Khora & NPC

Že by tady ještě nebyl? Ne, musel být. Z ničeho nic se budovou ozvou kroky, které se odrážely od stěn a tak ztuhnu a zůstanu stát na místě. Pomalu jsem se otáčela do všech stran, než konečně najdu zdroj kroků a tak na temnou postavu muže, kterému jsem neviděla do tváře upřu svůj pohled. Ať jsem sesnažila zaostřit jak jsem chtěla, budova vrhala stín muži do tváře a tak jsem na něj neviděla. Když ale promluví, ten hlas se mi zabodne ostře do uší a téměř okamžitě mě polije studený pot. Ne, to nemohla být pravda. Oslovení princezny a ten hlas mohl patřit jenom jednomu jedinému démonovi na světě. Nyjuun, byl to on. Zhluboka se nadechnu, ale sotva vyjde ze stínů, úplně se zaseknu neschopná jediného slova, pohybu. 

"C-co tady děláš?" vydchnu nevěřícně a udělám pár váhavých kroků dál od muže. Proč byl v lidském světě? Věděl o tom Astaroth? Ne... to byla blbost.  

Nyjuun:
Potěší mě, když viditelně ztuhne a v jejích očích se objeví strach. Nevěřícně se mě zeptá, co tady dělám, začnu se tiše smát a přistoupím k ní ještě o trochu blíž.
"Copak princezno? Proč se bojíš? Ublížil jsem ti snad někdy? Všechno jsem dělal pro tvé dobro," zavrním a přivřu oči, zatímco jsem se k ní stále víc a víc přibližoval.
"Copak zlatíčko? Nepřivítáš svého tatínka? Neobejmeš ho?" zeptám se jí zklamaně a zastavím se, než ji naznačím, aby ke mě došla ona a roztáhnu ruce, jako bych ji chtěl obejmout. Potřeboval jsem vědět, na čem jsem a jak moc za tu dobu zdivočela.

Sotva se přisuně blíž, udělám několik kroků dozadu a nalepím se na zeď. Znovu promluví, jeho hlas... jsem tak dlouho neslyšela a přesto jsem si ho stále pamatovala. Natěžko polknu a zavrtím hlavou. 

"Ano.. tedy, ne... já nevím," vykoktám zmateně a těkala jsem pohledem mezi zemí a ním, zatímco jsem přemýšlela nad tím, že odsud uteču. Celé to byla jenom šarvátka jak se ke mě dostat... Cítila sem se hrozně zmateně a to zmatení ve mě vyvolával muž, který stál opodál. Netušila jsem jak se mám zachovat a když se zastaví a roztáhne ruce a naznačí mi abych šla za ním, jedna má část se k němu chtělka okamžitě vydat, zatímco ta druhá mě varovala ped tím, že to dělat nemám. 
"Já... nemůžu, promiň, nezlob se na mě ale já nemůžu..." vydechnu potichu a v mém hlase bylo znát zmatení, smutek ale taky odpor.

Zacouvá až ke zdi, o kterou se opře a viděl jsem jí jasně na očích, že chce utéct. To jsem jí však dovolit nehodlal. Nemohl jsem, byla pro mě až moc cenná. Můj dlouholetý projekt. A já už teď věděl, že se i u ní probudila stejná síla, jako ve mě. Cítil jsem z ní mnohem méně magie, ale věděl jsem... Prostě jsem věděl, že její fyzická síla bude na vrcholu. Zmateně koktala, ale jakmile jí řeknu, aby ke mě přišla a objala mě, řekne, že nemůže, že se omlouvá. Lehce se zamračím, než svěsím ruce podél těla.
"Princezno moje..." vydechnu a udělám k ní tři kroky, takže jsem od ní byl téměř na dosah ruky.
"Víš, že bych ti nikdy neublížil... Nechci ti ublížit, ale víš jak jsme se domluvili? Musíš poslouchat svého tatínka. Jinak ti nebude moct pomoci, dobře?" začnu na ni mluvit jako na malé dítě a natáhnu k ní ruku.
"Muselo se ti také stýskat, pojď k tatínkovi," zavrním a přimhouřím oči.

