Khora & NPC

Donutila jsem se polknout veškerou vnitřní paniku a tak se nakonec postavím na nohy a otřepu si šatičky, než se zadívám na démona, který mě propaloval pohledem.

"Jsem správně v temném bratrstvu... nebo jsem se ztratila už potřetí?" řeknu trochu sklesle a pohoupnu se na malých nohách na místě, než párkrát zamrkám na Balaura a pousměji se. Můj dětský hlas, tak jsem na něj nebyla zvyklá stejně jako na tuhle podobu a tak mi to přišlo vcelku vtipné. Nějaké malé dítě hledá Temné bratrstvo aby mohlo sužovat jejich šéfa... ještě že jsem to v hlavě věděla prozatím jen já. 

Dívka se zvedne ze země a já si uvědomím, že je opravdu maličká a vypadá jako náctileté dítě. Lehce nadzvednu obočí a stále ji sleduji, Nevinným hláskem se mě zeptá, jestli je správně v temném bratrstvu, nebo se už potřetí ztratila.
"Ano, jsi tady správně," zavrčím a propálím ji pohledem. Netušil jsem, co tady to dítě dělá, ani jak nás našla, nebo se dostala dovnitř ale... Na jednu stranu se mi to nelíbilo, na druhou to bylo malé dítě a pochyboval jsem, že někde na světě potkám druhou Khoru, nebo spíše ještě její... Tak o rok mladší verzi... Víc jak patnáct bych dívce netipl.
"Co tady chceš?" zavrčím na ni, ale můj postoj se lehce uvolní. Což však neznamenalo, že bych nebyl ve střehu. To by se mi mohlo vymstít v jakékoliv situaci.

Odpoví mi že jsem tady správně a tak nakloním hlavu na stranu a pousměji se než na něj zamrkám. Chvíli jsem nic neříkala jenom se usmívala od ucha k uchu jako malé spokojené dítě, než se zhuboka nadechnu a odkašlu si.

"Hledám vašeho šéfa... jsi šéf? Astratoth?" zeptám se Xaphana a zvídavě si prohlédnu jeho obličej. Chvíli nic neříkám, než od něj odstoupím o pár kroků dozadu. Ugh, z toho zaklánění hlavy mě začínal trochu bolet krk. Potkat ho tu byl docela problém, netušila jsem jak se zachová ale bojovat jsem s nim nechtěla. Věděla jsem však že zůstává věrný Astarothovi, ale já ... nemohla jsem mu prostě odpustit to co udělal. 

Nakloní hlavu na stranu a zatváří se opravdu nevinně. Čím dál víc na mě působila jako neškodné, malé dítě, ale opět zpozorním, když řekne, že hledá Astarotha a zeptá se, jestli jsem to já. S nic neříkajícím výrazem jsem ji pozoroval. Netušil jsem, jestli ji k němu zavést, ani co chce. Jindy bych to neudělal, ale přišlo mi... Že tato dívka bude spíše otravná, než nebezpečná a já neměl náladu něco takového řešit.
"Nejsem, ale vezmu tě k němu," vydechnu nakonec a naznačím ji, aby šla se mnou. Brzy jsme byli před Astarothovým kanclem a tak zaklepu a když mě pozve dál, otevřu dveře a nakouknu dovnitř.
"Někdo tě hledá," řeknu mu jednoduše a šéf se zamračí.
"Kdo?" zeptá se mě a propálí mě nepříjemným pohledem.
"Netuším," odpovím mu, zatímco strčím malou démonku do kanclu.
"Na tohle nemám čas, vyřiď to za mě," zavrčí Astaroth a zadívá se na papíry na stole, jako kdyby je chtěl zabít.
"Nemůžu, mé postavení je na něco takového příliš nízké," prsknu na něj, než za sebou třísknu dveřmi a nechám malou démonku s Astarothem v jedné místnosti.

