Khora & NPC

Sotva se na něj otočím, sdělí mi abych se uklidnila a že je tu se mnou, že mě ochrání. Donutím se uvolnit, ale všechen můj pokus se zhroutí v momentě, kdy do dveří vejde neznámý muž a dotáhne si židličku až k nám, zatímco se na ni posadí. Nedůvěřivě jsem si ho prohlížela a trochu víc se natisknu na Balaura, netušila jsem kdo to je a tak jsem zůstala potichu a jenom na něj zírala. Sdělil nám, že je rád že už jsme vzhůru a brzy se nás zeptá na jména. Úplně se zaseknu na místě a nebyla jsem schopná nic říct, netušila jsem jestli něco chci říct, jen vyhledám Balaurovu ruku a pevně se ji chytím, když si všimnu že si mě prohlížel. Čím déle jsem mu ale zírala do očí, tím zvláštější pocit mě zaplavoval zevnitř a já... ho nedokázala pojmenovat. 
"Khora, jmenuji se... Khora," vydechnu z ničeho nic aniž bych si to uvědomila a nemohla jsem z muže spustit oči.

Khora se na mě víc natiskne a i já byl před králem jak na jehlách. Netušil jsem, co od něj čekat a proč se chová, tak jak se chová. Proti králi jsem neměl šanci, hlavně v mém stavu a tak jsem ho jen obezřetně sledoval. Zeptá se nás na jména a Khora se po chvilce nejistě představí. Jakmile vysloví své jméno, král se usměje a v jeho očích byl opravdu zvláštní pohled.
"Balaur..." řeknu a stále jsem ho sledoval. Chvíli nás zamračeně a hlavně zamyšleně pozoroval, než se zatváří spokojeně a lehce přikývne. Netušil jsem proč, ale měl jsem pocit... Že tohle malé gesto mělo větší význam, než by se mohlo zdát.
"Rád bych si s tebou promluvil, Khoro. O samotě," řekne Azael a já ihned zavrčím a přitáhnu ji blíž k sobě.
"Obávám, že to nebude možné, vaše veličenstvo," zavrčím na něj a byl jsem připravený se kdykoliv bránit. Král však jen zvedne ruce, jakoby se vzdával.

Cítila jsem nervozitu i z Balaura a stále jsem přemýšlela nad tím, proč jsme v Azaelově paláci. Lehce se zamračím, ale přesto jsem muži stále zírala do očí. Měla jsem pocit že za ním můžu jít... ne, že za nim chci jít. Něco mě k němu táhlo a já se cítila opravdu zmatená a to se odrazilo i v mých očích, když mě oslovil a chtěl si se mnou promluvit o samotě. Lehce přikývnu, ale proberou mě až slova Balaura, který muže osloví jako vaše veličenstvo a přitáhne si mě se zavrčením blíž. 

"Vaše veličenstvo!?" vydechnu nevěřícně a zadívám se na Balaura. Takže tohle byl Azael ve své... lidské podobě? Lehce se na muže zamračím a probodnu ho pohledem. 

"Proč... proč jsme ve vašem paláci? Co od nás požadujete?" zeptám se muže po chviličce a tiše si povzdechnu. 

Překvapilo mě, když Khora přikývla, jako by s Azaelem opravdu chtěla jít. Nehodlal jsem ji pustit. Bůh-ví, co by jí provedl. Nevěřícně vydechne, když ho označím za krále a krátce se na mě zadívá, než se Azaela zeptá, proč jsme v jeho paláci a co od nás chce.
"Našel jsem vás kus od hlavního města, oba zraněné, tebe v bezvědomí, Balaura na jeho pokraji. Zemřeli by jste, kdybych vás neodnesl. V paláci jsou nejlepší léčitelé," vysvětlí, jako by o nic nešlo a právě nám nezachránil životy, než se zamyslí nad druhou otázkou.
"Chci napravit chybu, kterou jsem před sedmnácti lety udělal," odpoví nakonec a to mě zmate ještě víc. Nechápavě si ho prohlédnu a posadím Khoru vedle sebe tak, aby byla od krále dál.
"Chybu?" zeptám se zmateně a král se zadívá na Nephalemku vedle mě.
"Kdysi jsem znal jednu andělskou ženu... Jmenovala se Abbygail...." zamumlá král a probodne mě pohledem. Bylo mi jasné, že chce s Khorou opravdu mluvit o samotě... Jenže... Jsem to nechtěl dopustit a překvapovalo mě, že má takovou trpělivost.

