Mikoto & Nyssa & Kael

Vyhodím zbytek chlupů do koše a zadívám se na hodiny, bylo už dost pozdě a byl tak akorát čas jít spát. Povzdechnu si a zalituji, že Nyssa se mnou nemůže jít zase do pokoje. Skvěle se vedle ní spalo, hřála a její přítomnost byla uklidňující. Ne, Mikoto! Je to žena, ne kočka! Bylo by to nevhodné, jednou stačilo! Povzdechnu si a vrátím se za Nyssou do cely.
"Už půjdu," řeknu a chvíli si ji prohlížím, stála opřená o sklo se rukama založenýma na hrudi a pozorovala mě. Nakonec neodolám, přitisknu ji k sobě a pak jí dám pusu na čelo.
"Dobrou noc, Nysso," zašeptám a pustím ji. Vydám se do svého pokoje a zavřu za sebou obě dveře. Vracel jsem se po chodbě do mého pokoje a vůbec jsem nevnímal okolí, byl jsem ztracený ve svých vlastních myšlenkách, které se točily hlavně kolem Nyssy. Povzdechnu si a prohrábnu si vlasy, když najednou ucítím bolest na celých zádech, jako by mě přes ně někdo sekl drápy. Zavrávorám a udělám pár kroků dopředu, než však stačím nabrat rovnováhu, něco velkého mě přimáčkne k zemi.
"Dlouho jsme se neviděli, Mikoto," zaslechnu mužský hlas těsně u hlavy. Zavrčím a nechám plameny obklopit své tělo, až na to, že místo toho, aby se objevila byť jen jediná jiskřička, ucítím obrovskou bolest v celém těle. Neznámý muž nade mnou se rozesměje a hned na to se mi ostré, dlouhý zuby zaryjí do ramene. Zalapám po dechnu a zapřu se vší silou do země, abych ho ze sebe sundal. Až teď si všimnu náramku na mé ruce, který mi zamezoval v použití magie. Nutno podotknout, že veškerá má snaha byla marná. Útočník mě přetočí na záda a pohled mi spadne na tygra, jehož polovina obličeje byl popálená a chybělo mu oko.
"Ty!" zavrčím naštvaně a pokusím se mu dát pěstí do obličeje, jenže my chytí obě ruce a zaryje do nich drápy. Zasyčím na něj a pokusím se ho skopnout, jenže i tyto mé pokusy byly zbytečné.
"Jak to lidé říkají? Oko za oko, zub za zub?" zasměje se, než obě mé ruce chytí jednou svou a druhou ruku dá nad můj obličej. Vytáhne drápy a v tu chvíli mu plivnu do obličeje a propálím ho nenávistným pohledem.
"Zabiju tě," zavrčím na něj, ale to už mě drápy sekne přes levé oko. Zasyčím bolestí a když mě pustí, rychle se vyškrábu na nohy.
"Tak to jsi posral," vyprsknu naštvaně a když se proti mě rozběhne, uhnu mu z cesty a praštím ho vší silou do žeber. Měl jsem však pocit, že to bolelo kvůli mým ranám víc mě, než jeho. Zasměje se, než mě jedinou ranou srazí k zemi. Ležel jsem na studené podlaze, krev mi stékala po obličeji a třeštila mi hlava. Viděl jsem rozmazaně a snažil se popadnout dech. Najednou mě zvedne za krk do vzduchu a přimáčkne ke zdi. Velmi rychle mi docházel kyslík a skoro na nic jsem se už nezmohl. Tak tohle je konec? Zatemní se mi před očima, ale po chvilce před sebou jasně a zřetelně uvidím obraz Nyssy. Usmívala se a její oči zářily radostí. Nemohl jsem myslet na nic jiného, než na to, že ji odsud musím dostat, musím ji pomoci... Tak moc jsem chtěl znovu vidět její nádherný úsměv.
"Nysso,"zachrčím slabě a v tu chvíli tygrův stisk povolí. Dopadnu na zem a začnu lapat po dechu. Stále se mi motala hlava, ale pomaličku jsem začínal něco vidět... I když jen na jedno oko.