Odpoví mi, že Astaroth není, ale dovede mě za ním. Vesele se usměji a poskočím na místě než dostanu chuť ho obejmout kolem pasu ale neudělám to. Nakonec se přeci jenom rozejdu za ním, zatím co jsem si prohlížela okolí bratrstva, které jsem dobře znala, stejně tak jako cestu do kanclu od Astarotha, ale nikdy jsem tam nebyla. Nakonec vejdeme dovnitř a já se hned mile pousměji na démona za stolem, který na první pohled působil opravdu nebezpečně. Brzy jsme byli v místnosti sami a tak dojdu až k vysokému stolu, než na něj položím ruce a vykouknu na Astarotha. 

"Posílá mě strýček Azael... Že prý si v lidském světě hrajete na bohy a někdo by vám měl ukázat vaše místo, pane Astratothe..." vydechnu a zamrkám na velkého naštvaného démona. 

Astaroth:
Nevěřícně se zadívám na dveře, které Balaur zabouchl, než si vzpomenu, co se stalo a že jsem ho sesadil na Demolishera, aby jeho moc v Bratrstvu nerostla. Tohle chování jsem ale nehodlal tolerovat! Hlasitě zavrčím, než se otočím na drobné děcko a zamračím se ještě víc. Chtěl jsem na ni vyprsknout, co sakra chce, ale předběhne mě, když mi opřená o stůl řekne, že jí posílá strýček Azael a že si v lidském světě hraji na boha, takže by mi měl někdo ukázat místo. Párkrát zamrkám, než vyskočím na nohy a propálím dívku pohledem.
"Kdo sakra jsi? Někdo od Azaela? Dokaž to!" zavrčím, sám jsem byl bývalým generálem Azaela, takže s jistotou poznám, zda k němu patří, nebo ne.

Sotva vyskočí na nohy, zvednu k němu pohled. Byl hned o něco vyšší a tak si povzdechnu a zadívám se na něj, než na mě zavčí že mám dokázat že jsem opravdu od Azaela. Krátce se podrbu ve vlasech, než začnu prošmatrávat své oblečení.

"Kam... kam jsem to dala..." zamručím si pod nos a zamračím se, než se mi konečně podaří vyhrabat Azaelovou královskou pečeť, kterou mu strčím přímo pod nos a zamračím se na něj, jen krátce než se zase pousměji.

"Tady! Vždycky ji někam založím a pak ji nemůžu najít..." vydechnu smutně ale nakonec se zadívám na velkého démona a probodnu ho pohledem s tichým smíchem.
"Stále pochybuješ o tom že patřím ke stýčkovi Azaelovi?" zeptám se po chvilce s nakloněnou hlavou. 

Astaroth:

Začne prohledávat své oblečení, zatímco mručela, kam to jen dala. Pozoroval jsem ji a pomalu mi docházela trpělivost, už jsem ji chtěl vyhodit, když najednou vytáhne Královskou pečeť. Zblednu a vyvalím na ni oči. Ten, kdo ji vlastnil se řadil do královské rodiny! Ztěžka polknu a když se zeptá, zda stále pochybuji o tom, zda patří k strýčkovi Azaelovi, zavrtím hlavou.
"Ne, nepochybuji, omlouvám se za svou nezdvořilost," vydechnu a poté zamrkám. Měla sice pečeť, ale bylo to zatracené dětsko. Zavrčím, než se k ní natáhnu a za mašli pod krkem ji zvednu do vzduchu.
"Možná jsem někdy býval generálem, ale nehodlám si nechat rozkazovat od rozmazleného fracka. Takže odsud vypadni. Tohle je mé Bratrstvo a ty, ani tvůj král v něm nemají jediné slovo," zavrčím podrážděně.

Astaroth vypadal netrpělivě a tak jsem stále ponechávala úsměv na tváři a čekala co mi řekne. Na chvíli se zasekne, nebo mi to tak alespoň přišlo, zatímco na mě krátce vyvalil oči a omluvil se mi za nezdvořilost. To ale poté totálně odbourá tím, když mě chytí za mašli pod krkem a zvedne mě do vzduchu s tím že tu nemá ani jeden z nás slovo. 

"Opravdu?" vydechnu a nakloním hlavu na stranu, než mi oči krutě zajiskří. Stále jsem ho však nechala aby mě držel za mašli ve vzduchu, zatímco jsem se mu dívala do očí.

