Isaac & Rachel

Neodpoví mi, místo odpovědi hned zavrčí, kde je Rachel. Povzdechnu si, než se zadívám směrem, kterým byla její postel a zavrtím hlavou.
"Pořád tady, je v kómatu," vydechnu tiše a na chvíli zavřu oči. Lehce sebou cuknu, když se Isaac prudce posadí a poté poslouchám jeho rozčilená slova. Sám se zamračím a založím si ruce na prsou.
"Nemyslel jsem v boji, ale teď. Popravdě máš můj obdiv, nejsi lovce zase tak dlouho a ubránil ses přesile, zabil mnoho z nich a ještě uchránil spolubojovníka," řeknu mu s povzdechem a následně mu položím ruku na rameno.
"Neudělal jsi nic špatně, právě naopak... Chyba byla ve velení," zavrčím naštvaně a pevně stisknu ruce v pěst, než se rozkašlu a unaveně se posadím na židličku.

Sledoval jsem ji a nakonec jsem si uvědomil, že tady nic nezmohu a že nějakým plašením akorát přidělám Garettovi na starostech a práci. 

"Popravdě jsem pořád učeň... ne lovec," odpovím a zatím co si založil ruce na prsou, začnu pátrat v jeho očích. Nebyli si s Rachel vůbec podobní... Měl ale pravdu, si já byl překvapený tím, že jsem tam opravdu nepadl. 

"Chyba ve vedení... pěkná omluva," zavrčím podrážděně a zcela ironicky, než zvednu ruku a položím ji na tu Garettovu, kterou měl na mém rameni. 

"Connor je poháněný sobeckou touhou, jde mu to vidět na očích a také jsem si toho všiml už když mě tehdy přišel navštívit do nemocnice. Moc toho o něm nevím, ale přestože mě pohání podobná ne-li stejná touha jako jeho a nepřál bych si nic jiného než vyvraždit všechny nadpřirozené do posledního... jsou věci, na kterých mi záleží víc," zavrčím chladně, než se nadechnu abych pokračoval. "Connor nás potřebuje stejně jako mi jeho. Pokud se takhle bude chovat dál... o všechny přijde a zůstane sám... a jedinec nedokáže změnit celý světm to mě naučila válka..." vydechnu a zadívám se na něj. Byl jsem tehdy mladý a hloupý, chtěl jsem stoupat v pozici a změnit celý svět, ale došlo mi že toho nikdy nedosáhnu sám a právě k tomu jsem potřeboval schopné spojence, kteří sdíleli stejný cíl. 

"Garette, běž se natáhnout. Zůstanu vzhůru... Takhle nikomu nepomůžeš a kdyby něco probudím tě."   

Překvapeně zamrkám, když mi sdělí, že je stále učeň a ne lovec. Ale mělo mě to napadnout, byl tady jen chvíli, přestože svými schopnostmi by si zasloužil hodnost lovce. Ale na to byl čas, potřeboval ještě nějaké zkušenosti. Podrážděně zavrčí, že chyba ve vedení je dobrá omluva a nakonec položí ruku na tu mojí a začne mluvit o Connorovi a armádě. Sledoval jsem ho a pozorně poslouchal. Měl pravdu a nemohl jsem se zbavit pocitu, že by z něj dobrý vůdce byl. S Connorem si byli hodně podobní, alespoň z toho, co jsem slyšel. Oba byli poháněni pomstou, byli cílevědomí, rození vůdci, to musel Isaac prokázat už v armádě. Ale Zack měl zdravý rozum, když to tak řeknu. Na první pohled by se to tak možná nezdálo, ale Connor byl zaslepený pomstou, zatímco Isaac dokázal myslet racionálně. Byl jsem tak zamyšlený, že se leknu v momentě, kdy na mě mladík promluví s tím, že si mám jít lehnout.
"Nevím, jestli usnu," povzdechnu si a stočím svůj pohled směrem k Rachel. Nakonec se ale přeci jen postavím na nohy a lehnu si do jedné z postelí.
"Máte podobné důvody, proč jste lovci. Connorova manželka a syn byli zavražděni nadpřirozenými a jejich dům zapálen... Přežila jen jeho dcera, kterou na lovu kousl upír. Už není tím, kým býval," řeknu potichu, než se převalím na bok tak, abych viděl na Isaaca.
"Jestli... Máš nějaké otázky, ptej se, potřebuji přijít na jiné myšlenky a potom možná konečně usnu," řeku lehce prosebným tónem. Opravdu by mi to teď pomohlo.