"Já na tu malou čubku úplně zapomněl! Ha! Vím, co jsi mi minule překazil! Nějak moc ti na ní záleží, co? Myslím, že jí první navštívíme, než tě zabiju!" zasměje se tygr, chytí mě za ruku a začne táhnout po zemi. Momentálně jsem se proklínal za svou slabost, nezmohl jsem se na vůbec nic, jen jsem se nechal vláčet dlouhou chodbou směrem k Nysse. Nyssa! Ne, nesmí ji ublížit! Začnu lehce panikařit a v návalu adrenalinu sebou začnu škubat, abych se vyprostil z jeho sevření. Nakonec se mi to podaří, i když si způsobím od jeho drápů několik dalších, hlubokých škrábanců na předloktí a malátně se postavím na nohy. Vrhne se po mně a tak se začnu vyhýbat jeho ranám, nakonec mě však znovu škrábne drápy přes celý hrudník a znovu pošle k zemi. Tentokrát mě za sebou táhl za oblečení a brzy jsme byli před mojí laboratoří. Sebere mi přístupovou kartu a zadá kód, který musel minule od někoho vidět, než mě zatáhne do místnosti, zavře za námi dveře a otevře celu. Hodí mě doprostřed ní, tvrdě dopadnu na zem a poté zaslechnu jeho hlas.
"Nikdy ses mi neměl postavit do cesty! A teď si vezmu to, co chci," zavrčí posměšně, ale neměl jsem sílu ani na to, abych se otočil jeho směrem.

Mrštím tím ubohým padlým o zem a zadívám se na elinku, která s hrůzou v očích vyjekne jeho jméno a rozběhne se k němu. Viděl jsem paniku v jejích očích a musel jsem se tomu začít smát. Vztekle prskne, aby se probral, což mě ale jenom rozesměje ještě víc.
"No tak, Mikoto! Prober se, tvá hračka tě volá! Nechci, aby jsi chcípl dřív, než si s ní pohraji! Doufám, že ti nevadí dělit se!" zasměji se nahlas a zavřu za sebou dveře a hned na to se po ní vrhnu. Uskočí mi z cesty a já skončím na všech čtyřech nad tím zasraným padlým, který mě připravil o oko a popálil mě. Se zavrčením ho přetočím na záda a zaryji mu drápy do břicha. Zasténá bolestí a pootevře oko, jinak však nedá najevo žádné známky života.
"Vidíš, ještě žije," zasyčím na Nyssu a drápy mu zaryji ještě hlouběji.
"Ale ne na dlouho," vyprsknu.

Znovu vyjekne jméno toho padlého, znechuceně se na ni zadívám a trochu s drápy zahýbu ze strany na stranu. Znovu zaúpí bolestí, ale rychle ztrácel vědomí.
"Nevím, co vidíš na padlém," vyprsknu znechuceně, ale najednou jsem ji měl na zádech a zaryje mi drápy do kůže. Pokusím se jí dostat ze svých zad, ale najednou mě chytí za ocas a s lehkostí odhodí přes celou místnost. Tvrdě narazím do stěny a po pádu na zem zůstanu chvíli ležet, než se začnu sbírat na nohy. Neměl jsem čas jakkoliv zareagovat, jen mi došlo, že znásilnit ji nepřipadá v úvahu a budu ji muset zabít, jinak to udělá ona. Vztekle zařve, že mě vykuchá, než mě kopne do hrudníku, ustoupím dozadu a zavrčím, poté si všimnu dlouhých, magických drápů na jejích tlapkách, se kterými se na mě vrhne. Byla hrozně rychlá a mrštná, neměl jsem jedinou šanci se jí vyrovnat. Možná silou, ale ta mi byla teď k ničemu. Dál před sebe ruce, abych si ochránil orgány, ale i tak se mi její drápy zabodnou hluboko do masa. Zavrčím na ni a pokusím se jí chytit, jenže se mi vyhne a její drápy skončí v mém břichu. Ona mě opravdu vykuchá! Ne, nechci umřít! V panice ji od sebe odstrčím a chytím se za krvácející břicho, než se skrčím k zemi.