"Můj král chce vědět, jestli jsi dostatečně hodný toho aby jsi vedl démony v lidském světě. Je to významná pozice, protože jak víš, králové opustit lidský svět nemohou..." sdělím mu a probodnu ho pohledem, než se mi na tváři objeví úšklebek.

"Astarothe! Vládče Temného bratrstva, hodnosti Leviathana... vyzývám tě na souboj jménem svého krále, Azaela" řeknu s psychopatickým úšklebkem a zabodnu do něj své modré oči, než se hlasitě rozesměji. Odmítnout takový souboj by byl akorát aktem zbabělosti, on prostě nemohl odmítnout.

Zcela klidně vydechne a nakloní hlavu na stranu, než začne mluvit o Azaelovi. Už mi lezla na nervy a začínal jsem pěnit vzteky.
"Už není mým králem, odešel jsem," zavrčím na ni, když mě však vyzve na souboj, pobaveně se rozesměji a pustím ji.
"Fajn, prcku, přijímám, ale budeš toho litovat," řeknu jí s krutým úšklebkem a věděl jsem, že ji absolutně rozdrtím. Rozejdu se ke dveřím a následně k aréně, věděl jsem, že za mnou půjde. Jakmile dojdeme do arény, vyvolám svou aurinskou zbraň, kterou pevně sevřu v rukou a ušklíbnu se.
"Aby nikdo neřekl, že to není fér, dám ti alespoň první ránu," zasměji se. Alespoň to takhle bude zajímavější.

S hlasitým smíchem mi oznámí že už není jeho králem a že odešel, načež jenom nakrčím nos a ušklíbnu se. Když mě konečně pustí na zem a sdělí mi že mou nabídku přijmá a že toho budu litovat, zasměji se jako největší andílek a rozejdu se za ním do arény. Tiše jsem kráčela za ním a šklebila se na jeho záda, zatímco šel svým obvyklým sebejistým krokem. Vlastně jsem ani pořádně netušila jak se silnž, ale když dojdeme do arény, zastavím se a zadívám na svého protivníka.

"Jsi si tím opravdu jistý?" vydechnu s hlavou nakloněnou na bok, než párkrát poskočím na místě a vyvolám svou Aurinskou zbraň, díky které se mi pokryjí obě ruce a zčerná mi na nich kůže. Šla jsem proti Astarothovi a hodlala jsem ho ponížit jak nejvíc jsem mohla, proto jsem se nehodlala držet zpátky. Sotva se zasměje, prudce se odrazím od země až pod mýma nohama křupne, než se proti němu vyřítímv plné síle se svou pěstí a rozhodně jsem se nehlídala.
"Doufám že mého krále nezklameš!" zahihňám se při běhu. 

Astaroth:

Zeptá se mě, jestli si sem opravdu jistý a tak se hlasitě zasměji a přikývnu. Co by mi mohl takový prcek udělat? Párkrát poskočí na místě, než se jí změní ruce a tak nadzvednu obočí a sleduji, co udělá. Když se však odrazí od země tak silně, že praskne, věděl jsem, že jsem v prdeli. Ani nestihnu zareagovat a dostanu pěstí přímo do hrudníku. Všechna má žebra zapraskají, než prudce odletím dozadu a zastaví mě až stěna, která pod mými zády praskne. Spadnu na kolena a zalapám po dechu, než vyprsknu krev a rozkašlu se. Postavím se až po chvilce a vezmu zbraň do ruky. Nechápal jsem, co se právě stalo, ale i tak se na tu malou mrchu rozběhnu a napřáhnu se svou obouručkou s úmyslem to ukončit co nejdříve.

Díky mé rychlosti ani nestačil zareagovat. Ne... on by to stihl, ale příliš mě podceňoval a tak v momentě kdy dostane ránu přímo do hrudníku a ozve se mě známé zakřupání kostí, zamračím se zrovna v momentě kdy démon odletí do zdi, která při nárazu zapraská. 

"He?!" vyhrknu a vykoulím na něj oči když začne plivat krev a nakonec vezme zbraň do ruky a rozběhne se proti mě. Stála jsem na místě a sledovala ho, zatímco se napřáhl svou obouručkou aby mi zasadil ránu.

