Isaac & Rachel

Pobavenně jsem ji sledoval a měl jsem pocit, že se mě snaží zatlačit do úzkých. No i tak jsem si s tím nějak poradil a když prohlásí, že nejsem nejhorší tanečník, zasměji se. No... byla to pravda. Zatancuji ji možná tak mezi kulkami z kulometu, ale tohle... vážně nebyl můj šálek kávy. Brzy na to zaslechnu hlas některého z esperů, ale moc pozornosti jsem jim nevěnoval, proto mě překvapí hlasitá a rychlá hudba, která začne hrát a přidá se k nám několik dalších lidí. Zaraženě zůstanu stát na místě a na její otázku se zatvářím ublíženě, než ji vypláznutý jazyk oplatím a začnu se hýbat do rytmu hudby. Bylo to jednodušší, protože jsem si nemusel hlídat jestli ji šlapu na nohy.
"No dovol, až tak mizerný abych to nikdy nezkoušel nejsem," odpovím se zavrčením. Občas jsme s chlapama zašli do baru, kde hrála hudba podobného stylu a něco jsem od lidí v něm odkoukal. Brzy na to se ale odpojím a odskočím si pro pití k baru, kde jsem si chvíli prohlížel skleničky s alkoholem, než si rozhodnu nalít trochu bílého rumu a opřu se o bar, odkud se zadívám na parket tancujících lidí mezi kterými byla i Ray a pobaveně se ušklíbnu. Vážně... jsem netušil že někdy skončím na takovém místě.

Celou dobu jsem stál opřený o bar a sledoval jsem Rachel. Byla tak jediná s kým jsem tu byl ochoten více komunikovat a taky jsem se za tu dobu... neřekl bych spřátelil, spíše více seznámil s Grayem. Nebyl jsem na nějaké to přátelení a kupodivu jsem měl docela dobrou náladu a neměl jsem ani potřebu být nesnesitelný na všechny okolo. Že by alkohol? Ne... tím to nebude. Brzy na to se pohyby kuřete změní a přišla mi teď jiná, více... nevím jak bych to popsal, dospělejší? Ne... to taky nebylo to správné slovo. Hravější? Ne to taky ne... Nakonec nad tím zakroutím hlavou a ušklíbnu se. Tak či onak tancovala úžasně a já žasnul nad její dovedností. Poté co se ke mě připojí k baru, stočím k ní zvědavý pohled a prohlédnu si ji.
"Myslím.. že po tomhle si ty šipky rád zahraju, jestli ještě chceš," vydechnu a usrknu ze své skleničky.

Předtím jsem ji sledoval jak si míchá nějaké pití, které do sebe kopla na ex. Hned na to si udělala další a tentokrát z něj jenom usrkla. Sotva zmerčí že se na ni dívám, otočí se a ten její milý úsměv mě na chvíli rozhodí. Tváří se takhle na všechny a pořád? Se zavrčením se vydám s Rachel k terči a zadívám se na jejich mechaniku zapínání.
"Bolet mě to nebude...neboj," zavrčím se smíchem a když mi podá šipky, vezmu si je a postavím se dál od terče, než se na něj pozorně zadívám. Šipky jsem hrál v baru s chlapama hodně často a díky svému vojenskému výcviku a mým schopnostem odstřelovače, jsem se nebál že by mi to nešlo, spíše naopak a tak brzy naházím všechny šipky do terče a se svým skórem jsme byl více než spokojený. Houpavým a pobaveným krokem se vydám k terči, ze kterého šipky vytáhnu než je podál Rachel.
"Jsi na řadě," vydechnu a znovu se zadívám do jejich modrých očí.

