Isaac & Rachel

Odpoví mi že ví, načež si jenom povzdechnu a pousměji se, než se mě zeptá jaký máme plán a poté mi podá sluchátka s mikrofonem. Okamžitě si je nasadím a rozhlédnu se okolo.
"Informace které nám podal Connor určují jeho primární cíle, víme jen že si vybírá mladé dívky, ale netuším podle čeho. Je možné že si za oběť vybere i někoho jiného v baru a na to bychom si měli dávat také pozor," vydechnu a zamračím se, nebyl jsem nadšená z toho že tam Ray musí jít, přece jenom působit jako návnada... nelíbilo se mi to.
"Podle všeho je ten bar zrenovovaný a náš upír nebude mít rád světla a zářivky, takže si nesedej k baru, spíše vyhleděj nějaké přítmý někde v koutě, kde mu budeš v podstatě na očích," vydechnu znovu a zadívám se na Ray.
"A taky... buď opatrná. Buď se tě pokusí svést a namluví ti ať s nim někam jdeš, ale také je tu možnost že se tě pokusí uspat a osttaní tě budou pokládat za opilou. Nevíme jak přesně pracuje, naše informace jsou docela bídné a tak musíme brát v potaz všechny možnosti," odpovím a potom ji pobídnu k tomu abyhcom si vyzkoušeli, zda naše komunikace přes sluchátka funguje a tak vystoupím z auta a dojdu o kus dál. Jakmile jsme se ujistili že je to v pořádku, dojdu k autu a nakloním se do dveří.
"Budu venku ve stínech... pravděpodobně na jedné ze střech baráku, ulice je tady totiž dost otevřená veřejnosti. Pokud ti bude někdo podezřelý, podej mi jeho přesný popis, zapamatuji si ho. Navíc si nemyslím že zaútočí v baru, ale rozhodně s nim nechoď nikam od stolu uvnitř budovy, pokud ti nabídne procházku na čerstvém vzduchu, tím lépe pro nás," povzdechnu si a po chvilce se znovu zadívám do její tváře.
"Hlavně bud opatrná..." řeknu s úsměvem, než se mé koutky roztáhnou do šíleného úsměvu. "... A nech mě toho bastarda sejmout..." vydechnu s doširoka rozevřenýma očima a pobaveným úšklebkem, než si dám s Rachel signál a vydám se na svou pozici.

Brzy jsem se usadil na střeše jednoho baráku a schoval jsem se za jeho komín. Stále jsem odsud měl opravdu dobrý výhled na vstup do baru a prakticky celou ulici, kterou jsem se rozhodl mít pod kontrolou. Teď už to chtělo jenom čas a trpělivost, se kterou jsem se posadil a zadíval na vchodové dveře, kde sem tam někdo vyšel ven si zapálit nebo naopak vešel dovnitř jako nově příchozí host.
Už to trvalo nějakých pár hodin, ale byl jsem trpělivý a taky trochu nervózní, ale byl jsem rád že je Rachel v pořádku a když delší dobu nemluvila, trochu mě to začalo trápit. I tak jsem to nechal na ni, věřil jsem ji, tohle zvládne... Ale už teď jsem vyčítavě krčil nos na Connora, kterého celé tohle napadlo. S povzdechem na hvíli zavřu oči a když mi Rachel najendou sdělí popisy dvou lidí, okamžitě přesunu svou pozornost k vchodovým dveřím, ze kterých zrovna vycházeli. Lehce se zamračím a probodnu je pohledem. Dávám si přitom pozor aby mě neviděli a pozorně sleduji kterým směrem zamíří, abych se tama mohl vydal, ale ještě jsem chvíli musel vyčkat, byl jsem pořád na dohled a oni se na chvíli pozastavili na ulici, kde bylo pár dalších lidí.
"Vidím je," zašeptám potichu.

