Isaac & Rachel

Sotva otevřela oči, popřála mi dobré ráno a opřela se více o můj hrudník, než je zase zavřela. Pobaveně se nad tím ušklíbnu a téměř okamžitě se začnu divit nad tím proč... Přesně tak, chtěl jsem se divit nad tím že po mě nezačala ječet, jenže to se v tu samou chvíli změnilo a tak ji otrávené zavrčení jenom opětuji, než dojdu k jedné z postelí na kterou jsem ji chtěl položit, alev půlce se zaseknu a trochu psychopaticky se na ni ušklíbnu a udělám jeden krok od postele. Vypadala najednou probuzeně.... a naštvaně.
"A když to neudělám?" vydechnu se smíchem a zadívám se na ni. Byla tak lehoučká, vůbec jsem ji necítil na rukou a tak zůstanu stát s pobaveným úšklebkem a čekal co udělá.

Byl jsem zvědavý co vymyslí a tak nějak jsem doufal že prostě seskočí a konečně ji tu její přehnanou starostlivost vytuču z hlavy, jenže... ona to neudělala. Pouze se zamračila a poté pronesla větu, nad kterou se prozměnu zamračím já.
"To by jsi mi vážně udělala?" zavrčím na ni nepříčetně a přeměřím si ji přísným pohledem ale dolů jsem j inepokládal. Chtěl jsem v jendu chvíli, když mi došlo že je tady opravdu ochotná nechat mě déle než je potřeba, ale... Nakonec si steně jenom rezignovaně povzdechnu a pomalu ji postavím na nohy, než tiše zavrčím a projedu ji ostrým pohledem od hlavy až k patě.
"Aby bylo jasno, jediný důvod proč jsem to udělal, bylo protože tu nechci zůstat o nic déle než je potřeba," zavrčím na ni ale nakonec se rozejdu k malé kuchyňské lince a napustím si vodu do sklenky ze které se napiji. Měl jsem šílenou žízeň a hlad.

Odpoví mi, že by mi to udělala a musela mě zase operovat nebo mi zašít rány... Nechtěl jsem tu z vlastní blbosti strávit víc čas než byla potřeba. Povzdechnu si a párkrát u toho zaskřípu zubama, než se natáhnu pro skleničku plnou pití. Když ale vysloví to co ... vyslovila. Na chvíli se zaseknu a otočím se jejím směrem. Cože to právě řekla?! Okamžitě nan i vyvalím oči, byla otočená jiným směrem a brzy svou otázku zamluvila snad ještě horší poznámkou. Zhluboka se nadechnu a praštím skleničkou na stůl, než se k ní prudce rozejdu.
"Ha?! Nejsi nemocná nebo tak něco?! Haló...zapomínáš že se v těhle věcech vyžívám? Není to o tom..." zaseknu se na místě a zůstanu na ni chvíli civět, než si se zavrčením povzdechnu a praštím se do hlavy.
"Agh, to je fuk..." zavrčím než ji sjedu pohledem a povzdechnu si. Kuře jedno pitomé... cítit se u mě bezpečně. To sotva.

Zůstala stát na místě a ani se nepohnula, jenom zaklonila hlavu aby se mi mohla zadívat do očí a pobídla mě abych pokračoval v tom co jsem chtěl říct. Ten její pitomý nevinný pohled mě vytočil! Proč se tak ke mě chovala? Je to pro to že mě ve skutečnosti nezná? Protože neví co všechno jsem zničil? Nedokázal? Protože neví že nemám daleko od toho, abych zabíjel ostatní jen z čistého vzteku? Ze sobeckosti... jenom protože můžu? Nevinné, děti... Někdy zapomínám že na to nemám právo. Baví mě hrát si na soudce, stát na té straně, která rozhodne o tom kdo zemře a kdo bude žít. Držet v ruce zbraň a mít všechno pod kontrolou... Úplně zklapnu a doslova se mi zatemní před očima. I ta její včerejší starostlivost...
"Přesně tak, jsme kolegové, nic víc...." ale nikdy neříkej že mi věříš. Tuhle část věty už nahlas nedořeknu, jenom ji sjedu pohrdavým pohledem.
"Půjdu... a nezkoušej mě zastavit," zavrčím a rozejdu se ke dveřím, kterými za sebou třísknu.

Mířil jsem si to chodbou rovnou ke Connorovi do kanclu, říkal že má nějakou speciální misi a i když jsem poslední dobou nebyl v obvyklé a nejlepší náladě, tak nějak jsem doufal, že mi ji tahle mise alespoň trochu spraví... S tím jsem se také zasekl u dveří, na které jsem bez zaváhání zaklepal. Brzy se ozval Connorův vždy chladný hlas, nad kterým se jenom ušklíbnu a vejdu do místnosti, než se dveře zabouchnou a já se opřu o stěnu kousek vedle dveří a upřu pohled na šéfa.
"Yo," vydechnu a věděl jsem že mu ani nemusím nic říkat, vždy měl všechno nachystané a naplánované a tak tušil proč jsem za nim přišel.

Jakmile začne, všimnu si otevírání dveří a když do nich vstoupí kuře, zvědavě si ji prohlédnu. Brzy jsme oba dva dostali vysvětlení a podrobnosti k misi a tak se jenom lehce zamračím. Nelíbilo se mi že musí jít na misi a dělat návnadu...znělo to tak... divně? I tak jsem ho ozorně poslouchal a sem tam si povzdechl a přikývl aby věděl že ho vnímám. Přeci jenom kromě očí mi nešlo vidět do obličeje a... já se většinou díval jiným směrem, pokud jsem tím člověkem nebyl příliš zaujatý.
"Fajn, fajn," vydechnu a ohlédnu se na Rachel, na které se chvíli pozastavím. Souhlasila s tím? nevadilo jí to? Potom se ji na to budu muset zeptat.

