Isaac & Rachel

"Myslím že po tom zjebu co od ostatních dostal...si příště rozmyslí kam a koho pošle," zavrčím ji hned na odpověď a zamyslím se nad Blakem, ještě po tom co mi sdělí. Chápal jsem její starosti a také jsem nemohl říci, že bych byl nadšený z toho jak se oči mé společnice při každím boji mění v panenku bez života, ale neměl jsem právo ji do toho mluvit a pokud se bude chtít vrátit do boje... podpořím ji a možná se to časem změní. Nakonec se zhluboka nadechnu a zasměji se.

"Až na ty mrtvolný oči a suché fráze, jsi byla docela cool," vycením na ni zuby se smíchem, než ji znovu rozcuchám vlasy a povzdechnu si. 

Jen přikývnu, doufala jsem, že Connor začne víc přemýšlet o tom, koho kam poslat a přestane být takový bezohledný hajzl. Povzdechnu si a zůstanu chvíli potichu, když však Isaac poznamená, že až na mrtvolný oči a suché fráze jsem byla docela cool, podívám se na něj, než se bleskurychle natáhnu pro dýku, která ležela na stolku vedle postele, kam mi ji vždycky dával Garett, už jen ze zvyku, protože jsem poté byla klidnější, a vrhnu si proti Isaacovi. Mé svaly zaprotestují, ale teď mi to bylo jedno. Narazím do něj tak silně, že se převrátí dozadu i s židličkou a já skončím na něj. Seděla jsem na něm s dýkou v ruce, mrtvýma očima a šíleným úšklebkem na rtech.
"Suché fráze, Izzy?!" řeknu a začnu se smát.
"Byl bys radši, kdybych se pokusila zabít i tebe, hmm? To by ale nebyla taková legrace! Nic necítíš, nebudeš křičet bolestí, prosit o milost a potom, abych tě zabila!" zasyčím na něj a napřáhnu se s dýkou namířenou proti jeho hlavě. Necítila jsem však žádnou krvežíznivost, spíše neskutečnou hravost. Jindy by mě také možná vyděsilo, jak snadno dokáži sklouznout do jednoho ze svých 'výpadků.' Nebo ho spíš vědomě vyvolat?

Sledoval jsem ji a přemýšlel, na malý moment jsem zklouzl hlouběji do svých myšlenek a to byla chyba. Z ničeho nic se prudce natáhla pro cosi na stole a než jsem se nadál, letěl jsem k zemi i s židličkou a mířila mi dýkou na hlavu. 

"Máš pravdu... nebudu křičet," odpovím ji s pobaveným úšklebkem a zadívám se do jejich očí, které postrádaly jiskru života. Pochopil jsem že tohle je jeden z těch jejich výpadků o kterém mluvil Garett, ale nesnažím se ji nějak bránit, spíše jsem byl zvědavý co udělá, jestli se mě opravdu pokusí zabít a... byla rychlá, nevyzpytatelná, takže jsem si ji neustále hlídal. Byl jsem připravený ji kdykoli chytit ruku.

"Co uděláš ty náš malý roztomilý psychopate?" zakřením se, v tuhle chvíli jsem si prostě nemohl pomoci a narozdíl od jiných jsem tolik neplašil, možná protože jsem byl v hloubi duše stejný. 

Zastavím svou ránu kousek od jeho hlavy a nakloním hlavu na stranu. Vůbec se nebránil a vypadal zcela klidně. Na rozdíl od ostatních, kteří vždycky začali vyvádět, když jsem měla jeden ze svých výpadků. Nebo jsem byla sama sebou? Odpoví mi s pobaveným úšklebkem, že mám pravdu, že křičet nebude.
"Jaká škoda," zavrním pobaveně a sleduji jeho výraz. Zvědavě se mi díval do očí a po chvilce se zakření a nazve mě malým, roztomilým psychopatem. Začnu se hlasitě smát jako šílenec. Sotva jsem popadala dech a slzy jsem měla na krajíčku.
"Ty jsi vážně pošuk!" dostanu ze sebe a poté se opět rozesměji. Trvalo ještě nějakou chvilku, než jsem se uklidnila a zadívala na Isaaca s úsměvem na tváři. Stále jsem na něm obkročmo seděla a po chvilce mu položím ruce na hrudník a pomalu přejedu po svalech až k břichu. I přes tričko a vrstvu obvazů jsem stále cítila, jak je vypracovaný. Pomaličku se k němu natáhnu a skloním, než si na něj úplně lehnu a udělám si z něj velký polštářek.
"Nechce se mi vstávat," zamumlám.