Zakroutím hlavou když se mě lekne, ale nakonec si přeci jenom nechá říct a odebere se do postele o kousek dál. Nedivil jsem se jeho starosti... Rachel byla v kómatu a ani mě tohle vědomí nenechávalo klidným. Chvíli na to se otočí mým směrem a začne mluvit o Connorovi. Poslouchal jsem ho a samotného mě překvapí co se dozvím. 

"Teď už nejspíše chápu, proč mě tehdy vybral," povzdechnu si a nakonec se posadím tak abych se mohl opřít zády o zeď a zavřít oči. Spát jsem ale nehodlal.

"Tehdy jsem se vracel z výcviku domů, měl jsem dovolenou ale jako plukovník nepřipadalo v úvahu abych se ho nezúčastnil... mohl jsem přijít o práci a má rodina byla závislá pouze na mém platu. Bylo pozdě v noci a já byl opravdu unavený, těšil se za rodinou.... Nikdy by mě nenapadlo že narazím na dva nadpřirozené, kteří spolu vedli souboj přímo v ulicích města," vydechnu a povzdechnu si. Tohle bylo poprvé co jsem to od celé té události, byl někomu schopen říct...

"Odkloněné kouzlo zasáhlo náš barák, jehož část se po výbuchu okamžitě sesypala. Bez přemýšlení jsem se rozběhl do hořícího domu. Měl jsem desetiletou dcerku a čtrnáctiletého syna. Manželku v domě uvěznil trám a tak jsem ji tam musel nechat. Podařilo se mi zachránit syna, ale dcera na následky popálenin zemřela," vydechnu a stisknu ruce v pěst.

"A můj syn... mě nenávidí. Brzy na to jsem přišel o práci a propadl zoufalství, ztratil jsem svou bývalou zodpovědnost, poddal se bezmoci a zájem o život se někam vytratil," vydechnu a do očí se mi nahrnou slzy, které okamžitě zaženu a schovám za zoufalý smích. 

"Na tom už stejně nezáleží, nevrátím to co jsem neochránil," zasměji se a zadívám na své ruce. Kdybych měl tehdy tuhle sílu... mohlo to dopadout jinak, ale neměl jsem ji. 

Povzdechne si s tím, že už chápe, proč si ho Connor vybral. Lehce se zamračím a pohodlněji si lehnu. Sledoval jsem mladíka, který najednou vypadal mnohem starší a ztrápenější. Začne mi tiše vykládat o tom, co se mu stalo. Jeho příběh byl podobný tomu Connorovu, ale netušil jsem, co mu mám říct. Co chcete říct člověku, který takhle tragicky přišel o rodinu? Měl jsem navíc pocit, že lítost Zack opravdu chtít nebude a tak ho tiše poslouchám až dokonce a posadím se na posteli.
"Děkuji za důvěru, Zacku. Vážím si toho a je mi to líto," vydechnu přeci jen nakonec a můj pohled se stočí k Rachel. Také jsem toho dost ztratil a ona byla to jediné, co mi zůstalo. Ani si to neuvědomím a po tvářích mi začnou stékat slzy, které však rychle setřu. Tohle muselo pro Zacka být opravdu citlivé téma a já nevěděl, jestli se můžu ptát, nebo ne.
"Co... Tvůj syn? Kde je teď?" zeptám se nakonec a doufám, že jsem nic neposral.