"Ubohé..." zavrčím naštvaným a pohrdavým tónem, než zvednu ruku a zasoustředím se na dráhu jeho meče, než ho chytnu za ostří do své ruky a chytím ho opravdu pevně. 

"Jsi si jistý že jsi vůdce?" nadzvednu obočí a probodnu ho pohledem. Držela jsem jeho zbraň pevně, ale nakonec se jenom hlasitě rozesměji, tak že se můj smích rozléhal celou arénou.

Astaroth:
Naštvaně zavrčí, že jsem ubohý a tak se napřáhnu zbraní s řevem na ní zaútočím plnou silou. Jenže akorát mou zbraň zachytí rukou a pevně ji chytí. Nadzvedne obočí a s tím, jestli si sem jistý, že jsem vůdce a mě se ihned vybaví Balaurův ksicht. Naštvaně zavrčím, než se jí pokusím prudce nakopnout do břicha, abych vyprostil svůj meč.
"Sklapni!" zařvu nahlas a když zablokuje můj kop, chytím pevněji svou zbraň a podaří se mi ji vyrvat z jejích spárů. Hned na ni začnu zuřivě útočit, ale přišlo mi, že ať dělám co dělám, nic nefunguje a to mě hrozně frustrovalo!

Opět na mě začal zuřivě útčit a tak trochu zvolním tempo a pousměji se na něj. Hodlala jsem mu dát taky trochu šance, ale už teď když měl popraskané žebra, jsem věděla že nakopnout ho ještě tak párkrát, už se nepostaví. Nemusela jsem využít ani jednu ze svých schopností.... to... to byl opravdu tak slabý? 

"Řekla bych že ti trochu chybí na síle. Opravdu jsi tak slabý? Ne, řekni... řekni že se držíš zpátky. Ukaž mi tvou plnou sílu, pozvedni meč a bojuj dokud můžeš, dokud stojíš, dokud nemáš všechny kosti v těle zlámané... noták," vyvalím na něj oči a povzdechnu si. Tohle bylo o ničem. Tenhel parchant ublížil mému Balaurovi? Tenhle slabej kretén? Dostala jsem vztek, chtěla jsem ho zabít, teď a tady, ale zarazila jsem se, nemohla jsem to udělat. Chtěla jsem ho jenom potrestat za to že ublížil někomu na kom mi záleželo a udělala bych pro to opravdu cokoli.

Astaroth:
Stále jsem tu malou svini nemohl trefit. Začne na mě mluvit a každým dalším slovem mě akorát vytáčela. Tohle byla má plná síla, ale ona... Byla prostě silnější. A nedokázal jsem si představit ani jak o moc. Navíc mi moc nepomáhalo, že se aréna začala plnit členy Bratrstva. Nemohl jsem se před nimi takhle ztrapnit, nemohl! Frustrovaně zavrčím, než se změním do démonické a začnu na ni pod návalem adrenalinu ještě zuřivěji útočit. V jednom ale měla pravdu, hodlal jsem bojovat, dokud udržím meč v ruce a dokud budu stát na nohou, to se nezměnilo. Nehodlal jsem pro ní za žádnou cenu prohrát! Ne před těmi všemi! Nebyl jsem tak slabý! Nějaká čubka z Azaelovy královské rodiny mě neporazí!

Brzy mi ukázal to co jsem chtěla, svou démonickou podobu a tak prudce rozevřu oči a nahlas se rozesměji. Aréna se začala plnit ostatními a já hodlala jejich šéfa předevšemi zkopat do kulata a to doslova. Zhluboka se nadechnu a když si všimnu že jsou jeho rány o něco silnější v démonické podobě než v lidské, pousměji se. Ani tak se mnou nedokázal držet krok a brzy na to se poddám svým instinktům a začnu se pohybovat s ním, zatímco jsem mu každou chvíli zasazovala další a další ránu, do kterých jsem dávala postupně víc a víc síly. Mé tělo reagovalo podvědomě, takže jsem se pohybovala opravdu rychle a reagovala na nebezpečí mnohem dříve, než se mě vůbec stačilo dotknout. Možná jsem se dokonce nechávala unést... ale brzy se mi podaří vyrazit mu jeho zbraň z ruky, zatímco ho prudce nakopnu do břicha a on opět odletí. 

