Isaac & Rachel

Jakmile mi sdělí že je to jeho dcera, zaseknu se na místě a zůstanu na něj hledět. Takže...tohle byl její otec? Chvíli mi trvalo než jsem se z toho vzpamatoval a do očí se mi vrátil normální výrazm se kterým se pobaveně zasměji. Na mou odpoveď ohledně toho co se tam stalo, vydechne že se to stává a nemůžeme si nikdy být jistí, hádám tím koho sledujeme. Když ale svěsí hlavu a položí mi tu otázku, probodnu ho chladným pohledem bez emocí.
"Ne, mě ne. Chytil ji ten upír a ona se nebránila. Jenom čekala s tím, že se mu nebude bránit," vydechnu v jednom tónu a zadívám se na toho muže, Garetta. Netušil jsem co si o něm myslet, ale přesně téhle otázky jsem se u ní obával, pokud by mi ji řekla, dal bych ji to sežrat třikrát tolik, měk jsem k tomu vlastní důvod. 
"Nakonec mi řekla že nechce zemřít rukou nadpřirozeného," vydechnu a promnu si spánky.

Ucítím na sobě jeho pohled a tak zvednu hlavu a překvapí mě jeho výraz bez emocí. Propaloval mě pohledem a po chvilce mi řekne, že ho o to nepožádala, že se pouze před upírem nebránila. Povzdechnu si a přikývnu. Takže přesně tohle se stalo. Zavrtím hlavou, než si prohrábnu vlasy a dostanu chuť si zapálit. Na ošetřovně by to byl ale vážně blbej nápad. Začnu zamyšleně ťukat prsty do stolu a nepřítomně přikývnu, když mi řekne, že nechce zemřít rukou nadpřirozeného.
"Díky... Že jsi mi to řekl. Prosím, dohlédni mi na ni. Rachel- Rachel tohle udělá vždy, když se dostane do bezvýchodné situace. Ztratí veškerou vůli žít a jen čeká na svůj osud," vydechnu a zavrtím hlavou. Chtěl jsem jí nějak pomoc. Víc než cokoliv jiného, ale... Netušil jsem jak. Nejspíš ani nebylo v mých silách, abych jí vůbec pomohl a to mě nehorázně štvalo.

"Proč?" vypadne ze mě jednoduchá otázka když si všimnu jeho výrazu v očích, zatímco mluvil klidně, trochu ztraceně a nepřítomně. Pomalu vstanu ze židle a rozhlédnu se po místnosti, než dojdu k oknu a zadívám se na temnou ulici.

"Nejsem ten který by přebíral zodpovědnost za ostatní. Pokud chce zemřít, nezabráním ji v tom. Nemůžu ji hlídat jako malou, svět je velké místo a já nebudu vždycky po jejím boku, abych to změnil," odpovím muži se stále zamyšleným výrazem, než se na něj otočím.

"Vůle je vším... životem, ale také smrtí. Pokud nechce žít, pak ji v tom nezabráním," odpovím chladně a znovu se zadívám do temné ulice.
"To ale neznamená, že se o to nepokusím." vydechnu tiše.

Vypadne z něj jednoduchá otázka: Proč? Jenže odpověď na ni nebyla vůbec jednoduchá. Jindy bych řekl, ať se jí na to zeptá sám, problém ale u Rachel byl, že to také nevěděla. Ne za normálních okolností, nepamatovala si to.
"To je něco, na co se jí budeš muset zeptat sám. Zkus to, až... Bude zase mít jeden ze svých výpadků. Jen si dávej pozor, umí být nevyzpytatelná, sice se to dlouho nestalo, ale mohla by se pokusit ti ublížit," řeknu s povzdechem a poté poslouchám jeho další slova o tom, že jí v tom nezabrání a že jí nemůže hlídat jako malou.
"Já vím, byl bych nejradši, kdyby na mise nechodila, ale Connor je tvrdohlavý," řeknu s povzdechem a sleduji mladíka přede mnou.

"Connor... je v tomhle ohledu pitomec," zavrčím sotva řekne že je tvrdohlavý a povzdechnu si. 

