Mirys a Cora

"To ano. Aj keď už som ho dlho nevidela. Možno sa zase zašíva v robote ako to on vie. Pracuje v nemocnici a keby mohol tak tam aj spí." Prozradila mi Cora ještě a zasmála se. "Vážně? A kdy se pak vídáte?" Zasmála jsem se pobaveně, ale vlastně mě to vážně zajímalo. Jestliže byl v práci vážně tak často, kdy se pak vídali? Rozhodně jsem tedy chápala, proč se Coře teď tolik stýská. Nejspíš by se mi taky stýskalo, kdybych byla na jejím místě. Ale to jsem nebyla a vlastně jsem za to byla ráda.

Vydávame sa buď ráno pred robotou alebo až po robote alebo cez víkend. Ale teraz som ho už nevidela asi týždeň tak neviem čo s ním." Povzdychnem si.

"Vydávame sa buď ráno pred robotou alebo až po robote alebo cez víkend. Ale teraz som ho už nevidela asi týždeň tak neviem čo s ním." Vysvětlila mi hned Cora, kdy se vídají a povzdychla si. Zadívala jsem se na ní. Opravu bylo vidět, že se jí po Leonovi stýskalo. Bylo ale hezké vidět, že se jí někdo líbí a že je zamilovaná. "Tak za ním zajdi do práce." Navrhla jsem s úsměvem a čekala, co mi Cora řekne na tenhle návrh.

"To ma vôbec nenapadlo." Zasmejem sa. Som ale blbá čo?" Opýtam sa so smiechom.

"To ma vôbec nenapadlo." Přiznala Cora a zasmála se. "Som ale blbá čo?" Zeptala se mě se smíchem. Pobaveně jsem zavrtěla hlavou, i když byla pravda, že kdybych na jejím místě vážně byla, bylo by to to první, co by mě napadlo. "Nejsi, víš v jaké nemocnici pracuje a kde přesně?" Zeptala jsem se pak s úsměvem a přemýšlela, jestli není blbý, když půjdu s ní. Byla jsem ale zvědavá, jestli jsem si ho představovala správně nebo ne. A zajímalo mě to asi víc než to, jestli nebude divný, když půjdu s ní.

"Ale ano som blbá. Ano viem a on pracuje všade kde ho potrebujú. Behá po celej nemocnici." Zasmejem sa.

"Ale ano som blbá. Ano viem a on pracuje všade kde ho potrebujú. Behá po celej nemocnici."
Vysvětlí mi Cora a zasměje se zase. Trochu překvapeně jsem zamrkala. To toho uměl tolik? Já jen tušila, jak náročná medicína je. A jestliže toho uměl vážně tolik, musel studiem medicíny zabít celý jeden lidský život minimálně, takže nějakých takových šedesát - sedmdesát let určitě. Ale jestliže byl vážně tak starý, jak tvrdil Coře, tak to asi nejspíš bude i možné. "Vážně? To je dobrej..." Uznala jsem nahlas konečně trochu překvapeně a usmála se.

"To ano a navyše jeho to baví. Ale mám trochu obavy." Pousmejem sa a pozrela som sa na Mirys.

"To ano a navyše jeho to baví. Ale mám trochu obavy." Svěřila se mi Cora, ale pousmála se a pohlédla na mne. Trochu nechápavě jsem se jí zadívala do očí. Z čeho asi tak mohla mýt obavy? Z toho, že bude naštvaný když přijdeme? Nebo z toho, že mu chce představit mě? Nebo snad z toho, že by tam nebyl? Vždyť to bylo jedno nebo snad ne? No..co já o tom vlastně vím? Žádný vztah jsem ještě neměla. A rozhodně jsem tedy neměla co kecat do obav Cory. "Obavy? Z čeho?" Zeptala jsem se nakonec nahlas nechápavě, ale pousmála jsem se povzbudivě.

"Z toho že niečo pokazím a on odíde. Je to môj prvý priateľ tak preto sa bojím." Povzdychnem si.

"Z toho že niečo pokazím a on odíde. Je to môj prvý priateľ tak preto sa bojím." Svěřila se mi Cora s povzdechnutím. Tak tohle mě vážně nenapadlo. Nejspíš měla vážně malé sebevědomí a to já neznala. Nevěděla jsem jaké to je. Mě nutili věřit si. Neměla jsem na výběr. za to ona měla a sebejistá určitě nebyla. Chápala jsem, že ho má ráda, ale tak jestli odejde, tak odejde. Jsou tu přeci jiní. Další. Navíc, stále jsem byla toho názoru, že je to krásná slečna a život má ještě celý před sebou. Ona si někoho určitě najde. Proto jsem se usmála a řekla: "Hele...jestli tě má rád takovou jaká jsi tak neodejde."

Pousmejem sa a prikývnem. "Vieš čo? Máš pravdu. Tak sa prestanem báť a budem si užívať." Usmejem sa.

Cora se po chvilce na mě pousmála a přikývla. "Vieš čo? Máš pravdu. Tak sa prestanem báť a budem si užívať." Usmála se a já se také nadšeně usmála. Tohle už byla jiná. Tohle už vypadalo, jako dobrý odraz do života. Přeci jen za život se mělo zkoušet a blbnout. Na strach tu nebylo místo ani čas, protože pro nás smrtelné ten čas jednou vyprší. "Ano! Přesně o tom mluvím!" Zajásala jsem s úsměvem nadšeně, jako mála holka, která dostala novou hračku nebo co.

