Mirys a Cora

Na mou poznámku o čerstvé zelenině mi Cora hned odpověděla. Prý jsem si měla říct a Cora by mi jí dala. Když jsem se na ni usmála, viděla jsem, že se dívá co to dělám. "Já vím, že jsem mohla, ale nechtěla." Usmála jsem se na vysvětlenou a myla dál nádobí, které jsme při tom kuchtění použily a tedy i zašpinily. Cora mi ihned oznámila, že to nemusím dělat, že to ona umyje. Pousmála se na mě a pak vstala od stolu a šla ke mně.  "To je dobrý."  Usmála jsem se na ní a odkládala mokré, umyté nádobí na odkapávací plošinku.

Pokrútim hlavou. "Ale ty si návšteva a tá by nemala robiť nič." Pousmejem sa a aspoň jej pomôžem a začnem utierať.

Zavrtí hlavou s námitkou, že já jsem návštěva a že jako návštěva bych neměla nic dělat.  "Ale prosím tě."  Zavrtěla jsem pobaveně hlavou. Pousmála se a alespoň mi pomůže, protože já už měla skoro vše umyté. Vzala si tedy utěrku a začala utírat umyté nádobí a uklízela ho. To jsem já už nemohla, protože jsme nevěděla kam co patří. Opláchla jsem tedy ještě dřez od pěny a počkala, než to Cora utře a uklidí, ale byla rychlá a měla to skoro hned hotové.

"Čo?" Opýtam sa a pozriem sa na ňu a utieram riad.

Zeptala se mě co, zřejmě nepochopila mou reakci, ale to nevadilo. Pousmála jsem se na ní mile a sledovala jak utírá poslední kousky nádobí a uklízí je na své místo. "To je blbost. Nenechám všechnu tu práci na tobě." Odpověděla jsem jí na otázku s milým a vřelým úsměvem. "To, že jsem host nic neznamená. Jedla jsem z toho nádobí taky." Dodala jsem s úsměvem a sledovala Coru, která uklízela jedny z posledních kousků nádobí.

"A prečo nie? Veď keď som sama doma tak to musím robiť sama." Pousmejem sa ale bola som rada že mi pomáha.

Cora se na mě podívala s otázkou proč to nenechám na ní.  Když je sama doma, tak to přeci taky musí dělat sama. Pousmála se na mě, ale já jí stejně pomáhala a ráda! "No to sice jo, ale to nemáš nádobí i za mě." Odpověděla jsem Coře jednoduše a zasmála se. Už jsme to měly hotové a tak jsem se protáhla a usmála se na Coru. Ani to netrvalo tak dlouho a bylo to hotové. No jo, ve dvou se to vždycky lépe táhne.

"Bože ty si vždy nájdeš nejáku námietku." Zasmejem sa a potom všetko upraceme.

Cora se hned na to zasmála a řekla, že si vždycky najdu nějakou námitku. "Ano, to ano." Zasmála jsem se. "To já vždy." Řekla jsem s pobaveným pohledem Coře a sledovala jí, jak dodělala poslední a uklidila ho. Porozhlédla jsem se ještě po kuchyni, jestli jsme umyly opravdu všechno špinavé nádobí, co tu bylo. Ohlédla jsem se i do obýváku, kde jsme jedly, ale vypadalo to, že jsme opravdu vše umyly, utřely i uklidily.

Pokrútim hlavou. "Bože ty si ale prípad." Zasmejem sa.

Cora pobaveně zavrtěla hlavou se slovy, že jsem ale případ. Zasmála jsem se spolu s ní. No co?" Zeptala jsem se, jako bych byla naprostý andílek. Prostě jsem ji nemohla nechat, aby všechno udělala sama. Moje "svědomí" mi to asi zřejmě prostě nedovolovalo. Navíc, pravda byla, že to Cora vařila vlastně kvůli mě. Tak proč by to po nás měla uklízet sama? Ne, to prostě nepřipadalo v úvahu.

"Ale nič." Zasmejem sa a pokrútim hlavou.

"Ale nič." Zasmála se Cora se zavrtěním hlavou. Tak jsem se zasmála také a pak si šla sednout zase do obýváku na její gauč. Celkem mě překvapilo jak pohodlně se mi v něm sedí, na to, jak nepohodl mi připadal na pohled. Chvilku jsem ho zkoumala zblízka a to pohledem i hmatem, kdy jsem po něm přejela rukou. Ne, vůbec nebyl tak nepohodlný, jak mě na první pohled připadal. Nebyl ani moc měkký, ani moc tvrdý - prostě tak akorát. Samozřejmě ten můj mi přišel lepší, ale  tenhle taky nebyl špatný.