Pobaveně zakroutila hlavou a brzy na to naházela do terče všechny šipky. Její skore nebylo špatné, ale s tím mým se nedalo ani srovnávat. Se zazubením jsem ji pozoroval a sem tam jsem prohodil nějakou poznámku, než jsem dostal do ruky opět šipky a naházel skoro dvojnásobek toho co předtím. Tohle jsem měl vyhrané, ale i tak jsem byl rád že se má společnice snažila i přesto... že se do terče předtím netrefila vůbec. Pobaveně se nad tím pozastavím, než se rozesměji přes celou místnost a dokonce mi do očí vhrnkou slzy.
"Jak jsi mohla netrefit ani jednu?" smál jsem se a nepustilo mě to ani po tom co mě drápla za rukáv a odtáhla mě k jiné hře, u které jsem se konečně uklidnil. Já... bavil jsem se, po dlouhé době jsem se opravdu bavil a stále se mi tomu nechtělo věřit.
"Fajn fajn, ale nebreč když tě zase porazím," zavrčím na ni se smíchem, než se postavím za hrací stůl a dřív než se vůbec nadám, měla bod.
"He?!" Vyjeveně se na ni zadívám a vyvalím oči, to... tohle jsem fakt neuměl!

Odpoví mi že mě rozdrtí s takovou jistotou v hlase, že i když mi k ní ten milý tón vůbec neseděl, něco mi říkalo že to tak opravdu bude. Sotva se pokusím vychytat další žeton, už mi zase proklouzl a tak na ni znovu vyvalím oči a zavrčím.
"Jsi zatraceně rychlá..." zavrčím se smíchem a věděl jsme že tuhle hru mám projetou....protože světe div se, já nedal ani jeden bod! Za celou hru co jsem hrál, jsem se prostě netrefil a hrubá síla mi u téhle hry byla k ničemu. Rezignovaně si povzdechnu a natáhnu se pro skleničku, kterou do sebe kopnu. brzy na to skončíme a já... prohrál 20/0. Pro změnu se nadouknu já a odběhnu si nalít další skleničku k baru, než se se smíchem zadívám na Rachel.
"Rozdrtila jsi mě... ale TOTÁLNĚ," vydechnu nevěřícně a natáhnu ruku k jejim konečkům vlasů, které vezmu mezi obvázané prsty a zadívám se na ně.

"Popravdě... umím si to představit. V armádě to bylo dost podobný, tam těch doktorů bylo sice víc ale zraněných tak pětinásobek," odpovím, než ji pramínek vlasů konečně pustím a přesunu svůj pohled do jejich očí. Moc jí to slušelo, vypadala tak mladě a vůbec bych ji netipoval na šestadvacet. Navíc doktorka byla skvělá a uměla se i bavit, oceňoval jsem to.
"Jo, docela jsem se bavil," odpovím ji s úšklebkem a znovu si usrknu ze skleničky. Byla pravda že poté co jsem se dozvěděl o nadpřirozenu a po tom co se stalo mé rodině jsem se nedokázal bavit, úplně jsem zapomněl na takové ty klasické věci které lidé normálně dělávají a pohřbil jsem to všechno hluboko v sobě. Bylo to jednodušší, o nic se nestarat, nezajímat, nehledět si ostatních lidí. Potom tu byl ale Killua, kteho...jsem stále nechával u svého známého. Pořád jsem netušil co s nim, nemůžu ho do ničeho takového nutit a ani jsem nevěděl jestli chci. Byl jiný, zachoval si sice optimismus a dobrou povahu i po tom všem, ale ve skrytu jeho očích jsem moc dobře věděl jak trpí. Nad těmito vzpomínky ale rychle zavrtím hlavou a můj nepřítomný výraz najendou vymizí.
"Myslím že si půjdu zatrénovat," řeknu z ničeho nic a rozhlédnu se po baru. Oslava byla opravdu pěkná, ale přišlo mi že se flákám dnes víc než dost.

Sotva se dala do řeči, zaposlouchal jse mse do jejcih slov a tak nějak měla pravdu. Byl jsem tu sice krátce ale když jsem se rozhlédl okolo, všichni se opravdu bavili. Každý z nich vypadal... spokojeně, ačkoli jsem tušil že všichni v těhle řadách budou mít těžké ztráty, přesto tu teď mohli stát a bavit se. Trochu jsem jim to záviděl, i já se bavil ale pořád jsem nemohl zapomenout na to co se stalo a vždy, když jsem si an to vzpomněl akorát jsem se rozčílil. Už jsem se chystal odejít, ale v tom se na mě prudce otočí a zamračí se.
"Jistě, jistě... Kuře... dám na sebe pozor," zavrčím se smíchem a zeširoka rozevřu oči, než se vydám do dveří, které vedly ze společenské místnosti pryč a vydám se rovnou do tréninkové haly, kde jsem hodlal strávit pěkných pár hodin.

