Mirys a Cora

"A kam by si chcela ísť?" Zeptala se mě a podívala se na mě. "Ako divne? Ja sa tu cítim dobre." Dodala hned a povzdechla si. Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem jak to vysvětlit. Prostě mě přepadl takový divný pocit. "Divně...no nechci tu být, kdyby někdo přišel a viděl u nás mrtvého vlka. Navíc za chvíli to tu bude kvůli němu smrdět..." Zamumlala jsem a rozešla se do lesa. "Je mi jedno kam půjdeme..." Řekla jsem nakonec. Jen jsem chtěla být co nejdřív pryč od té mrtvoly.

"Neboj sa ten vlk tu dlho nebude. Niekto ho zje." Poviem a vzdychnem si že tu nechce byť. "Ani ja neviem. Ja som vymyslela les tak to ďalšie by si mohla ty vymyslieť." Poviem a sledovala som ju.

"Neboj sa ten vlk tu dlho nebude. Niekto ho zje." Jen, co to dořekla, udělalo se mi špatně, ale úspěšně jsem to na sobě nedala znát. "Ani ja neviem. Ja som vymyslela les tak to ďalšie by si mohla ty vymyslieť." Zaslechla jsem zase Cořin hlas a otočila se na ní. Přikývla jsem a rozhlédla se. "Budeme ještě chvilku tady v lese, ale...jinde...prosím." Pousmála jsem se trochu nejistě. "Co se ti ve světě líbilo nejvíc?" Zeptala jsem se najednou, aby neměla pocit, že konverzace stojí.

"Mne je to jedno ty si chcela odísť nie ja." Vzdychnem si a myknem plecami. "V každom meste sa mi páčilo niečo iné. Takže to je ťažké povedať." Poviem.

"Mne je to jedno ty si chcela odísť nie ja." Namítla Cora a pokrčila rameny. "V každom meste sa mi páčilo niečo iné. Takže to je ťažké povedať." Vysvětlila mi, jak to vnímá. Přikývla jsem, když mi řekne, že v každém městě se jí něco líbilo, ale ještě se vrátila k tomu odchodu. "Já chci odejít, ale zůstat v lese..." Řekla jsem nevinně a pak se rozešla pomalu dál do lesa. "Dobře, tak co ti výrazně utkvělo v paměti?" Pousmála jsem se a snažila se při tom zapomenout na toho mrtvého vlka.

Nad tou otázkou sa zamyslím. "Niekde to bola priroda a niekde zase pamiatky. Všade niečo iné." Poviem a poobzerám sa okolo seba.

Cora se na chvíli zamyslela nad mou otázkou než odpověděla: "Niekde to bola priroda a niekde zase pamiatky. Všade niečo iné." Zamyslela jsem se nad tím, jaké by to bylo, nedělat si s ničím starosti a jen cestovat a užívat si života. "Hmmm, no a nikdy tě to nezadrželo?" Zeptala jsem se zvědavě zase. Šly jsme pomalu lesem a mě za chvíli opustil ten divný pocit, za coč jsem byla hrozně vděčná.

Pokrútim hlavo. "Nie pretože ma tam nič nedržalo a nikdy som si nenašla priateľov takže odchod bol vždy jednoduchý." Pousmejem sa ale vedela som že teraz odchod nebude jednoduchý.

Zavrtěla hlavou a odpověděla mi: "Nie pretože ma tam nič nedržalo a nikdy som si nenašla priateľov takže odchod bol vždy jednoduchý." Pousmála se a šla spolu se mnou dál pomalu. "Nenašla? To se divím, vždyť se na tebe musí chlapi jen lepit." Usmála jsem se a šla pomalu dál vedle ní. Slyšela jsem, jak blízko nás zpívají ptáčci a v lese panoval takový báječný klid, možná až moc velký klid, který by se asi ne všem zamlouval, ale mě se líbil.

Pokrútim hlavou. "Tak to sa mýliš. Nikto sa na mňa nelepil. Všetci sa mi vyhýbali a nikto nechcel mať nič so mnou spoločné." Poviem smutne a vzdychnem si.

Znovu zavrtěla hlavou, což mě dost překvapilo. "Tak to sa mýliš. Nikto sa na mňa nelepil. Všetci sa mi vyhýbali a nikto nechcel mať nič so mnou spoločné." Vysvětlila mi a já zůstala zaraženě zírat před sebe. Nemohla jsem tomu uvěřit, že by se na ní kluci nelepily? Vždyť už jen její úsměv by dokázal zamotat hlavu spoustě klukům a pak ty krásné oči, vlasy. Vždyť i postavu měla krásnou. "Tak to vůbec nechápu." Zavrtěla jsem hlavou, ale pousmála se pak povzbudivě.

Vzdychnem si. "Tomu nechápem ani ja. Ale mne je to jedno. Som už na to zvyknutá že mňa nikto nechce a každý sa mi vyhýba." Poviem smutne.

