Mikoto & Nyssa & Kael

Ležela jsem na posteli, napůl natisknutá na něj a usmívala jsem se. Měla jsem dobrou náladu a už mě pomalu opouštěly ty hrůzy předešlých hodin. Krátce zavřu oči, jenže v ten moment mě začne drbat za ušima, ve vlasech a na všech možných místech. Můj mozek okamžitě vypoví službu a zcela důvěřivě se poddám jeho dotekům s tím rozdílem, že jsem u toho tentokrát nepředla. Když však přestane, otevřu oči a zadívám se na něj. Stále mě trápila jeho zranění a to jsem popřít nedokázala, vždy jsem si ho akorát smutně prohlédla, ale snažila se to skrýt za jemný úsměv, který jsem měla na tváři, stejně jako on. Až po chvilce si mě přitáhne blíže a já vůbec neprotestovala, nechtěla jsem spadnout z postele a bylo příjemné, nalepit se na jeho horkou kůži. Vlastně jsem toho musela využít a tak jak jsem se na něj nalepila hned po puse na čelo, po které bych se jindy červenala, jsem zabořila hlavu k jeho hrudníku a položila si ruce co nejblíže na jeho tělo.
"Dobrou noc Mikoto," zašeptám a sama zavřu oči. Nechtělo se mi spát, ale ta příjemná blízkost a ta jeho úžasná vůně... prostě jsem se k němu přitulila a užívala jsem si to.

V noci jsem se několikrát přetočila, ani jsem nevěděla jak moc jsem se na něj natiskla, ale to příjemné teplo mě k němu neskutečně táhlo. Byla to klidná noc, nebo jsem si to alespoň myslela, dokud se mi před očima nezjevila jedna z dalších nočních můr. Držela jsem Mikota u stěny a i když mě objal, zabila jsem ho jako kdyby nic neznamenal. Tentokrát jsem sebou neškubla, jenom jsem pomaličku pootevřela oči a když jsem si uvědomila že je stále vedle mě, živý a zdravý, ulevilo se mi. Zrovna jsem zvedla hlavu a chtěla se trochu odtáhnout abych se mu mohla podívat do spící tváře, jenže jsem si všimla hned několika věcí. Své ruce jsem měla obmotané kolem jeho ruky, tiskla jsem se na něj až nepřirozeně blízko, byl vzhůru a nohy jsem s nim měla doslova propletené. Párkrát nechápavě zamrkám, než se od něj v šoku pokusím dostat, jenže jsem si moc nepomohla, protože jsem při naléhavém a neohrabaném přelézání selhala a skončila přímo na něm. Měla jsem čumák teď jenom kousek od jeho obličeje a hleděla mu do očí.
"D-d-," nebyla jsem schopná mu říct ani dobré ráno! Tohle byl hodně blbý nápad! Co mám dělat! Křičely na mě moje vlastní myšlenky, ale nedokázala jsem se ani pohnout. Tohle je... trapný.

Zcela paralizovaně jsem na něj hleděla, ale jeho pobídka dobrého rána mě uklidnila a tak jsem se pousmála a uculila se na něj v jakémsi nevinném gestu, že jsem za to opravdu nemohla. A taky že ne, nebo možná... byla to moje neohrabanost a panika co mě dostala do téhle pozice. Možná bych se měla první prostě uklidnit, nadechnout a pomalu slézt, jenže... to už zvedl ruce, čekala jsem že mě od sebe odstrčí ale tak šeredně jsem se zmýlila. Překvapeně vydechnu když mi omotá ruce kolem pasu a přitiskne si mě k sobě. S čumákem na pusu se mě zeptá co to z rána zkouším a lehce zčervená. Sledovala jsem ho a pro tuhle chvíli jsem opravdu ztuhla a nevěděla co říct. Jeho tělo mě i přes mikinu neskutečně hřálo a já teď byla zatraceně ráda že ji na sobě mám. Ocasem jsem ho lechtala na nohách a ani jsem si to neuvědomovala, zatímco jsem se snažila uklidnit svůj srdeční tep, který mi vystřelil až někam do nebe. Na prázdno polknu a začnu si uvědomovat že je mi jeho blízkost až nepřirozeně příjemná a tak se jenom zachvěji a začnu být lehce nervózní.
*Okdkdy mě začal sexuálně přithovat?!! Nysso! Co to sakra děláš?! Je to člověk... ty jsi Elin, jsi napůl zvíře! Takové myšlenky se ani trochu nehodí! jenom si z tebe dělá legraci! Okamžitě slez!* řvaly moje mylšlenky jedna za druhou a já doufala že můj společník neprosperuje čtením myšlenek, to by bylo silně v hajzlu.
*Ne! Není to padlý, díky bohu!* vydechnu a nad poznámkou o bohu se v duchu zakřením, ale párkrát sebou zavrtím. než mu oblíznu celý ksicht, což rozhodně nečekal a jakmile zvedne ruce aby si ho utřel, vyprostím se z jeho sevření a vyskočím na nohy.