Ještě notnou chvíli jsem seděl a opíral se o postel, než můj pohled spadne na Garetta, kterému se v očích odrážely slzy. Ohlédl se na Rachel a mě byly jeho pocity okamžitě jistá.

"Omlouvám se jestli jsem tě nějak rozhodil,"  odpovím sotva mi poděkuje za důvěru s tím že je mu to líto. Poté se ale zeptá na to kde je můj syn a tak si povzdechnu.

"Byl jsem čtyři měsíce připoutaný na lůžko, nemohl jsem se o něj starat a tak jsem ho poslal ke známému z armády, který mi toho hodně dlužil. Stále u něj bydlí... poprosil jsem ho aby mu dal nějaké základy z vojenského výcviku a pohlídal mi ho," odpovím na jeho otázku a zamračím se sám nad sebou. 
"Teď... už si jdi opravdu lehnout," zavrčím na něj. 

Po boji proti upírům a démonům jsem se den zdržel v základně, než jsem opět vyrazil na lov. Moc dlouho mi to ale tentokrát nevydrželo a tak se po zhruba týdnu zase vrátím. Až na Rachel byli všichni Espeři v pořádku a já si zjistil nějaké info o Isaacovi od Connora, na kterého... Jsem byl lehce naštvaný, ale nedával jsem to najevo. Jednal jsem většinou na vlastní pěst a tak jsem mu do toho neměl co kecat. Ale... Jeho vedení bylo vlastně také jedním z důvodů, proč jsem tady nebyl. Zjistím si, kde je Isaacův pokoj a tak do něj zamířím, zaklepu, ale když se nikdo neozve, vejdu dovnitř. pokoj byl prázdný a tak si jen povzdechnu, zase za sebou zavřu a zamířím na ošetřovnu, kde ho vskutku najdu.
"Zacku," oslovím ho a zadívám se na muže v obvazech.
"My dva, trénink, teď hned," řeknu mu krátce, než se otočím a rozejdu se k tělocvičně.

Uběhl zrovna týden od naší poslední akce a já ae mezi tou dobou vyhýbal jakýmkoli dalším. Neměl jsem na ně absolutní náladu, dokonce jsem se s pár členy pohádal a poslal je do prdele. Neměl jsem na nikoho náladu a byl jsem místy vzteky bez sebe, že už se mi podařilo rozbít pár věcí. Dříve jsem si ani neuvědomoval jak těžké bylo některé věci zničit...rozbít ale s mou novou silou to bylo tak snadné... Stál jsem zrovna u Rachel na ošetřovně a díval se na její klidnou spící tvář. Byl to už týden a ona se stále neprobouzela, začínal jsem propadat strachu že už se neprobudí vůbec, už předtím neměla vůli k životu a já doufal že to nehodlá jenom tak vzdát. Trávil jsem u ní každý večer a pokoušel jsem se jí to rozmluvit, bláhové ne? Nemohla mě slyšet a přesto jsem tak nějak doufal, že k ní má naštvaná slova dojdou, jindy jsem se vztekal na to jak moc je blbá, že si měla dávat větší pozor a na druhou stranu jsem nadával sám na sebe, Connora a ostatní. Zrovna teď jsem ale neměl co říct a tak jsem se natáhl k jejím zlatavým pramínkům vlasů, které jsem chytil do ruky. Sotva se však otevřou dveře, pustím je a ohlédnu se na nově příchozího. Byl to Blake... Co jsem se zeptal Garetta byl to jeden z nejzkušenějších Esperů, ale povětšinou pracoval sám na vlastní pěst a moc času na základně netrávil. Možná proto mě také překvapilo jeho oslovení a příkaz k tréninku, se kterým se rozešel pryč. Ještě chvíli jsem se nechápavě díval na jeho záda, dokud se nevrátím pohledem k Rachel a nakonec se vydám za ním. 

