Mikoto & Nyssa & Kael

Oznámí mi že se nemám bát a moc dobře ví kde má své limity. Zamračím se a povzdechnu si, než mě pohladí ve vlasech a zadívá se na mě.
"A já jsem tvor velice citlivý na magii, takže mě slovy neoblafneš," ušklíbnu se a i nadále jsem mu předávala svou magickou moc. Nijak mi to neuškodilo a jemu to akorát pomůže. Kromě toho, už jsem tak trochu myslela dopředu. Byl teď anděl a bílá magie z něj byla rozhodně cítit. Byl jako pěst na oko a to nám způsobí nejspíše spoustu problémů. Musím ho odsud dostat, nějak... nemůže tady zůstat! Jeho magie byla sice proti všem tady účiná, ale fungovalo to i naopak a té temné... tu bylo přeci jenom víc. Okamžitě se zamračím a když přestane a řekne mi že mohu taky, neudělám to.
"Potřebuješ magii a já ji mám ještě dost, obětoval jsi kvůli mě část z ní a tak ti dám část té své, navíc... už to tu není bezpečné," vydechnu starostlivě a znovu se zadívám na Mikotova křídla, která odtáhl a já teď mohla vidět i okolo. Párkrát zamrkám, než se od něj pomaličku odtáhnu, ale stále jsem ho nepouštěla.
"Je mi opravdu lépe, nejspíše to zabralo," vydechnu a pomalu se pokusím s jeho pomocí vstát na své vlastní nohy. Tělo jsem měla sice ještě slabší, ale už se mi do něj vracel cit.

Když jsem se postavila na nohy s poděkováním mě podepře a tak se na něj zadívám a povzdechnu si. Měl pravdu, možná by ho nikdo z nich nevycítil, ale zároveň to bylo hodně riskantní. Začala jsem okamžitě přemýšlet nad tím, jak bychom to mohli udělat ale nic mě nenapadalo.
"Nesmíme nic hlavně uspěchat, ale času také moc nemáme," vydechnu a ještě chvíli jsem předávala svou magickou moc Mikotovi, než přestanu, ale místo toho abych se od něj odtáhla a odstoupila, jej naopak pevně obejmu a přitisknu k sobě.
"Děkuji... děkuji..." zašpetám několikrát po sobě a křečovitě ho k sobě přitisknu a ještě nějakou chvíli jsem ho u sebe sobecky držela, než jsem se ho konečně rozhodla pustit.
"Theo je sice dítě, ale je silnější než kterýkoli Elin, kterého znám... umí hodně rychle chápat situaci a může nám pomoci," vydechnu a znovu se zadívám na Mikota, než pohled fascinovaně upřu na jeho křídla. Byla opravdu nádherná... nebyla sice čistě bílá, ale právě o to mi přišla krásnější a zajímavější.

Když mě objal i on, ulevilo se mi tak jako nikdy a když řekne, že by mě nenechal umřít, pousměji se a znovu odstoupím abych se mohla zhluboka nadechnout a znovu si prohlédnout ty jeho fascinující křídla.
"Awwwhm, jsou tak zatraceně heboučká!" vypísknu hned jakmile ke mě jendo nakloní a já se ho dotknu. Neodolám a natáhnu ruku vysoko, přičemž jsem si musela stoupnout na špičky, abych ho mohla pohladit po delším peří, které si položím na dlaň a přitisknu na něj obličej. Měla jsem chuť ho tam zabořit celý, ale ovládla jsem svůj chtíč a akorát se zasmála.
"Jsou opravdu nádherná Mikoto, navíc ti ladí k vlasům," přiznám a uculím se na něj a až teď mi dojde že jsem... zase nahá. Povzdechnu si a okamžitě se mi vybaví jak jsem na něm ležela u něj v pokoji, kdy ve mě neuvěřitelná touha po něm... vzrůstala. No on měl alespoň kalhoty, ale i tak jsem neodolala pohledu na jeho vypracovaný hrudník a neunikla mi ani jizva, která se mu táhla po boku. To ten... zasraný tygr.
"Já vím, boji se možná...nevyhneme," vydechnu a potom se na něj znovu zadívám. Ocas přitáhnu k tělu a omotám si ho kolem levé nohy. Chtěla jsem se ho zeptat, proč to pro mě dělá a tak se nadechnu, ale sotva však pootevřu pusu, zase ji zavřu a rozhodnu se nic neříkat. Akorát se usměji a znovu k němu dojdu, tentokrát s nataženou rukou k jeho zraněnému oku, po které ho opravdu lehce pohladím spíše srstí než prsty.
"Mrzí mě to..." vydechnu upřímně a sklopím pohled k zemi.