Zastaví svou ránu a nakloní hlavu na stranu. Chvíli mě propalovala pohledem a vůbec nic neříkala, než utrousila že je to škoda. Jak pro koho, měl jsem nutkání procedit skrze zuby ale nakonec se jenom ušklíbnu jejímu smíchu a přeměřím si ji pohledem. Sdělí mi že jsem pošuk a začane se smát, než ji to přejde a usměje se. Stále se na ni dívám stejným pohledem, zatímco mi položila ruce na hrudník a sjela jimi až k mému břichu. Brzy na to se začne až nebezpečně přibližovat a tak zpozorním, hned poté co si na mě lehne a udělá si ze mě polštář. Zamumlá že se ji nechce vstávat a tak se zasměji než ji položím ruku na záda.

"Tak nevstávej," ušklíbnu se pobaveně a rukou ji pomalu vjedu ze zadu do vlasů.

Byl vážně pohodlný, hřál a tím tuplem se mi nechtělo vstávat. Pousměji se, když řekne, abych nevstávala a tak nepatrně přikývnu a překvapeně vydechnu, když mi rukou zajede do vlasů. Hned na to však spokojeně zamručím a trochu víc se k němu přitulím. Měla jsem hlavu na jeho hrudníku a tak jsem mohla zřetelně slyšet tlukot jeho srdce. V tuhle chvíli mi bylo jedno, jak tohle vypadá, prostě jsem si užívala tuhle chvilku. Jen jsem doufala, že to pro Isaaca není až moc nepohodlné.
"Isaacu?" oslovím ho po chvilce tiše a trochu zvednu hlavu, abych viděla jeho výraz.
"Jsme... Přátelé?" zeptám se trochu nejistě a ani jsem netušila, co to do mě vjelo. Měla jsem na jazyku i další otázku, jestli mu na mě záleží, ale tu jsem se neodvážila vyslovit nahlas a... Připadala jsem si teď jako malé dítě.

Zhluboka se nadechnu když nepatrně přikývne a zadívám se nad sebe. V pokoji bylo mě vyhovující přitmý a jen malá otravná lampa svítila někde vzadu. Nějakou chvíli jsem jenom tak hleděl do stropu a přemýšlel o Rachel a o Garettovi. Brzy na to se dostavily myšlenky i na všechno ostatní a tak si povzdechnu a nakonec zavřu oči. Až když mě malá společnice osloví, zadívám se jejím směrem. Zeptá se mě jestli jsme přátelé a já se na chvíli zarazím, zatímco jsem se dál chladně díval do jejích očí.

"Co bys řekla?" položím otázku se stále stejným pohledem a znovu ji lehce pohladím ve vlasech, než nakonec svěsím hlavu a zůstanu hledět na strop. Záleželo mi na ni, ale pravděpodobně bych ji to nikdy neřekl... Ne, možná i řekl ale jak by na to reagovala? Když se na mě tiskla, cítil jsem každou část jejího těla, břicho, hrudník... Přišla mi tak drobná a maličká... no to nejspíše protože je drobná a malá. S povzdechem se ušklíbnu svým myšlenkám než se začnu hlasitě smát sám sobě. 

Jakmile ho oslovím, zadívá se na mě a když se ho zeptám, jestli jsme přátelé, zarazí se a chladně se na mě zadívá. Ihned pocítím zklamání, vždyť to sám před nějakou dobou řekl. Jsme jen parťáci. To, že tady seděl mohla být náhoda, nemusel.. Ale jeho hlas... Byla jsem zmatená, nevyznala jsem se v něm a když se mě zeptá, co bych řekla, zarazím se. Chtěla jsem vyhrknout, že samozřejmě, že jsme, ale... Nemohla jsem vědět, jak to bere on.
"Chtěla bych to tak... Záleží mi na tobě," vydechnu po pravdě a trochu nejistě se usměji. Svěsí hlavu a zadívá se na strop, i já si hlavu položím zpátky na jeho hrudník a zavřu oči. Co... Jsem to zase plácla? Neměla jsem nic začínat. Co když jsem to teď pokazila? Co když se mi začne vyhýbat, protože... Mu začnu být otravná a... Můj mozek pracoval na plné otáčky a vymýšlel nejrůznější scénáře, které by mohly nastat.