"Nebyla vůbec potřeba aby ji na takovou misi posílal, mohla tam jít bez problému Cassandra," odpovím mu a na chvíli zavřu oči. Měl pravdu, na tohle bych se měl ptát já ji. Zažil jsem Ray jenom poprvé v tomhle stavu a probrala se z něj opravdu rychle, neměl jsem totiž čas se na něco takového ptát a... byl jsem rád. Měl jsem mnohem raději ty oči plné života, než když se z nich vytrácel. Nakonec se prudce otočím na muže a dojdu k němu s takovou rázností, že si mohl myslet že mám v úmyslu mu jendu natáhnout, ale místo toho se jenom ušklíbnu a roztáhnu koutky do šíleného úsměvu plném spokojenosti. 

"Neboj se staříku! Nedovolím tomu kuřeti umřít. Pak bych skončil i já... protože by mě zabila má vlastní hloupost!" zasměji se, než se narovnám a spražím si ho pohledem.

Souhlasně, ale velmi tiše zamručí, když řekne, že Connor je v tomhle pitomec. Byla to pravda, ale částečně jsem chápal jeho důvody. To ho však neopravňovalo ohrožovat rodiny jiných. Řekne, že na tu misi mohla jít Cassandra, že Rachel tam vůbec být nemusela.
"Pořád doufá, že jí dostane zpátky do akce," povzdechnu si a zadívám se na Zacka, který se ke mě rázně rozejde. Postavím se na nohy a přestože jsem věděl, že nemá nejmenší důvod zaútočit, byl jsem ve střehu a připravený se bránit. Ale nezaútočí, místo toho se usměje jako spokojený šílenec, než mě osloví jako staříka a prohlásí, že kuře nenechá umřít, protože by to byl i jeho konec. Párkrát překvapeně zamrkám, než se tiše zasměji a zavrtím nad ním pobaveně hlavou.
"Díky, Zacku. Nechci o ni přijít," vydechnu a zadívám se na dveře ošetřovny, jako by se v nich měla každou chvíli objevit.

Z jeho slov jsem byl trochu zmatený a tak to nakonec hodím za hlavu a užívám si toho, jak se postavil a obezřetně mě pozoroval, než mi poděkuje s tím, že o ni nechce přijít. Povzdechnu si sotva se otočí a popojdu o kus dál, než se rozhodnu nalít si pití.

"Mám to kuře rád," odpovím nakonec se smíchem, napiji se a skleničku odložím do umyvadla, než se protáhnu a se zavrčením se rozejdu ke dveřím. 

"No...půjdu, jsem po tom tréninku s Grayem, totálně vyřízený..." zavrčím naštvaně a otráveně, než se rozejdu do dveří a mávnu mu na rozloučenou. 

Stáli jsme kus od velké budovy na kraji města, která měla být jednou z menších základem Řádu Rudého kříže. Likvidovali jsme jejich členy už dlouho a teď se Shinki podařilo najít toto místo, čehož Connor hned využil. Byla to větší akce a tak mi bylo přikázáno, abych šla také. Hned jsem souhlasila, přeci jen byla velká pravděpodobnost toho, že se někdo vážně zraní a já mu budu moct pomoci už na místě. Zatímco Connor, Raze a Anastasia mířili přímo dovnitř budovy, aby ji vyčistili, Zack, Gray, Dwayne a Alexia byli rozmístěni kolem budovy, aby nikdo neutekl. Já se držela blízko Isaaca, cítila jsem se tak nejbezpečněji. Všichni jsme spolu mohli komunikovat, aby byl útok opravdu řízený. Ze začátku šlo všechno hladce, z budovy se dostalo jen pár upírů, které lovci rozmístěni venku snadno porazili. Problém však nastal v momentě, kdy jim z venku dorazily posily a dokonce jsem v jejich řadách viděla i nějaké démony.
"Connore! Je jich tady moc, odvolej útok," řeknu do mikrofonu a sleduji Isaaca, jak bojuje.
"Zamítá se, všichni držte pozice. Nikdo nesmí odejít, za chvilku budeme u vás, jen dočistíme budovy, dostaňte je všechny," ozve se Connorův naštvaný hlas a já frustrovaně zavrčím. Skvělé, prostě skvělé. Nadpřirození o mě naštěstí zatím nevěděli, byla jsem schovaná opodál ve stínech a jen jsem sledovala Zacka v akci a modlila se, aby byli všichni v pořádku.