"Prosím! Nechci umřít! Omlouvám se! Je to jen padlý!" začnu prosit a třást se strachy.

Netušil jsem jak dlouho jsem byl mimo, ale hned po probuzení jsem se cítil, jako by mě přejel kamion. Povzdechnu si a pomaličku se posadím do sedu. Měl jsem obvázanou hlavu i oko, o které jsem jistě přišel, ale věděl jsem, že si ho pravděpodobně zvládnu vyléčit, jakmile budu mít zpátky své andělské schopnosti. Měl jsem obvázaný hrudník, záda i břicho a chvíli jsem musel přemýšlet nad tím, co se vůbec stalo. Vzpomenu si na tygra a Nyssu a ihned trochu začnu panikařit. To, že jsem ale tady a naživu musí znamenat, že ho Nyssa porazila a zachránila mě! Tedy doufám... Trochu si oddechnu, ale i tak jsem ji chtěl zkontrolovat. Jenže jsem nemohl. Nechtěli mě odsud pustit a tak jsem jen zíral na strop a přemýšlel. Jindy jsem měl na mysli svůj úkol, to, jak to jde v nebi, jak zjisti více informací, zlepšit se v magii, ale teď... Teď jsem dokázal myslet na Nyssu a na to, jestli je v pořádku. A každým dnem se to zhoršovalo. Pořád jsem ji viděl před očima, její úsměv, oči. Zdálo se mi o ní a chtěl jsem ji zase mít u sebe, drbat ji za ušima. Hrozně se mi po ní stýskalo a to jsem jí neviděl jen tři dny... A z toho ten první den jsem byl zcela mimo. Povzdechnu si a převalím se na bok, zítra by mě měli pustit a já se nemohl dočkat, až ji uvidím, sevřu v náručí, přitisknu k sobě... Zase se jí na tváři objeví ten krásný úsměv, který mi vždy zvedl náladu a donutil usmívat se i mě... Sakra... Ne... Ne... Mikoto, to nemůžeš! To... Nejde... S hrůzou si uvědomím, že jsem se do ní nejspíš zamiloval, jinak jsem si tyto pocity nedokázal vysvětlit. Stýskalo se mi po ní po tak krátké době, chtěl jsem ji ze všeho nejvíc vidět. I když jsem myslel, že je konec, jediné, na co jsem dokázal myslet byla ona. Dávalo to smysl a zároveň... Jsem se těch pocitů bál. Neměl bych je cítit! Budu muset odejít, vrátit se do nebe! Nemůžu být s ní! Nesmím mít rodinu, členové Královské stráže to mají zakázané! Navíc... Proč by mě chtěla? Nejsem Elin, jsem jen anděl, i její stvořitelé, padlí bývali kdysi anděli a tolik jí ublížili. Tráví se mnou čas jen proto, že mi jí přidělili a nemá jinou možnost. Nemůže odejít... Jsem první, kdo se k ní choval hezky a proto je i ona milá, ale jakmile ji odtud dostanu... Co pak? Odejde, stejně jako já... Ne... Nesmí to vědět, nesmí se to dozvědět, stejně... By to nejspíš neklaplo. Nemůžu s ní být, nemůžu... Rychle zavrtím hlavou a posadím se na posteli. Musel jsem ji vidět. A to hned. Vyškrábu se na nohy, rychle se navleču do černých kalhot a bílého tílka, které leželo vedle nemocniční postele, vytáhnu si transfuzi z ruky a rychle se vykradu z nemocničního oddělení. Bylo to celé křídlo v podzemním komplexu, měli tady veškeré vybavení pro operace a nejrůznější pokusy, za což jsem byl rád. A nebylo to tady tak hlídané, tedy jen ta část pro lidi... Brzy jsem stál před mou laborkou a po chvilce váhání otevřu a okamžitě se vydám za Nyssou do cely.