Stále mě sledovala a já se stále stejným výrazem očekával jak mi odpoví. Chtěla by to tak, záležlo ji na mě. Nad těmi slovy jsem pořád přemýšlel, dokola a dokola a ať jsem chtěl jak jsem chtěl, nemohl jsem skrýt tu skutečnost... že ji mám rád.

"Jsi si jistá že se chceš přátelit... s někým takovým?" zasměji se a poukážu tím na celou svoji maličkost, než zase zvednu hlavu abych se na ni zadíval. Ležela se zavřenýma očima a tak se pousměji, než ji pohladím ve vlasech. "...protože já to mám stějně," přiznám nakonec ale chladného tónu na konci se prostě nevyhnu, neuměl jsem to ani říct jinak, s nějakými náznaky emocí v hlase... než bylo pobavení, ironie nebo otrávenost... Nebyl jsem takový a buď si na to ostatní zvyknou nebo s tím budou mít velký problém, měnit jsem se nehodlal. 

Zasměje se s tím, jestli jsem si jistá, že se chci přátelit s někým takovým. Na chvíli se zaseknu, než mu položím ruku na hrudník a zamyšleně začnu prstem kreslit kroužky. S někým, jako on... Se zvláštním, pohledným, praštěným, lehce šíleným mužem... Mužem, na kterého je v nejhorších situacích spolehnutí, stará se o ostatní, je mi s ním dobře a cítím se v bezpečí. S mužem na kterém mi záleží. Přikývnu, ale všechno tohle raději neřeknu. Znovu mě pohladí po vlasech, než řekne, že to má stejně. Řekl to chladně, ale takový on prostě byl. Byl to idiot a moje mumie. Zvednu hlavu a zeširoka se na něj usměji, než se natáhnu a se smíchem mu dám pusu na tvář.
"Jsi vážně idiot," zasměji se, než z něj slezu a posadím se vedle něj na zem.

Sledoval jsem ji a absolutně netušil co na to řekne, doufal jsem že se na mě nenaštve a nezačne s tím že si z ní utahuji, protože to by mě slušně nasralo a opakovat jsem to nehodlal. Místo slov ale přikývne a když se ke mě natáhne a dá mi pusu na tvář, povzdechnu si. Nebyl jsem na tohle zvyklý a ani jsem nezaregistroval že se mi na zakryté tváři objevil ruměnec. Bylo to milé gesto a tak nějak mě na moment odzbrojilo, že jsem akorát překvapeně zamrkal a tiše zavrčel když mě označila za idiota a nakonec ze mě slezla. Posadila se vedle na zem a tak jsem se na ni ještě chvíli ohlížel, než se postavím a podám ji ruku.

"Chceš se projít? Pomůžu ti, potřebuješ se protáhnout a...pořádně najíst ne?" zeptám se ji. 

Chvíli ještě ležel na zemi, než se posadí a nakonec i postaví s tím, jestli se nechci projít, že mi pomůže a musím mít hlad. Párkrát zamrkám a až poté se uvědomím, že doslova umírám hlady.
"Jídlo by se hodilo," vydechnu a přijmu jeho ruku, pomocí které se pomaličku postavím na zesláblé nohy. Celkem jsem se divila, že jsem se dokázala vymrštit z postele tak rychle, když jsem teď sotva stála. Nakonec se na něj tak trochu pověsím a usměji se, než se pomalu rozejdeme ke dveřím a následně k jídelně.
"Díky Isaacu... Je fajn si protáhnout nohy... Je hrozné tak dlouho ležet," vydechnu po cestě, ale brzy se mi nohy roztřesou ještě víc a cítila jsem se unavená. Zastavím, čímž donutím zastavit i Isaaca a natáhnu k němu ruce jako malé dítě, které žádá o to, aby ho dospělý zvedl.

Chvíli nic neříkala, jenom zamrkala a uznala že jídlo by se hodilo. Museli jsme ale do jídelny a tak když přijmula mou ruku, pomohl jsem ji na roztřesené nohy. Sledoval jsem ji a podpíral, nikam jsme nespěchali času bylo dost. Byla na mě pověšená ale... jako kdyby mi to mohlo vadit... Povzdechnu si a když mi sdělí že protáhnout si nohy je po takové době fajn, zavrtím hlavou.

"Vím, ležel jsem čtyři měsíce..." odpovím ji zatímco jsme pokračovali dál v cestě. Najendou se ji ale rozklepou nohy ještě víc a tak se na ni otočím a sjedu ji pohledem.