"Budeš toho litovat prcku? Je to to... cos říkal?" vdechnu a dojdu k jeho zbrani, pro kterou se natáhnu, než si ji prohlédnu. Chvíli jsem nic neříkala, jenom se ohlédnu na všechny v aréně, než vytáhnu svá modrá křídla a vzletím prudce do vzduchu a máchnu ocasem. Chtěla jsem se nadechnout, začít ho urážet jakou hroudu ubohosti, ale nakonec se jenom zasměji a rozletím se k Astarothovi, odkterého kousek přistanu, než se ukloním. 

"Umím respektovat silné protivníky, ale měl by jsi vědět že svět kolem tebe se hodně mění. Jestli chceš vést Bratrstvo a ovládnout svět, měl by ses takových lidí držet... jinak přijdeš o všechno cos kdy vybudoval a zůstaneš sám, tak jako náš král... Važ si toho co kolem sebe máš, i přesto že prohráváš... stále se o tebe strachují... jen se ohlédni na ty jejich pohledy, jsou vyděšení, zmatení... " vydechnu tak aby mě slyšel jenom on, než se zamračím a jako masku nasadím hlasitý smích. Chtěla jsem vědět co je Astaroth opravdu za "člověka".

"Podle královských pravidel bych tě měla zabít, ale neudělám to... Naopak ti dám jmožnost vyhrát, otázkou je... překousneš svou hrdost kvůli ostatním?" zeptám se ho potichu, zatím co mu hodím k nohám jeho zbraň a byla jsem rozhodnutá mu nechat jednu ránu. Vůbec jsem netušila co to dělám... Litovala jsem ho? Nebo... jsem si uvědomila že by tohle Balaur nechtěl? A záleželo na tom vůbec? Nemohla jsem mu odpustit co udělal, viděla jsem jak se ho to dotklo a přitom... jsem se teď bála že mu na něm stále záleží. Byl to jeho tisíciletý přítel a já... jenom holka na sex, tak co to dělám? Přestávala jsem se souustředit a to se mi ani trochu nelíbilo a tak se zadívám směrem k Astarothovi. 

Hrála si se mnou jako kočka s myší. Nebyl jsem proti ní nic a to mě nehorázně rozčilovalo. Znovu mi připomněla, že nejsem králem světa, že i když se ženu za mocí a stále víc jí získávám, vždy bude někdo silnější, než já. Zavrčím, když mi sebe zbraň a prudce mě odkopne. Spadnu na zem a vyškrábu se do dřepu, vstát jsem však nemohl, každý kousek těla mě bolel, věděl jsem, že to neustojím. Jen zvednu hlavu, když přede mnou přistane a propálím jí nenávistným pohledem. Je tohle konec? Ne, nechtěl jsem zemřít. Začne na mě mluvit, jen na mě, tak aby to nikdo neslyšel, zadívám se do davu, na všechny ty tváře a pozastavím se na Balaurovi, který zatínal čelist i pěsti, v jeho pohledu však bylo i něco jiného. Jindy by v takové situaci dávno skočil mezi mě i protivníka, zemřel by raději místo mě. Věděl jsem to. Teď se však držel zpátky a přestože v jeho očích byla lítost, už to nebylo jako dřív. Vlastní vinou jsem ztratil přítele. Ne... Nebyla to má vina, ale jeho! Věřil jsem mu a on za mými zády plánoval, jak mě sesadí! A tohle byl důkaz! Jindy by sem skočil, ale teď stál stranou. Zavrčím jeho směrem, zrovna když mi ta pitomá holka řekne, že by mě měla zabít, ale neudělá to. Naopak mi dá možnost vyhrát, pokud překousnu svou hrdost. Propálím ji nasraným pohledem a když mi hodí mou zbraň, seberu ji, zabodnu do země a pomocí ní se vyškrábu na nohy. Byla mimo, nesoustředěná, nedávala pozor. Teď byla má šance. Prudce proti ní vyrazím a napřáhnu se, abych jí dal smrtelný úder.
"Démon bez hrdosti není nic!" zavrčím na ni rozzuřeně.

