Khora & NPC

Začne mluvit na Khoru a to co říkal se mi vůbec nelíbilo. Nemohl jsem zaútočit, protože stála vedle něj a po chvilce ji dokonce chytne pod krkem. Cuknu sebou a propálím démona rozčileným pohledem, co mě však překvapí je, že se mu objeví slzy v očích. Sledoval jsem ho a poprvé jsem se v něm snažil číst a ne ho jen zabít. Tiše si v hlavě projdu všechno co vím a z přemýšlení mě vytrhne až Khora, která vyděšeně vydechne mé jméno. S láskyplným pohledem se na ni usměji, ale nepohnu se pro jistotu z místa.
"Promiň lásko, slíbil jsem, že nikoho nenechám, aby ti ublížil..." omluvím se ji, než se zaměřím na Nyjuuna.
"Pusť ji, Nyjuune... Ublížil jsi ji již dost. nazýváš jí svou holčičkou, svou princeznou... Ale ani jsi ji nedal jméno. Myslíš si, že to děláš pro její dobro? Jen se koukni do jejích očí. Je vyděšená, bojí se tě a to je jeden z důvodů, proč tě poslouchá. Máš úžasnou dceru, ale lituji, že ji nemůžeš poznat. Utlačuješ ji, nutíš ji být takovou, jakou ji chceš mít... Jenže kdyby jsi ji nechal vlastní vůli,vlastní rozhodnutí... Teprve by jsi viděl, jak skvělou je osobou," vydechnu a na chvíli zavřu oči. Motala se mi hlava a věděl jsem, že to musím vyřešit rychle, jinak to mé tělo nezvládne.
"Máš ji rád... Vidím ti to na očích. Namlouváš si také, že ona má ráda tebe? Není tomu tak, ale mohlo být, kdyby ses k ní nechoval jako ke svému majetku, své trofeji. Pusť ji, zaslouží si to, po tom všem, co jsi ji provedl. Jestli ti na ni opravdu jen trošku záleží... Jestli ji máš opravdu alespoň trochu rád... Necháš ji jít," vydechnu rozhodně a zahledím se démonovi zpříma do očí.

Sledoval jsem démona a sotva se ke mě pokusí promlouvat, povzdechnu si a na mém obličeji se chvíli objeví nečitelný výraz. Mlčel jsem nic neříkal, jenom ji držel a poslouchal démona před sebou.  

"Záleží mi na ni... ale pro své cíly občas musíš obětovat i to co miluješ..." vydechnu a zamračím se než pevně sevřu rukou její krk. Nephalemka se začne okamžitě zmítat, i když jsem věděl že bych ji s lehkostí mohl zlomit vaz na místě.

"Někdo jako ty by to... nepochopil. Raději zničím své nejkrásnější životní dílo, než aby ho měl někdo jiný....." vydechnu s tichým smíchem a krátce se rozkašlu, než se rozhodnu Nephalemku rozdrtit.

Věděl jsem, že má slova možná nezaberou a tak nenápadně ulomím kousek svého meče, který v ruce pomocí magie vytvaruji do celkem malé, ale velmi ostré čepele, kterou začnu napouštět jak temnou, tak vzdušnou magií, aby byla opravdu rychlá v momentě, kdy bych ji hodil. Byla to moje poslední naděje. Pokud ho tímto nezabiji, nemám šanci. Proto jsem do posledního útoku hodlal dát veškerou magii, kterou jsem měl. V momentě, kdy Khoru začne škrtit paží se ve vteřině napřáhnu a čepel hodím přímo na jeho krk, kterým projede jako nůž máslem a démonovi uřízne celou hlavu. Bylo po všem. Chtěl jsem jít ke Khoře, v momentě, kdy však udělám krok dopředu se mi podlomí kolena a má vlastní tělo mě zradí. Dopadnu na zem a až teď si uvědomím, jak mě všechno nehorázně bolí a jak jsem vyčerpaný. Cítil jsem se opravdu mizerně, ale Khora... Byla v bezpečí a to je to, na čem záleželo.