Sotva se přiblíží, zaseknu se na místě a chvíli jsem si přála abych tou zdí propadla, jenže nic z toho se nestalo a tak když mě znovu osloví a natáhne ke mě ruku, zmateně se na něj zadívám. Já, cítila jsem potřebu s ní jít, pokládala jsem to za správné a přesto... jsem nechtěla. Pomalu ale váhavě natáhnu ruku k té jeho a zadívám se mu do očí. Takhle to má být ne? Byly jsme spolu vždycky... Dlouhých patnáct let... Nikdy mi nechtěl ublížit, navíc to byl Mikoto, kdo nás napadl, kdo ho napadl ne? Lehce přivřu oči a v tu chvíli se mi v nich zalesknou slzy, než jeho ruku chytím a donutím se uklidnit. 

"Tati..." vydechnu smutně a přikývnu na větu o tom, že se mi muselo stýskat. 

Viděl jsem, jak se před mýma očima pomalu láme... Její vlastní osobnost se mi hroutila před očima a na povrch vyplouvala má poslušná loutka. V očích se jí zalesknou slzy a vezme mě za ruku. Jemně ji stisknu a když smutně vydechne 'tati,' pousměji se. Opatrně ji přitáhnu k sobě a obejmu, zatímco se k ní skloním.
"Musela jsi mít beze mě strach, holčičko moje... Omlouvám se, že jsem tě opustil, ale nebyla to má vina, to víš, že ano? Vrátil jsem se však pro tebe a už bude všechno dobré, slibuji... Už jsi v bezpečí," začnu jí šeptat do ucha, zatímco jsem jí pevně, ale jemně objímal. Věděl jsem, že ji snadno zlomím a brzy bude opět tou poslušnou dcerkou, kterou jsem si stvořil.

Párkrát se nadechnu a když lehce stiskne mou ruku, zadívám se mu do očí. Přitáhne si mě k sobě a obejme, zatímco mi po tváři steče pár slz. Měl pravdu, nebyla to jeho vina, byla to Mikotova chyba. To on nás rozdělil, ale proč? Lehce se zachvěji když mi sdělí že jsem v bezpečí a tak váhavě přikývnu.

"Jak jsi mě našel?" vydechnu po chvilce ticha a stále setrvávám v jeho náručí. Netušila jsem jestli zůstat s tíhmle člověkem bude správné, ale... mělo by být. On tu přece pro mě byl ne? Chránil mě celou tu dobu, snažil se mi jenom pomoci a já mu to dlužila. Neměla jsem utíkat... vlastně já neutekla, odvedli mě od něj. 

Nyjuun:
Váhavě přikývne, než se mě zeptá, jak jsem ji našel, vyhoupnu si ji opatrně do náruče, než se s ní rozejdu pryč z budovy.
"Padlý mě připravil o moji holčičku, samozřejmě, že jsem tě šel najít, princezno. Promiň, že to tak trvalo, ale podsvětí je velké, táta se však nikdy nevzdal a jakmile se dozvěděl, že jsi v Bratrstvu, hned si pro tebe šel," odpovím ji tichým hlasem a po chvilce nám otevřu portál do podsvětí.
"Půjdeme teď domů, dobře?" zašeptám, než jí dám pusu na čelo a projdu portálem do podsvětí, odkud se hned vydám do našeho starého domu. Nephalemku postavím na zem až v jejím starém pokoji, kde ji také nechám. Ještě nebyla kompletně pod mojí vládou, jako tehdy... Ale na tom mi stačilo jen pár dní, či týdnů zapracovat... Však ona brzy spadne do starého, známého stereotypu...

Zamyšleně jsem démona pozorovala a když si mě vyhoupne do náruče, pevněji se ho chytím a párkrát překvapeně zamrkám, zatímco se někam rozejde. Brzy na to mi podá vysvětlení o tom co se stalo a omluvil se mi, že trvalo tak dlouho než mě našel. Jenom zavrtím hlavou a krátce se o něj opřu. Udělala jsem správně? Sama jsem nevěděla ale přesto jsem s démonem portálem prošla, než jsme se ocitli v našem starém domě, který mi toho tolik připomínal, přitom to bylo jediné místo kde jsem se cítila zvláštně, v bezpečí, jediný rozdíl byl v tom, že jsem tu byla sama. Abbygail tu nebyla, je mrtvá.

