Mirys a Cora

"Ja viem ale ja sa bojím že sa to nikdy nestane." Povzdychnem si a pozriem sa na ňu. "To máš pravdu. Pretože ostatný majú rodičov ktorý ich majú radi a nesnažia sa ich zabiť."

"Každý se něčeho bojí, je v pořádku že i ty máš strach. Ale...zkus na něj nemyslet." Pousmála jsem se. Ale její další slova se mě trochu dotkly. "Coro...Tvůj příběh nebyl šťastný. Nebyla to sice pohádka, ale co máš teď? Splnila sis jeden sen a druhý si splníš taky, uvidíš-jen tomu dej čas." Špitla jsem a pak si povzdechla a objala se rukama. "Ani nevíš co máš..." Zašeptala jsme potichounku, spíš sama pro sebe.

"To sa nedá ale budem sa snažiť." Pousmejem sa a potom som ju počúvala a prikyvovala som. "Asi na tom niečo bude. A čo mám? Teda okrem ordinácie?" Opýtam sa prekvapene lebo teraz som nevedela ako to myslí.

"I snaha se cení. Navíc...děláš to hlavně pro sebe." Pousmála jsem se, ale pak zase posmutněla. "Měla jsi dětství. Máš život. Můžeš si teď dělat co chceš. Umíš ovládat své schopnosti, svou proměnu... Na světě je hodně lidí. Dost jich trpí a ještě víc z nich to pokládají za normální." Zadívala jsem se z okna. "Když jsem byla malá, myslela jsem, že mě táta nemá rád. Nedokázal se vyrovnat s máminou smrtí a možná mě neměl rád, vždyť jsem za máminu smrt stejně mohla já..." Zamumlala jsem. "Ale pak jsem jednou viděla pána, který si od nás kupoval zvěřinu, přišel se svým malým synem, který nemohl chodit. Jednu nohu mu amputovali ještě jako maličkému děcku a s druhou neumí hýbat. Neměl žádnou naději na normální život, kdy by nebyl závislý na někom. A víš co? Stejně to byl on, kdo mi vyprávěl veselé historky a vtipy, aby mě rozesmál." Vydechla jsme poslední větu už nakřáplým hlasem. Do očí se mi nahrnuly slzy, když jsem si na něj vzpomněla, ale rychle jsme párkrát zamrkala, abych je zahnala a otočila se na Coru. "Nikdo si neuvědomuje, co všechno má, dokud to neztratí."

Prikývnem. "Ja viem že to robím pre seba a pre nikoho iného." Poviem a potom keď začne rozprávať tak ju začnem počúvať a len sa na ňu dívam a počúvam ju. Nevedela som ako to robí ale jej slová mali váhu a mohla som si z nich zobrať príklad. "Nemôžeš za to že mama zomrela." Vzdychnem si a potom ju počúvam ďalej. "Tak to je pekné." Poviem a pousmejem sa. "Máš pravdu v tomto. Človek to nezistí pokiaľ to nestratí. Ja som ešte nič netratila." Povzdychnem si.

"Zemřela při mém porodu...můžu za to." Namítla jsem, když Cora zmínila, že za smrt své matky nemohu. Bohužel, ale za to můžu. "Přišla jsi o rodinu..." Zašeptala jsem a otočila se k ní. "Ale i tak....na světě je hodně lidí, kteří vyrostli bez rodičů. Někteří rodinu měli, ale neměli něco jiného... Já tím chci jen říct... Měla bys koukat na to vše co máš. Na to, co jsi získala a ne co jsi ztratila." Pousmála jsem se. "Vždyť...podívej se na sebe. Jsi krásná mladá žena. Jsi vlkodlak. Jsi...jsi svobodná. Můžeš se rozběhnout kamkoli chceš. Dělat si, co chceš." Zašeptala jsem a zase vyhlédla z okna. "Já...vím jen že by ten malý kluk dal i život za to, aby se jednou postavil na nohy...aby se jednou mohl rozběhnout kam se mu zachce." Zašeptala jsem.