Dveře se otevřou a okamžitě stočím pohled ke sklu, abych se mohl podívat na Nyssu, když však uvidím jen rudou krev, zpanikařím a rychle se rozběhnu ke dveřím, které rozrazím.
"Nysso!" vykřiknu a v mém hlase byla jasně znát panika. Přelétnu pohledem místnost, dokud ji neuvidím sedět na zemi, byla celá od krve, ale na první pohled nevypadala zraněně. Nevšímal jsem si krve, ani kusů masa a orgánů, které se válely snad všude. Měl jsem oči jen pro ni. Srdce mi bušilo jako o závod a lehce jsem se třásl, když jsem ji však viděl, začínal jsem se uklidňovat. Rychle se k ní rozběhnu a sotva jsem byl u ní, přitisknu ji k sobě. Zhluboka se nadechnu a ucítím její vůni smíchanou s vůní krve. Bylo mi to však jedno. Byl jsem tak rád, že ji vidím! Tělem se mi rozlévalo příjemné teplo a byl jsem spokojený, že ji mám u sebe, že je v pořádku.
"Bože... Bál jsem se, že ti ublížil..." dostanu ze sebe a přitisknu ji k sobě ještě blíž. Srdce mi pořád zrychleně tlouklo, ale konečně jsem se přestal třást a byl jsem mnohem, mnohem klidnější.
"Jsi v pořádku?" zeptám se potichu a lehce ji od sebe odtáhnu, abych si ji mohl prohlédnout. Toho však zalituji v momentě, kdy si všimnu, že nemá na sobě mou mikinu. Zcela zrudnu a ustoupím dozadu, než si rukou zakryji zdravé oko.
"P-proč j-si n-nahá?" vykoktám, než si sundám bílé tílko a hodím ho po ní.

Stále jsem se na ní nedíval, jen zaslechnu tichý šramot, nejspíš se postavila na nohy a asi si oblékne tílko? Najednou však zaslechnu její hlas a už jen její tón mě donutí se na ni podívat. Něco mi tady nesedělo, netušil jsem, co se děje, ale když si sundá tílko z hlavy a zadívá se na mě krvežíznivýma, rudýma očima, hned jsem věděl, co se děje. Oči mi zazáří a zadívám se na její srdce, které bylo zcela černé, obalené temnotou, která nepropustila ani trochu světla.
"Nysso?" zašeptám potichu a když natáhne ruku, na které se jí objeví drápy, věděl jsem, že jsem v háji. Pomalu kráčela ke mně a tak začnu ustupovat, naštěstí jsem dokázal předvídat její pohyby, takže když se po mně vrhne, stihnu se jí vyhnout. Byla ale zatraceně rychlá a tak začnu přetvářet mou magickou moc do rychlosti, abych se jí vyrovnal. Mé svaly však protestovaly při každém špatném pohybu, jediné štěstí bylo, že nohy jsem zraněné neměl. Vyhýbal jsem se jejím drápům a čekal na vhodnou příležitost. Když se po mně znovu vrhne s úmyslem mi rozpárat břicho, rychle ji chytím za ruku a začnu padat dozadu. Dopadu na zem a Nyssu stáhnu vedle sebe. Její drápy se zaryjí do podlahy kus od mojí hlavy. V mžiku pustím její ruku, zatímco jí jednu svou omotám kolem pasu a druhou zabořím do jejích bílých vlasů a začnu ji hladit po hlavě. Přitisknu ji k sobě co nejpevněji můžu a lehce nadzvednu hlavu k jejímu uchu.
"Nysso... Nysso... Je to v pořádku, nic ti nehrozí. Jsem tady, vím, že to překonáš, jsi mnohem silnější, než ta temnota. Vrať se mi, prosím," začnu tiše šeptat a stále ji k sobě tisknu.