Byla jsem překvapená že mu nevadily médoteky na křídlech. Co jsem věděla tak pro temné byla jejich křídla vzácná, čímž se mohlo potvrdit jenom jedno, u andělů to muselo být dvakrát tak silnější. Vydechne že to pro něj dost znamená a tak se pousměji.
"Přijdou mi krásná především protože nejsou čistě bílá, ta rudá skýtá jistou vášnivost a působí hrozně tajemně, neobyčejně, stejně jako ty," usměji se na něj a jsem opravdu ráda že se nemůžu červenat. Sdělí mi že mě to mrzet nemusí, že jsme to nemohla ovlivnit, ale i tak jsem si stále myslela své. Byla to částečně má vina, kdyby mě nemusel zachraňovat... nestalo by se to. Bylo to kvůli tomu, že mu mě přiřadili ale také jsem nemohla popřít, že jsem za to nebyla ráda.
"Nevím jestli by se tomu dalo říkat štěstí," pousměji se, když mě pohladí kousek od jizvy, která mi připomínala jednu velmi nehezkou vzpomínku, na kterou jsem rozhodně nechtěla myslet a tak se si stoupnu na špičky a dám mu pusu na špičku nosu.
"Co teď?" zeptám se po chviličce ticha.

Teď když jsem se na něj zadívala, mi neuniklo jeho zčervenání. Awww, bylo to strašně roztomilé a musela jsem se nad tím ušklíbnout. Nakonec mi sdělí že musíme počkat a že se do té doby jeho zásoby magie vrátí do normálu, vlastně i ty mé. Nakonec řekne že si musí ještě zabolat a tak ho nechám. Nakonec se pomaličku vydám k matraci, přes kterou přehodím deku a nakonec se na ni rozvalím. Chtěla jsem se natáhnout a odpočívat dokud můžu, přece jenom jsem před pár minutami ještě umírala a teď i když jsem se cítila lépe, nikomu by nepomohlo, kdybych byla vůči sobě bezohledná. Navíc... když jsem se zadívala na věci za sklem a vzpomněla si s jakou zoufalostí a vztekem je ničil, musela jsem si povzdechnout. Neměla jsem teď nic na sebe a snad porpvé za celou dobu jsem si přišla opravdu nahá. Má srst byla na nevhodných místech opravdu až moc uhlazená a tak se rozpačitě otočím zády ke dveřím a zadívám se do stěny. Nechala jsem Mikota ať si zavolá a po chvilce zavřu oči rozhodnut si odpočinout.

Celou dobu jsem měla zavřené oči a odpočívala jsem. Mohla jsem říci že už se cítím opravdu lépe a tak jenom přikývnu a vylezu z postele, než se zadívám na Mikota. Byla jsem připravená a těšila jsem se až se odtud dostanu, teda...zároveň jsem se bála že to nevyjde... Ale kuš Nysso, vyjde to! Zvládneme to! Přikývnu a vydám se ke dveřím, kde mě Mikoto obeznámí s tím, že se stavíme ještě k němu do pokoje.
"Víš kde je cela od Thea?" zeptám se ale když mě vezme do nečekaně do náruče, chytím se jeho ramen a zamrkám, než mě přenese přes všechno to sklo, co mu křupalo pod nohama.
"D-děkuji," vydechnu a nseskočím na nohy u vchodových dveří mimo dosah střepů.
"Připravená jako nikdy," vydechnu a když otevře chodbu a ťapne mě za ruku, nechám se vést a snažím se co nejvíce číst jeho pohyby, kdyby někdo šel nebo tak.