Išla som s ňou. "Môžem sa niečo opýtať? Koľko máš rokov?" Opýtam sa a sadnem si na gauč a pozriem sa na telku čo tam zrovna hrajú.

Cora šla se mnou a posadila se vedle mě na gauč. Otočila se ke mě a trochu opatrně se zeptala, jestli se může na něco zeptat. V duchu jsem se nad tím zasmála, ale nechala jsme jí pokračovat. Zajímalo jí, kolik mi je let. Tuhle otázku jsem čekala a možná jsem ji už čekala i dřív, ale dostavila se až teď. No ale dostavila se. "No..vlastně mi je teprve 17." Přiznala jsem zamumláním a koukla na Coru. Nevěděla jsem, jestli se se mnou teď nepřestane bavit, ale tak snad ne. Není to nic špatného, mít jen 17 roků.

Ostanem prekvapená. "Páni tak to by som nepovedala. Ja som ti typovala okolo 20. Ale isto by som ti netypovala 17. Ako to robíš že si tak mladá?" Opýtam sa a zasmejem sa.

Cora se trochu zarazila a vypadala dost překvapeně. Nejdřív jsem nevěděla, jestli to vzala dobře nebo špatně a tak jsem radši mlčela. Po chvilce začala Cora naštěstí mluvit, díky čemuž se mi trochu ulevilo a zase jsem se pousmála. Prý by mi tolik nikdy neřekla. Myslela si že mi je tak kolem dvaceti let, to by mi prý tedy typovala, ale určitě ne sedmnáct. Ani jsem se jí nedivila, vypadala jsem starší, to jsem o sobě věděla. Ale pak se mě zeptala, jak to dělám, že jsem tak mladá. Zasmála jsem se. "Jak to myslíš jak to dělám? Prostě...jsem moc mladá no." Pousmála jsem se i když jsem tu otázku trochu nepochopila. Přeci jsem nemohla za to, že jsem se narodila o pár let později než ona.

"Ja viem ale myslela som to tak že máš 17 ale vyzeráš staršie." Zasmeje sa.

Cora se zasmála a řekla, že to ví, ale myslela to tak, že mi je jen 17 ale vypadám na starší. Podívala jsme se na ní pobaveně. "No..nevím jestli tohle je lichotka." Zasmála jsem se. "Většina holek chce, aby jim to ostatní říkaly spíš naopak." Dodala jsem se smíchem. Ale byla to pravda. Nepotkala jsme snad žádnou holku, kterou by potěšilo, když jí někdo řekne. že jí je víc, než jí opravdu je. Ale sama jsem nevěděla, jestli to vadí i mě nebo ne. No, teď to řešit nebudu.

"Ja viem ale ... to je jedno. Takže víno si asi nedáš čo?" Opýtam sa a pozriem sa na ňu a pousmejem sa.

Cora se nadechla a začala, že i to ví, ale... Pak se zarazila, řekla, že to je jedno a radši začala jinou otázkou. Zeptala se mě, jestli si dám víno. Tedy spíš to podala tak, že si myslela, že si nedám. Na chvilku jsem se zamyslela při čemž se na mě Cora dívala a čekala na mou odpověď.  "No... jako když mi naliješ tak si s tebou dám." Rozhodla jsem se nakonec s pousmátím.  "Ale...alkohol jsem ještě nikdy neměla. To se přiznávám." Usmála jsem se hned po tom.

"To vážne? Tak to by som ťa nechcela pokaziť. Radšej ťa nebudem kaziť." Pousmejem sa.

"To vážně? Tak to by som ťa nechcela pokaziť. Radšej ťa nebudem kaziť." Namítla Cora po tom, co jsem jí řekla, že jsem ještě nikdy alkohol nepila. trochu omluvně se na mě pousmála. Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. "Plánuji si někdy udělat výlet do baru. A ochutnat něco." Usmála jsem se na ní a mávla nad tím ruku. "Takže se opravdu neboj, ty mě nezkazíš." Řekla jsem přesvědčivě a usmála se na ní.

"Tak to dúfam že ma zavoláš a pôjdeme spolu." Pousmejem sa a potom sa postavím a odídem do kuchyne pre fľašu.

Cora se hned chytila toho, že někdy plánuji jít do baru a nadšeně mi řekla, že doufá, že jí zavolám a půjdeme spolu. Potom se postavila a odešla do kuchyně. Zřejmě pro to víno. "No nevím no...uvidíme podle toho kdy tam půjdu." Zasmála jsem se a koukala za Corou. Nechtěla jsem jí urazit, ale nebyla jsem si ještě úplně jistá kdy tam půjdu. A jestli vůbec teď někdy. Chtěla jsem to ano, ale jestli bude čas a nálada. A taky podle toho, jak to dopadne dneska.