Stála jsem k němu otočená zády a v tu chvíli mi řekne abych si našla něco k snídani. Uslyším za sebou šramot a tak jenom přikývnu a zhluboka se nadechnu. Tohle je špatné... hodně špatné. Jeho blízkost mě vzrušila a jasně jsem to cítila na svém těle a děkovala jsem, že mám na sobě jeho mikinu. Celý pokoj voněl jeho pachem a příjemně mě lehtal na nose. Za chvíli byl fuč a tak jsem tam ještě chvíli postávala a chvěla se vzrušením, než jsem se odebrala k ledničce a začala se v ní přehrabovat. Bylo tam tolik věcí... ale rozhodnu se ledničku nakonec zavřít a sním jenom jablko, stačilo mi to a byla jsem příliš rozladěná na to, abych si dala něco složitějšího. S povzdechem se olíznu a zadívám se na zavřené dveře od koupelny, než si povzdechnu a pousměji se nad tím. Tohle bylo hodně blízko, bývala bych se nechala poddat svým pudům, ale naštěstí jsem měla dost jasnou hlavu na to, abych se od něj vzdálila. Navíc, proč by mě měl chtít? Párkrát máchnu ocasem a nepříjemně se zavrtím, než se zhluboka nadechnu a nakonec posadím na postel, čímž jsem si ani trochu nepomohla. Jakmile zaslechnu šramot ode dveří a vyjde z nich Mikoto stále ve spodním prádle, odkloním pohled stranou a zadívám se na bílou zeď, do které vtisknu všechny své nevhodné myšlenky a počkám až se obleče. Hmmm spodní prádlo... taky bych si měla někdy nějaké pořídit. Teď jsem si však uvědomila že nikde není zaručené, že se odsud dostanu a vůbec i kdyby ano, určitě se rozdělíme. Možná... to tak bude lepší. Zároveň jsem se té myšlenky opravdu zalekla a znovu se zadívala na Mikota.

Nechala jsem Mikota aby se oblékl a tak jsem i nadále hleděla na bílou zeď. Skoro bych si nevšimla že se přiblížil, kdyby se matrace pod ním neprohnula a nechytil mě za ruku, čímž mě donutil se otočit jeho směrem. Zkoumavě jsem se na něj zadívala, zatímco naklonil hlavu na stranu a položil mi otázku. Měl pocit že se něco děje, že něco udělal špatně a chtěl se ujistit o tom, zda-li je to pravda nebo ne. Ještě chvíli jsem mlčela a dívala se mu do zdravého oka, než jsem si povzdechla a pousmála jsem se.
"Ne to ne, jenom jsem se zamyslela. Neudělal jsi nic špatně, řekla bych ti kdyby ano to se neboj," ujistila jsem ho a natáhl k němu tlapku, abych ho pohladila po tváři a zbavila ho toho ustaraného pohledu. Příliš jsem se nechala unést emocemi, ale hrozně jsem si teď protiřečila a válčila sama se sebou. Najednu stranu jsem mu chtěla být co nejblíž, ještě blíže než teď ale... nemohla jsem jasně říci, že by to bylo vzájemné. Neviděla jsem mu do hlavy a i když mi kolkrát přišlo že by o mě zájem přeci jenom měl, nemohlo by to fungovat. Přece jenom byl andělem, bytostí světla, měl své povinnosti a já dostala strach, že bych snim nedokázala udržet krok a zůstala bych pozadu. Cítila jsem jak se mi do očí tlačí slzy ale rychle jsem otočila hlavu stranou a obavy schovala za úsměv. Když pustí mou tlapku a postaví se s tím, že bychom měli jít, přikývnu a také vyskočím na nohy.
"Máš pravdu, měli bychom jít ať nemáš problém," řeknu zcela vážně a vydám se za ním ke dveřím. Celou dobu jsem sledovala jeho záda a tiše přemýšlela nad tím vším, co se mi honilo v hlavě a tak jsem se mohla chvílemi zdát trochu zamlklá.