Cora si smutně povzdechla. "Tomu nechápem ani ja. Ale mne je to jedno. Som už na to zvyknutá že mňa nikto nechce a každý sa mi vyhýba." Řekla a já na ní při tom smutně koukala. Vůbec mi to tak nepřišlo. "Tak to není pravda." Namítla jsem hned s úsměvem. "Já se ti nevyhýbám." Dodala jsem a pousmála se. Snažila jsem se ji nějak trochu rozveselit, protože mi to přišlo dost smutné, když si tohle o sobě myslela. A rozhodně to nebylo tak, že by byla ošklivá. Takže ti kluci museli být vážně už úplně tupý.

"Ale je to pravda." Vzdychnem si a potom sa pozriem na ňu. "Tak to s jedna z mála. Inak všetci sa vyhýbajú."

Namítla hned, že to je pravda, povzdechla si a podívala se na mě. "Tak to s jedna z mála. Inak všetci sa vyhýbajú." Řekla a já se zamračila smutně. Bylo mi to dost líto, pokud to tak opravdu je, ale tomu jsem nevěřila. Prostě jsem tomu nemohla a ani snad nechtěla uvěřit. Vždyť vůbec není zlá nebo tak, tak proč by neměla mít kamarády? "Tomu prostě nevěřím." Zavrtěla jsem hlavou a usmála se. "Říkala jsi přeci, že lidé za tebou chodí ne? se zvířátky." Usmála jsem se opatrně.

"Tak ver tomu." Poviem a vzdychnem si. "Ano chodia pretože som jediná veterinárka v meste. Ak by tu bola iná veterinárka tak by ku mne nikto nešiel." Vzdychne si.

Řekla, že tomu mám věřit a povzdechla si. "Ano chodia pretože som jediná veterinárka v meste. Ak by tu bola iná veterinárka tak by ku mne nikto nešiel." Zamumlá smutně. S tím co však řekla, jsem naprosto nesouhlasila. Určitě by k ní chodili lidé se svými mazlíčky i kdyby byl ve městě další veterinář. "Co je tohle za řeči? Proč se trochu neusměješ? Pročpak si nevěříš?" Zeptala jsem se nechápavě. Vždyť byla tak krásná. Nedokázala jsem pochopit, že dívka s její krásou tak zoufale postrádala sebevědomí.

"Pretože mi bolo toľko krát ublížené že už neverím ničomu a nikomu a nemám dôvod sa usmievať." Povzdychnem si.

"Pretože mi bolo toľko krát ublížené že už neverím ničomu a nikomu a nemám dôvod sa usmievať." Vysvětlila mi a povzdychla si. Povzdechla jsem si smutně. Na tohle jsem už nevěděla, co říct. Bylo mi to líto, ovšem že. Zřejmě kdysi dávno věřila špatným lidem. Smutně jsem se na ní podívala s lítostí v očích. "To je mi líto..." Zamumlala jsem smutně, ale opravdu jsem nevěděla, jak pokračovat.

"Nemusí ti byť čo ľúto. Môžem si za to sama. Môže za to moje chovanie." Vzdychnem si. "Ale to neznamená že budeš ty smutná kvôli mne."

Řekla, že mi to nemusí být líto, že si za to může sama, že za to může její chování. To jsem však rozhodně nechápala. Je pravda, že jsem s ní teprve pár hodin, ale nepřipadalo mi, že by se chovala nějak špatně. Naopak, byla přátelská, milá, hodná. Pak dodala, že to neznamená, že budu já kvůli ní smutná. Povzdechla jsem si. "Já si prostě jen nemyslím, že bys za to mohla jen ty sama." Namítla jsem smutně a zahleděla se před sebe. Ne, ona sama za to určitě nemohla, to určitě ne.

"Tak potom čím to môže byť?" Opýtam sa a pozriem sa na ňu a povzdychnem si.

"Tak potom čím to môže byť?" Zeptala se mě Cora a upřela na mě pohled. Na tohle jsem jí nedokázala úplně pravdivě odpovědět. Netušila jsem, čím by to mohlo být, protože jsem nevěděla, jak to tak u ní chodí, ale byla jsme si jistá, že za to nemůže jen ona sama. "Zřejmě potkáváš špatné lidi." Pousmála jsem se opatrně a povzbudivě.

"Možné to je. Ja vážne neviem." Vzdychnem si a pozriem sa na ňu. "Prepáč že ťa zaťažujem mojimi problémami."

"Možné to je. Ja vážne neviem." Řekla Cora, povzdychla si a smutně se na mě podívala. "Prepáč že ťa zaťažujem mojimi problémami." Pak se mi ale omluvila, čímž mě dost překvapila. Rozhodně jsem nečekala, že by se mi za tohle omlouvala. Vždyť jsme si jen povídaly. Navíc, to já jsem na tohle téma najela. "To se spraví." Usmála jsem se povzbudivě a pak zavrtěla hlavou. "Nezatěžuješ mě." Ujistila jsem ji a opatrně se pousmála.