"V pohodě?" zeptám se ale sotva to udělám, natáhne ke mě ruce jako malá a tak ji chvíli sleduji. Povzdechnu si než ji se zavrčením vezmu do náruče a vydám se do jídelny, kde najdu nějaké pohodlnější místo, na které ji posadím. Nakonec se domluvíme na výběru jídla a protože jsem měl hlad, donesl jsem si také nějaké, zatímco se posadím naproti Rachel.

"Najíst se už zvládneš sama ne?" vyprsknu na ni a pustím se do své porce jídla. 

Připomene mi, že ležel čtyři měsíce a tak trochu sklopím hlavu. Nechtěla jsem mu tyto události jakkoliv připomínat, ale pořád se mi to nějak dařilo. Mě mírná skleslost mě ale přejde v momentě, kdy mě vezme do náruče. Sice nevypadal nadšeně a vrčel, ale... U čeho tyto dvě věci nedělal? Spokojeně se nechám nést až do jídelny, kde mě posadí za stůl a dohodneme se na jídle, než nám oběma něco přinese. Okamžitě se do jídla pustím, zatímco jsem přemýšlela, co dál. Jen mě přeruší Isaacovo vyrušení o tom, jestli se najíst už zvládnu sama.
"Doufám," odpovím mu se smíchem a poté se znovu pustím do jídla. Chvíli jsem potichu, než přestanu jíst a zadívám se na mumii přede mnou.
"Isaacu... Až se dám do pořádku... Šel bys se mnou zase na nějakou misi?" zeptám se ho zvědavě a upřu na něj svůj pohled. Chtěla... Chtěla jsem se zase vrátit do akce a... Ze všech esperů tady jsem právě mu věřila nejvíc a tak jsem s ním chtěla jít.

Stejně jako Ray se pustím brzy do jídla a předtím jsem si ani neuvědomil jaký jsem měl hlad. Jídlo bylo za chvíli tu tam a já se zadíval na mou společnici, která do sebe házela kousky jídla, než se zasekla a zadívala se na mě. Chtěl jsem na ni zavrčet co je že nejí, ale brzy jsem se dozvěděl proč. Chtěla abych sní šel na misi až se dá teda do pořádku.

"Zack, říkej mi sakra Zack!" zavrčím na ni a probodnu ji pohledem, než se natáhnu pro skleničku ze které se napiji a třísknu s ní nechtěně o stůl. Chvíli se nad tím zamyslím než si povzdechnu a obrátím oči v sloup.

"Fajn, není problém... navíc bych nebyl nadšený kdyby si dostala jeden z těch svých "nechci žít" stavů a někdo by tě zabil. Nevím jak bych to pak vysvětloval Garettovi," zamručím a znovu se natáhnu pro skleničku.

Dřív než mi odpoví na mě podrážděně zavrčí, abych mu říkala Zack. Povzdechnu si, Isaac se mi líbilo víc, nebo když tak Izzy, ale... No nechci ho štvát, takže na to zkusím myslet. Divila jsem se, že sklenička vydržela a nerozbila se, i když s ní tak hodně třískl, ale přestanu to řešit v momentě, kdy mi odsouhlasí, že se mnou půjde. Ještě poznamená, že nechce, abych dostala jeden z těch svých stavů a někde zemřela. Povzdechnu si a svěsím hlavu.
"Na lovu mám dva stavy... První je 'Chci zabít všechno, co se hýbe,' a druhý 'Chci zemřít, ale ne rukou nadpřirozených,' nevím, proč se mi to děje... Tedy... Mám tušení, ale..." řeknu a sama se zamotám do svých slov, než třísknu hlavou o stůl.
"To co se stalo minule dělám jen v bezvýchodné situaci, když jsem bez zbraně," vydechnu potichu a zamračím se.

Pohodlněji jsem se opřel o židličku a hodil si nohu na nohu, opřel se o opěrátko, zatímco jsem ji sledoval Dojídala a teď vypadala že nad něčím přemýšlí a tak jsem ji nechtěl rušit, jen jsem si nakonec dal ruce za hlavu a začal se na židli houpat. Najednou ale svěsí havu a povzdechne si. Nadzvednu obočí a čekám co zní vypadne, nakonec se mi svěří s tím že má na lovu dva stavy, kterých jsem si už stačil všimnout.