Nad vším co řekl se pousměji a nakonec se společně s Mikotem dám do uklízení. Rozhodla jsem se trochu omezit chození pryč z cely, protože tohle bylo opravdu těsné. Teď už ale můžu s jistotou říci, že jsem mu věřila a že jsem si byla chvílemi i jistá, že se dostanu ven. Temnota se od té doby neprojevila a za to jsem byla opravdu ráda. Doteď jsem si pamatovala ten sen, který mě děsil, děsil mě že se to jendou stane skutečností a nemohla jsem se toho nepříjemného pocitu zbavit, pokaždé co jsem se cítila jinak, co jsem byť jenom trochu cítila že se mi temnota lepí na prsty. Brzy jsme měli uklizeno a tak se zase pustil do práce. Nerušila jsem ho a procházela si nový balíček karet, který mi přinesl abychom zase mohli hrát.
Dny plynuly jako voda a nic moc se nezměnilo. Smála jsem se s andělem po boku a hrála karty. Vždy přinesl ta jedna z nejchutnějších jídel, co jsem kdy jedla a mohla jsem mu to jenom vychválit. Brzy byl zase večer a pro tentokrát jsem se rozhodla zůstat v cele. Nevadilo mi to, jeho postel byla sice pohodlná, ale také jsem věděla že to nemůžeme dělat napořád a tak jsem se s andělem rozloučila a nakonec ulehla na deku, kterou jsem od něj dostala, abych nemusela ležet na studené zemi a neprochladla jsem. Zdálo se, že to bude klidná noc, ale brzy mě porbudily nějaké zvuky. Ležela jsme zrovna na dece a až když jsem před sebou spatřila tři neznámé postavy, uvědomila jsem si, že jsem zapomněla zavřít celu. Vyděšeně se na ně zadívám, ale to už jsem schytala pár elektrických šoků a než jsem se nadála, ucítila jsem ostrou bolest v krku, která mi nepřišla tak hrozná po tom co mé tělo bylo paralizováno silnou dávkou elektřiny. Nestihla jsem se ani pořádně probrat a už jsem byla zase v bezvědomí.
Další den jsem se probudila a zadívala na bílý strop. Párkrát jsem zamrkala a zadívala se na dveře které byly otevřené. Chvíli jsem je sledovala a přemýšlela nad tím, zda to nebyla jenom jedna z dalších nočních můr. S povzdechem se posadím a ještě chvíli sleduji pohledem proskleněné dveře, než mi pohled spadne na zem před sebou. Byly na ni otisky bot, proto se lehce zamračím a povzdechnu si. Nejspíše jsem prostě jenom paranoidní a patří Mikotovi. Mávla jsem nad tím tedy hlavou a nechala to být. Brzy mě můj společník navštívil a jako vždy jsme se dali do každodenních aktivit a hned jsem měla lepší náladu. Za tu dobu uběhl asi týden a já zrovna zametala podlahu v cele. Chtěla jsem to tady udržovat čisté a už jsem si nechtěla připomínat dřívější události s tygrem a byla jsem ráda, že po té spoušti tu za tu dobu nebyla ani stopa.