"Teda ty si ale múdra. Kde chodíš na takéto múdre reči?" Opýtam sa a pozriem sa na ňu a pousmejem sa.

"Teda ty si ale múdra. Kde chodíš na takéto múdre reči?" Zeptala se mě Cora a podívala se ma ně s pousmátím. Trochu mi zrůžověly tváře, ale toho jsem si nevšímala a jen nad tím mávla rukou. "Ale jdi...nevím o čem teď mluvíš." Vyplázla jsem na Coru jazyk pobaveně a zasmála se. Zase tak moudrá jsem nebyla, jak si ona myslela. To zase ne.

Zasmejem sa. "Nerob sa že nevieš. Ty veľmi dobre vieš o čom hovorím." Žmurknem na ňu a pousmejem sa.

Cora se zasmála a řekla: "Nerob sa že nevieš. Ty veľmi dobre vieš o čom hovorím." Mrkla na mne a pousmála se. Jen jsem pobaveně zavrtěla hlavou, že vážně nevím, ale pak jsem s pobaveným povzdechem řekla: "No řekněme, že jsem si prošla dost těžkým...dospíváním." Pousmála jsem se a pak pokrčila rameny. "Ale o tom nebudeme mluvit... Radši něco veselého." Řekla jsem rychle a usmála se na ni. Vážně jsem se teď nechtěla vracet k smutným tématům a rozhodně ne ke své minulosti, na kterou bych nejradši zapomněla.

"Jasné rozumiem. Aspoň mi môžeš dávať rady do života." Pousmejem sa a prikývnem. Potom sa zamyslím o čom by sme sa mohli rozprávať. "Nič ma nenapadá."

"Jasné rozumiem. Aspoň mi môžeš dávať rady do života." Pousmála se Cora a přikývla, ale já to pochopila spíš jako vtip. Potom se zamyslela, i když jsem nevěděla nad čím přemýšlí. "Nič ma nenapadá." Řekla nakonec a já jsem se musela pobaveně pousmát. "No...a co mi ho představit?" Navrhla jsem Coře s nevinným úsměvem, ale myslela to vážně. Vážně jsem byla zvědavá jak daleko jsem se svou představou byla od skutečnosti. A přiznávám, také jsem byla zvědavá na anděla, který Coře ukradl srce.

Pozriem sa prekvapene na ňu. "Koho myslíš? Leona?" Opýtam sa a hneď som si začala predstavovať tie najhoršie scenáre čo sa môže stať. "Dobre ale neviem kde je."

Podívala se na mě trochu překvapeně. No vlastně docela dost překvapeně. "Koho myslíš? Leona?"
Zeptala se a hned to vypadalo, že si začala něco představovat, a zřejmě něco ne zrovna hezkého. Ale nakonec souhlasila: "Dobre ale neviem kde je." Namítla, ale to mě vůbec netížilo. Říkala přeci, že hodně pracuje. A taky říkala, že ví v které nemocnici. Pousmála jsem tedy se a přikývla. "No..tak první kam bychom se mohly jít podívat by mohla být nemocnice." Pousmála jsem se. "A neboj..nepřeberu ti ho." Zavtipkovala jsem se smíchem a dívala se na Coru.

Počúvam ju a prikývnem. "Dobre to by sme mohli." Pousmejem sa a potom sa pozriem na Mirys prekvapene keď to povie. "Budem ti veriť."

Poslouchala mě a pak přikývla. "Dobre to by sme mohli." Pousmála se na mě a podívala se na mě překvapeně, když jsem jí ujišťovala o tom, že jí Leona nepřeberu. "Budem ti veriť." Řekla jen a já se trochu bála, že jsem to tentokrát trochu přepískla.
"Ale no ták...Ani ho neznám. Vážně..." Ujišťovala jsem Coru s úsměvem. "Navíc...kdo by přebral kluka své kamarádce? To je fakt hnusný." Zavrtěla jsem nakonec hlavou. Ne, to bych jí vážně neudělala. Taková já nejsem a trochu mě mrzelo, že si myslela, že ano.

"To je tiež pravda." Pousmejem sa ale v hlave mi stále behali rôzne scenáre čo by sa mohlo stať. Ale potom čo povedala tak sa trochu upokojím. "Tak to rada počujem. A vážim si toho že sme kamarátky a nič také by si nespravila." Poviem a pousmejem sa.

"To je tiež pravda" Pousmála se na mě, ale nevypadala úplně přesvědčeně. Jako by si stále myslela, nebo se toho bála, že jí ho opravdu přeberu. Ale po tom, co jsem řekla o tom přebírání vypadala už trochu klidněji. "Tak to rada počujem. A vážim si toho že sme kamarátky a nič také by si nespravila." Řekla nakonec s úsměvem a tak jsem se usmála i já a přikývla. "To se ví." Špitla jsem a koukla na hodiny. "Tak jdeme?" Zeptala jsem se Cory s úsměvem a protáhla se trochu.