Držela jsem ho za ruku a nechala se vést. Naštěstí se nám podařilo dostat do pokoje bez sebemenších potíží. Cítila jsem že Mikoto využívá nějakou magii, ale na to byl čas, mohla jsem se zeptat později a navíc vysvětlování by nás akorát zbrzdilo. Neustále jsem ale kontrolovala zásobu jeho magické moci, protože jsem se bála, že udělá nějakou hloupost a bude se přemáhat. Když mi hodí mikinu, obratně se do ní navleču a počkám až si sbalí nějaké věci. Mezitím jsem hlídala dveře a kontrolovala, jestli se někdo mihl nebo nemihl na chodbě. Naštěstí projde jen pár vědců a nevšimnou si nás a tak se otočím na Mikota, který už měl sbaleno a když mě zase uchopí za tlapku, rozhodnu se mu důvěřovat.
běželi jsme dlouhou chodbou k cele od Thea a jakmile zaslechnu hlasy, zadívám se na Mikota, který mi řekne prostě a jendoduše, že mám všechny zabít. Když se před námi objeví první z vědců a Mikoto se na něj vrhne, oběhnu si ho a vrhnu se na ostatní. vyvolala jsem si magické drápy a mířila jsemřpímo na hrdla aby byla smrt jasná. Několikrát jsem je zaostřila a prodloužila tak, jak jsem to ještě ani jednou neudělala a tak jsem mohla i na někoik centimetrů daleko zasáhnout svého nepřítele.

Byla jsem ráda že mohu využít svou rychlost a hbitost v boji a tak jsem byla za chvíli hotová a vědci leželi na zemi mrtvý. Měli jsme velkou výhodu a to zejména moment překvapení, kterého mikoto okamžitě využil u laboratoře, která byla před Theovou celou. Zhluboka se nadechnu a když vědcě spálí, zadívám se na Thea, který byl za sklem a s jiskřičkami v očích mě pozoroval. Okamžitě se rozběhnu ke sklu a než se vůbec zastavím, doběhnu ke dveřím a rychle do nich zarazím drápy, čímž zámek povolí a dveře se otevřou. Theo se ke mě okamžitě rozběhne a tak ho rychle chytím do náruče, odlehčím a vyhodím si ho na záda.
"Pevně se drž, mizíme odsud," řeknu mu a otočím se na Mikota.
"Teď už mě tu nic nedrží," vydechnu a dám mu tím jasně najevo že chci odsud co nejrychleji vypadnout. Navíc... on jediný znal cestu.

Zhluboka se nadechnu a přidržím si Elina na zádech. I tak se držel víceméně sám a nezavázel mi a tak přidám do kroku a za chvíli jsem se zařadila za Mikota. Ani jsem netušila kde jsme a kam míříme, ale když se celým komplexem rozezní poplach, přeb+hne mi mráz po zádech a rychle vyběchnu pár schodů. Byla jsem ráda že vědce kterého spatřil Mikoto sežehl rychleji než jsem si vůbec zpoza něj stačila všimnout, že tam někdo je a tak se znovu nadechnu a začnu se trochu soustředit, když si všimnu mříží před námi. Prudce zabrzdím a jakmile mi Mikoto sdělí že s těmi dveřmi něco uděá a otevře je, přikývnu. Okamžitě pokynu Theovi aby slezl a tak se postaví kousek od mříží, než si na rukou opět vytvořím drápy a popojdu trochu dál. Najendou se předemou vynoří hned několik vědců a tak si povzdechnu, otočím se na Mikota a hned zpátky na ně.
"Zdržím jich co nejvíc," vydechnu a překřížím drápy na rukou, než jimi prudce máhnu před sebe a vyšlu proti nim větrnou vlnu, kterou je sejmu k zemi. Některé pořeže ale nestačila pořezat ty vzadu a tak se zamračím, než se prudce vrhnu mezi ně s úmyslem je rozdrápat na cucky. Dávala jsem si však pozor aby mě nezranili a abych byla rychlejší než oni.