Stisk najednou povolí a tak překvapeně zamrkám a dopadnu na kolena, s čímž okamžitě zalapám po dechu. Sotva se otočím na Nyjuuna, udělá se mi špatně a zadívám se před sebe než si rukama zakryji ústa. Do očí se mi natlačí slzy, ale místo všeho se posadím na nohy a zadívám se před sebe. Balaur... On, on byl zraněný, musela jsem mu pomoct. Natěžko polknu a okamžitě se k němu rozběhnu. Sama jsem přesně nevěděla co dělám ale věděla jsem pouze jedno, musím ho dostat do bezpečí. Netušila jsem jak dlouho se v tomhle rozumném stavu udržím...

"Drakone prosím... musíš, musíme ho dostat do bezpečí... k lékaři... kamkoli... ať už se budu chovat jakkoli," vydechnu a hned na to zvednu Xaphana a jakmile se Drakon objeví posadím se na něj a pevně se chytím jeho srsti. Brzy na to mě přepadne úplná apatie se kterou se zadívám na muže, kterého jsem držela u sebe a v jednu chvíli ho málem dokonce pustím, ale to se naštěstí nestane. Rychle jsme se blížili k nějakému městu a já doufala že tam najdeme léčitele.

Zaslechnu kroky, které se ke mě blížily a když mě Khora zvedne a brzy na to jsme oba seděli na Drakonovi. Opíral jsem se zády o Khoru a věděl, že už se moc dlouho při vědomí neudržím.
"Khoro..." zašeptám a chtěl jsem říct něco víc, ale zatmí se mi před očima a už jsem dál nevnímal.

Starý léčitel si myslel, že za více jak půl tisíciletí viděl již všechno, když se však před jeho dům přiřítila obrovská, nevrlá, mluvící liška s mladou dívkou a polomrtvým Xaphanem na zádech, pochopil, že tento svět ho bude vždy překvapovat. Rychle ošetřil rány bělovlasému démonovi a udělal co mohl, zbytek byl však na něm. Prohlédl také dívku, která vypadala v šoku, nebo snad v jakési apatii? Chvíli se ji pokoušel probrat, po neúspěšných pokusech ji však nechal ve stejném pokoji s Xaphanem a byl velice rád, když obří liška zmizela. Hodlal počkat do dalšího dne, aby viděl, jak se situace změní. Jestli se dívka probere a Xaphan svým zraněním přes noc nepodlehne.

Seděla jsem posteli a dívala se před sebe na Xaphana, který dostal od starého léčitele lékařšké péče. Nějakou chvíli jsem byla úplně mimo a snažila se najít svůj klid, díky čemuž mi přes noc pomohla meditace a já se tak mohla uklidnit a vrátit do starých kolejí. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu co se stalo, on pro mě opravdu přišel a teď byl kvůli mě zraněný... nezasloužím si ho, ani jsem mu nepomohla, jsem zavržení hodná bytost. S těmito slovy se k němu rozejdu a zadívám se na jeho klidný obličej. Měla jsem o něj strach, nebylo jisté jestli to přežije a to mě děsilo snad ze všeho nejvíce. Nemůže to vzdát... Chtěla jsem pro něj něco udělat, ale neměla jsem žádné lékařské dovednosti ani schopnosti, tak jsem mohla jenom věřit a být tu s ním.

Pomalu jsem přicházel k vědomí a první co jsem cítila byla bolest celého těla. Tiše zasyčím a pomalu otevřu oči. Lehce sebou trhnu a až po chvilce se mi podaří zaostřit na Khoru. Ihned se mi uleví a tak se pousměji a pokusím se posadit, což však hned zatrhnu v momentě, kdy se pohnu.
"Ahoj lásko... Jak ti je?" zeptám se jí hned ochraptělým hlasem a proto si odkašlu, než tiše zasípu a zamračím se. Nesnášel jsem, když jsem byl zraněný, nebo... Jakkoliv neschopný něco udělat. Tiše si povzdechnu, ale raději svou pozornost zaměřím na Khoru. Byla v pořádku, nebo tak alespoň vypadala. Neskutečně se mi ulevilo, že ji zase vidím, živou, zdravou.
"Chyběla jsi mi," zašeptám láskyplným tónem.