Trpělivě jsem pozorovala krále a stále jsem trochu nepobírala že ten muž co před námi sedí a baví se opřený o židličku, je opravdu vládce severního království. Párkrát nechápavě zamrkám a když se dá do vysvětlování, tiše ho poslouchám. Zachránil nám život, s tím... jsem se nemohla přít. Krátce se zadívám na Balaura, který mě posadí dál od krále a já se tiše rozplývala nad tím jak je sladký, když se chová takhle ochranářsky. Když ale král řekne že chce napravit chybu, kterou před sedmnácti lety udělal, byla jsem rázem zmatenější ještě dřív.

"A co... co to má společného se mnou?" vydechnu tiše a zase mě přepadne ten zvláštní pocit, který mě tolik mátl. Možná protože jsem se na něj tolik soustředila. Jakmile ale vydechne méno mojí matky, vyvalím na něj oči a lehce rozevřu ústa. 

"Abb-," to jméno se mi zasekne v krku a zavrtím hlavou. Vůbec jsem netušila co tím chce říct, ale když probodne Balaura pohledem, tentokrát se ochranářsky zamračím já. 

Celá tahle situace mi přišla neskutečně zvláštní a absolutně jsem netušil, o co jde, nebo kdo je Abbygail. Nedával mi ani smysl králův výraz a nebo to, jak s námi jednal.
"Kdo... Je Abbygail?" zeptám se potichu a oba si prohlédnu.
"Khořina matka," vydechne jednoduše Azael a zamračím se. Zcela se zaseknu. Jak mohl něco takového vědět? Moment! Tím pádem ví, že je Nephalem. Hlasitě zavrčím a schovám Khoru lehce za sebe.
"Nehodlám jí ublížit, uklidni se," zavrčí král, než se podívá na Khoru a zamračí se ještě víc.
"Nejsem dobrý v mluvení, ani v chození kolem horké kaše... Abbygail byla mojí milenkou, když otěhotněla, démon jménem Nyjun si ji vzal k sobě. Nečekal jsem, že přežije. Žádná démonka zatím nepřežila těhotenství s mým dítětem. Ten bastard mi nic neřekl. Neřekl mi, že mám dceru a až ho uvidím, zabiju ho," prohlásí král a já se zcela zaseknu na místě. Co.. Se to právě sakra stalo?!

Poslouchala jsem rozhovor mezi těma dvěma a celá tahle situace mi začala býtnepříjemná. Vůbec jsem nerozuměla o co Azaelovi jde, jaktože ví o mé matce a čeho se tím snaží docílit. Hlasitě zavrčím a praštím rukou do postele. Dřív než stačím vyhrknout aby toho nechali, se Azael zase rozmluví a to co řekne... můj mozek chvíli nepobíral. Jenom jsem na něj hleděla a nevěřícně si ho prohlížela zaseknutá na místě. 

"Já..." vydechnu ale hodně rychle jsem si uvědomila že ani nevím co chci vlastně říct a tak sklopím pohled k zemi a na chvíli sleduji jenom podlahu pod nohama, než tiše polknu a zvednu pohled do králových očí. 

"Nyjuun, můj otec... ne, démon...on... dcera? Cože?" buď jsem se právě přeslechla nebo mi na tom něco nesedělo. Jak mohl vědět o Abbygail? Vlastně to byla jeho milenka... Tím pádem to znamenalo že... Ne, ne, pitomost. 

"To je blbost, Nyjuun mě vychovával už odmala a nikdy se o ničem takovém nezmínil ani jednou nenaznačil že bych nebyla jeho," vydechnu nevěřícně a stále trochu v šoku a zadívám se na krále. 