---------------------

Bylo to už několik dní, co jsem opustila s otcem lidský svět a ocitla se zase doma. Bylo to zvláštní, nostalgické a já si brzy zvykla na otcovu přítomnost stejně jako na tenhle dům. Seděla jsem na posteli a sledovala zem pod nohama, na které bylo vyryto několik starých obrázků. Tohle byla jediná správná volba, nemohla jsem ho přece nechat samotného, co kdyby mu zase někdo ublížil? Teď už budu schopná ho chránit, stejně jako sebe, už nás nikdo nerozdělí.

Měl jsem o Khoru hrozný strach, stále se nevracela z mise a neměli jsme ani žádné informace. Celé to něčím smrdělo a když to byl skoro týden, co zmizela, nedalo mi to a šel jsem ji hledat. Měl jsem tušení, kde by mohla být, ale sám jsem doufal, že to nebude pravda. Nechtěl jsem, aby byla u toho muže. Zjistil jsem si, kde byl jejich starý dům a brzy jsem stál kus od domu, ve kterém se svítilo. Zavřu oči a po chvilce ucítím Khořinu magii. Okamžitě mě popadne vztek, oko mi rudě žhnulo a z hrdla se mi vydere hlasité zavrčení, které jen lehce tlumila má maska. Rychlými kroky se vydám ke dveřím, na které se neobtěžuji klepat, prostě je vyrazím a ocitnu se v chodbě luxusně vybaveného a vyzdobeného domu.
"Khoro!" zařvu a prudce se rozhlédnu kolem.
"Kde jsi..." zamumlám už spíše pro sebe. Musel jsem ji najít a dostat od toho chlapa. A Nyjuuna jsem hodlal zabít. A ujistit se, že mrtvý zůstane.

Chtěl jsem svou holčičku vytáhnout ven na vzduch, usoudil jsem že když spolu občas někam vyrazíme, bude mi o to více důvěřovat. Ne že by mi nevěřila už teď ale stále v jistých věech vzdorovala a to se mi zrovna moc nelíbilo. Tiše si povzdechnu a zamířím chodbou k Nephalemce, když zaslechnu ránu kteár vedla od vchodových dveří. Nephalemka stála okamžitě u mě a tak se zamračím a schovám ji za sebe. 

"Jen počkej tady ano zlatíčko? Táta to prozkoumá, vypadá to že tu máme červa," vydechnu a když Nephalemka přikývne, vydám se potichu chodbou. Okamžitě se zamračím, když na chodbě u dveří spatřím chlápka s maskou, který hledal mou dceru. Nehodlal jsem o ni přijít znovu a tentokrát jsem měl na to dostatek síly. Pomalu dojdu po druhé straně chodby a když ucítím jeho magii skrze zeď, prudce se proti ní rozběhnu, prorazím ji a vrazím do mladíka, kterého vyrazím dveřmi ven, než se k němu pomalu se zavrčením rozejdu.

Stále jsem se rozhlížel okolo a když ze strany zaslechnu praskání zdi, otočím se tím směrem zrovna když proti mě naběhne nějaký démon. Jediné, na co jsem se v té rychlosti zmohl bylo napumpovat do mého vitaaru magii a pokusit se uskočit, což se mi však nepovede a démon do mě prudce narazí. V momentě mi vyrazí dech a já se proletím několik metrů než dopadnu tvrdě na zem. Přišlo mi, jako by do mě právě narazil náklaďák obrovskou rychlostí, ale i tak jsem byl hned na nohou a vrčel na... Nyjuuna.
"Ty zasranej hajzle! Vrať mi Khoru!" zařvu, než v vytáhnu svůj meč, ze kterého na něj pošlu vlnu temné magie, než zbraň napustím velkým množstvím elektřiny a rozběhnu se přímo proti démonovi přede mnou. Zuřil jsem, chtěl jsem ho zabít, roztrhat na kousky, ale už jen z té první rány, kterou mi dal, jsem věděl, že to zas tak jednoduché nebude.