Vyjdu ze dveří ošetřovny a rozejdu se k tělocvičně, po chvilce zaslechnu tiché kroky a tak pootočím hlavu a pousměji se, když si všimnu, že mě Zack skutečně následuje. Zaujal mě a já chtěl vědět, co umí, možná mu dát pár rad.
"Máš u sebe svou zbraň?" zeptám se ho, chtěl jsem, aby bojoval s tím, na co je nejvíce zvyklý. Dokonce jsem se celkem i těšil, což bylo co říct. Navíc mi přišlo, že by opravdu potřeboval přijít na jiné myšlenky. Jakmile dojdeme do tělocvičny, řeknu mu, ať se rozcvičí se mnou a zkusí držet krok. Rozhodně jsem ho nehodlal šetřit. Až po náročné rozcvičce, na kterou jsem byl však zvyklý a proto jsem se skoro ani nezadýchal, vytáhnu svou zbraň a otočím se na Zacka.
"Tak ukaž co umíš," zavrčím na něj, než proti němu vyrazím, aniž bych mu dal čas na oddech.
"Co si myslíš o Connorovi?" zeptám se po chvilce, kdy jsme si vyměňovali rány.

Tréninkem jsem nikdy nepohrdl, i když se mi do něj výjmečně nechtělo nakonec jsem souhlasil. Dneska bych si s Ray stejně moc nepopovídal, honila mě totiž nějaká melancholická, které jsem se potřeboval zbavit.

"Yo," vydechnu jakmile se mě zeptá jestli mám u sebe zbraň a koutkem oka shlédnu na prsten na mé ruce. Brzy jsme dorazili do tělocvičny a Blake mě zahrnul opravdu krutou rozcvičkou, no... nemohl jsem si stěžovat že mě bolí nohy nebo píchá v boku... tak jsem cvičil do té doby, dokud nepřestal i on. Cítil jsem se uvolněný, rozpohybovaný a tak koutkem oka zahlédnu Blakea,který vytáhl vou zbraň a se zavrčením proti mě vyběhl. Prsten se změní v kosu a s tím také jeho ránu zablokuji. Byl rychlý, silný a kolikrát jsem měl co dělat abych jeho ránu vůbec odrazil. Co jsem ale nečekal bylo když se mě zeptá na Connora. Ještě chvíli jsem si s nim vyměňoval rány, než od něj prudce odskočím.

"Že je to pitomec poháněný pomstou, která ho nakonec zničí a spolu s ním i všechno co vybudoval," zavrčím naštvaně směrem k Blakeovi, než proti němu znovu vyběhnu. 

Prsten na ruce se změní na kosu, kterou zablokuje můj útok. I s tak velkou zbraní byl dost rychlý a tohle byla opravdová výzva. Královsky jsem se bavil a to jsme teprve začínali. Chvíli mi neodpovídal a já si myslel, že hledá nějaká slova... Aby zaobalil to, co si myslí a neurazil přede mnou šéfa. Proto jsem vůbec nečekal, že mi na rovinu řekne, že je to pitomec a jeho pomsta ho nakonec zničí. K mému ještě většímu překvapení se začnu smát, ale nijak to neovlivnilo můj boj a také mi to dlouho nevydrží.
"Myslel jsem, že to nějak zaobalíš, ale upřímnost se mi líbí," řeknu mu a znovu zaútočím, tentokrát dám do úderů větší sílu, než předtím.
"Řekl by jsi mu to do očí? Souhlasíš s ním, nebo ne? Jestli ne, jsi ochoten něco udělat?" začnu se ho ptát a s každou další otázkou zrychlím. Potřeboval jsem ho dostat do úzkých, abych viděl veškerý jeho potenciál. A taky jsem chtěl najít chyby, které dělá, abych mu mohl pomoci s tréninkem.

Když se začne mé odpovědi smát, nadzvednu obočí a sparžím ho pohledem. Čím déle jsme bojovali, tím jsem se do toho dostával a po chvilce se na mé tváři objeví pobavený pšklebek, obzvláště po tom co mi sdělí že se mu upřímnoost líbí. 