Khora z toho byla stejně v šoku jako já, po chvilce začne mluvit, ale její věta vůbec nedávala smysl. Až po větší chvíli ticha řekne, že je to blbost, že ji Nyjuun vychoval a nikdy se nezmínil o Azaelovi, nebo o tom, že by nebyla jeho. Nyjuun, démon, který ji tolik ublížil... Teď jsem už znal jeho jméno a kdyby byl ještě naživu, našel bych si ho a zabil bych ho... Král si nás mlčky prohlížel, než se lehce zamračí.
"Jaký důvod bych měl lhát o něčem takovém?" zeptá se po chvilce a... Měl pravdu. Neměl jediný důvod a navíc... Měl jsem dobrý odhad na lidi. Věděl jsem, kdy lžou a on... Nelhal. Zamračím se ještě víc.
"Zní to, jako byste o Khoře doteď nevěděl, jak.... Si můžete být tak jistý?" zeptám se nakonec a zkoumavě se na něj zadívám.
"Díky mé schopnosti. Vidím pouta mezi osobami. Ať už citová, nebo pokrevní. Díky tomu můžu říct, že jste zamilovaní jeden do druhého, tolik, že by jste pro sebe obětovali životy. To je jediný důvod, proč mluvím i před tebou, kohkoliv jiného bych vykopl," řekne mi zcela klidně a já se znovu zarazím, než se podívám na Khoru.

Poslouchala jsem celé tohle komické představení a čím dál více jsem se cítila zrazená, podvedená a nevím co všechno dohromady. Dříve bych se touhle představou nechala zlomit, ale dneska už jsem taková nebyla. Po posledí větě krále, se pomalu postavím a mlčky přejdu k oknu v pokoji, než si celý pokoj ještě párkrát projdu a povzdechnu si.

"Také ho cítím... pocit který mě k tomu muži táhne, je sice slabý ale je tu..." vydechnu s pohledem upřeným na Balaura, než se otočím na Azaela, svého... otce? Bože, znělo to hrozně divně. Chvíli jsem si ho prohlížela přísným pohledem, než se na něj rozmrzele zadívám, ani jsem netušila proč. 

"Takže vás Nyjuun, oklamal? Nás oba?" vydechnu po chvilce a zamračím se. To na jeho povahu sedělo, ale přesto jsem vždycky byla přesvědčená o tom... že je ten odporný démon mým otcem. 

Khora se mlčky postaví a přejde k oknu, i já se postavím a popojdu trochu blíž k ní, takže jsem byl napůl cesty mezi Khorou a Azaelem. Po chvilce se na mě moje nephalemka zadívá, než mi řekne, že to pouto také cítí, že ho k ní slabě táhne. Mírně přikývnu a trochu se uvolním, zatím to nevypadalo, že by chtěl ublížit vlastní dceři. Khora se na něj přísně zahledí, než se její pohled změní v rozmrzelý a zeptá se, jestli je Nyjun oba oklamal. Zadívám se na Azaela, který taky vstane a pomalu přikývne.
"Ano... Kdybych věděl, že jsi naživu, vzal bych si tě k sobě," povzdechne si, než si prohrábne vlasy rukou a zadívá se na Khoru.
"Ale chyba je také na mé straně, kdybych jen tušil, že to přežiješ... No, teď je na to pozdě. Nežádám o odpuštění, ani o to, aby jsme byli rodina a dělali, že jsem nezameškal šestnáct let tvého života. Jen jsem chtěl, aby jsi to věděla. Hrozně rád bych tě poznal, Khoro, dveře u mě budeš mít vždy otevřené," řekne démon, než se k Nephalemce rozejde a tak opět zpozorní. Místo toho však jen něco vytáhne z kapsy a hodí to Khoře.
"Má osobní královská pečeť. Nikdo z království na tebe nezaútočí a budeš mít přístup kamkoliv, jak by si princezna zasloužila. Hádám, že máš nad čím přemýšlet, nechám vás teď osamotě. Můžete zůstat, jak dlouho chcete. Kdykoliv však za mnou můžeš přijít," vydechne, než se otočí a vydá ke dveřím. Teď... Jsem byl ještě zmatenější než kdy předtím.