"Dobré ráno" ozve se hned ve dveřích a tak se ohlédnu na Mikota, který stál kousek ode mě s táckem plným jídla. Okamžitě se mi zlepší nálada a pousměji se na něj. trochu unaveně se k němu vydám a tácek si od něj vezmu, než ho položím na stranou, tam kde už jsem měla zameteno a pousměji se na něj.
"Cítím se pořád trochu unaveně, ale jinak myslím že dobře," ušklíbnu se, než Mikota vyženu na druhou stranu kde byl tácek a chytím smeták pevně do ruky. Znovu jsem se pustila do zametání a už mi toho moc nechybělo, abych byla hotová. Máchla jsem smetákem prudce do strany a ucítila jsem lehkou slabost, které jsem však nedala žádnou váhu. Jenom jsem se zamračila a zhluboka nadechla, než jsem pokračovala v uklízení. Brzy se to ukázalo jako špatná volba, když slabost narostla a mé nohy na krátkou chvíly vypověděly službu. Stihla jsem udělat krok do strany abych se rukou zapřela o sklo, ale i tak jsem smeták upustila a sesunula jsem se na zem.
No, alespoň jsem zabránila tvrdému pádu, ale i tak jsem na chvíli zůstala ochromeně ležet a cítila jsem jak mi tep vystřelil až do nebes, než se nepřirozeně rychle sklidnil. Mé končetiny byly však lehce paralizované a postupně se mi do nich vracel cit. Trochu unaveně zavřu oči, ale Mikotův hlas mě donutí je zase otevřít.

Začalo mi být špatně a na malý moment jsem bojovala se sladkým bezvědomím. Když však uslyším Mikotův hlas, donutím se trochu vzpamatovat a když zjistím že je u mě a podepře mi hlavu, jenom se na něj vyčerpaně zadívám.
"Mikoto," vydechnu v momentě, kdy mě podepře a vyzvedne do náruče. Trochu se k němu i na tu krátkou chvíli natisknu, než mě položí na deku a zasype mě hromadou otázek. Chvíli jsem nic neříkala a jenom ho tiše sledovala. Chtěla jsem k němu natáhnout ruku, ale nebyla jsem si jistá tím, jestli bych si ještě nepřihoršila a tak jsem zůstala ležet. Párkrát zalapám po dechu a pootočím na něj hlavu.
"Jenom jsem se poslední dny cítila slabě, myslela jsem že to nic není..." vydechnu a nakonec se mi podaří nahmatat jeho ruku a tak ji lehce stisknu, ale stále jsem neměla v rukou dostatečný cit na to, abych ho pořádně zmáčkla.
"Omlouvám se," vydechnu tiše a doufala jsem že to co nejdřív přejde.

Čím více jsem se tomu snažila vzdorovat, tím to bylo horší. Tiše jsem oddechovala a cítila jsem se hrozně slabě. V panice která na mě ani nebyla znát jsem vyhledala Mikotovi oči, musela jsem se pořád ujišťovat že je se mnou. Najendou však odběhne a vrátí se až po nějaké chvilce, která mi přišla strašně dlouhá. Něco zašeptal ale vůbec jsem ho nevnímala. Za chvíli mě zase nesl v náručí a někam pokládal. Dostala jsem napít a tak unaveně zavřu oči. Chtělo se mi hrozně spát, ale celé mé tělo bylo jako v jednom ohni a při vědomí mě udržoval jenom můj společník a jeho přítomnost. Najednou mě popadl neuvěřitelný strach, který narůstal a vůbec mi to nepomáhalo. Otevřu pusu abych něco řekla, ale nakonec ji jenom těžce zavřu a všimnu si Mikota, který mi něco strčil do pusy. Za malou chvíli byl zase pryč a tak zavřu oči a zůstanu nehnutě ležet. Co to semnou bylo? Takhle hrozně jsem se ještě nikdy necítila a na krátkou chvíli se mi v očích zaleskl čistý strach. Nemohla jsem ani pořádně říci co se děje... všechno jsem vnímala tak nějak z pozadí a jenom unaveně přivýrala oči.
Chtěla jsem anděla oslovit když se zase mihl někdě kolem, ale šlo to ztěžka a tak z mých úst nevyšel jeden jediný tón. Jediné čím jsem si byla jistá bylo to, že je mi čím dál hůř. Pevně sevřu víčka k sobě, ale nemusela jsem se ani moc snažit. Svět se se mnou chvíli třásl a do reality mě vrátí až ledová voda, díky které se mi na krátkou chvíli udělalo lépe.
"To ta n-noční mů-ra..." vydechnu těžce a slabě, než zase zavřu oči a nechám ledovou vodu klidně stékat po celém mém těle. "...ti vědci, v-noci," zašeptám a ani nevím jestli to byla pravda. Ale mikoto.. teď když jsem si to uvědomila měl úplně jiný druh podrážek, nemohl to být on.