Zrovna se mi podaří prudce uskočit dozadu hned před několika nožíky, které po mě vystřelila ta mrcha v dálce. Okamžitě se rozběhnu k ní s úmyslem se ji zbavit, ale to už mi do cesty skočí jeden z upírů. Se zavrčením zapře meč o mou kosu a tak ho propálím pohledem. Všechno šlo podle plánu, až do doby, co se tu objevily jejich posily. Bylo jich prostě mnohonásobně víc než nás a nehledě na to, že v jejich řadách byli i démoni. Jakmile kuře navrhne abychom se stáhli, uznal jsem to jako vhodnou volbu, ale v mikrofónu se mi akorát ozve naštvaný hlas Connora s čímž nám přikáže abychom drželi pozice. Pevněji stisknu kosu a odrazím upíra o kus stranou, když mi kolem hlavy proletí další nůž. 

"Hej, hej... to bylo nebezpečný," zasyčím a vyhnu se hned několika dalším nožům. Když se mi ale za zády objeví další z nich, zamračím se. Upír na mě znovu vyběhne a když se naše zbraně setkají, využiju toho, chytím okraj jeho meče rukou, díky čemuž si ho přitáhnu k sobě a prudce udeřím toho hajzla kolenem do břicha, než ho odkopnu stranou.

"Začíná to tu být šílený... jak jsou na tom ostatní?" zavrčím do mikrofonu a tak tak odrazím nože, které letěly mým směrem. Ta mrcha byla rychlá, házela je na mě jeden za druhým. Hned na to jsem se ale musel otočit k démonovi, který se mě pokusil napadnout zezadu. 

Isaac bojoval hned s několika protivníky naráz a já věděla, že dřív nebo později padne k zemi kvůli ztráty krve, nebo vyčerpáním. Bylo jich prostě moc. A Connor nám ustoupit nedovolí. Tiše zavrčím pár nadávek a lehce sebou cuknu, když chytí meč holou ruko. Nějaká ženská po něm neustále házela nože, dva měl již v zádech a jeden ve stehnu, jenže to nevypadalo, že by o tom vůbec věděl. On... Vlastně necítí bolest a v zápalu boje si tlaku rozhodně nevšimne. Bojoval dál a po chvilce se zeptá, jak jdou na tom ostatní.
"Lidi..." ozve se Grayův vyčerpaný hlas a já hned věděla, že je něco špatně.
"Je jich tu moc, nevím-" slyšela jsem jeho kašel, který vůbec nezněl dobře, "-jak dlouho vydržím," dořekne. Byli jsme k němu nejblíž a já se k němu potřebovala dostat.
"Zacku!" křiknu na něj a hned na to se rozběhnu směrem k místu, kde by měl být Gray. Instinktivně sáhnu na svou zbraň, kterou jsem v podobě revolveru měla schovanou v tašce spolu se vším, co jsem potřebovala k první pomoci. Ruku však rychle stáhnu a skousnu si ret tak silně, že si jej prokousnu.

Zaslechnu Isaacův hlas, také se snažil přesvědčit Connora, abychom se stáhli, že na takový počet jsme připraveni nebyli. Connor však jen něco zavrčí, zanadává a poté nám řekne, ať zůstaneme kde jsme, že s oběťmi se počítat musí. Hlasitě zavrčím a jsem ráda, že Isaac šel se mnou, jen potřeboval vyřídit své nepřátele. Běžela jsem kupředu a nezastavila, ani když se mi do cesty postavili dva upíři. Rozběhnu se co nejrychleji a podaří se mi kolem nich proklouznout jen s jedinou ranou na rameni. Jenže mě pronásledovali, ale doufala jsem, že Zack dorazí včas. V dálce už zahlédnu Graye, který měl nehezkou ránu na břiše a pár dalších místech. Už se jen bránil a snažil se si udržet nepřátele dál od těla. Dobíhala jsem k němu a v tu chvíli se mu podaří jednoho upíra zabít, zatímco druhý odskočí někam dozadu. Na tváři lovce se objeví úlevný výraz, ale hned na to se zapotácí a sveze podél stěny budovy k zemi. Rychle mu začnu ošetřovat ránu, ale moc dobře jsem věděla, že se k nám blíží nepřátelé.

Nemohl jsem uvěřit vlastním uším... ten pitomec, ne...kretén... nám ústup prostě nepovolil. Místo toho naštvaně zavrčel abychom zůstali tam kde jsme. 