Nyjuun:
Sledoval jsem jak odletěl stranou a překvapí mě že hned poté ještě vstane, takže to možná bude trvat déle než bych sám chtěl. Zhluboka se nadechnu a probodnu mladíka pohledem. Z magie kterou jsem z něj cítil usoudím že se jedná o Xaphana a tak hlasitě zavrčím a sotva se zmíní o Khoře, zamračím se a vyvolám si v ruce svou Aurinskou zbraň. Byla jí obrovská sekera a tak s ní prudce švihnu proti jeho meči.

"Už nenechám nikoho aby ode mě odvedl mou malou holčičku!" zařvu rozčíleně a popadne mě neuvěřitelný vztek, se kterým jsem chtěl démona před sebou přímo rozdupat. Mezitím koutkem oka zahlédnu Nephalemku, která stále ve dveřích a dívala se naším směrem. 

"Princezno, utíkej se schovat... já ten otravný hmyz vyřídím a potom si na tebe udělá čas ano?" zavrčím a probodnu Xaphana pohledem. Hodlal jsem ho tu zabít, nejprve padlý, teď Xaphan.... kdo nás přijde vyrušovat příště?

S vlnou temné magie si poradí jak nic a když obrovskou sekerou zablokuje můj úder, věděl jsem, že se mu sílou absolutně nevyrovnám a rozhodně jsem od něj nechtěl dostat ránu. Mohl jsem tak maximálně využít toho, že svou menší zbraní mohu útočit rychleji. Jenže i on byl až nepřirozeně rychlý na démona jeho vzrůstu. Rozčileně zařve, že už nikoho nenechá odvést jeho holčičku a s dalším úderem mě odhodí několik metrů dozadu. Necítil jsem ruce, třásly se mi a já věděl, že jedinou mou šancí je magie. Začne mluvit na Khoru, které si všimnu ve dveřích a tak se otočím jejím směrem, než si sundám masku.
"Khoro! Počkej na mě, přišel jsem si pro tebe! Dostanu tě od něj!" zavolám na ni, než zabořím ruce do země, ze které pod nohama aurina vyrazí tlusté kořeny posilněné temnou magií, které se mu omotají kolem nohou až k pasu. Věděl jsem, že ho jen trochu zpomalí a tak kolem něj udělám malé tornádo, do kterého přidám ohnivý element, takže kolem něj vířily mocné, ohnivé plameny.

Prudký máchnutím sekery se mi podaří vlnu rozpůlit a tak mě ani netrefí a rozletí se do tran. Se zavrčením udeřím do Xaphanovy zbraně až odletí o několik metrů dozadu. Hned na jak si všimne mé princezny, začne na ni cosi hulákat a tak se po něm rozčíleně vrhnu, zatímco má holčička ztuhne vedveřích a zůstane na nás nevěřícně hledět, nedonutila se však pohnout z místa. Sotva udělám pár ryhclých kroků, obmotají mě husté kořeny, které mě na chvíli udrží na místě, ale vší silou zapřu svaly v rukou a podaří se mi je urvat, než se zbytku zbavím za pomocí sekery.

"Nikam s tebou nepůjde!" zařvu rozhořčeně a když se kolem mě objeví tornádo, v němž se zuřivě otáčely plameny ohně, zamračím se. Cítil jsem jejich žár, byla to mocná magie která mě jenom utvrzovala v tom že démon přede mnou nebude až tak slabý jak jsem si myslel. Díky tomu nechám své tělo pokrýt vitaarem a vší silou se odrazím od země, abych se ze středu tronáda dostal pryč. Jakmile jsem byl ve vzduchu a podaří se mi dopadnout mimo něj, znovu vyrazím na Xaphana s úmyslem mu rozpůlit.