Naše mise se trochu prodloužila ale tentokrát šlo všechno podle plánu a nevyskytly se žádné větší problémy se kterými bychom si neporadili. Cestou jsme s Grayem probíraly informace které jsme zjistili a nakonec jsme se shodli na tom, že je Connorovi sdělí on. To jsem ale netušil že sotva co se objevíme v podzemním parkovišti a já se se zavrčením rozejdu do pokoje, chytne mě za kapuci a doslova mě začne smýkat na ošetřovnu, prý jenom tak pro jistotu. Se zavrčením jsem po něm chvíli řval, nebylo mi zle a cítil jsem se v pohodě, nepotřeboval jsem to, ale on byl... tak neoblomný... že jsem to nakonec vzdal.
Už zpoza dveří a chodby šlo slyšet mé zlostné vrčení, se kterým jsem se vztekal že to není potřeba a že je to jenom zbytečné zdržování, ale nakonec zaklepe na dveře a doslova mě strčí do místnosti.
"Rachel!" zasměje se a ihned mávne na mladou ošetřovatelku, která stála u okna a dívala se na ulici.
"Yo..." zavrčím na ni místo pozdravu a mávnu ji, než se otráveně rozejdu přímo k ní.
"Mohla bys toho pitomce zkontrolovat? Vypadá v pohodě... ale dostal dost slušnou šlupku do břicha a já mu nevěřím. Tvrdí sice že ho nic nebolí, ale jeden nikdy neví... a přebírat za něj zodpovědnost opravdu nechci," vydechne než se pousměje a já na něm vystřídám hned několik vražedných pohledů, než se otočím pohledem ke kuřeti a otráveně si zasyčím pod nosem.

Sledoval jsem to malé kuře a její poznámka mě opravdu pobaví a tak se hned na to rozesměji... alespoň do doby, než mě donutí si lehnout na postel. Se zavrčením jsem to teda udělal a jakmile mi sundá i obvazy, zahledím se na nehezkou podlitinu na břiše. Jen nad tím pokrčím rameny a povzdechnu si. Vypadá to že tady zase nějakou chvíli strávím, netušil jsem proč z toho dělá takovou vědu. Po chvilce se ale otočím na druhého Espera který stál opodál a chtěl jsem mu naznačit že tu nemusí být a ať zajde podat informace Connorovi ale... najednou zaječel a tak jsem se úplně zasekl. Vyvalil jsem na něj oči, protože jsem absolutně netušil co do něj vjelo. Chtěl jsem něco říct, ale on s panickým výrazem v očích, tázavě osloví to kuře a tak se na ni otočí v momentě kdy po mě začne ječet.
"Co je?" zavrčím na ni a sjedu ji nepříčetným pohledem, se kterým se zastavím u...injekční stříkačky kterou jsem měl zaraženou v noze? Kdy se tam kurva dostala? Párkrát zamrkám na tu věc, která mi stále zela v noze, zatímco Rachel odběhla kdo ví kam. Brzy byla zpátky a cosi mi nanášela na břicho, páchlo to jako dezinfekce. Hned na to se ale opět rozčíleně rozkřičí, až sebou cuknu... Ne protože bych se zděsil toho nože, ale spíše jejího až nečekaně hlasitého tónu hlasu, se kterým na ni vyvalím oči když mi zajede nožem do břicha. Chvíli ji jenom sleduji, než se mé oči promění v chladné a sjedu ji znuděným pohledem.
"Neptala ses," odpovím jednoduše, zatímco Gray opodál vyváděl. Po chvilce mě to ale začne vytáčet a tak se na něj otočím s tikem v oku. "Drž hubu! Kdo to má sakra poslouchat!" zavrčím na něj jako kdyby bylo všechno v naprostém pořádku a zase se otočím ke kuřeti, než začnu sledovat její doktorské počínání... kterému jsem nerozuměl.