Nechtěla jsem aby to vzdal, nemohl protože prostě nemohl. Asi bych mu to neodpustila... Ne definitivně bych mu to neodpustila. Tiše si povzdechnu a zavřu oči, když najednou zaslechnu pohyb a hlas. Okamžitě otevřu oči a zamračím se na něj. Ihned jsem stála před ním a vyhledala jeho ruku.

"Balaure..." vydechnu smutně a probodnu ho pohledem, než ho pustím a rychle zaběhnu pro vodu.

"Nemluv, lež, odpočívej, jsem v pořádku ale ty máš na mále," zasyčím na něj a pomůžu mu opatrně se napít, než ho zase opatrně položím a povzdechnu si. Chtělo to najít někoho kdo bude schopný léčit pomocí magie... někoho kdo by mu mohl zachránit život. Stále mohl kdykoli upadnout do kómatu nebo cokoli jiného a to... to jsem nechtěla, nemohla dovolit, prostě ne! 

Okamžitě byla ihned a smutně vydechne mé jméno, než mě chytí za ruku. Lehce stisknu tu její a byl jsem opravdu rád, když mi dá napít trochu vody a řekne, že je v pořádku. Chtěla abych odpočíval a ležel a já... Rozhodně nehodlal protestovat. Zadívám se na moji nephalemku, než se na ni pousměji. Vypadala opravdu ustaraně a tak k ní pomalu natáhnu ruku a vezmu ji za tu její.
"Budu v pořádku, Khoro," zašeptám tiše, než na chvíli zavřu oči a zkontroluji své zásoby magie. Skoro žádná se mi neobnovila a to... Nebylo dobré. To je na tom mé tělo až tak špatně? Zamračím se, než pohledem vyhledám Khořiny oči.
"Duše... Jestli pozřu nějakou silnější duši, obnoví mi část energie a urychlí mé léčení," vydechnu po chvilce a prosebně se na Khoru zadívám. Sám jsem lovit jít nemohl a budu potřebovat... Aby mi sem dopravila někoho živého, ale na pokraji sil.

Snažil se me ujistit o tom že bude v pořádku, jenže tomu jsem moc nevěřila, vlastně jsem si to hrozně přála ale měla jsem o něj strach. V momentě kdy ale řekne že potřebuje nějakou silnější duši, okamžitě se na něj zadívám a přikývnu. nechtěla jsem ho tu nechávat samotného, ale musela jsem. 

"Dobře, nějakou ti.... obstarám ano?" vydechnu a starostlivě pohladím Xaphana ve vlasech.

"Tak tu na mě počkej," vydechnu po chvilce a prudce vyrazím ven, odhodlaná mu nějakou duši obstarat a tak jsem se brzy vydala na lov nějakých silných démonů a pro teď mi opravdu bylo mi jedno z jakého budou království. Brzy jsem se opravdu vracela se silným démonem, kterého jsem umlátila téměř k smrti. Spěchala jsem a tak jsem démona chytila za vlasy a letěla jsem zpátky do vesnice. 

Přikývne s tím, že mi nějakou obstará a pohladí mě po vlasech, než vydechne, abych na ni tady počkal. Pousměji se a unaveně zavřu oči.
"Myslím, že neodejdu, ani kdybych chtěl," odpovím jí tiše a poté jen sleduji, jak prudce vyrazila ke dveřím. Zatímco byla pryč se mi podaří opatrně se vyškrábat do sedu a i přesto, že jsem pomalu usínal, nebo snad upadal do bezvědomí, se mi dařilo udržet se silou vůle vzhůru. Bál jsem se, že kdybych teď usnul, trvalo by i dost dlouho, než bych se probudil. Pokud vůbec. Brzy se v pokoji znovu objeví Khoro a tak párkrát zamrkám, ani jsem si nevšiml, kudy přišla, jestli dveřmi, nebo otevřeným oknem. Vláčela však za sebou velkého démona a tak jí naznačím, aby ho dotáhla blíž. Natáhnu k němu ruku a zlehka se dotknu jeho hrudníku, než z něj začnu pomalu vytahovat duši. Byl skoro mrtvý, takže to šlo snadno, ale i tak mi to trvalo déle, než obvykle. Jeho tělo se začne rozpadat, zatímco v ruce jsem "držel" jeho duši, která modře zářila. Ihned ji začnu pohlcovat a už v půlce mi začínalo být mnohem lépe. Jakmile skončím oddechnu si a na chvíli zavřu oči, než se s úsměvem otočím na Khoru a natáhnu k ní ruku. Chtěl jsem, aby si ke mě lehla a doufal jsem, že nebude protestovat.