Zařve na mě, že se mnou nikam nepůjde, ale rozhodl jsem se ho ignorovat. Vyskočí z tornáda, aniž by ho zranilo a tak zavrčím, než magii zruším. Znovu proti mě prudce vyrazí a tak nechám povrch všude kolem nás zmrznout a vytvořím jakési kluziště, zatímco vyskočím do vzduchu a vznesu se pomocí levitace. Démon proletí pode mnou a já se mu rychle dostanu za záda, přes která ho seknu mečem napuštěným elektřinou. Nevypadalo to však, že by ho rána nějak zvlášť štvala a tak se od něj rychle vzdálím. Vážně jsem nechtěl dostat ránu od někoho tak silného, ale věděl jsem, že to bude nevyhnutelné. Proto jsem svůj vitaar neustále posiloval magií a tu temnou jsem využíval i k zesílení vlastního těla.

Démon vytvoří pod mýma nohama led a díky tomu mi to v nečekaném momentu podjede a proletím dál než bych chtěl, zatímco dostanu ránu do zad. Nebylo to nic co by mi nějak výrazně ublížilo a tak se na něj otočím a hluboka se nadechnu, než prudce zarazím sekeru do ledu, který po stranách zakřupe a roztříští se. K mé smůle ne všechen. Ten magický šašek mě začínal srát a tak proti němu prudce vyrazím a napřáhnu se k silnému úderu. Jediný důvod proč mi to na ledu neklouzalo byl ten, že jsem na něj pokaždé došlápl s takovou silou, že se pod mýma nohama tříštil. Brzy jsem byl však u něj a tak se napřáhnu k opravdu silnému úderu a on se mohl jeno modlit aby se mu vyhnul, rozhodně bych ho nepokoušel zablokovat, ne s jeho fyzickou silou.

Roztříští led sekerou jako nic, než se proti mě rozběhne neuvěřitelnou rychlosti, zatímco nohama prorážel led. Ihned jsem se pokusil vyhnout, ale byl příliš rychlý. Podaří se mi vyhnout jen z části, takže obří sekerou nedostanu přímý zásah, její ostří sjede po mém meči, ale i tak mi ta rána zlomí ruku nejspíš na několika místech. Uskočím o kus dál a meč si zamračeně přehodím do druhé ruky, než na démona zavrčím. Když proti mě znovu vyrazí, začnu mu uhýbat, přestože to bylo opravdu těžké, zvláště když jsem nepoužíval meč na vykrývání útoků. Neustále jsem si pomáhal levitací, ale i tak jsem schytal několik zásahů. Celou dobu jsem však cpal temnou, ohnivou, vzdušnou a elektrickou magii do meče. Chtěl jsem to ukončit jedním zásahem a tak sotva utržím celkem hlubokou sečnou ránu do břicha, prudce máchnu mečem a všechnu tu energii vypustím přímo proti němu. Exploze, která nastane však odhodí i mě dozadu a tak se rozplácnu na zemi, kde chvíli zůstanu ležet, než se začnu pomalu sbírat ze země.

Byl rychlý a podle pohybů měl opravdu mnoho zkušeností z boje... jenže to já taky. Sice jsem si na tuhle sílu ještě stále zvykal, ale nebál bych se teď postavit ani Azaelovi, rozmáčkl bych ho jako červa, což jsem holdal udělat i s tady tímhle švábem! Podaří se mi ho zasáhnout a dle zakřupání i odrovnat ruku, díky čemuž si také přehodí meč a začne se mi vyhýbat za pomocí levitace. Jak otravná schopnost... pomyslím si a brzy proti němu vyletím přímo. Xaphanschytá ránu do bčicha, ale v tu samou chvíli máchne meček mým směrem a tak dám sekeru před sebe a pokryji se vitaarem, díky čemuž mě exploze zasáhne tak poloviční silou. ale i tak jsem odletěl prudce dozadu a zpomalil svůj dopad sekerou, kterou jsem zarazil do země abych se od protivníka příliš nevzdálil. Měl jsem na těle pár krvavých ran, ale nějak mě neomezovaly, i když jedna z nich na rameni byla hlubší než bych chtěl. Zhluboka se nadechnu a když se prach trochu rozptýlí, vyrazím proti démonovi. Cítil jsem jeho magii a tak jsem mohl vědět kde stojí i přes oblak prachu, který jsem hodlal využít a zahrnout ho tak rychlými ranami do kterých jsem dal sice jenom půlku síly, ale i to stačilo na zlámání jeho kostí.