I když se mi po ledové sprše udělalo lépe, sotva jsem vnímala co mi Mikoto říká. Zaslechal jsem jenom pár slov, které jsem si dala dohromady a tak jsem zhruba odhadla jeho starosti. Chtěla jsem mu říci že to ude dobré, ale sama jsem si tím přestávala být jistá. Zmohla jsem se jenom na zašeptání jeho jména, to bylo pro tuhle chvíli všechno a už jsem opět zavírala oči. Studená voda přestala rázem téct a než jsem se nadála, na krátkou chvíli se mi neksutečně ulevilo pod jeho bílými plameny. Ten pocit byl krásný, nechtěla jsem... nechtěla jsem ho ztratit. Ne, bude to v pořádku Nysso, věř mu. Byla to nějaká chvilka co mě zase někam nesl a chvíli mi trvalo než jsem rozeznala svou celu a laboratoře, ve které byly poslední měsíce tak neskutečně krásné. Poprvé za celou tu dobu co jsem tu byla zavřená, jsem se s Mikotem cítila živá.
Sotva zavřu oči, byl pryč... Najendou byl pryč nějak dlouho. Chtěla jsem za ním, chtěla jsem ho vidět, nechtěla jsem aby mě opouštěl. Snažila jsem se napnout všechny svaly v těle, ale bylo mi to k ničemu, akorát se mi udělalo špatně čím více usílí jsem vynaložila k tomu, abych se vůbec posadila. Ne, nedokázala jsem to...
"Mikoto," vydechnu v zoufalé prosbě, ale nebyl tady. I když jsem se rozhlédla po místnosti, nikde jsem ho neviděla a ostré světlo mi teď přišlo tak neskutečně protivné. Do očí sem i nahrnuly slzy a celá jsem se začala třást. Kde je? Proč tu není? Co když už nepřijde? Ne...Ne... Jedna myšlenka se předháněla s druhou a mě popadl neuvěřitelný strach, se kterým se mi podařilo získat cit alespoň do rukou. Přes vlasy v obličeji jsem ani neviděla, až jsem zanedlouho zaslechla nějaký hluk. Lehce pootočím hlavu a zadívám se na sklo, přes které ho uvidím. Sledovala jsem jeho narůstající vztek, se kterým ničil všechno okolo a do očí se mi nahrnuly slzy. Bodne mě u srdce když ho uvidím s tak zoufalou tváří a hned mi dojde, že je to se mnou nejspíše hodně zlé. Takže umřu? Opravdu to je konec? Nechtěla jsem umřít, ne teď když jsem se cítila konečně šťastná a to i přes mříže tady, které mi odebíraly svobodu. Ne... s ním jsem se cítila svobodnější než kdy jindy. Okamžitě jsem se začala třást a když rachot utichl, zahlédnu ho ještě ve dveřích. Pomaličku ke mě kráčel a mě v tu chvíli bylo jasné, že tohle nezvládnu. Takže nakonec mě tu stejně nečeká nic jiného než smrt. Těžce se nadechnu a když mě ovinou jeho pevné ruce, snad poprvé za celý svůj život si přiznám že umřít nechci. Měla jsem strach... bála jsem se a Mikotovi vzlyky byly jako jehly, které se mi zabodávaly do srdce. Nechtěla jsem aby plakal, nechtěla jsem ho opustit, nechěla jsem umřít. Já prostě nechci! Nemůžu! Ne! Ne! Najendou mě popadla neuvěřitelná panika, se kterou se akorát rozkašlu a když můj anděl pozvedne hlavu, zadívám se do jeho slunečních očí. S vypětím všech sil pomalu zvednu ruku, než mu dvěma prsty ťuknu do čela a na tváři se mi rozlije úsměv.
"Neplač, budu v p-pořádku," vydechnu a upřu na něj své různobarevné duhovky, ze kterých mi začnou stékat slzy. Chtěla jsem ho uklidnit, chtěla jsem být prostě s ním, dokud ještě můžu...