Držel jsem ji a snažil se ji uklidnit, dostat z toho... Ale nevypadalo to, že by mě poslouchala, nebo že by mé snažení mělo jakýkoliv úspěch. Zavrčí na mě, že ona v ohrožení není, ale já ano a s těmito slovy se napřáhne drápy a zamíří na můj krk. Zadívám se do jejích rudých, krvežíznivých oči a pousměji se. Věděl jsem... Nebo spíš doufal, že zastaví a tak jsem nijak neuhýbal. Možná to byla chyba, ale já Nysse věřil. I v tomhle stavu jsem věděl, že mě nezabije. Svou ránu zastaví a její oči se na chvíli modře a zeleně zalesknou, než se tyto dvě barvy opět ztratí v krvavé barvě jejích očí. Prudce mě od sebe odstrčí a odskočí na druhou stranu místnosti. Zašklebím se, když mě zabolí rány na hrudníku, ale svou pozornost zase zaměřím na Nyssu. Začne řvát, abych šel pryč, abych se jí nedotýkal.
"Nemůžu, ty idiote! To tě tady mám nechat v tomhle stavu?! Neodejdu, dokud se mi nevrátíš! Nenechám tě propadnout temnotě, Nysso!" zařvu na ni nazpátek a sám vyskočím na nohy. Chvíli dřepěla na zemi, ale poté s děsivým řevem vstane a svěsí ruce podél těla. Mnozí by v této situaci byli vyděšení, báli se o svůj život, utíkali... Ale já se nebál o sebe, jen o ni. Bál jsem se, že jí temnota zcela pohltí a přijdu o ni. To jsem nemohl dopustit. Zavrčí, že mě zabije stejně jako ty ostatní a budu prosit o odpuštění. Až teď si všimnu krvavého nápisu na stěně, který byl za ní.
"Nysso..." vydechnu a v mém hlase se mísila hromada emocí. Magické drápy se jí objeví i na druhé ruce a znovu se po mně vrhne. Bylo teď mnohem těžší se vyhýbat všem ranám a kdybych nedokázal předvídat její pohyby, byl bych už dávno mrtvý. I tak jsem musel ještě víc magie přetvořit na rychlost, jinak bych nestíhal už vůbec. Najednou však narazím zády do stěny a uvidím, jak míří drápy k mému krku. Rychle se skrčím a její drápy mi proletí nad hlavou. Věděl jsem však, že další ráně, která mířila na můj bok se nevyhnu. Pokusím se uskočit stranou, ale i tak mě škrábne do boku a já skončím na zemi. Věděl jsem, že se nestihnu zvednout, ne když byla takhle blízko a tak se alespoň přetočím na záda, abych mohl její ruce chytit a nemohla mě zabít.

Opravdu mě chtěla zabít a v jejích očích nebyl jediný náznak slitování, ani váhání. Jakmile skončím na zemi, vyprskne na mě, že už není slabá, bezmocná elina, co si nechá všechno líbit.
"To jsou nikdy nebyla! Jsi silnější, než kdokoliv, koho znám!" vykřiknu na ni nazpátek a chytím ji za zápěstí. Její drápy jsem měl jen kousek od hlavy. Najednou se její váha znásobí a tak zalapám po dechu a ruce se mi začnou třást. Byla hrozně těžká a mnohem hůř se mi dýchalo. Chvíli se se mnou ještě prala, ale najednou povolí a zeptá se mě: Proč? Nechápavě zamrkám, ale stále držím její ruce. Začne mluvit, ale její slova... Nemluvila o sobě, mluvila o Nysse. Zase jsem o trochu víc chápal, jak temnota funguje. Tohle nebyla Nyssa. Sdělí mi, že mě nepotřebuje, že jí jen ubližuji a musí mě odstranit, s těmito slovy odskočí a vycení na mě zuby. Já sám se postavím na nohy a propálím ji pohledem.