Díval jsem se na oblak prachu a byl zcela ve střehu. Aurin neměl absolutně žádnou magii, takže jsem nemohl určit, kde je. Chtěl jsem zrovna rozvířit prach pomocí magie, když z ní prudce vyrazí a já se jen taktak vyhnu ostří jeho sekery, dostanu však ránu jejím tupým koncem přímo do žeber a vyrazí mi všechen vzduch z plic. Zalapám po dechu a odletím o kus dozadu, což bylo nejspíš to jediné, co mě zachránilo před dalšími ranami. Hned byl však u mě a já v krátké době schytal několik dalších ran, z nichž nejzávažnější byla hluboká sečná rána na stehnu. Mohl jsem říct, že to byl zatím nejsilnější protivník, na kterého jsem narazil. Byl mnohem, mnohem silnější než Astaroth, ale já se nemohl vzdát. Musel jsem Khoře pomoct. Znovu mě srazí k zemi, kde i zůstanu ležet. Celé tělo mě bolelo a chvíli jsem měl temno před očima. Zvednu hlavu a zadívám se na démona, který byl několik metrů ode mě, než zavřu oči a obalí mě velké množství magie. Cítil jsem, jak má magická moc ještě vzrostla a brzy jsem stál na všech čtyřech a díval se na démona z vrchu. Zavrčím a rozevřu dračí tlamu, ze které na něj vychrlím ledové krystalky, než se po něm prudce vrhnu.

Xaphan neměl šanci, rozhodně jsem ho nehodlal ušetřit a tak jsem se nedržel zpátky. Dařilo se mi ho zasahovat mnoha ranami, ale vypadalo to že se nehodlá vzdát. Začínal jsem být rozčílený, trvalo to příliš dlouho a už mě to začínalo srát, chtěl jsem to ukončit a jít domů, jenže ten bastart měl nějak moc výdrže a pořád vstával i co jsem ho už po několikráte poslal k zemi. Se zamračením ho sejmu k zemi, kde zůstane ležet a tak se šíbalsky ušklíbnu a napřáhnu se ke konečnému pderu, jenže to už ho obklopí temná magie a tak uskočím dozadu a když se před mýma očima doslova změní, vyvalím na něj oči. To že jsem dal sekyru prudce před sebe a zaštítil si důležitá místa, byl možná jediný důvod proč mě ledové krystalky nezabily. Mnoho se mi jich zabodalo do těla a tak bolestně zasyčím a když se proti mě vrhne, uskočím. Sotva se dostanu dál, jen vydechnu když před sbeou zahlédnu velkého modrého draka. Takže ten parchant... bestiálka jo? Zamračím se a ohlédnu na Khoru, která paralizovaně stále ve dveřích.

"Na co čekáš, potřebuji tvoji pomoc, tak pojď zabít tu bestii... dělej! Taťka potřebuje pomoct!" zavrčím na ni a Nephalemka se ke mě v mžiku rozběhne. Nevím jak dobrý výhled měla, ale nemohla tušit že se její přítel změnil v něco takového, to byl možná jediný důvod, proč mi přišla na pomoc. Spokojeně se ušklíbnu když si na rukou vytvoří zbraň... ale když zůstane jenom stát a hledět na draka který smířil naším směrem, zamračím se a prudce proti němu vyběhnu. Tohle budeme muset ještě dotrénovat....