"Co říct... nesnáším lháře," zavrčím si pod nos a když znovu zaútočí, postavím se tak abych jeho ránu zablokoval. Byla ale o hodně silnější než předtím a tak se zamračím a brzy na to se mi podaří nějak přizpůsobit jeho ranám. Už od pohledu a jeho postoje a držení zbraně šlo poznat že je zkušený a já měl spoustu mezer, které jsem se snažil zaplnit. Když mi položí další otázku a jeho rychlost se viditelně zvýší, přimhouřím oči a ušklíbnu se, než jednu z jeho sady ran odrazím a změním kosu v dlouhý meč abych se přizpůsobil jeho rychlosti. 

"Zaslouží si vědět co si o něm myslím ale nejsem až tak labilní abych nevěděl, že nejsem na takové pozici abych mu měl do toho co kecat," zavrčím naštvaně a i když jsem měl během týdne nutkání za ním jít a střelit mu tohle všechno do očí, neudělal jsem to. Na tvři sem i objeví pobavený úšklebek, se kterým dám do ran větší sílu a v mých očích se hravě zaleskne. "Nejsme s Conorem až tak odlišní, sdílím jeho cíle a pomsta je také jednou z mých nejsilnějších motivací, ale nestavím ji nad ostatní," vydechnu a přehodím si meč do druhé ruky, než ho v polovině útoku změním opět na kosu a zaútočím. 

"Když zůstanu sám... nic nezměním ne?" procedím skrze zuby než se hlasitě rozesměji a s vyceněnýma zubama se plně ponořím do rytmu boje. 

Zaslechnu, jak tiše zavrčel, že nesnáší lháře, nijak na jeho poznámku nereaguji a raději pokračuji v boji. Také jsem je neměl rád, nerad jsem lhal, ale občas to bylo kvůli práci potřeba. Překvapí mě, když si změní kosu v dlouhý meč a odpoví mi, že není tak labilní, aby nevěděl, co si na své pozici může dovolit a co ne.
"Myslím, že časem se dostaneš na místo, kde budeš mít větší slovo. Co pak? Co když se staneš uznávaným Stínem?" zeptám se ho znovu, chtěl jsem z něj dostat pořádnou odpověď. Co by udělal. Ani jsem netušil, proč mě to tolik zajímá. Řekne mi, že nejsou odlišní, oba jdou po pomstě, ale že on ji nestaví nad ostatní.
"A to je podstatný rozdíl," okomentuji to a cuknu sebou, když v polovině rány změní meč na kosu. Stihnu však dostatečně rychle zareagovat a zablokovat jeho útok. Procedí skrz zuby, že sám nic nezmůže a hlasitě se rozesměje, jako nějaký šílenec.
"To je pravda. Chceš však stát po boku ostatních, nebo je jen využít? Vzdal by ses své pomsty pro ostatní?" zeptám se ho znovu. Chtěl jsem vědět, co je Zack zač a podvědomě jsem věděl, že on opravdu lhát nebude. Šlo to vidět v jeho pološílených očích, ať už to zní jakkoliv zvláštně.

S každou další ranou jsem se do toho dostával a brzy se usmíval se vší spokojeností. Blake byl dobrý soupeř, měl hodně zkušeností a já si mohl zase vyzkoušet něco jiného, něco co nového co mě baví... co mě chytilo. Sledoval jsem jeho pohyby, byl silný a rychlý a já s nim držel krok jenom díky tomu, že nebojoval na plno. Z jeho pevných švihů jsem cítil tu sílu.

"Každá šance je možností jak něco změnit, posunout věci vpřed nebo couvnout. A jen pitomec zakrývá oči před pádem ostatních... zatímco kráčí vpřed," odpovím mu s úšklebkem na obě jeho otázky a prudce se po něm oženu. Ve stejnou chvíli zrychlým své údery a zatímco jsem se ho snažil zahrnout velkým množstvím rychlých ale ne příliš silných ran, změním zbraň na kratší dýku a zaútočím mu přímo na hlavu. 