"Víš... v jednom mu můžeš být hádám vděčný... to jen díky jeho zkurveným pokusům Abbygail přežila můj porod, ale také díky tomu zešílela," vydechnu chladně a sotva chytím jeho pečeť, svěsím ruku podél těla. Čím dál více se ve mě hromadil vztek a chtěla jsem s nim mluvit... ne, chtěla jsem po něm začít řvát, ale nakonec se jenom párkrát zhluboka nadechnu a když mě zabolí pár svalů na těle, jenom klopýtnu dozadu a zapřu se rukama o parapet. Křečovitě sevřu víčka k sobě a rozechvěle se obalím rukama. Stále jsem nevěděla jak na to mám reagovat. Nedávno jsem si hrála na jeho generálku a teď... teď se dozvím že jsem jeho prvorozená dcera? Ale noták a to už jsem si zrovna začínala myslet, že svět už nemůže být šílenější. Byla jsem vděčná Balaurovi za to že je tady se mnou, nevím jak bych to bez něj zvládala...

Chladně vydechne, že žije jen díky pokusům démona, ze kterých její matka zešílela, král sezarazí, ale poté pokračoval v odchodu, zatímco já pocítím ještě větší vztek. Rychle se však uklidním a vydám se ke Khoře, kterou opatrně obejmu. Neuniklo mi, jak klopýtla, se svými zraněními by ještě vstávat neměla. Přitáhnu ji k sobě a pohladím ve vlasech, než jí opatrně zvednu do náruče.
"Jak.. Ti je?" zeptám se po chvilce a odnesu ji do postele, na kterou ji položím a sám si lehnu vedle ní, zatímco se na ni starostlivě zadívám. Za poslední dva dny toho na ni muselo být opravdu dost a tak ji pohladím po tváři.
"Chceš... O tom mluvit? O tom, co se stalo?" zeptám se potichu a přitáhnu ji k sobě, než ji láskyplně jemně políbím na rty.

Bez dalších slov odejde a já dostanu chuť vzít něco do ruky a mrsknout to po něm, ale neudělám to už jenom z respektu jeho postavení. Jakmile se ocitnu v objetí Balaura, spokojeně se k němu přitulím a když mě donese až do postele a uvelebí se se mnou, přitulím se k němu a ztěžka si povzdechnu.

"Mám pocit jakoby mě právě psychicky ušlapal dav lidí," vydechnu a zamračím se. Jakmile mi ale věnuje pohlazení na tváři, pousměji se když se mě zeptá jestli o tom chci mluvit, zavrtím hlavou a polibek mu spokojeně opětuji.

"Myslím že se potřebuji prospat, poslední dny... mi dávají docela zabrat," vydechnu než se zahrabu pod peřinu a stáhnu ho blíž k sobě abych se na něj mohla co nejvíce natisknout.

Odpoví mi, že má pocit, že jí psychicky ušlapal dav lidí. Zacukají mi koutky, ale chápal jsem, jak to myslí. Nechtěla o tom však mluvit a tak to nechám být. Jakmile řekne, že se potřebuje prospat, přikývnu a nechám ji natisknout se na mě, než ji začnu hladit ve vlasech.
"Dobrou noc, Khoro," zašeptám a věnuji jí milý úsměv. Hladil jsem ji ve vlasech, zatímco usínala a po bůh-ví jak dlouhé době zírání na strop pootočím hlavu a chvíli sleduji spící Nephalemku, než se spokojeně usměji a sám zavřu oči. Byla v pořádku... Neskutečně se mi ulevilo a také jsem byl neskutečně rád, že jsem jí konečně řekl, že ji miluji. Po chvilce se mi také podaří usnout a zcela se poddám snům.