"Chápu," zavrčím tiše a chvíli poté co jsem dostal instrukce od kuřete se vydám k těm upírům. Nechal jsem je dojít o kus dál abych se dostal od hlavní ulice a v momentě když zatočí seskočím ze střechy a rozběhnu se jejich směrem. Sotva jsem byl na jejím kraji, zadívám se na záda muže, který držel dívku za pas a o něčem se bavili. Kráčel jsem k nim a sotva se na mě otočil, prudce jsem se napřáhl a střelil mu jendu přímo mezi oči. Žena od něj okamžitě odskočila a vyděšeně vyjekla. Okamžitě jsem do ni zabodl své chladné oči, čímž jsem doufal že ji dostatečně vyděsím na to aby utekla, ale ona místo toho jenom odstoupila a probodla mě pohledem. Muž na zemi se brzy posbíral a zamračil se.
"Co jsi zač?" zavrčí a sjede mě doslova nasranýma rudýma očima. Na nic jsem ale nečekal a okamžitě jsem po něm vyběhl. Mou ránu ale zablokoval a tak jsem se na to vykašlal, zaktivoval svou zbraň a můj malý prsten na ruce se proměnil v krásnou kosu, se kterou jsem se po muži ohnal. Nic takového nečekal a tak jsem mu se smíchem zasadil řeznou ránu do břicha. Vypadalo to, že nic takového nečekal, což by... měl. Přimhouřím oči, je pitomost aby někdo jeho kalibru nebyl seznámen o Epserech.
"Co od nás chceš?" zavrčí nahlas a prudce odskočí dozadu, zatímco se ta žena přemístí k němu a starostlivě mu začne kontrolovat rány. Stál jsem tam jak na jehlách a jen jsem na ně zíral s vyvalenýma očima jako nějaký psychopat, co právě ztratil jiskru.
"He?!" vyhrknu nechápavě a byl jsem si více než jistý, že ten muž přede mnou není člověk, v tom se nemílila... po téhle ráně by už nevstal ale ta žena... Hned na to se ve sluchátku ozve věta doprovázená smíchem a já na místě ztuhnu. Tohle... to snad...

Se svěšenou hlavou jsem postával na ulici a před sebou jsem měl hned dva upíry, kteří ani neměli ponětí o tom kdo jsem, co jsem a co po nich chci. Ten který byl naším cílem vyhrožoval Rachel, což znamenalo že musí být u ní. Na chvíli se zaseknu na místě, stále to byli upíři které jsem musel vymýtit a práci mi usnadnilo to, že jsou jimi oba dva. Znovu se mi ozve smích upíra ve sluchátku a ve mě se začne hromadit vlna vzteku, se kterou rozzuřeně vyběhnu na ty dva upíry. Žena vyvalí oči a okamžitě se postaví před svého muže aby ho ochránila. Napřáhnu se kosou abych její život ukončil.
"Annie!" vyhrkne její jméno a něco se kolem ní mihne. Jen jsem sledoval jak ji muž chytil za kotník, než ji strhl prudce stranou a hrot mé kosy oddělil jeho ruku od těla. S naštvaným syknutím jsem poslouchal Rachel... a nevnímal jsem nic jiného než její slova. Pevně stisknu kosu v rukou a když muž zařve bolestí a schoulí se na zemi, vytřeštím na něj oči, než mu jedním sekem oddělím hlavu od těla.
"Marcusi..." zaslechnu opodál a otočím se na ni. Okamžitě se rozběhla k upírovi a dopadla na kolena k jeho bezvládnému tělu. Dívala se na něj s takovou bolestí v očích, než se natáhla k jeho ruce a rozvzlykala se ještě víc.


"Hej, hej... TO je... jenom špatný vtip že ano," zavrčím do mikrofonu a nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Jedna myšlenka se hnala přes druhou a já nerozuměl co to kuře dělá. Její tón hlasu mě vyděsil, zněl tak... mrtvě, smířeně... Hleděl jsem před sebe a očima jsem sledoval ulici, zatímco má mysl byla u slov mé malé společnice.


V tuhle chvíli jsem se nezmohl na žádná slova, žádné myšlenky... jenom jsem došel za záda plačící upírce a položil ji kosu ke krku. Když se ostří dotklo její kůže na krku, zasekla se a zeširoka rozevřela své oči, které se najednou změní. Ten pohled... ten pohled... jsem nenáviděl.


Prudce škubnu kosou a podřežu dívce hrdlo. Život z jejich očí vyprchal takovou rychlostí a jen tělo bez života dopadlo k zemi.
"Rachel," zavrčím a okamžitě se rozběhnu zpátky do baru.
"Hej, Ray!" zařvu bez jakékoli známky vzteku. "Hej...Kuře!" zavrčím nasraně, ale neodpovídala mi. Spěchal jsem co nejrychleji, už u baru změním svou kosu na malý nožík a prudce do něj naběhnu. Ani nevím kam mě mé instinkty hnaly, ale nezdálo se že by budovu opouštěli. Neutíkala... to znamenalo že museli být stále uvnitř. Ve sluchátkách se ozve smích upíra a mě došlo že jsem předtím v pozadí zaslechl tlumenou hudbu z baru. Museli být někde poblíž a když si všimnu dveří vzadu u baru, okamžitě se do nich rozběhnu.
"Ray! Jestli zemřeš...kdo se postará o ty pitomce?" zavrčím na ni a prudce vrazím do chodby, kterou doslova proletím, než vyrazím venkovní dveře. Jakmile uvidím upíra který stál nad Rachel, která ho jenom nehybně pozorovala, rozběhnu se k němu a prudce ho odkopnu stranou. Byl jsem tak nasraný, že jsem se ani nehlídal.
"Kdo se postará o to abych se sám nezabil?!" zařvu na ni nasraně, zatímco se ji zprudka zadívám do očí, které byly tak mrtvé. Okamžitě ji chytnu za límec a vyzvednu ji do vzduchu.

