nikdy se toho jen tak nevzdám. A pak mě z přemýšlení vytrhl Kaelův hlas. Podívala jsme se mu do tváře a zjistila, že mě sleduje. Pousmála jsem se a přikývla v odpověď. "A koho?" Zeptala jsem se zědavě a snažila si při tom nevšímat toho, že je skoro nahý.

Pousmála jsem se ještě víc a přikývla. Sama jsem mu chtěla představit svého bratra, když jsem rodiče nemohla, ale na to bude ještě dost času. Třeba mu ho představím, až mě odvede domů. Zvedla jsem se ze země, zatímco se Kael oblékal. Mé šaty už byly suché, ale spodní prádlo jsem měla pořád trochu mokré. Doufala jsem že to nebude tolik vidět, ale než jsme došli k městu, stihlo uschnout. Kael byl nervózní. Poznala jsem to na něm, protože mi tiskl ruku víc než obvykle. Nevěděla jsem, proč je tolik nervózní. Tedy jistě, už mi o sobě řekl snad vše a já jemu o sobě, ale... Netušila jsem, že se toho bojí až tolik. Proto jsem mu nenápadně přejížděla palce po hřbetu ruky a mlčky s ním šla. Zastavili jsme se u jednoho domu a podle toho, jak se díval za roh jiného, jsem poznala, že odtamtud přijde. A opravdu. Objevila se elegantní dáma v červených šatech, kterou Kael sledoval očima. Mlčky jsem tomu přihlížela, ale víc jsem si všímala Kaela, než jeho matky. A netušila jsem, jak moc to bude bolet, když ho uvidím plakat. I když to nejspíš byly slzy štěstí... To jsem nedokázala tak jednoznačně odhadnout. Objala jsem ho a doufala, že to nic nezkazím. Přeci jen jsem v tomhle chodit neuměla moc. Ne s někým, s kým jsem nevyrůstala.

Objímala jsem Kaela a zlehka ho hladila po zádech, když v tom mě chytil kolem pasu a vyzvedl do vzduchu. Nechápavě jsem se na něj zadívala a držela se jeho rukou. Vyslechla jsem si ho a mile se usmála. "Není zač..." Špitla jsem a lípla mu pusu na tvář. "Třeba by byla ráda...kdyby si teď vzpomněla a měla zase syna.." Zamumlala jsem šeptem. Nevěděla jsem, jak moc se do toho mám vměšovat, ale jestliže si ho pamatovala, byť jen trošku, i když jí vymazal vzpomínky, třeba by opravdu byla šťastnější, kdyby ho měla zase u sebe. Kdyby se k ní vrátil.

"Mohl bys jí říct, že jste měli autonehodu... Otřes mozku, ztráta vzpomínek." Namítla jsem, ale dál jsem už do toho nešťourala. Vzala jsem Kaela za ruku a když jsme se pomalu rozešli zase někam pryč, já se teprve ohlédla na ten dům. Jeho máma stála v okně za záclonou a dívala se na Kaela, jako by v paměti pátrala po něčem, co jak Kael sám řekl, bylo nenávratně pryč. "Máš pravdu, moc tě miluje." Usmála jsem se na něj a šla s ním k další a dnes už nejspíš poslední zastávce jeho plánu. Před vysokou budovou zastavil a počkal, až odejdou lidé dost daleko, že si mohl vytvořit křídla a vznést nás na střechu, aniž by nás někdo viděl. Tedy doufala jsme že nás nikdo neviděl. Ale to nikdy nemůžeme říct s určitostí zřejmě. Usadila jsem se na okraji střechy a spustila nohy přes okraj. Koukla jsem na Kaela a natáhla k němu ruku, aby si sedl vedle mě a s ním po boku jsem sledovala západ slunce, jako bychom byli v nějakém romantickém filmu.