Spokojeně jsem se tiskla na Balaura a pomalu jsem usínala. Stála jsem byla lehce zmatená ale díky únavě a psychickému vyčerpání jsem usnula opravdu brzo a spala kdo ví jak dlouho, ale v náruči muže kterého jsem milovala opravdu spokojeně. 

Probudila jsem se brzy ráno a Balaur ještě spal, proto jsem sep otichu šikovně vykradla z postele a pomocí magie se převlékla, než jsem se vydala k oknu, které jsem otevřela a lehce se opřela jeho parapet. Nikdy by mě nenapadlo, že se na tohle město podívám z královského paláce... bylo to zvláštní. Stále jsem rozmítala nad slovy Azaela, nad tím vším a napadlo mě že si s ním půjdu promluvit, jenže nechávat tu Balaura samotného se mi nechtělo. Ohlédnu se na spícího Xaphana přes rameno a uculím se na něj, než k němu pomalu dojdu a lehce ho políbím na rty. 

Po dlouhé době jsem spal opravdu klidně a dokonce i dlouho. Nebudil jsem se kvůli každé blbosti a vědomí, že je Khora vedle mě, mě neskutečně uklidňovalo. Také se mi dostane jednoho k nejkrásnějších probuzení, když ucítím její rty na těch svých. Pootevřu oči a usměji se, než natáhnu ruce a stáhnu si ji za boky na sebe. Prohloubím náš polibek a chvilku si její rty vychutnávám, než se odtáhnu a usměji se na ni.
"Dobré ráno," vydechnu a pustím ji. Pomaličku se vyškrábu do sedu, než se protáhnu a rozhlédnu po místnosti. Po chvilce mi dojde, kde jsme a tak se lehce zamračím, než se ohlédnu na Khoru.
"Jak ti je? Chceš se zdržet, nebo odtud co nejrychleji vypadnout?" zeptám se jí tiše.

Překvapeně vyjeknu když mě na sebe stáhne, ale jakmile si ukradne dlouhý polibek, se vší chutí mu ho sladce opětuji. Usmála jsem se na něj když mě nakonec pustil.

"Dobré ráno," vydechnu tiše s úsměvem a prohlédnu si jeho krásné stříbřité oči, které byly stále lehce rozespalé. Pomalu se posadí, protáhne a tak udělám to samé, než se pousměji na jeho zamračení.

"Chtěla bych se zdržet, mám mnoho otázek na Azaela a ještě jsme nesplnili naši misi. Bude vhodné se do toho chrámu vrátit a vzít z něj co půjde, bratrstvu to prospěje víc než obnos těch démonů, nemyslíš?" vydechnu a nakonec k němu přistoupím, obkročmo si na něj sednu, než mu zabořím ruce spokojeně do vlasů a znovu jej políbím.

Podaří se mi ji vylekat, její překvapené vyjeknutí bylo však vážně roztomilé. Také mi popřeje dobré ráno, než mi sdělí, že by se ráda zdržela, jelikož má na Azaela mnoho otázek a tak přikývnu a tiše si povzdechnu. Stále jsem nemohl uvěřit, že je jeho dcerou, ale... Byla to pravda. Projevil o ni zájem, ale jestli ji ublíží... Je mi fuk, že je to král, zabiju ho. Měla však pravdu, že peníze v chrámu pomůžou Bratrstvu víc, než cokoliv jiného.
"Máš pravdu... Zdržíme se, jak dlouho budeš chtít... Chrám ale už nebude naše starost. Dám věděl Astarothovi, co se stalo a on už jistě vezme více lidí, aby posbírali, co se dá. Vezmou toho víc, než my dva," vydechnu a když si na mě obkročmo sedne, zaboří mi ruce do vlasů a políbí mě, spokojeně zamručím a položím ji opatrně ruce na záda, než sjedu na její zadeček a ušklíbnu se do polibku.
"S takovou ale nevstaneme nikdy," zamumlám mezi polibky, ale jinak jsem neprotestoval.

"Tak promiň že jsem ráda že žiješ a chci si užít tvojí blízkost," zavrním mu do ouška, než se spokojeně pousměji a nechám mu ručky na mém zadečku. Když ale začne mluvit o Astarothovi a o chrámu, lehce se zamračím a povzdechnu si. 