"Spíš ty ji neznáš! myslíš, že by tohle chtěla? Nechce nikomu ublížit a já bych jí také nikdy neublížil! Dostanu ji odtud, také chci, aby byla šťastná, ale tímhle jí nepomáháš! Akorát jí tím ublížíš! Oba chceme to samé, no ne? Chceme jí pomoci, tak proč tohle děláš? Proč radši nespolupracujeme?! Nech mě promluvit si s ní," řeknu a zkusím tento nový přístup. Jenže to už se po mně vrhne a věděl jsem, že do tohoto úderu dává všechno. Zamračím se a rychle projedu veškeré své možnosti. Nenapadlo mě však nic, jak se ubránit a neublížit při tom Nysse. Zavřu tedy oči a rozhodnu se jí věřit. Zastaví... Musí... Najednou zaslechnu vrčení a tak se podívám na Nyssu, která si zarazila vlastní drápy do ramene. Zůstanu stát na místě, jen ji sleduji. Sveze se po skle na zem, kde zůstane sedět a po chvilce se její oči vrátí do normálu a zcela klidně vydechne, že ho nemůže zabít. Uleví se mi, ale už neváhám ani vteřinu. Rychle se k ní rozběhnu, dopadnu vedle ní na kolena a okamžitě jí sevřu v objetí.
"Nysso," vydechnu potichu a přitáhnu ji k sobě ještě blíž.
"Bál jsem se, že tě ztratím, že tě ta temnota pohltí," dostanu ze sebe po chvilce a už jen ta představa mi nažene slzy do očí. Rychle zamrkám, abych je zahnal. Teď na to nebyl čas, musel jsem se ujistit, že je v pořádku.

Chviličku mě jen poslouchala a vůbec se nehýbala, než mě obejme a přitiskne k sobě. Pousměji se a když se mi začne omlouvat, chci se odtáhnout, abych na ni viděl, jenže mě k sobě přitiskne ještě víc a tak si povzdechnu.
"Neomlouvej se, nebyla jsi to ty," odpovím potichu a když mi řekne, že to, co řekla nemyslela vážně, usměji se a zadívám se do jejích očí. Stále jsem ji však držel a nehodlal jsem ji jen tak pustit.
"Já vím," vydechnu a když mě opět požádá o odpuštění, zavrtím nad tím hlavou a pustím ji. Opře se o zeď a bylo jasně vidět, že je unavená. Ťuknu jí prsty do čela a ušklíbnu se.
"Pako... Říkám, že se nic nestalo, nezlobím se," odpovím s úsměvem a dneska mi nešlo ani pořádně se naštvat. Také se unaveně svalím vedle ní a když si mě k sobě přitáhne s tím, že je ráda, že jsem naživu a že měla hrozný strach, znovu se usměji a přitáhnu ji k sobě ještě blíž.
"Děkuji... Zachránila jsi mi život," vydechnu jí do vlasů a dám jí pusu na temeno hlavy. Ještě chvíli zůstanu sedět na místě, než se odtáhnu a postavím se na nohy.
"Podívám se ti na to rameno... Vypadáš hrozně unaveně... Můžeš vstát? Dneska tě bohužel ještě neodnesu, leda by ses odlehčila," pousměji se a natáhnu k ní ruku, abych jí pomohl na nohy. Nechtěl jsem, aby se jí do rány dostala infekce a také byla dost hluboká a stále krvácela.

Chvíli jsme se na sebe jen dívali, než přijme mou ruku a nechá se vytáhnout na nohy. Zcela vážně poznamená, že mě málem zabila, než mě znovu obejme, ale tentokrát opatrně, jako by se bála, že mi ublíží.
"Věděl jsem, že to neuděláš... Jsi silnější, než ta temnota, Nysso," vydechnu a lehce stisknu její ruku, kterou jsem stále držel v té své. Začne se ke mně lísat jako kočka, bylo to roztomilé a vůbec, ale vůbec mi to nevadilo. Právě naopak, bylo fajn ji mít tak blízko u sebe. Nakonec rázně poznamená, že se nemám přepínat, že jsem zraněný a před pár dny jsem vypadal jako mrtvola.