"Kurva!" zavrčím pro sebe a okamžitě se rozběhnu směrem kudy běžela Rachel. Celý boj se nám vymykal z rukou a už jenom to nás přivádělo do pořádných sraček. Sem tam se v mikrofonu ozvalo několik nadávek, které patřily všemožným členům a tak natěžko polknu a rozběhnu se naplno tmavou uličkou a už v dálce zahlédnu dva upíry, kteří běželi ulicí dál.

"Hej... kreténi..." zavrčím na ně a podaří se mi získat jejich pozornost. Místo jednoho na mě ale vyběhnou dva a tak jsem měl co dělat abych si je udržel od těla. Jeden z nich měl v ruce nůž a druhý zase jakousi sekeru, před kterou prudce odskočím až narazím do stěny. Byl tady hrozně úzký prostor a tak jsem musel svou kosu změnit v něco menšího. Prudce sevřu v ruce nůž a zatímco odkopnu upíra se sekerou stranou, chytím pod krkem toho s nožíkem, než se napřáhnu abych mu podřízl hrdlo. V tom ale ucítím silný tlak na zádech a když se koutkem oka zadívá za sebe, všimnu si té ženské, která mi zarazila nůž hluboko do těla. V ústech se mi okamžitě nahromadí krev a tak ji vyplivnu, ale to už mě předešlý upír nakopne do žeber a já ucítil jak se mi nůž ženské zabodl ještě hlouběji. Hned se mě pokusila podříznout, ale byl jsem rychlejší a zabodl jsem ji nuž do stehna, díky čemuž vyjekla a já ji vrazil pěstí přímo mezi oči. 

"Jsou tu další tři... nepustí mě k vám. Dva upíří a ta vrhací svině," zavrčím do mikrofonu k Ray a hned na to jsem byl nucen vyhnout se dalšímu z nich. Obklíčili mě v uličce a já sám nevěděl na koho mám zaútočit jako první... Nůž jsem cítil v zádech a tak nebylo o nic lepší, když mě jeden z nich nakopl a já málem naletěl zády na něj. Mé tělo na moment ztěžkne a vší silou vůle se donutím zvednout ruku abych odrazil útok té upíří svině. Tohle... bylo špatný. Měl jsem mnoho ran a mohl jsem děkovat Arcibaldovým obvazům, které mi je stahovaly aby zabraňovaly krvácení. 

Byl jsem v průseru a tak mě překvapí, když zaslechnu hlasitý výstřel. Sotva spatřím Ray, uleví se mi že je v pořádku a tak si oba dva rychle poradíme se zbytkem a brzy byla ulička čistá. Sotva se na mě otočí, sjedou mě dvě mrtvolné modré oči a bez dalšího zájmu se rozběhne pryč. Chvíli jsem ji zaraženě hleděl na záda, ale teď na to nebyl čas. Místo dalších slov se rozběhnu za Grayem, kterého jsem zahlédl opírat se o zeď nějakého domu. 

"Můžeš chodit?" zeptám se ho a když přikývne, vytáhnu ho na nohy a podepřu, než se odsud rychle přesuneme pryč a mě se podaří najít poměrně bezpečné místo, kde společníka zase položím aby si odpočinul. To se mě ale  netýkalo, protož brzy na to se z rohu vynořil upír a tak si malý nůž změním na kosu a zablokuji ho dřív než se vlbec satčí dostat blíž. Zároveň si všimnu Graye, který pomalu zvedl ruku s puškou a zamířil naším směrem. Ruka se mu třásla a vypadalo to že ji sotva udrží ve vzduchu. 

"Jestli můžeš tak střílej..." zavrčím na něj, zatímco chytne zbraň do dvou rukou, ale ani tak mi nepřipadal o nic jistější. "Nemůžu..." vydechne unaveně a bylo vidět že je sotva při vědomí. 

"Střílej!" zařvu na něj a v tu chvíli zmáčkne poušť. Kulka mě jenom lízne na rameni a trefí upíra, se kterým to cukne. Nic víc jsem nepotřeboval, další ranou šel k zemi. Hned na to esper upustí svou zbraň a upadne do bezvědomí. Zataraceně! Chlape... prober se! Teď už mi nezbývalo nic jiného než tu zůstat... a nebo ho vzít na ramena.