"Takže od tebe nemám očekávat žádnou spolupráci?" zeptám se a přelétnu pohledem prázdnou místnost. Nakonec ještě něco dodá a tak se zamračím, než se natáhnu ke stolu ale nějak to nevychytám a převrátím se i s židličkou dozadu. Párkrát zamkrám, ležel jsem na zemi s nohama nahoře a zavrčel si pár nadávek pod nos, než jsem se vyškrábal na nohy a natáhl se pro židličku.

"Takže je to s tebou složitý ať máš nebo nemáš zbraň. Bože ženská ty jsi náročná..." zavrčím než se vůbec narovnám a otočím na kuře.

Stále jsem seděla opřená s hlavou o stůl a přemýšlela nad svým 'stavem.' Zvednu ji, až když se mě zeptá na otázku.
"Ne, to ne... Budu... Nevyzpytatelná, ale většinou rozkazy poslouchám... Buď ale budu moc hrr, nebo opravdu poslušná... Bez života a energie," řeknu a hned na to uvidím, jak se Isaac rozplácl na zemi, jelikož se zhoupl moc na židličce a ta se převrátila. Okamžitě se začnu smát, viděla jsem z něj jen nohy a... Bylo to hrozně vtipné. Hned mě přešla skleslá nálada. Po chvilce se přestanu smát a Izzy se postaví s tím, že je to se mnou složitý.
"Já vím," řeknu s povzdechem a prohrábnu si vlasy.
"Divím se, že na mě měl Garett za ty roky trpělivost," zamumlám si pod nos a opřu se rukama o stůl.

Židlička byla na svém místě a tak si povzdechnu než ji přirazím ji nohou ke stolu, který se trochu zatřese zrvona když na něm měla opřené ruce. Chvíli ji jenom tak sleduji a přemýšlím nad vším co řekla. Takže měla hned několik stavů na které bych si měl dát pozor, což se mi líbilo. Pomalu si obejdu stůl a dojdu až k Rachel, než se s úšklebkem nakloním jen kousek od jejího obličeje. Skláněl jsem se nad ní a skoro ji dýchal do očí.

"Tak s tebou alespoň nebude nuda," řeknu šibalsky s roztaženými koutky do obou stran, než se se smíchem odtáhnu a přejedu pohledem celou místnost. Jídlo už bude mít určitě studené zatím co tady se mnou klábosí a já tak nějak pochyboval že už to bude jíst. 
"Staral se o tebe celé ty dny... mělas vidět jeho kruhy pod očima, ten by nešel spát kdybych ho nekontroloval. Bál se o tebe..." odpovím a posbírám nádobí ze stolu než ho odnesu. 

Kopne do židličky tak silně, že jsem otřes cítila i poté, co narazila do stolu. Zašklebím se nad jeho silou a poté sleduji, jak obchází stůl. Začne se ke mě sklánět a mě se rychleji rozbuší srdce. Co to dělá? Co to sakra dělá? Klid, Rachel! Je to Isaac, ten... Ten o tebe nikdy nebude mít zájem, tak proč plašíš! Proč v to sakra doufáš?! Lehce zčervenám, ale on se jen ušklíbne a šibalsky řekne, že se mnou alespoň nebude nuda. Naštvaně do udeřím do hlavy, než ho od sebe odstrčím a nafouknu se. Vážně jsem byla zklamaná, že... Neudělal něco jiného? Raději se zaměřím na to, co mi říkal o Garettovi a pousměji se.
"Vždycky se o mě hrozně bál... Už od začátku. Tolik toho pro mě udělal. Hodně mu dlužím," řeknu s úsměvem a sleduji, jak Isaac posbíral nádobí a odnesl ho někam pryč.

Její reakce byla k pokukání a já se nad tím opravdu bavil. Zatímco zčervenala, napřáhla se aby mě udeřila do hlavy, než mě od sebe odstrčila a nafoukla se jako malé dítě. Pobaveně jsem se zasmál a odnesl nádobí, zatímco se orzpovídala o Garettovi.

"Není to tvůj biologický otec že?" vydechnu otázku, už několikrát jsem si opakoval že si nejsou vůbec ničím podobní až na to že sdílí stejné kvality v práci, ale nikdy jsem ji neslyšel říct táta nebo oec, vždy to byl pouze Garett. Chvíli na to se ale vrátím a povzdechnu si, než pokrčím nohu a zadívám se na Ray. 

"Chceš potom něco dělat nebo se ještě budeš šetřit?" zeptám se po chvilce mlčení. 