"Hele, ty jsi taky zraněná! Vyčítej mi to, až budeš zcela v pořádku!" vyprsknu na ni, ale ihned toho zalituji, když mě urychleně pustí. Povzdechnu si a zadívám se stranou, než se vydám ke dveřím z cely. Když si všimnu své mikiny, vezmu ji do ruky a hodím ji po Nysse.
"Ošetřím ti to v mém pokoji," řeknu a počkám na ni ve dveřích, které vedly na chodbu. Mohl jsem jí to ošetřit i tady, ale... Chtěl jsem ji mít u sebe a... Jedna noc neuškodí, no ne? Neměl bych tohle dělat, ale... Nemohl jsem si pomoct, tak dlouho jsem ji neviděl, chyběla mi a chtěl jsem s ní ještě nějakou dobu být, zvláště po tom, co jí málem ovládla temnota.

Zamumlá něco, čemu jsem nerozuměl a tak se na ni tázavě podívám, ale nehodlal jsem to nijak víc řešit. Mikinu si nenasadí, jen ji chytí do rukou a chvíli se na ni zadívá. Lehce nakloním hlavu na stranu a nechám to plavat. Budu to muset nějak přežít... Však já jí to jednou vrátím! Povzdechnu si a když mě chytí za rameno, jen se pousměji a společně se vydáme chodbou k mému pokoji. Naštěstí na nikoho nenarazíme a nejspíš by mi to bylo fuk... Něco bych si vymyslel, aby s tím neměl nikdo problém. Jakmile zmizíme za dveřmi mého pokoje, zamknu dveře a rychle skočím do koupelny pro lékárničku. Když se však zadívám na Nyssu, která byla celá špinavá od krve, povzdechnu si a zatáhnu ji do koupelny.
"Osprchuj se, pak ti to ošetřím," řeknu jí, než si sám začnu odmotávat obvazy, abych se na své rány podíval.

Sundám si všechny obvazy, které vyhodím a k mé radosti si všimnu, že mé rány byly celkem zacelené. Ušklíbnu se, než vyjdu z koupelny, abych dal Nysse trochu soukromí... I když nahou jsem ji viděl téměř pořád, takže to moc rozdíl nebyl. Posadím se na postel a zamyšleně se zadívám na protější stěnu, než se rozhodnu sundat si i ten protivný obvaz na hlavě. Než to však stihnu, Nyssa vyjde z koupelny a její srst byla stále mokrá. A nebyla ani zabalená do ručníku. Povzdechnu si a jen nad tím zavrtím hlavou. Vstanu, abych jí mohl vysušit, když si všimnu, že si prohlíží mé rány.
"Nemusí, zahojí se a pár jizev navíc mě nezabije," pousměji se, než se rychle ujistím, že temnota z jejího srdce je pryč a poté ji osuším bílými plameny. Pokynu jí, aby si sedla na postel, než jí vyčistím ránu a odstraním z ní všechny chlupy. Naštěstí to nepotřebovalo zašít a tak jí rameno jen odvážu, než jí opatrně přetáhnu přes hlavu mikinu, která byla přehozená přes nedalekou židli.
"Lepší," vydechnu a trochu se protáhnu, než se postavím na nohy a tentokrát si raději rovnou vezmu spodní prádlo, se kterým zapluji do koupelny. Sundám si i obvaz z hlavy, než opatrně pootevřu oko, abych zjistil, že na něj opravdu nevidím a proto jej nechám zavřené a raději zalezu do sprchy. Vyčistím si poškrábaný bok, než se osuším a s lehce mokrými vlasy se vydám zpátky za Nyssou. Měl jsem na sobě jen trenky, ale vzhledem k tomu, že ona pořád pobíhala nahá jí to nemohlo vadit.
"Chceš dneska spát tady?" zeptám se a celkem se mi i podaří skrýt naději v mém hlase. Opravdu jsem chtěl, aby zůstala, i když to bylo asi... Nevhodné. Upřu na ni svůj pohled, než se posadím na postel, ale stále ji pozoruji.