Sledovala jsem Atarotha a stále tiše přemýšlela o tom všem. Zamračím se až v momentě kdy proti mě prudce vyrazí. Tak tak jsem se vzpamatovala a vyhnula jeho obouručce. I tak se mu podařilo zasáhnout mě po celé délce levé ruky, kterou mi doslova odrovnal a tak se zamračím a začn odrážet jeho útoky. Neuniklo mi jak předtím zadíval na Balaura a tak se ušklíbnu.

"Tvůj přítel? Nezapomínej... vyzvala jsem tě pomocí královské pečetě, pokud ti někdo pomůže... bude to má automatická výhra a tvá hanba ne? A jak jsi sám řekl... démon bez hrdosti... co že to? Není nic?" zasměji se na něj a rozhodla jsem se počkat na jeho poslední slova. Ještě jsem se mohla vzdát, no budu to muset udělat, tenhle pitomec by se se mnou nejspíše bil až do skonání. Krátce se ohlédnu do arény na všechny ty přítomné a sama si změřím pohledem i Balaura. 

Sledoval jsem boj těch dvou a přemýšlel, jestli je mám zastavit nebo ne. Astaroth prohraje, o tom nebyl pochyb. Netušil jsem však, proč bojují. Aurin se však nevzdával a pořád se snažil bojovat. Skousnu si ret, byl na pokraji sil, ale věděl jsem, že se ten pitomec bude nutit bojovat dokud nechcípne. Tiše zavrčím a když démonka promluví ohledně toho, že ho vyzvala pomocí Královské pečetě, ztuhnu. Byl to... Souboj na život a na smrt? To je nemohl dovolit.
"Sklapni, nehodlám prohrát, ani se vzdát!" zařve Astaroth a z posledních sil se proti démonce rozběhne. Prudce se odrazím od země a vletím mezi ně, zatímco zastaví Astarothovu ránu, ve které bylo mnohem méně síly, než měl obvykle.
"To stačí, Astarothe," řeknu mu potichu a na jeho tváři se objeví nasraný výraz. Shodím ho na zem a věděl jsem, že teď už se nepostaví. Chvíli ho pozoruji, než se otočím na Lu. Stejně jako Ataroth jsem měl i já svou hrdost, ale dokázal jsem ji polknout kvůli mým přátelům a osobám, na kterých mi záleželo a tak se před démonkou pokloním.
"Nevím, co se odehrálo mezi vámi, nebo Astarothem a tvým Králem. Bratrstvo si o něj však nemůže dovolit přijít. Prosím, ušetřete jeho život a jestli přeci jen trváte na tom, že něčí vezmete, pak by to měl být ten můj. To já porušil pravidla," řeknu s úctou a zadívám se démonce do očí. I přesto všechno.... Jsem Astarothovi stále dlužil život a teď jsem mohl svůj dluh splatit. Byl na pokraji sil a já se ani nemusel otáčet abych věděl, že už dávno omdlel vysílením.

Nehodlal ustoupit, ani polknout svou hrdost, což mě nakrklo ještě víc. Zamračím se a povzdechnu si když se proti mě zase prudce rozběhne. Jeho kroky byly ale nejisté a bylo vidět že je na pokraji svých sil. Zrovna jsem se nadechovala že se vzdám, ale v tom mezi nás vletí Balaur, spacifikuje Astarotha a shodí ho na zem. Démon zůstane ležet a tak zabodnu své oči těch Xaphanových. Chvíli nic neříkám, jenom poslouchám jeho slova. Pokloní se mi a nabídne svůj život za ten jeho. 

"Není třeba, chystala jsem se vzdát těsně předtím než si nás vyrušil," vydechnu a zamračím se na démona, který byl připraven obětovat svůj život za toho... idiota. Tohle mě nasralo ještě víc, nemohla jsem uvěřit vlastním očím! Znovu se zadívám do těch Balaurových a hleděla jsem do nic nějakou chvíli, než se na něj rozmrzele zadívám jako malé, bezbranné dítě, než ho zlostně probodnu očima a hlasitě zavrčím. Tohle jsem od něj neřekala, ale došlo mi že jsem tady ta bláhová já. Opět jsem si připomněla pár věcí a teď jsem se jenom sama sobě v duchu smála. 