"Gray je ze hry..." vydechnu a brzy na to se ozvou další lovci, kteří měli podobné ne-li horší informace. 

Jakmile uvidím první nepřátele, pomalu se mi na tváři roztáhne široký, šílený úsměv, se kterým se vrhnu na prvního upíra. Bylo mi absolutně jedno, co se mnou bude. Bylo to dlouho... Příliš dlouho co jsem vzala život, cítila ten adrenalin v žilách. Používala jsem obě své zbraně naráz, každou chvíli jsem změnila meč na revolver a zase zpátky. Všude vládl chaos, bylo to úžasné! Zabiji dalšího upíra a zaslechnu Isaaca, který řekne, že Gray je je hry. Zastavím se na místě a začnu se hlasitě smát, můj smích se rozléhal bojiště a přilákal na mě pozornost hned několika nepřátel.
"Hej... Dnes není dobrý den na smrt! Tak se vzchopte a vydržte to ještě chvíli! Tohle není boj, tohle je masakr!" zařvu s obrovskou radostí v hlase, která se však neodrážela v mém výrazu, ani v mých očích. Uvidím, jak ke mě míří čepel meče, nezablokuji jí, jen se částečně vyhnu, takže mi projde bokem, než zarazím upírovi meč do srdce. Hned jej změním na revolver, než vystřelím po dalším nepříteli. Minu a zamračím se. Přísahal bych, že ho to mělo trefit do hlavy... Objeví se mi mžitky před očima a zapotácím se. Heh, nejspíš jsem schytala víc ran, než jsem si původně myslela. Začnu se smát, než sáhnu do brašny, kterou jsem stále měla přehozenou přes rameno, vytáhnu z ní injekční stříkačku s adrenalinem, kterou si píchnu a zhluboka se nadechnu, než brašnu hodím na zem. Zbytečně mě zpomalovala. Znovu se vrhnu kupředu, bez ohledu na sebe, ani na ostatní Espery.
"Stáhněte se," ozve se najednou mužský hlas, který nesl sílu a nespočet zkušeností. Nepatřil však Connorovi.
"Connore! Ty zasranej hajzle!" ozve se hlas Karen, zněla opravdu naštvaně. Koutkem oka zahlédnu bělovlasého muže, který rychle postupoval kupředu, jako by mu nepřátelé v cestě ani nestáli. Ušklíbnu se, Blake... Udělám pár kroků kupředu, než se zapotácím a nespadnu jen díky tomu, že mi v žilách koloval adrenalin a zabodla jsem meč do země, abych se o něj mohla opřít.
"Pokuste se dostat na jižní stranu budovy, pomozte těm, kteří se nemohou hýbat," zaslechnu Garettův hlas, který mě probere a moje tělo vypoví službu.

Natěžko polknu a zadívám se na Graye v bezvědomí. Tohle... se nám totálně vymklo z kontroly. Roztřesenýma rukama se natáhnu pro mladého Espera, než si ho vyhodím na rameno a i když mé nohy a celé tělo zaprotestuje, vydám se zpět uličkou. Cestou jsem se ohlížel, ale vypadalo to že je volná. 

Z mikrofonu se ozve hlas Rachel a po ní hned několik dalších. Dostaneme příkaz se stáhnout, ale nebyl to Connorův hlas. Díky tomu okamžitě změním pozici a cestou zahlédnu pár upírů, kteří si nás naštěstí vůbec nevšímali. Oddechnu si a zanedlouho se mi podaří vymotat z uliček, na jejichž konci najdu Ray a několik mrtvých protivníků. Rychle se k ní vydám a když zjistím že dýchá, uleví se mi. Měla na těle mnoho ran a tak si zkousnu ret.

"Západní strana... Mám tu Graye a Rachel - oba v bezvědomí, potřebuju...potřebuju aby mi je někdo pomohl odnést," vydechnu do mikrofonu a samotnému se mi zamotá hlava a zatemní před očima. Pomalu jsem se sklonil pro Rachel, než jsem ji vzal do náruče a vydal se na určené místo. Nebylo bezpečné tu zůstávat a já doufal, že mi někdo půjde naproti, sám jsem netušil jak daleko ještě dojdu. 