Bylo něco po půlnoci, já bloumal Atreiou a přemýšlel o předešlé noci, kdy jsem se přimotal k něčemu čemu do teď nemůžu uvěřit. Jak jsem tak šel a nedával pozor kam, málem jsem vrazil do dodávky, která jako jediná stála na úplném okraji velkého parkoviště před nemocnicí. Chvilku se na ni koukám a říkám si jaký vůl ji postavil bokem v nemocnici když to znamenalo zabrat skoro tři parkovací místa, ikdyž je pravda, že parkoviště nebylo zrovna přecpané. Když ji obejdu zezadu dokonce zjistím, že je otevřená a po letmém nakouknutí prázdná. Sednu si dozadu do dodávky s nohama pohupujícíma se ve vzduchu a chvíli pozoruji nebe a znovu vzpomínám na včerejší noc. Když však usoudím, že je asi nebezpečné sedět takhle v cizí dodávce se začnu zvedat s úmyslem vyrazit pomalu domů.

Bojovala jsem jak nejlépe jsem uměla a popravdě jsem se u toho ani nezadýchala. Dokonce mě to v jednu chvíli začalo nehorázně bavit, vlastně jsem si to začala tak trochu užívat, ale rozhodně jsem se tím nenechala unést. Zasloužili si to, vlastne by si zasloužili mnohem více, ale na to nebyl čas. Prudce máchnu drápy před sebe a podaří se mi podřezat krk jendomu z vědců zrovna když zaslechnu Mikotův hlas. Okamžitě se otočím na špičce a vyběhnu k velkým dveřím, kde drápnu Thea za ruku a doslova se rozběhnu po schodech nahoru a Thea jsem za sebou spíše vláčela, ale neřekl ani slovo a tak jsem běžela dál. Za chvíli byl anděl před námi a tak se mi uleví že je v pořádku a skrze vyražené dveře se rozběhnu k dodávce, ke které mířil Mikoto. Běžela jsem po straně dodávky, a tak tak si všimnu muže, který na mě vyběhl ze tmy parkoviště. Zamračím se, vší silou zatáhnu Thea za ruku a doslova mrsknu s nim za roh dodávky, aby se skutálel dovnitř. Čeho jsem si nevšimla byl mladík, kterého sebou doslova sejmul dovnitř. Alespoň neschytal ránu a já se mohla vyhnout muži, který prudce sekl nožem do dodávky. Před nožem jsem se tak tak zohla a v tu chvíli jsem mu pohotově podkopla nohy a než se stačil vzpamatovat, rozběhla jsem se k dodávce, do které jsem skočila a okamžitě ji za námi zavřela, než jsem bouchla na dveře.
"Můžeš! Jeď!" zařvu na Mikota a oddechnu si. je pravda že jsme z toho ještě nebyli úplně venku, ale s tím se také otočím na Thea který... ke mě okamžitě přiskočil, schoval se za mě a propaloval očima neznámého mladíka, který zrovna vstával ze země.

Zrovna jak jsem se zvedal, jakoby odnikud mi přiletěla do náručí malá postava, zřejmě dětská a smetla mě sebou do dodávky, kde jsem se nepříjemně praštil o bok do ramene. Dítě se mi podařilo chytit a zabránit aby se mu něco stalo, ale při nárazu ramenem do boku dodávky jsem ho zase pustil a on ode mě rychle odskočil, jako by se spálil. Poté už jen uslyším jak prásknou dveře dodávky a ona se rozjede pryč... a já jsem stále uvnitř. Chci poprosit Blackeyho aby mi kolem trochu posvítil abych se mohl podívat na lidi co tam byli se mnou, ale když se spojím s jeho myslí, zjistím, že zůstal stát na parkovišti a nejspíš teď nevěřícně zírá za odjíždějící dodávkou.
Trošku se tedy nadzvednu, ale zůstanu ležet a opřu se loktem pravé ruky o podlahu abych ulevil levému ramenu. Řekl bych, že tam se mnou kromě řidiče a dítěte byla už jen jedna osoba, na kterou jsem se pootočil se slovy "Neměl jsem v plánu vám s tou dodávkou nic udělat, právě jsem od ní odcházel. Kdyby jste mi mohli zastavit, klidně vystoupím."