Sotva jsme opustili Connorovu kancelář, povzdechnu si a ohlédnu se na Rachel. Chtěl jsem se ji zeptat jak se ohledně mise cítí, ale když začala sama, jenom jsem ji pozoroval a zasekl jsem se když přestala mluvit a hodila na mě pochybovančý pohled.
"Hej, hej. Co je to za nedůvěřivý pohled?" zavrčím na ni a zamračím se a tak trochu se nafouknu, než si sundám kapuci a přimhouřím oči s dlouhým povzdechnutím.
"Můžu kdykoli... přizpůsobím se ti," odpovím a přikývnu na její nápad pro komunikaci, něco by to určitě chtělo a... pořád jsem nemohl pochopit že je Connor schopný zajít až k těmto formám misí... I když jsem to tak nějak chápal, pokud loví mladá děvčata, byla na to Ray jako dělaná. Budu muset dávat velký pozor na načasování, tohle jsem zvorat nechtěl a bylo zvláštní že jsem musel jít zrovna s ní. Proč na to Connor nenasadil někoho jiného? někoho kdo je tu dýl? Zavrtím nad tim hlavou, nemělo smysl o tom přemýšlet.

Sledoval jsem ji a nemohl jsem věřit vlastním uším. Nevím jestli se mě to dotklo nebo mě to spíše urazilo ale... Ta mrcha to myslela vážně. Sledoval jsem ji a nic neříkal, jenom hlasitě zavrčím a propálím ji nevěřícným pohledem. Sotva se odebere k sobě do pokoje, zůstanu stát na chodbě a po chvilce se rozejdu k podzemnímu parkovišti, kde se opřu o zeď a rozhodnu se na ni počkat.
Nemohl jsem se ji divit, nevěřila mi a já ji moc podnětů k důvěře nedával. Vyhovovalo mi to tak, držet si lidi odměřeně od těla abych nemusel přebírat zodpovědnost za to jak se cítí... bez výčitků svědomí a jakéhosi pocitu viny. Se zavrčením praštím dostěny za sebou, potřeboval jsem to. Rozhodně jsem tu malou krysu nehodlal nechat pojít, ne na takové misi a ona se tvářila jako boží pomučení...
"Pitomé... blonďaté, zasrané, malé kuře..." zavrčím si pod nos.

Netrpělivě jsem se opíral o stěnu a hleděl před sebe na velké podzemní parkoviště. Byl tu klid a ticho že byste slyšeli spadnout i špendlík. Brzy se otevřou dveře od vžtahu a zadívám se na Ray.
"Kam se podělo to patnáctileté kuře?" zavrčím na ni a když si sedne za volat, zasměji se. No teď už by ji to možná i prošlo a nemuseli by ji zastavit kvůli tomu že vypadá sotva na patnáct let. Hned jakmile si sedne, udělám to samé a zavřu za sebou dveře, než se rozhodnu nic neříkat. Pořád jsem přemýšlel nad tím co řekla když jsme opustili Connorovu kancelář. Venku... Halloween, nestihnu... Tiše si zavrčím pod nos a nakonec zavřu oči a opřu se více o sedadlo. Cesta chvíli potrvá a já zatím přemýšlel nad naší dnešní misí, která jsem doufal půjde podle plánu.

Měla pravdu, nenalili by ji a tak bylo jenom koudré že se sebou něco udělala. jen mě překvapilo jak trocha makeupu dokáže změnit člověka a vypadala teď o dost starší, než kdkyoli předtím. Myšlenkami jsem byl stále mimo, ale do reality mě vrátí až její hlas a tak líně pootevřu oko a vyhledám její obličej. Soustředila se na cestu a to jsem oceňoval, nerad bych skončil někde na střeše nebo v nějaké výloze.
"Yo," odseknu ji chladně a složím ruce za hlavou, než si jendu nohu položím pohodlněji na tu druhou a zase se odmlčím.
"Myslím že s tebou měl Connor poslat někoho jiného," odpovím ji na otázku ohledně nervozity a ohlédnu se krátce na Ray, než se pohledem vrátím k čelnímu sklu a cestě před námi.
"Mělas pravdu..." začnu a s povzdechem zavřu oči, než se rozhodnu pokračovat. "..vyčnívám, navíc se nehodím jako týmový člen, nevynikám ani v rychlosti a neznám něco jako omezení nebo pud sebezáchovy. Navíc... by jsi se teď nemusela cítit nervózně a já bych se nemusel dívat na ten tvůj nedůvěřivý, nervózní ksicht," dokončím větu kterou jsem chtěl začít a zadívám se z okna spolujezdce do tmy kolem nás.

Natáhla se k mé ruce, na kterou mi položila tu svou a tak se na ni na chvíli zadívám, než ji po mých slovech stáhne a označí mě jako přítele, o kterého má starost. Brzy na to se zase rozjedeme a tak se odmlčím a znovu se zadívám z okna spolujezdce. Mlčel jsem skoro zbytek cesty, ale ještě předtím než se vlbec přiblížíme k baru si povzdechnu a otočím se na Rachel,
"Ray... I kdyby ten upír měl dva metry a byl třikrát silnější, necouvnu. Nenechám parťáka ve štychu," odpovím ji zcela upřímně a v očích se mi zalesknou plamínky odhodlanosti. Brzy dorazíme na místo a tak jakmile Ray zaparkuje, zadívám se na ni. Ještě jsem však nevystupoval.