"Odcházím, tohle mu dej," vydechnu, než se vznesu do vzduchu, hodím mu pár zapečetěných dokumentů a lehce se ukloním, než doletím ke dveřím a rozejdu se pryč. 

Čekal jsem na svou smrt, která jistě přijde a ještě zvažoval možnost se bránit. Netušil jsem, zda bych proti démonce měl šanci, ale... Ne tohle slovo bylo mé, to bych neporušil. Lu však vydechne, že není třeba, že se chystala vzdát. Překvapeně zamrkám a lehce přikývnu, pozorovala mě a její výraz se změní na naštvaný. Zase vypadala jako malé, bezbranné dítě, ale tentokrát jsem se nenechal oblafnout. Hodí mi pár dokumentů s tím, že mu je mám dát a tak přikývnu a sleduji, jak odchází.
"Tímhle jsem splatil svůj dluh..." vydechnu směrem k aurinovi, než si všimnu, že se k nám přibližuje vyděšená Kara. Hodím po ní dokumenty, než se bez jediného slova vydám do Khořiného pokoje. I když tam nebyla, v tom svém jsem prostě nechtěl být a tak se na ni rozhodnu počkat tam.

Byla jsem pryč už týden a tak se trochu unaveně protáhnu, sotva se dostanu do bratrstva. Bylo už pozdě v noci a já se těšila do postěle, byla jsem dost unavená. Pořád jsem přemýšlela nad tím vším, ale akorát jsem se naštvala a tak jsem se rozhodla nad tím nepřemýšlet. Zamračím se a prudce rozevřu dveře do pokoje, než se natáhnu pro nějaké oblečení a vydám se do koupelny. Ani jsem si neuvědomila že v pokoji nejsem sama. Prostě jsem ignorovala všechno kolem sebe a hodila si pořádnou teplou sprchu, umyla si vlasy a zadívala se na svůj obličej do zrcadla. Chvíli jsem do něj nevěřícně hleděla, než jsm dostala chuť ho rozbít, ale... ovládla jsem se a v tu chvíli co jsem na sebe hodila čisté oblečení, jsem se otočila k posteli, ve které byl... k mému překvapení Balaur. 

Z klidného spánku mě probudí něčí kroky, rozmrzele otevřu oči a chtěl jsem začít nadávám, to mě však přejde v momentě, kdy uvidím Khoru a mé naštvání nahradí radost. Sledoval jsem ji, ale brzy zaplula do koupelny a tak se posadím na posteli a rozhodnu se na ni počkat. Přehodím nohy na zem a ruce si složím do klína, zatímco jsem pozoroval dveře koupelny. Brzy z nich vyjde Khora v čistém oblečení a s překvapeným výrazem se na mě zadívá. Věnuji jí milý úsměv, než bez jediného slova vstanu z postele, dojdu až k drobné dívce a skloním se, abych jí mohl jemně políbit na rty.
"Jak bylo na misi?" zeptám se tiše a pohladím ji po tváři, než ji vezmu za ruku, rozejdu se k posteli, na kterou ji stáhnu a uvelebím se s Khorou v náruči.

Zírala jsem na něj, ale než stačím cokoli říct a udělat, vstane, rozejde se ke mě a pohladí mě po tváři. Něco ve mě se zasekne a zůstanu jenom bezmyšlenkovitě zírat na démona, zatímco se stáhne do postele a obejme mě. Nic jsem neříkala, jenom jsem zabodla pohled do prostěradla. Byla jsem na něj totálně nasraná a bála jsem že mě to jenom tak nepřejde. Jenže... nesměla jsem se prozradit a tak si povzdechnu a zavrtím hlavou.

"Byla náročnější než jsem čekala, ale zvládla jsem to, i když mi to pěkně trvalo," vydechnu a opřu se i něj, i když mi to dlouho nevydrží a vysoukám se z jeho obětí, než sebou plácnu do peřin.