"Netuším na kolik bude Azael tolerantní, vůči bratrstvu. Mám sice pocit že mu o bohatství nejde ale na druhou stranu nechci aby se příliš mocných artefaktů dostalo do Astarothových rukou... Víš co by s nimi dokázal? A pokud tam bylo bohatství hodné královských rodin... víš co všechno se dá udělat už jenom s těmi pouty?" vydechnu vážně a zadívám se mu do očí. 

Zavrní mi do ucha, že si chce užít moji blízkost a tak se ušklíbnu, než jí dám krátkou pusu. Poté ale začne mluvit o Azaelovi a Astarothovi a já ji musel dát za pravdu. Se skleslým povzdechem sklopím hlavu a chvíli jsem potichu, než se zase zadívám na Khoru.
"Já a má přehnaná loajalita k nesprávným osobám," zamumlám naštvaný sám na sebe, než si povzdechnu a zakroutím hlavou.
"Máš pravdu, nechci, aby moc Astarotha rostla... Chci ho... Sesadit a převzít bratrstvo sám," vydechnu tiše a zabořím hlavu ke Khořinému krku, čímž se k ní přitulím.
"Vrátíme se tam, posbíráme všechno užitečné... Ale Astarothovi dáme jen minimum," zašeptám se rty jemně přiloženými na její hebké kůži, než ji na krk políbím.

Zhluboka se nadechnu a když začne mluvit o své přehnané loajalitě k nesprávným osobám, povzdechnu si a zakroutím hlavou. Chtěla jsem něco říci, ale nechám jej mluvit dál, ještě více se ke mě přitulí a já rozhodně neměla nic proti. Sama mu vjedu ručkami na záda a pohladím ho po páteři. Jeho jemné rty na mém krku a horký dech po jeho slovech, který mě lehtal na kůži, mě donutí se lehce ošít pod zimomřivkou na zádech a pousměji se.

"Přestaň si to dávat za vinu Balaure, lidé kolem tebe se mění... S narůstající mocí, vlivem... ztrácí důležité věci jako přátelství nebo sebeobětování na hodnotě. Astaroth se nezastaví před svými cíly a není ochoten obětovat svou hrdost pro ostatní, vím to..." vydechnu a pomaličku z něj slezu, než se mu zadívám do sladké tváře. 

Začne mě hladit po zádech, než se zachvěje a tak se pousměji, řekne mi, abych si to přestal dávat za vinu, že se lidé kolem mění... A že Astaroth se před svými cíli nezastaví a není ochoten obetovat svou hrdost pro ostatní. Přikývnu, měla pravdu a připomene mi souboj Lu s šéfe. ušklíbnu se a když ze mě Khora sleze, vyhrabu se z postele a postavím na nohy, než se trochu protáhnu a tiše syknut, když mě zabolí zlomená žebra.
"Vím, je to sobec, který nedokáže nic a nikoho postavit před své sobecké touhy. Vím to, jasně se ukázala jeho povaha, když bojoval s tou démonkou od Azaela... A právě proto už nechci někoho takového ve vedení," odpovím a zamyšleně se zadívám na dveře, než se rozejdu pro své věci a začnu se oblékat.
"Což mi připomíná... Lu tady možná bude... Byla vážně silná, chci se na ni zeptat Azaela a možná si s ní promluvit... Mám na ni pár otázek," zamručím s lehkým nadšením a jakmile se obleču, otočím se na Khoru.

Sledovala jsem a neunikne mi jeho bolestné syknutí, ihned jsem se na něj zamračila a chtěla mu říci aby se nepřepínal, že to zařídím a odpočinul si, jenže jsem věděla že bude tvrdohlavý a neudělá to. Povzdechnu si, no bude v pořádku ale protože je to blb, bude si působit bolesti, jenom nad tim zavrtím hlavou a na chvíli zavřu oči. Zhluboka se nadechnu a když začne mluvit o Astarothovi, jen přikývnu. Když se ale zmíní o Lu, zblednu a o to více, když se na ni chtěl zeptat přímo Azaela. Povzdechnu si a na chvíli zpanikařím a zaseknu se na místě. Když se ale obleče, zavrtím hlavou.