Sledovala jsem jeho slzy, které mu stékaly po tváři a sama jsem na té své měla letmý úsměv, se kterým jsem mu pohlížela do obličeje. Ještě více ho roztáhnu, když mě vezme do klína a začne šeptat že mě nenechá umřít a že budu v pořádku.
"Já vím..." zašeptám tiše a zadívám se na jeho ohnivé vlasy, po kterých jsem ho zatoužila pohladit alespoň ještě jednou. Nechtěla jsem aby byl smutný, zatoužila jsem vidět jeho úsměv, ale také jsem si všimla toho, jak se chvěje. Náhle mě k sobě přitáhne a já si teď v jeho rukou přišla jako bezmocná, hadrová panenka. Jeho blízkost byla tak hřejivá a krásná a já děkovala všem bohům, že mu můžu být takhle nablízku. Pomalu zavřu oči a zavzpomínám nad těmi krásnými momenty, které jsem s ním prožila.
V záhy však ucítím obrovské množství bílé magie a tak překvapeně zamrkám a z očí mi stečou další slzy, než je zeširoka rozevřu. a zadívám se na obrovská křídla, která se Mikotovi objevila na zádech. Byla jasně bílá a jenom konečky peří bylo zabarvené rudou barvou, kterou nesly i jeho vlasy. Fascinovaně vydechnu a když nás schová před světem, natáhnu ruku abych se mohla dotknout jeho nádherného peří. Bylo tak...tak heboučké. Na tváři se mi rozlije šťastný úsměv a sama se stačím rovzlykat v úsměvu. Byl opravdu jako můj strážným anděle, který mi přinesl naději a já si mohla užít života tak jako nikdy.
"Máš překrásná křídla," zašeptám se slzami v očích a s jedním peříčkem si lehce pohraji v prstech, než mě obklopí hřejivá magie a tak se překvapeně zadívám na své tělo. Byla hřejivá... ale Mikotovi plameny to nebyly. Párkrát překvapeně zamrkám a až teď mi dojde, že jsem zapomněla dýchat a proto zalapám po dechu a upřu svůj pohled na Mikota, jehoš slova vemě vyvolala jak zvědavost, tak také radost, protože v jeho hlase jsem slyšela jisté přesvědčení, kterému jsem věřila. Také jsem pocítila jistou úlevu ale nebyla jsem si jistá tím, jestli si to náhodou nenamlouvám.
"Nechci umřít," vydechnu rozhodně a nechám hlavu opřenou o tu jeho, než pustím jeho peří a natáhnu se k jeho ruce, po které ho pohladím.

Abych pravdu říkala, cítila jsem se o dost lépe. Horečka pomalu ustávala a já začala vnímat okolí o něco lépe než předtím. Už jsem se necítila jako v jednom ohni, ale naopak. Nedokázala jsem však říci, jestli je to tou hřejivou magií, kterou se mě snažil vyléčit a jestli to není náhodou jenom tím, že je aktivní... ale když jsem se znovu trochu odtáhla abych se zadívala na Mikota, všimnu si kapiček potu, které mu stékaly po tváři.
"Je mi... lépe," řeknu sama řekvapeněji silným hlasem a díky tomu, že jsem byla velmi citlivá na magii jsem si také rychle všimla toho, jak Mikotovi ubývá. Okamžitě se zamračím a na chvíli zavřu oči, než se zhluboka nadchnu a chytím Mikota za ruku. Okamžitě si s ním propletu prsty a povzdechnu si.
"Mikoto... přestaň, takhle se akorát zabiješ," vydechnu ale poté mě napadne, že bych mu mohla pomoci. Byla jsem sice ještě slabá ale zásoba mé magické moci neubývala, měla jsem ji v těle ještě dost. Díky tomu že jsem dokázala ovládat magii, jsem mu byla schopná skrze tělo poslat tu svou a tak jsem ho pevně stiskla, abych mu i mohla předat a nehodlala jsem ho jenom tak pustit. Dokud se mě bude držet, budu mu ji předávat dál, nehodlala jsem ho nechat se zabít jenom aby mě zachránil, to... to ani náhodou!