Vzdychnem si. "Nemôžeš za to že zomrela. Nie je to tvoja vina. Nevíčitaj si to." Poviem a pousmejem sa a potom.som ju počúvala a mala pravdu. Mohla som si robiť čo som chcela a získala som veterinu. Mala by som byť za to rada. "V tomto máš pravdu." Pousmejem sa a prikývnem. "Isto sa mu to splní." Pousmejem sa.

Cora si povzdychla a řekla: "Nemôžeš za to že zomrela. Nie je to tvoja vina. Nevíčitaj si to." Po tom se pousmála a zase mě poslouchala. Chvíli vypadala, že nad tím přemýšlí, ale pak zase řekla: "V tomto máš pravdu." Pousmála se a přikývla na souhlas. "Isto sa mu to splní." Dodala s úsměvem. Dívala jsem se na ní, ale najednou jsem tak šťastná nebyla. Musela jsem furt myslet na svou matku a i otce, který kvůli mě zemřel. "To už je jedno...tak jako tak je mrtvá." Zavrtěla jsem hlavou a zhluboka se nadechla a pousmála. "No..tak dost smutného téma. Nahodíme zase úsměv a veselé téma." Usmála jsem se radši zase.

Vzdychnem si a prikývnem. "To ano." Poviem a napijem sa ale páčilo sa mi že chcela zmeniť téma. "To súhlasím. Tak o čom sa budeme baviť." Pozriem sa na ňu a pousmejem sa.

Slyšela jsem, jak si Cora povzdechla a pak jsem zahlédla jak přikývla. "To ano." Hlesla a napila se zase své kávy. Na můj návrh, ohledně změny tématu nakonec souhlasí a zároveň se zeptá o čem se tedy budeme bavit.
"No...já nevím." Pousmála jsem se a zamyslela se nad tím. "Co třeba o tvých pacientech? Chodí k tobě nějaký pěkní kluci? Se svými mazlíčky samozřejmě." Usmála jsem se. Bylo to to první, co mě napadlo, ale zároveň mě to i zajímalo, tak proč se nezeptat, že?

Len pokrútim nad tým hlavou. Čo ju nenapadne. "Jasné že chodia. Chceš aby som ti dohodila s niekm rande?" Opýtam sa a zasmejem sa.

Zavrtěla hlavou, ale vypadalo to, jako by mou otázkou byla trochu pobavená. Nevinně jsem se tedy zaculila a čekala na její odpověď. "Jasné že chodia. Chceš aby som ti dohodila s niekm rande?" Odpověděla a pousmála se. Tohle mě vlastně ani nenapadlo, to spíš že by dohodila rande sama sobě. Proto jsem se také pobaveně rozesmála. "Nene...ale ty by sis mohla domluvit rande ne?" Uculila jsme se jako neviňátko.

"Ja už mám priateľa. Zabudla si na Leona o ktorom som ti už hovorila?" Opýtam sa a usmejem sa. "Ale tebe by som mohla niekoho nájsť." Poviem a žmurknem na ňu.

"Áhá." Uculila jsem se. "Co kdybys mi o něm řekla trochu víc? Já vím jen to, že je anděl a že jste se spolu jednou proletěli." Zaculila jsem se, ale jen co dořekla tu další větu, tak jsem strnula a pobaveně vrtěla hlavou. "Ne, ne ne já to bez toho vážně zvládnu." Usmála jsem se. "Mě není ani osmnáct, mám ještě hodně času." Usmála jsem se.

Myknem plecami. "Dobre ako povieš." Poviem a potom sa zamyslím nad tým čo by som jej mohla povedať. "Rád pomáha ľuďom a mal brata ktorý bol tiež anjelom ale keď sa zamiloval tak sa stal človekom a Leon ho potom stratil. A to ho ranilo že sa bál nad najavo svoje city. Bál sa že stratí aj mňa." Poviem v skratke všetko.