Stále jsem zuřivě vrčel a to se rozhodně nezmění v okamžiku, kdy řekne Khoře, aby mu pomohla. K mé hrůze se proti mě opravdu rozběhne a tak se zarazím a zůstanu stát na místě. Naštěstí však zastaví a tak se ohlédnu jejím směrem a rozevřu tlamu. Neměl jsem však moc času se jí zabývat, jelikož se proti mě Nyjuun prudce rozběhne. Měl jsem pocit, že i v této formě nebudu mít proti jeho síle žádnou šanci, ale moje zásoba magie byla větší, takže jsem s ní rozhodně nehodlal šetřit. Vychrlím na aurina ledový vzduch, který mu ihned na celém těle začne vytvářet led a tím ho výrazně zpomalí. Zapřu se zadníma nohama do země a ignoruji veškeré protesty mého těla, než nezlomenou přední tlapou chňapnu po rukojeti sekery, kterou pevně sevřu. Nedokázal jsem ji však dostatečně zpomalit a tak se mi zasekne hluboko do pravého ramene. Já se však Aurinovi zakousnu do ramene a nehodlal jsem ho pustit. Místo toho mu začnu do těla pouštět opravdu velmi silnou elektřinu, kterou jsem se ho snažil usmažit

Snažil jsem se k němu co nejrychleji dostat ale krytsalyk které se mi tvořily na kůži mě výrazně zpomalovaly. Tiše zanadávám a se zavrčením na něj zaútočím. Bylo to ale obtížnější než jsem čekal a tak se mi ho podaří hned několikrát netrefit. Brzy mi rukojeť sekery chytí a tak se zavrčením škubnu k sobě ale ten bastard se mi stihne zakousnout do ramene. Když ucítím ostrou bolest v celém těle, zasyčím a několikrát hlasitě vyjeknu. Měl jsem pocit jako kdyby se mi smažily všechny orgány, což asi nebyl jenom pocit. Mou jeidnou záchranou v téhle chvíli byla moje Nephalemka.

"Khoro! Pojď sem nebo taťka umře! Podej mi ruku, holčičko moje..." zavrčím v bolestech ale když se v jejich očích odrazí slzy, se kterými se ke mě rozběhne a natáhne ruku, zabodnu oči do démona. Nebude riskovat její život, tím jsem si byl jistý.

Dřív než jsem ho stačil usmažit zavolá na Khoru, aby k němu přišla, vpustím do něj ještě víc magie, ale sotva se Khora dostane blíž, vyškubnu mu kus masa a odskočím dozadu, než zavrčím a zadívám se na ty dva. Nemohl jsem teď útočit, zranil bych i mojí Khoru. Proto se změním zpátky do démonické podoby a dopadnu na jedno koleno, zatímco jsem lapal po dechu.
"Khoro... Lásko... Prosím... Nechci ti ublížit, víš, že tě miluji... Prosím, jdi od něj, brzy bude po všem, už ho nenechám, aby ti dál ubližoval," dostanu ze sebe udýchaně a i přesto, že mi bylo na omdlení se postavím na nohy. Nezbývalo mi už moc síly, ani magické energie. Potřeboval jsem to ukončit jediným útokem, do kterého dám veškerou svou zbývající energii... Jenže který bude nejúčinnější?

Hlasitě vyjeknu bolestí když mi z ramene vykousne kus masa a odskočí dozadu. Nephalemka byla podle všeho to jediné, co ho drželo dál od nás. Těžce dopadnu na kolena a zapřu se rukama o zem. Unaveně jsem oddechoval a stáel cítil pulzující bolest v celém těle a tak vyprsknu chomáč krve a probodnu pohledem démona, který se změnil zpět. Sotva na ní začne mluvit, otočím se líně na Nephalemku a zamračím se.

"Princezno, přece mě zase neopustíš! Pamatuješ jak to dopadlo minule když mi tě odvedl padlý? Holčičko moje, nemůžu tě zase ztratit," vydechnu a natáhnu se k její ruce, kterou po chvilce chytím. Jen co se na mě podívá, prudce ji stáhnu k sobě a chytím ji kolem krku.

"Ještě krok a rozmačkám ti ji..." vydechnu a co mě překvapí, byly slzy které se mi objevily v očích. Doufal jsme že poslechne a odejde, nechtěl jsem ji zabít ale nechtěl jsem ani umřít. Nephalemka sebou poplašeně párkrát škubne, ale hned na to se uklidní a zabodne oči do Xaphana.

"Balaure?" vydechne vyděšeně a já se zamračím ještě víc. Proč... proč mě v jeho přítomnosti vůbec neposlouchala? Než se objevil všechno bylo parádní!