Sledoval jsem ji a všechno kolem mi teď bylo naprosto ukradený. Dívala se na mě těma mrtvýma očima a nic neříkala. Ruce měla svěsené podél těla, než se její pohled přesunul někam za mě.
"Hej... to myslíš vážně?" zavrčím na ni nasraně a pevně sevřu ruce v pěst. Co to s ní kurva bylo? Ta Ray kterou jsem znal... byla pryč. Ta veselá holka plná naděje...tohle nebyla ona. Byla jenom skopřápkou bez života, měla stejně mrtvé a smířené oči jako ta upírka. Znovu promluvila a chladně mi sdělí že bych měl upíra zabít, že on nebude tím, kdo zabije ji.
"Cože?!" zařvu na ni ale pustím ji v momentě, když za sebou zaslechnu kroky a nasraný hlas upíra, který mířil k nám.
"Myslím... že zapomínáš kde je tvoje místo," zavrčím na upíra a podaří se mi chytit jeho pěst. V mých očích se zaleskne a než se nadá, zarazím mu nůž do břicha. Jindy bych si to užíval, ale teď... teď jsem měl jiné starosti a tak ho s další ranou podříznu. Jeho krev vytryskne do okolí, zatímco si chytne krk a se zachraptěním spadne k zemi. Z malého nožíku se stane velká kosa a otočím se k Ray, která...
"Zopakuj to ještě jednou..." řeknu jí s chladným výrazem vepsaným v očích.

Hned jakmile nakloní hlavu na stranu a zeptá se mě co z toho mi má zopakovat, vyvalím na ni oči a pevněji stisknu kosu v ruce. Neměl jsem absolutní ponětí co to do ní vjelo...a tahle situace mi připomněla jenom jedno jediné... že o ni absolutně nic nevím.
"Ne," zavrčím chladně a přestože v jejich očích konečně zahlédnu náznak nějaké emoce a natáhne ruku k mému obličeji, odstoupím od ní a zvednu kosu trochu výš, než ji její tupý tyče konec zarazím do břicha. Nebylo to až tak silné, nechtěl jsem ji ublížit... ale chtěl jsem aby to cítila.
"Jestli mě chceš zabít, udělej to. Je mi to jedno, nevyhnu se tomu. Dávno jsem se s tím smířila..." sdělím ji její vlastní slova a probodnu ji prchlivým pohledem, se kterým hlasitě zaskřípu zubama.
"Chceš zemřít?" zeptám se ji a svůj pohled stále neměním.

Zakloní hlavu a zadívá se na noční oblohu, než zašeptá že neví.
"Ha?!" vyhrknu nevěřícně a vycením na ni zuby, když mi konečně odpoví, že zemřít rukou nadpřirozeného nechce. Hned na to se na mě zadívá a s úsměvem několikrát zamrká. Nakloním hlavu na stranu, než prudce udeřím kosou do země a otráveně zavrčím. Tohle nebylo normální... do očí se ji zase vracel život, a její omluva zněla tak nepřesvědčivě, že jsem věděl... že ji nemyslí vážně. Sledoval jsem její narůstající nervozitu ale nakonec se k ni otráveně natáhnu, přehodím si ji přes rameno a rozejdu se k autu. Bylo mi jedno že si nesu kosu v ruce a na rameni mám holku, vůbec jsem nepřemýšlel nad tím jak to vypadá, prostě jsem jenom šel k autu. Sotva jsem ho zahlédl, postavil jsem ji na zem, ale k volantu jsem ji rozhodně nehodlal pustit a tak si sednu za volant a povzdechnu si. Vážně.... jsem tohle neočekával.

"Ani se mě nedotkli, byl to jen pár upírů, který byl na špatném místě ve špatnou chvíli," odpovím a ušklíbnu se, než se mi vybaví mrtvolný pohled upírky a Ray, která ho... už naštěstí neměla.
"Klíčky," zavrčím na ni a když mi je podá, nastartuji a nakonec vyjedu zpátky na základnu. Cesta uběhla rychle a brzy jsme byli na parkovišti. Byl jsem rád že nekomentovala mou jízdu a doufal jsem že ta chvíle ani nenastane, přece jen jsem dlouho neseděl... za něčím normálním. S povzdechem vystoupím z auta a hned co zamknu je hodím po Ray.