"Což se té démonky týče... Balaure, něco.. ti musím říct," vydechnu a zadívám se na svého milovaného. Jestli to tím teď poseru, nikdy si to neodpustím. Ne, nechtěla jsem mu lhát, předtím jsem pro to měla dobrý důvod. 

"Lu... jsem já," vydechnu a zavrtím hlavou. Tušila jsem že mi to nebude věřit, ale byla jsem ochotná mu to ukázat, jenom jsem chtěla počkat na jeho reakci. 

Neunikne mi, že Khora zbledla a tak se na ni tázavě zadívám. Tiše vydechne, že mi něco musí říct a tak jen lehce nakloním hlavu na stranu a čekám, co z ní vypadne. Po chvilce vydechne, že Lu je ona a zavrtí hlavou. Chvíli jsem ji sledoval s nečitelným výrazem, než se změní na překvapený. Takže... To ona nakopala Astarothovi zadek, ale proč? Po chvilce mi dojde, že nejspíš kvůli mě, když si však uvědomím, že to udělala za mými zády a ještě mi lhala, zatvářím se naštvaně, než se můj výraz po vteřince změní na pobavený a ušklíbnu se. Ta podívaná byla tehdy k nezaplacení a alespoň mi dávalo smysl, proč se chovala tak zvláštně, když se konečně vrátila. Nakonec se na mé tváři objeví hravý výraz, se kterým přiskočím ke Khoře, než ji obejmu a skloním se k ní tak, že její obličej byl jen kousek od toho mého.
"Takže slečno Lu... Odkdy se vydáváte za generálku Azaela a nakopáváte prdele svým nadřízeným?" zeptám se pobaveně, než jí dám krátkou pusu a tiše se zasměji.
"Už mi alespoň dává smysl to, proč mě nezabila... Byla to ale skvělá podívaná... Příště mi o tom ale prosím řekni a... Nelži mi," vydechnu tiše, ale v mém hlase nebyl ani náznak toho, že bych se zlobil. Chápal jsem ji a nakonec... To bylo i k něčemu dobré.
"Mimochodem, co to bylo za formu? Takhle jsem tě ještě neviděl?" zeptám se po chvilce.

Sledovala jsem jeho výrazy v obličeji a když se zamračil a v jeho obličeji se objevilo naštvání, sklopím pohled k zemi a dám špičky k sobě jako kdybych měla být každou chvíli pokárána za neuvěřitelně špatnou věci. Chvíli jsem jenom tak stála a přemýšlela, netušila jsem... jak zareaguje a jeho mlčení mě ponehcávalo ve strachu, který rostl. Možná proto když ke mě zničeho nci přiskočil, leknutím vyjeknu a cuknu sebou. Měl obličej jenom kousek od tohomého a začal... vtipkovat? Zabodnu mu pohled chladně do očí a nevěřícně se na něj zadívám. Jeho otázka mě pobaví, ale když řekne že mu to dávalo smysl, zavrtím hlavou a zamračím se. 

"Ne Balaure... opravdu jsem se chtěla vzdát těsně předtím, než si tam skočil ty. Jediný důvod proč jsem tě nezabila, nemusela zabít... bylo to, proto protože celý ten souboj byl podvod. Tu pečeť jsem ukradla jednomu generálovi na misi, kdyby to byl přímý souboj a ne výmysl,  musela bych tě zabít..." vydechnu a zavrtím nad tím hlavou. Byla jsem ráda že se nezlobí nebo své naštvání skrývá někde hluboko, ale když ze mě zeptá co to bylo za formu povzdechnu si a odstoupím od něj, než se pomalu přeměním.

"Tohle je... má démonická podstata, forma..." vydechnu a zadívám se na něj zvědavýma očima, než se ušklíbnu.