"Pomsta je svým způsobem hloupá... jen blázni mají potřebu mít poslední slovo," s tím začnu do útoku opět navracet sílu a přitom se zahledím do jeho očí. Netušil jsem proč se mě na tohle všechno vyptává, ale bylo mi s nim docela do řeči, navíc... jsem se díky němu dobře bavil.

Jeho odpovědi se mi opravdu líbily, musel jsem se nad nimi trochu víc zamyslet a tak přejdu na automatickou obranu. Jen jsem se zamyšleným výrazem odkláněl jeho rány a ani jsem si pomalu nevšiml, že místo kosy na mě útočí dýkou. Měl dobrý styl boje, neustále měnil útoky, neupínal se k jednomu stylu. Věděl o svých chybách a snažil se je napravit. Potřeboval však víc zkušeností, ale... To bylo něco, co se dalo dobře napravit. Najednou proti němu prudce vyrazím, po třech ranách mu vyrazím zbraň z ruky, než jej srazím k zemi a čepel mu přiložím ke krku.
"Naučím tě všechno, co umím," vydechnu nakonec své rozhodnutí, než ho pustím, natáhnu k němu ruku a pomůžu mu na nohy.
"Pokud to vydržíš," dodám a lehce se ušklíbnu. Tohle... Si užiji. Hodlal jsem z něj totiž vydřít duši.

Přesně na ten okamžik kdy mi mi vyrazil zbraň z ruky pouhými třemi ranami a poslal mě k zemi... jsem čekal. Díval jsem se mu do očí se stále stejným výrazem a když mi sdělí že mě naučí všechno co umí, roztáhnu koutky do šíleného úsměvu než se jeho ruky chopím. Chvíli na to jsme se do sebe pustili znovu... ale to jsem ještě nevěděl co mě čeká a popravdě? Nemělo to od pekelného týdne moc daleko. 

-------------------------------------

Po tréninku s Blakem jsem se cítil hrozně vyčerpaný a tak nebylo divu, že hned poté co jsem konečně dostal volno, prospal jsem celý zbytek noci a dokonce dne. Málem jsem zaspal i mou každovečerní návštěvu u Rachel, ale naštěstí jsem se probral dostatečně na to, abych za ni šel. Seděl jsem zrovna na židličce kterou jsem měl obráceně a líně jsem se opíral hrudníkem a rukama o její opěradlo, zatímco jsem sledoval Rachel. Byl jsem tak utahaný že se mi nechtělo ani mluvit, všude na těle jsem měl modřiny a... raději jsem to nekomentoval. Po chvilce se natáhnu k její ruce, kterou vezmu do těch svých a začnu ji vykládat o tom, co se za ten týden dělo. 

Slyšela jsem něčí hlas, někdo na mě mluvil uklidňujícím hlasem, díky kterému jsem se cítila bezpečně, přestože jsem nerozuměla ani slovo. Ten hlas jsem moc dobře znala. Slýchávala jsem ho opravdu často, ale nedokázala jsem k němu přiřadit tvář, nebo jméno. Stával se však zřetelnějším a zřetelnějším. Isaac. Vykládal mi o... Ani jsem nevěděla čem, unikl mi začátek a tak jsem se moc nechytala. Stále víc jsem vnímala, co se děje kolem mě, zvláště Zackův dotek. Držel mojí ruku v těch svých. Ještě víc se zaposlouchám do jeho krásného hlasu, než pomaličku otevřu oči a zadívám se na Isaaca.
"Hej..." vydechnu potichu a olíznu si suché rty, než rozespale zamrkám. Kupodivu mě nic nebolelo, ale cítila jsem se hrozně zesláblá. Nejspíš jsem byla mimo opravdu dlouho. Lehce stisknu Isaacovu ruku a věnuji mu milý úsměv.