-----------------------------------------------------------------------------
Konec mise pro Espery

Sotva se na mě otočila s tím, že mám jít podat hlášení Connorovi povzdechnu si a přikývnu. Chtěla si jít lehnout a já ji v tom nehodlal bránit, přeci jen toho na ni dneska bylo moc. Dostala se do pěkných sraček a málem ji zabili... Ani jsem nechtěl přemýšlet nad tím, co by bylo kdybych to nestihl včas. Ne, věděl jsem to... ona by se prostě nechala zabít! Znovu se na ni zamračím, ale to mě zrovna objala a tak nad tím zakroutím hlavou, než se rozejdu k výtahu.
O patro výš jsem se rozdělil se svou parťačkou a zatímco ona si šla lehnout, já letěl navštívit šéfa. Bylo pozdě v noci ale něco mi říkalo že nebude spát a navíc ani mě se nechtělo a měl jsem nad čím přemýšlet.

Zrovna jsem polehával na pokoji po tréninku, který jsem před chvílí dokončil. Unaveně zavřu oči a brzy na to jsem usnul. Tento týden byl docela pohodový, byl jsem jenom na dvou misích s Grayem a musel jsem říct, že si na toho chlapa docela zvykám, navíc i on mě dokázal vystát a kupodivu jsme se vzájemně doplňovali. Zatímco na mě byl boj z blízka a udržování pozornosti nadpřirozených... on jednoduše všechno odstřeloval z dálky.
Najendou mě probudí klepání na dveře a hned poté zaslechnu kuře, které mě prosilo o pomoc.
"Hmm? Kam potřebuješ jít, že to nezvládneš sama?" zařvu na ni, ale nakonec se s povzdechem posadím a dokopu se ke dveřím otevřít. Sotva to udělám, zadívají se mě dvě velké modré oči a.... dostal jsem chuť ty dveře zase zabouchnout.

Sledoval jsem ji, zatímco si mě prohlížela s jakýsmi řekl bych až přehnaným zájmem a nakonec vydechne abych s ní čel do sklepa a potom na mě udělá svůj štěněčí pohled se kterým mě poprosí. Téměř okamžitě dostanu tik do oka a dveře chytím a zabouchnu je.
"Vážně...vážně mě budíš kvůli něčemu takovému?" zavrčím podrážděně.
"Ženská jsi Esper, buď statečná, sklep tě nekousne..." zavrčím na ni a dojdu ke kuchyňské lince, kde se natáhnu pro skleničku pití. Chtěl jsem si jít zase lehnout, ale jenom se ohlédnu směrem ke dveřím, jako bych snad ještě očekával nějakou odezvu. K mému překvapení... jsem ji vážně očekával.

Nakloním hlavu na stranu a trochu se nahrbím než dám ruce v bok a zavřu oči. Vážně bych byl schopný teď usnout i ve stoje. Úlekem sebou ale škubnu když začne bušit na dveře a tak ještě podrážděněji zavrčím nez doposud, než mi vysvětlí proč chce abych šel do toho sklepa s ní. Hned jamile se zmíní o Archibaldovi, zamračím se. Neměl jsme ponětí o kom to mluví. Nakonec si ale povzdechnu, nechám mikinu mikinou a dojdu ke dveřím, které zase otevřu a hodím na ni nasraný pohled.
"Kdo?" vypadne ze mě jendoduchá otázka a zvednu ruku, s čímž si dlouze zívnu. Byl jsem stále rozespalý a unavený a upřímně...spal bych.

Nad mou otázkou se zasekla, ale dříve než mi vůbec odpověděla mě drápla za ruku a rozešla se semnou kdo ví kam. No.. mohla mě nechat alespoň obléct, ještě že jsem měl na sobě alepsoň ty obvazy a kalhoty. Když mi ale položí otázku ohledně ran, zasměji se.
"To... se opravdu ptáš mě?" ušklíbnu se pobaveně a rozespale, ale neujde mi její tiché mluvení. Nakonec mi vysvětlí že ve sklepě drží mága, který jim dělá magické masti a... úplně se zaseknu a několikrát se zhluboka nadechnu.
"Mág? Opravdu máme ve sklepě mága? A on s vámi spolupracuje?" vyhrknu nechápavě zatímco jsme sjížděli výtahem a brzy mineme dveře a vydáme se dolů po schodech.