Sotva jsem dovláčela démoan do velké místnosti, zadívám se na Balaura, který pohltil jeho duši a tělo démona se rozpadlo. Jakmile se na něj zadívám a v jeho očích se odrazí úleva, oddechnu si a zamračím se na něj. Chtěl abych si k němu lehla a já... nechtěla jsem mu ublížit ale nakonec přeci jenom svolím a lehnu si vedle něj. 

"Prospi se, potřebuješ to... můžeme tu zůstat i déle, o nic se nestarej jen se dej do pořádku," vydechnu a na chvíli zavřu oči, než je zabodnu do Xaphana a natáhnu ruku k jeho tváři, úpo které jej pohladím. Ležela jsem na boku a sledovala jej, rozhodně jsem se na něj nehodlala mačkat abych mu ještě neublížila, teď má hold smůlu. 

Zamračí se na mě a já si chvíli myslel, že zůstane vedle postele, ale nakonec si ke mně přeci jen přilehne.
"Děkuji," vydechnu tiše a když mi řekne, abych se prospal a pohladí mě po tváři, jen s úsměvem přikývnu, než si opatrně lehnu na bok naproti Khoře a chvíli se jí dívám do očí, než ty své unaveně zavřu a předkloním se tak, že jsem měl hlavu jen kousek od Khory.
"Dobrou noc," zamumlám, než se ponořím do klidného spánku.

U léčitele strávíme několik dní, nechám si od Khory obstarat ještě několik duší a bylo mi čím dál lépe. Zásoby mé magie byly již obnoveny a sečné rány se mi hezky zatáhly. Jediným problémem byl už jen zlomená ruka a žebra, která se sice hojila, ale trvalo to déle.
"Myslím, že už odsud můžeme vypadnout. Už se cítím dobře, minimálně na cestování," pousměji se na Khoru a postavím se na nohy, než se k ní rozejdu a zdravou rukou si ji přitáhnu k sobě do polibku. Od doby, co jsem ji našel u Nyjuuna, jsme nemluvili o tom, co se stalo. Měl jsem pocit, že ji něco trápí, ale... Mohl to být jen pocit.

Uběhlo několik dní, stále jsme přebývali u léčitele a já byla jenom ráda, protože se můj milý alespoň mohl dát do pořádku. Zrovna teď jsem ho sledovala a hned jakmile se postavil na nohy, zamračím se a probodnu ho pohledem. Jeho polibku však neodolám, ale i tak se na něj zamračím a změřím si ho přísným pohledem. 

"Dobře, vyrazíme ráno... ano? Ale ještě se chci někam stavit," vydechnu a pousměji se na něj, než si krátce povzdechnu a dolezu ke stolku, kde si naliji skleničku pití, než nechám měšec peněz na stole, byly pro toho doktora za to že nám tady umožnil pobyt a dal do pořádku mého Balaura. 

Vůbec nebyla nadšená, že jsem vstal z postele, polibku se však nebránila, ale i tak si mě hned změří přísným pohledem. Zatvářím se nevinně a když řekne, že vyrazíme ráno, že se chce ještě někam stavit, nakloním hlavu na stranu a tázavě se na ni zadívám.
"Kam? Můžu jít s tebou? Rád bych si protáhl nohy, nesnáším, když musím někde déle zůstávat," řeknu s povzdechem a prohrábnu si vlasy, zatímco jsem sledoval Khoru, jak vytáhla měšec a dala ho na stůl. Pousměji se, doktor bude mít určitě radost a hodně jsem mu dlužil. Přeci jen mě dal do pořádku a nechal nás tu zůstat, i když nemusel. Opatrně se protáhnu, než se vydám k oknu, ze kterého se zadívám ven a zhluboka nadechnu čerstvého vzduchu.