Byl jsem tak strašně rád, že jsem přišel v čas a mohl pomoci ostatním. Netušil jsem, co to Connora napadlo, tohle nemohli sami zvládnout a přišel by o většinu členů! byl vážně až tolik posedlý pomstou, že tohle neviděl? Nebyl jsem týmový hráč, ale když byli ostatní v nebezpečí, nemohl jsem být někde jinde a pokračovat ve vlastním lovu. Tentokrát jsem měl jediný cíl, zachránit co nejvíce Esperů. Nepřátel výrazně ubylo a na dohled jsem neměl žádné, proto když zaslechnu přes sluchátko neznámý mužský hlas, že potřebuje pomoci, okamžitě se rozběhnu jeho směrem. Už z dálky zahlédnu muže, který nesl další dva lidi a tak ještě zrychlím. Čím lépe jsem ho viděl, tím více jsem se divil, že ještě stojí na nohou a ještě někoho nese. Muselo to být pro něj utrpení vzhledem k ranám, které měl na celém těle. Prudce zabrzdím kousek od něj a dojdu rychlými kroky až k neznámému.
"Pomůžu ti," vydechnu, než si od něj vezmu Graye, přehodím si ho přes rameno a poté se natáhnu i pro Rachel. Sám vypadal, že sebou každou chvíli sekne o zem, takže jsem mu to chtěl co nejvíc ulehčit. Tři lidi bych nejspíš neunesl, ale možná... By se to dalo.

Zhluboka se nadechnu a věděl jsem že ma na nohou dží jenom má vlastní vůle. Kráčel jsem uličkou a když jsem vzhlédl, zahlédnu muže který se k nám rychle blížil. Nevypadal jako nepřítel a ani neměl v ruce žádnou zbraň. Nakonec zpomalý a rychlími kroky dojde až k nám. Znovu se zadívám na esperku v mých rukách a tiše zasyčím, dokud se muž nezastaví a neozve že mi pomůže. 

"Díky," zavrčím potichu a když si vezme Graye, trochu se mi uleví. Jakmile se ale natáhne pro Rachel, udělám jeden rychlý krok dozadu a přitáhnu k sobě víc bezvládnou spící Esperku.

"Vezmu ji..." vydechnu zatímco ho probodnu přisnýma očima aby věděl že to myslím vážně. Tohle ještě zvládnu, byla lehká jako pírko narozdíl od Graye který mi tlačil na rány. Navíc jsem ji nechtěl tomu muži dát, neznal jsem ho ale nejspíše to bude člen Esperů, už jenom podle hlasu... byl to totiž právě on kdo nám zavelel k ústupu.

Blake:

Zavrčí na mě tiché díky, ale když se natáhnu pro Rachel, ustoupí dozadu a vydechne, že ji vezme. Sjedu ho pohledem, než přikývnu, otočím se na patě a rozejdu se dál.
"Jsem Blake a ty?" zeptám se, aby řeč nestála a zároveň jsem byl zvědavý na mladíka, který dokázal stát i v tomhle stavu. Na mluvení jsme však moc času neměli, chtěl jsem co nejdřív všechny tři dostat ke Garettovi, aby se na ně podíval. Nevypadali vůbec dobře, ani jeden. Brzy zahlédnu v dálce Garetta spolu s pár dalšími členy, které ošetřoval. Vypadali však jen unavení a byli na tom mnohem lépe, než tihle tři.
"Garette!" zavolám na něj, otočí se a na vteřinku se v jeho očích objeví strach, než se zase uklidní, přejede ty tři pohledem a ukáže na auto.
"Musí zpátky na základnu, hned," vydechne a tak dám Graye do auta, pomůžu do něj i Isaacovi a Rachel, než se otočím ke zbytku členů. Někteří byli ještě zranění a neošetření, ale základy jsem zvládal za ty roky i já.

Garetta čekalo hodně práce, po cestě mu v autě omdlel i Isaac, věděl však, že na základně čekají další Esperové, kteří na akci nebyli a které už předem kontaktoval. Čekali v garáži a tak jel jako šílenec. Tady šlo o životy... Všechny přemístí do ošetřovny a následně na operační sál, kde se postará o všechny jejich rány, než je uloží do postelí. Brzy dorazí i zbytek Esperů, kteří budou také potřebovat ošetřit... Bude to jistě dlouhý zbytek noci...