Cora pokrčila rameny a řekla: "Dobre ako povieš." Po tom se zamyslela nad tím, co by mi řekla. "Rád pomáha ľuďom a mal brata ktorý bol tiež anjelom ale keď sa zamiloval tak sa stal človekom a Leon ho potom stratil. A to ho ranilo že sa bál nad najavo svoje city. Bál sa že stratí aj mňa." Povyprávěla mi o něm krátce a já se na ní zadívala. Znělo to, jako by byl fajn, ale jestli takový je doopravdy, jsem si jistá nebyla. "Aha..." Zamumlala jsem zaujatě. "No..a jak vůbec vypadá?" Usmála jsem se s trochou nadšením.

"Má 191 cm a je to blonďák. A je mladý a sympatický isto by sa aj tebe páčil." Pousmejem sa a vypijem kávu.

"Má 191 cm a je to blonďák. A je mladý a sympatický isto by sa aj tebe páčil." Opověděla mi hned na otázku jak vypadá a pousmála se. Dopila kávu a stejně tak jsem i já dopila svůj čaj a usmála jsem se. "191 cm? To sis ho měřila že to víš přesně?" Zasmála jsem se pak pobaveně a prohlédla si ji pobaveně. Stačila mi už jen ta představa, jak si ona Leona měří aby přesně věděla, kolik měří.

"TAk trochu. Ja mám 180 cm. A tak som si to vypočítala." Zasmejem sa a odnesiem hrnček do umývadla a potom sa k nej vrátim.

"Tak trochu. Ja mám 180 cm. A tak som si to vypočítala." Zasmála se Cora a odnesla hrneček do umyvadla. Pak se však ke mě vrátila. Překvapeně jsem si ji prohlédla a trochu se uculila. "Ty umíš odhadnout 11 cm?" Zeptala jsem se a culila se. "No dobře..." Usmála jsem se a rozhlédla se zase po ordinaci. "A co jeho oči?" Usmála jsem se zvědavě. O těch mi vlastně nic neřekla a já si nějaké chtěla dosadit do obrázku, který jsem si v mysli skládala.

"Snažím sa o to." Pousmejem sa a keď sa opýta na oči tak sa zamyslím. Ale čo sa týkalo očí tak to som nevedela. "Tak to nevie aké má."

"Snažím sa o to." Pousmála se a když jsem se jí zeptala na jeho oči, tak se zamyslela. Bylo celkem divné, že ví možná jeho přesnou výšku, ale barvu očí ne. Já si očí všimla jako první skoro u každého. Nakonec nahlas přiznala že to neví. "To je..zajímavý" Zasmála jsem se ale pak se mile usmála. "No ale..zní jako fajn kluk." Usmála jsem se na ni. "A kolik mu je let?" Zeptala jsem se zase zvědavě a sledovala jsem ji. Zajímalo mě, jestli tohle ví, nebo se ho na to ještě nezeptala.

"Ja viem." Pousmejem sa a prikývnem. "Ano to je. To som sa ho pýtala a povedal mi že dosť veľa takže neviem koľko presne. Ale na prvý pohľad vyzerá tak okolo 20 - 30." Poviem a zamyslím sa nad tým.

"Ja viem." Pousmála se na mě Cora a přikývla. "Ano to je. To som sa ho pýtala a povedal mi, že dosť veľa takže neviem koľko presne. Ale na prvý pohľad vyzerá tak okolo 20 - 30." Řekla mi Cora a nejspíš se nad tím zamyslela. "Aha...takže ve tvém věku." Usmála jsem se a zamyslela se. Docela ráda bych ho věděla, ale spíš kvůli tomu, jestli jsem si ho dokázala představit nebo vypadá úplně jinak než má představa, ano, to mě zajímalo vážně hodně. "Tak hlavně, že se máte rádi." Pousmála jsme se pak.

"To ano. Aj keď už som ho dlho nevidela. Možno sa zase zašíva v robote ako to on vie. Pracuje v nemocnici a keby mohol tak tam aj spí." Zasmejem sa.