Prohlížela jsem si nějakého mladíka, který nakonec zůstal ležet na zemi a vypadalo to... že se nehodlá zvednout? Na tuhle situaci byl až podezřele klidný a tak sotva řekne první slovo, vrhnu se po něm a přišpendlím ho k zemi. Okamžitě znásobím svou váhu tak na stopadesát kilo a zůstanu na něm sedět, zatímco mu obě ruce chytím a zavrčím na něj.
"Ani se nehni jinak tě zabiju," prsknu mu přímo do obličeje až mi konečky bílých vlasů přepadnou dopředu přímo do toho jeho. Až teď když jsem na něj chvíli hleděla, všimla jsem si že je mladý, ale... tak mohl vypadat každý druhý nadpřirozený. Najendou se světlo v dodávce rozsvítí a tak se ohlédnu na Thea, který se třepal v rohu místnosti, než se ozve hlas Mikota.
"To je dobrý, spacifikovala jsem ho. Co s ním vymyslíme až nebudeme v takové bryndě," odpovím mu a znovu propálím mladíka pohledem. Dívala jsem se různobarevnýma očima do těch jeho, které byly až chladně klidné. Dost mi připomínal pohledy všech mých nadřízených za velké války, hnusil se mi.
"Theo, zůstaň tam kde jsi, bude to dobrý... už nám nic nehrozí," vydechnu k němu a on jenom tiše přikývne a vyplašeně se posadí na zem, kde se o pře o zeď dodávky. Nehodlala jsem ho nechat aby mu tenhle cizinec ublížil a vůbec... kdo to sakra je?!

Nestihl jsem doříct ani první větu, když se na mě osoba vrhla rychlostí na jakou jsem nestihl vůbec zareagovat a už jsem chtěl aktivovat nějakou schopnost na svou obranu, ale když jsem si uvědomil, že na mě neútočí, pouze mi brání v pohybu tak se radši uvolním a potlačím jakoukoli magii v těle aby si náhodou nemyslela, že se chystám na protiútok. Na to jak byla drobná byla až nepředstavitelně těžká, ale jelikož využívala váhu k tomu abych ji nemohl odstrčit a ne k tomu aby mě přimáčkla k podlaze, neměl jsem s tím problém. Chytla mi i ruce nad hlavou a nepříjemně mi luplo v levém rameni, ale to byl teď můj nejmenší problém. Na její větu ať se nehnu si jen pomyslím *copak se v téhle situaci vůbec můžu pohnout?* a byl jsem rád, že se to nemůže ukázat na mém obličeji. Když se na mě pak upřeně zahleděla, všiml jsem si, že má každé oko jiné barvy a nějak mě to fascinovalo a neodtrhnul jsem od nich pohled dokud mě nepolechtali její dlouhé vlasy na obličeji, kterým jsem lehce škubnul abych je dostal pryč. Když se pak rozsvítilo drobné světlo, vypustil jsem veškeré okolní dění a jen pozoroval kočičí obličej, který se nade mnou skláněl. V otcových vzpomínkách jsem zahlédl záblesk podobné postavy a něco o Elinech, ale nebylo toho dost abych se dozvěděl víc než co jsou zhruba zač.
"Nevím co se tu děje, ale ode mě vám žádné nebezpečí nehrozí" řeknu a radši se nesnažím hrát na svém obličeji jakékoli emoce. "A než dojde k jakémukoli nedorozumění, jsem sice temný anděl, ale pouze poloviční z otcovi strany a ať už mi věříte nebo ne v téhle dodávce jsem se ocitnul naprostou náhodou." byl jsem si naprosto jistý, že bych dokázal utéct dřív než by mi něco udělali, jelikož jsem měl svou teleportační značku doma, ale za posledních pár týdnů jsem si nějak zvykl, že se neustále něco děje a tak jsem chtěl vědět kam povede tahle zajímavá situace.