Byl jsem rád že mi ji nechal a neprotestoval, navíc mě uklidňoval její stálý dech. Měl jsem o ni strach a držel jsem se vzhůru snad jenom kvůli tomu, že jsem se chtěl ujistit že bude v pořádku. Muž se mi představí jako Blake a tak se mu také představím a brzy na to jsem zahlédl i ostatní členy. Mnoho z nich bylo zraněných a unavených, ale naštěstí neměli až tak vážné rány. Povzdechnu si, ulevilo se mi když jsme nastoupili do auta, ale brzy na to jsem i já ztratil pojem o světě a poddal jsem se blaženému bezvědomí. 

Na ošetřovně mi zbývali už jen dva pacienti. Zack a Rachel, ani jeden z nich se zatím neprobral a já už začínal být opravdu nervózní. Byli mimo už dva dny. Měl jsem kruhy pod očima, přestože jsem se snažil dost odpočívat. Ale nemohl jsem usnout, ne když jsem svojí dcerku viděl takhle. Povzdechnu si a odhrnu jí pramínek vlasů z obličeje, než se vydám zkontrolovat Zacka. Měl jsem pocit, že se každou chvíli probere, jeho tep se stabilizoval a nabíral na síle. Už se mu dokonce do obličeje vrátila barva a tak bylo jen otázkou času, než se probere. Znovu mu zkontroluji rány a všechny stehy, některé mu převážu, než se ho pokusím probudit.

Sotva se mi lehce podaří otevřít oči, okamžitě podrážděně syknu, než můj pohled spadne na tvář Garetta, který vypadal opravdu hrozně. 

"Yo...staříku," vydechnu unaveně a na chvíli zase zavřu oči. Nechtěly se mi vůbec otevírat, už jenom protože v místnosti bylo světlo, které mi teď opravdu ale opravdu vadilo. Mimo jiné jsem neviděl nic jiného než šedou mlhu a obličej muže se mi chvílemi rozmazával...

"Mohl bys... zhasnout?" vydechnu otráveně, než se rozhodnu ještě polehávat, dokud to Garett neudělá.  

Po chvilce se mi Zacka podaří probrat a tak si oddechnu a pousměji se na něj. Úleva se mi zračila v očích, zvláště když mě nazve jako předtím staříkem. Štvalo mě to, ale... Teď mi udělalo radost, že je v pořádku.
"Nejsem stařík, mám jméno," odpovím s úsměvem na rtech a když mě požádá, abych zhasl, přikývnu a udělám to, stejně tak jako zatáhnu žaluzie a vrátím se k Zackovi.
"Jak ti je? Cítíš nějakou.... Ehm... Tak nic," vydechnu a na chvíli se zaseknu, než unaveně zavrtím hlavou a posadím se na židli vedle postele.
"Byl jsi mimo dva dny," informuji ho a promnu si víčka.
"I když necítíš bolest, šetři své tělo, dostalo opravdu zabrat," dodám po chvilce.

Jakmile zaslechnu zhasnutí světel a dokonce zatahování rolet, konečně oči otevřu abych se trochu rozkoukal. Šedá mlha se stáhla a brzy jsem zvládal i zaostřit. Teď když jsem si Garetta znovu prohlédl, všiml jsem si jeho příšerných kruhů pod očima, což naznačovalo k tomu že jednak měl muset mít opravdu hodně práce a onak, že tu musím být nějakou dobu a o tom mě také přesvědčí, když se dozvím, že jsem byl mimo už dva dny. 

"Ray... kde je Rachel..." zavrčím místo odpovědi na cokoli jiného a zamračím se na něj. Když mi ale řekne že bych měl šetřit své tělo, naštvaně zavrčím a trhnu sebou abych se posadil.

"Tohle... mi při tom počtu nepřátel... ani neříkej... nebo vyletím z kůže," zavrčím na něj naštvaně. "Nebyl jsi tam... hlídal jsem se ale...při takovém počtu nepřátel, to není možný. Navíc i já mám své limity, kterých jsem si dobře vědom," syknu k němu ale nakonec se uklidním a pevně sevřu víčka k sobě. 

"Nebít těch obvazů... vykrvácel bych tam," zavrčím a sevřu ruku v pěst, než se zase otočím na něj, než se rozhlédnu po místnosti a když ji uvidím ležet na nemocniční posteli jen kousek ode mě, úplně se zaseknu.