Udělám menší přestávku mezi vyprávění, než se zase nadechnu abych pokračoval, ale najednou zaslechnu její tichý hlas, který mi vymete všechny myšlenky z hlavy. Párkrát zamrkám a když sklopím pohled na Raychel, zjistím že se na mě dívají ty dvě modré oči, které jsem tak dlouho neviděl a chyběly mi...

"Yo..." vydechnu na její tiché hej a když mi věnuje milý úsměv, nahrnou se mi slzy do očí a úsměv ji opětuji. "...Vítej zpět mezi živými..." vydechnu a lehce stisknu její ruku, zatímco zapátrám v jejich očích. Byl jsem tak rád že se probudila, že mi ani nebylo blbé jak dlouho jsem na zíral. Brzy na to jsem se ale natáhl ke stolku, kde byla voda, než jsem ji nabídl Ray a byl jsem v mžiku u ní abych ji mohl pomoci se napít. Přece jenom byla v kómatu něco lehce přes týden... 

Zadívá se na mě a pozdraví mě svým obvyklým 'Yo.' Sledovala jsem ho a neunikne mi, že má v očích slzy. Překvapeně zamrkám. Proč by? Že by mu... Na mě přeci jen záleželo a nemá mě jen za otravné kuře? I mě začnou slzy štípat v očích, ale z jiného důvodu, než jemu. Přivítá mě zpátky mezi živými, než lehce stiskne moji ruku a následně dojde pro skleničku vody. Pomůže mi posadit a napít se. Jakmile svlažím vyprahlé hrdlo, vděčně se na něj usměji, než si setřu slzy a rozhlédnu se po ošetřovně.
"Jak dlouho... Jsem byla mimo?" zeptám se po chvilce stále dost rozesmála a opatrně se protáhnu. Měla jsem ztuhlé všechny svaly a jediné, co jsem chtěla, bylo projít se. Ale moc dobře jsem věděla, že bych to sama nezvládla a Isaac by mi to nejspíš ani nedovolil.
"Byl jsi tady dlouho?" zeptám se nakonec. Tahle otázka mi prostě nedala a donutila mě usmát se při představě Isaaca, jak u mě sedí a vykládá mi příběhy... Vlastně... To se přesně stalo a... Dělal to často, slýchávala jsem jeho hlas, přestože jsem nerozuměla slovům.

Neunklo mi že se ji do očí nahrnuly slzy, napije se a poté se začne opatrně protahovat. Povzdechnu si a stále jsem sledoval její teď už živější tvář. Nebyl jsem jediný kdo se o ni bál, všichni měli strach a Garett... Musím mu to říct, bude radostí bez sebe. Najendou se mě zeptá jak dlouho byla mimo a tak sklopím pohled k zemi a povzdechnu si.

"Deset dní... vlastně skoro jedenáct protože je večer," odpovím ji a zamračím se. Bylo to dlouho a mě teď spadl kámen ze srdce. I přesto že se mě zeptá jestli jsem tu byl dlouho, neodpovím ji a místo toho se k ní natáhnu a ťuknu ji do čela. 

"Možná..." zašklebím se na ni. 

Překvapeně zamrkám, když mi řekne, že jsem byla mimo skoro jedenáct dní a povzdechnu si.
"To hodně vysvětluje," zamumlám a zadívám se na svoje ruce, než se trochu pousměji a znovu zvednu pohled, abych viděla Zackovu tvář. Natáhne ke mě ruku a ťukne mě do čela, než se zašklebí s tím, že možná. Zasměji se tomuto gestu a zadívám se do jeho očí, které mě fascinovaly. Byly tak zvláštní, unikátní. Poposednu si na kraj postele, než se převážím na Isaacovu stranu a tak napůl na něj spadnu, napůl ho obejmu. Věděla jsem, že pro něj moje váha nemohla být vůbec žádný problém.
"Jsem tak ráda, že jsi v pořádku... Vůbec jsi na bojišti nevypadal dobře," vydechnu, když si vzpomenu na nože, zabodnuté v jeho těle a hluboké rány, které tolik nekrvácely jen díky obvazům.