Zeptá se mě na otázku, která byla celkem dost obvyklá a tak se pousměji a přikývnu.
"Adoptoval mě když mi bylo... třináct. Mě a podle všeho i mou mladší sestru," řeknu tiše a zamračím se, než zavrtím hlavou. Kdybych... Garetta neslyšela, tuhle informaci bych ani nevěděla. Možná by však bylo lepší ji nevědět. Netušit, kdo je ta dívka, kterou jsem tak živě viděla před očima pokaždé, co jsem do ruky vzala zbraň. Raději bych věděla všechno, pamatovala si to... Než vědět, že si nic nepamatuji. Zadívám se někam před sebe s nepřítomným výrazem a proberu se až když se mě Isaac zeptá, jestli se chci ještě šetřit, nebo něco dělat.
"Vůbec... Vůbec si nepamatuji na své pravé rodiče. Měla bych, ale nepamatuji. Ani na svou sestru a... A to jsem... Byla jsem to já, kdo ji... Já ji..." řeknu místo toho, abych mu odpověděla na otázku a zcela se na chvíli zaseknu.
"Zabila jsem vlastní sestru a ani si to nepamatuji," vydechnu nakonec a s prázdným výrazem se zadívám před sebe.

Sledoval jsem ji a očekával odpověď na otázku, ale rozhodně jsem nečekal že z ní vypadne tohle všechno a na chvíli jsem se zasekl a netušil jem co říct když se s prázdným pohledem zahleděla před sebe. Hledal jsem snad správná slova? S povzdechem si prohrábnu vlasy a dojdu blíž k Raychel, než ji podám ruku.

"To... je mi líto..." sdělím ji přestože jsem se chtěl zeptat na důvod ale neudělal jsem to. Nechtěl jsem se v tom rýpat a určitě k tomu musela mít důvod, nebo to byl jeden z jejich stavů který to zavinil? Právě proto jsem se nechtěl ptát a tak jsem to raději nechal být a snažil se rychle vymyslet nějaké téma. To mi připomnělo...že už mám týden problém se svou zbraní, skoro jako kdyby stávkovala a odmítala mě poslouchat přesně tak jak chci. Napadlo mě žeby možná Arci....Nevím jestli mi něco řekne ale sám jsem za tím dědkek nešel už jenom protože jsem si...no prostě nepamatoval cestu.

"Až se budeš cítit lépe, skočím se mnou k Archibaldovi?" zeptám se ji.

Dojde ke mě blíž a tak zvednu hlavu a zadívám se na něj uslzenýma očima. Natáhne ke mě ruku, kterou vezmu a aniž bych pořádně tušila, co dělám, přitáhnu si ji k obličeji a opřu si o Isaacovu ruku tvář. Na chvíli zavřu oči, jeho dlaň byla mnohem větší než ta moje a bylo to... Uklidňující. Řekne mi, že je mu to líto a tak přikývnu, než si povzdechnu a znovu otevřu oči. Trochu se pousměji a pustím jeho ruku, než se pomaličku postavím na nohy. Už se mi vracela trochu síla a tolik se mi netřásly. Chvíli bylo ticho, po kterém se Isaac zeptá, jestli s ním půjdu za Archibaldem, až mi bude líp.
"Pokud mě tam odneseš na zádech, můžeme jít hned," řeknu, kvůli tomu magorovi určitě přijdu na jiné myšlenky. A to jsem právě potřebovala. Navíc bude určitě mít nějaký lektvar, po kterém se rychleji zotavím a tak znovu natáhnu ruce k ISaacovi, aby mě zvedl, než se ušklíbnu.

Dívala se na mě uslzenýma očima a já... poprvé jsem se cítil tak nějak zvláštně. Nechtěl jsem ji vidět v slzách a tak jsem ji chtěl přivést na jiné myšlenky. Vezme mou ruku ale místo toho aby se postavila si ji přitáhne k tváři a zavře oči. Nějakou chvíli takhle setrvala a tak jsem vydržel i já, zatímco jsem se ubíral myšlenkami všema směry. Chvíli poté se vzpamatuje a tak ji pomůžu na nohy. Byla ochotná tam se mnou zajít hned pokud bych ji zase odnesl ale když pronese záda jen zakroutím hlavou a nakonec ji chytím za bok a pod koleny, než si ji hodím do náruče a rozejdu se z jídelny pryč. 

"Jen mi musíš říct kudy...nepamatuji si to, to je jediný důvod proč jsem tam nešel sám," vydechnu a zamračím se, než za námi zavřu dveře a rozejdu se po chodbě směrem jakým mě Ray naváděla.