Moje odpověď ji očividně nepotěšila, protože hned na to zrudla vzteky,  přehodila si skalpel do druhé ruky a praštila mě do hlavy.
"Au," pronesu jenom tak se smíchem, zatímco po mě začne řvát, že se takové věci říkají a dodá k tomu hned několik dalších vět. Jenom na ni hledím, než mě veškerý smích přejde. Brzy na to se pustí zase do operování a tak ji jenom zamlkle pozoruji. Byla opavdu naštvaná a po chvilce pošle Graye za Connorem, který se celý bledý s radostí vydá za šéfem. Trochu mi připomínal prase před porážkou a tak jsem se nad tím v duchu ušklíbl, než zavřu oči a rozhodnu se ani nepohnout, už jenom protože jsem nechtěl aby mě uspávala a tohle bylo na ni. K mému překvapení brzy byla hotová a když si k mé posteli dotáhne židličku, zamračím se ale když si všimnu jejího vážného a trochu nepříjemného pohledu, natěžko polknu a zatvářím se zcela provnile.
"Nenapadlo mě to..." řeknu dřív než stačí cokoli říci a zadívám se do jejich očí v barvě oceánu. Chtěl jsem naštvaně zkřížit ruce na prsou ale neudělal jsem to už jenom protože by zbytečně křičela a já nechtěl aby to dělala. I když to bylo v jistém směru okouzlující.

Pozoroval jsem její obličej, stejně tak jako ona pozorovala ten můj, ačkoli jsem neměl jediné ponětí co v tom mém hledá. Přišlo mi to... zvláštní a brzy jsem odklonil pohled stranou a zadíval se něka pryč. Nechtěl jsem aby se na mě takhle koukala a tak když s rozhořčenným tónem vydechne mé jméno, povzdechnu si. Brzy na to mě osloví pitomcem a když dokončí větu, zaseknu se na místě. Sám jsem nevěděl jak bych měl na tohle zareagovat a proto jsem na ní jenom mlčky hleděl a jen občasný pohybem mého těla, byl hrudník který se nadzvedával při každém mém nádechu.Její věta o tom že jsem mohl umřít mě vůbec, ale vůbec nepřekvapovala. To jsem mohl každý den, hodinu...minutu a nezáleželo na tom kde jsem byl a co jsem dělal. Najednou mě poprosí abych před ní už neměl žádná tajemství ohledně mého zdravotního stavu a opře si hlavu o postel.
"Omlouvám se..." vydechnu z ničeho nic a sám jsem byl překvapený tím co říkám a to se hned na to projeví i v mých očích, které okamžitě přimhouřím a podráždeně syknu, než je obě zavřu. Právě mi zachránila život a já ji za to ani nemínil poděkovat...

"Vypadáš hrozně... měla by sis lehnout," zavrčím na ni a zadívám se směrem k počítači. Slyšel jsem její slova o omluvě, stejně jako ten unavený tón... dokonce to jak praštila havou o stůl ale nechtěl jsem se k tomu vyjadřovat, netušil jsem jak a vyvolávalo to ve mě emoce, které jsem nechtě...kterých jsem se bál a tak jsem se rozhodl pro taktický ústup a částečnou ignoraci, která to celé zaocelila. Byl jsem pitomec, v tom měla pravdu a tomu jsem se ani nebránil. Brzy na to jsem ale usnul, ačkoli jsem nechtěl, uanvenost nad mou mylsí vyhrála a já věděl, že spím opravdu, ale opravdu tvrdě.

Tiše jsem zavrčel na její poznámku ale zbytek už jsem zcela ignoroval a upadl jsem do bezesného spánku, ze kterého se probudím až ráno, nebo...vlastně jsem netušil kolik je hodin protože žaluzie byly zatažené a neprosvítalo přes ně žádné světlo. Líně se zadívám vedle sebe a když si všimnu Rachel, zadívám se na ni bez jakýchkoliv emocí v očích, než se pokusím vstát. Všimnu si však že mě drží za ruku a tak sebou jeno párkrát zašiji, než se rozhodnu zůstat ležet. Brzy jsem to ale vzdal a přece jenom jsem se posadil, než jsem se opatrně natáhl k mé společnici a vzal jsem ji do náruče, s čímž jsem se ji rozhodl položit do čisté postele někde bokem aby mohla v klidu spát, přece jenom včera vypadala hrozně uanveně a moc toho hádám nenaspala...