Nedivil jsem se jejímu překvapení, byla to opravdu dlouhá doba, ale tak nějak jsem neztrácel vůli a doufal že se probere a o to víc jsem byl rád, že se to opravdu stalo. Slyšet její smích po takové době bylo hrozně uklidňující a když si poposedne a převáží se na mou stranu, chytím ji a povzdechnu si.

"Hlupaňo! To ty jsi tady byla mimo jedenáct dní, ne já!" zavrčím na ni rozčíleně, než si rezignovaně povzdechnu. Hned na to se natáhnu k poličce kde ůležel telefon, ale Ray jsem pouštět nemusel, dosáhl jsem tam a vytočil Garettovo číslo. "...Zacku? Co potřebuješ?" zeptá se sotva to zvedne s čímž se ušklíbnu.

"Někoho pro tebe mám," vydechnu, než se s telefonem natáhnu k Rachel a dám jí ho. Určitě ji rád uslyší....

Rozčileně na mě zavrčí, ale byla jsem už na to zvyklá a momentálně mi to přišlo spíše roztomilé. Tiše se zasměji a byla jsem vážně ráda, že mě chytil. Aniž by mě pustil, pro něco se natáhne, mě to ale momentálně nezajímalo. Byla jsem spokojená tam, kde jsem byla a to jak hřál bylo opravdu příjemné. Po chvilce mi však podá telefon, volal otci a tak se vděčně pousměji, než si ho od něj vezmu.
"Ahoj Garette," pozdravím zvesela a zadívám se na Isaaca.
"Rachel! Jak ti je? Měl jsem o tebe takový strach!" řekne mi a z jeho hlasu byla jasně znát úleva. Ještě chvíli s ním mluvím a nakonec se mi ho podaří přesvědčit, že jsem v pořádku, má si odpočinout a dojet za mnou až zítra. Vrátím Isaacovi telefon a usměji se na něj.
"Díky," vydechnu a posadím se na postel opřená zády o stěnu.
"O co všechno jsem přišla?" zeptám se nakonec.

Nehodlal jsem je při rozhovoru rušit a tak jsem jenom sem tam poslouchal a jindy odbíhal k vlastním myšlenkám, zatímco se ho pokoušela ujistit o tom že je v pořádku a že může přijet až zítra. Nakonec mi telefon vrátí  a poděkuje mi, než se mě zeptá o co všechno přišla.

"Je toho hodně..." vydechnu a po chvilce zírání do jejich očí se o celých jedenácti dnech rozpovídám, přece jenom si to zasloužila vědět a tak jsem se zmínil o všech malých změnách, návštěvě Blakea, starosti Garetta ostatních a také o chybě vedení u Connora. Byl jsem rád že mě poslouchá, opravdu jí to zajímalo a chtěla být trochu v obraze. 

Seděla jsem na posteli a poslouchala jeho uklidňující hlas a zároveň se snažila pořádně vnímat i to, co říká. Povykládá mi, co se dělo za těch jedenáct dní, o Connorovi, Garettovi, Blakeovi. Když mi řekne o tom, že ho začal trénovat, překvapeně zamrkám a zamyšleně si Isaaca prohlédnu.
"Páni... Závidím, Blake je u Esperů v podstatě legenda... Ale moc často někoho netrénuje... Co vím, naposledy pomáhal... Connorovi," ušklíbnu se a zadívám se na strop. Lehce se zamračím a nakonec zavřu oči a svěsím hlavu.
"Šéf mi teď už vůbec nedá pokoj... Bude chtít, ať zase lovím," vydechnu potichu. Bojovala jsem s nimi a... Chybělo mi to, ale netušila jsem... Jestli to zvládnu i příště.